Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1913/2026

-143

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně K. D., zastoupené Mgr. Pavlem Grošpicem, advokátem se sídlem v Praze 4 – Michli, U Hellady č. 4, proti žalovanému Hanon Systems Thermal Technology s. r. o. se sídlem v Kladně – Kročehlavech, Unhošťská č. 2747, IČO 25149318, zastoupenému JUDr. Adamem Valíčkem, MBA, advokátem se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 87/18, o 661 013 Kč spříslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně podsp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze zedne 31. března 2026, č. j. -104, opravenému usnesením Krajského soudu vPraze ze dne 1. července 2026, č. j. -137, takto:

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Kladně dne 29. 4. 2025 (doplněnou podáním ze dne 26. 9. 2025) domáhala, aby jí žalovaný zaplatil na odškodnění bolesti 661 013 Kč s úrokem z

prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 26. 3. 2025 do

zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u žalovaného pracovala v pracovním poměru jako operátor výroby a že dne 12. 2. 2024 při práci u stroje v důsledku momentální indispozice upadla na betonovou podlahu a udeřila se do hlavy, načež se ocitla v bezvědomí a

byla odvezena zdravotnickou záchrannou službou. Uvedla, že v důsledku tohoto pádu na

hlavu utrpěla subdurální hematom spojený se subdurálním krvácením, což si vyžádalo komplikované léčení s komplikacemi v

podobě prodělání močové infekce a zánětu nosní sliznice, že se u ní následně objevily i

epileptické záchvaty a že byla nucena prodělat dvakrát kranioplastiku, mezi oběma kranioplastikami též revizi pro epidurální krvácení, další revizi a

extrakci kostní ploténky. Poukázala na to, že znalec MUDr. Robin Strnad zhodnotil jak

bolest způsobenou primárním úrazem, tak bolest vyvolanou následným léčením a

zdravotními komplikacemi 1 558 body, což při hodnotě jednoho bodu 424,27 Kč činí žalovanou částku. Dále uvedla, že příčinou její mdloby byl nahromaděný přestálý stres z

předchozího pracovního týdne, kdy byla zaměstnavatelem zařazena na těžší fyzickou práci, kterou špatně zvládala. Zdůraznila, že uvedené poškození zdraví utrpěla proti své vůli a

bez

šance mu zabránit, a to náhlým a násilným působením betonové podlahy ve

výrobní hale v důsledku zemské přitažlivosti na „její křehkou hlavu“.

2. Žalovaný namítal, že k poškození zdraví žalobkyně došlo v důsledku její momentální indispozice, tedy v důsledku vnitřních faktorů, nikoli v důsledku vnějších násilných vlivů, aže se proto o pracovní úraz nejedná. Podle žalovaného nebyly naplněny zákonné předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za nemajetkovou újmu zaměstnance, a to existence pracovního úrazu a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem újmy.

3. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 23. 10. 2025, č. j. -77, opravenýmusnesením ze dne 21. 1. 2026, č. j. -91, žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 80 418 Kč k rukám advokáta JUDr. Adama Valíčka, MBA. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána vpracovním poměru na pozici operátora výroby, že dne 12. 2. 2024 při výkonu práce pro žalovaného spočívající v kontrole drobných plastových komponentů omdlela, sesunula se nazem a ztratila vědomí, že jí byla poskytnuta první pomoc a přivolána rychlá záchranná zdravotní služba, že následkem pádu došlo k poranění hlavy žalobkyně, která těsně před mdlobami vykonávala lehkou fyzickou práci vestoje, kdy označovala plastové komponenty tečkou, a že na tuto práci byla přeřazena, neboť na předchozím pracovním stanovišti byla nespokojena s fyzickou náročností tamější práce, kterou však běžně vykonávají i ženy všech věkových kategorií, že žalobkyni již ode dne předcházejícího incidentu bolela hlava a měla teplotu a že žalobkyně má v anamnéze opakované pády, jejichž etiologie je neznámá. Dovodil, že k pádu žalobkyně došlo následkem její mdloby, tedy že pád na betonovou podlahu byl následkem vnitřní zdravotní indispozice žalobkyně projevivší semdlobou, nikoli následkem násilného působení jakýchkoli zevních vlivů, a že proto nejde opracovní úraz. Uzavřel, že mdlobám žalobkyně nepředcházela výrazná fyzická námaha čináhlé vypětí sil, že k nim došlo na počátku pracovní směny v pondělí po dni pracovního klidu a že proto nejsou naplněny „předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, a to existence pracovního úrazu a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody“.

4. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 2026, č. j. -104, opraveným usnesením ze dne 1. 7. 2026, č. j. -137, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 40 000 Kč, jinak jej v tomto výroku a ve výroku o věci samé potvrdil, auložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 26015 Kč k rukám advokáta JUDr. Adama Valíčka, MBA. Ztotožnil se se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a shledal správným i jeho právní posouzení věci. Uvedl, žepracovním úrazem není každé poškození zdraví, ke kterému u zaměstnance dojde připlnění pracovních úkolů, že působení zevních vlivů musí být krátkodobé, náhlé a násilné aže požadavek násilného působení zevních vlivů není naplněn, jestliže se jednalo o „momentální indispozici žalobkyně v důsledku vnitřních faktorů“. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že „vnitřní faktory (stížnosti žalobkyně na bolest hlavy a zvýšenou teplotu)“ byly výslechy svědků i údaji zlékařských zpráv prokázány, a že naopak nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, podle něhož byl příčinou její mdloby „nahromaděný přestálý stres z předchozího pracovního týdne, kdy byla žalobkyně žalovaným přeřazena na těžší fyzickou práci, kterou špatně zvládala“. Odvolací soud proto uzavřel, že u žalobkyně nedošlo k pracovnímu úrazu.

5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudupodala žalobkyně dovolání. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při výkladu pojmu pracovního úrazu ve smyslu ustanovení . Zdůraznila, žejejí žalobní nárok „nespočívá v tom, že při práci na výrobní lince omdlela, nýbrž v tom, žepři práci na výrobní lince se zřítila hlavou na betonovou podlahu (lhostejno, zda v důsledku mdloby z nejasných příčin nebo za jiných, nezaviněných okolností)“, a že krátkodobé, náhlé anásilné působení zevních vlivů „vyšlo od zemské přitažlivosti a tvrdosti betonové podlahy oproti hmotnosti akřehkosti hlavy žalobkyně“. Má za to, že pracovní úraz musí být vyvolán vnějšími fyzikálními silami, působícími nikoli zevnitř tělesné schránky poškozeného zaměstnance, ale zvnějšku, aže tyto požadavky úraz spočívající v pádu na hlavu na pracovišti splňuje. Důvody pádu mohou podle jejího názoru podle okolností zakládat zproštění seodpovědnosti zaměstnavatele, žalovaný však žádné skutečnosti ke zproštění seodpovědnosti, byť i jen částečnému, nenamítal. Dovolatelka dále předestřela otázku hmotného práva, která podle jejího mínění dosud nebyla vrozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to otázku, „zda je pracovním úrazem ve smyslu zák. práce i úraz vzniklý pádem při plnění pracovních úkolů nebo vsouvislosti s ním ( a zák. práce), jestliže tomuto pádu předcházela ztráta vědomí nebo jiná momentální indispozice nastraně zaměstnance zapříčiněná vnitřními faktory“. Závěrem odvolacímu soudu vytýká, žese nevypořádal s jejími zásadními tvrzeními, a že se tak odchýlil i od rozhodovací praxe Ústavního soudu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, popřípadě aby zrušil též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

6. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není podle ustanovení přípustné, neboť žalobkyní předestřená otázka již byla dovolacím soudem mnohokrát řešena a odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, a že právní posouzení věci odvolacím soudem je „zcela správné“. Namítl, že vposuzovaném případě nebyla naplněna podmínka krátkodobého, náhlého a násilného působení zevních vlivů, neboť k úrazu došlo vlivem mdloby žalobkyně, a ani podmínka souvislosti úrazu s plněním pracovních úkolů. Podotkl, že gravitace a betonová podlaha, „které jsou v místě výrobní linky přítomny vždy“, nepředstavují ani náhlý, ani krátkodobý zevní vliv a že k poškození zdravížalobkyně došlo vdůsledku jejího vnitřního stavu, „zcela bez jakéhokoli vlivu pracovního prostředí či pracovní činnosti samotné“. Uvedl, že v průběhu řízení liberaci (a to ani částečnou) skutečně nenavrhoval, neboť má za to, že mu povinnost knáhradě škody vzhledem k neexistenci pracovního úrazu vůbec nevznikla. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [ , , veznění pozdějších předpisů (dále jen „“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

10. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení a věty první – nepodléhá), že žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 24. 11. 2020 (ve znění pozdějších „dodatků“) v pracovním poměru na dobu určitou jako operátor výroby, že dne 12. 2. 2024 při výkonu práce pro žalovaného spočívající v kontrole drobných plastových komponentů omdlela, sesunula se na zem a ztratila vědomí, že jí byla poskytnuta první pomoc a přivolána rychlá záchranná zdravotní služba, že po pádu na betonovou podlahu výrobní haly žalovaného došlo k poranění hlavy žalobkyně, že žalobkyně těsně před mdlobami vykonávala lehkou fyzickou práci vestoje, kdy označovala plastové komponenty tečkou, a že na tuto práci byla přeřazena poté, co napředchozím pracovním stanovišti byla nespokojena s fyzickou náročností tamější práce. Žalobkyni, která má podle propouštěcí zprávy neurologického oddělení Oblastní nemocnice Kladno v anamnéze opakované pády, jejichž etiologie je neznámá, již ode dne předcházejícího incidentu bolela hlava a měla teplotu. Tvrzení žalobkyně, že příčinou její mdloby byl nahromaděný stres zpředchozího pracovního týdne, neměl odvolací soud za prokázané.

11. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda je pracovním úrazem ve smyslu ustanovení poškození zdraví, které zaměstnanec utrpěl při plnění pracovních úkolů nárazem svého těla na podlahu pracoviště při pádu, byl-li tento pád způsoben ztrátou vědomí nebo jinou náhlou zdravotní indispozicí zaměstnance. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka vrozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení přípustné.

12. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , kteréprovedl bez jednání ( věta první ), Nejvyšší soud dospěl k závěru, žedovolání žalobkyně je opodstatněné.

13. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že k poškození zdraví žalobkyně došlo dne 12. 2. 2024 – podle , , veznění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2024 (dále jen „zák. práce“).

14. Podle ustanovení § 269 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebonemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

15. Podle ustanovení § 271k odst. 1 zák. práce pracovním úrazem pro účely tohoto zákona je poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebov přímé souvislosti s ním (§ 273 a 274).

16. Předpoklady povinnosti zaměstnavatele nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem jsou – jak vyplývá z citovaných ustanovení – poškození zdraví nebo smrt zaměstnance (pracovní úraz), ke kterým došlo připlnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, vznik škody nebo nemajetkové újmy a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody nebo nemajetkové újmy. Ke vzniku nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. Odpovědnost za škodu při pracovním úrazu je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění, a nevyžaduje seani porušení právní povinnosti z jeho strany (srov. též zák. práce). V řízení oodškodnění pracovního úrazu má žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit [srov. ] a posléze i prokázat [srov. a ] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik povinnosti knáhradě škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2024, sp. zn. , uveřejněný pod č. 7/2025 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. ).

17. Pracovním úrazem se rozumí poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, k nimž došlo při plnění jeho pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů. Toto zevní působení, označované též jako úrazový děj, je zpravidla takovou událostí, která vyvolá u postiženého subjektivní potíže, které mu nedovolují pokračovat v obvyklé práci nebo mu to dovolují jen s určitými potížemi, nebo jej dokonce z práce vyřazují. O úrazový děj může jít i v případech, kdy tu působení zevních sil zdánlivě chybí.Jedná se o případy náhlého poškození zdraví, které nastalo při náhlém vypětí sil, velké námaze, nezvyklém úsilí, kdy pracovní výkon přesahuje hranice obvyklé, každodenně vykonávané práce, nebo je sice konán v hranicích obvyklé těžké práce, ale za nepříznivých okolností, anebo pohybuje se sice v hranicích obvyklé namáhavé práce, pro kterou však organismus zaměstnance není přizpůsoben nebo na kterou svými schopnostmi nestačí (srov. například rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 1961, sp. zn. , uveřejněný pod č. 27/1962 Sb. rozh. obč., neboodůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. ); obdobně tomu je i v případech, kdy dojde kpoškození zdraví zaměstnance v důsledku jiného působení vlastní tělesné síly (např. přiuklouznutí nebo zakopnutí) [srov. odstavec 21 odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2024, sp. zn. , uveřejněného pod č. 7/2025 Sb. rozh. obč.; kpřípadům úrazového děje, při němž dojde k poškození zdraví zaměstnance vdůsledku jiného působení vlastní tělesné síly, viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. ]. O pracovní úraz půjde i tehdy, jestliže k němu dojde v důsledku náhlé nevolnosti zaměstnance, která nebyla vyvolána pracovním prostředím(srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1975, sp.zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč.).

18. Shodně vymezuje pracovní úraz též odborná literatura, která zdůrazňuje, že „k poškození zdraví musí dojít působením zevních vlivů, které zaměstnanec nemůže odvrátit a které je v tomto smyslu překvapivé, neočekávané“, a že „působení zevních vlivů nemusí spočívat jen vpůsobení zevních sil (pádu břemene, napadení cizí osobou), může sejednat i o působení vlastní tělesné síly (uklouznutí, zakopnutí, přetržení svalu povynaložení tělesné námahy)“ (NOVOTNÝ, Zdeněk. [Povinnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci]. In: BĚLINA, Miroslav, DRÁPAL, Ljubomír a kol. . Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1152).

19. Z ustanovení § 271k odst. 1 zák. práce, z uvedených závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zpovahy povinnosti zaměstnavatele k náhradě škody nebo nemajetkové újmy vzniklé zaměstnanci pracovním úrazem vyplývá, že zákonný znak pracovního úrazu spočívající v krátkodobém, náhlém a násilném působení zevních vlivů se vztahuje ke vzniku poškození zdraví zaměstnance, a nikoli k příčinám, které zaměstnance do dosahu tohoto působení přivedly. Utrpí-li zaměstnanec poškození zdraví nárazem svého těla na podlahu pracoviště nebo na jiný předmět při pádu, je tento náraz sám o sobě působením zevních vlivů, které je krátkodobé, náhlé i násilné. Okolnost, co pád zapříčinilo, je z hlediska naplnění tohoto zákonného znaku pracovního úrazu bez významu. Jinými slovy, není rozhodné, zdazaměstnanec upadl proto, že uklouzl, zakopl, ztratil rovnováhu z nezjištěné příčiny, aneboproto, že ztratil vědomí či byl postižen jinou náhlou zdravotní indispozicí; ve všech těchto případech je poškození zdraví, které vzniklo teprve nárazem při pádu, způsobeno působením zevních vlivů, a nikoli vnitřním pochodem vorganismu zaměstnance. Zákon nevyžaduje, aby zevní vliv, jenž poškození zdraví způsobil, byl spjat s povahou konané práce. Postačí, došlo-li k poškození zdraví při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 273 a § 274 zák. práce).

20. Od těchto případů je třeba odlišit situace, v nichž zevní faktor úrazového děje chybí akde poškození zdraví je pouhou manifestací vnitřního chorobného stavu zaměstnance, který se u něj projevil v době, kdy plnil pracovní úkoly nebo kdy jednal v přímé souvislosti sjejich plněním (jako je tomu například u infarktu myokardu nebo u jiné cévní příhody). Právě na tyto situace dopadají uvedené závěry rozhodovací praxe, podle nichž lze o úrazový děj uvažovat itehdy, kdy tu působení zevních sil zdánlivě chybí, avšak jen za předpokladu, žek náhlému poškození zdraví došlo při náhlém vypětí sil, velké námaze nebo nezvyklém úsilí. Uvedené závěry však nelze vztáhnout na poškození zdraví, které bylo způsobeno nárazem při pádu, neboť zde působení zevních vlivů nechybí.

21. Okolnosti, které způsobily pád zaměstnance, mohou být významné z hlediska zproštění se povinnosti zaměstnavatele nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu podle ustanovení §270 zák. práce. Podle tohoto ustanovení se zaměstnavatel zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela, prokáže-li, že vznikla a) tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti aochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo b) v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo vdůsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě nebo nemajetkové újmě zabránit, a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody nebo nemajetkové újmy (odstavec 1). Zaměstnavatel se zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti, prokáže-li, že vzniklav důsledku skutečností uvedených vodstavci 1 písm. a) a b) a že tyto skutečnosti byly jednou z příčin škody nebo nemajetkové újmy, nebo proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem kesvé kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví; zalehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající zrizika práce (odstavec 2). Důvodem zproštění se povinnosti zaměstnavatele nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu podle ustanovení a 2 zák. práce však nemůže být skutečnost, že zaměstnanec trpí určitými fyzickými či psychickými nedostatky (srov. opět stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1975, sp. zn. , uveřejněné podč. rozh. obč.).

22. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že poškození zdraví, které zaměstnanec utrpěl připlnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním nárazem svého těla na podlahu pracoviště nebo na jiný předmět při pádu, je pracovním úrazem ve smyslu ustanovení § 271k odst. 1 zák. práce i tehdy, byl-li pád způsoben ztrátou vědomí nebo jinou náhlou zdravotní indispozicí zaměstnance.

23. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že požadavek násilného působení zevních vlivů nebyl vpřípadě pádu žalobkyně na pracovišti dne 12. 2. 2024 naplněn, neboť se jednalo o momentální indispozici žalobkyně v důsledku vnitřních faktorů, a že proto u ní k pracovnímu úrazu nedošlo, není správný. Poškozením zdraví, jehož odškodnění se žalobkyně v projednávané věci domáhá, není mdloba, která ji dne 12. 2. 2024 postihla, nýbrž poranění hlavy, které utrpěla teprve následkem pádu na betonovou podlahu výrobní haly žalovaného. Toto poranění nevzniklo vnitřním pochodem v organismu žalobkyně, ale nárazem její hlavy napodlahu, tedy krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů, k němuž došlo nezávisle na vůli žalobkyně a při plnění jejíchpracovních úkolů. Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – zaměnil příčinu pádu žalobkyně za úrazový děj a na základě této záměny nesprávně dovodil, že užalobkyně k pracovnímu úrazu nedošlo.

24. Namítá-li žalovaný ve vyjádření k dovolání, že gravitace a betonová podlaha, „kteréjsou v místě výrobní linky přítomny vždy“, nepředstavují ani náhlý, ani krátkodobý zevní vliv, pak přehlíží, že zevním vlivem ve smyslu ustanovení § 271k odst. 1 zák. práce zdenení samotná existence podlahy ve výrobní hale, nýbrž náraz těla žalobkyně na ni. K tomuto nárazu došlo jednorázově a v krátkém okamžiku a jeho účinky na organismus žalobkyně byly násilné.

25. Neobstojí ani námitka žalovaného, že poškození zdraví žalobkyně nesouviselo splněním jejích pracovních úkolů. Plněním pracovních úkolů je – jak plyne z ustanovení §273 odst. 1 zák. práce – též výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru. Zhlediska naplnění tohoto zákonného znaku pracovního úrazu je proto rozhodné, žek pádu žalobkyně a k jejímu poranění došlo na jejím pracovišti v pracovní době při výkonu práce, kterou jí žalovaný přidělil. Okolnost, že mdloba, jež pád způsobila, s výkonem práce žalobkyně podle zjištění soudů nesouvisela, uvedený závěr nezpochybňuje, neboť souvislost splněním pracovních úkolů se – ze stejných důvodů, jaké byly vyloženy výše – posuzuje ve vztahu k úrazovému ději, a nikoli ve vztahu kpříčinám, které jej vyvolaly.

26. Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek (spolu s vydanýmopravným usnesením) zrušil ( ). Vzhledem ktomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí (spolu s vydanýmopravným usnesením) a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Kladně) k dalšímu řízení ( věta druhá ).

27. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( a část první věty za středníkem avěta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. 10. 2026

JUDr.

Jiří Doležílek

předseda senátu