Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 A 33/2026 - 24

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Kateřinou Kozákovou ve věci

žalobce: N. N., nar. X

st. přísl. Republika Kyrgyzstán

zastoupený JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou

se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 3, 130 51

proti

žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie

se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3 – Žižkov

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 8. 2026, čj. CPR-18340-3/ČJ-2026-930310-V234,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Základ sporu

1. Odbor cizinecké policie Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy žalobci rozhodnutím ze dne 9. 4. 2026, čj. KRPA-119084-13/ČJ-2026-000022-SV, uložil podle bodu 4 , o pobytu cizinců na území České republiky (dále „ “), správní vyhoštění, stanovil dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území Evropské unie a smluvních států, v délce 15ti měsíců a dobu k vycestování v délce dvaceti dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí (dále také „prvoinstanční rozhodnutí“ nebo „rozhodnutí o vyhoštění“). Žalovaný v záhlaví tohoto rozsudku uvedeným rozhodnutím prvoinstanční správní rozhodnutí potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného brojí žalobce podanou žalobou.

2. Z předloženého správního spisu vyplývají následující skutečnosti. Dne 9. 4. 2026 byla hlídkou policie Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytových kontrol, pátrání a eskort provedena na adrese nacházející se ve správním spisu pobytová kontrola dle § 167 odst. 1 písm. d) a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Při této kontrole hlídka policie zjistila, že žalobce nedisponuje žádným oprávněním k pobytu, a proto jej zajistila podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Současně prvoinstanční správní orgán oznámením ze dne 9. 4. 2026, čj. KRPA-119084-9/ČJ-2026-000022-SV zahájil správní řízení o vyhoštění. Dne 9. 4. 2026 byl proveden výslech žalobce s přítomnou tlumočnicí z ruského jazyka, s čímž žalobce výslovně souhlasil. Žalobce vypověděl, že v ČR pobývá od roku 2019. Do schengenského hraničního prostoru vstoupil naposledy dne 8. 9. 2025, kdy přicestoval do ČR z domova, kde byl na návštěvě. Od 15. 2. 2024 do 16. 10. 2025 pracoval pro firmu S. G. A. Od té doby nikde nepracuje ani nemá žádné brigády. Našel si nového zaměstnavatele, ale stále čeká na to, až mu sdělí, že u něj může začít pracovat. Tento zaměstnavatel měl rovněž oznámit změnu zaměstnavatele. Žalobce nechtěl uvést, o jakého zaměstnavatele se mělo jednat. Sám změnu nahlásit nešel. Žádnou novou pracovní smlouvu sepsánu nemá. Na území ČR ani jinde v EU nemá v současné době povolený pobyt. Do ČR přicestoval za účelem zaměstnání. V ČR bydlí v Praze na adrese, kde byl zajištěn hlídkou policie. Bydlí zde od ledna 2026, k pobytu však přihlášen není. V tomto rodinném domě má pronajatu postel za 5 000 Kč měsíčně. Na území ČR je sám bez rodinných příslušníků. Je ženatý a má tři děti, v ČR nemá žádný majetek, v Kyrgyzstánu vlastní rodinný dům. V ČR nemá žádné sportovní, politické, kulturní či společenské vazby. Sjednáno zdravotní pojištění nemá. Finanční prostředky na pobyt i vycestování vlastní. Lustrací v dostupných evidencích PČR a MV ČR správní orgán zjistil, že žalobce pobýval na území České republiky na základě zaměstnanecké karty č. 001817598, jejíž platnost skončila k 14. 1. 2026 uplynutím lhůty 90ti dnů od skončení posledního pracovněprávního vztahu. Poslední pracovní poměr žalobce byl ukončen ke dni 16. 10. 2025.

3. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že na základě podkladů založených ve správním spise má za prokázané, že žalobce byl držitelem zaměstnanecké karty, jeho poslední pracovněprávní vztah skončil dne 16. 10. 2025 a platnost zaměstnanecké karty zanikla dne 14. 1. 2026, neboť žalobce ve lhůtě stanovené zákonem o pobytu cizinců neučinil žádný úkon, který by vedl k zachování jeho oprávněného pobytu. Žalobce tak v době od 15. 1. 2026 do 9. 4. 2026 pobýval na území České republiky bez platného oprávnění k pobytu, čímž naplnil skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. Skutečnost, že předchozí pracovněprávní vztah žalobce skončil, byla zohledněna jako okolnost vysvětlující vznik jeho následné pobytové situace. Tato skutečnost ovšem nemůže zhojit následný pobyt žalobce na území České republiky po zániku platnosti zaměstnanecké karty. Ve věci žalobce nejsou zároveň dány žádné překážky vycestování a rozhodnutí není pro žalobce nepřiměřeným zásahem. Žalobce nemá na území České republiky rodinné příslušníky ani jiné dlouhodobě stabilní majetkové či sociální zázemí, jeho hlavní vazby se nachází na území domovského státu, kde má rodinu a nehrozí mu tam žádné nebezpečí. K přiměřenosti doby, po kterou se mu zakazuje opětovný vstup na území čl. států Evropské unie a smluvních států, žalovaný uvedl, že prvoinstanční správní orgán přihlédl k povaze a délce neoprávněného pobytu žalobce na území, k okolnostem, za nichž neoprávněný pobyt vznikl, i k osobním poměrům účastníků. Žalovaný k tomu sám zohlednil, že žalobce v průběhu řízení spolupracoval a uvedl, že je připraven vycestovat. Současně však nelze přehlédnout, že po zániku platnosti zaměstnanecké karty setrval na území České republiky bez platného oprávnění po dobu trvající bezmála tři měsíce, a nejedná se tak o pouze krátkodobé či administrativně nevýznamné překročení pobytového oprávnění. Stanovení doby zákazu vstupu v délce 15 měsíců je tak přiměřené povaze a závažnosti protiprávního jednání a nepředstavuje překročení mezí správního uvážení. Žalobce podal proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí blanketní odvolání, toto však ani po výzvě žalovaného nijak nedoplnil a odvolací námitky nijak nekonkretizoval.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

4. Žalobce v podané žalobě namítal, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje dostatečné úvahy ohledně přiměřenosti rozhodnutí o vyhoštění a ohledně důvodů pro stanovení právě patnáctiměsíčního zákazu vstupu. Přiměřeností rozhodnutí o vyhoštění se žalovaný zabýval jen ve vztahu k absenci rodinného a soukromého zázemí. Při stanovení doby, po kterou žalovaný zakázal žalobci vstup na území EU a smluvních států, žalovaný nezohlednil žalobcův více než pětiletý bezproblémový pobyt v ČR a okolnosti, za nichž přišel o pobytové oprávnění. Uložené opatření je tak příliš přísné.

5. Žalobce dále namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu, když žalovaný dostatečně neprošetřil okolnosti jednání budoucího zaměstnavatele, který měl zajistit změnu zaměstnavatele, avšak neučinil tak. Správní orgán rovněž neobjasnil obavy žalobce, kvůli nimž odmítl tuto společnost identifikovat. Žalovaný současně nedostatečně zohlednil příčiny absence pobytového oprávnění a celkovou osobní situaci žalobce.

6. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě odkázal na obsah správního spisu a odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. K tvrzenému postupu budoucího zaměstnavatele žalovaný uvedl, že žalobce při výslechu výslovně odmítl tohoto zaměstnavatele označit. Správní orgán tak neměl k dispozici identifikační údaj, který by mu umožnil vyžádat si vyjádření konkrétní společnosti nebo opatřit její dokumentaci. Tvrzenou obavu z následků označení společnosti žalobce konkrétně rozvedl až v žalobě, ve správním řízení neuvedl skutečnosti nasvědčující nátlaku, vyhrožování nebo jiné objektivní překážce, která by mu bránila zaměstnavatele označit. Ani případné pochybení budoucího zaměstnavatele by však samo o sobě nezaložilo oprávněnost žalobcova pobytu. Mohlo pouze vysvětlovat vznik situace a být zohledněno v rámci přiměřenosti a délky zákazu vstupu. Přiměřenost rozhodnutí nebyla posouzena toliko formálně, jak ostatně vyplývá i z napadeného rozhodnutí. Žalovaný při posouzení přiměřenosti vyhoštění zohlednil dosavadní žalobcův bezproblémový pobyt. Žalovaný respektoval požadavek individuálního hodnocení a vzájemného poměření relevantních okolností dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2013, čj. -45, které dostatečně zjistil a řádně vyhodnotil. Rozsudky Nejvyššího správního soudu ze čj. -43 a -51, na které žalobce odkazuje, nejsou aplikovatelné, neboť se týkaly žádostí o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty a procesního postupu ministerstva vnitra při posuzování těchto žádostí a nikoli správního vyhoštění.

III. Posouzení žaloby

7. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) v souladu s , (dále jen „ “), přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobcem vymezených námitek, vycházel při tom v souladu s ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného, a shledal, že žaloba není důvodná. O věci rozhodl bez jednání, jelikož s takovým postupem žalobce i žalovaný vyjádřili souhlas, resp. nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ( ). Žalobce sice navrhl provedení důkazů, avšak to samo o sobě neznamená nesouhlas s rozhodnutím o věci bez nařízení jednání (usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 2. 2016, čj. -48, č. 3380/2016 Sb. NSS). Všechny žalobcem navrhované důkazy jsou součástí předloženého správního spisu. Tím se dokazování neprovádí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, čj. -117, č. 2383/2011 Sb. NSS).

8. Městský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, kterou žalobce spatřoval v nedostatečném zdůvodnění přiměřenosti rozhodnutí o vyhoštění a stanovení patnáctiměsíčního zákazu vstupu žalobce na území EU a smluvních států. K tomu městský soud uvádí, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tedy jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, čj. -74, č. 1566/2008 Sb. NSS). Dále musí odůvodnění rozhodnutí obsahovat skutková zjištění, hodnocení důkazů, jakož i právní závěry z nich vyplývající (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. -75, č. NSS, či ze dne 21. 12. 2006, čj. -63, č. 1112/2007 Sb. NSS). Všem těmto požadavkům napadené rozhodnutí dostálo. S ohledem na zásadu jednotnosti správního řízení jsou napadené rozhodnutí a prvoinstanční rozhodnutí posuzována jako jeden celek (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2013, čj. -47). Přiměřenosti rozhodnutí o vyhoštění se věnoval prvostupňový správní orgán na str. 4 a 5 prvoinstančního rozhodnutí, kde podrobně popsal důvody, pro které nepovažuje rozhodnutí o správním vyhoštění za nepřiměřené z hlediska kritérií stanovených § 174a zákona o pobytu cizinců. Prvostupňový orgán a následně i žalovaný v rámci posouzení přiměřenosti rozhodnutí o vyhoštění hodnotily společenské a kulturní vazby žalobce v České republice, existenci rodinného či jiného blízkého zázemí, ekonomické poměry žalobce v ČR, jeho věk a zdravotní stav, délku a bezproblémovost jeho legálního pobytu na území ČR a rovněž intenzitu vazeb k domovskému státu. Správní orgány rovněž neopomněly tato kritéria posoudit ve vzájemné souvislosti a poměřit se zájmy žalobce a státu (viz rozsudek NSS ze dne 5. 3. 2013, čj. -45). Soud tedy nesouhlasí s argumentací žalobce, že v napadeném rozhodnutí absentuje posouzení přiměřenosti rozhodnutí o vyhoštění dle kritérií uvedených v rozsudku sp. zn. , b. 22).

9. Přiměřeností patnáctiměsíčního zákazu vstupu se pak prvostupňový orgán zabýval na str. 5 a 6 rozhodnutí o vyhoštění, kde rozvedl důvody, pro které má lhůtu za přiměřenou. Žalovaný pak argumentaci prvostupňového správního orgánu na str. 4 napadeného rozhodnutí ještě dále doplnil, když zdůraznil, že při stanovení doby zákazu vstupu neopomněl přihlédnout i k tvrzeným okolnostem, za nichž neoprávněný pobyt vznikl, i k osobním poměrům žalobce. Soud rovněž toto odůvodnění považuje za zcela dostatečné, splňující požadavky na přezkoumatelnost rozhodnutí. Žalobce sice podal proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, ovšem pouze v blanketní podobě, a toto v průběhu řízení nijak nekonkretizoval. Nelze tedy žalovanému vyčítat, pokud se v napadeném rozhodnutí v podrobnostech nezabýval některými námitkami vznesenými až v této žalobě (konkrétně jde o tvrzenou obavu z následků označení budoucího zaměstnavatele).

10. Soud tak uzavírá, že rozhodnutí o správním vyhoštění, ve spojení s napadeným rozhodnutím, obsahuje dostatečnou úvahu stran délky i přiměřenosti správního vyhoštění žalobce; ostatně tyto úvahy bylo možné podrobit soudnímu přezkumu (viz dále). Co se týká konkrétních skutkových okolností případu žalobce, ty byly zohledněny v rozsahu, který byl správním orgánem zjištěn na podkladě záznamů v úředních evidencích a údajů, které o sobě sdělil sám žalobce.

11. Žalobce dále namítal, že délka uloženého zákazu vstupu na území EU a smluvních států je nepřiměřená. Žalobce více než pět let pobýval na území ČR legálně a bez jakýchkoli problémů. Žalovaný rovněž dostatečně neprošetřil okolnosti, za nichž přišel o pobytové oprávnění. Zejména neobjasnil obavy žalobce, kvůli nimž odmítl společnost budoucího zaměstnavatele identifikovat.

12. Soud se v prvé řadě zabýval námitkou nedostatečně zjištěného skutkového stavu, tedy tvrzením, že žalovaný dostatečně neprošetřil okolnosti, za nichž přišel o pobytové oprávnění, konkrétně, že nezjišťoval příčiny, proč žalobce odmítl uvést jméno budoucího zaměstnavatele.

13. Soud z obsahu správního spisu zjistil, že tato námitka nebyla žalobcem v průběhu správního řízení uplatněna.

14. Z hlediska možnosti uplatnění žalobních bodů, které nebyly žalobcem uplatněny v rámci správního řízení, Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 8. 2008, čj. - 62, č. 1742/2009 Sb. NSS, uvedl, že „žalobce je oprávněn uplatnit v žalobě všechny důvody, pro které považuje napadené správní rozhodnutí za nezákonné, bez ohledu na skutečnost, že některé z nich neuplatnil v odvolacím řízení, ač tak učinit mohl.“ (…) „Žalobce zajisté nemůže účinně zpochybňovat zákonnost postupu žalovaného správního orgánu a vytýkat mu jako procesní vadu, že se nevypořádal se skutečnostmi či právními námitkami, které ve správním řízení neuvedl nebo které uplatnil opožděně, může však bez omezení namítat nesprávné právní posouzení věci, k němuž žalovaný svým postupem dospěl“.

15. Aplikováno na nynější věc otázku existence obav a jejich příčiny soud považuje za otázku skutkovou. Skutečnost, zda měl správní orgán v rámci povinnosti stanovené , (dále „s. ř.“) tyto obavy zjišťovat, je otázkou právní.

16. Podle § 50 odst. 3 s. ř. platí, že správní orgán je povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.

17. Žalovaný byl povinen zkoumat existenci okolností ve prospěch žalobce, vyplývaly-li by z výpovědi nebo jiných podkladů konkrétní indicie obav, které vyžadovaly objasnění.

18. Soud ze správního spisu ověřil, že žalobcem uplatněná argumentace obavou z následků označení společnosti budoucího zaměstnavatele nemá předobraz ve správním spisu. V rámci provedeného výslechu žalobce na otázku „Uveďte vaše od kdy, do kdy jste na území pracoval a pro jaké firmy?“ žalobce odpověděl: „Od 15. 02. 2024 do 16. 10. 2025 jsem pracoval pro firmu S. G. A. Od té doby nikde nepracuji ani nemám žádné brigády. Našel jsem si nového zaměstnavatele, ale stále čekám na to až mi řekne, že můžu začít u něj pracovat a měl i změnu nahlásit. Nebudu uvádět, o jakého zaměstnavatele jde.“ Soud souhlasí s žalovaným, že takto formulovaná odpověď na první pohled nenasvědčuje tomu, že by byl žalobce vystaven nátlaku, vyhrožování nebo jiné objektivní překážce, která by mu bránila zaměstnavatele označit. Rovněž ani z jiného tvrzení žalobce či jím podaného odvolání není patrná jeho obava z tísně či vyhrožování ve vztahu s budoucím zaměstnavatelem. Soud tak souhlasí s žalovaným, že ve správním řízení nevyšly najevo okolnosti, které by vyžadovaly další zjišťování důvodů, proč žalobce odmítl uvést název budoucího zaměstnavatele.

19. Dále se soud zabýval námitkou nepřiměřenosti doby uloženého zákazu vstupu na území.

20. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

21. V rozsudku ze dne 30. 1. 2019, čj. -23, Nejvyšší správní soud uvedl, že „stanovení doby, na kterou je cizinci uloženo vyhoštění, je věcí uvážení správního orgánu, soud přitom v takové situaci přezkoumává pouze, zda správní orgány nevybočily z mezí a hledisek stanovených zákonem“. Správní uvážení přitom podléhá přezkumu ze strany správních soudů pouze v tom směru, zda žalovaný správní orgán uvážení nezneužil či zda je nepřekročil (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, čj. -42, č. 906/2006 Sb. NSS). Úkolem soudu tak není nahradit správní orgán v jeho odborné kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, a zda nedošlo při správním uvážení k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem.

