Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
28 C 17/2026-60
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl soudcem Mgr. Janem Bártou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený datum bytem Adresa žalovaného
pro zaplacení částka s příslušenstvím
takto:
I. Řízení se zastavuje co do nároku na zaplacení částky ve výši částka.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši částka ve lhůtě do datum.
III. Žaloba se zamítá v rozsahu, v němž se žalobkyně vůči žalovanému domáhá zaplacení částky ve výši částka, kapitalizovaného úroku ve výši částka za období od datum do datum, úroku ve výši 23,99 % ročně z částky ve výši částka za období od datum do zaplacení a úroku z prodlení z částky ve výši částka za období od datum zaplacení ve výši 14,75 % p.a.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni, k rukám její právní zástupkyně, na náhradě nákladů řízení částku ve výši částka, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Řízení se zastavuje co do nároku na zaplacení částky ve výši , částka, .II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši , částka, ve lhůtě do , datum, .III. Žaloba se zamítá v rozsahu, v němž se žalobkyně vůči žalovanému domáhá zaplacení částky ve výši , částka, , kapitalizovaného úroku ve výši , částka, za období od , datum, do , datum, , úroku ve výši 23,99 % ročně z částky ve výši , částka, za období od , datum, do zaplacení a úroku z prodlení z částky ve výši , částka, za období od , datum, zaplacení ve výši 14,75 % p.a.IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni, k rukám její právní zástupkyně, na náhradě nákladů řízení částku ve výši , částka, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se žalobou podanou dne datum domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla straně žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši částka s úrokem a úrokem z prodlení. Žaloba je odůvodněna tím, že právní předchůdce žalobkyně, spol. právnická osoba., IČ IČO (dále jen „banka“) uzavřela se stranou žalovanou dne datum smlouvu o vydání kreditní karty (dále jen „smlouva“), dle níž banka poskytla straně žalované možnost čerpat úvěr až do výše částka a strana žalovaná se zavázala úvěr splatit se smluvním úrokem ve výši 23,99 % p.a. Strana žalovaná úvěr čerpala do maximální výše, ale jelikož strana žalovaná porušila své smluvní povinnosti a dostala se do prodlení se splácením úvěru, přistoupila banka ke dni datum k zesplatnění úvěru. Aktivní legitimace žalobkyně je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne datum mezi bankou a spol. právnická osoba a smlouvou o postoupení pohledávek uzavřené dne datum mezi spol. právnická osoba a žalobkyní. Strana žalovaná nezaplatila požadovanou částku ani přes výzvu právního zástupce žalobkyně. Strana žalovaná se ve věci nevyjádřila. Soudem bylo v souladu s ust. § 115a občanského soudního řádu ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání.
2. Strana žalovaná je občanem Slovenska. S přihlédnutím k neexistenci dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a státem strany žalované, jež by právní vztah, který je předmětem řízení, upravovala, soud určil svoji pravomoc k projednání této věci dle čl. 7 odst. 1 písm. a/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne datum, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle kterých platí, že (cit.) „Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nárok ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť strana žalovaná měla svůj závazek splnit v místě sídla banky, tedy v adresa.
3. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne datum o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že „Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí“, neboť banka si se stranou žalovanou jako rozhodné zvolili české právo v čl. 17. produktových podmínek pro osobní úvěry banky.
4. Na základě předložených listinných důkazů soud zjistil skutečnosti tvrzené žalobkyní a rekapitulované v bodě 1. odůvodnění tohoto rozsudku. Zjištěno bylo i to, že žalovaný z úvěrového rámce vyčerpal částku ve výši částka a že průběžně splatil částku ve výši částka před podáním žaloby. Nesplacená jistina úvěrového rámce činí částku ve výši částka (důkazy: smlouva o postoupení pohledávek se seznamem s oznámením a o potvrzení úplaty, formulář pro standardní informace o úvěru, návrh na uzavření smlouvy o vydání kreditní karty Anonymizováno č. hodnota, akceptace návrhu na uzavření dohody, všeobecné obchodní podmínky, okamžitá splatnost, výpis z úvěrového účtu včetně výpisu mimořádného, předžalobní upomínka s dokladem o odeslání, souhrn žádostí o kreditní kartu). Po podání žaloby pak žalovaný zaplatil také částku ve výši částka, a to dne datum. Dle žalobkyně dále měla banka před sjednáním úvěru prověřovat úvěruschopnost strany žalované tak, že byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze právnická osoba. Dále banka dle žalobkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného měla porovnávat jeho příjem a jeho výdaje, přičemž výpočtem měla banka získat částku disponibilních zdrojů strany žalované s tím, že zkoumáním úvěruschopnosti žalovaného nebyla bankou zjištěna žádná skutečnost, která by v poskytnutí úvěru žalovanému bránila (důkazy: prohlášení k protokolu o posouzení úvěruschopnosti, posouzení úvěruschopnosti, CBL, údaje klienta, žádost o poskytnutí informací k úvěru).
