Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
4 C 184/2026-42
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky
proti
žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované
o zaplacení 15 660 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč, a to do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 5 660 Kč a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 14 000 Kč od 6. 5. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 394 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč, a to do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku.II. V části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 5 660 Kč a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 14 000 Kč od 6. 5. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 394 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 15 660 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ze dne 31. 12. 2024, na jejímž základě poskytla žalované úvěr ve výši 10 000 Kč, který žalovaná čerpala a zavázala se jej žalobkyni splácet měsíčními splátkami společně se smluvním úrokem ve výši 40 % měsíčně, a to nejpozději k 30. dni v měsíci až do zaplacení. Žalovaná nesplácela úvěr stanovenými splátkami řádně a včas, proto žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 5. 5. 2025. Žalovaná zůstala žalobkyni dlužna neuhrazenou jistinu ve výši 10 000 Kč a neuhrazený úrok v kapitalizované výši 4 000 Kč, který žalobkyně požadovala za první měsíc doby čerpání úvěru. Vedle toho žalobkyně s ohledem na prodlení žalované s úhradou nárokovala zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 14 000 Kč od 6. 5. 2025 do zaplacení a dále zaplacení smluvní pokuty v kapitalizované výši 1 660 Kč. Podle tvrzení žalobkyně žalovaná k ověření výše svého příjmu poskytla žalobkyni výpisy ze svého bankovního účtu, výplatní listy a zároveň byla lustrována v databázích ISIR, CEE, CRKI a BRKI.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) rozhodl soud bez nařízení jednání.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla dne 31. 12. 2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. hodnota, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované revolvingový úvěr až do výše úvěrového limitu 10 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit společně s úrokem ve výši 40 % měsíčně stanovenými splátkami. V případě prodlení byla žalobkyně oprávněna úvěr zesplatnit. Smlouva byla podepsána za pomocí prostředků komunikace na dálku tak, že se žalovaná nejdříve zaregistrovala na webových stránkách žalobkyně Anonymizováno, kam zadala své osobní údaje, registrace byla dokončena zadáním kódu z verifikační SMS. Zároveň potvrdila, že se řádně seznámila s podmínkami smlouvy o úvěru a souhlasí s nimi. Smlouva byla uzavřena k žádosti žalované, v rámci níž uvedla, že je rozvedená, bydlí v pronajatém domě, její příjem ze zaměstnání činí 19 254 Kč měsíčně, přičemž své měsíční výdaje vyčíslila částkou 10 000 Kč měsíčně (žádost o spotřebitelský úvěr č. hodnota). K ověření své identity žalovaná předložila fotokopii občanského průkazu a fotokopii evropského průkazu zdravotního pojištění, které žalobkyně soudu doložila.
4. Žalobkyně zaslala na bankovní účet č. č. účtu dne 31. 12. 2024 částku 10 000 Kč, kdy jako variabilní symbol platby bylo užito rodné číslo žalované (potvrzení o provedené platbě, výpis z bankovního účtu za měsíc prosinec 2024). Dle sdělení právnická osoba. ze dne 9. 7. 2026 je majitelem bankovního účtu č. č. účtu žalovaná.
5. Žalovaná dle předložených výplatních pásek z období měsíců září až listopadu 2024 dosahovala průměrného příjmu ze zaměstnání u společnosti právnická osoba ve výši 16 254 Kč.
6. Z výpisů z běžného účtu žalované č. č. účtu z období od září 2024 do listopadu 2024, předložených žalobkyní, soud zjistil, že žalované byl připisován pravidelný příjem od společnosti právnická osoba v průměrné výši 16 390 Kč měsíčně. Žalované byly v tomto období dále připisovány peněžní prostředky v nepravidelných výších od fyzických osob, dále pak 5 000 Kč od společnosti právnická osoba. a 241 Kč od právnická osoba. Žalovaná měsíčně prováděla platby na blíže nespecifikované účty v řádech vyšších tisíců korun českých, například v říjnu 2024 se jednalo jednorázově i o částku 18 000 Kč, v září 2024 o částku 28 465 Kč, současně své peněžní prostředky z bankovního účtu v podstatných výších vybírala v hotovosti. Počáteční a konečné zůstatky v jednotlivých doložených měsících na bankovním účtu žalované se pohybovaly v řádech korun českých až nižších stovek korun českých. Současně je z výpisů z bankovního účtu patrno, že výdaje žalované se v doložených měsících de facto rovnaly, respektive v měsíci říjnu 2024 i převyšovaly výši příjmů. Výdaje žalované v měsíci září 2024 činily 50 024,74 Kč, v měsíci říjnu 2024 činily 40 075,01 Kč a v měsíci listopadu 2024 činily 49 750,41 Kč.
7. Žalobkyně přípisem ze dne 2. 5. 2025 úvěr zesplatnila k témuž dni, neboť žalovaná byla v prodlení s úhradou stanovených splátek a vyzvala ji k úhradě dlužné částky do tří dnů (zesplatnění spotřebitelského úvěru č. hodnota). Předžalobní upomínkou ze dne 19. 10. 2025, odeslanou žalované dne 21. 10. 2025, byla žalovaná opětovně vyzvána k úhradě dlužné částky do tří dnů (výzva k úhradě před podáním žaloby, potvrzení o podání).
8. Z přílohy č. 12 ke Smlouvě o kontokorentním úvěru a ke Smlouvě o zřízení zástavního práva k pohledávkám, ze dne 14. 12. 2023 uzavřených mezi společností právnická osoba. jako věřitelem a žalobkyní jako dlužníkem soud zjistil, že mimo jiné pohledávka za žalovanou vymáhaná v tomto řízení tvoří zajištění předmětného kontokorentního úvěru mezi označenými společnostmi.
9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi žalobkyní jako postupitelem a společností právnická osoba. jako postupníkem dne 13. 3. 2023 soud nezjistil k projednávané věci ničeho, neboť nebylo prokázáno, že by se toto ujednání vztahovalo k předmětu tohoto řízení, tedy pohledávce žalobkyně za žalovanou.
10. Na základě shora uvedených zjištění dospěl soud k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku : „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
11. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ani netvrdila.
12. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy, tj. ke dni 31. 12. 2024 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
13. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
14. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
15. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
16. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
17. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru: poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
18. Pokud se jedná o příjmy žalované, tyto žalobkyně ověřila prostřednictvím tří výplatních pásek žalované z měsíců bezprostředně předcházejících uzavření smlouvy o úvěru (tj. období od září do listopadu 2024) a výpisů z bankovního účtu, kam byl příjem žalované připisován. Výdaje žalované přitom žalobkyně zjevně nezkoumala nijak blíže, nezkoumala, z jakých položek se skládají a spoléhala se pouze na tvrzení žalované, že tyto činí 10 000 Kč měsíčně. Žalobkyně, vědoma skutečnosti, že žalovaná bydlí dle svého tvrzení v žádosti o úvěr v pronajatém domě, měla od žalované vyžádat zejména doklad osvědčující výši jejích nákladů na bydlení (nájemní smlouva), když výše těchto nákladů představuje významnou položku v rozpočtu každého spotřebitele a nelze je operativně ihned snížit. Platby žalované, které by mohly být platbami nájemného, nebylo možné identifikovat ani z předložených výpisů z bankovního účtu žalované, neboť z nich není patrná žádná periodicky se opakující platba v téže či podobné výši. Přestože běžné výdaje žalované na nákup potravin, drogerie, pohonných hmot a další lze mít prostřednictvím předložených výpisů z bankovního účtu za ověřené, žalobkyně nijak blíže nereflektovala, že takto zjištěné výdaje několikanásobně převyšují výši výdajů tvrzenou žalovanou při uzavření smlouvy, a to i pětinásobně. Z výpisů z bankovního účtu bylo současně zjištěno, že žalovaná měla minimálně dva další aktivní úvěrové závazky, a to u společnosti právnická osoba. a právnická osoba., což žalobkyně taktéž žádným prokazatelným způsobem nereflektovala. Pokud žalobkyně tvrdila, že osobu žalované lustrovala v příslušných registrech a databázích, žádný výstup soudu nedoložila. Soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka nestačí. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Ve vztahu k povinnosti zkoumat úvěruschopnost je ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.
19. Na základě popsaných zjištění a úvah soud uzavřel, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč, a to ve lhůtě přiměřené jejím možnostem.
20. Jelikož žalovaná na poskytnutou jistinu dle tvrzení žalobkyně, které žalovaná nerozporovala, dosud ničeho neuhradila, soud žalobkyni přiznal právo na zaplacení jistiny ve výši 10 000 Kč (výrok I.).
21. Pokud jde o lhůtu k plnění, soudu nezbývá než konstatovat, že v řízení nebylo prokázáno, jaké jsou možnosti žalované poskytnutou jistinu vrátit a jaká je tedy doba přiměřená těmto možnostem. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, dle kterého: „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Je zřejmé, že odvolací soud se shora uvedeného výkladu nedržel a při vypořádání nároků ze zaniklé smlouvy o spotřebitelském úvěru postupoval podle obecných ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé (neplatné) smlouvy, od čehož se odvíjel jeho (nesprávný) závěr o okamžiku vzniku nároku žalobkyně na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.“
22. V důsledku toho, že žalovaná byla po celou dobu řízení nečinná a soudu neuvedla, jaká je doba přiměřená jejím možnostem, přičemž není ani v možnostech soudu toto zjistit, stanovil soud lhůtu šesti měsíců, jako lhůtu, která se mu jeví přiměřená s ohledem na výši dlužné částky, přičemž se jedná o dobu, v níž lze řešit možnost získání potřebné částky např. dalším zaměstnáním, přivýdělkem, refinancováním dluhu od příbuzných či jiných subjektů se řádným posouzením aktuální úvěruschopnosti žalované, případně zvážit možnosti insolvenčního řízení apod. Případné zamítnutí žaloby pro předčasnost a odkázání žalobkyně na možnost uplatnit u soudu nárok na určení doby přiměřené možnostem žalované soud považuje za nehospodárné a zbytečné rozmnožování soudních sporů, když lze očekávat, že ani v takovém řízení by žalovaná nebyla činná. Pokud je smyslem a účelem této úpravy ochrana spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet a zprostředkovaně ochrana společnosti jako celku, bylo nutno poskytnout žalované tuto lhůtu pro splnění povinnosti, přičemž se jedná o delší lhůtu, než stanovuje § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , v němž je upravena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku. Není však možno podporovat chování dlužníků, kteří si půjčují finanční prostředky, aniž by je následně spláceli, a spoléhají na případné zamítání žalob pro neplatnost smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti a pro předčasnost, když v řízení ovládaném zásadou dispoziční není ze strany soudu možné kvalifikovaným způsobem zjistit jejich aktuální možnosti vracet poskytnuté jistiny, přičemž je pravidlem, že žalovaní spotřebitelé bývají v řízení často nečinní a rezignují na zásadu „jen bdělým náleží práva“.
23. Ve zbytku soud žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku, neboť na smluvní úrok a smluvní pokutu z absolutně neplatné smlouvy žalobkyni nárok nevznikl, současně ani na úrok z prodlení, neboť žalovaná se dosud do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny nedostala.
24. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Žalobkyně byla ve věci úspěšná z 57 % a z 43 % neúspěšná (z 43 % byla úspěšná žalovaná), když výši úroku z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení tohoto rozsudku, a má tak vůči žalované právo na zaplacení 14 % náhrady nákladů řízení.
25. Náklady řízení žalobkyně sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, ve znění účinném ke dni učinění každého z úkonů právní služby. Sazba mimosmluvní odměny za úkony – převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění a návrh ve věci samé činí podle § 14b odst. 1 advokátního tarifu částku 400 Kč. Za každý z těchto tří úkonů právní služby dále podle § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč. Celkem tak náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 2 815 Kč. Soud pak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů v částce 394 Kč (14 % z 2 815 Kč). Za doplnění žaloby ze dne 20. 8. 2026 soud žalobkyni náhradu nákladů nepřiznal, neboť tvrzení zde uvedená a důkazy tímto podáním označené měly a mohly být učiněny již součástí žaloby. Soud postupoval podle § 14b advokátního tarifu, když tarifní hodnota v tomto řízení nepřevyšuje 50 000 Kč a návrh žalobkyně na zahájení řízení byl podán na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech. Pokud se jedná o lhůtu k plnění, tuto soud stanovil jako třicetidenní, přičemž se jedná o lhůtu desetkrát delší, než stanoví § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , a k zaplacení částky 394 Kč se soudu jeví jako adekvátní (výrok III.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 01 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.