Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
17 C 176/2025-71
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Okresní soud v Lounech rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Drobílkem ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky
o 69 900 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 69 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 69 900 Kč od 25. 7. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 78 400 Kč od 14. 7. 2025 do 24. 7. 2025 a ve výši 11,50 % ročně z částky 8 500 Kč od 25. 7. 2025 do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 39 810,24 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 69 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 69 900 Kč od 25. 7. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 78 400 Kč od 14. 7. 2025 do 24. 7. 2025 a ve výši 11,50 % ročně z částky 8 500 Kč od 25. 7. 2025 do zaplacení.III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 39 810,24 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se obrátila dne 16. 7. 2025 ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky původně ve výši 78 400 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z částky 78 400 Kč od 14. 7. 2025 do zaplacení. Nárok odůvodnila tím, že dne datum žalobkyně s žalovaným uzavřela ústní smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě žalobkyně zapůjčila žalovanému bezúročně částku ve výši 100 000 Kč, a to v hotovostní formě. Součástí smlouvy o zápůjčce byl závazek žalovaného tuto částku splácet po 2 000 Kč měsíčně, pod ztrátou výhody splátek. Většina splátek probíhala v hotovostní formě, až na jednu splátku, a to dne datum, když žalovaný zaslal částku ve výši 300 Kč na účet dcery žalobkyně paní jméno FO s názvem platby „BABI splátka“. Ke dni podání žaloby žalovaný celkem uhradil 21 600 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný nesplácel zápůjčku řádně a včas, jak bylo mezi stranami ujednáno, byla žalobkyně nucena obrátit se na právního zástupce, prostřednictvím kterého dne datum oznámila žalovanému, že předmětnou zápůjčku zesplatňuje a požaduje vrátit zbývající výši jistiny 78 400 Kč. Žalovaný následně reagoval na předžalobní výzvu tak, že si žádné peníze od nikoho nezapůjčil a že je vše smyšlené.
2. Žalovaný s uplatněným nárokem nesouhlasil, odmítá, že by s žalobkyní uzavřel smlouvu o zápůjčce ve výši 100 000 Kč v hotovostní formě se ztrátou výhody splátek. Podání žaloby vnímá jako odplatu rodiny žalobkyně po rozvodu manželství žalovaného s vnučkou žalobkyně jméno FO, v důsledku kterého se významně zhoršily rodinné vztahy mezi žalovaným a rodinou žalobkyně. Rozsudek o rozvodu manželství žalovaného a vnučky žalobkyně nabyl právní moci dne datum. V Datum pak žalovaný obdržel předžalobní výzvu. Uzavření tvrzené smlouvy, jakož i její reálné naplnění žalobkyně prokazuje pouze svědeckými výpověďmi osob blízkých, přičemž tato skutečnost značně snižuje důkazní sílu těchto výpovědí. Pokud jde o předmětnou částku 100 000 Kč, žalovaný naopak tvrdí, že žalobkyně po dobu trvání manželství žalovaného s vnučkou žalobkyně je obdarovávala různými částkami v řádech nižších tisíců korun, které byly určeny zejména pro jejich děti, tedy pravnoučata žalobkyně. Stejným způsobem ke konci roku rok chtěla žalobkyně žalovanému a jeho tehdejší manželce darovat 100 000 Kč na pořízení nového auta. Žalovaný s manželkou odmítali takový dar přijmout jako nepřiměřený. Nakonec se všichni tři dohodli na kompromisu, a sice že manželé částku 50 000 Kč přijmou jako dar a částku 50 000 Kč vrátí žalobkyni podle svých schopností a možností. Žalobkyně však následně v průběhu roku rok odmítala hotovost přebírat, říkala, ať peníze nechají dětem, o čemž svědčí konverzace mezi žalovaným a jeho tehdejší manželkou z datum, kdy se žalovaný tázal manželky: „Mám dát babi ty peníze?“ a manželka mu odpovídá: „Ano a nacpi jí je, tenhle závazek dodržíme. Pokud si je nevezme od Tebe, nacpu jí je v úterý“. Nicméně přesto žalovaný s manželkou předávali žalobkyni různé částky v hotovosti. V měsíc roku rok, kdy bylo zřejmé, že manželství žalovaného s vnučkou žalobkyně spěje ke konci, sdělila žalobkyně osobně žalovanému, že žádné peníze od nich nechce, že si již žádnou částku nepřevezme, že žalovaný i její vnučka mají v souvislosti s rozvodem co platit, že to sdělila i vnučce a že tím je celá věc uzavřena, žádný dluh není. Avšak dne datum přišla žalobkyně za žalovaným a řekla mu, že jí dluží 70 000 Kč a že už nejsou rodina. Žalovaný byl překvapen, situaci chtěl komunikovat s manželkou, navrhoval, aby přes neexistenci závazku bývalý manželé dluh plnili z morální povinnosti. Vnučka žalobkyně však žalovanému neposkytla žádnou součinnost. Jelikož žalobkyně nemá bankovní účet, obrátil se žalovaný na dceru žalobkyně jméno FO (tetu bývalé manželky žalovaného jméno FO), která mu sdělila vlastní bankovní účet s tím, že peníze bude předávat žalobkyni. Takto žalovaný uhradil dne datum částku 300 Kč, avšak dne datum jméno FO kontaktovala žalovaného s tím, že nedokázala přesvědčit žalobkyni, aby si peníze převzala, a proto mu je vrací zpět. Žalovaný je tak přesvědčen, že částka ve výši 100 000 Kč byla darem, což dokládá i tím, že žalobkyně odmítá přebírat splátky. Dále žalovaný s bývalou manželkou uzavřeli dne datum dohodu o úpravě majetkových poměrů, bydlení a výživného pro dobu po rozvodu manželství, přičemž v této dohodě jsou vyjmenované společné dluhy manželů včetně prohlášení obou manželů, že za trvání manželství na sebe žádný z manželů sám bez souhlasu druhého manžela nepřevzal žádný jiný než v této dohodě uvedený dluh či závazek, přičemž za pravdivost a úplnost tohoto prohlášení si manželé vzájemně ručí. Závazek splatit jakýkoliv dluh vůči žalobkyni v dohodě uveden není. Je tedy zřejmé, že pokud měla být vnučka žalobkyně přítomna ústnímu ujednání smlouvy o zápůjčce a současně ke dni podpisu této dohody by jakýkoliv dluh manželů vůči žalobkyni existoval, byl by vypořádán jako ostatní dluhy manželů touto dohodou.
3. Usnesením zdejšího soudu ze dne 6. 3. 2026, č. j. 17 C 176/2025-56, bylo řízení na podkladě částečného zpětvzetí žaloby částečně zastaveno co do částky 8 500 Kč. Zpětvzetí žaloby v tomto rozsahu žalobkyně odůvodnila tím, že v průběhu dokazování bylo prokázáno, že žalovaný na svůj dluh celkem uhradil částku 30 100 Kč, tudíž zbývá k úhradě toliko částka 69 900 Kč.
4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, která má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci.
5. Žalovaný uzavřel manželství s jméno FO, vnučkou žalobkyně, dne datum. Dne datum žalovaný se svou bývalou ženou uzavřeli dohodu o úpravě majetkových poměrů, bydlení a výživného pro dobu po rozvodu manželství. Touto dohodou byl vypořádán společný majetek a dluhy manželů. Mezi majetkem bylo zmíněno pouze osobní vozidlo zn. Toyota, jiné vozidlo dohoda nezmiňuje. Mezi vyjmenovanými dluhy v dohodě není žádný závazek vůči žalobkyni, přičemž současně v čl. V. odst. 4 dohody manželé prohlásili, že za trvání manželství na sebe žádný z manželů sám bez souhlasu druhého manžela nepřevzal žádný jiný než v této dohodě uvedený dluh či závazek, přičemž za pravdivost a úplnost tohoto prohlášení si účastníci vzájemně ručí. V čl. IX. odst. 1 dohody účastníci prohlásili, že uvedli všechny věci tvořící jejich společné jmění manželů, pokud by nějakou věc opomněli v dohodě uvést, společně se zavazují, že taková věc, je-li hmotnou věcí movitou, náleží do výlučného vlastnictví toho z účastníků, který ji v současné době pro potřebu svou, své rodiny nebo rodinné domácnosti výlučně jako vlastník užívá a jde-li o ostatní věci movité a věci nemovité, stávají se oba účastníci podílovými spoluvlastníky této nemovité věci, přičemž platí, že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné, totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a dluzích manželům společných. Manželství bylo rozvedeno rozsudkem zdejšího soudu ze dne datum, č. j. Číslo jednací, který nabyl právní moci téhož dne /viz rozsudek zdejšího soudu č. j. Číslo jednací na č. l. 39, dohoda o úpravě majetkových poměrů na č. l. 34-37/.
6. V textové zprávě ze dne datum se žalovaný ptá své tehdejší manželky, zda má dát žalobkyni „ty peníze“. Tehdejší manželka na to reaguje zprávou: „Ano a nacpi jí je, tenhle závazek dodržíme. Pokud si je nevezme od Tebe, nacpu jí je v úterý“ /viz screenshoty z SMS komunikace mezi žalovaným a jméno FO na č. l. 41/.
7. V květnu rok dcera žalobkyně jméno FO poslala žalovanému v SMS zprávě číslo svého bankovního účtu, na což jí žalovaný odepsal, že jí moc děkuje a váží si jejího jednání s ním. jméno FO na to žalovanému odepsala, že oni si nic neudělali. Dne datum žalovaný odeslal platbu ve výši 300 Kč na účet jméno FO, která přislíbila, že hotovost předá žalobkyni na úhradu dluhu. Dne datum jméno FO však částku 300 Kč opět odeslal na účet žalovaného a napsala mu zprávu, že se jí nepodařilo žalobkyni přesvědčit, aby si peníze vzala, žalobkyně tvrdí, že byla na něčem s žalovaným domluvena a to platí, tímto tempem by žalovaný splácel 20 let. Dále mu sdělila, ať už tedy další peníze neposílá. Na tuto zprávu žalovaný dne datum odpověď jméno FO, že je pravda, že byli s žalobkyní na něčem domluvení a mrzí ho, že žalobkyně dohodu mění, protože už není s jméno FO. Jedna z podmínek podle dohody byla, že žalovaný dá každý měsíc tolik, kolik může a když nebude mít, má říct, že nemá. Žádná měsíční výše nebyla určena. Žalovaný se dále rozčiloval, že každému jde jen o peníze a na jeho děti nikdo nemyslí, že mu žalobkyně vyčítala, že dceři koupí to či ono. Uváděl, že nemá peníze nazbyt. Žalovaný dále napsal, že dluh nepopírá a snaží se ho splácet, a to přesně podle dohody /viz výpis z účtu dcery žalobkyně na č. l. 5, potvrzení o odchozí a příchozí úhradě na č. l. 38, screenshoty z SMS komunikace mezi žalovaným a jméno FO na č. l. 40 a 45, výpověď žalovaného, výpověď svědkyně jméno FO/.
8. Předžalobní výzvou ze dne datum (ve výzvě je zjevně chybně uveden rok rok) žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky 78 400 Kč z titulu ústní smlouvy o zápůjčce ze dne datum, neboť žalovaný byl v prodlení s úhradou splátek, a to ve lhůtě do 7 dnů ode dne odeslání této výzvy. Výzva byla odeslána dne datum /viz předžalobní výzva na č. l. 4 včetně podací stvrzenky na č. l. 6/.
9. Soud provedl důkaz účastnickou výpovědí žalobkyně, která uvedla, že žalovaný, tehdejší manžel její vnučky jméno FO, ji požádal někdy v prosinci o půjčku na koupi automobilu poté, co přišel o své předchozí vozidlo. Tvrdil, že mu banka další úvěr neposkytne, protože již splácí hypotéku. Žalobkyně měla doma uspořeno 50 000 Kč určených na pohřeb a následně našla dalších 50 000 Kč odložených na lázně. Rozhodla se proto žalovanému půjčit celkem 100 000 Kč, což byly všechny její úspory. K uzavření dohody a předání peněz došlo v bydlišti žalovaného a jeho tehdejší manželky. Žalobkyně žalovanému předala obálku obsahující 100 000 Kč. O záměru půjčku poskytnout věděla její dcera jméno FO, která ji viděla s obálkou odcházet z domu a předtím jí žalobkyně sdělila, že půjčuje žalovanému 100 000 Kč na automobil. Přítomni předání byli pouze žalobkyně, její vnučka a žalovaný. Podle žalobkyně byla půjčka sjednána s tím, že žalovaný bude dluh splácet, jak bude chtít, hlavně aby dlužná částka klesala. Již při poskytnutí půjčky mu sdělila, aby splácel podle svých možností, ale pravidelně. První splátku žalovaný uhradil v prosinci ve výši 5 000 Kč. Další splátku v lednu uhradil ve výši 2 000 Kč, na což žalobkyně reagovala tak, že s takovou výší bude splácení na dlouho, nicméně žalovanému sdělila, že tuto výši akceptuje, ale že by splátka neměla činit méně. Žalovaný následně tuto částku pravidelně hradil každý měsíc v hotovosti, a to s výjimkou měsíce června, kdy nebylo uhrazeno nic, a dále měsíce srpna, kdy bylo uhrazeno 1 000 Kč, důvodem nižších splátek byla dovolená. Takto to pokračovalo až do Město rok, kdy ještě uhradil 2 000 Kč. Po rozvodu s její vnučkou se však platební morálka žalovaného zhoršila. V březnu zaplatil pouze po 100 Kč s odůvodněním, že více nemůže, což žalobkyně zprvu brala jako vtip. V dubnu chtěl uhradit také jen 100 Kč, což vedlo ke slovnímu konfliktu mezi účastníky, žalobkyně mu řekla, ať si takovou částku „strčí někam“ a hlavně že má peníze na herničky, výlety apod. Žalovaný naopak reagoval, že žalobkyně je „nenažraná“ a ať k němu už nechodí. Ještě ten den po této hádce žalovaný kontaktoval dceru žalobkyně jméno FO a chtěl po ní číslo účtu, neboť žalobkyně sama účet nemá. Dcera pak přišla za žalobkyní s částkou 300 Kč, které skrz její účet uhradil žalovaný. Žalobkyně však peníze odmítla převzít, neboť částka neodpovídala dohodě, už tři roky je bez peněz, nemohla kvůli tomu do lázní, sotva ušetřila peníze na právní služby. Celkem podle ručně psaných záznamů žalobkyně žalovaný uhradil 30 100 Kč. Zbývající část půjčky jí nevrátil. Žalobkyně popřela, že by někdy žalovanému odpustila dluh či mu sdělila, že další splátky již nepožaduje. Naopak zdůraznila, že peníze potřebovala zpět, protože šlo o veškeré její úspory, žije jen z důchodu. Když peníze půjčovala, tak v legraci říkala, že teď už nemůže umřít, protože nemá na pohřeb. Uvedla, že v minulosti žalovaného a svou vnučku příležitostně finančně podporovala, například příspěvky na dovolenou přibližně ve výši 10 000 Kč nebo drobnými dary, avšak nikdy jim nepůjčovala peníze; předmětná půjčka ve výši 100 000 Kč byla podle jejího tvrzení jedinou půjčkou, kterou v rodině poskytla. Celkově žalobkyně vyjádřila nepochopení nad tím, že spor dospěl až k soudu, a zdůraznila, že půjčku poskytla v dobré víře jako pomoc rodinnému příslušníkovi.