5. Optikou hmotného práva platí u smluv o úvěru následující: podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platí, že „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ V § 2397 obč. zákoníku je stanoveno, že „Úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá“ a dle § 2399 odst. 1 obč. zákoníku platí, že „Úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.“ Dle § 1970 občanského zákoníku platí, že „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Ustanovení § 588 občanského zákoníku určuje, že „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“ Dle § 2991 odst. 1 a 2 obč. zákoníku platí, že „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám“, přičemž v § 2999 odst. 1 obč. zákoníku je uvedeno, že „Není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.“
6. Ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon“), stanoví, že „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Dle § 87 odst. 1 zákona platí, že „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Dle § 122 odst. 1 až 5 zákona platí, že „(1) Věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. (2) Uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než částka a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše částka. (3) Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla hodnota a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však částka. (právnická osoba dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší. (5) Odstavce 1, 2 a 4 se použijí obdobně i na odloženou platbu, peněžitou zápůjčku, úvěr nebo obdobnou finanční službu, kde dlužník, který je fyzickou osobou, avšak není spotřebitelem, je v prodlení delším než 90 dnů s plněním peněžitého dluhu. Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut v takovém případě nesmí přesáhnout součin čísla hodnota a celkové výše odložené platby, peněžité zápůjčky, úvěru nebo obdobné finanční služby.“ Ustanovení § 2 odst. 1 zákona potom definuje spotřebitelský úvěr takto „Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.“
7. Dle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) platí, že „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ V čl. 23 této směrnice je uvedeno, že „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“
8. Na základě skutečností popsaných v bodě 4. odůvodnění tohoto rozsudku vzal soud za prokázané, že strana žalovaná vyčerpala u banky úvěr v celkové výši částka a že průběžně splatila částku ve výši částka před podáním žaloby a také částku ve výši částka, a to po podání žaloby dne datum. Zbytek dluhu žalovaná strana nesplnila. Rovněž má soud za to, že na základě předložených smluv o postoupení pohledávek se žalobkyně namísto banky a společnosti právnická osoba stala oprávněnou osobou k vymáhání nároků plynoucích z úvěru vůči straně žalované. Soud však musel z úřední povinnosti posoudit i 2 stěžejní právní otázky, a to: (i) zda byly před uzavřením smlouvy splněny podmínky zákona o spotřebitelskému úvěru z hlediska dostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného a (ii) na jakou částku má žalobkyně vůči straně žalované nárok.
9. Soud má za to, že neplatnost úvěrové smlouvy při nedostatečném posuzování úvěruschopnosti je neplatností absolutní dle § 588 obč. zákoníku, jak ostatně plyne i z rozhodnutí Soudního dvora EU sp.zn. C679/18 ze dne datum o tom, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“
10. Soud tedy zkoumal, zda žalobkyně posoudila úvěruschopnost strany žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Z pohledu soudu banka úvěruschopnost strany žalované dostatečně nezkoumala, popř. žalobkyně nic takového přes výzvu soudu obsaženou v usnesení č. j. spisová značka neprokázala. Soud má za to, že věřitel může dostát své povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele pouze tehdy, pokud objektivně zjistí příjmy a výdaje dlužníka, např. prostřednictvím výplatních pásek, výpisů z bankovních účtů apod., a následně takto zjištěné informace vyhodnotí, kdy na jedné straně posoudí příjmy spotřebitele a na straně druhé jeho výdaje, přičemž z rozdílu těchto hodnot zjistí, zda má spotřebitel dostatek finančních prostředků na splácení úvěru. Jen tímto způsobem věřitel dostojí své povinnosti dle zákona posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr.
11. Po výzvě soudu k prokázání zkoumání úvěruschopnosti strany žalované obsažené v usnesení č. j. spisová značka žalobkyně podáním z datum doplnila, jakým způsobem banka ověřovala úvěruschopnost, viz bod 4. odůvodnění tohoto rozsudku. Tato tvrzení jsou však velice obecná a nelze z nich seznat, jaká konkrétní zjištění banka o schopnosti strany žalované splácet úvěr učinila a na základě jakých konkrétních výpočtů a údajů a srovnání. Absentují tvrzení, jakým způsobem banka ověřovala schopnost strany žalované splácet úvěr, jaké byly příjmy žalovaného, jeho výdaje a zda měl žalovaný v období před poskytnutím úvěru dostatek finančních zdrojů pro splácení úvěru. Soud tak dospěl k závěru, že se banka úvěruschopností strany žalované nezabývala dostatečně a v souladu se zákonem, a že je úvěrová smlouva z datum tudíž neplatná.
12. Je-li smlouva neplatná dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je strana žalovaná povinna žalobkyni vrátit dle téhož ustanovení nesplacenou jistinu úvěru s přihlédnutím k jejím možnostem. Nepřihlíží se přitom k příslušenství, které si strany smlouvy sjednaly zaplatit v neplatných smluvních ujednáních. Z tvrzení žalobkyně a z jí předložených důkazů plyne, že banka straně žalované poskytla úvěr ve výši částka, který strana žalovaná zcela nesplatila (splaceno bylo toliko částka a částka po podání žaloby, v důsledku čehož vzala žalobkyně podáním z datum žalobu co do částky částka zpět). Nesplacená jistina úvěrového rámce činí částku ve výši částka. Soud proto žalobě vyhověl co do nesplacené jistiny ve výši částka po odečtení částky ve výši částka, ohledně které byla žaloba vzata částečně zpět (vyhověno žalobě tedy bylo co do částky ve výši částka), a ve zbytku žalobu zamítl (co se týče nároků na zaplacení poplatků ve výši částka a žalobou požadovaného příslušenství) a co do částky ve výši částka řízení částečně zastavil v rozsahu zpětvzetí učiněného žalobkyní, a to bez souhlasu žalovaného, neboť jeho souhlasu se zpětvzetím nebylo třeba, když ve věci ještě nebylo jednáno (§ 96 občanského soudního řádu).
13. Ohledně splatnosti tohoto typu nároku z bezdůvodného obohacení soud vycházel z rozhodnutí Nejvyšší soudu sp. zn. spisová značka ze dne datum uvedl, že (cit.) „Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb. Toto ustanovení tak představuje speciální úpravou vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad) ve vztahu k ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů a konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud …(srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. adresa: právnická osoba. Beck, 2017, s. 436-440).“
14. Pokud pak jde o povinnost soudu určit splatnost jistiny dle možností strany žalované, tato neposkytla soudu vůbec žádnou součinnost, a soud tedy nemá dostatečné informace o jejích aktuálních poměrech ani o jejích poměrech z doby uzavření smlouvy. Soud tak vychází z toho, strana žalovaná byla o vedení tohoto řízení je informována od datum (doručení žaloby žalovanému na slovenské adrese do vlastních rukou; viz doručenka založená na č. l. 54 p.v. spisu), přičemž již v době před zahájením řízení jí bylo doručeno oznámení o zesplatnění. Soud tak uzavřel, že je v možnostech strany žalované zaplatit jistinu do datum, tj. do 5 let od poskytnutí peněz, což soud považuje za dostatečnou pro našetření si dlužné jistiny.
15. Procesně úspěšnější žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), ve spojení s ust. § 146 odst. 2 o.s.ř. (žalovaný zaplatil částku ve výši částka dobrovolně po podání žaloby, a zavinil tak zastavení řízení v tomto rozsahu, přičemž z procesního hlediska tedy byla žaloba co do částky ve výši částka podána důvodně) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce částka, přičemž tato částka představuje 96,98 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 98,49 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 1,51 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce částka a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši částka sestávající z částky částka za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky částka za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t., z částky částka za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky částka za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po částka dle § 13 odst. 4 a. t. a a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky částka ve výši částka. Pariční lhůtu k náhradě soudních výloh soud žalovanému stanovil ve standardním třídenním trvání, neboť neseznal důvody pro stanovení pariční lhůty delší (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti jemu uložené tímto rozsudkem ve stanovených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.