Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
178 A 26/2026 - 20.pdf
PDF · 0 B
No categories available
178 A 26/2026 - 20
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Havlíčkovou ve věci
žalobce:
A. B., narozen X
státní příslušník Ruské federace
zajištěn v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, Balková 1, 331 65 Balková – Tis u Blatna
zastoupen advokátem Mgr. Tomášem Verčimákem
sídlem Dřevná 382/2, 128 00 Praha 2
proti
žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort,
sídlem Masarykova 27, 400 01 Ústí nad Labem
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 9. 2026, č. j. KRPU-7168501-30/ČJ-2026-040022-SV-ZZC
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 2. 9. 2026, č. j. KRPU-7168501-30/ČJ-2026-040022-SV-ZZC, (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo rozhodnuto, že se žalobce dle § 124 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 124 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců “), zajišťuje za účelem správního vyhoštění a dle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců byla stanovena doba trvání zajištění na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody žalobce, který nastal dne 31. 8. 2026 ve 21:05 hodin.
Žaloba
2. Žalobce nesouhlasí se zajištěním, neboť přehodnotil svůj původní postoj, a přestože do protokolu o podání vysvětlení uvedl, že se nechce vrátit do Ruské federace s odůvodněním, že mu hrozí nebezpečí od místní mafie a branná povinnost, nyní tvrdí, že se do země vrátit chce, neboť tam má svoji ženu a blízké přátele.
3. Žalobce vytýkal žalované, že dosud neučinila žádné kroky k urychlení jeho návratu do země, který bude i tak problematický, přičemž žalobci, resp. jeho právnímu zástupci je známá z jiných případů krajanů žalobce nerealizovatelnost výkonu vyhoštění, tj. navrácení do země původu. K tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2026, č. j. Azs 85/2026 -45, v němž je zmiňována pasivita zastupitelského úřadu Ruské federace a opakované propuštění cizince ze zařízení pro zajištění cizinců po uplynutí maximální doby zajištění. Dle žalobce se jedná o systémový problém, který nemůže jít k tíži žalobce tím, že se bezúčelně zbavuje jeho osobní svoboda, tedy omezuje se jeho základní lidské právo.
4. Žalobce žalovanému rovněž vytýkal, že neposuzoval možnost uložení mírnějších opatření podle § 123b odst. 1 písm. c) a d) zákona o pobytu cizinců. Žalovaná paušálně uzavřela, že u žalobce z důvodu absence cestovního dokladu neexistuje záruka dodržování uložených povinností, aniž by reálně vyhodnotila, zda by ke snižování rizika útěku nepostačovalo kombinovat povinnost pravidelného hlášení se správnímu orgánu s určením konkrétního místa pobytu či ubytovacího zařízení. Takový postup je ovšem rovněž v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. K tomu odkázal na jeho rozsudek č. j. 5 Azs 3/2011 -131. Poukázal rovněž na to, že nemajetnost cizince] tedy nenaplnění finanční záruky dle § 123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců nemůže být důvodem pro uplatnění detence jako trestajícího či zastrašujícího nástroje.
5. S odkazem na rozsudek velkého senátu Soudního dvora EU ze dne 8. 11. 2022, spojené věci C 704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, ECLl:EU:C:2022:858, žalobce požadoval, aby soud přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí i nad rámec žalobních bodů, shledá-li jakýkoli jiný důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí.
Vyjádření žalované k podané žalobě
6. Žalovaná ve svém písemném vyjádření k žalobě navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Uvedla, že žalobce řízení o správním vyhoštění bylo se žalobcem zahájeno dne 1. 9. 2026 za přítomnosti tlumočníka, přičemž žalobce s jeho ustanovení souhlasil s tím, že mu dobře rozumí. Do protokolu uvedl, že přes území ČR pouze tranzituje, jeho cílovou zemí je Nizozemsko, kde má známého; cestovní doklad předal řidiči, který mu slíbil obstarání víza a přechodového razítka; žádal o azyl v SRN a do země původu se v žádném případě nechce vrátit. Protokol si přečetl, nežádal žádných změn ani doplnění a jeho správnost potvrdil svým podpisem. Dle názoru žalované byly naplněny všechny zákonné podmínky pro zajištění žalobce. Žalovaná poukázal na nevěrohodnost žalobce, neboť jak bylo zjištěno, žalobci byl zadržen cestovní pas orgány SRN, kterým lživě tvrdil, že má povolen pobyt v ČR. Tvrdil rovněž, že nezná podmínky vstupu na území států EU, ačkoli mu na jeho opakované žádosti o udělení schengenského víza v různých zemích EU byla několikrát udělena. Žalobce se o vstup na území členských států EU pokoušel opakovaně, když dne 7. 12. 2025 mu byl odepřen orgány Chorvatska a nyní i orgány SRN. Dle žalované proto u žalobce existuje důvodná obava, že by v případě ponechání na svobodě mohl pokračovat v dosavadním způsobu jednání, zejména by se pokusil vstoupit na území jiného členského státu a vyhnul se tak realizaci správního vyhoštění.
7. Pokud jde o reálnost realizace správního vyhoštění, pak žalovaná zmínila stanovisko Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „MV OAMP“), podle něhož je vycestování žalobce možné. Z žalobcem poukazovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu nevyplývá obecný závěr, že orgány Ruské federace systematicky nespolupracují při ověřování totožnosti ruských státních příslušníků nebo že by vyhoštění ruského občana nebylo z tohoto důvodu realizovatelné. Skutková situace žalobce je odlišná od situace, kterou Nejvyšší správní soud v poukazovaném rozsudku řešil. Skutečnost, že proces ověřování totožnosti a zajišťování dalších podkladů pro realizaci vycestování je v současné době teprve na počátku, neznamená, že realizace správního vyhoštění není reálná. Napadené rozhodnutí přitom popisuje konkrétní kroky k realizaci správního vyhoštění včetně předpokládané časové náročnosti tohoto procesu. Proto byla stanovena doba zjištění na 90 dnů. Žalované je přitom naopak známo z jiných případů, že dochází k realizaci vycestování krajanů žalobce.
Posouzení věci soudem
8. O žalobě soud v souladu s § 172 odst. 5 věta druhá zákona o pobytu cizinců rozhodl bez jednání, neboť žádný z účastníků řízení nenavrhl nařízení jednání a ani soud nepovažoval nařízení jednání za nezbytné.
9. Napadené rozhodnutí žalované soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s. “), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c) , písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během patnáctidenní lhůty od doručení rozhodnutí napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 4 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.
10. Z obsahu správního spisu zjistil soud tyto skutečnosti rozhodné pro posouzení věci. Žalobce byl dne 31. 8. 2026 ve 21:00 hodin kontrolován hlídkou OPKPE Ústí nad Labem v blízkosti hraničního přechodu Petrtovice – Bahratal, když žalobci byl odepřen vstup na území SRN, neboť hraniční hlídce nepředložil potřebné doklady pro vstup a pobyt na území SRN. Žalobce nepředložil cestovní pas ani oprávnění k pobytu na území ČR a ke své totožnosti předložil občanský průkaz Ruské federace. Policie provedla lustraci v informačních systémech s negativním výsledkem, tzn. nebylo zjištěno, že by žalobci bylo vydáno vízum nebo povolení k pobytu na území ČR nebo v jiném členském státě EU. Vzhledem k podezření, že žalobce vstoupil na území ČR neoprávněně a neoprávněně zde pobývá, byl žalobce zajištěn. Dále bylo zjištěno, že žalobce opakovaně od roku 2021 žádal v různých státech EU o udělení víza, opakovaně mu byly žádosti zamítnuty (4x) a opakovaně mu bylo uděleno turistické vízum na dobu 30 dnů (3x).
11. Oznámením ze dne 1. 9. 2026, č. j. KRPU-168501-13/ČJ-2026-040022, zahájila žalovaná správní řízení ve věci správního vyhoštění žalobce podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3, bod 4 zákona o pobytu cizinců. Téhož dne byl žalobci ustanoven tlumočník, za jehož přítomnosti žalovaná provedla výslech žalobce. Žalobce v ní uvedl, že přes Českou republiku pouze tranzitoval, chtěl se dostat do Nizozemska, kde má známého. Z Ruska vycestoval kvůli mafii, které dluží peníze, on se zalekl, odcestoval z Ruska, kde nechal ženu a dvouměsíčního syna. Mafie mu měla vyhrožovat tím, že bude muset do smrti pracovat, aby splatil svůj dluh. Obádá se rovněž mobilizace, která by měla přijít v září. Z odpovědí na položené otázky je zřejmé, že žalobce neměl zájem o smysluplnou součinnost s žalovanou – odpovídal vyhýbavě, arogantně, prokazatelně lživě a drze (např. na otázku, zda si myslí, že získání víza od náhodného řidiče na nádraží v Rusku je legální cestou, odpověděl, že nemá čím přemýšlet, že nemá mozek; na některé otázky odmítl odpovědět). Dále uvedl, že nemá v ČR žádné ekonomické, kulturní ani společenské vazby, nikoho zde nemá, v Rusku má jak rodinu, tak i vlastní podíl na bytě. Uvedl, že má dostatek finančních prostředků na cestu Ruska, ale tam se vrátit nechce. Nezná nikoho, kdo by za něho mohl v ČR složit finanční záruku ani zaplatit ubytování.
12. Žalovaná vyžádala u MV OAMP závazné stanovisko k možnosti vycestování žalobce. Podle tohoto závazného stanoviska ze dne 1. 9. 2026 (dále jen „stanovisko“) je vycestování žalobce do Ruské federace možné. Ve stanovisku je uvedeno, že nebyly nalezena žádné skutečnosti, na základě kterých by žalobci mohlo v případě návrtu do vlasti hrozit skutečné nebezpečí ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců. K obavám žalobce s povolání k výkonu vojenské služby MV OAMP poukázalo na skutečnost, že vojenská služba je jednou ze základních občanských povinností a existenci povinnosti vykonat vojenskou službu v jednotlivých státech, resp. tresty za její nevykonání uznávají jako legitimní i Ženevská konvence, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech či Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Její výkon proto nelze považovat za překážky vycestování. Žalobce přitom může zažádat o náhradní civilní službu. Obava žalobce z mobilizace přitom nemá žádný reálný základ a je nedůvodná. Stanovisko se vyjádřilo rovněž k aktuální bezpečnostní situaci v Rusku s tím, že v Rusku neprobíhá takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žalobci za nebezpečí ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců. V souvislosti s ruskou vojenskou invazí na Ukrajinu dochází k omezenému počtu bezpečnostních incidentů na ruském území v bezprostřední blízkosti hranic s Ukrajinou. S ohledem na rozlohu Ruska a omezené lokalizace incidentů nelze tvrdit, že občané Ruska jsou v obecném měřítku válečným konfliktem bezprostředně ohroženi a nemohou se jim vyhnout i jen přesídlením do jiných částí země. Žalovaná pro své rozhodnutí měla rovněž k dispozici dokument Bezpečnostní a politická situace v zemi k dubnu 2026, dále dokument Základní vojenská služba, Náhradní vojenská služba v Ruské federaci z 21. 1. 2026, a dokument Návraty občanů Ruské federace do vlasti. Ze zdravotní zprávy všeobecné interny Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, o. z. je žalobce zdráv, schopný pobytu v zařízení pro zajištění cizinců.
13. Podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění nebo trestu vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie, Islandskou republikou, Lichtenštejnským knížectvím, Norským královstvím nebo Švýcarskou konfederací zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění nebo je zde riziko útěku; ustanovení § 129 odst. 4 se použije obdobně.
14. Podle § 124 odst. 2 je v řízení o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení.
15. Soud nejprve konstatuje, že podmínky zajištění podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců jsou splněny jen při souběžném naplnění tam uvedených předpokladů: cizinci bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění, existuje nebezpečí maření nebo ztěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, popřípadě riziko útěku, a současně nepostačuje zvláštní opatření za účelem vycestování. Policie proto musí individuálně vyhodnotit jak konkrétní riziko maření vyhoštění, tak možnost účinného využití opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců. Zajištění je omezením osobní svobody, a může být užito jen tehdy, sleduje-li reálně uskutečnitelný účel a nelze-li jej dosáhnout mírnějším prostředkem.
16. Soud současně přezkoumal z úřední povinnosti dodržení všech podmínek zákonnosti zajištění vyplývajících z unijního práva. Rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 8. 11. 2022, ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, ukládá soudu, aby případné nesplnění takové podmínky zohlednil, i nebylo-li cizincem namítáno. Tento přezkum však vychází z okolností zachycených ve správním spise a z okolností, které byly v soudním řízení tvrzeny, předloženy nebo jinak vyšly najevo a které soud případně objasní při zachování kontradiktornosti řízení. Nezakládá neomezenou povinnost soudu domýšlet za účastníka dosud netvrzené skutkové okolnosti. Soud tedy vedle žalobních bodů ověřil, zda ze spisu nebo z obsahu žaloby vyplývá jiná vada zakládající nezákonnost zajištění. Takovou vadu neshledal.
17. Žalovaná v napadeném rozhodnutí dostatečně konkrétně vyložila, z jakých zjištění dovodila nebezpečí maření či ztěžování výkonu budoucího rozhodnutí o správním vyhoštění. Nevycházela pouze ze samotného neoprávněného pobytu žalobce, nýbrž z jeho individuálního jednání a výpovědi. Uvedla zejména, že žalobce přicestoval na území Evropské unie za pomoci převaděče, za převoz do Prahy zaplatil 100 000 rublů a 400 EUR, neměl platný cestovní doklad ani vízum a po území členských států se pohyboval bez pobytového oprávnění. Za podstatné dále označila, že žalobce směřoval přes Spolkovou republiku Německo do Nizozemska, kde měl známého, a po vrácení německými orgány z důvodu nepředložení potřebných dokladů uvedl, že se do Ruské federace vrátit nechce.
18. Žalovaná tyto závěry opřela též o zjištění z evidencí. Žalobci byl dne 7. 12. 2025 odepřen vstup do Chorvatska pro neplatné vízum nebo pobytové oprávnění. Současně bylo v systému NS-VIS zjištěno několik jeho žádostí o schengenské vízum, a to i pod odlišnými identitami, přičemž některým žádostem bylo vyhověno a jiné byly zamítnuty. Žalovaná proto důvodně nepřisvědčila tvrzení žalobce, že nevěděl o vízové povinnosti, neboť jeho předchozí žádosti o víza a dřívější odepření vstupu svědčí o opaku. Přihlédla rovněž k tomu, že žalobce při výslechu podával rozporné informace o cestovním dokladu a o svých dřívějších cestách a odmítal odpovědět na některé položené otázky. Tyto konkrétní skutečnosti, posuzované v souhrnu, odůvodňovaly závěr o reálném riziku, že žalobce nebude dobrovolně k dispozici pro výkon správního vyhoštění, ale bude pokračovat v cestě do jiného členského státu nebo se bude skrývat.
19. Závěr žalované není vyvrácen tím, že žalobce nyní v žalobě deklaruje ochotu vrátit se do Ruské federace. Soud přezkoumává zákonnost napadeného rozhodnutí podle skutkového a právního stavu existujícího v době jeho vydání (§ 75 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ). V době rozhodování žalované žalobce naopak opakovaně a jednoznačně uvedl, že se do země původu vrátit nechce, a jeho zamýšleným cílem bylo Nizozemsko. Ani nově deklarovaná změna postoje není podložena žádnými konkrétními kroky, jimiž by žalobce projevil ochotu spolupracovat při návratu; zejména nepředložil cestovní doklad, který podle jeho vlastního tvrzení svěřil převaděči, ani nevysvětlil způsob, jak by se návrat do země původu mohl bez součinnosti policie uskutečnit.
20. Nedůvodná je rovněž námitka, podle níž žalovaná jen paušálně odmítla možnost uložit zvláštní opatření za účelem vycestování. Žalovaná v napadeném rozhodnutí samostatně posuzovala jednotlivá opatření podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. K opatření podle písm. a) uvedla, že žalobce na území nikoho nemá, nemá zajištěné ani financované ubytování, nedisponuje cestovním dokladem potřebným pro řádné ubytování a nemá stabilní adresu, na níž by se mohl zdržovat a jejíž změny by mohl oznamovat. K finanční záruce podle písm. b) žalobce výslovně sdělil, že prostředky na ni nemá a nezná osobu, která by ji za něj složila. Žalovaná proto vysvětlila, proč ani toto opatření nepřichází v úvahu.
21. Žalobcem výslovně navrhovaná kombinace osobního hlášení policii [§ 123b odst. 1 písm. c)] a zdržování se v místě určeném policií [§ 123b odst. 1 písm. d)] nemohla na uvedeném závěru nic změnit. Žalovaná k opatření podle písm. c) uvedla, že vzhledem k vědomému opakovanému nerespektování pobytových povinností, nelegálnímu přicestování za pomoci převaděče, zamýšlenému pokračování do Nizozemska a deklarované neochotě vrátit se do země původu není záruka, že by žalobce povinnost pravidelně se hlásit plnil. K opatření podle písm. d) uvedla, že žalobce bez dokladu, finančních prostředků, ubytování a jakéhokoli zázemí na území nemá reálně zajištěné místo, kde by mohl povinnost pobytu plnit. Její úvaha tedy nestála jen na absenci cestovního dokladu nebo na nemajetnosti žalobce, nýbrž na souhrnu skutkových okolností významných pro prognózu jeho budoucí součinnosti.
22. Soud doplňuje, že podle § 123b odst. 5 zákona o pobytu cizinců policie zvláštní opatření za účelem vycestování neuloží, je-li zjevné, že cizinec má v úmyslu neoprávněně vstoupit na území jiného smluvního státu. Zjištěný cíl žalobcovy cesty, jímž bylo Nizozemsko, jakož i bezprostřední pokus pokračovat přes Německo, tomuto zákonnému omezení odpovídají. Žalovaná proto nebyla oprávněna založit mírnější opatření na předpokladu, že žalobce setrvá na území České republiky a bude respektovat její pokyny, jestliže konkrétní okolnosti svědčily o zamýšleném nelegálním pokračování v cestě.
23. Uvedenému závěru neodporuje judikatura o přednosti mírnějších opatření před zajištěním. Ta vyžaduje, aby správní orgán možnost takového opatření individuálně zvážil a odůvodnil, proč by v daném případě nebylo účinné; nevyžaduje však jeho uložení tehdy, když konkrétní okolnosti důvodně nasvědčují tomu, že cizinec nebude se státními orgány spolupracovat nebo se bude vyhýbat výkonu vyhoštění. Žalobcem označený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 -131, se navíc otázkou zvláštních opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců vůbec nezabýval. Týkal se mezí prolomení pravidla podle § 75 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. v řízení o mezinárodní ochraně, a to z důvodu zásady non-refoulement. Jeho skutkové i právní poměry jsou proto od nynější věci odlišné a závěr o povinnosti uložit žalobci zvláštní opatření z něho neplyne.
24. Soud se dále zabýval žalobní námitkou, že vyhoštění žalobce nebude realizovatelné, a zajištění je tudíž bezúčelné. V rozhodnutí o zajištění musí policie předběžně posoudit překážky, které jsou jí v době rozhodování známy nebo vyšly najevo, a učinit si úsudek, zda je dosažení účelu zajištění alespoň potenciálně možné. Nelze-li již v této fázi důvodně předpokládat uskutečnění vyhoštění, zajištění by nebylo přípustné.
25. Žalovaná této povinnosti dostála. Bezprostředně po zahájení řízení o správním vyhoštění si vyžádala závazné stanovisko Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, podle § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Toto stanovisko ze dne 1. 9. 2026 uzavřelo, že vycestování žalobce do Ruské federace je možné, a po vyhodnocení jeho výpovědi a aktuálních podkladů o zemi původu neshledalo skutečné nebezpečí ve smyslu § 179 téhož zákona. Vypořádalo přitom obě žalobcem uváděné obavy: hrozbu ze strany blíže neurčené „mafie“ i obavu z mobilizace či výkonu vojenské služby. Žalobce svá tvrzení o nestátním původci hrozby nijak nedoložil, neoznačil osoby ani skupinu, jež mu měly vyhrožovat, a neuvedl ověřitelné údaje o postupu, který měl zvolit před ruskými orgány. K vojenské službě žalobce potvrdil, že neobdržel povolávací ani mobilizační rozkaz, nikdy neabsolvoval vojenskou službu ani vojenský výcvik a své obavy opíral toliko o neoficiální informace o možné budoucí mobilizaci.
26. Žalovaná v napadeném rozhodnutí dále uvedla, že pro přípravu vyhoštění bude nutné ověřit totožnost žalobce a obstarat náhradní cestovní doklad. Konkrétně popsala postup spočívající v sepsání žádosti o ověření totožnosti a vydání náhradního cestovního dokladu, jejím postoupení Ředitelství služby cizinecké policie a následném zaslání ruským orgánům prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí. Vysvětlila též, že se s ověřováním totožnosti vyčkává po dobu sedmi dnů od umístění do zařízení, aby žalobce mohl uplatnit žádost o mezinárodní ochranu, a že vlastní ověření totožnosti ruskými orgány se podle jejích zkušeností obvykle pohybuje v rozmezí 40 až 50 dnů; k tomu je nutné připočítat zajištění přepravních dokladů, eskorty a komunikaci o převzetí cizince, pro něž odhadla dalších přibližně 30 dnů. Na tomto konkrétním podkladě stanovila dobu zajištění na 90 dnů.
