Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 A 27/2025 - 22

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Kopečkovou, Ph.D., v právní věci

žalobce: M. A.

bytem X

zastoupený Mgr. Jiřím Koláčkem, advokátem

sídlem Lidická 2006/26, Brno

proti

žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje

sídlem Žerotínovo nám. 3, Brno

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 6. 2025, č. j. JMK 89680/2025, sp. zn.

S-JMK 67964/2025/OD/Ša,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladu řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

1. Žalobce podanou žalobou brojí proti výše nadepsanému rozhodnutí, kterým žalovaný podle , (dále jen „ “), zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru přestupků v dopravě (dále jen „ “), ze dne

21. 3. 2025, č. j. OPD-14293/24-30.

2. výrokem I. rozhodnutí o přestupku uznal žalobce vinného tím, že dne 21. 11. 2024 v 22:09 hod. řídil motorové vozidlo tovární značky Mercedes-Benz, registrační značky: X (dále jen „vozidlo“, neplyne-li z kontextu něco jiného), v Brně, kde při průjezdu křižovatkou ulic Jezuitská x Rooseveltova ze směru od křižovatky ulic Za divadlem x Jezuitská ke křižovatce ulic Jezuitská x Kozí nedal přednost v jízdě služebnímu vozidlu Policie ČR jedoucímu po hlavní pozemní komunikaci ulice Rooseveltova směrem k Malinovskému náměstí, čímž porušil povinnost ve smyslu , o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „ “), a spáchal tak z nedbalosti přestupek podle

§ 125c odst. 1 písm. f) bodu 8 zákona o silničním provozu.

3. Dále výrokem II. rozhodnutí o přestupku uznal žalobce vinného tím, že dne 17. 11. 2024 v 21:44 hod. řídil vozidlo v Brně, kde na ulici Křenová 12 nerespektoval svislou dopravní značku B28 „Zákaz zastavení“ a zaparkoval uvedené vozidlo v připojovacím pruhu, čímž žalobce porušil povinnost ve smyslu zákona o silničním provozu, a spáchal tak z nedbalosti přestupek podle zákona o silničním provozu.

4. uložil žalobci za uvedené přestupky podle a násl. a ,

o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“), ve spojení s zákona o silničním provozu, pokutu ve výši 5 000 Kč, spolu s povinností uhradit náklady spojené s projednáváním přestupku ve výši 2 500 Kč podle přestupkového zákona, a , o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení.

I. Shrnutí procesního postoje žalobce

5. Žalobce namítá, že napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozhodnutí magistrátu jsou nezákonná, neboť se neopírají o takové důkazy, které by umožňovaly učinit závěr o vině žalobce. Správní orgány tak nezjistily skutkový stav v souladu s tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti.

6. Žalobce ve vztahu k přestupku ze dne 17. 11. 2024 namítá, že vycházel jako z důkazu mimo jiné z nepodepsaného úředního záznamu č. j. MP-1365/01D-24 a ztotožnění osoby řidiče, oznámení o přestupku č. j. MP- 1365/01D-24 a fotodokumentace. Žalobce argumentuje tak, že u těchto listin není známo, kdo je vyhotovil, ani jinak není ani zaručena totožnost jejich autora. Podle žalobce jde o jednostranné úkony organizační složky téhož subjektu, jehož orgán následně rozhodoval jako správní orgán prvního stupně.

7. Podle žalobce tyto podklady ani ve spojení s videozáznamem nepostačují k prokázání, že se předmětného přestupku dopustil. V této souvislosti se žalobce dovolává judikatury, podle níž nelze úřední záznam či oznámení přestupku použít jako rozhodující důkaz pro závěr o vině pachatele přestupku (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. -115, ze dne 22. 5. 2012, č. j. -27, bod 11, či ze dne 26. 1. 2015, č. j. -70, bod 30, ze dne 3. 3. 2011, č. j. -54, či nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. ).

8. Žalobce dále namítá, že na videozáznamu není zachyceno zastavení vozidla, místo a čas jeho zastavení ani totožnost řidiče. Současně ve správním spise není založen doklad o technické způsobilosti použitého záznamového zařízení, a podle žalobce proto nelze vyloučit případné chyby ve zobrazených údajích o datu a času pořízení videozáznamu.

9. Pokud jde o přestupek ze dne 21. 11. 2024, žalobce rovněž namítá, že správní orgány založily závěr o jeho vině především na oznámení o přestupku a úředním záznamu. Poukazuje na to, že z videozáznamu pořízeného z vozidla hlídky Policie ČR nelze rozeznat registrační značku vozidla, kterým měl být přestupek spáchán, ani ztotožnit jeho řidiče. Za této důkazní situace oznámení o přestupku a úřední záznam nemohly představovat stěžejní důkazy pro závěr, že se přestupku dopustil právě žalobce. V této souvislosti žalobce opět poukazuje na již výše citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. Žalobce dále uvádí, že úřední záznam Policie ČR byl vyhotoven až týden po tvrzeném přestupkovém jednání.

10. Žalobce dále namítá, že správní orgány založily závěr o jeho vině na videozáznamu z vozidla Policie ČR, který byl pořízen technicky nezpůsobilým záznamovým zařízením. Sám žalovaný připustil, že údaj o rychlosti policejního vozidla se propisoval do videozáznamu se zpožděním, a proto z něj nelze dovozovat rychlost policejního vozidla. I po úplném zastavení policejního vozidla byla na záznamu po dobu jeho stání zobrazována určitá rychlost pohybu. Správní orgány si přesto neopatřily žádný doklad o technické způsobilosti či funkčnosti záznamového zařízení, u něhož nelze z podkladů zjistit ani jeho typ či výrobní číslo. Podle žalobce tak nebyla prokázána spolehlivost videozáznamu, přestože šlo o stěžejní důkaz, na němž správní orgány založily závěr o spáchání přestupku.

11. Žalobce dále argumentuje tak, že nemožnost spolehlivě určit rychlost policejního vozidla je významná pro posouzení průběhu vytýkaného jednání. Jestliže nelze zjistit rychlost policejního vozidla jedoucího po ulici Rooseveltova, nelze vyloučit, že vozidlo policie výrazně překračovalo nejvyšší dovolenou rychlost 50 km/h. Řidič vozidla vjíždějícího do křižovatky z ulice Jezuitská tak mohl důvodně očekávat, že policejní vozidlo neomezí, s ohledem na vzdálenost policejního vozidla a předpoklad, že vozidlo dodržuje nejvyšší dovolenou rychlost. Podle žalobce rovněž rychlý pohyb stojících vozidel, která policejní vozidlo míjí, nasvědčuje vyšší rychlosti policejního vozidla. Podle žalobce policejní vozidlo nemuselo brzdit kvůli snaze zabránit střetu s vozidlem vjíždějícím do křižovatky z ulice Jezuitská, ale v souvislosti s následným odbočením vlevo do této ulice za účelem pronásledování vozidla.

12. Podle žalobce správní orgány neodstranily pochybnosti vyplývající z provedených důkazů, které neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že se žalobce dopustil uvedených přestupků.

13. Z uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby soud zrušil jak rozhodnutí žalovaného, tak i rozhodnutí magistrátu. Na svém procesním stanovisku žalobce setrval po celou dobu řízení před soudem.

II. Shrnutí procesního postoje žalovaného

14. Žalovaný ve svém vyjádření nesouhlasí se žalobou a uvádí, že v řízení před správním orgánem nedošlo k porušení práv žalobce. Podle žalovaného byl skutkový stav zjištěn tak, že o něm nepanují důvodné pochybnosti.

15. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Taktéž žalovaný setrval na svém procesním postoji po celou dobu řízení před soudem.

III. Posouzení věci

16. Žaloba byla podána včas ( , , dále jen „ “), osobou k tomu oprávněnou ( ), žaloba je přípustná ( , a

).

17. Soud napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů ( ), podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodnutí žalovaného ( ) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. O věci rozhodoval bez jednání za splnění podmínek podle

18. V posuzované věci je sporné, zda správní orgány shromáždily dostatečné důkazy pro závěr, že se žalobce dopustil obou přestupků. Žalobce k oběma přestupkům rovněž argumentuje nedostačující důkazní hodnotou úředních záznamů a oznámení o přestupku pro uznání viny pachatele za spáchání přestupků, jak byla dovozena judikaturou.

19. Ve vztahu k přestupku ze dne 17. 11. 2024 žalobce poukazuje na skutečnosti, které důkaz ve formě videozáznamu pořízeného hlídkou městské policie neprokazuje, a to zejména samotné zastavení vozidla, místo a čas jeho zastavení a totožnost jeho řidiče. Pochybnosti má rovněž o spolehlivosti údajů o datu a času pořízení videozáznamu s ohledem na chybějící doklad o technické způsobilosti použitého záznamového zařízení.

20. Pokud jde o přestupek ze dne 21. 11. 2024, žalobce zpochybňuje spolehlivost videozáznamu zachycujícího jízdu vozidla hlídky Policie ČR. Namítá, že z videozáznamu není možné spolehlivě určit rychlost policejního vozidla, která je podle něj významná pro posouzení, zda řidič vozidla omezil svým vjezdem do křižovatky z vedlejší pozemní komunikace policejní vozidlo. Z uvedeného dovozuje technickou nezpůsobilost záznamového zařízení.

21. Podle § 2 písm. n) zákona o silničním provozu stát znamená uvést vozidlo do klidu nad dobu dovolenou pro zastavení.

22. Podle § 2 písm. o) zákona o silničním provozu znamená zastavit uvést vozidlo do klidu na dobu nezbytně nutnou k neprodlenému nastoupení nebo vystoupení přepravovaných osob anebo k neprodlenému naložení nebo složení nákladu.

23. Podle § 2 písm. q) zákona o silničním provozu dát přednost v jízdě znamená povinnost řidiče nezahájit jízdu nebo jízdní úkon nebo v nich nepokračovat, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy.

24. Podle § 4 písm. c) zákona o silničním provozu je při účasti na provozu na pozemních komunikacích každý povinen řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace.

25. Podle § 22 odst. 1 zákona o silničním provozu musí řidič přijíždějící na křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci označené dopravní značkou "Dej přednost v jízdě!" nebo "Stůj, dej přednost v jízdě!" dát přednost v jízdě vozidlům nebo jezdcům na zvířatech přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci nebo organizované skupině chodců nebo průvodcům hnaných zvířat se zvířaty přicházejícím po hlavní pozemní komunikaci.

26. Podle § 64 zákona o silničním provozu se vodorovné dopravní značky užívají samostatně nebo ve spojení se svislými dopravními značkami, popřípadě s dopravními zařízeními, jejichž význam zdůrazňují nebo zpřesňují. Vodorovné dopravní značky jsou vyznačeny barvou nebo jiným srozumitelným způsobem; přechodná změna místní úpravy provozu na pozemních komunikacích je vyznačena žlutou nebo oranžovou barvou.

27. Podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 8. zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla nedá přednost v jízdě v případě, kdy je k tomu povinna.

28. Podle § 125c písm. k) zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona.

29. Podle § 73 přestupkového zákona má-li orgán Policie České republiky nebo Vojenské policie (dále jen "orgán policie") nebo jiný správní orgán důvodné podezření, že byl spáchán přestupek, a není-li sám příslušný k jeho projednání, oznámí tuto skutečnost bez zbytečného odkladu příslušnému správnímu orgánu. V oznámení uvede zejména, kdo je podezřelým z přestupku, pokud je mu znám, popis skutku, ve kterém je přestupek spatřován, místo a čas, kdy měl být přestupek spáchán, zákonné ustanovení obsahující skutkovou podstatu předmětného přestupku a důkazní prostředky, které jsou mu známy.

30. Podle § 74 odst. 2 přestupkového zákona o zjištěných skutečnostech sepíše orgán policie úřední záznam, který přiloží k oznámení. Orgán policie učiní oznámení příslušnému správnímu orgánu nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy se o přestupku dozví.

