Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
96610AC9A58CC894C1258E9F0052A215.html
HTML · 40.97 KB
No categories available
5 Tdo 728/2026
5 Tdo 728/2026-598
USNESENÍ
P. T.
a 2.
B. Y.
proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 3. 2026, sp. zn. 9 To 70/2026 , jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 2
T 22/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných
odmítají
.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 12. 2025, sp. zn. 2 T 22/2025 , byli obvinění P
. T. a B. Y.
(dále též jen „obvinění“ nebo „dovolatelé“) uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Této trestné činnosti se dopustili skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Jeho podstata spočívala zjednodušeně řečeno v tom, že dne 14. 9. 2024 kolem 22:50 hodin v hotelu
XY
v Plzni v pokoji č.
XY
po předchozí společné konzumaci alkoholu zneužili bezbrannosti poškozené B
. R.
(dále také jen „poškozená“), nacházející se ve stavu těžké opilosti, a opakovaně na ní proti její vůli vykonali soulož a další pohlavní styky provedené způsobem srovnatelným se souloží. Přitom nereagovali na její slovně projevený nesouhlas ani na snahu bránit se jejich jednání. Poškozená v důsledku opilosti nebyla schopna klást účinný odpor ani adekvátně reagovat na jednání obviněných. Oba obvinění následně zanechali svého jednání, poté oblékli poškozenou a předali ji její sestře A
. R.
, která ji v hotelu vyhledala. Obvinění tím způsobili poškozené drobné exkoriace na krku, horních končetinách, břiše, hrudníku a zádech a dále akutní stresovou reakci, která si vyžádala lékařské ošetření a vedla k pracovní neschopnosti v
trvání 5 dnů.
2. Za uvedenou trestnou činnost byly oběma obviněným uloženy podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku tresty odnětí svobody každému v trvání 2 roků, pro jejichž výkon byli podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Obviněným byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky (dále jen „zdravotní pojišťovna“) 12% úrok z prodlení z částky 10 860 Kč za období od 8. 4. do 9. 4. 2025 s tím, že se zbytkem nároku na náhradu škody byla tato poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění prostřednictvím svého obhájce včas odvolání směřující proti výroku o trestu. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Plzni tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl svým usnesením ze dne 26. 3. 2026, sp. zn. 9 To 70/2026 , jako nedůvodná.
4. K tomu lze dále připomenout, že citovanému rozsudku soudu prvního stupně předcházel jeho dřívější rozsudek ve věci samé ze dne 7. 4. 2025, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 3. 7. 2025, sp. zn. 9 To 173/2025 , zrušen ve výroku o trestech a ve výroku o náhradě škody a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a
rozhodnutí. Odvolací soud tehdy vytkl soudu prvního stupně, že výrok o trestu je nepřezkoumatelný a nedostatečně odůvodněný, neboť soud se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí o trestu, zejména se závažností jednání obviněných a
jeho následky pro poškozenou. Současně odvolací soud poukázal na to, že soud prvního stupně nevycházel z procesně použitelné výpovědi poškozené z přípravného řízení, která se týkala dopadů trestné činnosti na její osobu, a uložil mu, aby v novém řízení provedl důkaz touto výpovědí a náležitě ji vyhodnotil. Již prvním rozsudkem byli oba obvinění uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem znásilnění spáchaným ve spolupachatelství, přičemž podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku jim byly uloženy tresty odnětí svobody každému v trvání 3
roků, jejichž výkon jim byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let. Současně byla obviněným podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit zdravotní pojišťovně škodu ve výši 10 860 Kč, zatímco se zbytkem nároku byla tato poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Nárok zdravotní pojišťovny byl uplatněn podle § 55 zákona č. 48/1997 Sb. , o
veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Jelikož obvinění jí uhradili částku 10 860 Kč dne 10. 4. 2025, tedy po hlavním líčení konaném dne 7. 4. 2025, přiznal soud v novém řízení pouze zákonný úrok z prodlení za dobu dvou dnů. Přestože zdravotní pojišťovna následně potvrdila přijetí uvedené částky, návrh na náhradu škody nevzala zpět, a
byla proto odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání obviněných
6. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 3. 2026, sp. zn. 9 To 70/2026 , podali oba obvinění prostřednictvím svého obhájce dovolání, která opřeli o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. Podle jejich přesvědčení spočívá napadené rozhodnutí na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a současně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku přesto, že v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
7. V úvodu dovolání obvinění zdůraznili, že jejich námitky nesměřují pouze proti přiměřenosti uložených trestů, ale proti tomu, že odvolací soud při volbě jejich druhu vycházel ze skutkových okolností, které nejsou součástí pravomocně ustáleného skutkového stavu, případně jsou spekulativní nebo v rozporu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Výrok o vině přitom nezpochybňují. Podle obviněných odvolací soud nepřípustně vybočil ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, když dovodil, že vylákali poškozenou do hotelu s úmyslem ji znásilnit, ačkoli tato skutečnost nebyla v řízení prokázána. Současně pominul zjištění, podle nichž prvotní kontakt iniciovala poškozená a její cesta s obviněnými, vstup do hotelového pokoje, konzumace alkoholu i líbání s obviněným B
. Y.
byly dobrovolné a až poté se situace tzv. zvrtla. Odvolací soud přesto v napadeném usnesení odůvodnil nezbytnost uložení nepodmíněných trestů odnětí svobody tím, že obvinění jednali „poměrně brutálním a promyšleným způsobem, s předchozím rozmyslem a přípravou“, a dále tím, že poškozenou „vylákali do hotelu“ a „zcela cíleně“ ji opili, přičemž lze mít určité pochybnosti o tom, zda jí „něco nedali do pití“, že třetí osobu poslali před hotel a už ve chvíli, kdy poškozené začali podával alkohol, věděli, „co bude následovat“. Podle obviněných však tyto závěry nemají oporu jak ve skutkové větě výroku o vině, tak ani ve skutkových zjištěních, z nichž vycházel soud prvního stupně po vrácení věci, přičemž v některých směrech jsou s nimi v přímém rozporu.
8. V této souvislosti obvinění argumentovali i tím, že odvolací soud vybočil z mezí své přezkumné činnosti, jestliže bez odpovídajícího dokazování dovodil nové skutkové okolnosti významné pro ukládání trestu. Připomněli v této souvislosti judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, podle níž odvolací soud nemůže nahrazovat skutkové závěry soudu prvního stupně vlastním hodnocením důkazů, které sám neprovedl. Z odůvodnění napadeného usnesení podle přesvědčení obviněných nevyplývá, že by tyto nové „přitěžující skutkové teze“ byly vystavěny na důkazech zopakovaných v odvolacím řízení v rozsahu, který by dovoloval takový zásah. Obvinění rovněž vytýkají odvolacímu soudu, že se nespokojil pouze s odlišným hodnotícím pohledem na skutek popsaný ve výroku o vině, ale přisoudil mu novou přitěžující kvalitu, tj. předem připravenou a promyšlenou akci s cílem uvést poškozenou do stavu bezbrannosti. Zmíněný postup odvolacího soudu opřený o nespolehlivý a zčásti spekulativní skutkový základ považují obvinění za hmotněprávně vadný, jelikož porušuje zákonná kritéria obsažená v ustanoveních § 38, § 39 a § 81 tr. zákoníku.
9. Jak dále obvinění zdůraznili, tresty jim uložené jsou při samé dolní hranici výměry trestní sazby za zvlášť závažný zločin, jímž byli uznáni vinnými, dosud byli bezúhonní, řádně pracovali, měli pevné rodinné zázemí v České republice a k projednávané trestné činnosti se doznali. K dovoláním rovněž připojili potvrzení ze dne 18. 3. 2026 o úhradě částky 50 000 Kč každým z obviněných ve prospěch poškozené B
.
R. Tato skutečnost má podle jejich názoru dokládat, že nešlo pouze o formální projev lítosti, neboť vedle úhrady nákladů zdravotní pojišťovny poskytli poškozené uvedenou částku dobrovolně a bez existence vykonatelného rozhodnutí. Soudy nižších stupňů však podle obviněných při ukládání trestů nepřiznaly odpovídající význam tomuto projevu jejich snahy zmírnit následky trestné činnosti a převzít odpovědnost za její důsledky. Za nepřípadný obvinění považují rovněž argument odvolacího soudu, že od 1. 1. 2025 je jejich jednání kvalifikováno přísněji, než stanoví právní úprava platná v době spáchání činu. Samotné použití přísnější úpravy jako hodnotící opory pro volbu nepodmíněného trestu odnětí svobody je podle názoru obviněných v rozporu se zákazem retroaktivity v neprospěch pachatele. Uvedenými námitkami pak obvinění dovozují naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř.
10. Závěrem svých dovolání obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 3. 2026, sp. zn. 9 To 70/2026 , jímž byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta jejich odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a
současně aby zrušil i rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 12. 2025, sp. zn. 2
T
22/2025, v částech týkajících se výroků o trestech a způsobu jejich výkonu u obou obviněných, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na tato rozhodnutí, pokud v
důsledku zrušení pozbydou svého podkladu. Současně obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město znovu věc v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovoláním
11. Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovoláním obviněných prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který shledal, že dovolání byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
12. Podle názoru státního zástupce výsledky dokazování spolehlivě dokládají okolnosti odůvodňující hodnocení jednání obviněných jako zvlášť závažného, přičemž soud prvního stupně náležitě zohlednil tyto skutečnosti při stanovení druhu a výměry trestu. Z hlediska posuzované věci nepovažuje za rozhodné, zda a v jakém rozsahu poškozená jednala do určité fáze události dobrovolně. Rozhodující je podle státního zástupce následné jednání obviněných, jehož způsob provedení se vymykal obvyklým případům znásilnění. Přisvědčil proto závěru odvolacího soudu, že obvinění si nejpozději v okamžiku podávání alkoholu poškozené byli vědomi trestního charakteru svého dalšího jednání, které následně vedlo k
jejich odsouzení.
13. Současně státní zástupce odmítl argumentaci obviněných, podle níž jsou skutkové závěry soudů obou stupňů vzájemně neslučitelné. Jak přitom státní zástupce zdůraznil, mezi těmito závěry nelze shledat takový rozpor, který by byl způsobilý ovlivnit posouzení zákonných kritérií významných pro určení druhu a výměry trestu. Za tohoto stavu nemůže dovolací námitka vystavěná na tvrzení o existenci zmíněného rozporu naplnit druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
14. Argumentace obviněných je podle názoru státního zástupce vnitřně rozporná a míjí se s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Obvinění totiž vytýkají odvolacímu soudu pouze vady odůvodnění jeho rozhodnutí, ačkoli současně dovozují existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve vztahu k řízení před soudem prvního stupně. Fakticky tak brojí proti odůvodnění napadeného usnesení, nikoli proti zákonnosti výroků o trestech. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. proto podle státního zástupce není naplněn.
15. Státní zástupce rovněž upozornil, že obvinění opírají své výhrady proti uloženým trestům převážně o skutkové námitky, které obsahově neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům. Namítají-li nepřiměřenost uložených trestů, jde o argumentaci, kterou nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. V této souvislosti státní zástupce poukázal na ustálenou judikaturu, podle níž dovoláním zásadně nelze brojit proti přísnosti či mírnosti uloženého trestu, ledaže by šlo o trest zjevně nepřiměřený a nespravedlivý, odporující ústavnímu principu přiměřenosti trestních sankcí. O takový případ však v projednávané věci podle jeho názoru nejde. Soud prvního stupně při ukládání trestů postupoval v souladu se zásadou individualizace trestů a respektoval zákonná hlediska rozhodná pro volbu jejich druhu a výměry.
16. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných jako dovolání podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
17. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněným, kteří však tohoto práva nevyužili.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
18. Nejvyšší soud zjistil, že byly splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a poté posuzoval, zda konkrétní dovolací námitky obviněných odpovídají dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. uplatněným obviněnými. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že obvinění ve svém dovolání předložili výhrady, jejichž povaha neodpovídá vadám, které jsou podstatou citovaných dovolacích důvodů.
19. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán především tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
20. Dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. může být naplněn ve dvou variantách. Podle první z nich jde o případy, v nichž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Druhá varianta je určena k nápravě vady spočívající v tom, že v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., přesto soud rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku.
21. Na tomto místě je vhodné zdůraznit, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl pouze formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem skutečně odpovídaly takovému důvodu. Jiné důvody, jež by mohly mít vliv na zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí (resp. jeho vymezené části), dovolací soud nezkoumá ani k nim nepřihlíží, i kdyby snad vyšly jinak najevo (viz
ŠÁMAL, P. a kol.
Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář.
7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3248).
b) K uplatněným námitkám obviněných
22. Nejvyšší soud předně připomíná, že skutková podstata zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku chrání svobodu rozhodování člověka o pohlavním životě a lidskou důstojnost v sexuální oblasti. Skutek spáchaný obviněnými byl posouzen podle §
185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024, a zákon za něj stanovil trest odnětí svobody na 2 roky až 10 let.
23. Po prostudování spisového materiálu v projednávané věci dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že námitky obviněných neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. Navíc směřují převážně proti odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, ačkoli dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 265a odst.
4 tr. ř.). Tvrdí-li obvinění, že odvolací soud při rozhodování o druhu trestu vycházel ze skutkových okolností, které nejsou součástí ustáleného skutkového stavu, případně jsou spekulativní nebo v rozporu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, uplatňují tím ve skutečnosti námitky jen proti tomu, čím argumentoval odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení. Ten ovšem jen zamítl nedůvodné odvolání obviněných, ale tresty jim uložil soud prvního stupně, který při jejich výměře nijak nepřihlížel k tomu, co obvinění vytýkají odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
24. Z provedeného dokazování pak bez důvodných pochybností vyplynuly okolnosti svědčící o závažnosti jednání obou obviněných, které soud prvního stupně správně zohlednil při ukládání trestů a s nimiž se ztotožnil i odvolací soud. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na body 5. a 6. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 13. až 21. odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, v nichž byly přesvědčivě vyloženy úvahy, které vedly k uložení nepodmíněných trestů odnětí svobody podle kritérií uvedených
zejména v § 38 a § 39
tr. zákoníku. K okolnostem svědčícím v neprospěch obviněných patří především brutální způsob provedení činu, který se vymyká obvyklým případům znásilnění, jak na to ostatně poukázal i státní zástupce. Obvinění využili bezbrannosti poškozené způsobené silnou opilostí, opakovaně ji znásilňovali, a to postupně i současně, přičemž vůči ní praktikovali různé formy sexuálního násilí. Významné jsou rovněž následky, které jejich jednání vyvolalo u poškozené, zejména úzkosti, plačtivost, sociální uzavřenost a
tzv.
flashbacky. Přitom pro právní posouzení věci není rozhodné, s jakou mírou dobrovolnosti si poškozená počínala před spácháním činu, resp. jak se chovala předtím, než došlo k sexuálnímu útoku vůči ní. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz
např.
usnesení ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 11 Tdo 323/2014 , a usnesení ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 3 Tdo
1231/2017) dřívější dobrovolná komunikace, schůzka, flirt, návštěva bytu ani případný předchozí intimní kontakt samy o sobě neznamenají souhlas s pozdějším pohlavním stykem. Takové okolnosti mohou mít význam pouze při hodnocení důkazů, zejména pro posouzení otázky bezbrannosti poškozené nebo seznatelnosti jejího nesouhlasu, nemohou však ospravedlnit následné jednání proti její vůli ani založit závěr o trvajícím souhlasu s pohlavním stykem.