27. Soud neshledal, že by uvedený časový odhad byl nepřiměřený nebo spekulativní. Skutečnost, že žalobce ke dni vydání napadeného rozhodnutí nedisponoval cestovním dokladem, sama o sobě proveditelnost vyhoštění nevylučovala; právě zajištění náhradního dokladu bylo účelem popsaných navazujících úkonů. Ve spise ani v žalobě není žádný konkrétní podklad, z něhož by vyplývalo, že by ruské orgány v případě žalobce již odmítly ověřit jeho totožnost nebo vydat náhradní cestovní doklad, popřípadě že by žalobce byl dříve opakovaně zajištěn bez výsledku. Žalobce proti tomuto závěru postavil toliko obecné tvrzení založené na zkušenostech jeho zástupce z jiných věcí.
28. Na tom nic nemění žalobcem citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2026, č. j. 1 Azs 85/2026 -45. V uvedené věci byl cizinec v průběhu více než jednoho roku opakovaně zajištěn, aniž by jeho předchozí zajištění vedla k vycestování. Správní spis tam neobjasňoval důvody ukončení dřívějších zajištění, postup správních orgánů při obstarávání náhradního cestovního dokladu ani výsledek těchto kroků. Nejvyšší správní soud proto nevyslovil obecný závěr, že orgány Ruské federace systematicky neposkytují součinnost nebo že vyhoštění ruských občanů není uskutečnitelné. Vytkl toliko, že v tamní individuální věci nebyl pro závěr o reálné vyhlídce vycestování dostatečně objasněn význam předchozích opakovaných a neúspěšných zajištění.
29. Nynější věc se od citovaného případu podstatně liší. Jde o první zajištění žalobce; příprava vyhoštění byla v době vydání napadeného rozhodnutí na počátku, nikoli po sérii dřívějších neúspěšných pokusů. Žalobce nebyl schopen předložit žádnou konkrétní indicii o odmítnutí konzulární součinnosti ve své věci. Žalovaná naopak disponovala závazným stanoviskem, že vycestování žalobce je možné, a v rozhodnutí popsala jednotlivé kroky vedoucí k ověření jeho totožnosti, získání náhradního cestovního dokladu a zajištění přepravy. Poukazovaný rozsudek proto závěr o neuskutečnitelnosti žalobcova vyhoštění nepodporuje.
30. Závěrem soud neshledal ani důvod k prolomení pravidla podle § 75 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 3/2011 -131. Tento rozsudek řešil povinnost správního soudu přihlédnout v řízení o mezinárodní ochraně k novým skutečnostem, které vyšly najevo až po vydání správního rozhodnutí, jestliže by jinak nebyla dostatečně zaručena ochrana před navrácením v rozporu se zásadou non-refoulement. V projednávané věci žalobce netvrdil žádnou novou, konkrétní a individualizovanou okolnost svědčící o skutečném nebezpečí ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců, která by nebyla posouzena v závazném stanovisku Ministerstva vnitra. Jeho nynější prohlášení, že se chce do Ruské federace vrátit, navíc takové nebezpečí netvrdí, nýbrž je s ním v rozporu. Citovaný rozsudek tedy na projednávanou věc nedopadá.
31. Soud s ohledem na závěry uvedené výše uzavírá, že žalovaná měla dostatek konkrétních podkladů pro závěr o nebezpečí maření nebo ztěžování výkonu správního vyhoštění a že zvláštní opatření by nebylo účinné. Zabývala se rovněž uskutečnitelností vyhoštění i délkou zajištění způsobem odpovídajícím § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Nad rámec žalobních námitek soud neshledal žádný další důvod, pro který by bylo nutné napadené rozhodnutí zrušit. Žaloba proto není důvodná a soud ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s. zamítl.
32. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch; žalované pak náklady přesahující rámec její běžné úřední činnosti nevznikly. Žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Ústí nad Labem 1. října 2026
Mgr. Lenka Havlíčková v.r.
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T.