31. V řízení o přestupku je třeba zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. -68, č. 3014/2014 Sb. NSS). Žalobce namítá, že správní orgány nezjistily skutkový stav v rozsahu potřebném pro závěr o jeho vině za posuzované přestupky. Soud však s jeho námitkami ve světle podkladů založených ve správním spisu nesouhlasí. Předesílá, že skutečnost, že z jednoho podkladu pro rozhodnutí o přestupku nelze bez dalšího zjistit všechny rozhodné skutečnosti související se spáchaným skutkem, sama o sobě neznamená, že skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností. Pro posouzení věci je rozhodující, jaké skutečnosti vyplývají po provedeném dokazování ze všech podkladů hodnocených jednotlivě i v jejich souhrnu.

32. V posuzované věci jsou řešeny dva skutkově odlišné přestupky. Žalobce předně v obou případech zpochybňuje možnost správních orgánů vycházet z oznámení o přestupku a přiloženého úředního záznamu, coby podkladů od orgánů policie ve smyslu výše citovaných ustanovení § 73 a § 74 přestupkového zákona. Soud k tomu uvádí, že otázka týkající se důkazní hodnoty uvedených podkladů již byla opakovaně řešena judikaturou správních soudů, přičemž je třeba rozlišovat mezi procesní použitelností uvedených listin a jejich způsobilostí prokázat konkrétní skutkovou okolnost rozhodnou pro posouzení viny. Správní orgán přitom podklady, zejména důkazy, hodnotí podle podle vlastní úvahy, ve vzájemných souvislostech a s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. A takto správní orgány v nyní posuzované věci postupovaly.

33. Jestliže obviněný z přestupku svou vinu či konkrétní skutkovou okolnost zpochybní, je třeba posoudit, zda taková skutečnost má dostatečnou oporu také v dalších podkladech a zda provedené důkazy, hodnocené jednotlivě i ve svém souhrnu, umožňují učinit spolehlivý závěr o vině pachatele přestupku. Neplatí opačný kategorický závěr, podle něhož by úřední záznam či oznámení o přestupku nebylo možné při hodnocení důkazní situace vůbec zohlednit (např. právě pokud jde o žalobcem zpochybňované datum a čas spáchání přestupku nedovoleným zastavením). Soud k tomu považuje za vhodné shrnout, že původní judikatura Nejvyššího správního soudu vycházela z nepoužitelnosti úředního záznamu o přestupku a z oznámení o přestupku jako důkazů v přestupkovém řízení (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. -115, č. 1856/2009 Sb. NSS, ze dne 9. 9. 2010, č. j. -73, č. 2208/2011 Sb. NSS, či ze dne 17. 6. 2011, č. j. -63). Závěry citovaných rozsudků byly překonány aktuální judikaturou, podle níž y předložené policií postačují k postihu pachatele přestupku, pokud nejsou v řízení před správním orgánem zpochybněny (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2014, č. j. -61, ze dne 22. 8. 2013, č. j. -37, nebo ze dne 29. 5. 2014, č. j. -48). Závěry rozsudku č. j. -61 aproboval i Ústavní soud, který v usnesení ze dne 13. 11. 2014 ve věci sp. zn. uvedl, že „[i] v tomto směru může Ústavní soud odkázat na napadená rozhodnutí a ústavně konformní závěr judikatury Nejvyššího správního soudu, dle níž dokumenty obvykle obsažené v příslušném spisu (tj. oznámení o přestupku spolu s úředním záznamem o podezření z přestupku, záznam o přestupku, ověřovací list k radarovému zařízení, výpis z evidenční karty řidiče) zpravidla postačují k vydání rozhodnutí o spáchání či nespáchání přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší povolené rychlosti (obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2014 čj. - 30 nebo ze dne 22. 8. 2013 čj. - 37). Další dokazování je pak potřeba provádět pouze v případech, kdy z účastníkem řízení uplatněných námitek vyplývají důvodné pochybnosti o správnosti výroku o vině či trestu.“ A takto správní orgány v nyní posuzované věci postupovaly.

34. Pokud jde předně o námitky směřující vůči procesní použitelnosti těchto podkladů, soud uvádí, že podle § 74 odst. 2 přestupkového zákona podpis osoby podezřelé ze spáchání přestupku není náležitostí oznámení o přestupku ani úředního záznamu. Pro posouzení použitelnosti těchto listin jako podkladu pro rozhodnutí o přestupku je významné zejména to, zda lze zjistit původ y, v jakých souvislostech byla policisty pořízena, co je jejím obsahem a zda skutečnosti v ní zachycené korespondují s dalšími podklady pro rozhodnutí o přestupku. Teprve pokud by vznikly konkrétní a odůvodněné pochybnosti o jejich autenticitě, mohla by se tato skutečnost promítnout do hodnocení údajů, které tyto y dokládají (zejména data, času a místa spáchání přestupku, identifikačních údajů osob apod.). V nyní posuzované věci soud nemůže přisvědčit tomu, že argumenty žalobce takové pochybnosti vyvolávají.

35. Soud ze správního spisu ověřil, že z obsahu těchto listin je zřejmé, kteří konkrétní policisté je vyhotovili. Nelze proto přisvědčit žalobci, že by autoři těchto listin nebyli známi. Samotná absence vlastnoručního podpisu konkrétně jmenovaných policistů na úředním záznamu a oznámení přestupku ze dne 24. 11. 2026 ke zpochybnění autenticity těchto listin nepostačuje, a ve spojení s obsahem videozáznamů je zřejmé, že žalobce byl kontrolován příslušníky orgánů policie. Ani okolnost, že zmíněný úřední záznam byl sepsán s časovým odstupem od přestupkového jednání, sama o sobě nezakládá jeho nepoužitelnost. Možností použití úředního záznamu s typově obdobnými vadami, se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 6. 2015,

č. j. -33, v bodě 13, a dospěl k závěru, že vady úředního záznamu (tj. jeho stručnost, časový odstup mezi spácháním přestupku a jeho vyhotovením, absence podpisu) tedy samy o sobě (bez zohlednění průběhu následného správního řízení) nemohou představovat procesní pochybení, které by odůvodňovalo zrušení napadeného rozhodnutí ve věci samé.

36. Soud tudíž žalobci přisvědčuje potud, že oznámení o přestupku a úřední záznam nelze bez dalšího považovat za dostatečný důkaz o spáchání uvedených přestupků. Nemůže mu však přisvědčit v tom, že v posuzované věci správní orgány své závěry opřely právě o tyto podklady. Jednání žalobce totiž prokazovaly zejména policií pořízené videozáznamy, jejichž obsah koresponduje s informacemi uvedenými v oznámení o přestupku a úředních záznamech.

37. Pokud je o přestupek ze dne 17. 11. 2024 (neoprávněné zastavení) je součástí správního spisu mimo jiné i fotodokumentace, mapový podklad pořízený z pasportního systému společnosti Brněnské komunikace a. s. a videozáznamy. Fotografie zachycují vozidlo žalobce zaparkované v připojovacím pruhu a je z nich patrné umístění vozidla v daném prostoru, vozidlo má zapnutá světla. Rovněž z videozáznamu pořízeného kamerou strážníka je patrné, že vozidlo stojí v připojovacím pruhu. Navazující videozáznam zachycuje další průběh kontroly vozidla a následnou komunikaci se žalobcem, coby jeho řidičem (žalobce sedí v místě řidiče). Přestože videozáznam nezachycuje samotný počátek události, tedy zastavení předmětného vozidla, je z videozáznamu jednoznačně patrné, že osobou, která předmětné vozidlo řídila a dopustila se vytýkaného jednání, byl žalobce. Videozáznam dokládá, že strážník žalobce osloví v souvislosti s podezřením z nerespektování dopravního značení. Vozidlo je v té době nastartované a žalobce v čase cca 0:03 videozáznamu říká „už jedu“. Žalobce strážníkovi dále sdělí, že u sebe nemá doklad totožnosti, a svou totožnost uvede ústně. Strážníkovi sdělí své jméno, příjmení a datum narození, odmítne však sdělit adresu svého bydliště. Strážník proto přistoupí k ověření totožnosti žalobce prostřednictvím příslušného informačního systému. Následně strážník se žalobcem dále řeší samotné podezření ze spáchání přestupku. V rámci této komunikace žalobce nezpochybňuje, že předmětné vozidlo na uvedeném místě zastavil, ale uvádí, že vozidlo na daném místě zastavil z důvodu poruchy (cca 1:15 videozáznamu zachycujícího diskutování žalobce se strážníkem). Poté, co jej strážník upozorní na povinnost označit v takovém případě překážku provozu výstražným trojúhelníkem, žalobce uvádí, že jej chtěl zakoupit v zastavárně (videozáznam č. 20241118020535). V dalším průběhu komunikace žalobce se strážníkem polemizuje o způsobu řešení věci a s vyřešením přestupku příkazem na místě nesouhlasí. Strážník proto žalobci sděluje, že jeho jednání bude oznámeno příslušnému správnímu orgánu.

38. Na základě výše uvedeného má soud ve shodě se správními orgány za to, že z podkladů shromážděných k přestupku ze dne 17. 11. 2024 jednoznačně vyplývá, že osobou, která vozidlo řídila a na uvedeném místě zastavila, byl žalobce. Samotný žalobce v průběhu kontroly nezpochybňoval, že byl řidičem předmětného vozidla a že s ním na daném místě údajně z důvodu poruchy vozidla zastavil. Při příchodu strážníka k vozidlu je navíc patrné, že motor vozidla je v chodu, elektronické vybavení vozidla je funkční (rozsvícená světla a palubní deska a žalobce má svůj mobilní telefon připojen k vozidlu prostřednictvím kabelu). Námitka žalobce, že nelze dospět k závěru, že se právě on dopustil vytýkaného jednání, je proto nedůvodná.

39. U přestupku ze dne 21. 11. 2024 (nedání přednosti v jízdě) videozáznam pořízený z vozidla Policie ČR zachycuje jízdu služebního vozidla od hlavního nádraží v Brně po ulici Rooseveltova, včetně jeho průjezdu křižovatkou s ulicí Jezuitská. Z videozáznamu je podle soudu bez pochybností patrné, že v průběhu jízdy policejního vozidla plynule vjelo do křižovatky z ulice Jezuitská vozidlo tovární značky Mercedes – Benz, registrační značky: X, které pokračovalo v jízdě přímo před policejním vozidlem, aniž by mu jako vozidlu jedoucímu po hlavní pozemní komunikaci dalo přednost v jízdě. Videozáznam zachycuje samotný průjezd vozidel v křižovatce ulic Jezuitská a Rooseveltova, následný pohyb obou vozidel do ulice Jezuitská až po zastavení vozidla a rovněž počátek kontroly. Další průběh kontroly a řešení přestupku příslušníky Policie ČR se žalobcem na místě je zachycen na navazujícím videozáznamu, přičemž oba videozáznamy dokládají časovou a dějovou návaznost od samotného vytýkaného jednání přes zastavení vozidla až po následné řešení přestupku na místě.

40. Žalobci je třeba přisvědčit, že v počáteční části videozáznamů není rozpoznatelná registrační značka vozidla a že údaj o rychlosti policejního vozidla se do záznamu propisuje s určitým časovým zpožděním. Tyto skutečnosti však samy o sobě nezpochybňují použitelnost videozáznamu jako důkazu. Podstatné je, zda a v jakém rozsahu mají vliv na možnost spolehlivě zjistit z videozáznamu skutečnosti rozhodné pro posouzení vytýkaného jednání. Soud má ve shodě se správními orgány za to, že z prvního videozáznamu jednoznačně vyplývá, že žalobce nedal přednost v jízdě služebnímu vozidlu Policie ČR jedoucímu po hlavní pozemní komunikaci. Z videozáznamu je patrné, že služební vozidlo Policie ČR jede po ulici Rooseveltova, blíží se po hlavní silnici ke křižovatce, zatímco vozidlo řízené žalobcem plynule vjíždí do křižovatky z ulice Jezuitská těsně před policejním vozidlem a pokračuje v jízdě bezprostředně před přední částí policejního vozidla. V reakci na tento jízdní manévr je řidič policejního vozidla v čase 2:38 videozáznamu nucen snížit rychlost jízdy. Následně policejní vozidlo odbočuje do ulice Jezuitská za vozidlem žalobce a následuje jej až do místa, kde dochází k jeho zastavení. Na navazujícím videozáznamu se pak registrační značka vozidla postupně stává viditelnou (zpočátku je totiž oslněna světly policejního vozidla) a jednotlivé znaky jsou v závislosti na pohybu policistů před vozidlem postupně čitelné (např. v časech 01:28 či 01:46 videozáznamu), až lze registrační značku rozeznat v celém rozsahu. Oba videozáznamy je přitom třeba hodnotit ve vzájemné souvislosti, kdy společně bez jakýchkoli pochybností zachycují časově a dějově navazující průběh události.

41. Z videozáznamu je dále zřejmé, že údaj o rychlosti služebního vozidla Policie ČR se do videozáznamu nepropisuje současně se skutečnou rychlostí jízdy. Je patrné, že k zaznamenání údaje o rychlosti dochází s několikasekundovým zpožděním. Pro posouzení vlivu této skutečnosti na závěr o protiprávním jednání žalobce je však podstatné, zda zpoždění při zobrazování údaje o rychlosti policejního vozidla ovlivňuje vypovídací hodnotu videozáznamu o průběhu žalobci vytýkaného jednání. Soud dospěl k závěru, že uvedená nesrovnalost může zpochybnit vypovídací hodnotu údaje pro přesné určení rychlosti policejního vozidla v konkrétním okamžiku, nedotýká se však nijak vypovídací hodnoty obrazové části záznamu, která zachycuje průjezd vozidla žalobce přímo před policejním vozem v křižovatce bez zpomalení, čímž žalobce jednoznačně omezil v jízdě policejní vozidlo.

42. Namítá-li žalobce, že za těchto okolností nelze vyloučit, že policejní vozidlo při jízdě překročilo nejvyšší dovolenou rychlost 50 km/h, je pro posouzení této námitky rozhodující, jaký význam má pro povinnost řidiče dát přednost v jízdě skutečnost, že vozidlo jedoucí po hlavní pozemní komunikaci případně překračuje nejvyšší dovolenou rychlost. Nejvyšší soud k tomu v rozhodnutí ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. , vyslovil, že „obecně vzato, je za takový střet zásadně odpovědný řidič, který do křižovatky vjede z vedlejší silnice, neboť jeho povinností je dát přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici. Samotná okolnost, že řidič, který má přednost v jízdě, jede rychlostí přesahující stanovený limit, nic nemění na povinnosti řidiče přijíždějícího z vedlejší silnice dát přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici. Přednost řidiče jedoucího po hlavní silnici tedy nezaniká jen v důsledku toho, že tento řidič jede nedovolenou rychlostí. Příčinou střetu pak je skutečnost, že řidič přijíždějící po vedlejší silnici nedal přednost. Překročení dovolené rychlosti řidičem jedoucím po hlavní silnici může mít pouze omezený význam, a to v podstatě jen z hlediska míry následku vzniklého ze střetu, za který ovšem primárně odpovídá řidič vozidla přijíždějícího z vedlejší silnice. Tyto zásady vyplývají z toho, že porovnají-li se povinnosti obou řidičů, je povinnost dát přednost v jízdě kvalitativně vyšším stupněm povinnosti, než je povinnost dodržet limit dovolené rychlosti. Porušení povinnosti dát přednost v jízdě bez dalšího již samo o sobě vede ke zcela bezprostřednímu a reálnému nebezpečí střetu vozidel, protože se vždy týká situace, v níž jde o vztah nejméně dvou vozidel s protínajícím se směrem jízdy. Porušení povinnosti dodržet stanovený rychlostní limit samo o sobě nevede ke vzniku takového nebezpečí a zakládá ho teprve ve spojení s dalšími podmínkami a okolnostmi konkrétní situace v silničním provozu, jakými jsou např. přítomnost dalších účastníků provozu, hustota provozu, viditelnost, přehlednost daného místa či úseku apod.“ Citované závěry trestní judikatury lze jako výkladové vodítko použít i v přestupkovém řízení, neboť se týkají téhož protiprávního jednání řidiče (srov. k tomu též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012, č. j. -62). Pouze pokud by rychlost policejního vozidla prakticky znemožnila žalobci tuto přednost dát, žalobce by za spáchání dopravního přestupku neodpovídal. Podle citované judikatury totiž může být výjimečně příčinou dopravní nehody jednání řidiče vozidla jedoucího po hlavní silnici, a sice tehdy, pokud řidič vozidla jedoucího po hlavní silnici v extrémní míře poruší stanovený rychlostní limit a současně rychlost jízdy vozidla jedoucího po hlavní silnici řidiči vozidla přijíždějícího po vedlejší silnici fakticky znemožní splnění povinnosti dát přednost. Faktické znemožnění splnění této povinnosti je třeba posuzovat s ohledem na konkrétní poměry místa, v němž ke střetu došlo. Rozhodnými okolnostmi bude zejména to, nakolik je dané místo pro řidiče přijíždějícího po vedlejší silnici přehledné a nakolik mu umožňuje s dostatečným předstihem vidět vozidla přijíždějící po hlavní silnici a zohlednit jejich případně i výrazně nadlimitní rychlost. V nyní posuzovaném případě však z ničeho neplyne, že by způsob jízdy služebního vozidla Policie ČR žalobci znemožnil splnit povinnost dát tomuto vozidlu přednost v jízdě. Soud v této souvislosti nepřehlédl, že údaj o rychlosti policejního vozidla zobrazený na videozáznamu (byť i s časovým zpožděním) nepřesáhl 45 km/h. Soud nesouhlasí se žalobcem ani v tom, že by z obrazové části záznamu (zejména z rychlosti míjení stojících vozidel) vyplývalo, že způsob jízdy policejního vozidla byl natolik rychlý, že by žalobci objektivně znemožnil splnit povinnost dát mu přednost v jízdě. Z videozáznamu není patrná žádná okolnost, která by žalobci bránila přijíždějící vozidlo Policie ČR včas zaznamenat a jeho jízdu při rozhodování o vjezdu do křižovatky zohlednit.

43. Soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že správní orgány v posuzované věci postupovaly v souladu se zásadou materiální pravdy, tedy zásadou určující rozsah a způsob, jakým správní orgán zjišťuje skutečnosti nezbytné pro rozhodnutí ve věci ( ve spojení s ), neboť ve vztahu k oběma přestupkům zjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o vině žalobce. Žalobcem namítané nedostatky oznámení o přestupcích, úředních záznamů ani videozáznamů nebyly způsobilé skutkové závěry správních orgánů zpochybnit. Soud proto neshledal důvod k doplnění dokazování o doklady k technické způsobilosti použitých nahrávacích zařízení. Obsah zachycený na videozáznamech nenasvědčuje tomu, že by byly pořízeny zařízeními technicky nezpůsobilými k pořizování obrazového a zvukového záznamu. Obraz i zvuk jsou zřetelné a soud kromě opožděného zobrazování údaje o rychlosti policejního vozidla nezaznamenal žádné technické nesrovnalosti.

44. Z výše uvedených důvodů soud neshledal žalobu důvodnou a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Proto žalobu podle zamítl.

IV. Náklady řízení

45. O nákladech řízení soud rozhodl podle Žalobce nebyl ve věci úspěšný,

a proto mu právo na náhradu nákladů řízení nenáleží; to by náleželo procesně úspěšnému žalovanému. Žalovanému však žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Brno 5. října 2026

Mgr. Kateřina Kopečková, Ph.D.

samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje P. H.