Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

19 A 26/2026 - 31

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou ve věci

žalobce: G. S., narozený dne X

státní příslušnost X

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra

sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 6. 2026, č. j. OAM-798/LE-LE05-LE05-Z-2026,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 6. 2026, č. j. OAM-798/LE-LE05-LE05-Z-2026, se zrušuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, Odboru azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“), kterým žalovaný zajistil žalobce podle , o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), za účelem zabránění jeho vstupu na území, a to po dobu řízení na hranicích, nejdéle po dobu stanovenou v Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. května 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU (dále jen „procedurální nařízení“), tedy do dne 14. 9. 2026.

II. Žalobní body

2. Žalobce dne 19. 6. 2026 přicestoval letecky do České republiky (dále jen „ČR“). Na Letišti Václava Havla v Praze se po pobytové kontrole provedené příslušníky Inspektorátu cizinecké policie Praha-Ruzyně prokázal platným cestovním dokladem, v němž měl vlepeno schengenské vízum vydané Slovinskou republikou (typ C). Tentýž den byl žalobci odepřen vstup na území a dne 24. 6. 2026 bylo vydáno rozhodnutí o jeho zajištění za účelem zabránění jeho vstupu na území.

3. Žalobce namítal, že žalovaný nedostatečně zdůvodnil upřednostnění institutu zajištění před mírnějšími alternativami uvedenými v . Celková doba zajištění je nepřiměřená vzhledem k okolnostem případu a je stanovena v rozporu s Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1346, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (dále jen „směrnice 2024/1346“).

4. Žalovaný své rozhodnutí zdůvodnil především nevěrohodností žalobce, který příslušníkům cizinecké policie v průběhu screeningu tvrdil, že důvodem jeho přicestování je turismus, ovšem po odepření vstupu na území žalobce požádal o mezinárodní ochranu. Žalovaný výlučně z této skutečnosti dovodil neúčinnost případného uložení zvláštního opatření. Z judikatury Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá, že správní orgány mají povinnost vzít v potaz okolnosti případu žadatele o mezinárodní ochranu, jakými jsou jazyková bariéra, či nepřipravenost na odepření vstupu na území, pokud do schengenského prostoru přicestují na základě platného povolení k pobytu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2017, č. j. -47, body 28 až 36, rozsudek ze dne 20. 12. 2017, č. j. -54.

5. Žalobci byl odepřen vstup na území dne 19. 6. 2026 ve 13:00 hod. Žalobce pak ten samý den v 16:15 hod. požádal o mezinárodní ochranu. Z odstupu tří hodin mezi odepřením vstupu na území a žádostí o mezinárodní ochranu nelze podle názoru žalobce bez dalšího dovozovat jeho zlý úmysl vyhýbat se případnému negativnímu posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Takový úmysl musí být podložen širšími zjištěními o protichůdnosti tvrzení žalobce, případně o jeho úmyslu mařit výkon rozhodnutí správního orgánu. Žalobce nebyl připraven na odepření vstupu, se správním orgánem spolupracoval. Zajištění je prostředkem ultima ratio a správní orgán měl povinnost prokázat, že jiná mírnější opatření nejsou možná, je nutné v tomto ohledu dostatečně zjistit skutkový stav, mj. i dotazováním cizince. Konstatování, že alternativy nepřicházely v úvahu, není dostačujícím odůvodněním zajištění.

6. Žalobce namítal i délku celkového zajištění 12 týdnů, kdy jde o dobu maximální podle procedurálního nařízení, lhůta 12 týdnů zahrnuje i dobu případného rozhodování o opravném prostředku. Správní orgán má povinnost vydat rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany do 4 týdnů od registrace žádosti, žalobce má toto rozhodnutí převzít dne 14. 7. 2026. Stanovení doby zajištění je rozporné s čl. 11 odst. 1 směrnice 2024/1346, podle kterého žadatel smí být zajištěn pouze po co nejkratší dobu a pokud přetrvávají důvody stanovené v čl. 10 odst. 4 směrnice. Délka zajištění tedy byla stanovena spíše preventivně, pro případ podání opravného prostředku žalobcem a pokračování v azylovém řízení na hranicích i po 14. 7. 2026, respektive po uplynutí lhůty pro podání opravného prostředku podle a násl. . To však text směrnice 2024/1346 nepředpokládá. Při zajištění nemá správní orgán zákonnou možnost přistoupit ke stanovení jeho délky nad rámec délky trvání azylového řízení na hranicích, kterou je v okamžiku vydání rozhodnutí o zajištění schopný předpovědět. Pokud správní orgán skutečně nemůže postoupit k přijetí zvláštního opatření podle a vydává rozhodnutí o zajištění, je povinen jednat v souladu s požadavkem na co nejkratší dobu zajištění dle článku 11 odst. 1 směrnice 2024/1346, ta by v případě žalobce činila 4 týdny, ve kterých správní orgán rozhoduje o žádosti o mezinárodní ochranu. Toto zajištění by bylo možné po vydání rozhodnutí v řízení o mezinárodní ochraně prodloužit v případě trvání důvodů uvedených v směrnice 2024/1351.

7. Žalobce odkázal na příručku Agentury Evropské unie pro otázky azylu (dále jen „EUAA“): Practical Guide on the Asylum Border Procedure, podle které v souladu se zásadou minimálního zásahu lze k zajištění přistoupit pouze v případě, že alternativy k zajištění stanovené vnitrostátními právními předpisy nelze účinně uplatnit. Je-li zajištění uloženo, mělo by být v příkazu k vazbě uvedeno, proč nelze alternativy k zajištění účinně uplatnit. Vzhledem k tomu, že zajištění může mít dopad na fyzický i psychický stav žadatelů, mělo by být použito pouze jako poslední možnost k zabránění neoprávněnému vstupu.

III. Vyjádření žalovaného

8. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, z napadeného rozhodnutí je seznatelné, z jakých podkladů vycházel, jakým způsobem je hodnotil a k jakým závěrům tyto úvahy vedly. Popsal skutkový stav a zdůvodnil, z jakých důvodů dospěl k domněnce, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu pouze účelově s cílem oddálit správní vyhoštění ve smyslu . Žalovaný dospěl k závěru, že v případě žalobce je zřejmé, že existuje nebezpečí, že se bude vyhýbat své povinnosti z ČR vycestovat, bude mařit výkon rozhodnutí o vyhoštění a že podání žádosti o mezinárodní ochranu bylo zapříčiněno pouze snahou vyhoštění se vyhnout. S ohledem na výše uvedené dospěl správní orgán k závěru, že jsou dány důvody pro zajištění a že z důvodu jeho jednání by mírnější donucovací opatření ve formě uložení zvláštních opatření za účelem vycestování z území bylo zcela nedostačující a neúčinné, a proto za účelem realizace vyhoštění přistoupil k jeho zajištění. Správní orgán dodal, že žaloba je již bezpředmětná, neboť žalobce 8. 7. 2026 opustil ČR.

IV. Obsah správního spisu

9. Ze správního spisu soud zjistil, že dne 19. 6. 2026 ve 12:00 hod. přicestoval žalobce linkou č. X z X a měl v úmyslu vstoupit na území ČR. Při hraniční kontrole ve 12:30 hod. se prokázal svým platným cestovním dokladem s platným slovinským vízem (platnost 10. 6. 2026 až 3. 7. 2026). Téhož dne ve 13:00 hod. mu byl odepřen vstup na území. Následně požádal o mezinárodní ochranu v 16:15 hod., s odůvodněním, že je člen strany pana Simranjita Singha, která chce z Indie odtrhnout nový stát Khalistán. Sikhové nedostali svůj stát, v době rozdělení Indie a Pákistánu. Proto s nimi indická vláda zachází krutě, byl několikrát terčem vražedného útoku. Několik jeho kamarádů bylo zabito.

10. Ve spise je seznam bezpečných zemí původu na úrovni EU, takovou zemí je i Indie. Podle seznamu zemí s mírou přiznání mezinárodní ochrany 20 % nebo nižší za rok 2025 je takovou zemí i Indie.

11. Dle poskytnutí údajů k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 26. 6. 2026 žalobce sdělil, že přiletěl z Baku na slovinské vízum, dříve v EU nebyl, o mezinárodní ochranu dříve nežádal, je zdráv, trestní stíhání s ním vedeno nikdy nebylo.

12. Téhož dne byl se žalobcem proveden i pohovor. Uvedl, že slovinské vízum si vyřídil za účelem turismu. Ještě se dozvěděl, že je možné žádat o mezinárodní ochranu, to byl také důvod. Přiletěl do ČR, pak měl naplánovanou cestu do Slovinska. Vazby na ČR nemá, žádné důvody nevycestování do Slovinska nemá. Chce pouze legálně do Slovinska odcestovat. Pokud bude rozhodnuto, že má odcestovat do Slovinska, pak odcestuje.

13. Žalovaný v napadeném rozhodnutí odůvodnil, z jakých důvodů vede se žalobcem azylové řízení na hranicích [čl. 45 a čl. 42 odst. 1 písm. j) procedurálního nařízení].

14. Dále se žalovaný zabýval alternativami k zajištění, nemožnost jejich využití odůvodnil takto:

„Zvláštní opatření dle může mít podobu povinností zdržovat se v přijímacím nebo pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo se osobně hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené. Výše jmenovaný nebude mít dle článku 68 odst. 3 APR v případě, že o jeho žádosti bude v zákonem stanovené lhůtě 4 týdnů rozhodnuto tak, že se žádost zamítá jako nedůvodná, jako zjevně nedůvodná, jako nepřípustná podle či. 38 odst. 1 písm. a), d) nebo e) nebo odst. 2 nebo jako konkludentně vzata zpět, právo setrvat na území. Za takové situace není žádná záruka, že by zvláštní opatření bylo v případě vydání některého z výše specifikovaných typů rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu účinné. Naopak lze spíše předpokládat jeho neúčinnost, jelikož by se žadatel již bez práva setrvat na území, vysoce pravděpodobně pokusil zabránit svému návratu, např. přerušením kontaktu se správním orgánem, nebo vstupem na území jiného členského státu. K tomuto závěru vede správní orgán mj. skutečnost, že jmenovaný si ve svých tvrzeních silně protiřečí, což vede k určité nevěrohodnosti jeho tvrzení a silných pochybách o jeho ochotě respektovat právní řád a omezující opatření. Ačkoliv totiž jmenovaný policistům ICP v průběhu screeningu tvrdil, že důvodem jeho příjezdu byl turismus, přibližně tři hodiny poté, co mu byl odepřen vstup na území, požádal o mezinárodní ochranu a do své žádosti o mezinárodní ochranu jako její důvod uvedl výše popsané náboženské a politické problémy a obavy o život.“

15. Délku zajištění žalovaný určil a odůvodnil v souladu s čl. 51 procedurálního nařízení, tedy v délce 12 týdnů do 14. 9. 2026.

16. Dne 7. 7. 2026 vzal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany zpět, chtěl co nejdříve odcestovat do vlasti. Dne 7. 7. 2026 bylo rozhodnutím č. j. OAM-798/LE-LE05-D01-2026 prohlášeno, že žádost byla výslovně vzata zpět v souladu s čl. 40 procedurálního nařízení.

V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

17. Městský soud v Praze o věci samé rozhodl bez jednání podle , které se v azylovém řízení na hranicích vedeném podle téhož zákona použije obdobně, jelikož účastníci řízení v zákonné pětidenní lhůtě po podání žaloby nenavrhli projednání věci při ústním jednání a soud nepovažuje nařízení ústního jednání za nezbytné.

18. Zdejší soud nebyl při přezkumu vázán žalobními body a přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v celém rozsahu ( ), a vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování soudu ( .). Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně.

19. Podle ministerstvo vede azylové řízení na hranicích podle , včetně , až 54 azylového procedurálního nařízení u těch žadatelů o udělení mezinárodní ochrany podle odstavce 1, kterým vydalo rozhodnutí o zajištění podle odstavce 4, rozhodnutí o uložení zvláštního opatření nebo rozhodnutí o povinnosti zdržovat se v azylovém zařízení podle . Došlo-li ke zpětvzetí žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle a 41 azylového procedurálního nařízení, pokračuje se v azylovém řízení na hranicích nebo, je-li to možné, v postupu podle nařízení o návratu z hranice.

20. Podle ministerstvo do 5 pracovních dnů ode dne podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany rozhodne o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, za účelem zabránění jeho vstupu na území, a to po dobu vedení řízení na hranicích, nejdéle po dobu stanovenou v azylového procedurálního nařízení. Ustanovení až 46f se použijí obdobně. Jde-li o žadatele o udělení mezinárodní ochrany bez práva setrvat na území nebo následně o cizince, rozhodnutí o zajištění vydané ministerstvem podle věty první je nadále platné i po dobu stanovenou v nařízení o návratu z hranice. Počítání doby zajištění se řídí právním postavením dotčené osoby. Pro účely dalšího postupu podle nařízení o návratu z hranice postupuje policie podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky.

21. Podle zvláštním opatřením se rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v přijímacím nebo pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené. Ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k dosažení cíle namísto zajištění. Ministerstvo v rozhodnutí o uložení zvláštního opatření stanoví způsob výkonu zvláštního opatření a jeho délku, kterou lze prodloužit, a to i opakovaně. Rozklad, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné; ustanovení se nepoužije, ustanovení se použije přiměřeně. Ministerstvo po dobu platnosti rozhodnutí o uložení zvláštního opatření a o prodloužení zvláštního opatření zkoumá, zda důvody pro uložení zvláštního opatření trvají. Žadatel o udělení mezinárodní ochrany je povinen strpět uložení zvláštního opatření. Kontrolu dodržování zvláštního opatření provádí ministerstvo; na tuto kontrolu se kontrolní řád nevztahuje.

22. Podle čl. 45 odst. 1 procedurálního nařízení členský stát posoudí žádost v řízení na hranicích v případech uvedených v čl. 43 odst. 1, pokud nastane některá z okolností uvedených v čl. 42 odst. 1 písm. c), f) nebo j).

23. Podle čl. 42 odst. 1 písm. j) procedurálního nařízení aniž je dotčen čl. 21 odst. 2, urychlí rozhodující orgán v souladu se základními zásadami a zárukami stanovenými v kapitole II věcné posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, pokud žadatel je státním příslušníkem třetí země, nebo, je-li osobou bez státní příslušnosti, měl dříve obvyklý pobyt ve třetí zemi, u níž je podíl kladně vyřízených rozhodnutí rozhodujícího orgánu o udělení mezinárodní ochrany podle nejnovějších dostupných ročních průměrných údajů Eurostatu za celou Unii 20 % nebo nižší, ledaže rozhodující orgán usoudí, že v dotčené třetí zemi došlo od zveřejnění příslušných údajů Eurostatu k významné změně nebo že žadatel patří do kategorie osob, u nichž nelze 20 % nebo nižší podíl považovat za reprezentativní z hlediska potřeb jejich ochrany, přičemž zohlední mimo jiné významné rozdíly mezi rozhodnutími v prvním stupni a konečnými rozhodnutími.

24. Podle čl. 43 odst. 1 procedurálního nařízení po prověřování provedeném v souladu s nařízením (EU) 2024/1356 může členský stát v souladu se základními zásadami a zárukami kapitoly II v příslušných případech a za předpokladu, že žadateli dosud nebylo povoleno vstoupit na území členských států, posoudit žádost v řízení na hranicích, pokud ji učinil státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, kteří nesplňují podmínky pro vstup na území členského státu stanovené v článku 6 nařízení (EU) 2016/399. Řízení na hranicích se může uskutečnit: a) na základě žádosti učiněné na hraničním přechodu na vnějších hranicích nebo v tranzitním prostoru; b) po zadržení v souvislosti s neoprávněným překročením vnějších hranic; c) po vylodění na území členského státu po pátrací a záchranné operaci; d) po relokaci v souladu s čl. 67 odst. 11 nařízení (EU) 2024/1351.

25. Podle čl. 43 odst. 2 procedurálního nařízení, aniž jsou dotčeny čl. 51 odst. 2 a čl. 53 odst. 2, nejsou žadatelé, s nimiž je vedeno řízení na hranicích, oprávněni vstoupit na území členského státu. Jakékoliv opatření, které členské státy přijmou s cílem zabránit neoprávněnému vstupu na své území, musí být v souladu se směrnicí (EU) 2024/1346.

26. Podle čl. 51 odst. 2 procedurálního nařízení řízení na hranicích musí být co nejkratší a zároveň umožňovat úplné a spravedlivé posouzení žádostí. Aniž je dotčen třetí pododstavec tohoto odstavce, činí maximální délka řízení na hranicích 12 týdnů od okamžiku registrace žádosti do okamžiku, kdy, již žadatel nemá právo setrvat a není mu umožněno setrvat. Po uplynutí této doby je žadatel oprávněn vstoupit na území daného členského státu s výjimkou případů, kdy se použije článek 4 nařízení (EU) 2024/1349.

27. Podle čl. 53 odst. 2 písm. d) procedurálního nařízení členské státy nepoužijí nebo přestanou používat řízení na hranicích ve kterékoli fázi tohoto řízení, pokud existují relevantní zdravotní důvody, včetně důvodů souvisejících s duševním zdravím, pro to, aby se řízení na hranicích neuplatnilo.

28. Podle recitálu 33 směrnice 2024/1346 s cílem lépe zajistit fyzickou a psychickou integritu žadatele by zajištění mělo být krajním opatřením a žadatele by mělo být možné zajistit pouze poté, co byla řádně posouzena veškerá alternativní opatření, při nichž nedochází k fyzickému zajištění. Povinnost přezkoumat uvedená alternativní opatření by neměla předjímat zajištění v případě, že tato alternativní opatření, včetně povinností týkajících se bydliště a ohlašování, nelze účinně uplatnit. Ve veškerých rozhodnutích o zajištění dané osoby by mělo být uvedeno, proč nemohla být účinně uplatněna jiná, mírnější donucovací opatření. Jakékoli alternativní opatření nahrazující zajištění by mělo respektovat základní lidská práva žadatele.

29. Podle čl. 10 odst. 1, 2 směrnice 2024/1346 členské státy nesmějí nikoho zajistit pouze proto, že je žadatelem, nebo na základě státní příslušnosti žadatele. Zajištění smí být založeno pouze na jednom či více důvodech zajištění stanovených v odstavci 4. Zajištění nesmí mít sankční povahu. V případě nutnosti a na základě individuálního posouzení každého případu mohou členské státy žadatele zajistit, nelze-li účinně uplatnit jiná, mírnější donucovací opatření.

30. Podle čl. 10 odst. 4 směrnice 2024/1346 žadatel může být zajištěn pouze na základě jednoho či více z těchto důvodů: a) za účelem zjištění nebo ověření jeho totožnosti nebo státní příslušnosti; b) za účelem zjištění skutečností, na nichž je jeho žádost o mezinárodní ochranu založena a jež by bez zajištění žadatele nebylo možné získat, zejména v případě rizika útěku; c) za účelem zajištění dodržování právních povinností uložených žadateli individuálním rozhodnutím v souladu s čl. 9 odst. 1 v případech, kdy žadatel tyto povinnosti nedodržel a přetrvává riziko útěku; d) během příslušného pohraničního řízení v souladu s článkem 43 nařízení (EU) 2024/1348 za účelem rozhodnutí o právu žadatele na vstup na dané území; e) je-li žadatel zajištěn v řízení o návratu podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES (14) za účelem přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění a mohou-li členské státy na základě objektivních kritérií, včetně skutečnosti, že daný žadatel již měl příležitost přístupu k řízení o mezinárodní ochraně, řádně doložit, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žadatel činí žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby zdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o návratu; f) vyžaduje-li to ochrana národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku; g) v souladu s článkem 44 nařízení (EU) 2024/1351.

31. Podle čl. 11 odst. 1, 2 směrnice 2024/1346 žadatel smí být zajištěn pouze po co nejkratší dobu a pokud přetrvávají důvody stanovené v čl. 10 odst. 4. Správní řízení týkající se důvodů zajištění stanovených v čl. 10 odst. 4 musí být vedena s náležitou péčí. Zpoždění, k nimž dojde během správních řízení a jež nezavinil žadatel, nemohou být důvodem pro to, aby byl žadatel nadále zajištěn. Zajištění žadatele nařizují písemně justiční či správní orgány. Příkaz k zajištění musí obsahovat odůvodnění po skutkové i právní stránce, jakož i odůvodnění toho, proč nelze účinně uplatnit mírnější donucovací opatření.

32. Právní úprava vychází z toho, že zajištění žadatele o mezinárodní ochranu je výjimečným, nesankčním a subsidiárním zásahem do osobní svobody: podle čl. 10 a 11 směrnice 2024/1346 je přípustné jen z taxativně vymezeného důvodu, na základě individuálního posouzení, nelze-li účinně použít mírnější opatření, pouze po co nejkratší dobu a po dobu trvání důvodů zajištění; v řízení na hranicích je relevantním důvodem zejména rozhodnutí o právu vstupu podle procedurálního nařízení, které zároveň stanoví, že opatření bránící vstupu musejí být v souladu s uvedenou směrnicí. Tomu odpovídá ve spojení s : zajištění lze uložit jen tehdy, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, zejména povinnost pobývat v určeném zařízení nebo se pravidelně hlásit ministerstvu. Příručky EUAA jsou sice nástrojem soft law, tedy samy o sobě nezakládají právní povinnosti, jejich závěry však představují odborné vodítko pro výklad a praktickou aplikaci závazných unijních pravidel; požadavek zákazu automatického zajišťování, individuálního posouzení, přednostního zvážení alternativ, nezbytnosti, proporcionality a konkrétního odůvodnění navazuje na judikaturu Soudního dvora (např. rozsudek ze dne 14. 9. 2017 ve věci K. proti Staatssecretaris van Veiligheid en Justitie, C‑18/16) i judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž musí správní orgán přezkoumatelně vysvětlit neúčinnost mírnějších opatření (rozsudek ze dne 22. 12. 2016, č. j. -21), hodnotit konkrétní pobytovou historii, osobní, rodinné a majetkové poměry a dosavadní spolupráci cizince, nikoli vycházet z paušálních předpokladů (rozsudek ze dne 7. 2. 2019, č. j. -28), samotný několikahodinový odstup mezi odepřením vstupu a žádostí o ochranu navíc bez dalšího neprokazuje zlou víru cizince (rozsudek ze dne 20. 12. 2017, č. j. -47).

33. Žalobce namítal nedostatečné posouzení alternativ k zajištění, soud tuto námitku shledal důvodnou.

34. Na úvod lze konstatovat, že podle příručky EUAA Pokyny k alternativním opatřením k zajištění (strana 17), dále jen „příručka“, důvody zajištění uvedené v čl. 10 odst. 4 směrnice 2024/1346 jsou použitelné i během azylového řízení na hranicích. Zvláštní hlediska jsou zapotřebí mj. zejména v případě čl. 10 odst. 4 písm. d) citované směrnice, tj. rozhodnutí o právu žadatele na vstup na dané území. Podle příručky by se tento důvod zajištění mohl vztahovat na všechny žadatele nasměrované k azylovému řízení na hranicích. Jak však uvádí pokyn 6 příručky, systematické uplatňování zajištění bez individuálního posouzení není v souladu s mezinárodními a unijními právními normami. Proto samotná okolnost, že je žadatel nasměrován k azylovému řízení na hranicích, nepostačuje k vydání příkazu k zajištění podle čl. 10 odst. 4 písm. d) směrnice 2024/1346. Členské státy mohou dotčenou osobu zajistit, aby rozhodly o jejím právu na vstup na dané území, zejména pokud na základě individuálního posouzení hrozí riziko útěku.

35. Právní předpisy EU stanoví, že zajištění by mělo být až krajním řešením. Členské státy musí v každém jednotlivém případě přezkoumat, zda jsou k dosažení stejných cílů k dispozici méně restriktivní opatření. Měl by tudíž existovat předpoklad ve prospěch práva na svobodu a použití alternativního opatření k zajištění by mělo být upřednostněno před zajištěním: právo na svobodu je základním kritériem a může být potlačeno pouze v omezených případech a za odůvodněných okolností, a to co nejméně. V důsledku toho je nezákonné jakékoli povinné, automatické nebo systematické zajištění, např. zajištění určitých skupin osob na základě jejich státní příslušnosti nebo zajištění jednotlivce, aniž je nejprve vyloučeno alternativní opatření k zajištění (srovnej pokyn 5 citované příručky).

36. Alternativy k zajištění musí být dostupné, individuálně posuzované, přiměřené a fakticky použitelné. Každé rozhodnutí o zajištění musí prokázat, že žádná méně omezující alternativa nemohla účinně splnit sledovaný cíl. Každé rozhodnutí musí být založeno na individuálním hodnocení, posuzuje se zejména historie spolupráce, předchozí porušování povinností, riziko útěku, rodinné vazby, zaměstnání, zdravotní stav, zranitelnost osoby.

37. Při použití alternativních opatření je třeba provést tři hlavní kroky, a to provedení individualizovaného posouzení rizik, provedení individualizovaného posouzení zranitelnosti a přizpůsobení alternativních opatření k zajištění jednotlivým případům.

38. Posouzení rizik má za cíl určit pravděpodobnost, že daná osoba nesplní procesní požadavky a/nebo uteče. To zahrnuje přezkoumání individuálního spisu a v případě potřeby i pohovor s danou osobou, aby bylo možné získat komplexní informace o její historii. Při posuzování rizik by se orgány měly zaměřit nejen na neplnění povinností nebo riziko útěku (např. historie dodržování předchozích alternativních opatření k zajištění a historie/důkazy z hlediska útěku), ale měly by rovněž zohlednit faktory, které mohou tato rizika snížit, včetně rodinných vazeb, vazeb v komunitě, zaměstnání nebo účasti na vzdělávání. Měla by být rovněž zohledněna motivace a ochota dané osoby spolupracovat s orgány a plnit povinnosti plynoucí z alternativních opatření k zajištění. Veškeré shromážděné informace by měly orgánům pomoci při určování předpokladu neplnění povinností a rizika útěku. Toto posouzení je zásadní pro rozhodnutí o vhodném druhu a úrovni alternativních opatření k zajištění, přičemž je třeba zajistit, aby odrážela míru rizika u dané osoby. I v případě, že posouzení rizik ukazuje na možnost neplnění povinností nebo riziko útěku, je třeba provést posouzení zranitelnosti (srovnej pokyn 6 citované příručky).

39. Soud konstatuje, že ač byl s žalobcem provedený pohovor, šlo o několik málo otázek, ze kterých bylo zjištěno toliko to, že slovinské vízum žalobce vyřídil za účelem turismu, dozvěděl se, že je možné požádat o mezinárodní ochranu, měl naplánovanou cestu do Slovinska, nemá žádné vazby na ČR a do Slovinska vycestovat může a chce, případnému rozhodnutí o uložení povinnosti vycestovat do Slovinska se dobrovolně podřídí. Je zjevné, že pohovor směřoval spíše ke zjištění možnosti předání žalobce do Slovinska jako státu příslušnému k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany, než ke zjištění skutečností k podmínkám zajištění a k možnosti užití alternativ.

40. Jediná individualizovaná skutečnost zmíněná v napadeném rozhodnutí je, že žalobce přicestoval s platným cestovním průkazem a platným slovinským vízem za účelem turismu a po odepření vstupu požádal o mezinárodní ochranu. Toto odůvodnění nepostačuje k závěru o nutnosti zajištění, ani o nemožnosti užití alternativ k zajištění. Na základě těchto kusých informací nebylo možné provést individualizované hodnocení případu žalobce.

41. Žalobce předložil platný cestovní doklad i platné schengenské vízum, při úkonech s orgány spolupracoval, podle spisu nebyl trestně stíhán, dříve nepobýval v Evropské unii a neuvedl, že by nehodlal respektovat povinnost pobytu v určeném zařízení či povinnost hlásit se ministerstvu. Případnou povinnost odcestovat do Slovinska by respektoval. Žalovaný nevysvětlil, proč tyto okolnosti nemohou snížit riziko nedostupnosti žalobce pro řízení o udělení mezinárodní ochrany.

42. Ze spisu není zřejmé, z jakých konkrétních důvodů policie při hraniční kontrole pojala pochybnosti o deklarovaném účelu pobytu žalobce a následně mu odepřela vstup na území. Žalobce nebyl ani následně v průběhu pohovoru dotazován na podrobnosti svého tvrzeného turistického plánu, zejména na zamýšlený způsob a termín cesty do Slovinska, zajištění ubytování, finanční prostředky, délku a konkrétní program pobytu, zda disponoval pozváním… Nebylo proto možné ověřit, zda jeho tvrzení o turistickém účelu pobytu bylo věrohodné. Teprve takové zjištění mohlo mít význam pro hodnocení, zda následná žádost o mezinárodní ochranu založila důvodnou pochybnost o ochotě žalobce respektovat povinnosti uložené mírnějším opatřením.

43. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí tak není dostatečně zřejmé, jaké individuální okolnosti v žalobcově případě odůvodňují omezení jeho osobní svobody a jaké okolnosti vedou k závěru, že v jeho případě nepostačí uložení některého ze zvláštních opatření podle . V této stěžejní části je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. S ohledem na tento závěr bylo nadbytečné zabývat se další žalobní námitkou o nepřiměřené délce zajištění.

44. Za těchto okolností nezbylo soudu než zrušit napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí [ ]. Soud současně se zrušením rozhodnutí nevyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, neboť po zrušení rozhodnutí o zajištění žalobce je nutno na toto rozhodnutí nahlížet, jako kdyby vůbec nebylo vydáno. Neexistuje tak řízení, v němž by mělo být pokračováno, protože podle je vydání rozhodnutí o zajištění cizince prvním úkonem v řízení. Je-li tedy rozhodnutí zrušeno, neznamená to, že se věc vrací správnímu orgánu k dalšímu řízení, jak je ve správním soudnictví obvyklé ( ).

45. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením Žalobce byl ve věci úspěšný, avšak žádné náklady řízení mu nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v , , a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 29. července 2026

JUDr. Lenka Loudová v. r.

samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje S. T.