22. Na str. 5 rozhodnutí o vyhoštění prvostupňový správní orgán uvedl, že doba patnácti měsíců je adekvátní s ohledem na dobu neoprávněného pobytu dosahující téměř tří měsíců. Prvostupňový správní orgán přihlédl k tomu, že na straně žalobce jde o první porušení, a že se správním orgánem spolupracoval, jde však o osobu dospělou a svéprávnou, a proto se více měl zajímat o to, aby respektoval právní předpisy. Po ukončení zaměstnaneckého poměru svou situaci ve vztahu ke správním orgánům po dobu téměř 6ti měsíců nijak neřešil. Žalobce rovněž není přihlášený k pobytu, nemá ani sjednáno zdravotní pojištění. Uložení správního vyhoštění je v případě žalobce prostředkem přiměřeným k dosažení legitimního cíle, a to ukončení dalšího protiprávního jednání. Žalovaný na str. 3 a 4 napadeného rozhodnutí k uvedenému doplnil, že nepřehlédl, že žalobce na území České republiky pobýval již od roku 2019, tato skutečnost však sama o sobě nepřevažuje nad skutečností, že na území ČR pobýval následně nelegálně, po skončení pobytového oprávnění. Současně žalobce neuvedl existenci rodinných nebo majetkových vazeb takové intenzity, které by činily rozhodnutí o správním vyhoštění nepřiměřeným. Dále žalovaný uvedl, že skončení pracovněprávního vztahu může být zohledněno jako okolnost vysvětlující žalobcovu následnou pobytovou situaci. Nezbavuje však žalobce odpovědnosti zajistit si po zániku pracovněprávního vztahu nový zaměstnavatelský vztah, hodlal-li na území ČR dále pobývat za účelem zaměstnání. Samotná doba zákazu vstupu na území dle názoru žalovaného dostatečně reflektuje skutečnost, že nejde pouze o krátkodobé či administrativně nevýznamné překročení pobytového oprávnění, přičemž se pohybuje v dolní hranici zákonného rozsahu. Stanovení doby zákazu vstupu tak žalovaný považuje přiměřené povaze a závažnosti protiprávního jednání a nepředstavuje překročení mezí správního uvážení.

23. Takto odůvodněné uložení správního vyhoštění je naprosto dostačující a v souladu se zákonem. Soud v dané věci neshledal, že by žalovaný překročil výše vymezené meze správního uvážení nebo že by je zneužil. Žalobce se dopustil protiprávního jednání spočívajícího v nelegálním pobytu na území Česka, pro které může cizinci správní orgán uložit zákaz vstupu na území členských a smluvních států v délce až pěti let. Oba správní orgány přitom zohlednily jak polehčující okolnosti, tedy že žalobce po dobu správního řízení spolupracoval a že se jednalo o jeho první zjištěné protiprávní jednání, tak okolnosti přitěžující, tedy délku nelegálního pobytu, nenahlášení místa pobytu i absenci zdravotního pojištění. Bez povšimnutí pak nezůstává ani skutečnost, že žalobce byl odhalen až kontrolní činností policie, žalobce tedy sám neprojevil iniciativu řešit svou pobytovou situaci. Maximální doba, na kterou bylo ze zákona možno uložit správní vyhoštění v daném případě činí pět let. Dobu správního vyhoštění o délce jedné čtvrtiny z maximální možné doby, tj. o délce 15 měsíců, uloženou v posuzované věci prvostupňovým orgánem a potvrzenou žalovaným soud považuje za odpovídající danému případu a je rovněž zcela v mezích současné judikatury v obdobných případech.

24. Městský soud v rozsudku ze dne 13. 3. 2024, čj. -27 neshledal nepřiměřeným správní vyhoštění cizince v délce patnácti měsíců za neoprávněný pobyt na území ČR trvající přibližně pět měsíců. Skutkové okolnosti posuzovaného případu přitom byly podobné těm, které zdejší soud posuzuje nyní. V rozsudku ze dne 15. 5. 2026, čj. -23 městský soud posuzoval další skutkově obdobný případ, v němž cizinec za účelem výkonu zaměstnání pobýval na území České republiky neoprávněně po dobu pouhých 41 dnů. Stejně jako v projednávané věci bylo i v tomto případě neoprávněné setrvání cizince zjištěno při provedené pobytové kontrole; rovněž zde cizinec se správními orgány, stejně jako žalobce, spolupracoval, neexistence pobytového oprávnění si však byl vědom a na území i nelegálně pracoval. Na základě těchto skutkových okolností mu bylo uloženo správní vyhoštění v délce patnácti měsíců i za nelegální pobyt trvající necelý měsíc a půl.

25. Žalobní námitka týkající se nepřiměřenosti délky uloženého správního vyhoštění tedy není důvodná.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

26. Městský soud neseznal žádnou ze vznesených námitek důvodnou, proto z výše uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl podle

27. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn Žalobce v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední povinnosti, proto mu soud podle náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha, 7. října 2026

Kateřina Kozáková v.r.

samosoudkyně

Shodu s prvopisem provedla S. K.