25. Není pochyb o tom, že v dané věci se poškozená B
. R.
nacházela ve stavu silné opilosti, tedy ve stavu bezbrannosti, v němž nebyla schopna utvářet nebo projevit svou vůli a účinně se bránit proti jednání obviněných. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že u trestné činnosti proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, zejména u trestného činu znásilnění, nepředstavuje uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nic neobvyklého či excesivního. Podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody podle § 81 tr. zákoníku zde přichází v úvahu pouze tehdy, nepřevyšuje-li uložený trest 3 roky a lze-li důvodně očekávat, že výkon trestu není nezbytný k nápravě pachatele. Navíc soudy nižších stupňů v projednávané věci neuložily obviněným, kteří jsou cizinci, ani trest vyhoštění podle § 80 tr. zákoníku, byť u obdobné závažné trestné činnosti bývá jeho uložení obvyklé (viz bod 5. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
26. Soudy nižších stupňů, zejména odvolací soud v bodě 19. odůvodnění napadeného usnesení, se rovněž správně vypořádaly s otázkou, proč v dané věci nepřistoupily podle § 58 tr. zákoníku k mimořádnému snížení trestů odnětí svobody uložených obviněným. Ani chování obviněných po činu nelze hodnotit v jejich prospěch, neboť poté, co se sestře poškozené podařilo vypátrat poškozenou, usilovali především o to, aby celá věc nebyla oznámena policii, a za tím účelem nabídli partnerovi sestry poškozené finanční částku. Na druhé straně soudy nižších stupňů náležitě zohlednily i okolnosti svědčící ve prospěch obviněných, zejména jejich prohlášení viny, dosavadní bezúhonnost, projevy lítosti,
náhradu
nákladů zdravotní pojišťovny a odčinění části nemajetkové újmy poškozené, pracovní uplatnění obviněných, jejich rodinné vazby v České republice a nízký věk. Tyto okolnosti však mohly ovlivnit především výměru trestů, nikoli úvahu o jejich druhu. Nejvyšší soud proto neshledal žádné pochybení v závěru soudů nižších stupňů o nezbytnosti uložení nepodmíněných trestů odnětí svobody. Oběma obviněným byl navíc uložen trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, a to v délce dvou roků. Soudy se současně přiměřeně vypořádaly i s otázkou časové působnosti trestních zákonů, přičemž odvolací soud v
bodě
14.
odůvodnění svého usnesení poukázal na skutečnost, že obdobné jednání spáchané dvěma osobami je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2025 postihováno přísněji, takže není pro obviněné příznivější (§ 2 odst. 1 tr. zákoníku). Současně správně vyloučily možnost uložení alternativních trestů.
27. Důvodná není ani námitka obviněných, podle níž je vnitřně rozporný závěr odvolacího soudu, že obvinění si byli nejpozději od okamžiku, kdy začali poškozené podávat alkohol, vědomi toho, že jejich další jednání povede ke spáchání trestného činu, jímž byli následně uznáni vinnými. Takový závěr nepředstavuje skutkový rozpor tvrzený obviněnými, který by mohl mít význam z hlediska zákonných kritérií rozhodných pro stanovení druhu a výměry trestu. Nejvyšší soud se v tomto směru ztotožňuje s vyjádřením státního zástupce, že uvedená námitka není způsobilá naplnit druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Současně nelze uvedenou námitku podřadit ani pod dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Jak již bylo výše zdůrazněno, obvinění totiž ve skutečnosti brojí pouze proti odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, aniž by cokoli vytýkali výrokům o trestech, které učinil soud prvního stupně ve svém odsuzujícím rozsudku.
28. Odvolací soud se sice v bodě 15. odůvodnění napadeného usnesení uchýlil ke spekulativní úvaze, když uvedl, že „lze mít určité pochybnosti, zda jí (poškozené) něco nedali do pití“, tato okolnost však nemůže založit důvodnost dovolání. Citované konstatování totiž nemá oporu v provedeném dokazování, je v rozporu se skutkovými zjištěními ustálenými soudem prvního stupně a představuje pouze vadu odůvodnění napadeného usnesení. Jak již Nejvyšší soud zmínil výše, dovoláním lze napadat toliko výroky rozhodnutí, popřípadě vady řízení, které jim předcházely, nikoli samotné odůvodnění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 5 Tdo 861/2012 ). Uplatňují-li obvinění dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., nepostačuje zde tvrzení, že odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu je nesprávné, neúplné či nedostatečné, pokud současně nevytýkají vady příslušného výroku, který učinil soud prvního stupně.
29. Obviněným uložil tresty již soud prvního stupně, který vycházel z ustálených skutkových zjištění a nepouštěl se do roviny domněnek. Nejvyšší soud přitom neshledal žádné pochybení ani v samotném výroku o vině, který převzal i odvolací soud a proti němuž obvinění ve svých dovoláních ani nebrojí. Namítaná spekulativní úvaha by mohla mít význam pouze tehdy, kdyby vedla k rozšíření skutkového základu výroku o vině nebo se promítla do úvah rozhodných pro uložení trestu. O takovou situaci však v posuzované věci nejde, neboť odvolací soud na ní nezaložil ani závěr o vině ani své vlastní rozhodnutí o trestech. Jak již Nejvyšší soud opakovaně judikoval, pouhá kritika odůvodnění předchozích rozhodnutí nepředstavuje právně relevantní argumentaci způsobilou naplnit některý z dovolacích důvodů (viz usnesení ze dne 30. 6. 2026, sp. zn. 3 Tdo 492/2026 ). Nejvyšší soud proto uzavírá, že výhrady obviněných směřují výlučně proti odůvodnění napadeného usnesení, a nejsou tudíž způsobilé založit důvodnost dovolání, není-li současně zpochybněna věcná správnost samotného výroku o trestu (viz usnesení ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 11 Tdo 813/2025 ).
30. Ačkoli obvinění zdůrazňují, že jejich dovolání nesměřují proti pouhé nepřiměřenosti uložených trestů, Nejvyšší soud připomíná, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. h) tr
. ř., ani jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř., nelze namítat nepřiměřenou přísnost či mírnost trestu. Uplatnění soudcovské individualizace trestu v zákonných mezích samo o sobě nepředstavuje nesprávné hmotněprávní posouzení (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Každému z obviněných byl uložen přípustný druh trestu a jeho konkrétní výměra respektuje zákonem stanovenou trestní sazbu.
31. Jak bylo uvedeno výše, soudy obou stupňů při ukládání trestů respektovaly zásadu individualizace trestů, zohlednily všechny relevantní okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněných a v mezích zákonných kritérií stanovily přiměřený druh i výměru trestů. Obviněným byly uloženy přípustné tresty odnětí svobody při samé dolní hranici zákonné trestní sazby a jejich uložení bylo přesvědčivě odůvodněno. Poukazují-li obvinění proto na své osobní a rodinné poměry a z nich dovozují nepřiměřenou přísnost dvouletého nepodmíněného trestu odnětí svobody, uplatňují toliko námitku nepřiměřenosti trestu, která neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k výroku o trestu by přitom bylo možné považovat pouze vady spočívající v porušení hmotného práva, například nesprávný závěr o podmínkách pro uložení úhrnného, souhrnného či společného trestu za pokračování v trestném činu. Takové vady však obvinění nenamítají a
ani u nich nepřicházejí v úvahu, proto jejich výhrady neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř.
V. Závěrečné shrnutí
32. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky obviněných mají převážně skutkový charakter a jsou založeny na jejich nesouhlasu s uloženými tresty. Takové výhrady postrádají právní relevanci z hlediska dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř., popřípadě jakéhokoli jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Soudy nižších stupňů při ukládání trestů postupovaly v souladu se zákonnými kritérii a respektovaly zásadu individualizace trestů. Tresty odnětí svobody byly obviněným uloženy při samé dolní hranici zákonné trestní sazby a jejich výměra byla řádně a přesvědčivě odůvodněna. Skutečnost, že neodpovídají představám obviněných, sama o sobě nezakládá jejich nepřiměřenost ani nezákonnost.
33. Nejvyšší soud současně neshledal ani naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. m) tr
. ř. Jestliže výhrady obviněných proti rozsudku soudu prvního stupně nebyly shledány důvodnými a spekulativní úvaha odvolacího soudu o možnosti podání blíže nespecifikované látky poškozené představuje pouze vadu odůvodnění, nelze dovodit pochybení ani v napadeném usnesení odvolacího soudu, jímž byla jejich odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná. Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněných, což bylo možné učinit na podkladě trestního spisu.
34. Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaných dovoláních obviněných podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 8. 2026
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu