Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

18 Co 217/2026-168

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré ve věci

žalobce: Jméno žalobce, narozen Datum narození žalobce bytem adresa zainteresované osoby zastoupen advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A

proti

žalované: Jméno žalované, narozena Datum narození žalované

bytem Adresa žalované

zastoupen advokátem Jméno advokáta B

sídlem Adresa advokáta B

o nahrazení projevu vůle,

o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. března 2026, č. j. -148

takto:

Rozsudek soudu I. stupně s e p o t v r z u j e .

Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 13.007,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám Jméno advokáta B, advokáta.

Odůvodnění:

Rozsudek soudu I. stupně s e p o t v r z u j e .Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 13.007,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokáta B, , advokáta.

1. Napadeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně tak, že zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření kupní smlouvy ohledně bytové jednotky a souvisejících spoluvlastnických podílů s žalobcem v žalobcem požadovaném znění (výrok I.) a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 65 037,50 Kč (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, ve které žalobce tvrdil, že dne datum uzavřel se žalovanou rezervační smlouvu týkající se převodu bytové jednotky a souvisejících spoluvlastnických podílů. Podle žalobce se žalovaná zavázala po dobu účinnosti rezervační smlouvy nejednat o prodeji nemovitosti s třetími osobami a neučinit nic, co by mohlo zmařit budoucí převod vlastnického práva na žalobce. Rezervační doba byla sjednána do datum s tím, že nebude-li do té doby kupní smlouva uzavřena ani po předchozí písemné výzvě k jejímu uzavření, rezervační smlouva zanikne. Žalobce žalované uhradil rezervační poplatek ve výši 630 000 Kč. Dne datum byla učiněna výzva k uzavření kupní smlouvy prostřednictvím advokátky pověřené přípravou smluvní dokumentace, následně byl dohodnut termín podpisu smluvní dokumentace, avšak žalovaná se k podpisu nedostavila. Podle žalobce dosavadní jednání žalované jednoznačně směřovalo k uzavření kupní smlouvy, což dokládala mimo jiné žádost o vyčíslení zůstatku hypotečního úvěru a skutečnost, že žalobce byl nájemcem nemovitosti. Žalobce dovozoval, že rezervační smlouva měla povahu smlouvy o smlouvě budoucí a že byly splněny podmínky pro vznik jeho práva na uzavření kupní smlouvy v navrženém znění.

3. Žalovaná ke své obraně uvedla, že se žalobcem dne datum uzavřela rezervační smlouvu a že její účinnost byla sjednána do datum, nesouhlasila však s tvrzením, že by tato smlouva měla povahu smlouvy o smlouvě budoucí. Namítala, že jejím obsahem byl pouze závazek nejednat se třetími osobami o prodeji nemovitosti a nezmařit případný budoucí převod vlastnického práva, nikoliv závazek uzavřít kupní smlouvu. Tvrdila, že vůle smluvních stran směřovala k uzavření fixního závazku, který zanikne, nebude-li kupní smlouva ve sjednané době uzavřena a žalobce neprokáže schopnost uhradit kupní cenu. Zdůraznila, že samotná výzva k uzavření kupní smlouvy nebyla podle smluvního ujednání dostačující a že žalobce po dobu trvání rezervační smlouvy neprokázal schopnost financovat koupi nemovitosti. Uvedla dále, že byla ochotna nad rámec smlouvy podepsat kupní smlouvu počátkem září za předpokladu, že žalobce zajistí financování, avšak následně žalobce po neschválení úvěru vzal svůj návrh zpět a navrhl uzavření kupní smlouvy s třetí osobou za odlišných podmínek. Poté, co obdržela návrh kupní smlouvy, který se podstatně lišil od původního návrhu připraveného advokátkou, sdělila, že se změnami nesouhlasí a k prodeji nepřistoupí. Rezervační poplatek ve výši 630 000 Kč žalobci vrátila a navrhla zamítnutí žaloby.

4. Soud I. stupně se zabýval svou mezinárodní pravomocí, neboť oba účastníci byli cizími státními příslušníky. Dovodil, že mezinárodní pravomoc českých soudů byla založena podle čl. 8 odst. 4 Nařízení Rady (EU) č. 1215/2012. Odkázal rovněž na čl. 37 Smlouvy mezi adresa a adresa o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, vyhlášené pod č. 95/1983 Sb. Výlučnou místní příslušnost dovodil podle

5. Soud I. stupně měl za prokázané, že žalovaná byla výlučnou vlastnicí předmětné nemovitosti a že na nemovitosti vázlo smluvní zástavní právo (informativní výpis z katastru nemovitostí). Žalobce a žalovaná dne datum uzavřeli rezervační smlouvu, v níž se žalovaná zavázala po dobu její účinnosti nejednat o prodeji nemovitosti s třetími subjekty a zdržet se jednání, které by mohlo znemožnit převod vlastnického práva na žalobce; rezervační doba byla sjednána do datum a nebyla-li do tohoto data uzavřena kupní smlouva, rezervační smlouva zanikla; účastníci o prodeji nemovitosti jednali i během září 2025 (nesporná tvrzení účastníků). Žalovaná již dne datum požadovala zkrácení původně uvažované doby trvání obchodu a žádala, aby obchod trval pouze šest měsíců (podezřelý výraz komunikace ze dne datum). Dne datum se žalovaná dotazovala, zda má žalobce finance na zaplacení nemovitosti nebo čeká na hypoteční úvěr, připomněla dohodu o koupi do konce srpna a uvedla, že bude ochotna podepsat smlouvu počátkem září pouze v případě schválení úvěru (podezřelý výraz komunikace ze dne datum). Dne datum byla jménem žalobce zahájena příprava smluvní dokumentace a následně mezi účastníky probíhala komunikace o návrhu smluv a termínech podpisu, přičemž dne datum byl potvrzen termín podpisu (e-mailová komunikace na č. l. 40–44 spisu). Dne datum žalobce sdělil, že smlouvu hodlá uzavřít prostřednictvím jiné společnosti zajišťující překlenovací úvěr, a žalovaná opakovaně upozornila, že smlouvu nepodepíše, budou-li podmínky změněny (podezřelý výraz komunikace ze dne datum). Ve dnech 15. a datum byla žalovaná oslovena zástupcem společnosti poskytující překlenovací financování, který jí zaslal nový návrh smluvní dokumentace; žalovaná následně sdělila, že se změnami nesouhlasí, k prodeji nepřistoupí a rezervační poplatek vrátí (e-mailová komunikace ze dne datum až datum). Dne datum žalovaná odeslala částku 630 000 Kč na účet žalobce (potvrzení o domácí platbě na č. l. 53–54 spisu, nesporná tvrzení účastníků). Soud I. stupně neprovedl výslech navržených svědkyň pro nadbytečnost, neboť považoval za prokázané, že žalované z rezervační smlouvy nevznikl závazek uzavřít kupní smlouvu.

6. Po právní stránce soud I. stupně vycházel z § 1785 o. z., § 1786 o. z., § 1787 odst. 1 o. z., § 1788 odst. 1 o. z. a § 556 odst. 1 a 2 o. z. Za jádro sporu označil otázku, zda rezervační smlouva založila žalované povinnost uzavřít se žalobcem kupní smlouvu. Dospěl k závěru, že rezervační smlouva obsahovala pouze závazek žalované po sjednanou dobu nenakládat s nemovitostí ve prospěch třetích osob a zdržet se jednání, které by budoucí převod zmařilo, nikoli závazek uzavřít kupní smlouvu. Při výkladu právního jednání odkázal na nález Orgán veřejné moci ze dne datum sp. zn. spisová značka, nález Orgán veřejné moci ze dne datum sp. zn. spisová značka a nález Orgán veřejné moci ze dne datum sp. zn. spisová značka. Dále poukázal na usnesení Orgán veřejné moci ze dne datum sp. zn. spisová značka týkající se povahy rezervačních smluv, na rozsudek Orgán veřejné moci ze dne datum sp. zn. spisová značka a na rozsudek Orgán veřejné moci ze dne datum sp. zn. spisová značka. Uzavřel, že podstatnou náležitostí smlouvy o smlouvě budoucí je závazek uzavřít budoucí smlouvu, který v posuzované rezervační smlouvě absentoval. Samotná skutečnost, že účastníci i po datum jednali o uzavření kupní smlouvy, podle soudu I. stupně tento závěr nezměnila, neboť žalovaná byla pouze ochotna jednat nad rámec svých smluvních povinností. Vzhledem k tomu, že rezervační smlouva neměla podle svého obsahu povahu smlouvy o smlouvě budoucí, žalované nevznikl závazek uzavřít s žalobcem kupní smlouvu, a proto soud I. stupně žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle , přičemž náhradu přiznal žalované jako plně úspěšné účastnici řízení.

7. Proti tomuto rozsudku podal včasné odvolání žalobce. Odvolatel ve svém odvolání namítl, že soud I. stupně nepřihlédl ke všem jím tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, neúplně zjistil skutkový stav věci a věc nesprávně právně posoudil. Namítl, že byl soudem vyzván k doplnění skutkových tvrzení a důkazů, na což reagoval podáním ze dne datum, v němž navrhl řadu důkazů k prokázání svých tvrzení. Namítl, že soud I. stupně následně dospěl k závěru, že není třeba provádět další žalobcem navrhované důkazy, a v důsledku tohoto postupu mu neumožnil prokázat jeho skutková tvrzení. Dále namítl, že soud I. stupně všechny navržené důkazy odmítl provést, aniž vysvětlil důvody jejich neprovedení, přestože jimi žalobce zamýšlel prokázat společnou vůli účastníků směřující k nabytí vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch žalobce a svou připravenost k uzavření kupní smlouvy včetně zajištění finančních prostředků. Tvrdil, že tím soud I. stupně zatížil řízení procesní vadou, pro kterou nemohl prokázat svá skutková tvrzení. Namítl rovněž, že soud I. stupně po doplnění skutkových tvrzení neposkytl poučení podle , přestože následně své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce svá tvrzení neprokázal. Uváděl, že tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a že rozhodnutí ve věci samé na prvním jednání bylo předčasné.

8. Ve skutkové rovině namítl, že vlastnictví předmětné bytové jednotky žalovanou bylo od počátku pouze formální a dočasné a že skutečnou vůlí obou účastníků bylo, aby se konečným vlastníkem nemovitosti stal žalobce. Uváděl, že si nemovitost vybral, uzavřel na ni rezervační smlouvu s původní vlastnicí, uhradil zálohu ve výši 630.000 Kč a že jediným důvodem nabytí nemovitosti žalovanou byly komplikace s vyřízením jeho hypotečního úvěru. Tvrdil, že mezi účastníky existovala dohoda, podle níž měla žalovaná nemovitost držet dočasně do doby zajištění financování žalobcem a následně ji na něj převést. Namítal, že po celou dobu osobně zajišťoval celý proces nabytí nemovitosti, na základě plné moci podepsal kupní smlouvu i návrh na vklad do katastru nemovitostí, převzal nemovitost od původní vlastnice a hradil související náklady, zatímco žalovaná byla v celém procesu pasivní. Tvrdil, že od února 2025 žalované zasílal částky odpovídající splátkám hypotečního úvěru a že mezi účastníky byla uzavřena nájemní smlouva do doby převodu vlastnického práva na žalobce. Uváděl, že nájemné převyšovalo přibližně o jednu třetinu výši splátky hypotéky žalované a že mezi účastníky existovala dohoda o vracení rozdílu mezi nájemným a splátkou hypotéky, případně o jeho zohlednění při stanovení kupní ceny. Tvrdil, že tím bylo prokazováno, že žalovaná neměla z nemovitosti vlastní finanční prospěch a vystupovala pouze jako dočasný prostředník. Dále uváděl, že účastníci uzavřeli dne datum rezervační smlouvu, jejímž účelem bylo budoucí převedení nemovitosti na žalobce, přičemž doba exkluzivity byla sjednána do datum. Tvrdil, že dne datum byla žalovaná prostřednictvím advokátky tituly před jménem jméno FO vyzvána k uzavření kupní smlouvy a že v průběhu září 2025 mezi účastníky docházelo k upřesňování podmínek převodu. Uváděl, že po dohodě účastníků byl termín podpisu kupní smlouvy stanoven na datum hod., avšak žalovaná se k podpisu nedostavila. Namítal, že žalovaná po celou dobu postupovala v souladu s dohodou o převodu nemovitosti na žalobce a že v realizaci převodu pokračovala i po datum.

9. V právní rovině namítal, že vůle účastníků jednoznačně směřovala k nabytí vlastnického práva k nemovitosti žalobcem a že vlastnictví žalované mělo pouze dočasný charakter. Tvrdil, že rezervační smlouva ze dne datum měla charakter smlouvy o smlouvě budoucí, že mezi účastníky existoval závazek uzavřít kupní smlouvu na předmětnou nemovitost za kupní cenu 12.600.000 Kč a že tento závazek byl sjednán nejprve ústně a následně písemně. Namítal, že dne datum prostřednictvím advokátky vyzval žalovanou k uzavření kupní smlouvy, čímž splnil podmínky pro vznik její povinnosti uzavřít převodní smlouvu. Tvrdil, že povinnost žalované uzavřít kupní smlouvu nezanikla uplynutím doby trvání rezervační smlouvy, neboť žalovaná byla k uzavření smlouvy vyzvána včas. Namítal, že soud I. stupně nesprávně právně posoudil povahu rezervační smlouvy ze dne datum a nesprávně dovodil, že uplynutím rezervační doby nárok žalobce bez dalšího zanikl. Tvrdil, že okamžikem doručení výzvy dne datum vznikla žalované samostatná a vymahatelná povinnost uzavřít kupní smlouvu, která nebyla závislá na dalším trvání rezervační smlouvy.

10. V souvislosti s dokazováním namítal, že navrhl důkazy k prokázání vůle účastníků, připravenosti žalobce uzavřít kupní smlouvu a zajištění finančních prostředků, avšak soud I. stupně je neprovedl, ačkoli si jejich předložení předtím vyžádal.

11. Na podporu své argumentace odkazoval na , e) a g) , o. z., o. z., o. z., o. z. a

12. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání a aby mu přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení dle vyhl. č.

13. Žalovaná se ve vyjádření k odvolání žalobce ztotožnila s rozsudkem soudu I. stupně, s provedeným dokazováním i jeho hodnocením a uvedla, že v řízení bylo prokázáno, že žaloba na nahrazení projevu vůle je nedůvodná, neboť žalobce neprokázal svá tvrzení ani nenavrhl důkazy způsobilé je prokázat. Setrvala na stanovisku, že mezi účastníky nikdy nebyla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí kupní, a to ani písemně, ani konkludentně. Zdůraznila, že žalobce v průběhu řízení měnil svá skutková i právní tvrzení, když původně odvozoval své nároky z rezervační smlouvy a tvrzeného prodloužení její platnosti, následně tvrdil, že žalovaná byla pouze formálním vlastníkem nemovitosti, a v odvolání nově dovozuje existenci smlouvy o smlouvě budoucí kupní z rezervační smlouvy a blíže nespecifikované dohody účastníků. Žalovaná uvedla, že mezi účastníky byla uzavřena pouze rezervační smlouva s účinností do datum, jejímž obsahem byl závazek nejednat po dobu rezervace o prodeji nemovitosti s jinými zájemci a zdržet se jednání znemožňujícího převod vlastnického práva na žalobce. Má za to, že po uplynutí sjednané rezervační doby veškerá omezení vyplývající z této smlouvy zanikla a následná jednání účastníků byla založena pouze na dobrovolnosti bez jakéhokoli dalšího smluvního závazku. Současně namítala, že obsah rezervační smlouvy neumožňuje její kvalifikaci jako smlouvy o smlouvě budoucí kupní.

14. Dále uvedla, že k uzavření kupní smlouvy v době trvání rezervace nedošlo výlučně z důvodů na straně žalobce, který ani přes dostatečný časový prostor nezajistil financování koupě nemovitosti a žalovanou v rezervační době k uzavření kupní smlouvy nevyzval. Setrvala na stanovisku, že za takovou výzvu nelze považovat ani e-mail tituly před jménemAnonymizovánojméno FO ze dne datum, dotazující se na zahájení přípravy smluvní dokumentace. I pokud by byl tento e-mail za výzvu považován, zdůraznila, že kupní smlouva nebyla do datum uzavřena, a rezervační smlouva proto zanikla. Za významné považovala rovněž okolnosti uzavření rezervační smlouvy, zejména skutečnost, že od počátku trvala na časově omezeném závazku v délce šesti měsíců. Tvrdila, že z komunikace účastníků nelze dovodit vůli uzavřít jiný smluvní vztah než rezervaci nemovitosti. Uvedla také, že žalobce byl během rezervace opakovaně vyzýván k zajištění financování koupě, avšak nebyl schopen financování zajistit a opakovaně měnil tvrzení o jeho způsobu.

15. K tvrzení žalobce, že měla být pouze formálním vlastníkem nemovitosti nebo dočasným prostředníkem, žalovaná namítala, že takové tvrzení nemá oporu v provedených důkazech. Zdůraznila, že skutečnost, že žalobce byl zmocněn k vyřízení koupě nemovitosti a souvisejících záležitostí, sama o sobě neprokazuje existenci závazku převést nemovitost na žalobce po zajištění financování. Dále poukazovala na to, že ani jednání žalobce nenasvědčuje existenci smlouvy o smlouvě budoucí kupní, neboť v září 2025 oznámil, že kupujícím nemá být on, nýbrž třetí osoba, obchodní společnost, a současně požadoval uzavření kupní smlouvy s tímto subjektem za změněných podmínek, včetně financování kupní ceny a obsahu smluvních ujednání. Namítala, že žalobce neprokázal schopnost svou ani této společnosti zajistit financování kupní ceny a že jeho postup spočíval v jednostranných změnách podmínek zamýšleného převodu. V závěru navrhla, aby odvolací soud odvolání žalobce zamítl a rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

16. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, aniž pro samotné rozhodnutí nařizoval jednání. Jádrem odvolání žalobce je totiž námitka, že soud I. stupně měl rezervační smlouvu posoudit (i) jako smlouvu o smlouvě budoucí kupní, tj. námitka právní. Současně oba účastníci sporu s rozhhodnutím v neveřejném zasedání senátu souhlasili ( ). Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

17. Odvolací soud nejprve přezkoumal námitku žalobce, že soud prvního stupně neprovedl jím navržené důkazy, nezjistil úplně skutkový stav a zatížil řízení vadou spočívající v neposkytnutí poučení podle Těmto námitkám však nelze přisvědčit.

18. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že soud prvního stupně považoval za rozhodnou především otázku obsahu a právní povahy rezervační smlouvy ze dne datum. Současně výslovně vysvětlil, proč neprovedl navržené svědecké důkazy. Dospěl totiž k závěru, že ani případné prokázání okolností tvrzených žalobcem nemůže změnit výsledek sporu, neboť z písemného obsahu rezervační smlouvy nevyplývá závazek žalované uzavřít kupní smlouvu.

19. Za této procesní situace nešlo o opomenuté důkazy. Soud prvního stupně důvody jejich neprovedení uvedl a tyto důvody jsou přezkoumatelné i věcně správné.

20. Žalobcem navrhované důkazy směřovaly zejména k prokázání jeho dlouhodobého zájmu o nabytí nemovitosti, okolností pořízení nemovitosti žalovanou, jeho účasti při sjednávání koupě nemovitosti, hrazení plateb souvisejících s užíváním bytu, zajišťování financování koupě, údajné společné vůle účastníků směřující k budoucímu převodu.

21. Ani prokázání všech těchto tvrzení by však samo o sobě nevedlo k závěru, že mezi účastníky vznikla smlouva o smlouvě budoucí kupní, jestliže takový závazek nevyplývá z uzavřené písemné smlouvy a nebyla prokázána ani existence samostatné dohody obsahující její podstatné náležitosti.

22. Rozhodnutí soudu prvního stupně tedy nespočívá na závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně své připravenosti koupit nemovitost nebo ohledně svého zájmu stát se jejím vlastníkem. Rozhodnutí spočívá na závěru, že absentuje samotný právní titul, z něhož by žalované vznikla povinnost kupní smlouvu uzavřít.

23. Za takové situace nelze ani důvodně namítat porušení poučovací povinnosti podle Soud prvního stupně nerozhodl na základě neunesení důkazního břemene k jednotlivým skutkovým tvrzením žalobce, nýbrž na základě právního posouzení obsahu smlouvy, která byla mezi účastníky nesporně uzavřena.

24. Odvolací soud proto neshledal v řízení žádnou procesní vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

25. Žalobce dále v odvolání rozsáhle argumentuje tím, že žalovaná byla pouze dočasným a formálním vlastníkem nemovitosti a že skutečnou vůlí obou účastníků bylo od počátku převedení nemovitosti na žalobce po vyřízení jeho financování. Ani tato argumentace nemůže obstát.

26. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že žalobce skutečně měl o nemovitost dlouhodobý zájem, podílel se na vyřizování souvisejících záležitostí, nemovitost užíval, usiloval o získání financování její koupě, jednal se žalovanou o možnostech budoucího převodu. Tyto skutečnosti však samy o sobě nevytvářejí závazek převést vlastnické právo.

27. Soukromé právo je založeno na autonomii vůle a závazek uzavřít budoucí smlouvu musí být dostatečně určitě projeven. Nestačí subjektivní přesvědčení jedné ze stran, že určitý převod byl zamýšlen. Rozhodující je obsah právního jednání, který účastníci objektivně vyjádřili.

28. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že žádný z provedených důkazů neprokazuje uzavření samostatné smlouvy o smlouvě budoucí kupní vedle rezervační smlouvy.

29. Žalobce sice tvrdí existenci ústní dohody, avšak neuvádí konkrétně, kdy byla uzavřena, jaké byly její podstatné náležitosti ani jakým konkrétním způsobem došlo ke shodě stran nazávazku uzavřít kupní smlouvu.

30. Je příznačné, že po celou dobu řízení žalobce odvozoval svůj nárok primárně z rezervační smlouvy samotné a teprve následně začal zdůrazňovat tvrzení o širší dohodě účastníků a o údajně formálním vlastnictví žalované.

31. Ani tato tvrzení však nejsou způsobilá zvrátit závěr, že závazek uzavřít kupní smlouvu nebyl prokázán.

32. Za stěžejní považuje odvolací soud posouzení otázky, zda rezervační smlouva ze dne datum představovala dle svého obsahu i smlouvu o smlouvě budoucí kupní. Stejně jako soud prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že nikoliv.

33. Ze smlouvy vyplývá, že žalovaná se zavázala po dobu rezervace nejednat s jinými zájemci o prodeji nemovitosti, zdržet se jednání, které by mohlo znemožnit případný budoucí převod vlastnického práva na žalobce, respektovat sjednanou dobu exkluzivity.

34. Naopak ze smlouvy nevyplývá jednoznačný závazek žalované uzavřít kupní smlouvu a jednoznačný závazek žalobce kupní smlouvu uzavřít, že by žalobce byl oprávněn vyzvat žalovanou k uzavření kupní smlouvy (tento „závazek výzvy“ se týkal jen žalované) a další určení mechanismu nahrazení projevu vůle některé ze stran, a zejména i formulace odpovídající smlouvě o smlouvě budoucí.

35. Samotný účel rezervace ještě neznamená vznik povinnosti převést nemovitost.

36. Správně proto soud prvního stupně uzavřel, že podstatná náležitost smlouvy o smlouvě budoucí, tedy závazek stran v budoucnu uzavřít určitou smlouvu, v posuzovaném právním jednání chybí.

37. Odvolací námitka, že soud prvního stupně nesprávně vyložil obsah smlouvy, proto důvodná není.

38. Žalobce dále v odvolání namítá, že dne datum žalovanou řádně vyzval k uzavření kupní smlouvy a tím vznikla její samostatná povinnost převodní smlouvu uzavřít. Ani tento závěr není správný.

39. Výzva k uzavření smlouvy může založit práva podle § 1787 a násl. o. z. pouze tehdy, existuje-li předchozí smlouva o smlouvě budoucí.

40. Protože v projednávané věci taková smlouva uzavřena nebyla, nemohla ani případná výzva sama o sobě vytvořit nový závazek žalované uzavřít kupní smlouvu.

41. Odvolací soud proto nepovažuje za rozhodné, zda e-mail ze dne datum byl či nebyl výzvou ve smyslu zákona. I kdyby tomu tak bylo, absentoval právní základ, z něhož by povinnost žalované uzavřít kupní smlouvu mohla vzniknout.

42. Nesprávná je proto i navazující argumentace žalobce, podle níž se po doručení výzvy oddělila povinnost uzavřít kupní smlouvu od rezervační smlouvy a stala se samostatně vymahatelnou.

43. Takový následek může nastat pouze v případě existence platné smlouvy o smlouvě budoucí, která však v projednávané věci uzavřena nebyla.

44. Odvolací soud přisvědčuje soudu prvního stupně rovněž v tom, že následná jednání účastníků v září roku 2025 neprokazují existenci závazku žalované uzavřít kupní smlouvu.

45. Z provedené komunikace je naopak zřejmé, že žalovaná nadále požadovala prokázání financování koupě, žalobce nebyl schopen zajistit financování v původně předpokládaném režimu, následně navrhoval zapojení další obchodní společnosti, byl předložen nový návrh smluvní dokumentace, navrhované podmínky se od původně připravovaných dokumentů odlišovaly (zejména v označení nabyvatele bytu).

46. Tyto okolnosti svědčí spíše o pokračujících obchodních jednáních než o realizaci již existujícího a vymahatelného závazku.

47. Žalovaná byla oprávněna rozhodnout, že za změněných okolností na převod nepřistoupí.

48. Odvolací soud proto uzavírá, že mezi účastníky byla uzavřena rezervační smlouva, nikoli smlouva o smlouvě budoucí kupní, žalované nevznikla povinnost uzavřít se žalobcem kupní smlouvu, žalobce neprokázal existenci jiného právního titulu zakládajícího takovou povinnost, neprovedení dalších důkazů nepředstavovalo vadu řízení.

49. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně podle jako věcně správný potvrzen, včetně akcesorického výroku o nákladech řízení, jehož nesprávnost nebyla ostatně ani namítána.

50. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle a Žalovaná měla v odvolacím řízení plný úspěch, a má proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Tyto náklady představují odměnu advokáta za 1 úkon – vyjádření k odvolání žalobce, a příslušné paušální náhrady hotových výdajů a náhrady za DPH.

51. Výše náhrady byla stanovena podle advokátního tarifu z tarifní hodnoty odpovídající paušální náhradě z puncta 500.000, - Kč dle § 6 odst. 1, § 8 odst. 1 AT, 6, a to z důvodů uvedených soudem I. stupně, na něž se pro stručnost odkazuje. K této náhradě ve výši 10.300,- Kč za 1 úkon náleží 450,- Kč jako paušální náhrada dle AT, jakož i náhrada za DPH ve výši 2.257,50 Kč. Celkové náklady řízení s vyčíslením DPH proto činí 13.007,50 Kč. Lhůta a místo k plnění náhrady nákladů řízení byly stanoveny dle a

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, které se podává do 2 měsíců od doručení rozsudku k Nejvyššímu soudu ČR v Brně, prostřednictvím soudu I. stupně, za podmínek ustanovení a následujících