Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
72 Co 189/2026-115
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Pavly Polednové a soudkyň JUDr. Zuzany Sváčkové a JUDr. Barbory Holé ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného
zastoupený opatrovnicí Jméno opatrovnice, advokátkou
sídlem Adresa opatrovnice
o 21 027,25 Kč s příslušenstvím,
k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. ledna 2026, č. j. 17 C 26/2025-75,
takto:
I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části zamítavého výroku o věci samé II., co do úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 31. 10. 2024 do zaplacení, mění jen tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 4. 8. 2026 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak se potvrzuje.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v částce 1 042 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odůvodnění:
I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části zamítavého výroku o věci samé II., co do úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 31. 10. 2024 do zaplacení, mění jen tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 4. 8. 2026 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak se potvrzuje.II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v částce 1 042 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 21 027,25 Kč, a to do 3 dnů ode dne právní moci rozsudku (I.), žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 18,9 % ročně z částky 20 000 Kč od 21. 10. 2024 do 19. 11. 2024, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 31. 10. 2024Anonymizovánodo zaplacení, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 20. 11. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení kapitalizovaného za období od 1. 8. 2024 do 20. 10. 2024 částkou 838,84 Kč zamítl (II.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 042 Kč (III.).
2. Rozhodl tak na podkladě žaloby, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 21 027,25 Kč s příslušenstvím. Dle žalobních tvrzení mezi účastníky řízení byla dne 26. 6. 2023 uzavřena rámcová smlouva č. číslo, jejíž nedílnou součástí byly Obchodní podmínky žalobkyně. Na základě výše uvedené smlouvy žalobkyně zřídila žalovanému běžný účet č. č. účtu. Dne 15. 8. 2023 uzavřeli účastníci řízení dodatek č. 1, kterým byl žalobkyní žalovanému poskytnut kontokorent ve výši 20 000 Kč. Nedílnou součástí dodatku č. 1 byly i Podmínky pro používání kontokorentu. Žalovaný neplnil své povinnosti plynoucímu z Podmínek pro používání kontokorentu, a proto žalobkyně přistoupila k jeho zesplatnění ke dniAnonymizováno21. 10. 2024. Žalovanému též vznikl na jeho běžném účtu nepovolený debet ve výši 1 027,25 Kč. K výzvě soudu žalobkyně dále uvedla, že zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že vycházela z jeho měsíčního příjmu 10 000 Kč. Banka dále ověřovala registr a registr. Jelikož žalovaný ve své žádosti neuvedl žádné výdaje, vycházela žalobkyně z částky 4 860 Kč měsíčně, kterou interně vyhodnotila jako potřebnou částku na výdaje žalovaného, který neměl v době uzavření dodatku č. 1 s žalobkyní žádné aktivní splátkové a nesplátkové produkty ani kreditní karty.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal nečinný.
4. Po provedeném řízení a dokazování soud prvního stupně uzavřel, že dne 26. 6. 2023 účastníci uzavřeli Rámcovou smlouvu č. číslo, na základě, které byl žalovanému zřízen běžný účet č. č. účtu. Dne 15. 8. 2023 účastnici uzavřeli dodatek č. 1 k Rámcové smlouvě č. číslo, na základě, které byl žalovanému poskytnut úvěr ve formě kontokorentu ve výši 20 000 Kč, přičemž při dodržená podmínek smlouvy jej měl žalovaný průběžně hradit připsáním peněz na účet, což neučinil. Dále žalovanému vznikl nepovolený debet na běžném účtu ve výši 1 027,25 Kč. Soud prvního stupně však vyšel z toho, že žalobkyně neprokázala dostatečné ověření příjmové a výdajové otázky na straně žalovaného, když povinnost zkoumat úvěruschopnost má individuálně, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací od spotřebitele. Žalobkyně sice prověřila bankovní výpisy žalovaného, nicméně zřejmě z nich učinila nesprávné závěry. Výpis z bankovního účtu žalovaného za období květen až srpen 2023, obsahuje pouze tři přijaté platby, kdy platba ve výši 3 539,10 Kč pocházela z jiného účtu žalovaného a v případě zbývajících dvou plateb se jednalo o výplatu určenou třetí osobě. Žalobkyně si od žalovaného další listiny k prokázání jeho finanční situace nevyžádala. Z těchto důvodů měl soud prvního stupně za to, že žalobkyně před poskytnutím úvěru žalovanému nepostupovala řádně. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu a zákon, konkrétně zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Pokud nedostojí povinnosti stanovené zákonem, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, je namístě i v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie pohlížet na danou smlouvu o spotřebitelském úvěru jako na absolutně neplatnou. Aplikoval tak § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a dovodil, že žalovaný jako spotřebitel je pro daný případ (absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru) povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru 20 000 Kč, a to v době přiměřené jeho možnostem. S ohledem na skutečnost, že bezdůvodné obohacení je žalovaný povinen jako spotřebitel vrátit v době odpovídající jeho možnostem, přičemž soud prvního stupně nemohl zjistit jeho aktuální majetkovou situaci, určil splatnost bezdůvodného obohacení totožně jako lhůtu k plnění dle § 160 o.s.ř. Ohledně uvedeného poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kdy poskytovatel, v daném případě žalobkyně, má nárok toliko na nesplacenou část jistiny úvěru, avšak bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti, a to buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené. Též žalobě vyhověl, co do nesplaceného záporného zůstatku na běžném účtu v částce 1 027,25 Kč.
5. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a žalobkyni, která byla téměř úspěšná, přiznal náhradu nákladů řízení sestávající ze zaplaceného soudního poplatku a paušální náhrady nákladů nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o.s.ř. za použití § 2 odst. 1 vyhlášky právnická osoba č. 254/2015 Sb., jelikož se jedná o žalobu na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně.
6. Rozsudek soudu prvního stupně žalobkyně napadla včas podaným a přípustným odvoláním, a to pouze část výroku II., týkající se úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 31. 10. 2024 do zaplacení. Nesprávnost napadeného rozsudku spatřovala v tom, že soud prvního stupně učinil nesprávné právní posouzení věci. Žalobkyně nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že dosud nenastalo prodlení žalovaného a že tudíž bylo žalobě vyhověno pouze co do nároku na vrácení dlužné jistiny bez zákonného úroku z prodlení z této přiznané částky. Žalobkyně má za to, že pravidlo o času plnění, zakotvené v zákoně o spotřebitelském úvěru, vyjadřující odchylku od obecného pravidla pro splatnost bezdůvodného obohacení, se použije pouze pro případy, kdy není v možnostech spotřebitele jako dlužníka splnit pohledávku bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, což žalovaný před soudem prvního stupně ani netvrdil, ani neprokazoval. Žalobkyně má za to, že břemeno tvrzení a důkazní o možnostech žalovaného jako spotřebitele jistinu vrátit nese žalovaný a soudu nenáleží, aby bez podkladu ve zjištěném skutkovém stavu hodnotil možnosti spotřebitele splnit dluh na základě vlastních domněnek. Žalobkyně ve svém odvolání odkazovala na judikaturu Městského soudu v adresa.
7. Opatrovnice žalovaného se k odvolání vyjádřila. Uvedla, že jí nejsou známy žádné další skutečnosti, které by jí žalovaný sdělil, nebo které by bylo možné v odvolacím řízení uplatit jeho jménem.
8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a to v mezích podaného odvolání, a poté dospěl k závěru, že odvolání je částečně opodstatněné.
9. Soud prvního stupně, byť mlčky, správně dovodil mezinárodní příslušnost českých soudů dle čl. 7 odst. 1 písm. a) a b) Brusel I bis, dle něhož platí: „Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: 1) a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno; - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty.“ Z obsahu spisu plyne, že předmětná smlouva mezi žalobkyní a žalovaným nebyla uzavřena se spotřebitelem z pohledu unijního práva, přičemž je třeba uvést, že vymezení spotřebitelských smluv dle unijního práva je rozdílné od úpravy v národním právu České republiky. Místem plnění závazku je v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. Smlouvy uzavřené mezi účastníky je nutné kvalifikovat jako smlouvy o poskytování služeb z pohledu unijního práva. Za místo poskytnutí těchto služeb pak nutné považovat sídlo žalobkyně, když nebylo ujednáno jinak (srovnej rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C-249/16 ze dne 15. 6. 2017). Rozhodným právem je v souladu s čl. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008 (dále jen „Řím I“) české právo.
10. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových zjištění, vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci a věc posoudil správně i po právní stránce. I odvolací soud se tak ztotožňuje s tím, že v dané věci, jde-li o smlouvu o úvěru uzavřenou účastníky řízení dne 15. 8. 2023, jedná se o smlouvu absolutně neplatnou ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť v řízení žalobkyně neprokázala, že by dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Zcela správně tak soud prvního stupně poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, na jejímž podkladě nezbývá než předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru považovat za absolutně neplatnou. Z tohoto důvodu je žalovaný jako spotřebitel povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. S ohledem na to, že žalovaný dosud nevrátil poskytnutou jistinu úvěru ve výši 20 000 Kč, představuje celkové bezdůvodné obohacení na jeho straně právě tuto částku. Pokud pak v dané věci soud prvního stupně dospěl k závěru o tom, že z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru žalobkyni nevznikla žádná smluvní práva, a proto jí nesvědčí nárok na úhradu jakéhokoliv smluvního úroku, rovněž nepochybil. Ve vztahu k žalobnímu požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení z jistiny pak soud prvního stupně správně vyšel z judikatury Nejvyššího soudu, která usměrnila dosavadní soudní praxi v tom, že právní úprava § 87 zákona o spotřebitelském úvěru představuje úpravu lex specialis, kdy teprve rozhodnutím soudu je určena splatnost dluhu. Dospěl-li tak soud prvního stupně k závěru o tom, že za dané situace není možné uvažovat o prodlení žalované jako dlužníka před uplynutím soudem stanovené lhůty, a tedy není možné přiznat žalobkyni úrok z prodlení, nepochybil.
11. Důvodová zpráva k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru totiž uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na podkladě ustanovení o bezdůvodném obohacení, pro spotřebitele z tohoto mohou vyplývat problémy, související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru. Stanoví tedy na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je proto povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ tak míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany spotřebitele. V obecné rovině pak z uvedeného plyne, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Komentářová literatura pak uvádí, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele, a tedy soukromoprávních sankcí je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, a též to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud jde o spor o vrácení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Soud tak jistinu uloží spotřebiteli vrátit ve splátkách, popřípadě v konkrétní lhůtě. V případě, že následně dojde ke změnám možností spotřebitele jistinu splácet, může soud na jeho návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím soudu, anebo dohodou stran (srovnej Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Vachtlová, L., Lídr, J., Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, strana 436-440). Jinak řečeno, nárok na zákonné úroky z prodlení proto poskytovateli spotřebitelského úvěru dle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka (žalovaného) s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.
12. Má-li žalobkyně v rámci odvolacích námitek za to, že při vypořádání nároků ze zaniklé smlouvy o spotřebitelském úvěru je namístě aplikace obecných ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé (neplatné) smlouvy, neboť v daném případě žalovaný netvrdil a neprokázal své finanční možnosti, od čehož odvíjí i svůj nesprávný závěr o okamžiku vzniku nároku na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z., odvolací soud její názor nesdílí. Skutečnost, že spotřebitele jako dlužníka tíží břemeno tvrzení a důkazní ve vztahu k jeho možnostem splnit dluh (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/25), nijak nezpochybňuje soudem prvního stupně odkazovanou judikaturu Nejvyššího soudu, z níž plyne, že je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanoveními § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, výzva k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jestliže tedy soud prvního stupně v tomto případě určil splatnost bezdůvodného obohacení na straně žalovaného ke dni uplynutí pariční lhůty dle § 160 odst. 1 o.s.ř., postupoval v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru i citovanou judikaturou.
13. V dané věci však shledává odvolací soud potřebným vzít v úvahu, že soud prvního stupně žalovanému výrokem I. uložil povinnost zaplatit žalobkyni mimo jiné částku 20 000 Kč do 3 dnů ode dne právní moci rozsudku, přičemž výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nabyl právní moci dne 29. 7. 2026, když nebyl napaden odvoláním účastníků řízení. Z uvedeného tedy plyne, že žalovaný měl žalobkyni zaplatit částku 20 000 Kč do dne 3. 8. 2026 včetně. V průběhu odvolacího řízení však žalovaný zaplacení částky 20 000 Kč žalobkyni netvrdil, ani neprokázal, a tudíž se počínaje dnem 4. 8. 2026 dostal s jejím zaplacením do prodlení. Lze tedy uzavřít, že ke dni rozhodování odvolacího soudu vznikl žalobkyni v důsledku prodlení žalovaného nárok na zákonný úrok z prodlení z částky 20 000 Kč za dobu od 4. 8. 2026 do zaplacení s tím, že výše úroku z prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. činí k počátku prodlení žalovaného 11,75 % ročně.
14. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části zamítavého výroku o věci samé (II.), co do úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 31. 10. 2026 do zaplacení, podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil jen tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 4. 8. 2026 do zaplacení, jinak jej podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.
15. Z důvodu částečné změny napadeného rozsudku rozhodoval odvolací soud nejenom o nákladech tohoto odvolacího řízení, ale znovu i o nákladech řízení u soudu prvního stupně (§ 224 odst. 1, 2 o. s. ř.). Žalobkyni, která byla v řízení zcela úspěšná, byla podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznána plná náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 842 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky právnická osoba č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 200 Kč představující 100 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky (předžalobní výzva, žaloba), neboť bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč.
16. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť oba účastníci měli ve věci odvolání přibližně stejný podíl úspěchu a neúspěchu.
17. Protože vyhovující výrok o věci samé (I.), jakož i zamítavý výrok o věci samé (II.), vyjma zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 31. 10. 2024 do zaplacení, nebyly odvoláním účastníků dotčeny, zůstaly stranou přezkumné činnosti odvolacího soudu a nabyly samostatně právní moci.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně za podmínek stanovených v § 237 o.s.ř. ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení. Přípustnost dovolání přezkoumá dovolací soud.