Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

15 Af 24/2025 - 48

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudce

Mgr. Bc. Jana Schneeweise a soudkyně Mgr. Olgy Zimové v právní věci

žalobkyně: Servis AUTO OPAT s.r.o., IČO: 27430961

se sídlem Legerova 24, Praha 2

zastoupená daňovým poradcem PhDr. PaedDr. Mgr. Ing. Josefem Veselým, Ph.D., MBA, LL.M., MSc.

se sídlem V Nových domcích 18, Praha 10

proti

žalovanému: Odvolací finanční ředitelství

se sídlem Masarykova 31, Brno

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 8. 2025, č.j. 21893/25/5300-22443-713261,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí specifikovaného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) na daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období únor–červen 2022, srpen 2022 a říjen 2022 (dále jen „předmětná zdaňovací období“) ze dne 13. 8. 2024, č.j. 6437894/24/2002-52523-109968, č.j. 6442345/24/2002-52523-109968, č.j. 6445422/24/2002-52523-109968, č.j. 6450835 a č.j. 6453577/24/2002-52523-109968 a ze dne 14. 8. 2024, č.j. 6456392/24/2002-52523-109968, č.j. 6457425/24/2002-52523-109968 (dále jen „dodatečné platební výměry“). Dodatečnými platebními výměry byla žalobkyni doměřena daň v celkové výši 691 236 Kč a uložena povinnost uhradit penále ve výši 138 249 Kč.

2. Žalobkyně prodává automobily, provozuje autobazar, servis vozidel, zprostředkovává finanční služby a pojištění apod. Dne 1. 2. 2023 zahájil správce daně u žalobkyně daňovou kontrolu na DPH, jejímž předmětem bylo prověření plnění přijatých od dodavatelů MEJS.INVEST s.r.o. (dále jen „MEJS.INVEST“), dv atelier s.r.o. (dále jen „dv atelier“) a HARWER CORPORATION spol. s r.o. (dále jen „HARWER CORPORATION“).

3. Dle správce daně byly šetřené transakce zasaženy podvodem na DPH. Z identifikovaných objektivních okolností plyne, že žalobkyně mohla a měla vědět, že se podvodných transakcí účastní. Nepřijala však dostatečná opatření, aby své účasti na podvodu zabránila. Nárok na odpočet DPH se měl týkat propagace žalobkyně v časopise STORY, internetové televizi ALL TV a TV Festival, na akcích DÁMA ČR, Cirkus Cirkus Festival a dodání reklamních předmětů. Své závěry správce daně shrnul ve zprávě o daňové kontrole ze dne 8. 8. 2024, č.j. 1160591/24/2809-60561-609602 (dále jen „Zpráva o DK“), na jejímž základě vydal dodatečné platební výměry. Žalobkyně proti nim podala odvolání, které bylo zamítnuto napadeným rozhodnutím.

4. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný shrnul skutkový stav, právní základ věci a vyjádřil se k odvolacím námitkám žalobkyně. Ve vztahu k přijatým plněním souvisejícím s reklamou žalobkyně formální i hmotněprávní podmínky vzniku nároku na odpočet DPH splnila. Správce daně však dospěl k závěru, že transakce byly zasaženy podvodem na DPH a žalobkyně o svém možném zapojení do podvodu mohla a měla vědět. Žalobkyně existenci podvodu nerozporovala, její odvolání směřovalo pouze do subjektivní stránky.

5. V případě reklamy v internetové ALL TV tvrzený dodavatel dv atelier se správcem daně nekomunikoval, ten proto vyzval poskytovatele ALL TV společnost StockholmDream Production s.r.o. (dále jen „StockholmDream Production“). Z její reakce zjistil, že objednatelem reklamy pro žalobkyni byla společnost TOP-TRIO s.r.o. (dále jen „TOP-TRIO“), nikoliv dv atelier.

TOP-TRIO neodvedla DPH a tato plnění byla vyúčtována prostřednictvím dv atelier. Řetězec tedy vypadal následovně:

[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]StockholmDream Production TOP-TRIO dv atelier žalobkyně

6. Ani v případě reklamy v časopise STORY dv atelier na urgence správce daně nereagoval. Ten tedy vyzval poskytovatele reklamy VLTAVA LABE MEDIA a.s. (dále jen „VLTAVA LABE MEDIA“), z jehož odpovědi zjistil, že reklamu pro žalobkyni opět objednala a zaplatila

TOP-TRIO, nikoliv dv atelier. Dle J. L., který dv atelier zastupoval, nedošlo k přeúčtování uvedených služeb, plnění zprostředkovala TOP-TRIO. Řetězec vypadal následovně:

[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]VLTAVA LABE MEDIA TOP-TRIO dv atelier žalobkyně

7. Za zdaňovací období říjen 2022 žalobkyně uplatnila odpočet za reklamní plnění na akci DÁMA CŘ 2022, které ji vyúčtovala HARWER CORPORATION. Ani ta nereagovala na výzvy správce daně, pročež nešlo ověřit, od kterého dodavatele žalobkyně tvrzené plnění přijala. Z reakce poskytovatele reklamy StockholmDream Production vyplynulo, že objednatelem byla opět

TOP-TRIO, nikoliv HARWER CORPORATION. Řetězec tedy vypadal následovně:

[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]StockholmDream Production TOP-TRIO HARWER CORPORATION žalobkyně

8. Žalobkyně uplatnila nárok na odpočet DPH také za tisk reklamních předmětů za zdaňovací období únor, březen, červen a srpen 2022 od dodavatele dv atelier. Z výpovědi J. L. však vyplynulo, že tisk zařizoval on sám a zboží vozil přímo do provozovny žalobkyně. Řetězec vypadal následovně:

[OBRÁZEK]dv aterlier žalobkyně

9. Další uplatněný nárok na odpočet DPH se týkal přijatých reklamních plnění na TV Festival od MEJS.INVEST za zdaňovací období roku 2022. Ač společnost na výzvy správce daně nereagovala, z výpovědí její jednatelky J. K. a jejího manžela A. K., který měl plnění zajišťovat, bylo zajištěno, že MEJS.INVEST reklamu objednala u Televizní produkce s.r.o. (dále jen „Televizní produkce“), jejíž jednatelkou byla rovněž J. K. Řetězec vypadal následovně:

[OBRÁZEK]MEJS.INVEST žalobkyně

10. K reklamě na akci Cirkus Cirkus Festival (srpen 2022) J. K. uvedla, že pořadatelem měla být Televizní produkce, akce však byla přeložena a nakonec ji v roce 2023 pořádala společností Svět kultury a zábavy s.r.o. (dále jen „Svět kultury a zábavy“), jejíž jednatelkou byla také ona. Plnění žalobkyni měla poskytnout MEJS.INVEST, řetězce byl tedy totožný, jako v předchozím případě.

11. K narušení neutrality daně došlo vždy přímo u dodavatele (dv atelier, MEJS.INVES či TOP-TRIO), který neuhradil daň a se správcem daně nespolupracoval. K nestandardním okolnostem žalovaný uvedl, že jednatel dv atelier a HARWER CORPORATION J. D. neměl povědomí o jejich činnosti (nevystavoval daňové doklady, smlouvy nikdy neviděl atd.). J. L. byl jeho známý, jehož dlouho neviděl. Při výslechu reagoval J. D. obecně a většinu skutečností si nevybavoval nebo je popřel. Šlo o „bílého koně“. Všechny zapojené společnosti vykazovaly podobné znaky (virtuální sídlo, vysoké daňové nedoplatky, nespolupracovaly se správcem daně, nedisponovaly personální ani materiálním zabezpečením). Společnosti TOP-TRIO a dv atelier byly od roku 2023 nespolehlivými plátci, posledně jmenovaná byla založena jako ready-made

a 28. 11. 2023 bylo zahájeno řízení o jejím zrušení.

12. Žalovaný dále konstatoval, že J. K. podepisovala smlouvy a vystavovala daňové doklady. Poskytování služeb zajišťoval její manžel A. Ten dříve spolupracoval se společností Televizní produkce. J. K. nevěděla nic o smlouvách ani o průběhu plnění pro žalobkyni. Svět kultury a zábavy podle ní nahradila jako pořadatele akce Cirkus Cirkus Festival MEJS.INVEST. Tvrzení manželů K. se rozcházela. A. uvedl, že MEJS.INVEST vypomáhal na základě ústní dohody a jednatele žalobkyně znal několik let. Současně však uvedl, že reklamu na TV Festival nezajišťoval no, ale jeho manželka. Aktivity A. K. vykazují značné nestandardnosti. V minulosti zastupoval několik společností, které jsou nyní v likvidaci, přičemž s některými z nich žalobkyně spolupracovala. V transakcích se střídali dodavatelé, jednala však vždy tatáž osoba. A. K. je v oddlužení, nemohl tedy vykonávat funkci jednatele. Do nově vzniklých společností vždy nastrčil osoby, které za ně fakticky nikdy nejednaly. Šlo nejméně o sedm společností, mezi nimiž byly také Televizní produkce, MEJS.INVEST nebo Svět kultury a zábavy.

13. K akci Cirkus Cirkus Festival žalovaný nad rámec již shora uvedeného doplnil, že ve všech společnostech (Televizní produkce, MEJS.INVEST nebo Svět kultury a zábavy) byla jednatelkou J. K. a plnění měl realizovat její manžel. Ač manželé K. tvrdili, že reklamu měla objednat MEJS.INVEST u Televizní produkce, důkazy o přefakturaci nebyly poskytnuty.

14. Ohledně reklamy v časopise STORY a v televizi ALL TV žalovaný uvedl, že šlo o celkem čtyři plnění týkající se inzerce v prvně uvedeném, za první tři (č. 7, 14 a 19) žalobkyně vždy zaplatila 150 000 Kč + DPH ve výši 31 500 Kč, za čtvrté (č. 20) 180 000 Kč + DPH ve výši 37800 Kč. Reklamní plochy ve vydáních č. 7, 14 a 20 objednala TOP TRIO, a to vždy za 10 000 Kč + DPH 2 100 Kč, tedy za 15-18x méně, než kolik za ně zaplatila společnosti dv atelier žalobkyně. Obdobně tomu bylo v případě plnění týkajících se ALL TV. Objednatelem reklamy byla opět TOP TRIO, která reklamu objednala ze 36 300 Kč (základ daně 30 000 Kč + DPH 6 300 Kč). Žalobkyně

za ni zaplatila 213 808 Kč včetně DPH, tedy téměř sedmkrát více.

15. Z výpovědi J. L. (na základě plné moci měl zastupovat HARWER CORPORATION a dv atelier) vyplynulo, že nevěděl, že od dubna 2022 tyto společnosti nepodávaly kontrolní hlášení ani daňová přiznání. Tvrdil, že J. D. byl přítomen navázání spolupráce mezi dv atelier a žalobkyní a také při jednání žalobkyně s HARWER CORPORATION a při podpisu smlouvy. Jednatel žalobkyně však uvedl, že se s J. D. nikdy nesetkal. V rozporu s tvrzením žalobkyně J. L. uvedl, že dv atelier oslovil jednatel žalobkyně (podle něj to však bylo naopak). Reklamu v časopise STORY zajišťoval J. L. přes TOP-TRIO, s níž měla dv atelier smlouvu. J. L. vedl TOP-TIRO účetnictví a na základě plné moci za ni jednal. Vydavatel podle něj vystavil doklad TOP-TRIO a dv atelier měla vystavit daňový doklad žalobkyni. Plnění v ALL TV bylo podle něj jednorázovou akci. Žalobkyni poskytl také plnění na akci DÁMA ČR, ale nepamatoval si, zda si reklamu objednala HARWER CORPORATION přímo u pořadatele (na něhož si tají nevzpomněl). Roll-upy podle něj poskytla HARWER CORPORATION, žalobkyně však tvrdila, že zapůjčila své.

16. J. L. dále tvrdil, že se kanceláře HARWER CORPORATION nachází na adrese nám. Míru 161, Jablonné v Podještědí, kde se však nachází Penzion u Salvátora (který nemá webové stránky). HARWER CORPORATION dle J. L. dále provozuje Koláčkárnu a vlastní penzion a restauraci. V přiznání k DPH uvádí jako hlavní činnost stravování a pohostinství, v obchodním ani živnostenském rejstříku však nemá tento předmět činnosti zapsán. Penzion

U Salvátora, Koláčkárnu u Salvátora a Penzion Ivanka provozuje společnost MYSTERY OFFICE s.r.o., jejímž jednatelem je J. D. U všech těchto objektů byl J. L. uveden jako odpovědný zástupce. Tvrzení J. L. jsou v rozporu se spisovým materiálem a tvrzeními žalobkyně. HARWER CORPORATION současně měla jediného zaměstnance. Z výpovědi J. L. vyplynula provázanost a nestandardní vztahy mezi TOP-TRIO, dv atelier a HARWER CORPORATION. Šlo o řetězce vytvořené s cílem narušit daňovou neutralitu a o daňový podvod.

17. Žalovaný následně provedl vědomostní test a popsal identifikované objektivní okolnosti (body 67 až 75 napadeného rozhodnutí). Dospěl přitom k závěru, že žalobkyně minimálně musela nabýt podezření o podvodném charakteru transakcí, a tedy o podvodu vědět mohla a měla.

18. Výzvou z 2. 1. 2024, č.j. 406/24/2809-60561-609602 (dále jen „výzva z 2. 1. 2024“) vyzval správce daně žalobkyni k prokázání přijetí opatření k zabránění účasti na podvodu a její dobré víry. Ta v reakci uvedla, že prokázala využití přijatých plnění k dosažení zdanitelného příjmu. Dodavatele ověřila v evidenci plátců DPH a v obchodním rejstříku. Zpochybnila tvrzené nestandardní okolnosti a konstatovala, že její vědomost o účasti na podvodu nebyla prokázána. K tomu žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že nárok byl žalobkyni odepřen z důvodu účasti na daňovém podvodu. Ověřovala-li žalobkyně své obchodní partnery, musela si být vědoma jejich rizikovosti (exekuce na podíly společníků, pobyt jednatele na ohlašovně, nezveřejnění účetních závěrek). Pochybnosti měla vzbudit také skutečnost, že manželé K. zastupovali mnoho společností, které byly následně zlikvidovány. Dodavatelé se sice měnili, ale plnění poskytovaly stále tytéž osoby. To, že se dv atelier následně stala nespolehlivým plátcem, bylo uvedeno pro dokreslení jejího charakteru. Žalobkyně na přijetí opatření, která by její účasti na podvodu zabránila, rezignovala.

19. Žalobkyně nebyla v dobré víře (nedodržela dostatečnou míru obezřetnosti a nepřijala opatření k eliminaci své účasti na podvodu). Šetřené transakce byly zasaženy podvodem ve smyslu judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) i Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“).

20. V odvolání nebyla rozporována objektivní stránka podvodu, pouze vědomost žalobkyně a přijetí dostatečných opatření. Žalobkyně nespecifikovala, v čem spatřuje porušení zásad daňového řízení, které neplyne ani ze správního spisu. Správce daně postupoval v souladu se zákonem a žalobkyni umožnil doložit přijetí rozumných opatření k zamezení účasti na podvodu. Žádné však nedoložila.

II. Obsah žaloby

21. Podle prvního žalobního bodu dovodily daňové orgány účast žalobkyně na daňovém podvodu, resp. její vědomost o něm, na základě nepřímých důkazů či spíše úvah a dedukcí. Nebyl uveden žádný přímý důkaz, který by svědčil o její účasti na podvodném řetězci, případně o skutečnosti, že o daňovém podvodu věděla nebo vědět mohla a měla. Žalovaný využil zdůvodnění správce daně a doplnil pouze judikaturu. Zabýval se podvodným jednáním dodavatelů žalobkyně, ale přímo neprokázal, vědomost žalobkyně. Žalovaný předstíral, že žalobkyně v odvolání nerozporovala podstatu a existenci podvodu na DPH a tvrdil, že její odvolání směruje k tomu, zda o podvodném jednání věděla či nikoliv. Nezohledňuje však omezené možnosti žalobkyně, která nemá rozsáhlý aparát k dlouhodobému prověřování dodavatelů. Je zbytečné, aby žalobkyně v odvolání řešila záležitosti, které se jí netýkají a jsou otázkou jejích dodavatelů. Žalobkyně dodavatele ověřila standardním způsobem (obchodní rejstřík, evidence nespolehlivých plátců apod.). Nastaly-li nějaké změny po skončení spolupráce, nemůže to být přičítáno k tíži žalobkyni. K dalšímu „šetření“ neměla žalobkyně kapacitu, prostředky ani rozumný důvod. Žalovaný přehlédl, že status nespolehlivého plátce byl dv atelier přidělen až od 17. 1. 2023, tedy po ukončení zdanitelných plnění roku 2022. Retroaktivní vědomost žalobkyně dovozovat nelze.

22. V druhém žalobním bodě žalobkyně namítla deficit přímých důkazů. V rámci vědomostního testu byly uvedeny jen nepřímé důkazy a domněnky (absence provozovny, nezveřejňování účetních závěrek atd.), které dle judikatury SDEU samy o sobě neprokazují, že žalobkyně o podvodu věděla či vědět měla a mohla.

23. Správce daně podle třetího žalobního bodu nevyvrátil žalobkyní předložené účetní a důkazní prostředky. Z nich plyne, že reklamní služby byly poskytnuty a využity k dosažení zdanitelných příjmů. Žalobkyně by tedy měla nárok na odpočet DPH. K tomu, aby jí byl nárok na odpočet odepřen, by musela být prokázána její účast na daňovém podvodu. Tento závěr byl však opřen pouze o domněnky a nepřímé indicie.

24. Dle čtvrtého žalobního bodu správce daně neumožnil žalobkyni seznámit se před vydáním Zprávy o DK se všemi podkladovými materiály týkajícími se jejích dodavatelů. Žalovaný současně pominul námitku porušení zásady dvojinstančnosti, neboť nepřezkoumal, zda správce daně doplnil dokazování navržené žalobkyní.

25. V pátém žalobním bodě žalobkyně namítla, že správce daně požadoval po žalobkyni nadstandardní ověřovací úkony (detailní ekonomickou prověrku dodavatelů), které nevyplývají z platných právní předpisů a překračují rámec povinností daňového subjektu.

III. Vyjádření žalovaného

26. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. K prvnímu žalobnímu bodu uvedl, že nejprve provedl první krok vědomostního testu (zkoumal narušení daňové neutrality a existenci nestandardních okolností). V tomto kroku mohou být zohledněny i okolnosti, o nichž žalobkyně nevěděla či k nimž došlo až ex post. Tyto okolnosti nejsou žalobkyni kladeny k tíži, ale vypovídají o povaze obchodního řetězce a dokládají, že k neodvedení daně nedošlo v důsledku pouhého podnikatelského selhání, příp. z jiného omluvitelného důvodu, ale v důsledku jednání, jehož cílem bylo zneužití systému DPH. Ač žalobkyně naplnění prvního kroku vědomostního testu nerozporovala, žalovaný komplexně posoudil všechny kroky, protože na sebe navazují.

27. Lustrace ve veřejných registrech k prověření dodavatelů nepostačuje (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 5. 2018, č.j. -36). Pokud by žalobkyně své dodavatele skutečně prověřila, musela by si být vědoma jejich rizikovosti. Na podíl J. D. v HARWER CORPORATION a dv atelier byl vydán exekuční příkaz, tento má pobyt na ohlašovně atd.). Skutečnosti, které nastaly po ukončení obchodní spolupráce, byly v souladu s judikaturou popsány pouze v prvním kroku provedeného testu.

28. Ve vztahu k druhému žalobnímu bodu žalovaný odkázal na body 67 až 75 napadeného rozhodnutí, kde popsal okolnosti svědčící o tom, že žalobkyně o svém zapojení do podvodu mohla a měla vědět. Je lhostejné, zda jsou důkazy přímé či nepřímé. Podstatné je, zda v souhrnu tvoří nenarušený a ucelený soubor vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů, které spolehlivě prokazují, že žalobkyně o své účasti na podvodu vědět mohla a měla. Judikatura učinění závěru o zapojení do podvodu na DPH na základě souhrnu nepřímých důkazů umožňuje. Žalovaný dospěl k totožným závěrům jako správce daně. Daňové orgány zohlednily nad rámec identifikovaných objektivních okolností také okolnosti týkající se osob jednajících za dodavatele žalobkyně, jejich výměny nebo platby v hotovosti. Závěry obsažené v napadeném rozhodnutí obstojí i ve světle žalobkyní namítané judikatury SDEU, neboť objektivní okolnosti v souhrnu svědčí o zapojení žalobkyně do podvodu na DPH, o němž mohla a měla vědět.

29. Důvodný není ani třetí žalobní bod. Žalovaný nezpochybnil naplnění podmínek a , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), ani důkazní břemeno daňových orgánů. Toto břemeno unesl a prokázal existenci podvodu na DPH, zapojení žalobkyně do něj a současně dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala přijetí dostatečných opatření k zabránění své účasti na podvodu.

30. Stran čtvrtého žalobního bodu žalovaný konstatoval, že žalobkyni byla stanovena patnáctidenní lhůta k vyjádření k Dosavadnímu výsledku kontrolních zjištění ze dne 22. 5. 2024,

č.j. 931618/24/2809-60561-609602 (dále jen „Dosavadní výsledek kontrolních zjištění“), která byla následně o 20 dní prodloužena. Žalobkyně nespecifikovala, kdy jí byl přístup ke spisovému materiálu znemožněn. Ze spisového materiálu neplyne, že by žalobkyně před vydáním Zprávy o DK žádala o nahlížení do správního spisu či podala stížnost na postup správce daně. Námitku porušení zásady dvojinstančnosti žalobkyně v odvolání nevznesla. Nebyla v něm obsažena ani námitka týkající se nedoplnění dokazování. V reakci na Dosavadní výsledek kontrolních zjištění ani v odvolání žalobkyně žádné důkazní návrhy nevznesla.

31. Žalovaný odmítl také tvrzení žalobkyně obsažené v pátém žalobním bodě, že po ní správce daně vyžadoval nadstandardní ověřovací úkony. Žalobkyně byla pouze vyzvána k doložení přijatých opatření k zabránění účasti na podvodu na DPH, což je postup odpovídající judikatuře.

IV. Ústní jednání před soudem

32. Během ústního jednání konaného 12. 3. 2026 setrvali účastníci řízení na svých procesních stanoviscích.

33. Právní zástupce žalobkyně uvedl, že náležitosti uplatnění odpočtu byly splněny (plnění bylo použito k dosažení zdanitelných příjmů, o dani bylo řádně účtováno a zdanitelné plnění splnilo majetkoprávní předpoklady). Splnění hmotněprávních podmínek daňové orgány nezpochybnily. Okolností, která zabránila přiznání nároku na odpočet, byla tvrzená účast na daňovém podvodu. Nebylo však prokázáno, že žalobkyně o své účasti na daňovém podvodu věděla ani že o ní vědět měla. U dodavatelů žalobkyně mělo docházet k pochybní co se týče plnění daňových povinností. Došlo k nim však až po uskutečnění zdanitelných plnění. Žalobkyně nemohla tato pochybení zjistit, své dodavatele přitom řádně prověřila (nešlo o nespolehlivé plátce ani nebylo možno dohledat ve veřejných rejstřících jiné podezřelé okolnosti). Žalobkyně neměla možnost predikovat, co se s jejími dodavateli stane v budoucnu.

34. Žalovaný konstatoval, že splnění hmotněprávních podmínek uplatnění odpočtu na DPH je předpokladem pro možnost šetřit podvod na této dani. V prvním kroku judikaturou dovozeného testu lze uvést i skutečnosti, které daňový subjekt nevěděl, případně které nastaly v budoucnu. V druhém kroku, v němž je zkoumána vědomost daňového subjektu, již takovéto okolnosti uvedeny nebyly. Žalobkyně měla možnost vyvinit se ve třetím kroku, ale nedoložila,

že by přijala dostatečná opatření k zabránění své účasti na podvodu.

35. Soud při jednání zamítl v žalobě obsažené důkazní návrhy (žádné jiné právní zástupce žalobkyně při jednání nenavrhl), neboť se jednalo oy, které jsou součástí správního spisu, jímž se dokazování v řízení před správním soudem neprovádí (viz rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2009,

č. j. –117, publ. pod č. 2383/2011 Sb. NSS). Žalovaný žádné návrhy na doplnění dokazování neměl a soud tedy při jednání dokazování nedoplňoval.

V. Posouzení věci Městským soudem v Praze

36. Soud dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

37. Důvodem odepření nároku na odpočet DPH byla podle žalovaného vědomá účast žalobkyně na daňovém podvodu, přičemž tento závěr žalobkyně rozporuje a namítá, že nevěděla ani nemohla vědět, že se daňového podvodu účastní.

38. Ze znění čl. 168 písm. a) směrnice Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty ve znění směrnice Rady 2010/88/EU (dále jen „směrnice o DPH“) vyplývá, že pro to, aby mohl být nárok na odpočet DPH přiznán, je třeba, aby dotyčná osoba byla osobou povinnou k dani ve smyslu této směrnice, aby zboží uplatňované k odůvodnění tohoto nároku bylo na výstupu osobou povinnou k dani použito pro účely jejích zdanitelných plnění a aby na vstupu bylo toto zboží dodáno nebo tyto služby poskytnuty jinou osobou povinnou k dani. Pokud jsou tyto podmínky splněny, nárok na odpočet daně v zásadě nemůže být nepřiznán (viz např. rozsudek SDEU ze dne 13. 2. 2014, C-18/13 Maks Pen, bod 25).

39. Zároveň ale SDEU pravidelně připomíná, že boj proti daňovým únikům, vyhýbání se daňovým povinnostem a případným zneužitím je cílem uznaným a podporovaným směrnicí o DPH. Vnitrostátní orgány a soudy tedy mohou odmítnout přiznat nárok na odpočet daně, je-li na základě objektivních okolností prokázáno, že k uplatnění tohoto nároku došlo podvodně nebo zneužívajícím způsobem (např. rozsudky SDEU Maks Pen, bod 26, nebo ze dne 6. prosince 2012, Bonik, C-285/11 Bonik, body 35 až 37).

40. Pojmem podvod na DPH judikatura označuje situace, v nichž jeden z účastníků neodvede státní pokladně vybranou daň a další si ji odečte, a to za účelem získání zvýhodnění, které je v rozporu s účelem směrnice o DPH, neboť uskutečněné operace neodpovídají běžným obchodním podmínkám. Typicky se bude jednat o situaci, kdy sporný obchod je součástí rozsáhlejší řady obchodů uskutečněných s úmyslem vyhnout se placení DPH do státní pokladny. Kupříkladu v rozsudku Optigen byly skutkové okolnosti popsány tak, že daná plnění byla uskutečněna v řetězci dodávek, jehož součástí byl chybějící subjekt, tedy subjekt, který „zmizel“, aniž by zaplatil DPH daňovým orgánům, nebo subjekt, který neoprávněně používá daňové identifikační číslo

(viz rozsudek SDEU ze dne 12. 1. 2006, spojené věci C-354/03, C-355/03 a C-484/03 Optigen, bod 12). Lze si představit nejrůznější varianty řetězových obchodů, které mohou být zasaženy podvody na DPH, různost skutkových okolností proto brání vymezení konkrétní a vyčerpávající definice. Jak výstižně poznamenal generální advokát Colomer ve spojených věcech C-439/04 a C-440/04 Kittel: „Ve skutečnosti existují varianty tak neobvyklé a spletité, jako je představivost těch, kteří je připravují. […] ve všech případech jde v podstatě o to, že není odvedena určitá částka získaná jako DPH“ (stanovisko generálního advokáta ze dne 14. 3. 2006, bod 35).

41. Z judikatury SDEU vyplývá, že situace, kdy daňový subjekt uplatňuje nárok na odpočet daně podvodně nebo zneužívajícím způsobem, je výjimkou z principu, že při splnění hmotněprávních a formálních podmínek nároku na odpočet daně je daňovému subjektu tento nárok přiznán

(srov. rozsudek SDEU ze dne 21. 6. 2012 ve spojených věcech C-80/11 a C-142/11 Mahagében a Péter Dávid, bod 41). Samotná existence podvodného jednání k odepření odpočtu ovšem nestačí. Musí být splněno též to, že osoba povinná k dani věděla nebo musela vědět, že se pořízením zboží nebo služeb účastní plnění, které je součástí úniku na DPH (viz rozsudek SDEU Maks Pen, bod 27). Osoba povinná k dani, která věděla nebo musela vědět, že se svou koupí účastní plnění, které je součástí podvodu ve vztahu k DPH, musí být pro účely směrnice o DPH považována za osobu, která se podílí na tomto daňovém podvodu, a to bez ohledu na to, zda má z následného prodeje zboží nebo využití služeb prospěch v rámci zdaněných plnění, která uskutečnila na výstupu.

42. Na druhou stranu, nárok na tento odpočet není dotčen, pokud o tom, že v řetězci dodávek bylo jedno z předcházejících nebo následujících plnění zasaženo daňovým podvodem, daňový subjekt nevěděl nebo vědět nemohl (viz bod 45 a 49 rozsudku SDEU Kittel). Je proto nutné zkoumat nejprve existenci daňového podvodu a v případě jeho zjištění je k odepření nároku na odpočet daně dále nutno prokázat, že o tomto podvodu osoba povinná k dani věděla nebo vědět mohla a měla. Jestliže daňové orgány dospějí k závěru o zapojení daňového subjektu do podvodu, o němž věděl (či vědět měl a mohl), nelze podvodně nárokovaný odpočet daně přiznat. Lze odkázat

např. na rozsudek SDEU ze dne 28. 7. 2016 ve věci C-332/15 Giuseppe Astone.

43. Citovanou judikaturu SDEU přebírá i NSS. I podle jeho názoru lze v případě zapojení do podvodného řetězce odepřít subjektu účastnícímu se tohoto podvodu na DPH nárok na odpočet daně. Rozhodovací praxe NSS z judikatury SDEU převzala i podmínku odepření odpočtu spočívající v tom, že daňový subjekt o podvodu věděl či vědět mohl a měl. Příkladmo lze odkázat na rozsudek NSS ze dne 1. 12. 2016, č. j. -57, podle něhož v případě splnění hmotněprávních a formálních podmínek je odpočet možno „osobě povinné k dani odmítnout, ovšem pouze na základě judikatury vyplývající z bodů 56 až 61 rozsudku Soudního dvora ze dne 6. 7. 2006, ve spojených věcech C-439/04 a C-440/04, Axel Kittel a Recolta Recycling SPRL, podle níž musí být z hlediska objektivních okolností prokázáno, že osoba povinná k dani, které bylo dodáno zboží nebo poskytnuty služby zakládající nárok na odpočet, věděla nebo musela vědět, že toto plnění bylo součástí daňového podvodu spáchaného dodavatelem či jiným subjektem na vstupu (viz též bod 45 rozsudku Soudního dvora ze dne 21. 6. 2012, ve spojených věcech C-80/11 a C-142/11, Mahagében a Péter Dávid).“ Pokud je s přihlédnutím k objektivním okolnostem prokázáno, že dodání je uskutečněno pro osobu povinnou k dani, která věděla nebo měla vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH, je věcí vnitrostátního soudu odmítnout takové osobě povinné k dani přiznat nárok na odpočet (viz věc Kittel).

44. Rozhodné je posouzení všech objektivních okolností vykázané transakce, včetně právních, obchodních a osobních vazeb mezi zúčastněnými subjekty. Rovněž je třeba vzít v úvahu, zda obchodní transakce neprobíhaly za podmínek krajně neobvyklých či nelogických. Je možné přihlédnout k tomu, zda se jedná o obchodování s rizikovou komoditou, zda docházelo k úhradám fakturovaných částek a pohledávky byly řádným způsobem vymáhány, zda se nejednalo o neobvykle nízké ceny či naopak o umělé navyšování cen, zda nedocházelo k neprokázaným úhradám vysokých částek v hotovosti, zda nedošlo k absolutnímu selhání kontrolních mechanismů daňového subjektu či zda se daňový subjekt nechoval neobvykle pasivně při hledání obchodních partnerů apod. (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 8. 2016, č. j. -38). Daňové orgány nemají povinnost prokázat, jakým způsobem a konkrétně kterým z dodavatelů v řetězci byl spáchán podvod, musí však vysvětlit, v čem tkvěla podstata daňového podvodu, či vylíčit řetězec skutkových okolností, ze kterých je v souhrnu možné dovozovat, že se o daňový podvod jednalo a že daňový subjekt o podvodu věděl nebo vědět měl a mohl (srov. rozsudek NSS ze dne

18. 10. 2018, č. j. -63). Platí, že „[z]ávěr o tom, že plátce DPH věděl či měl a mohl vědět, že se účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH, zpravidla vyžaduje komplexní analýzu konkrétních podezřelých skutečností a posouzení jejich vzájemných souvislostí. Jen pokud z takové analýzy plyne, že podezřelé skutečnosti nejsou nahodilé, navzájem izolované a dobře vysvětlitelné i jinak než účastí plátce daně na podvodu na DPH, nýbrž naopak propojené a svými souvislostmi a charakterem vzájemného propojení výrazně zesilující podezření a minimalizující pravděpodobnost toho, že plátce daně jednal poctivě, lze uvedený závěr učinit k , o dani z přidané hodnoty“ (viz rozsudek NSS ze dne 25. 6. 2015, č. j. 6 Afs 130/

2014-60, č. 3275/2015 Sb. NSS).

45. Z uvedené judikatury plyne, že při posouzení, zda lze daňovému subjektu odmítnout nárok na odpočet DPH z důvodu jeho zapojení do podvodného řetězce na DPH, je třeba posoudit několik skutečností (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 8. 2017, č. j. -43). Je třeba zjistit, zda k podvodu na dani skutečně došlo (1. podmínka). Neodvedení daně je základním předpokladem pro to, aby daňový subjekt mohl být odpovědný za účast na daňovém podvodu

(viz rozsudek NSS ze dne 10. 11. 2015, č. j. -44). Soud i správce daně musí napřed zkoumat, zda se zdanitelné plnění uskutečnilo (a to od dodavatele, který je uveden na daňových dokladech), a teprve po vyřešení této otázky se případně věnovat prokazování faktu, zda daňový subjekt „věděl či vědět mohl“ o daňovém podvodu (viz rozsudek NSS ze dne 6. 4. 2017, č. j. -34). V tomto kroku je nutno adekvátně popsat jak okolnosti týkající se chybějící daně, tak okolnosti osvědčující, že k absenci daně došlo podvodně, resp. okolnosti osvědčující podvodný charakter zkoumaných transakcí (pouhá existence chybějící daně ještě nezakládá podvod,

viz rozsudky NSS ze dne 30. 1. 2018, č. j. -60, či ze dne 12. 6. 2019, č. j. -43). Dále je pak na základě objektivních skutkových okolností nutno zkoumat,

zda daňový subjekt věděl, nebo vědět mohl a měl, že se svým jednáním účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH (2. podmínka: tzv. objektivní okolnosti), a zda přijal veškerá opatření, která od něj mohla být rozumně vyžadována, aby zajistil, že jej obchodní aktivity nepovedou k účasti na podvodu (3. podmínka: dobrá víra). Důkazní břemeno ohledně existence podvodu a objektivních okolností přitom nesou daňové orgány (viz např. rozsudek NSS ze dne 25. 7. 2019, č. j. -42). Na druhou stranu to, jaká opatření přijal a proč byl daňový subjekt v dobré víře, tedy že svým jednáním nepřispíval k podvodu na DPH, musí tvrdit a prokazovat daňový subjekt, který uplatňuje nárok na odpočet daně (viz rozsudky NSS ze dne 23. 8. 2013,

č. j. -46, č. 2925/2013 Sb. NSS, nebo ze dne 28. 1. 2016, č. j. -47).

46. Ve vztahu k prvnímu a druhému žalobnímu bodu soud předně uvádí, že ani v žalobě žalobkyně nerozporovala naplnění podmínek 1. kroku (existence podvodu na DPH) judikaturou SDEU dovozeného testu, jež stanovuje postup, který je nutno dodržet, aby bylo možno daňovému subjektu odepřít nárok na odpočet DPH z důvodu jeho účasti na podvodném jednání. Žalobkyně nerozporovala závěr daňových orgánů, že v identifikovaných obchodních řetězcích k podvodu na DPH skutečně došlo, její námitky mířily pouze do závěru, zda o své účasti na daňovém podvodu věděla, resp. mohla a měla vědět (2. krok testu a první krok vědomostního testu) a zda přijala dostatečná opatření, aby své účasti na daňovém podvodu zabránila (3. krok testu a druhý krok vědomostního testu).

47. Soud se dále zabýval otázkou vědomosti žalobkyně o její účasti na daňovém podvodu (tedy prvým krokem vědomostního testu), což žalobkyně rozporovala v části prvního žalobního bodu, stejně jako ve druhém žalobním bodě). Soud proto o této otázce nyní pojedná společně a tedy vypořádá současně odpovídající část prvního žalobního bodu a druhý žalobní bod současně.

48. Žalobkyně namítla, že žalovaný přímo neprokázal, že žalobkyně o své účasti na podvodném řetězci věděla, případně, že o daňovém podvodu věděla nebo vědět mohla a měla (resp. že zde absentovaly přímé důkazy a daňové orgány vycházely pouze z důkazů nepřímých a z domněnek).

49. V logice shora uvedeného algoritmu tedy žalobkyně rozporovala naplnění podmínek prvního kroku vědomostního testu. Odmítnout nárok na odpočet DPH, i když byla transakce zasažena daňovým podvodem, lze pouze tehdy, prokáží-li daňové orgány, že daňový subjekt o tom,

že se účastní podvodného plnění věděl či vědět mohl a měl. Důkazní břemeno zde leží na daňových orgánech (viz např. rozsudek NSS ze dne 25. 7. 2019, č. j. -42). Pokud daňové orgány prokáží, že existují objektivní okolnosti, na základě kterých si měl být daňový subjekt vědom své účasti na daňovém podvodu, je na samotném daňovém subjektu, aby takový závěr případně zpochybnil a prokázal, že přijal opatření, která měla jeho účasti zabránit a že byl v dobré víře, že plnění, jehož se účastní, není součástí daňového podvodu. Tyto okolnosti musí daňovým orgánům tvrdit a také prokazovat daňový subjekt (druhý krok vědomostního testu).

50. Daňové orány v posuzované věci identifikovaly řadu objektivních (nestandardních) okolností (žalovaný je popsal na str. 18-20 napadeného rozhodnutí, správce daně na str. 27-28 Zprávy o DK). Šlo o následující okolnosti:

a. dodavatelé dv atelier, HARWER CORPORATION a MEJS.INVEST neměli webové stránky, jejich činnost, adresy a kontakty nebyly dohledatelné, což je nestandardní zejména u společností nabízejících reklamní služby (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 10. 2015,

č. j. -33);

b. dodavatelé dv atelier a HARWER CORPORATION mají virtuální sídla (srov. rozsudky NSS ze dne 7. 6. 2017, č. j. ; ze dne 31. 7. 2018, č. j. -31; či ze dne 16. 8. 2018, č. j. -47), bydliště jejich jednatele je na ohlašovně městského úřadu;

c. podíl společníka dodavatelů dv atelier a HARWER CORPORATION byl postižen exekucí a během krátké doby se ve funkci jednatele vystřídalo několik osob;

d. jednatel dv atelier a HARWER CORPORATION udělil jiné osobě plnou moc pro veškerá jednání;

e. společnosti dv atelier, HARWER CORPORATION ani MEJS.INVEST nezveřejňují účetní závěrky;

f. MEJS.INVEST měla v živnostenském rejstříku zapsáno k předmětu podnikání „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“ přes 70 různých oborů činnosti, které vyžadují minimálně technické zázemí pro jejich provádění, ale neměla žádnou provozovnu;

g. zástupce dodavatelů dv atelier a HARWER CORPORATION J. L. není věrohodný, bydliště má zapsané na ohlašovně městského úřadu;

h. J. L. je jednatelem EUROL OIL CZ, s.r.o., na jeho podíl bylo vydáno několik exekučních příkazů; a

i. A. K. zastupoval v minulosti několik obchodních korporací, které jsou již v likvidaci. S některými z nich žalobkyně spolupracovala a nadále spolupracuje: ALL IN PROMOTION s.r.o. v likvidaci (bývalý jednatel A. K.), Service for Production s.r.o. v likvidaci (bývalý jednatel A. K.), Promo Promotion Czech s.r.o. (bývalý jednatel X. Y.), Czech Teilor s.r.o. (bývalá jednatelka J. K.), Televizní produkce (bývalá jednatelka J. K.), MEJS.INVEST (bývalá jednatelka J. K.), Svět kultury a zábavy (jednatelka J. K.).

51. Žalobkyně identifikované objektivní okolnosti nijak konkrétně nerozporovala, pouze tvrdila,

že se jednalo o „nepřímé důkazy“ a „domněnky“. Soud však se však s tímto tvrzením neztotožňuje. Otázkou míry, v níž je nutno prokázat existenci objektivních okolností svědčících o povědomí daňového subjektu o jeho účasti na transakci zatížené podvodem na DPH, se opakovaně ve své rozhodovací praxi zabýval NSS. V rozsudku ze dne 4. 10. 2012, č. j. -42, uvedl: „Zmíněné indicie, byť každá sama o sobě nejsou nezákonné, ve svém souhrnu tvoří logický, ničím nenarušený a ucelený soubor vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů, které spolehlivě a jednoznačně prokazují skutečnost, že stěžovatelka o podvodu na dani z přidané hodnoty věděla či minimálně vědět mohla. I tyto nepřímé důkazy tak spolehlivě prokazují subjektivní stránku jednání stěžovatelky.“ Obdobně

také v rozsudku ze dne 31. 7. 2013, č. j. -34, či rozsudku ze dne 15. 2. 2017,

č. j. -58, konstatoval, že: „Stěžovateli lze přisvědčit také v tom, že krajský soud v rozporu s pokynem v předcházejícím zrušujícím rozsudku hodnotil okolnosti dotčené transakce pouze izolovaně. Krajský soud nepřihlédl k tomu, že zjištěné okolnosti ve svém souhrnu prokazují závěr, že žalobkyně si účasti na podvodném jednání společnosti J-TRANS přinejmenším měla být vědoma. Každý důkaz zajištěný ve správním řízení, zvláště důkaz nepřímý, je třeba vždy hodnotit v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů v kontextu s ostatními důkazy, nikoliv izolovaně. I v případě, že žádný ze shromážděných důkazů není sám o sobě dostačujícím důkazem k prokázání protiprávního jednání, ucelený souhrn těchto důkazů může mít dostatečnou vypovídací schopnost

(srov. např. rozsudky ze dne 29. 1. 2015, č. j. –351, odst. 261, nebo ze dne 29. 3. 2012,

č. j. –619).“ Z judikatury tedy vyplývá, že existence objektivních okolností (naplnění subjektivní stránky) může za předpokladu, že zjištěné indicie ve svém souhrnu tvoří logický, ničím nenarušený a ucelený soubor vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které spolehlivě a jednoznačně prokazují skutečnost, že daňový subjekt o podvodu na DPH věděl či minimálně vědět měl a mohl, být prokázána i nepřímými důkazy.

52. Soud se ztotožňuje se závěrem daňových orgánů, že ve shora popsaných obchodních transakcích existovaly zcela dostatečné indicie, že žalobkyně o své účasti na podvodu na DPH vědět mohla a měla. Zejména je v tomto směru nutno poukázat na to, že cena reklamy byla značně nadhodnocená a reklamní plnění přijímala žalobkyně od společností, které se primárně věnovaly jiné činnosti (hostinská činnost atd.). Vyskytují se také rozpory v tvrzeních o navázání spolupráce žalobkyně a dodavatelů a další podezřelé okolnosti u dodavatelů (změny v osobě jednatele, neplnění evidenčních povinností, neexistence webových stránek, sídlo na virtuální adrese, plnění za různé společnosti poskytovaly stále tytéž osoby, exekuce na podíly u dodavatelů, bydliště jednatele na ohlašovně městského úřadu atd.).

53. Daňové orgány po žalobkyni v souladu s judikaturou výzvou ze dne 2. 1. 2024 požadovaly,

aby doložila, jaká opatření k zabránění své účasti na podvodném jednání přijala. V tomto kroku má tedy daňový subjekt v prvé řadě povinnost tvrdit, že učiněná opatření byla dostatečná (adekvátní) s tím, že teprve ve druhé řadě je povinen svá tvrzení hodnověrně prokázat. Pokud jde o adekvátnost opatření, z judikatury SDEU plyne, že „jestliže existují náznaky vzbuzující podezření, že došlo k nesrovnalosti nebo podvodu, lze samozřejmě od obezřetného subjektu v závislosti na okolnostech projednávaného případu vyžadovat, aby si zjistil informace o druhém subjektu, u něhož zamýšlí nakoupit zboží či služby za účelem ujištění se o jeho věrohodnosti“ (viz rozsudek SDEU ze dne 21. 6. 2012 ve spojených věcech C-80/11 a C142/11 Mahagében a Péter Dávid, bod 60).

54. Žalobkyně v reakci na shora uvedenou výzvu pouze zopakovala, že své dodavatele prověřila nahlédnutím do veřejných rejstříků. Žalovaný však účinně zpochybnil i toto tvrzení, neboť přiléhavě konstatoval, že již nahlédnutím do obchodního rejstříku mohla žalobkyně zjistit,

že na podíly společníků jejích dodavatelů (HARWER CORPORATION a dv atelier) byl vydán exekuční příkaz, jejich jednatel měl pobyt hlášený na ohlašovně městského úřadu a uvedené společnosti nezveřejňovaly účetní závěrky. Žalovaným zmíněné okolnosti do velkém míry zpochybňují již základní žalobkyní zmiňovanou tezi, že si dodavatele ve veřejných rejstřících skutečně prověřila. Pakliže by to skutečně učinila, musela by zejména na základě shora uvedených skutečností dospět minimálně k závěru, že se jedná o rizikové transakce. Ve spojení se skutečností, že za dodavatele, kterých bylo relativně mnoho, jednaly stále jedny a tytéž osoby, šlo podle soudu v souhrnu o tak silné varovné signály, že pokud je žalobkyně ignorovala, nelze než dospět k závěru, že nepřijala dostatečná opatření, aby své účasti na daňovém podvodu zabránila.

55. Důvodný není ani třetí žalobní bod. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela jednoznačně vyplývá, že daňové orgány odepřely žalobkyni nárok na odpočet DPH, jelikož dospěly k závěru o její účasti v řetězci zasaženém podvodem na DPH, nikoliv na základě neprokázání formálních a hmotněprávních podmínek předmětného nároku. Formální i hmotněprávní podmínky vzniku nároku na odpočet DPH označily daňové orgány obou stupňů za splněné. Žalovaný tuto skutečnost zdůraznil na několika místech odůvodnění napadeného rozhodnutí, v tomto směru lze odkázal například na str. 11, kde uvedl, že „(o)dvolatel dostál všem požadavkům zákonem předpokládaným se vznikem nároku na odpočet daně (viz bod [8]), a to jak podmínce formální ve smyslu , neboť ve vztahu k tvrzenému nároku na odpočet daně disponoval daňovými doklady vystavenými plátci DPH, tak podmínkám hmotněprávním ve smyslu , když bylo prokázáno, že deklarovaná plnění odvolatel pořídil, pořídil je od plátců DPH a následně i použil v souvislosti se svojí ekonomickou činností.“. Po tomto konstatování se žalovaný zcela logicky otázkou naplněním formálních a hmotněprávních podmínek přiznání nároku na odpočet DPH dále nezabýval a věnoval se pouze otázkám týkajícím se daňového podvodu. Ve vztahu k vypořádání těchto otázek soud odkazuje vypořádání prvého a druhého žalobního bodu.

56. Soud nevešel ani na tvrzení obsažená ve čtvrtém žalobním bodě. Předně ze správního spisu ověřil a na tomto místě potvrzuje tvrzení žalovaného, že žalobkyně v odvoláních námitku porušení zásady dvojinstančnosti vůbec nevznesla. Žalovaný tedy v tomto směru nepochybil, pokud se uvedenou otázkou nezabýval. Jde-li o žalobkyní tvrzené důkazní návrhy a jejich vypořádání, soud ze správního spisu zjistil, že žalobkyně nejen v odvoláních, ale ani ve vyjádřeních k Dosavadnímu výsledku kontrolních zjištění či dalších podáních žádné důkazní návrhy nevznesla.

57. Není ani pravdou, že by žalobkyni nebylo umožněno seznámit se před vydáním Zprávy o DK se všemi podkladovými materiály týkajícími se jejích dodavatelů. Daňové orgány seznámily žalobkyni se všemi okolnostmi, které ve vztahu k jejím dodavatelům zjistily, již v Dosavadním výsledku kontrolních zjištění. Již v něm správce daně vyjmenoval okolnosti, které ve vztahu k jednotlivým dodavatelům žalobkyně zjistil, označil podezřelé obchodní řetězce a uvedl, co zjistil z výpovědí svědků. Následně byly tyto skutečnosti opětovně uvedeny ze Zprávě o DK. K Dosavadnímu výsledku kontrolních zjištění se žalobkyně následně vyjádřila podáním ze dne

24. 6. 2024.

58. Soud neshledal ani to, že by po žalobkyni daňové orgány v rozporu se zákonem požadovaly nadstandardní ověřovací úkony ve vztahu k jejím dodavatelům, což žalobkyně namítla v pátém žalobním bodě. Předně je nutno poznamenat, že uvedená námitka je formulována velmi obecně a žalobkyně konkrétně netvrdí, v čem byly požadavky daňových orgánů „nadstandardní“ (zmínila pouze požadavek detailní prověrky ekonomické situace dodavatele). Nic takového však

po žalobkyni daňové orgány nevyžadovaly (požadavek na prověření dodavatelů alespoň v evidenci nespolehlivých plátců a ve veřejných rejstřících zcela jistě nelze označit za excesivní). Z žádných dokumentů založených ve správním spise nevyplývá, že by po žalobkyni daňové orgány požadovaly jakékoliv (nadto detailní) prověrky ekonomické situace jejích dodavatelů. K tomuto značně obecnému tvrzení žalobkyně nenavrhla ani nepředložila žádný důkaz a jde tedy o tvrzení neprokázané.

59. Žalovaný pouze konstatoval, že pokud by žalobkyně své dodavatele skutečně prověřila alespoň nahlédnutím do obchodního rejstříku, musela by zajistit minimálně to, že na podíly společníků jejích budoucích dodavatelů je vedena exekuce a jejich jednatelé mají bydliště na ohlašovně městského úřadu. Soud se s daňovými orgány ztotožňuje v tom, že takováto zjištění by v žalobkyni nutně musela vzbudit podezření a zvýšit její ostražitost. To se však nestalo, pročež také soud souhlasí se závěrem daňových orgánů, že tvrzení žalobkyně o tom, že své dodavatele prověřila, je krajně nevěrohodné.

60. Soud tedy s ohledem na výše uvedené neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7

prvním výrokem rozsudku zamítl.

61. Žalobkyně nebyla ve sporu úspěšná a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly. Soud proto ve druhém výroku rozsudku v souladu

s rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 12. března 2026

Mgr. Bc. Jan Schneeweis v. r.

soudce

Shodu s prvopisem potvrzuje I. V.