10. Žalovaný ve své účastnické výpovědi popřel, že by částka 100 000 Kč představovala půjčku. Uvedl, že po zničení svého automobilu sice pořizoval nové vozidlo, avšak on ani jeho tehdejší manželka nebyli v situaci, kdy by si museli půjčovat peníze, neboť disponovali vlastními finančními prostředky. Podle jeho tvrzení přišla sama žalobkyně s návrhem poskytnout jim 100 000 Kč jako finanční dar na pořízení nového automobilu. Žalovaný uvedl, že se svou manželkou zvažoval přijetí tohoto daru přibližně jeden až dva týdny. Nakonec se rozhodli přijmout dar pouze v rozsahu 50 000 Kč a zbývajících 50 000 Kč žalobkyni postupně vracet. Dar byl podle něj určen oběma manželům společně. Předání peněz proběhlo v jejich domě, pravděpodobně v listopadu 2023. Připustil, že od měsíc rok žalobkyni pravidelně poskytovali peněžité částky, přičemž první platba činila 5 000 Kč a celkově bylo uhrazeno 30 100 Kč. Potvrdil rovněž správnost žalobkyní uváděného přehledu jednotlivých plateb. Tvrdil však, že mezi účastníky nikdy nebyla sjednána konkrétní výše měsíčních splátek. Dohoda podle něj spočívala pouze v tom, že budou peníze vracet „podle možností“. Zvolená částka 2 000 Kč měsíčně nebyla výsledkem dohody, ale jejich vlastního rozhodnutí. V minulosti v některých měsících také nebylo uhrazeno 2 000 Kč a žalobkyni to nijak nevadilo. Pravidelné platby žalovaný vysvětloval nikoli existencí právní povinnosti z půjčky, ale morální povinností vrátit část přijatého daru. Opakovaně zdůrazňoval, že od počátku považoval poskytnuté peníze převážně za dar a dobrovolné vracení části poskytnuté částky za slušné a férové řešení. K ukončení plateb podle jeho tvrzení došlo po rozvodu s vnučkou žalobkyně. V měsíc rok mu měla žalobkyně při osobní návštěvě sdělit, že považuje dluh za vyrovnaný a že již nic dalšího nepožaduje. Žalovaný uvedl, že toto sdělení považoval za logické vzhledem k tomu, že peníze původně chápal jako dar. Teprve později, v měsíc rok, mu měla žalobkyně oznámit, že vzhledem k tomu, že již nejsou rodina, požaduje doplacení celého zbytku částky, a to pouze po něm. K SMS zprávě, ve které uvedl, že dluh nepopírá a snaží se jej splácet podle dohody, žalovaný vysvětlil, že za „dohodu“ považoval ujednání o vracení peněz podle možností. Existence dluhu podle něj spočívala pouze v jejich dobrovolném závazku vrátit polovinu poskytnutého daru. Žalovaný dále vypověděl, že žalobkyně v minulosti opakovaně poskytovala jemu a jeho bývalé manželce větší finanční dary, například příspěvky na dovolenou, nový kotel či oplocení nemovitosti. Tvrdil, že žalobkyně si přála, aby o těchto darech ostatní členové rodiny nevěděli. K odmítnutí částek žalobkyní uvedl, že se i po zhoršení vztahů, kdy potvrdil, že žalobkyni skutečně vyhodil z domu a přestali spolu komunikovat, snažil prostřednictvím její dcery předat alespoň část peněz, žalobkyně je však odmítala převzít. Přesto zastává názor, že by žalobkyni měla být vrácena alespoň částka 50 000 Kč.
11. Svědkyně jméno FO, dcera žalobkyně a současně teta bývalé manželky žalovaného jméno FO, vypověděla, že žije se žalobkyní ve společné domácnosti a byla zde přítomna bezprostředně před poskytnutím peněz žalovanému na podzim roku rok. V den, kdy měla být půjčka poskytnuta, viděla žalobkyni sedět v pokoji s rozloženými bankovkami. Na její dotaz jí žalobkyně sdělila, že se jedná o úspory z důchodu určené na pohřeb a že je hodlá půjčit žalovanému, kterému shořelo auto. Výslovně jí uvedla, že žalovanému půjčí částku 100 000 Kč. Když následně odcházela z domu, ukázala jí obálku s penězi a řekla, že takto vypadá 100 000 Kč. Svědkyně doporučila žalobkyni, aby si od žalovaného nechala podepsat písemné potvrzení, žalobkyně to však odmítla s tím, že jde o rodinu a žalovanému důvěřuje. Svědkyně nebyla přítomna samotnému sjednání ani předání peněz žalovanému. Dále uvedla, že jí žalobkyně sdělila, že se s žalovaným dohodli na splátkách, později pak párkrát zmínila, že žalovaný splácí, bližší podrobnosti však nezná. Svědkyně výslovně uvedla, že od žalobkyně nikdy neslyšela, že by částka 100 000 Kč nebo její část měla představovat dar. Naopak žalobkyně podle ní opakovaně hovořila o tom, že peníze byly určeny na její pohřeb, měla rozpočítané očekávané náklady a počítala s jejich vrácením. Nikdy nezmínila ani variantu, že by 50 000 Kč bylo darováno a 50 000 Kč půjčeno. Nyní žalobkyně brečí, že ani nemůže umřít. K vztahům mezi účastníky svědkyně uvedla, že žalovaný a žalobkyně spolu vycházeli velmi dobře až do doby rozvodu žalovaného s její vnučkou. O žádných konfliktech mezi nimi před rozvodem nevěděla. Žalovaný později svědkyni kontaktoval s žádostí o číslo účtu žalobkyně, aby jí mohl zaslat peníze. Protože žalobkyně bankovní účet neměla, dohodli se, že platbu zašle na účet svědkyně. Šlo přibližně o částku 200 až 300 Kč. Když chtěla svědkyně peníze žalobkyni předat, ta je odmítla převzít s tím, že takto nízkými splátkami by žalovaný dluh splácel nejméně 20 let a tolik času ona nemá. Tuto informaci následně sdělila žalovanému v SMS komunikaci. Svědkyně vždy s žalovaným vycházela dobře, žádné neshody neměli.
12. Soud dále provedl důkaz výpovědí svědkyně jméno FO, bývalé manželky žalovaného a současně vnučky žalobkyně. Svědkyně potvrdila, že po požáru vozidla žalovaného, k němuž došlo datum, žalobkyně sama nabídla finanční pomoc na pořízení nového automobilu, aby si žalovaný nemusel brát úvěr v bance a platit úroky. Podle její výpovědi žalobkyně výslovně hovořila o bezúročné půjčce, nikoliv o daru. Svědkyně nikdy neslyšela nic o tom, že by se mělo jednat o dar, byť i jen z části. Peníze ve výši 100 000 Kč přinesla žalobkyně v obálce do jejich domu, položila je před žalovaného a ten je přepočítal. Svědkyně byla tomuto předání přítomna a nic proti tomu nenamítala. Uvedla, že peníze byly určeny žalovanému na koupi nového vozidla, které potřeboval k cestám do zaměstnání. Za poskytnuté prostředky bylo následně pořízeno vozidlo Škoda Roomster. Vozidlo podle ní fakticky užíval a považoval za své především žalovaný. K podmínkám vrácení částky svědkyně vypověděla, že mezi žalobkyní a žalovaným byla sjednána dohoda o měsíčních splátkách podle možností žalovaného. Splátky měly být hrazeny jednou měsíčně bez pevně daného dne splatnosti. První splátka činila 5 000 Kč. Když žalovaný následně požádal o snížení měsíčních splátek na 2 000 Kč, žalobkyně s tím souhlasila, avšak s tím, že méně by to již být nemělo. Svědkyně uvedla, že byla přítomna předávání některých splátek a žalobkyně je přijímala. Splátky byly hrazeny zpravidla jednou měsíčně v hotovosti při pravidelných návštěvách žalobkyně. O prominutí dluhu ze strany žalobkyně svědkyně nic neví, má vědomost pouze o tom, že žalovaný přestal splátky hradit. K SMS zprávě z datum, v níž měla svědkyně psát žalovanému „Ano a nacpi jí je, tenhle závazek dodržíme.“, při jednání svědkyně uvedla, že na tuto zprávu si nevzpomíná a neumí ji vysvětlit, byť připouští, že mohla být odeslána z jejího telefonu. Žalobkyně nikdy neodmítala převzít celé splátky, avšak jednou byla přítomna situaci, kdy po převzetí částky 2 000 Kč tuto sumu darovala pravnukovi. Současně svědkyně uvedla, že během manželství od žalobkyně skutečně dostávali různé finanční dary, například příspěvky na dovolenou, stavební materiál či vánoční dárky pro děti. Tyto případy se však podle ní odlišovaly od předmětných 100 000 Kč, které od počátku chápala jako půjčku. Pokud jde o dohodu o vypořádání majetkových vztahů s bývalým manželem, tak v této dohodě není dluh vůči žalobkyni uveden. Svědkyně byla tehdy rozrušená, zcela dohodě, kterou sepsala nynější zástupkyně žalovaného, neporozuměla a nevnímala detaily. Ze stejného důvodu v dohodě chybí i vozidlo Škoda Roomster, které se za poskytnutých 100 000 Kč pořídilo a které následně po rozvodu žalovaný prodal a utržené finanční prostředky si ponechal.
13. K důkazu byla slyšena svědkyně jméno FO, která ke konci roku rok byla zaměstnána v jídelně v adresa, kde tehdy pracovala též žalobkyně. Svědkyně zná oba účastníky od vidění z uvedené jídelny. Tehdy na pracovišti svědkyně slyšela, jak žalobkyně ostatním kolegyním v jídelně vypráví, že žalovanému a jeho tehdejší manželce dala nějaké peníze. Svědkyni tehdy překvapilo, že žalobkyně použila slova „dala“, ale více se tím nezabývala a nic bližšího k tomu neví.
14. Svědek jméno FO, partner jméno FO, dcery žalovaného, uvedl, že žalobkyni zná jen z vyprávění a nevzpomíná si, že by se někdy osobně setkali. Svědek byl přítomen na rodinné sešlosti přibližně před rokem a půl, kde bylo zhruba 30-40 lidí. Na této události se měly řešit spory mezi žalovaným a žalobkyní, potažmo bývalou manželkou žalovaného. Svědek si na to však již nevzpomíná, tehdy byl s dcerou žalovaného krátce a s ohledem na výši sporných částek tomu nepřikládal velkou váhu.
15. Z hlediska hodnocení provedených důkazů žalovaný správně namítal, že při hodnocení svědeckých výpovědí rodinných příslušníků účastníků řízení, soud musí k této rodinné vazbě přihlédnout, neboť rodinné vztahy mohou ovlivnit subjektivní vnímání skutečností, stejně jako mohou rodinní příslušníci mít tendenci, ať již vědomě či nevědomě, výpovědi zkreslovat ve prospěch svých blízkých. Na druhou stranu skutečnost blízkého rodinného vztahu k účastníku apriori neznamená, že takovou svědeckou výpověď lze bez dalšího označit za nevěrohodnou. Věrohodnost výpovědi je třeba posuzovat ze všech možných hledisek, zejména souladu s ostatními důkazy, vnitřní konzistence výpovědi (logiky), přesvědčivosti projevu svědka a samozřejmě již k zmíněnému hledisku vztahu svědka k účastníkům a k projednávané věci (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1215/2021, nebo i žalovaným odkazované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 193/2014).
16. V daném případě bylo ze skutkového hlediska klíčové posouzení, zda poskytnutí částky 100 000 Kč představovalo půjčku nebo dar. Účastníci v zásadě tvrdili a dokládali dvě verze skutkového děje, které jsou zcela protichůdné, přičemž neexistuje žádný přímý listinný důkaz, neboť smlouva byla uzavřena ústně. Verzi žalovaného ohledně darování podporuje především jeho účastnická výpověď, výpověď svědkyně jméno FO a dále SMS zpráva bývalé manželky žalovanému ze dne datum. Přesto soud na základě hodnocení důkazů dospěl k závěru, že celá částka 100 000 Kč představuje půjčku čili v tomto směru se soud přiklonil k verzi prezentované žalobkyní.
17. Jako velmi silný důkaz svědčící o půjčce soud hodnotí SMS komunikaci mezi žalovaným a svědkyní jméno FO a její svědeckou výpověď. Byť jméno FO je dcerou žalobkyně, její výpověď soud hodnotí jako silně věrohodnou. Svědkyně působila v soudní síni velmi přesvědčivě, o věci vypovídala s jistým odstupem a na rozdíl od jiných rodinných příslušníků neměla sama s žalovaným žádné rozepře. Sám žalovaný, jak vyplývá z jejich vzájemné SMS konverzace, ji považoval do jisté míry za nestrannou, obrátil se na ní po svém konfliktu s žalobkyní a požádal ji o zprostředkování úhrady splátek, čemuž svědkyně vyhověla. Následně žalovaný svědkyni děkoval za její přístup a též si jí stěžoval na jednání žalobkyně. Výpověď svědkyně byla logická a souladná i s jinými důkazy, a to samozřejmě s výjimkou té základní otázky, zda částka 100 000 Kč byla darem či půjčkou. V této otázce jméno FO vypověděla, že žalobkyně částku 100 000 Kč skutečně pouze půjčila žalovanému a počítala s jejím navrácením. Jednalo se o její úspory na pohřeb a na lázně, což potvrzovala i sama žalobkyně. Ostatně svědkyně žalobkyni před poskytnutím peněz doporučovala, aby smluvní ujednání sepsali, což žalobkyně odmítla s tím, že má v žalovaného důvěru. Tato rada pak dává smysl především v případě půjčky peněz, nikoli v případě darování. jméno FO uváděla, že žalobkyně pak žertovala, že nesmí umřít, než dojde ke splacení, protože jinak by nebylo na pohřeb. Tyto skutečnosti soud hodnotí za velmi logické a představitelné. V již zmíněné SMS zprávě z měsíc rok žalovaný svědkyni píše, že s žalobkyní byli na něčem domluveni, že žalobkyně nyní dohodu mění, protože dohoda byla, že každý měsíc dá tolik, kolik může, že dluh nepopírá a snaží se ho splácet přesně dle dohody. Z toho soud vyvozuje, že opravdu celá částka byla půjčkou, a nikoli darem. V případě, že by šlo o dar, i kdyby jen v částce 50 000 Kč, nebo kdyby žalovaný po celou dobu měl splácet neexistující dluh z pocitu morální odpovědnosti, jak sám žalovaný tvrdí, pak by tato SMS zpráva jméno FO nedávala žádný smysl.
18. Verzi o darování podporovala i výpověď bývalé manželky žalovaného svědkyně jméno FO, jejíž výpověď v tom podstatném korespondovala s výpověďmi žalobkyně a svědkyně jméno FO, tedy že šlo o darování, nikoli půjčku, že žalovaný měl s žalobkyní dohodnuté splátky a tyto splácel. Výpovědi této svědkyně však soud příliš velkou váhu nepřikládal, a to zejména právě pro velmi blízkou osobní vazbu vůči žalovanému z důvodu komplikovaného rozvodu a vzájemných sporů. Soud pak výpovědi svědkyně neuvěřil v té části, kde se vyjadřovala k SMS zprávě z datum, v níž žalovanému sdělovala, aby žalobkyni peníze vnutil, že tenhle závazek dodrží a pokud si peníze nevezme, vnutí je žalobkyni sama následně. Svědkyně uvedla, že si na tuto zprávu již nevzpomíná a nerozumí jejímu kontextu. Přitom v jednací síni působila svědkyně velmi nervózně a nepřesvědčivě. Nicméně na druhou stranu z této zprávy nelze uzavřít, že se nemělo jednat o půjčku, ale o dar. Tato zpráva je jediným listinným důkazem podporujícím skutkovou verzi žalovaného, přičemž jde pouze o důkaz nepřímý. Tuto zprávu však jde vyložit i jiným způsobem. Při finančních půjčkách v rodině, kdy zejména půjčují peníze rodiče či prarodiče svým dětem a vnukům a vnučkám a jejich partnerům, si zúčastnění často nepřipouští, že by mohlo dojít k rozvodu daného dítěte s partnerem. Jde v zásadě o typickou situaci, kdy za trvání manželství (partnerství) dítěte se rodiče (prarodiče) snaží dítěti finančně vypomáhat tím, že splátky půjček promíjejí, prodlužují splatnost apod. V poměrech projednávané věci je proto velmi snadno představitelné, že žalobkyně se přesně takovým způsobem mohla v situaci, kdy manželství žalovaného a její vnučky bylo funkční, zdráhat nějaké splátky přijmout, či že mohla obdrženou splátku obratem darovat vnoučeti na přilepšenou. Takové jednání koresponduje i s tím, že žalobkyně opakovaně své vnučce a jejímu manželovi poskytovala drobné finanční dary – na dovolenou, na stavební materiál, na dárky pro děti apod. Jakmile se však manželství žalovaného rozpadlo a současně přestal hradit do té doby všemi akceptované splátky ve výši 2 000 Kč a místo toho začal hradit pouze 100 Kč, je zcela pochopitelné, že veškerá benevolence žalobkyně zmizela a začala následně požadovat doplacení celé půjčky. Soud proto z uvedené SMS zprávy nemohl učinit skutkový závěr, že částka 100 000 Kč byla darem.
19. Výpověď žalobkyně soud též hodnotí jako věrohodnou. Žalobkyně byla v jednací síni velmi přesvědčivá a emotivní, několikrát se rozplakala. Soud žalobkyni uvěřil, že tyto emoce nejsou hrané. Výpověď žalobkyně soud též považuje za konzistentní a logickou. Žalobkyně je starobní důchodkyně ve věku téměř 85 let, darování takové částky není obecně příliš pravděpodobné, nadto z výpovědí svědků a účastnického výslechu žalobkyně má soud za prokázané, že se jednalo o podstatnou část, ne-li všechny úspory žalobkyně, které především spořila na pohřeb a logicky tak počítala s jejich vrácením. Žalovaný konstruuje, že ze strany žalobkyně jde o pomstu kvůli rozvodu s vnučkou. Soud si však neumí představit, že by žalobkyně ve svém věku a fyzickém stavu byla schopna uplatnit žalobou svůj nárok proti žalovanému, kdyby nebyla zcela přesvědčena o oprávněnosti svého nároku. Pokud by skutečně mělo jít o pomstu, žalobkyně by musela vědomě žalovat neexistující dluh z darovací smlouvy. Jen velmi obtížně si lze představit, že by žalobkyně dobrovolně takové psychické vypětí a stres podstoupila, stejně jako že by byla ochotna do takto nejistého podniku investovat finanční prostředky na náklady právního zastoupení, když žalobkyně uvedla, že žije pouze ze starobního důchodu a nemá již žádné úspory.
20. Soud naopak neuvěřil výpovědi žalovaného v tom smyslu, že žalobkyně chtěla původně částku 100 000 Kč žalovanému (potažmo společně oběma manželům) darovat a až po dlouhé diskusi s manželkou se žalovaný rozhodl, že jako dar přijmou částku 50 000 Kč a zbývající částku 50 000 Kč žalobkyni vrátí ve splátkách. V prvé řadě je třeba uvést, že v této části se výpověď žalovaného neshoduje s jeho vlastními skutkovými tvrzeními. Žalovaný prostřednictvím své zástupkyně totiž tvrdí, že celá částka 100 000 Kč byla darem (viz vyjádření k žalobě na prvním jednání) a žalovaný se s bývalou manželkou rozhodli 50 000 Kč žalobkyni vrátit, avšak toliko z morální odpovědnosti, nikoli odpovědnosti právní. Jeho účastnická výpověď však toto tvrzení vyvrací, neboť ve výpovědi žalovaný na několika místech jasně uvedl, že dar přijali pouze v částce 50 000 Kč a zbytek měl/li splácet v měsíčních splátkách ve výši odpovídající možnostem žalovaného. V jiných částech své výpovědi však žalovaný hovoří o tom, že splátky plnili pouze ze slušnosti a morálního kreditu, což je rozporné s předchozími částmi jeho výpovědi. Navíc je nelogické, že by mezi žalobkyní a žalovaným byla dohodnuta úhrada dluhu ve splátkách, pokud by se mělo jednat výlučně o dar. Tvrzení o darování celé částky 100 000 Kč vyvrací i SMS zpráva žalovaného jméno FO z měsíc rok, jak již bylo uvedeno. V této zprávě žalovaný píše o tom, že dluh nepopírá a snaží se ho splácet přesně podle dohody. Pokud by totiž došlo k darování celé částky, tak jak žalovaný tvrdil, neexistoval by zde žádný dluh, který by nemohl žalovaný popírat. Stejně tak by v tomto případě nedávalo smysl tvrzení žalovaného o prominutí dluhu ze strany žalobkyně v měsíc rok. Pokud žádný dluh od počátku neexistoval, nemohla mu žalobkyně v měsíc rok na návštěvě u nej doma říci, že dluh je už vyrovnán a už nic dalšího uhradit nechce. Verze žalovaného ohledně darování celé částky 100 000 Kč je nelogická i v tom smyslu, že žalobkyně si velmi pečlivě evidovala žalovaným uhrazené splátky a tato evidence plně koresponduje s evidencí žalovaného. Pokud celá částka měla být darem a žalovaný dluh splácel pouze z morální odpovědnosti, přičemž žalobkyně by nechtěla splátky přijímat, jak tvrdil žalovaný, a tedy by byl plněn neexitující dluh, nedává smysl, proč by si žalobkyně měla vést takto pečlivě evidenci splátek.
21. Skutečnost, že žalovaný svou výpovědí vyvrací vlastní skutková tvrzení podstatně snižuje jeho věrohodnost. Věrohodnost skutkového děje prezentovaného žalovaným snižuje i to, že ve své výpovědi uvedl, že půjčku na nové auto s manželkou nepotřebovali, protože peníze měli na účtech. Nedává pak smysl, proč dar podle jeho verze s tehdejší manželkou přijali, o čemž měli dlouho (dva týdny) diskutovat, a nakonec dar přijali jen z poloviny a druhou polovinu chtěli žalobkyni vrátit ve splátkách. Stejně tak nedává smysl, proč dosud nebyl dluh uhrazen, když ho žalovaný chtěl, jak tvrdí, uhradit z morální povinnosti a nechal situaci dospět až do stádia soudního vymáhání. Pokud se žalovaný cítil morálně zavázán dluh uhradit, pak nedává smysl ani skutečnost, že v měsíc a měsíc rok, kdy krachovalo jeho manželství, začal žalobkyni splácet pouze 100 Kč. Byť byli dohodnuti, že výše splátek je dána jeho možnostmi, je logické, že žalobkyně se cítila takto nízkými částkami uražena a považovala je spíše za výsměch. To nesvědčí o tom, že by se žalovaný cítil být vůči žalobkyni morálně zavázán. Nadto z důkazů vyplývá spor o majetkových možnostech žalovaného mezi ním a žalobkyní. Žalobkyně vyčítala žalovanému, jak uváděla ve své výpovědi, že jí chtěl v březnu a měsíc rok hradit pouze 100 Kč, a přitom utrácí za výlety, herničky apod. Tento spor dokládá i SMS zpráva žalovaného jméno FO, kde přiznává, že dceři koupí kde co, ale že jinak peníze nemá a rozčiluje se nad hamižností žalobkyně. Skutečnost, že žalobkyni hradil pouze 100 Kč měsíčně s tím, že víc nemůže, a přitom sám doznává utrácení za výlety a herny pro svou dceru, opět nesvědčí o tom, že by žalovaný jakkoli hluboce cítil morální závazek vůči žalobkyni. V soudním řízení pak žalovaný uvedl, že žalobkyni by měla být uhrazena částka alespoň 50 000 Kč. Jestliže tak podle názoru žalovaného žalobkyni tato částka náleží (i kdyby jen z titulu morální odpovědnosti), soud nerozumí tomu, proč tedy žalovaný tuto částku žalobkyni nezaplatil ani v průběhu soudního řízení a namísto toho odmítá celý žalobní nárok.
22. Soud tedy neuvěřil výpovědi žalovaného o tom, že částka 100 000 Kč byla darem, ani případně že dar představovala alespoň částka 50 000 Kč. Darování nedokládá ani SMS zpráva bývalé manželky žalovanému z datum. Z této zprávy soud vzal za prokázané pouze to, že žalobkyně v době, kdy manželství její vnučky a žalovaného bylo funkční, se někdy zdráhala splátky přijmout, případně je následně darovala pravnoučeti, jak bylo zjištěno i z výpovědi jméno FO. Pokud pak jde o výpověď svědkyně jméno FO soud neshledal žádný objektivní důvod, pro který by mohl pochybovat o její věrohodnosti. Skutečnost, že na pracovišti svědkyně slyšela žalobkyni před ostatními kolegyněmi hovořit, že jim (tj. žalovanému a jeho bývalé manželce) dala peníze na auto, je jako důkaz pro darování v porovnání s ostatnímu důkazy svědčících o půjčce velmi slabý. V běžné neformální řeči slovo dát může mít vícero významů, kromě významu darovat může mít význam i poskytnout, a to z různých důvodů. Pokud tedy žalobkyně hovořila před kolegyněmi o tom, že jim dala peníze, mohl mít tento výrok i význam takový, že jim poskytla finanční prostředky, a to kupříkladu z právního důvodu zápůjčky. Darování pak neprokazuje ani absence dluhu vůči žalobkyni v dohodě ze dne datum o úpravě majetkových poměrů, bydlení a výživného pro dobu po rozvodu manželství. Absence určitých položek aktiv a pasiv společného jmění manželů v dohodě o vypořádání, případně i v soudním rozhodnutí, je zcela běžná a má řadu příčin od pouhého opomenutí až po jejich úmyslné vynechání z rozličných důvodů. Bývalá manželka žalovaného ve své svědecké výpovědi uvedla, že text dohody pro ni byl složitý a nevěnovala mu přílišnou pozornost. Soud v této části považuje její výpověď za věrohodnou a logickou. Nadto je soud přesvědčen o tom, že v době uzavření dohody si manželka žalovaného ani neuvědomovala, že dluh z půjčky vůči žalobkyni spadá do jejich společného jmění, neboť jak sama uvedla, smlouvu s žalobkyní uzavřel žalovaný, ten se staral o vše kolem této smlouvy včetně splácení a auto za tyto prostředky pořízené užíval žalovaný a svědkyně jméno FO považovala toto vozidlo za jeho výlučné. Ostatně toto vozidlo také nebylo zahrnuto v dohodě o vypořádání, byť bylo nabyto za trvání manželství, a po rozvodu si jej ponechal žalovaný. Z toho důvodu nelze jakkoli z absence dluhu v dohodě vyvozovat cokoli o charakteru poskytnuté částky 100 000 Kč.
23. Soud dále neuvěřil výpovědi žalovaného v té části, v níž uváděl, že žalobkyně mu dluh prominula na osobní schůzce v březnu 2025, kdy podle něj uvedla, že dluh je již vyrovnán a nic dalšího hradit nechce. Prominutí dluhu nepotvrzuje žádný jiný důkaz, výpověď žalovaného soud neshledal za příliš věrohodnou, a nadto prominutí dluhu v této době se jeví být velmi nepravděpodobné a nelogické s ohledem na následující chování žalobkyně, když sám žalovaný vypověděl, že v dubnu 2025 chtěl žalobkyni uhradit další splátku ve výši 100 Kč, žalobkyně splátku nepřijala a on ji při následném konfliktu vyhodil z domu.
24. Pokud jde o způsob splácení, soud uzavřel, že tvrzení žalobkyně o sjednaných měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč pod ztrátou výhody splátek, bylo provedeným dokazováním vyvráceno. Svědecké i účastnické výpovědi, včetně bývalé manželky žalovaného i výpověď samotné žalobkyně, prakticky shodně potvrdily tvrzení žalovaného, že byla dohodnuta úhrada ve splátkách podle toho, jaké budou možnosti žalovaného (s manželkou). První splátka činila 5 000 Kč, druhá splátka 2 000 Kč, přičemž žalobkyně tuto výši fakticky akceptovala s tím, že by splátka neměla činit méně. Následně bylo dále pravidelně hrazeno 2 000 Kč s výjimkou dvou měsíců, kdy bylo uhrazeno méně. Ve faktické akceptaci splátky 2 000 Kč však nelze spatřovat změnu závazku s tím, že od té doby jsou sjednány splátky 2 000 Kč. Ostatně sama žalobkyně akceptovala ve dvou měsících i splátku nižší, či splátku zcela nulovou. A původní dohody o proměnlivé výši splátek se žalovaný zjevně sám dovolával v SMS zprávě adresované jméno FO, v níž si stěžoval, že žalobkyně mění původní dohodu, čímž měl zjevně na mysli to, že žalobkyně nyní již neakceptuje splátky 100 Kč, které hradil v měsíc a měsíc rok. Soud tak uzavřel, že přesná výše splátky stanovena nebyla, bylo pouze ujednáno, že žalovaný každý měsíc uhradí, co bude moci.
25. Soud tak s ohledem na shora uvedené pečlivě hodnotil jednotlivé důkazy, zejména rozporné svědecké a účastnické výpovědi a dospěl ke skutkovému závěru, že v daném případě žalobkyně v přesně nezjištěný den v druhé polovině datum sjednala ústně s žalovaným, že mu bezúročně půjčí částku 100 000 Kč na koupi nového automobilu. Tehdejší manželka žalovaného o této dohodě věděla, byla jejímu sjednání přítomna a neměla proti ní žádné výhrady. Mezi účastníky bylo sjednáno, že žalovaný bude půjčku splácet každý měsíc ve výši, která bude odpovídat jeho možnostem, tj. kolik bude moci. Následně žalovaný od měsíc rok žalobkyni začal v hotovosti půjčku splácet. V datum uhradil částku 5 000 Kč a následně od datum do datum hradil měsíčně po 2 000 Kč, a to s výjimkou měsíc rok, kdy nebylo uhrazeno nic, a dále měsíce měsíc rok, kdy žalovaný uhradil 1 000 Kč, a to vždy se souhlasem žalobkyně. V měsíc rok žalovaný uhradil pouze 100 Kč a tuto částku chtěl uhradit i v měsíc rok, žalobkyně však částku nepřijala, načež došlo mezi nimi ke slovnímu konfliktu, neboť žalobkyně nechtěla akceptovat takto nízké splátky. Celkem tak bylo uhrazeno 30 100 Kč. Žalovaný se dále pokusil v měsíc rok uhradit žalobkyni částku 300 Kč prostřednictvím jméno FO, žalobkyně však i tuto částku odmítla převzít s tím, že jde o příliš malou částku a takto by se úhrady dluhu nedožila. Žalobkyně pak prostřednictvím svého zástupce výzvou ze dne datum odeslanou téhož dne žalovanému sdělila, že půjčku zesplatňuje a vyzvala ho k úhradě částky 78 400 Kč do sedmi dnů od odeslání výzvy.
26. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.”), ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.
27. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
28. Podle § 2393 odst. 1 o. z. neurčí-li smlouva, kdy má být zápůjčka vrácena, je splatnost závislá na vypovězení smlouvy. Není-li o výpovědi ujednáno nic jiného, je výpovědní doba šest týdnů.
29. Podle § 2394 o. z. bylo-li ujednáno vrácení zápůjčky ve splátkách, může zapůjčitel od smlouvy odstoupit a požadovat splnění dluhu i s úroky při prodlení vydlužitele s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce.
30. Podle § 605 odst. 1 o. z. lhůta nebo doba určená podle dnů počíná dnem, který následuje po skutečnosti rozhodné pro její počátek. Podle odst. 2 citovaného ustanovení konec lhůty nebo doby určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá skutečnost, od níž se lhůta nebo doba počítá. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty nebo doby na poslední den měsíce.
31. Podle § 573 o. z. má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.
32. Podle § 555 odst. 1 o. z. právní jednání se posuzuje podle svého obsahu.
33. Podle § 556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.
34. Podle § 708 odst. 1 o. z. to, co manželům náleží, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z právních poměrů, je součástí společného jmění manželů (dále jen „společné jmění“). To neplatí, zanikne-li společné jmění za trvání manželství na základě zákona.
35. Podle § 709 odst. 1 o. z. součástí společného jmění je to, čeho nabyl jeden z manželů nebo čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství, s výjimkou toho, co:
a) slouží osobní potřebě jednoho z manželů,
b) nabyl darem, děděním nebo odkazem jen jeden z manželů, ledaže dárce při darování nebo zůstavitel v pořízení pro případ smrti projevil jiný úmysl,
c) nabyl jeden z manželů jako náhradu nemajetkové újmy na svých přirozených právech,
d) nabyl jeden z manželů právním jednáním vztahujícím se k jeho výlučnému vlastnictví,
e) nabyl jeden z manželů náhradou za poškození, zničení nebo ztrátu svého výhradního majetku.
36. Podle § 710 o. z. součástí společného jmění jsou dluhy převzaté za trvání manželství, ledaže:
a) se týkají majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů, a to v rozsahu, který přesahuje zisk z tohoto majetku, nebo
b) je převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, aniž se přitom jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny.
37. Podle § 737 odst. 2 o. z. vypořádání dluhů má účinky jen mezi manžely.
38. Podle § 713 odst. 2 o. z. povinnosti a práva spojená se společným jměním nebo jeho součástmi náleží oběma manželům společně a nerozdílně. Podle odst. 3 citovaného ustanovení z právních jednání týkajících se společného jmění nebo jeho součástí jsou manželé zavázáni a oprávněni společně a nerozdílně.
39. Podle § 1872 odst. 1 o. z. je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků.
40. Z hlediska právního posouzení soud uzavřel, že mezi účastníky došlo v druhé polovině měsíc rok k uzavření ústní smlouvy, na základě které žalobkyně v hotovosti poskytla žalovanému bezúročnou zápůjčku ve výši 100 000 Kč na koupi nového automobilu a žalovaný se zavázal jistinu zápůjčky žalobkyni splatit v měsíčních splátkách ve výši, která bude odpovídat jeho možnostem. Tuto smlouvu je třeba posoudit podle § 2390 a násl. o. z. jako smlouvu o zápůjčce. Žalovaný následně hradil splátky až do měsíc rok, nejčastěji ve výši 2 000 Kč, přičemž první splátku uhradil v měsíci měsíc rok ve výši 5 000 Kč. V měsíc rok uhradil pouze 100 Kč. V měsíc rok chtěl uhradit také 100 Kč, ale žalobkyně tuto částku nepřijala a nepřijala ani splátku ve výši 300 Kč v měsíci měsíc rok, kterou žalovaný hradil prostřednictvím jméno FO. Z provedeného dokazování nebylo zjištěno, že by mezi účastníky někdy došlo k dohodě ohledně konkrétní výše splátky. Výpovědi účastníků a svědků se prakticky shodují v tom, že žalovaný měl splátky hradit měsíčně podle jeho možností. Když žalovaný po první splátce ve výši 5 000 Kč začal dále hradit splátky ve výši 2 000 Kč, žalobkyně na to reagovala tak, že tuto výši akceptovala, ale nechtěla, aby splátka činila méně. Z toho však opět nelze dovozovat, že by od té doby mezi účastníky byla dvoustranným právním jednáním sjednána splátka ve výši 2 000 Kč, žalobkyně toliko takto vysoké splátky fakticky akceptovala a žádná výslovná dohoda mezi účastníky z provedeného dokazování zjištěna nebyla. Ostatně žalobkyně v průběhu splácení akceptovala i nižší splátku, a dokonce splátku v nulové výši. Pokud se žalobkyně při sjednávání smlouvy o zápůjčce domluvila s žalovaným, že bude měsíčně splácet kolik bude moci, pak nelze uzavřít, že žalovaný se úhradou splátky v měsíc rok pouze ve výši 100 Kč dostal do prodlení, stejně jako se do prodlení nemohl dostat v následujícím měsíci, když žalobkyně odmítla splátku ve výši 100 Kč převzít a v prodlení nebyl ani v měsíc rok, kdy žalobkyně odmítla převzít částku 300 Kč, jelikož žalobkyně nepřijala řádně nabídnuté plnění (§ 1975 o. z.), v důsledku čehož nemohlo nastat prodlení žalovaného. Z toho důvodu žalobkyně nemohla od smlouvy odstoupit a zápůjčku fakticky zesplatnit na základě předžalobní výzvy z datum, neboť není splněna ani jednak z podmínek prodlení uvedených v § 2394 o. z. Nicméně právní jednání je třeba primárně vykládat podle úmyslu jednajícího (§ 556 odst. 1 o. z.). V daném případě není pochyb o tom, že žalobkyně předžalobní výzvou ze dne datum měla v úmyslu vyvolat splatnost celé zápůjčky a neměla dále zájem setrvat ve smluvním vztahu s žalovaným s ohledem na příliš nízkou výši nabízených splátek. Výzvu k úhradě je tak třeba považovat za výpověď smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2393 odst. 1 o. z., neboť v daném případě je splněna podmínka, že smlouva neurčila přesně, kdy má být zápůjčka vrácena, když bylo sice formálně sjednáno její splácení v měsíčních splátkách, ovšem bez konkrétní výše a bez konkrétního dne splatnosti dané měsíční splátky. Ad absurdum by tak žalovaný mohl každý měsíc splácet 1 Kč a fakticky tak žalobkyni bránit vyvolat splatnost celé zápůjčky, jelikož by se formálně nedostal do prodlení. Splatnost zápůjčky formulovanou v projednávané smlouvě je tak třeba vztáhnout do režimu § 2393 odst. 1 o. z., tedy do režimu, v němž smlouva neurčila, kdy má být zápůjčka vrácena. Žalobkyně proto byla oprávněna kdykoli smlouvu vypovědět. Jelikož o výpovědi nebylo nic ujednáno, činí výpovědní doba 6 týdnů. Předžalobní výzva, kterou je třeba s ohledem na shora uvedené považovat též za výpověď smlouvy o zápůjčce, byla dne datum odeslána žalovanému prostřednictvím právnická osoba. Na základě zákonné domněnky doby dojití (§ 573 o. z.) byla výzva žalovanému doručena dne datum, a proto výpovědní doba uplynula dne datum (srov. § 605 odst. 1 o. z.) a od datum je žalovaný v prodlení s úhradou zbývající dlužné částky ve výši 69 900 Kč, když z původní jistiny 100 000 Kč žalovaný již uhradil částku 30 100 Kč.
41. Pokud jde o pasivní legitimaci žalovaného, soud uvádí, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena žalovaným za trvání jeho manželství s jméno FO, která o uzavření smlouvy věděla, byla jejímu sjednání přítomna a neměla proti ní žádné výhrady. Závazek z této smlouvy se tak stal součástí jejich společného jmění manželů dle § 710 o. z. Žalovaný však namítal, že podle čl. IX. odst. 1 dohody o úpravě majetkových poměrů uzavřené mezi žalovaným a jméno FO, je předmětný dluh v podílovém spoluvlastnictví žalovaného a jeho bývalé manželky, neboť tento společný dluh není v uvedené dohodě obsažen. Žalována tak měla být podle názoru žalovaného i jeho bývalá manželka. K tomu však soud uvádí, že vypořádání dluhů podle § 737 odst. 2 o. z. má účinky pouze mezi manžely a nedopadá na jejich věřitele. Ve vztahu k žalobkyni jako věřitelce tak podle § 713 o. z. platí, že ze smlouvy o zápůjčce jsou oba bývalí manželé zavázáni společně a nerozdílně. Pokud tak žalobkyně uplatňuje svůj nárok pouze vůči žalovanému, a nikoli též vůči své vnučce jako dalšímu ze solidárních dlužníků, pak jedná plně v souladu se zákonem, neboť věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků (§ 1872 odst. 1 o. z.).
42. Ze všech shora uvedených důvodů soud proto dospěl k závěru, že žalovaný má vůči žalobkyni dluh ve výši 69 900 Kč z titulu předmětné smlouvy o zápůjčce. Splatnost celé této částky nastala k datum uplynutím zákonné 6týdenní výpovědní doby, kdy výpověď byla žalovanému doručena dne datum. Tento dluh je součástí společného jmění manželů žalovaného a jméno FO, jelikož však jde o solidární závazek, je žalobkyně oprávněna úhradu celého dluhu požadovat pouze po žalovaném. Soud proto žalobě ohledně této částky vyhověl.
43. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku řádně a včas, octl se s placením dluhu v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle ust. § 1970 o. z. ve výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to však pouze z částky ve výši 69 900 Kč, která představuje dlužnou jistinu zápůjčky, nikoli též z částky 8 500 Kč, jak žalobkyně požadovala, a taktéž nebyl žalobkyni přiznán nárok na úrok z prodlení za období od datum do datum, neboť soud dospěl k závěru, že žalovaný v této době v prodlení nebyl, když žalobkyně nebyla oprávněna od smlouvy odstoupit. V části nároku na zákonný úrok z prodlení, který nebyl shledán důvodným, tak byla žaloba zamítnuta.
44. Lhůta k plnění byla stanovena ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.
45. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 39 810,24 Kč, přičemž tato částka představuje 77,76 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 88,88 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 11,12 %). Procesní úspěch žalovaného je dán částí předmětu řízení, v němž byla žaloba zamítnuta a dále částí předmětu řízení, v němž žalobkyně svým zpětvzetím způsobila, že řízení muselo být zastaveno, aniž by zpětvzetí bylo odůvodněno chování žalovaného. Uvedené náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 3 920 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 78 400 Kč (tj. před částečným zastavením řízení) sestávající z částky 4 260 Kč za každý z sedmi úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí právního zastoupení, odeslání předžalobní výzvy, podání žaloby, vyjádření ve věci samé ze dne datum, 3 × účast na jednání před soudem dne datum za každé dvě započaté hodiny) včetně sedmi paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 69 900 Kč (tj. po částečném zastavení řízení) sestávající z částky 3 900 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 1 a. t. (účast na jednání před soudem dne datum) včetně paušální náhrady výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., cestovní náhrada v celkové výši 1 751,32 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne datum náhrada 875,66 Kč za 58 ujetých km v částce 575,66 Kč (34,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 573/2025 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 11,6 l/100 km a 5,90 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 573/2025 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 2 × 30 minut v částce 300 Kč podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne datum náhrada 875,66 Kč za 58 ujetých km v částce 575,66 Kč (34,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 573/2025 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 11,6 l/100 km a 5,90 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 573/2025 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 2 × 30 minut v částce 300 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 39 071,32 Kč ve výši 8 204,98 Kč. Jejich zaplacení soud žalovanému uložil ve lhůtě podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.
46. Při poměřování míry úspěchu a neúspěchu účastníků bylo třeba s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08, přihlížet též k uplatněnému příslušenství, které bylo předmětem řízení. Pro účely tohoto poměřování byly nároky běžící do zaplacení kapitalizovány ke dni vyhlášení rozsudku.
47. Pro úplnost soud uvádí, že nepřiznal žalobkyni odměnu za úkon právní služby spočívající v další poradě s klientem přesahující 1 hodinu dne 16. 2. 2026, za který žalobkyně náhradu požadovala ve svém vyúčtování nákladů. Soud uvádí, že žalobkyně neprokázala, že by k této poradě skutečně došlo, že splňovala zákonné znaky tohoto úkonu, ani že by šlo o účelně vynaložený náklad k uplatnění nebo bránění práva. Podle § 137 o. s. ř. a § 151 odst. 2 o. s. ř. totiž platí, že náhradu nákladů řízení lze přiznat jen za náklady účelně vynaložené a prokazatelně vzniklé. Ze spisu navíc nevyplývá žádný objektivní důvod, pro který by další porada s klientem byla v dané fázi řízení potřebná a která by nebyla obsažena již v úkonu převzetí a přípravě zastoupení. Za této situace soud neshledal podmínky pro přiznání náhrady nákladů za tento tvrzený úkon právní služby.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Lounech. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nebudou-li povinnosti stanovené tímto rozhodnutím plněny řádně a včas, může oprávněná osoba po právní moci rozhodnutí podat návrh na soudní výkon rozhodnutí podle části šesté o. s. ř. nebo návrh na exekuci podle zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu.