Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
243267C8A006537DC1258EA00052B9A0.html
HTML · 81.94 KB
No categories available
22 Cdo 2161/2026
22 Cdo 2161/2026-1198
ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně N. V., zastoupené Mgr. Richardem Němcem, advokátem se sídlem v Praze, Londýnská 608/5, proti žalovanému J. V., zastoupenému JUDr. Milenou Valouškovou, advokátkou se sídlem v Praze, Václavské náměstí 831/21, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 270/2018 , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2026, č. j. 62 Co 17/2025 -1149, ve spojení s opravným usnesením ze dne 29. 4. 2026, č.j. 62 Co 17/2025 -1159, takto:
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30.
9.
2024, č.
j. 19 C
270/2018-1007, vypořádal společné jmění účastníků tak, že přikázal do
výlučného majetku žalovaného ve výroku
I specifikované finanční prostředky na účtu životního pojištění, do výlučného majetku žalobkyně ve výroku II specifikovaný podíl v
bytovém družstvu. Dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu 5 350 192
Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok
III) a rozhodl o
nákladech řízení (výroky
IV–VI).
2. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný v období od 10. 6. 2012 do 23. 12. 2014 navštěvoval erotické kluby, kde vynaložil prostředky celkem ve výši 86 836 Kč. Zhodnotil, že se nejednalo o zajišťování běžných potřeb rodiny a zároveň šlo oprostředky vynaložené zcela bez vědomí, a tedy i souhlasu druhého manžela (bod 58 rozsudku soudu prvního stupně). Dále konstatoval, že výdaje na erotický klub rozhodně nelze označit za „obstarávání běžných potřeb rodiny“. Jako hledisko považoval obvyklost dané činnosti vrámci rodinného života. Uvedl, že četnost návštěv erotických klubů nelze srovnávat skonzumací alkoholu prakticky na denní bázi. Nadto bylo prokázáno, že takové náklady žalovaný vynakládal pravidelně vprůběhu trvání manželství se žalobkyní. Jednalo se oněkolik návštěv, které byly ryze soukromého charakteru. Také závěr otom, že by žalovaný snad byl na těchto klubechzávislý, by byl zcela absurdní a nelogický. Soud prvního stupně tedy vypořádal předmětnou částku podle § 742 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , (dále jen „o. z.“).
3. O odvolání žalovaného rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 5. 2025, č. j. 62 Co 17/2025 -1061. Tento rozsudek byl však následně kdovolání žalobkyně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2025, č. j. 22 Cdo 2463/2025 -1100. Odvolací soud poté ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 29. 4. 2026, č. j. 62 Co 17/2025 -1149, ve spojení s opravným usnesením ze dne 29. 4. 2026, č. j. 62 Co 17/2025 -1159, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrokI) a ve výroku III změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni navyrovnání jejího podílu částku 935 006 Kč stím, že tato částka již byla žalobkyní zaplacena (výrok II). Poté rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
4. Odvolací soud nesouhlasil se soudem prvního stupně ohledně vypořádání útrat verotických klubech. Připustil, že žalovaný částky vynaložil bez souhlasu avědomí žalobkyně, avšakpodle přesvědčení odvolacího soudu je třeba i takové položky pod pojem „zajišťování běžných potřeb rodiny“ zahrnout, a to i spřihlédnutím k výši této sumy, která není nikterak horentní. Soudní judikatura toleruje i financování některých „neřestí“ například požívání alkoholu apod., a to i vpřípadě, že ho jeden zmanželů konzumuje nadměrně – i tak jde o obstarávání běžných záležitostí rodiny. Odvolacímu soudu přitomnepřísluší, aby hodnotil morální aspekty návštěv erotických klubů, uvedl však že je nelze považovat za zakázané (§ 1 odst. 2 a § 6 o. z.), tedy že i takovému právnímu jednání žalovaného nelze upřít ochranu. Dále poznamenal, že v případě např. závislosti některého zmanželů na alkoholu může tentospotřebovat i podstatnou část příjmů spadajícíchdo SJM, která může za stejné období trvání manželství razantně převýšit částku vynaloženou žalovaným na občasné návštěvy erotických klubů. Rovněž takové výdaje lze podle odvolacího soudu považovat za běžné výdaje, které fakticky zajišťují uspokojování běžných potřeb rodiny, resp. jejích rodinných příslušníků. Narozdíl od soudu prvního stupně proto odvolací soud neshledal podmínky pro to, aby polovina z této částky byla hodnocena jako „odnos ze SJM“ ve smyslu § 742 odst. 1 písm. b) o. z.
5. Proti výroku II tohoto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Odvolací soud se měl při řešení níže uvedených otázek odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně posuzoval otázky doposud vrozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené. Předložila následující otázky. A) Platí, že pokud jeden z manželů převezme za trvání SJM dluh bez souhlasu druhého zmanželů, aniž by tento odluhu věděl podle § 710 písm. b) o. z., spadají majetkové hodnoty ze závazků takto přejatých do SJM, nicméně dluh takto vzniklý doSJM nespadá, a to lhostejno, jakým způsobem je následně s dluhem naloženo? Pokud tedy manžel vynaloží tyto finanční prostředky nikoliv na uspokojování potřeb domácnosti, jedná se o tzv. odnos ze SJM a jako takový je třeba jej vypořádat? Odkázala na rozsudek sp. zn. 31 Cdo 2008/2020 a uvedla, že argumentace odvolacího soudu jednoznačně svědčí o tom, že odvolací soud nesouhlasí se zahrnutím uvedené zápůjčky do SJM a považuje je za nespravedlivé. Prizmatem tohoto svého přesvědčení potom zjevně hodnotil i související právní a skutkové otázky. B) Platí, že manžela, který disponuje prostředky patřícími do SJM tíží břemeno tvrzení a dokazování ohledně toho, jak bylo sprostředky naloženo vřízení ovypořádání SJM? Žalobkyně argumentovala, že odvolací soud sice zdánlivě vyhověl požadavku dovolacího soudu, fakticky tak ovšem učinil jenformálně, neboť žalovaný nedoplnil žádným relevantním způsobem ani svá skutková tvrzení, ani své důkazní návrhy. Měl tak ipodruhé dospět knesprávnému právnímu závěru ohledně důkazního břemene. Nadto poukázala i na judikaturu Ústavního soudu (např. nález sp. zn. I. ÚS 1963/13 ) a extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními aobsahem provedených důkazů. C)Platí, že poučení stran soudního řízení opotřebě doplnit tvrzení a důkazní návrhy podle §118a zákona č.99/1963 Sb. , občanský soudní řád , (dále jen „o. s. ř. “) dané stranám poté, co bylo řízení již koncentrováno aco tyto měly prostor přednést svá tvrzení a důkazní návrhy, je porušením zásady rovnosti stran řízení, pokud nejsou splněny podmínky takového postupu? Jestliže odvolací soud poučil žalovaného o povinnosti doplnit tvrzení a dokazování, jedná se o porušení zásady formální pravdy a o porušení rovnosti řízení. Odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 385/15 a I. ÚS 2901/23 . Potřeba nového dokazování pozrušení předchozího rozhodnutí odvolacího soudu nenastala, pročež kprolomení koncentrace řízení nebyl žádný důvod. D)Platí, že výdaje na občasné návštěvy erotických podniků jednoho zmanželů nemohou představovat náklady na společnou domácnost a je třeba je považovat za odnos ze SJM? Tuto otázku považuje dovolatelka za doposud vrozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. Odmítla, že by takové náklady mohly představovat uspokojování potřeb rodiny. E)Platí, že podáním opravného prostředku vcivilním sporném řízení se nemůže postavení dotčené strany sporu zhoršit, pokud opravný prostředek nepodá i jiná oprávněná osoba? Přiznání nižšího vypořádacího podílu je podle žalobkyně v rozporu se zásadou reformatio in peius (vymezené např. v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2258/2021 ). Navrhla, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu kdalšímu řízení.
6. Žalovaný se ve vyjádření kdovolání, které považoval za neopodstatněné, vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám a navrhl „potvrzení“ rozhodnutí odvolacího soudu.
7. Podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým seodvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí navyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1 , § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
9. Dovolatelka předložila otázku, zda platí, že výdaje na občasné návštěvy erotických podniků jednoho zmanželů nemohou představovat náklady na společnou domácnost a je třeba je považovat za „odnos ze SJM“. Jinak řečeno, vtéto souvislosti jde o odpověď naotázku, zda takto vynakládané finanční prostředky lze považovat za uspokojování potřeb rodiny a jejích členů vsituaci, kdy žalovaný společné finanční prostředky tímto způsobem použil bez souhlasu žalobkyně.
10. Tato otázka zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené vpředchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu.
11. V něm – v rozsudku ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 22 Cdo 2463/2025 – dovolací soud mimo jiné shrnul ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu k tzv. odklonům a na toto rozhodnutí odkazuje. Z hlediska okolností významných v této fázi dovolacího řízení pakdovolací soud uvedl, že manžela, který společné finanční prostředky použije (nejde-li oběžné záležitosti nevyžadující souhlas druhého manžela), tíží povinnost tvrzení a důkazní břemeno ohledně toho, jakým způsobem s takovými prostředky naložil. V případě, že takto získané částky spotřeboval pro sebe či způsobem, který nepředstavuje uspokojování potřeb rodiny a je v souladu s institutem společného jmění manželů, případně tuto částku nespotřeboval, je třeba ji vypořádat jako součást společného jmění manželů. Jinak řečeno, částka finančních prostředků se vypořádá, pokud manžel neprokáže, že prostředky vynaložil na potřeby rodiny nebo že s nimi nakládal se souhlasem druhého manžela.
12. Podle § 18 zákona č. 94/1963 Sb. , o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013, muž a žena mají v manželství stejná práva a stejné povinnosti. Jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat oděti a vytvářet zdravé rodinné prostředí.
13. Odborná literatura k uvedenému zákonnému ustanovení uváděla, že manželé mají v manželství stejné postavení, jsou si navzájem rovni ve svých manželských právech a manželských povinnostech. Jsou oba povinni spolu žít, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí. Tím§ 18 převádí ústavní zásadu rovnosti muže a ženy do roviny rodinného práva a vytyčuje základní požadavky na vzájemné chování manželů. … Povinnost společného žití lze pojmout velmi široce – jako základ vytvoření trvalého všeobsáhlého životního společenství, ale také mnohem úžeji – jako vedení společné domácnosti a spolužití vní, či dokonce skutečně jako „pouze“ společný život, citový a sexuální. …Povinnost věrnosti má velmi hluboké historické kořeny…Odpovídá mravnímu, a později i právnímu principu monogamie, odrážejícímu společenský názor na manželství a jeho cíle, jenž naprosto vokcidentálním světě převažuje. Tato povinnost váže manžele po celou dobu trvání manželství bez ohledu nato, zda manželé spolu žijí či zda žijí odděleně. Povinnost vzájemně respektovat svojidůstojnost odpovídá právu každého na zachování jeho lidské důstojnosti. Akcentuje sociální, resp. morální stránku vzájemného poměru manželů. Také povinnost vzájemné pomoci apodpory zahrnuje aspekty zdaleka ne pouze materiální: jde rovněž o citový, morální a jiný, mnohdy právně nehodnotitelný, přístup manželů ksobě navzájem, jakož i o potřebný stupeň ohleduplnosti, schopnosti vyjít si vstříc, navzájem se pochopit. Povinnost společně pečovat o děti a povinnost vytvářet zdravé rodinné prostředí také přesahují pouhý vzájemný poměr mezi manžely, obě se odvozují od předpokladu, že manželé založí rodinu, totiž budou mít děti a budou je řádně vychovávat. Zdravým rodinným prostředím je třeba rozumět všechno, co dobrému životu manželů a dalších členů rodiny prospívá, citovým souladem počínaje a péčí ohmotné zajištění konče (Radvanová, S. Zuklínová, M. Kurs občanského práva – Instituty rodinného práva. 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 1999, str. 40-41).
14. Podle § 687 odst. 2 o. z. manželé si jsou navzájem povinni úctou, jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svou důstojnost, podporovat se, udržovat rodinné společenství, vytvářet zdravé rodinné prostředí a společně pečovat o děti.
15. Důvodová zpráva kzákonu č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , zdůrazňuje, že pro vzájemná osobní práva a povinnosti manželů „platí, že ve své obecnosti, resp.abstraktnosti nejsou přímo vynutitelné. Případné neplnění povinností (i těch, které odpovídají výslovně uvedeným právům) může mít jistě zejména faktické důsledky, které pakale mohou nalézt i své právní odrazy, např. mohou – jako skutečnost, která má zásadní vliv na existenci rozvodového důvodu – představovat relevantní zdůvodnění návrhu na zrušení manželství rozvodem, a posléze se mohou objevit i přirozhodování např. o výživném nebo o bydlení rozvedeného manžela.“
16. Komentářová literatura potom podotýká, že „zákonodárce vymezuje účel manželství, jímž je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc, čímž se zdůrazňuje solidarita v manželství… Požadavek věrnosti je však předpokladem k tomu, aby manželství mohlo plnit svoje funkce“ [viz Westphalová, L. Kyselovská, T. § 687 (Povinnosti a práva manželů). In: Králíčková, Z. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655 −975). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, marg. č. 1 a 6].
17. Další část komentářové literatury vtéto souvislosti uvádí mimo jiné, že společné soužití a udržování rodinného společenství představuje osobní pospolitost… Věrnost je míněna v nejširším smyslu, nejen v oblasti intimní, takže ji lze chápat v rozsahu pojmu loajalita. Spolu s respektem k důstojnosti a podporou uznávají tento rozměr manželství další právní odvětví…. (Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 752). Další část komentářové literatury ztěchto principů vychází, akceptuje je a podrobně je rozvádí i ve vztahu ke společenskému vývoji současného období. Zdůrazňuje, že společné žití ve smyslu vzájemné vůli po sdílení života se svým protějškem je základní podmínkou, která musí být splněna, aby manželský svazek došel svého úspěšného naplnění… u povinnosti manželské věrnosti je celkové narušení tradičního vnímání modelu manželství nejmarkantnější… (k tomu srovnej: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655 -975. Praha: Leges, 2016, str. 136-156).
18. V nyní souzené věci odvolací soud učinil právní závěr, podle něhož útraty žalovaného verotických klubech lze považovat za „běžné výdaje, které fakticky zajišťují uspokojování běžných potřeb rodiny, resp. jejich rodinných příslušníků,“ pročež neshledal důvod částku rovnající se těmto výdajům (celkem 86 835 Kč) vřízení vypořádat (blíže viz bod 4 odůvodnění tohoto rozsudku).
19. S tímto právním posouzením se dovolací soud neztotožňuje.
20. Odvolací soud v této souvislosti uvedl: „Lze připustit, že uvedené částky žalovanývynaložil bez souhlasu a vědomí žalobkyně, avšak podle přesvědčení odvolacího soudu itakovéto položky je třeba pod pojem ´zajišťování běžných potřeb rodiny´ zahrnout, a to i s přihlédnutím k výši této sumy, která není nikterak horentní. Soudní judikatura […] toleruje i financování některých ´neřestí´ například požívání alkoholu a podobně, a to v případě, že ho jeden zmanželů konzumuje nadměrně. Judikatura i tak považuje takové nakládání s prostředky vSJM za obstarávání běžných záležitostí rodiny“.
21. Odvolací soud sice v této souvislosti odkazuje na „tolerující judikaturu“, žádným způsobem ji však nekonkretizuje a dovolacímu soudu taková judikatura Nejvyššího soudu ani není známa (z pohledu uvažovaného odvolacím soudem). V prvé řadě však dovolací soud považuje za nutné podotknout, že nesdílí ani „paralelu“ mezi způsobem použití společných prostředků vdané věci a poukazem na kuřáctví nebo požívání alkoholických nápojů. Aniž by dovolací soud vyslovoval jakýkoliv závěr, jenž by snad mohl být nahlížen jako jejich tolerance, je zřejmé, že nejde vždy o přímé porušení povinností vyplývající z § 18 zákona orodině, resp. § 687 o. z. Situace vdané věci však bez pochybností porušením těchtozákonných ustanovení je; dovolací soud proto mezi oběma kategoriemi spatřuje zjevný, zejména kvalitativní rozdíl. Odvolací soud ostatně ani nijak blíže nerozvádí, včem by měl způsob použití společných prostředků vdané věci představovat obstarávání záležitostí rodiny. Omezuje se pouze na nepřípadné srovnání spožíváním alkoholu a kouřením zpohledu naznačené tolerance soudní praxe ktěmto „neřestem“. Ani tuto toleranci však dovolací soudnesdílí. Jednu linii, kterou se může použití těchto prostředků v praxi promítnout v rovině tzv.odkloněných finančních prostředků, vysvětlil dovolací soud vkasačním rozsudku v této věci. Již v minulosti se k ní však vyjádřil ještě zpohledu jiného, který také do úvahy obecně přichází.
22. Relevanci výše citovaných zákonných ustanovení při vypořádání SJM, konkrétně ve vztahu k disparitě podílů, pak Nejvyšší soud demonstroval v rozsudku ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). V něm Nejvyšší soud uvedl, že „jednání, která jsou v rozporu suvedeným zákonným ustanovením, resp. jednání, která lze podle obecného náhledu považovat za negativně ovlivňující vzájemné soužití manželů, mohou vést k úvaze oodklonu od rovnosti podílů, jestliže se významným způsobem promítají do hospodaření se společným majetkem nebo do péče o rodinu. Odklon od rovnosti podílů nebude dán jakýmkoliv negativním jednáním, ale pouze takovým, které se významněji promítá do majetkové sféryzákonného majetkového společenství manželů nebo do péče o rodinu. Zjištěné okolnosti je však nutno důsledně poměřovat v poměrech každého individuálního případu,neboťvariabilita vzájemných vztahů manželů ztěžuje vyslovení obecných, vždyaplikovatelných závěrů.“ Přímo toto rozhodnutí se pak týkalo problematiky požívání alkoholu jedním zmanželů a zuvedeného rozhodnutí žádný „toleranční přístup“ nevyplýval. Naopak, uvedené rozhodnutí naznačilo, kdy lze porušení povinností vyplývajících z § 18 zákona o rodině považovat za důvod pro disparitu podílů a vpoměrech dané konkrétní věci tyto závěry vztáhl výslovně i na požívání alkoholu jedním zmanželů. Tato základní východiska týkající se porušení § 18 zákona o rodině a možností promítnutí do řízení ovypořádání SJM jsou v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již ustálená. Nejvyšší soud se k nim následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5384/2015 , rozsudku ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1321/2023 , usnesení ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 105/2019 (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 1751/19 , nebo v rozsudku ze dne 26 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1683/2013 ).
23. Ostatně judikatura Nejvyššího soudu se již dříve vyjádřila kdůsledkům porušení principu věrnosti mezi manžely také vpoměrech možné úvahy o disparitě podílů přivypořádání společného jmění manželů. V rozsudku ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2921/2005 , Nejvyšší soud vysvětlil, že spřihlédnutím kokolnostem konkrétního případu může být i porušení zásady věrnosti manželů důvodem pro úvahu soudu o disparitě podílů. Ktěmto závěrům se pak následně Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2661/2019 , rozsudku ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010 , uveřejněném pod č. 35/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v usnesení ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2772/2022 . Z uvedeného vyplývá nejenom to, že judikatura Nejvyššího soudu není vůči porušením pravidel obsažených v § 18 zákona orodině bezvýhradně tolerantní, ale naopak výslovně naznačuje, jak se vrůzných podobách může porušení těchto pravidel promítnout do vypořádání společného jmění.
24. Útraty společných finančních prostředků v erotických klubech v žádném případě nelze považovat za výdaje učiněné ve prospěch rodiny, neboť jimi zcela jistě nejsou uspokojovány zákonem předpokládané potřeby rodiny v souladu s institutem společného jmění manželů. Zpovahy věci je tomu právě naopak; jde dokonce o výdaje vynaložené v rozporu se zákonem, zejména povinností manželů být si věrni podle § 18 zákona o rodině, resp. § 687 odst.2 o. z. Právě ztohoto důvodu je taktéž v zásadě irelevantní, zda by jednotlivé platby s ohledem na jejich výši vybočily či nikoliv zmezí běžné správy, protože i běžná správa majetku vSJM co do východiska předpokládá, že jednající manžel používá prostředky ve prospěch rodiny ajejich členů, a právě proto se nevyžaduje souhlas druhého manžela. Žádný zmanželů nemůže sprostředky v SJM nakládat zcela libovolně, tj. bez ohledu na zájmy rodiny a jejích členů. Druhému zmanželů je vpřípadě takto vynaložených prostředků SJM potřeba poskytnout ochranu a částku rovnající se útratám verotických podnicích lze při splnění výše uvedených východisek vypořádat vrámci řízení o vypořádání SJM. Zcela stranou zdeponechává dovolací soud posouzení stavu, kdyby se manželé na takovém použití společných prostředků dohodli, protože o takovou situaci vdané věci nešlo.
25. Jestliže tedy odvolací soud vycházel z názoru, že útraty v erotických podnicích jsou výdaje zajišťující uspokojování běžných potřeb rodiny a již ztohoto důvodu se nemohou promítnout do vypořádání SJM, zakládá se jeho rozhodnutí nanesprávném právním posouzení věci, pročež vdovolacím řízení neobstojí.
26. Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci vesmyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. o. s. ř. kdalšímu řízení. Neshledal však důvodným požadavek žalobkyně na to, aby vdalším řízení věc projednal arozhodl jiný senát odvolacího soudu, neboť přípustným a důvodným shledal dovolání (viz i dále) toliko ve vztahu k jedné dovolací otázce, kde dovolací soud zaujal jiný právní názor než soud odvolací.
27. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu sčástí výroku, kterápřezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, kterýpřezkoumávat nelze (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006 ).
28. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. o. s. ř. ).
29. Dovolatelka dále pod písm. A) předložila dvě otázky: „Platí, že pokud jeden zmanželů převezme za trvání SJM dluh bez souhlasu druhého zmanželů, aniž by tento odluhu věděl podle § 710 písm. b) o. z., spadají majetkové hodnoty ze závazků takto přejatých do SJM, nicméně dluh takto vzniklý do SJM nespadá, a to lhostejno, jakým způsobem jenásledně sdluhem naloženo? Pokud tedy manžel vynaloží tyto finanční prostředky nikoliv na uspokojování potřeb domácnosti, jedná se o tzv. odnos ze SJM a jako takový jetřeba jejvypořádat?“ V této souvislosti sumarizuje, že „odvolací soud nesouhlasí se zahrnutím uvedené zápůjčky do SJM jako takovým a považuje je za nespravedlivé“.
30. Žádná z těchto otázek však není způsobilá přípustnost dovolání založit.
31. V případě první z nich dovolatelka jako nesprávné právní posouzení věci označuje takový právní závěr, jaký odvolací soud neučinil. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, dovolatelkou i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (zejm. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2008/2020 , uveřejněném pod č.44/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní) učinil právní závěr, že dluh ze závazku se společností TIGRA, s. r. o., do SJM nepatří, avšak to, co zněj dlužník získal (hodnota zápůjčky), součástí SJM je (viz bod 54 rozsudku). Dále se zabýval tím, jakým způsobem žalovaný naložil sčástkou 8 478 000 Kč, tedy zda ji využil pro potřeby rodiny, nebo že sní nakládal jinak se souhlasem žalobkyně. Pokud tedy žalobkyně v dovolání vychází z toho, že odvolací soud učinil opačný závěr, není to pravdou. Dovolací soud se proto touto otázku dále nezabýval. V této souvislosti dovolací soud navíc dodává, že úvaha odvolacího soudu je v souladu s R 44/2021. Tzv. spravedlnostní úvaha odvolacího soudu je z jeho rozhodnutí zřetelná a patrná. Vyšel ztoho, že pokud je dluh ze zápůjčky dluhem toliko žalovaného, ačkoliv příjem zní je součástí SJM, pak vypořádání tohoto aktiva bezdalšího a zohlednění, na co byly získané prostředky využity, by kolidovalo sprincipem spravedlivého vypořádání. Úvahu beroucí se tímto směrem se zohledněním prvku spravedlnosti pak R44/2021 výslovně umožňuje a pracuje stím (bod 30 odůvodnění R44/2021). Proto také odvolací soud posuzoval, jakým způsobem byly finanční prostředky použity a vzhledem kzávěrům, které vtéto souvislosti učinil – že byly použity výhradně prohrazení potřeb rodiny (bod 58 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), pak získaná apoužitá aktiva žalovaným nevypořádal jako tzv. odkloněnou součást společného jmění manželů.
32. Co se týče druhé z otázek, dovolatelka jí nepřímo a bez dalšího zdůvodnění zpochybňuje zjištěný skutkový stav věci. Odvolací soud učinil skutkový závěr, že finanční prostředky získané ze zápůjčky byly použity výhradně pro hrazení potřeb rodiny (viz bod 58 rozsudku). Dovolatelka svou otázku staví na opačném závěru. Dovolací soud jenicméně skutkovými zjištěními nalézacích soudů vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. a contrario). Je zřejmé, že vzákladu je přístup odvolacího soudu a dovolatelky ve shodě (a vyplývá již z výše uvedeného) potud, že použití těchto prostředků nikoliv pro potřeby rodiny by vedlo odvolací soud kúvaze o jejich vypořádání jako tzv. odkloněných společných prostředků; proto se také odvolací soud konkrétním způsobem jejich použití zabýval. Protože přípustnost dovolání vtéto části jezjevně založena toliko poukazem na rozpor s R 44/2021 (žádné jiné rozhodnutí dovolatelka neuvádí), dovolací soud konstatuje, že rozhodnutí odvolacího soudu s tímto rozhodnutím v rozporu není.
33. Pod písm. B) žalobkyně předložila otázku, zda platí, že manžela, který disponuje prostředky patřícími do SJM tíží břemeno tvrzení a dokazování ohledně toho, jak bylo sprostředky naloženo v řízení o vypořádání SJM?
34. V této souvislosti dovolací soud dodává, že ve vztahu k této otázce není jasně vymezena otázka přípustnosti dovolání. Vzhledem k obsahu dovolání lze snad usuzovat na to, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu obsažený v předchozím kasačním rozhodnutí. Ani tato otázka však není způsobilá přípustnost dovolání založit, a to ze shodných důvodů jako první z otázek pod písm. A). Dovolatelka odvolacímu soudu vytká, že „došel i podruhé k nesprávnému právnímu závěru ohledně důkazního břemene vdaném případě“. Tak tomu však není. Odvolací soud naopak vycházel, veden závazným právním názorem dovolacího soudu, z toho, že důkazní břemeno k prokázání toho, jakým způsobem žalovaný sčástkou 8 478 000 Kč naložil, tíží právě žalovaného. Tovyplývá jednoznačně zbodu 58 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a také předchozí části tohoto rozhodnutí. Po zrušení rozhodnutí odvolací soud následně doplnil, resp.zopakoval dokazování a dospěl kzávěru uvedenému výše. Předloženou otázku protoodvolací soud vyřešil v souladu s předchozím zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu i s právním názorem žalobkyně. Dovolací soud se proto danou otázkou dále nezabýval.
35. V této souvislosti dovolatelka také namítá extrémní exces mezi zjištěným skutkovým stavem (zjištěním o způsobu, jakým byly finanční prostředky ze zápůjčky od společnosti TIGRA, s. r. o., užity) a obsahem provedených důkazů, resp. hodnocením důkazů ze strany odvolacího soudu, a odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 1963/13 a nález ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2352/22 . V této souvislosti je pak dovolací soud nucen konstatovat, že tato námitka ve spojení s předchozí částí dovolání kbodu B je vnitřně rozporná; na jedné straně dovolatelka vytýká odvolacímu nesprávné posouzení důkazního břemene ve směru, že důkazním břemenem měl být zatížen žalovaný, ačpodle jejího přesvědčení tak odvolací soud nepostupoval, současně však odvolacímu soudu vytýká, že při hodnocení důkazů, které zcela zjevně vychází zdůkazního břemene na straně žalovaného, učinil „extrémní exces“.
36. Dovolací soud v tomto směru znovu zdůrazňuje, že dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp.zn. 22 Cdo 297/2018 , či ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017 ). Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. o. s. ř. ) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009 , uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
37. Zásah Nejvyššího soudu je namístě jen ve výjimečných případech, kdy jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Vtakovém případě nejde opřehodnocování skutkového stavu, podstata přezkumu leží v tom, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, což je již otázkou právní [otázkou procesníhopráva – srovnej např. nedávný nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2349/24 (toto a další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listin y je možno namítat pouze v případě extrémních excesů při hodnocení důkazů. Takovýto extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů ovztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, pokud hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, skutková zjištění soudů nevyplývají zdůkazů při žádném zlogicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (ktomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2025, sp. zn. III. ÚS 776/25 ).
38. Odvolací soud doplnil, resp. zopakoval dokazování ohledně toho, jakým způsobem žalovaný naložil sčástkou 8 478 000 Kč vbodech 56 až 58 napadeného rozsudku. Vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl ke svému skutkovému závěru a předložil svoje hodnotící úvahy. Dovolací soud není oprávněn provádět přehodnocování dokazování a jeho věcný přezkum. Není zákonem pověřen k napravování případných chyb učiněných soudy přihodnocení důkazů, a tak de facto znovu zjišťovat skutkový stav věci. Naopak jeskutkovým stavem zjištěným nalézacími soudy vázán. Jeho úkolem je toliko eliminovat zcela zásadní pochybení, která jsou v rozporu se základním principem volného hodnocení důkazů, a to způsobem vyjádřeným vbodě37 odůvodnění tohoto rozsudku. Žádné takové zásadní pochybení dovolací soud neshledal, proto ani tyto námitky přípustnost dovolání nezakládají. Přijaté skutkové závěry nevykazují vnitřní rozpory, naproti tomu vykazují obsahovou spojitost s provedenými důkazy, jejichž hodnocení nelze označit za exces logického uvažování.
39. Dále dovolatelka pod písm. C) předložila otázku: „Platí, že poučení stran soudního řízení o potřebě doplnit tvrzení a důkazní návrhy podle § 118a o. s. ř. o. s. ř. dané stranám poté, co bylo řízení již koncentrováno a co tyto měly prostor přednést svá tvrzení a důkazní návrhy, je porušením zásady rovnosti stran řízení, pokud nejsou splněny podmínky takového postupu?“
40. V této souvislosti dovolací soud úvodem této části odůvodnění uvádí zásadní okolnost, kterou dovolání zcela opomíjí. Uvedená dovolací otázka vychází zpředpokladu, že řízení vdané věci bylo tzv. koncentrováno. Odvolací soud však vbodě 56 odůvodnění rozsudku podrobně vysvětlil, proč ke koncentraci nedošlo a stěmito závěry dovolání nijak nepolemizuje, ale bez dalšího vychází z toho, že ke koncentraci došlo.
41. Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není dovolacímu soudu zcela zřejmé, proč přistoupil kpoučení žalovaného podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o. s. ř. , jestliže posuzoval stejné otázky jako soud prvního stupně a své rozhodnutí nezaložil na neunesení povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, protože však ke koncentraci nedošlo, nemůže být takový postup v rozporu s pravidly koncentrace řízení, který by ve svém důsledku vedl k poškození dovolatelky. Nadto sama žalobkyně vdovolání opakovaně uvádí, že „žalovaný nedoplnil žádným relevantním způsobem ani svá skutková tvrzení, ani své důkazní návrhy“ a že odvolací soud rozhodoval na základě „zcela nezměněného skutkového stavu“ (viz bod 36 dovolání), příp. že „žalovaný, ani na základě tohoto poučení, fakticky nic nového nad rámec jeho dosavadní argumentace křízení nedoplnil, ani ktomu nepředložil žádné nové důkazy, když tabulky obsažené v jeho podání z 18. 2. 2026 a jeho přílohách vycházely pouze zvýpisů zbankovního účtu, které byly součástí spisu.“ Vtakovém případě by se však mohlo jednat případně pouze ovadu řízení, která by vdané věci nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí. Odvolací soud vkaždém případě není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, aje oprávněn zopakovat dokazování podle § 213 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. (případně přípustným způsobem doplnit), pročež může dospět jako vnyní souzené věci kodlišným skutkovým zjištěním oproti soudu prvního stupně.
42. A konečně pod písm.E) dovolatelka předložila otázku: „Platí, že podáním opravného prostředku vcivilním sporném řízení se nemůže postavení dotčené strany sporu zhoršit, pokud opravný prostředek nepodá i jiná oprávněná osoba?“
43. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
44. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2258/2021 , mj. uvedl, že reformatio in peius je chápána jako změna k horšímu v právním postavení účastníka, kteránastala v řízení o opravném prostředku v důsledku jeho vlastní procesní aktivity. Zákaz popsané změny k horšímu vopravných řízeních je projevem dispoziční zásady… Úvaha odvolacího soudu ohledně způsobu vypořádání hmotněprávního poměru stran musí respektovat to, že jedna ze stran proti způsobu vypořádání zvolenému soudem prvního stupně nebrojí, a proto pro jejího odpůrce, který podal odvolání, nemůže odvolací řízení skončit hůře, než jak se podává zprvoinstančního rozsudku.
45. V nyní souzené věci odvolací soud ve svém prvním, zrušeném rozsudku ve věci vypořádal shodně se soudem prvního stupně částku 804 950 Kč představující příspěvky naživotní pojištění vynaložené ve prospěch žalovaného ze SJM po dobu trvání manželství. V nyní napadeném rozhodnutí však vypořádal toliko částku 539 414 Kč rovnající se odkupnému ze smlouvy o životním pojištění k datu právní moci rozvodu manželství. To vedlo k výslednému nižšímu podílu žalobkyně na vypořádávaném SJM. Na tomto místě jenicméně třeba zdůraznit, že odvolací soud, byť po zrušení svého prvního rozsudku dovolacím soudem, který rozhodoval kdovolání žalobkyně, stále rozhodoval oodvolání žalovaného. Nemůže být proto v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius, pokud odvolací soud rozhodl ve prospěch odvolatele a v neprospěch protistrany, přestože ve svém prvním, zrušeném rozsudku tutéž změnu neprovedl.
46. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud vnovém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř. o. s. ř. ).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2026
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu