Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
41 A 33/2026 - 28.pdf
PDF · 0 B
No categories available
41 A 33/2026 - 28
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Křížem v právní věci
žalobce: B. Z., narozený X
státní příslušnost X
bytem X
zastoupený advokátem Mgr. Markem Sedlákem
se sídlem Kašparovo náměstí 2271/5, Praha 8
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7
o žalobě ze dne 31. 8. 2026 na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu zaevidované pod č. j. OAM-0413370/DO-2026 jako nepřijatelné dne 12. 8. 2026
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou ze dne 31. 8. 2026 podanou u Městského soudu v Praze domáhal vydání rozsudku, jímž by soud vyslovil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci dne 12. 8. 2026 vrátil jeho žádost o udělení dočasné ochrany jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Zároveň navrhl, aby soud žalovanému přikázal obnovit stav před vrácením žádosti o udělení dočasné ochrany a tuto žádost přijmout.
2. V žalobě uvedl, že s ohledem na probíhající invazi Ruské federace vycestoval z Ukrajiny do Rumunska, kde získal dočasnou ochranu, která však již byla zrušena. V současné době nedisponuje v žádném státě Evropské unie dočasnou ochranou ani jiným pobytovým oprávněním. Dne 12. 8. 2026 se dostavil na pracoviště žalovaného, kde podal žádost o poskytnutí dočasné ochrany, ke které připojil výtisk dokumentu z ukrajinského registračního systému REZERV+ ze dne 12. 8. 2026, který prokazuje, že vůči Ukrajině plní svoje vojenské povinnosti. Jeho žádost o dočasnou ochranu však nebyla zaevidovaná a žalovaným byla zamítnuta s odůvodněním, že je nepřijatelná, neboť žalobce nesplnil vojenskou povinnost, má záznam v TPD Rumunsko. Žalobci byl formulář žádosti o dočasnou ochranu vrácen zpět.
3. Žalobce je přesvědčen, že výše popsaný postup žalovaného považuje za nezákonný zásah ve smyslu § 82 s.ř.s. Je přesvědčen, že mu jakožto státnímu příslušníkovi X, který v době zahájení ruské invaze na území Ukrajiny dne 24. 2. 2022 ve svém domovském státě pobýval, svědčí právo přemístit svůj pobyt do jiné členské země. Odkázal přitom na soudobou judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), který ve svých rozsudcích uvedl, že § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“) odporuje unijnímu právu (rozsudky ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42 a č. j. 1 Azs 174/2024-42). Z citovaných rozsudků vyplývá, že osobám, na něž se vztahuje prováděcí rozhodnutí, z dohody členských států o vyloučení čl. 11 směrnice o dočasné ochraně a z výkladových stanovisek Komise jakožto soft-law svědčí právo primární volby členského státu, v němž požádají o vydání povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, a poté, co takové pobytové oprávnění získají, také právo sekundárního pohybu v rámci Unie či sekundární volby členského státu.
4. S ohledem na výše uvedené má žalobce za to, že žalovaný byl povinen jeho žádost přijmout a věcně ji projednat. V této souvislosti žalobce zmínil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2025 vydaný pod sp. zn. 10 A 56/2025, z něhož plyne, že pokud žádost o dočasnou ochranu v České republice bude podána poté, co osoba již v minulosti obdržela pobytové oprávnění v jiném členském státě, avšak tímto oprávněním k okamžiku podání žádosti prokazatelně již nedisponuje, nelze uplatnit institut nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina pro jeho neslučitelnost s právem Unie.
5. Žalobce dále namítl, že na Ukrajině se zaregistroval jako branec, avšak k vojenské službě doposud nebyl povolán. Tuto skutečnost žalovanému při podání žádosti prokázal aktuálním výtiskem informací z ukrajinského systému REZERV+, které se žalobce týkají. Z tohoto výtisku vyplývá, že se jako branec zaregistroval, ale k vojenské službě ještě nebyl povolán. Své vojenské povinnosti na Ukrajině tedy plní. Není tedy pravdou závěr žalovaného, že žalobce neplní svoji vojenskou povinnost. Žalovaný ani neuvedl, jaké konkrétní vojenské povinnosti podle jeho názoru žalobce nesplnil nebo jejich splnění neprokázal. Žalobce má za to, že splňuje podmínky čl. 2 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2026/1912 ze dne 30. 7. 2026 (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2026/1912“).
6. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě konstatoval, že žalobcovu žádost o udělení dočasné ochrany ze dne 12. 8. 2026 vyhodnotil jako nepřijatelnou ve smyslu § 5 odst. 1 písm. b) a f) Legis Ukrajina. Článek 2 prováděcího rozhodnutí 2026/1912 s účinností od 5. 8. 2026 stanoví, že dočasná ochrana uvedená v čl. 2 rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 se poskytne pouze osobám, které plní své vojenské povinnosti na Ukrajině, případně po předložení důkazu o této skutečnosti. Tato podmínka se nevztahuje na osoby, které v daném členském státě požívaly dočasné ochrany již přede dnem nebo ke dni 30. 7. 2026 a které si toto postavení po uvedeném datu v daném členském státě nepřetržitě zachovaly. Žalobce ve své žádosti o udělení dočasné ochrany uvedl, že před 24. 2. 2022, respektive k tomuto datu, pobýval na území Ukrajiny. Z jím předložených dokladů nevyplynuly skutečnosti, které by toto tvrzení zpochybňovaly. Současně však platí, že žalobce ke dni 30. 7. 2026 nebyl držitelem oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany v České republice a takovým držitelem se nestal ani nepřetržitě od tohoto data až do současnosti. Za této situace byl povinen prokázat splnění svých vojenských povinností na Ukrajině.
7. Žalovaný posuzoval žádost žalobce o udělení dočasné ochrany rovněž z hlediska § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina a dospěl k závěru, že žádost je nepřijatelná také z důvodu uvedeného v tomto ustanovení. Důvodem tohoto postupu byla skutečnost, že žalobce figuruje v Platformě pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy Evropské unie (Temporary Protection Platform) jako držitel dočasné ochrany v Rumunsku, a to ode dne 10. 7. 2026. Tato skutečnost je v uvedené platformě zaznamenána označením „tp“ v rubrice „Type of protection“, který představuje zkratku anglického označení „Temporary protection“ a používá se v případech, kdy cizinec získal v jiném členském státě povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany a ke dni podání byl držitelem pobytového oprávnění. Žalovaný při posouzení věci vycházel mimo jiné i ze skutečností uvedených samotným žalobcem v tiskopisu žádosti o poskytnutí dočasné ochrany. Žalobce v něm výslovně uvedl, že je držitelem oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v Rumunsku. Podle žalovaného je pro posouzení přijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina rozhodné, zda bylo žadateli povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany již uděleno v jiném členském státě Evropské unie. Znění tohoto ustanovení neváže nepřijatelnost žádosti na to, zda takové pobytové oprávnění trvalo také ke dni podání následné žádosti v České republice. Ani případné doložení projevu vůle žalobce směřujícího k ukončení dočasné ochrany v Rumunsku by proto samo o sobě neměnilo skutečnost rozhodnou podle citovaného ustanovení, tedy že žalobci již bylo pobytové oprávnění za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie uděleno. Žalovaný proto jeho žádost vyhodnotil jako nepřijatelnou rovněž podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina.
8. K nepřijatelnosti žalobcovy žádosti podle § 5 odst. 1 písm. b) žalovaný dále uvedl, že prováděcí rozhodnutí 2026/1912 používá v čl. 2 pojem „vojenské povinnosti na Ukrajině“, aniž by jeho obsah blíže vymezovalo. Při jeho výkladu je proto namístě vycházet z právního řádu Ukrajiny, který upravuje obsah a rozsah vojenských povinností osob podléhajících ukrajinské jurisdikci. Žalovaný konkrétně vycházel ze zákona č. 2233-XII ze dne 25. 3. 1992 o vojenské povinnosti a vojenské službě, jenž v čl. 1 vymezuje obsah vojenské, respektive branné povinnosti občanů Ukrajiny. Za osoby, které vůči Ukrajině již nemají vojenské povinnosti, lze považovat osoby, které byly v souladu s čl. 37 odst. 6 tohoto zákona z vojenské evidence zcela vyřazeny. Úplné vyřazení z vojenské evidence totiž správní orgán považuje za skutečnost dokládající, že dotčená osoba nadále nepodléhá povinnostem spojeným s vedením v této evidenci. Uvedený závěr správní orgán použil jako interpretační východisko při výkladu pojmu „osoby, které splňují své vojenské povinnosti na Ukrajině“, obsaženého v čl. 2 prováděcího rozhodnutí 2026/1912. Podle právního názoru správního orgánu nelze za splnění vojenských povinností považovat pouhou skutečnost, že jejich výkon byl dočasně odložen nebo pozastaven. V takovém případě vojenské povinnosti dotčené osoby nadále trvají, byť se v daném období neuplatňují v plném rozsahu. Naproti tomu úplné vyřazení osoby z vojenské evidence představuje stav, kdy dotčená osoba již vojenským povinnostem spojeným s vedením v této evidenci nepodléhá.
9. Ze zákona č. 2233-XII vyplývá nejen obsah vojenských povinností občanů Ukrajiny, ale rovněž skutečnost, že těmto povinnostem nepodléhá osoba, která byla z vojenské evidence zcela vyřazena z důvodu nezpůsobilosti k vojenské službě. Pro posouzení věci je však nezbytné vyložit, co se rozumí plněním vojenských povinností v kontextu čl. 2 prováděcího rozhodnutí 2026/1912. Při výkladu tohoto pojmu je třeba vycházet nejen z jeho jazykového vyjádření a příslušné ukrajinské právní úpravy, ale rovněž z účelu, který prováděcí rozhodnutí sleduje zúžením okruhu osob, na něž se dočasná ochrana vztahuje. Tento účel je vyjádřen zejména v bodě 13 recitálu prováděcího rozhodnutí, podle něhož: „Bez ohledu na potřebu prodloužit dočasnou ochranu o další přechodné období jednoho roku je důležité, aby společný přístup Unie zohledňoval měnící se obranné potřeby Ukrajiny.“ Obdobně bod 16 recitálu zdůrazňuje potřebu: „uplatňovat dočasnou ochranu způsobem, který zároveň negativně neovlivní celkovou schopnost Ukrajiny co nejlépe se bránit proti nezákonné ruské útočné válce a svobodně rozhodovat o organizaci svých obranných sil“. Pojem „osoby, které splňují své vojenské povinnosti na Ukrajině“ obsažený v čl. 2 prováděcího rozhodnutí 2026/1912 je tudíž nutno vykládat tak, aby přiznání dočasné ochrany neumožňovalo osobám, jejichž vojenské povinnosti podle ukrajinského práva nadále trvají, dlouhodobě setrvávat mimo území Ukrajiny způsobem, který by fakticky znemožňoval nebo podstatně ztěžoval plnění těchto povinností. Dočasná ochrana nemá sloužit jako právní titul k pobytu mimo území Ukrajiny osobám, které nadále podléhají vojenským povinnostem a mohou být v souladu s ukrajinským právem povolány k jejich plnění. Takový výklad podle názoru žalovaného odpovídá cíli prováděcího rozhodnutí, jímž je na jedné straně pokračovat v poskytování ochrany vysídleným osobám, na straně druhé však zajistit, aby uplatňování institutu dočasné ochrany nepůsobilo proti oprávněným obranným potřebám Ukrajiny a neomezovalo její schopnost organizovat vlastní obranné síly.
10. Při posouzení splnění vojenských povinností na Ukrajině nelze dle žalovaného pominout ani právní úpravu upravující možnost ukrajinských státních příslušníků opustit území Ukrajiny v době válečného stavu. Jedná se zejména o usnesení Kabinetu ministrů Ukrajiny č. 57 ze dne 27. 1. 1995, kterým byla schválena pravidla pro překračování státní hranice občany Ukrajiny, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „Pravidla“). Podle v době rozhodování účinného znění Pravidel překračování státní hranice občany Ukrajiny za trvání stanného práva a všeobecné mobilizace mohou území Ukrajiny opustit pouze osoby výslovně uvedené v čl. 2 odst. 2 těchto Pravidel a za podmínek v tomto ustanovení stanovených. Uvedené ustanovení je koncipováno jako pozitivní výčet kategorií osob, na které se omezení vycestování nevztahuje. Zařazení osoby do některé z těchto kategorií přitom samo o sobě neznamená, že tato osoba přestává podléhat vojenským povinnostem podle ukrajinského práva. Právní úprava tímto způsobem stanoví výjimky z omezení vycestování, nikoli nutně důvody zániku vojenských povinností nebo vyřazení osoby z vojenské evidence. Je proto třeba důsledně rozlišovat mezi oprávněním osoby překročit státní hranici a jejím právním postavením z hlediska trvání a plnění vojenských povinností. Podle čl. 2 odst. 2 bodu 19 Pravidel se uvedené omezení nevztahuje mimo jiné na státní příslušníky Ukrajiny mužského pohlaví ve věku od 18 do 22 let. Těmto osobám je za podmínek stanovených ukrajinským právem umožněno vycestovat z území Ukrajiny. Také ve vztahu k mužům ve věku od 23 do 60 let stanoví Pravidla několik výjimek, na jejichž základě je těmto osobám umožněno opustit území Ukrajiny. Tyto výjimky jsou upraveny zejména v čl. 2 odst. 2 bodech 1, 8, 9, 12, 13, 20 a 21 Pravidel a zpravidla se vztahují buď ke krátkodobému vycestování, nebo k vycestování souvisejícímu s výkonem určité činnosti v zahraničí, například v případě řidičů mezinárodní nákladní dopravy, členů leteckých posádek či námořníků. Omezení vycestování se současně nevztahuje ani na některé osoby, jimž byl výkon vojenské služby odložen. Z existence těchto výjimek však podle názoru žalovaného nelze dovozovat, že osoby, které jsou na jejich základě oprávněny opustit území Ukrajiny, současně splnily své vojenské povinnosti na Ukrajině ve smyslu čl. 2 prováděcího rozhodnutí 2026/1912. Zákon č. 2233-XII o vojenské povinnosti a vojenské službě vymezuje vojenské povinnosti občanů Ukrajiny široce, přičemž jejich trvání není samo o sobě dotčeno tím, že bylo konkrétní osobě za stanovených podmínek umožněno opustit území Ukrajiny. Výjimky upravené v Pravidlech se vztahují k omezení vycestování, nikoli bez dalšího k samotné existenci vojenských povinností dotčené osoby. Umožňují tedy osobě překročit státní hranici za podmínek stanovených ukrajinským právem, aniž by z jejich uplatnění nutně vyplývalo, že vojenské povinnosti této osoby byly splněny či zanikly.
11. Podáním žádosti o poskytnutí dočasné ochrany v České republice žadatel projevuje vůli získat pobytové oprávnění, které mu umožní setrvávat mimo území Ukrajiny jako osobě vysídlené z tohoto území. Jestliže přitom jeho vojenské povinnosti podle ukrajinského právního řádu nadále trvají a předpokládají jeho přítomnost na Ukrajině, směřuje podaná žádost objektivně k vytvoření pobytového statusu, který je s řádným plněním těchto povinností obtížně slučitelný. Žadatel proto nemůže splnění podmínek čl. 2 prováděcího rozhodnutí 2026/1912 dovozovat pouze z toho, že území Ukrajiny legálně opustil a následně požádal o dočasnou ochranu v České republice. Právě naopak, žádostí o dočasnou ochranu usiluje o právní titul k dalšímu setrvávání mimo území Ukrajiny. Je proto povinen prokázat, že své vojenské povinnosti splnil, že je řádně plní, nebo že od nich byl osvobozen, resp. vyřazen z evidence.
12. Žalovaný má za to, že přinejmenším v případě mužů ve věku od 23 do 60 let zpravidla nelze za osobu, která řádně splnila své vojenské povinnosti na Ukrajině ve smyslu čl. 2 prováděcího rozhodnutí 2026/1912, považovat státního občana Ukrajiny, který nebyl zcela vyřazen z vojenské evidence z některého z důvodů uvedených v čl. 37 odst. 6 zákona č. 2233-XII o vojenské povinnosti a vojenské službě. Je-li taková osoba nadále vedena ve vojenské evidenci, podléhá alespoň některým z vojenských povinností vymezených ukrajinským právním řádem a musí být dostupná k jejich plnění v rozsahu odpovídajícím jejímu vojenskému statusu.
13. U mužů ve věku od 18 do 60 let, kteří vycestovávají z území Ukrajiny, je jedním z předpokladů vycestování předložení vojenského registračního dokladu. Tato povinnost nevyplývá z výše citovaných Pravidel, nýbrž přímo ze zákona Ukrajiny ze dne 23.10.1993 č. 3543-XII o mobilizační přípravě a mobilizaci. Uvedenou povinnost stanoví čl. 22 odst. 6 tohoto zákona následujícím způsobem: „V období mobilizace (s výjimkou cílené mobilizace) jsou občané Ukrajiny mužského pohlaví ve věku od 18 do 60 let povinni mít u sebe vojenský evidenční doklad a předložit jej na požádání oprávněnému zástupci územního centra pro doplňování a sociální podporu, policistovi nebo zástupci Státní pohraniční služby Ukrajiny v pohraničním pásmu, kontrolovaném pohraničním rajónu a na přechodech státní hranice Ukrajiny.“ Vojenský registrační doklad v elektronické podobě (eVOD) je občanům Ukrajiny dostupný prostřednictvím aplikace Ministerstva obrany Ukrajiny Reserv+. Z údajů obsažených ve vojenském registračním dokladu eVOD lze zjistit zejména, zda je dotčená osoba vedena ve vojenské evidenci, zda byla z této evidence zcela vyřazena a případně z jakého důvodu k jejímu vyřazení došlo. Tento doklad tak vypovídá přímo o evidenčním a vojenském statusu dotčené osoby podle údajů vedených příslušnými orgány Ukrajiny. Předložení vojenského registračního dokladu eVOD, jehož pravost a aktuálnost lze ověřit prostřednictvím aplikace Reserv+, proto žalovaný považuje za rozhodný a nejspolehlivější způsob ověření skutečností významných pro posouzení, zda dotčená osoba plní své vojenské povinnosti na Ukrajině, zda je splnila nebo zda od nich byla osvobozena. Výjezdové razítko ukrajinských orgánů, na které odkazuje bod 18 recitálu prováděcího rozhodnutí 2026/1912, má oproti tomu odlišnou a podstatně užší vypovídací hodnotu. Může osvědčovat, že dotčená osoba v určitém okamžiku překročila státní hranici Ukrajiny, samo o sobě však nevypovídá o jejím aktuálním postavení z hlediska vojenských povinností. Jak již bylo uvedeno výše, Pravidla umožňují za stanovených podmínek opustit území Ukrajiny rovněž osobám, které jsou nadále vedeny ve vojenské evidenci a jejichž vojenské povinnosti dosud trvají. V některých případech je přitom oprávnění k vycestování spojeno také s povinností návratu na území Ukrajiny ve stanovené době. Ze samotné existence výjezdového razítka proto nelze dovodit, na základě jakého právního důvodu bylo konkrétní osobě vycestování umožněno, zda její vojenské povinnosti nadále trvají ani zda je tato osoba splnila nebo od nich byla osvobozena. Výjezdové razítko tedy může sloužit jako důkaz o uskutečnění konkrétního překročení státní hranice, nikoli však samo o sobě jako dostatečný důkaz o splnění vojenských povinností ve smyslu čl. 2 prováděcího rozhodnutí 2026/1912.
14. V posuzované věci je nadto podstatné, že žalobce nemá v cestovním pase vyznačeno výjezdové razítko ukrajinských orgánů. Ani tento podpůrný důkazní prostředek, který by mohl osvědčovat konkrétní okolnosti jeho výjezdu z území Ukrajiny, tedy nepředložil. Požadavek na předložení předmětného dokladu v listinné podobě přitom nepředstavuje pro žadatele nepřekonatelnou překážku. Žalovanému je z jeho úřední činnosti známo, že zajištění listinného výpisu z aplikace Rezerv+ nepředstavuje komplikovaný úkon. Předložení vojenského registračního dokladu současně nepředstavuje náležitost žádosti o udělení dočasné ochrany v procesním smyslu. Nejde proto o vadu podání podle § 37 odst. 3 správního řádu, která by bránila projednání žádosti a pro jejíž odstranění by byl žalovaný povinen postupovat podle § 45 odst. 2 správního řádu. Žalovaný proto žádost žalobce posoudil jako nepřijatelnou už z toho důvodu, že žalobce při jejím podání nepředložil vojenský registrační doklad, na jehož základě by bylo možné ověřit, že splňuje své vojenské povinnosti na Ukrajině, případně že byl od těchto povinností osvobozen nebo jim nepodléhá, a při podání žádosti tedy neprokázal, že náleží do okruhu osob, na něž se vztahuje čl. 2 prováděcího rozhodnutí 2026/1912
15. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit skutečnost, že žalobce vojenský registrační doklad předložil až jako přílohu žaloby. Rozhodné skutečnosti byl totiž povinen prokázat při podání žádosti o udělení dočasné ochrany, neboť pouze tehdy se jimi mohl žalovaný zabývat, ověřit jejich aktuálnost a vyhodnotit je podle obsahu za účelem posouzení přijatelnosti žádosti. Doklad předložený teprve v řízení před soudem nebyl žalovanému při posuzování žádosti k dispozici, a nemohl proto tvořit podklad jeho tehdejšího postupu.
16. Jelikož žalobce neprokázal, že splnil své vojenské povinnosti na Ukrajině nebo že by nebyl zavázán k vojenské povinnosti, nebylo možné jej považovat za osobu, na niž se povinně vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2022/382“), a tedy ani za osobu uvedenou v § 3 Legis Ukrajina. Jeho žádost proto byla vyhodnocena jako nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. b) tohoto zákona.
17. Podle vojenského registračního dokladu eVOD předloženého v řízení před soudem žalobce náleží do kategorie osob označených údajem „Призовник“, tedy osob, které nadále podléhají vojenským povinnostem podle ukrajinského práva. Samotná skutečnost, že žalobce nebyl v době podání žádosti povolán k výkonu vojenské služby, neznamená, že jeho vojenské povinnosti zanikly, byly splněny nebo že k jejich plnění nemůže být v budoucnu povolán. Údaj „Призовник“ proto nelze vykládat jako údaj osvědčující splnění vojenských povinností. Naopak dokládá, že žalobce je nadále veden v příslušné vojenské evidenci a vojenským povinnostem podléhá, byť jejich konkrétní rozsah a aktuální způsob plnění závisí na jeho postavení podle ukrajinského práva. Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že žalobci bylo umožněno území Ukrajiny opustit. Oprávnění k vycestování a dlouhodobé setrvávání mimo území Ukrajiny na základě pobytového oprávnění z titulu dočasné ochrany představují dvě právně odlišné skutečnosti. Odklad nebo jiný právní důvod může žalobci za podmínek stanovených ukrajinským právem umožnit vycestování, aniž by současně docházelo ke splnění či zániku jeho vojenských povinností nebo k jeho úplnému vyřazení z vojenské evidence.
18. Podáním žádosti o udělení dočasné ochrany žalobce projevil vůli získat pobytové oprávnění umožňující mu dlouhodobě setrvávat mimo území Ukrajiny, přestože podle předloženého eVOD jeho vojenské povinnosti nadále trvají. Z objektivního účelu takového pobytového oprávnění lze dle názoru žalovaného důvodně usuzovat, že žalobce nepočítá s tím, že by byl po dobu jeho trvání dostupný pro plnění vojenských povinností na Ukrajině, bude-li k jejich plnění povolán. Takový záměr je obtížně slučitelný s tvrzením, že žalobce své vojenské povinnosti na Ukrajině řádně plní.
19. Žalovaný se následně vyjádřil k důvodu nepřijatelnosti žalobcovy žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina. Konstatoval, že oznámení dle § 3 odst. 3 téhož zákona odeslal Evropské komisi dne 25. 8. 2025. Vyjádřil nesouhlas s právním východiskem žalobní argumentace, která je převážně reprodukovaná přes odkazovanou judikaturu, že otázka druhotného pohybu osob požívajících dočasné ochrany je jednoznačně vyřešena v tom smyslu, že osoba požívající dočasné ochrany v jednom členském státě má právo požadovat její poskytnutí rovněž v jiném členském státě. Směrnice o dočasné ochraně dle žalovaného označuje sekundární pohyb vysídlených osob mezi členskými státy za nežádoucí jev, což musí být zohledněno při jejím výkladu. Výslovně upravuje pouze některé situace, v nichž může dojít k přesunu osoby požívající dočasné ochrany mezi členskými státy (čl. 15 odst. 6, čl. 26 odst. 4). Právo sekundárního pohybu nelze dovodit ani z prováděcího rozhodnutí 2022/382, jehož účelem je vymezení okruhu osob, na něž se režim dočasné ochrany vztahuje.
20. Žalovaný si je vědom toho, že NSS ve své dosavadní judikatuře, zejména v rozsudcích ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42 a č. j. 1 Azs 336/2024-42, dovodil z dohody členských států o neaplikování čl. 11 směrnice 2001/55/ES možnost osoby požívající dočasné ochrany přesunout výkon práv s ní spojených do jiného členského státu a získat zde povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany. V tomto směru NSS navázal zejména na stanovisko Evropské komise předložené ve věci C-753/23 (Krasiliva). Žalovaný však zastává názor, že právě tento interpretační závěr nelze považovat za natolik jednoznačný, aby nepřipouštěl existenci rozumných výkladových pochybností. Při posuzování významu dohody členských států o neaplikování čl. 11 směrnice 2001/55/ES nelze podle názoru žalovaného odhlížet od širšího kontextu fungování institutu dočasné ochrany. Její aktivace je výsledkem politického rozhodnutí členských států. Dohoda o neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně není výsledkem normativního procesu, ale jde o politickou dohodu reflektující okolnosti dočasné ochrany poskytované osobám prchajícím z Ukrajiny. Obsahem dotčeného článku jsou primárně vzájemné vztahy mezi členskými státy a mechanismus přebírání neoprávněně pobývajících osob.
21. Dále žalovaný opětovně poukázal na čl. 15 a 26 směrnice o dočasné ochraně a konstatoval, že ani z její preambule nevyplývá bezpodmínečné právo na sekundární pohyb poživatelů dočasné ochrany. Při aktivaci dočasné ochrany nebyly využity mechanismy přijímající solidarity a přemísťování předvídané zejména v čl. 25 a 26. Lze tedy dovodit, že unijní orgány vycházely ze specifické situace občanů Ukrajiny, kteří si díky bezvízovému režimu mohli zvolit členský stát, v němž budou pobývat. To snižovalo riziko zatížení států prvního vstupu. Ani z této skutečnosti však nelze dovodit právo držitele dočasné ochrany následně měnit hostitelský členský stát.
22. Dle žalovaného nelze odhlížet ani od celkového směřování společného evropského azylového systému. Snaha o regulaci a omezování druhotných pohybů představuje dlouhodobý prvek evropské azylové politiky a stejné východisko je patrné z nejnovější reformy společného evropského azylového systému. Je tedy relevantní otázka, zda lze za této situace dovodit ze směrnice o dočasné ochraně opačný přístup.
23. Žalovaný považuje za významné přihlédnout rovněž k následnému vývoji unijní právní úpravy po vydání rozsudku SDEU ve věci Krasiliva. Žalovaný v této souvislosti poukázal na prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2025/1460“), které obsahuje nové recitály reagující na problematiku druhotného pohybu (4-6). Poté bylo publikováno prováděcí rozhodnutí č. 2026/1912, kterým byla dočasná ochrana prodloužena a kterým byla současně zachována shodná východiska ve vztahu k sekundárnímu pohybu (recitál 5). I následný vývoj unijní úpravy tedy podle žalovaného potvrzuje, že otázka druhotného pohybu není natolik jednoznačná, aby nepřipouštěna výkladové pochybnosti.
24. S ohledem na praxi některých členských států nelze mít za jisté, že § 5 odst. 1 písm. d) a f) Legis Ukrajina, zejména po vydání prováděcího rozhodnutí 2025/1460, skutečně odporují unijnímu právu. K tomu žalovaný poukázal na praxi Spolkové republiky Německo, Nizozemska, Irska, Finska a Polska. Konkrétně zmínil rozsudek Vyššího správního soudu spolkové země Hesensko ze dne 21. 4. 2026, sp. zn. 3 B 535/26, rozsudek správního soudu v Kolíně nad Rýnem ze dne 15. 6. 2026 vydaný pod značkou 11 K 8595/26, rozsudky správního soudu v Kasselu ze dne 8. 5. 2026, sp. zn. 4 L 126/26.KS a ze dne 22. 7. 2026, sp. zn. 4 L 945/26.KS a rozhodnutí správního orgánu Irska.
25. Žalovaný soudu navrhl položení předběžné otázky SDEU stran souladu § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina s právem EU, kterou navrhl formulovat následovně: „Brání čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES vnitrostátní právní úpravě, podle níž je žádost o povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany nepřijatelná, pokud cizinec již získal povolení k pobytu z tohoto titulu v jiném členském státě, a to bez ohledu
na to, zda je nadále jeho držitelem, či nikoliv? Má na toto posouzení vliv dohoda členských států o neaplikování
čl. 11 směrnice 2001/55/ES?“
26. V replice, kterou reagoval na vyjádření žalovaného, žalobce namítl, že v tiskopisu žádosti nikde výslovně neuvedl, že je držitelem oprávnění k pobytu v titulu dočasné ochrany v Rumunsku. V kolonce č. 3 pouze po pravdě uvedl, že v Rumunsku dočasnou ochranu získal. Kolonka však neobsahuje požadavek na informaci o tom, zda tato dočasná ochrana stále trvá. V době, kdy žádost podával, bylo mezi ním a žalovaným nesporné, že jeho dočasná ochrana v Rumunsku byla ukončena. Žalobce to žalovanému doložil dokladem v rumunském jazyce a žalovaný si to ověřil z nějakých evidencí. Není tedy zřejmé, proč až ve vyjádření k žalobě žalovaný nově argumentuje, že měl za to, že žalobcova dočasná ochrana v Rumunsku stále trvá. Projev vůle směřující k ukončení dočasné ochrany v Rumunsku žalobce žalovanému doložil a žalovaný si to ověřoval.
27. K otázce plnění vojenských povinností žalobce znovu uvedl, že výpisem ze systému REZERV+ doložil, že je řádně zaregistrován jako branec, který nebyl k vojenské službě doposud povolán. Své vojenské povinnosti na Ukrajině tedy plní a nevyhýbá se jim.
28. Soud o věci uvážil takto:
29. Žaloba v této věci je přípustná. SDEU ve věci Krasiliva dovodil, že soudní výluka dle § 5 odst. 2 Legis Ukrajina je v rozporu s čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2001/55/ES ve spojení s čl. 47 Listiny základních práv EU. Tím byly překonány závěry rozsudku NSS ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022-46. Vrácení žádosti o udělení dočasné ochrany z důvodu její nepřijatelnosti tudíž lze soudně přezkoumat.
30. Po posouzení věci samé soud dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná.
31. Ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle ustanovení § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (viz např. rozsudek NSS ze dne 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/200565, č. 603/2005 Sb. NSS).
32. První, druhá, čtvrtá a pátá podmínka jsou v projednávané věci splněny. Vrácení žádosti o dočasnou ochranu pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do práv žalobce. Svou povahou tento úkon žalovaného, který je nepochybně zaměřen přímo proti žalobci, není rozhodnutím a jeho zákonnost je přezkoumatelná v řízení o zásahové žalobě (rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2017,
č. j. 10 Azs 153/2016-52).
33. Zbývá tedy posoudit podmínku třetí, tj. zákonnost postupu žalovaného.
34. Soud se nejprve vyjádří k tomu, že žalovaný vyhodnotil žalobcovu žádost jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina. Důvod nepřijatelnosti žádosti o udělení dočasné ochrany zakotvený v tomto ustanovení je dle názoru soudu v rozporu s unijním právem.
35. NSS již v rozsudcích ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42 a č. j. 1 Azs 336/2024-42 podrobně posoudil (ne)soulad § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina s unijním právem a své závěry strukturovaně a přesvědčivě odůvodnil. Městský soud v Praze tyto závěry následoval například v rozsudcích ze dne 23. 4. 2025 č. j. 10 A 6/2025-61, ze dne 29. 4. 2025, č. j. 3 A 79/202446, ze dne 30. 4. 2025, č. j. 17 A 10/202450, nebo ze dne 7. 5. 2025, č. j. 11 A 110/2024-44. Posléze zohlednil také novou navazující argumentaci žalovaného, a to v rozsudcích ze dne 16. 5. 2025 č. j. 10 A 42/2025-33, ze dne 20. 5. 2025, č. j. 5 A 42/2025-39, ze dne 3. 6. 2025, č. j. 18 A 22/2025-52 atd. Soud v nyní projednávané věci nevidí důvod se od závěrů vyjádřených v těchto rozhodnutích odchylovat, proto na ně bude dílem odkazovat a dílem je stručně zopakuje. Současně odkazuje i na navazující judikaturu NSS, například na rozsudky ze dne 10. 12. 2025 č. j. 5 Azs 248/2025-18 či ze dne 17. 12. 2025 č. j. 6 Azs 157/2025-18. V těchto rozsudcích NSS potvrdil závěr Městského soudu v Praze, že také § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina je v rozporu s unijním právem a nelze jej aplikovat.
36. Žalovaný je zjevně přesvědčen, že žalobci je podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina zapovězeno získání dočasné ochrany (resp. přesněji oprávnění k pobytu plynoucího z dočasné ochrany – k tomu srov. body 30–34 rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42), protože mu byla již dříve udělena dočasná ochrana v Rumunsku a Ministerstvo vnitra současně zaslalo Evropské komisi oznámení podle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina. Soud však dospěl k závěru, že § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina je rozporný s právem EU, shodně jako je tomu v případě písmen c) a d) téhož ustanovení. Jelikož závěry soudu vycházejí z judikatury NSS k § 5 odst. 1 písm. c) a d) Legis Ukrajina, soud nejprve uvádí argumentaci s tím související a následně se vyjádří k novelizaci Legis Ukrajina, kterou bylo do tohoto zákona vloženo ustanovení § 5 odst. 1 písm. f).
37. SDEU se sice ve věci Krasiliva explicitně nezabýval otázkou nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, tj. případem, kdy žadatel již disponuje dočasnou či mezinárodní ochranou jiného členského státu EU, na uvedené rozhodnutí SDEU ovšem navázal NSS v rozsudcích ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27, ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, a ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42. Z nich vyplývá, že důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina je rozporný s právem EU. Žádost je nutné ve správním řízení projednat věcně, přičemž žadateli, který již disponuje dočasnou ochranou či jiným dlouhodobým pobytovým oprávněním v členském státě EU, je nutné umožnit nechat si existující dočasnou či mezinárodní ochranu zneplatnit. Učiní-li tak, bude mu udělena dočasná ochrana, v opačném případě bude jeho žádost zamítnuta.
38. Úvahy žalovaného stran neupravení druhotného pohybu ve směrnici o dočasné ochraně jsou
v rozporu s výše zmíněnou judikaturou NSS. V ní je totiž dovozeno, že mají-li osoby dle čl. 2
odst. 1 prováděcí rozhodnutí 2022/382 právo zvolit si hostitelský členský stát, a nebude-li současně vůči nim uplatněn čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, pak z toho vyplývá rovněž právo přemístit svůj pobyt do jiné zvolené členské země EU, jinak by výluka z aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně postrádala smysl. Soud neshledává, že by byly tyto závěry NSS rozporné se smyslem a účelem směrnice o dočasné ochraně. Ta sice skutečně blíže neupravuje případy druhotného pohybu mimo čl. 15 a 26, to ovšem neznamená, že by druhotný pohyb zakazovala.
39. Je pravdou, že členské státy mohou přijmout úpravu nad minimální standard směrnice. Aplikace přerozdělovacího mechanismu dle čl. 26 směrnice o dočasné ochraně ani v případě možnosti volného výběru členského státu pro účely druhotného pohybu přitom není omezena, neboť je na základě čl. 26 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně beztak odvislá od souhlasu dotčených přemisťovaných osob. Uvedené ustanovení by postrádalo smysl, pokud by čl. 26 směrnice o dočasné ochraně bylo možné aplikovat i bez souhlasu přemisťovaných osob, protože ty by
se v takovém případě mohly vrátit nazpět. Článek 15 směrnice o dočasné ochraně sice při otevření možnosti druhotného pohybu není příliš potřebný, je ale nutné zohlednit, že se jedná o obecný minimální standard. Prováděcí rozhodnutí 2022/382 i prováděcí rozhodnutí 2025/1460 se nadto k druhotnému pohybu držitelů dočasné ochrany vyjádřila v tom smyslu, že je na základě dohody států vyloučena aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně – uvedený postup fakticky a v souladu s čl. 11 směrnice o dočasné ochraně prakticky vyprázdnil povinné slučování rodin dle čl. 15 směrnice o dočasné ochraně, protože generální výluka jakékoliv aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně má za faktický následek nutnost otevřít druhotný pohyb napříč členskými státy nejen fakticky, ale rovněž i legálně.
40. Žalovaný též dovozoval neexistenci práva na druhotný pohyb z aktualizovaného znění recitálu prováděcího rozhodnutí 2025/1460, konkrétně z recitálů (5) a (6).
41. Podle recitálu (5) „[v] souvislosti s aktivací směrnice 2001/55/ES se členské státy v jednomyslně přijatém prohlášení dohodly, že nebudou uplatňovat článek 11 uvedené směrnice {směrnice 2001/55/ES} na osoby, které požívají dočasné ochrany v daném členském státě v souladu s prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 a které se přesouvají bez povolení na území jiného členského státu, pokud se členské státy na dvoustranném základě nedohodnou jinak“.
42. Podle recitálu (6) „[s] ohledem na tento celkový kontext by nic nemělo být vykládáno tak, že znamená povinnost členského státu vydat povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany osobě, která obdržela povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě.“.
43. Žalovaný ovšem uvedené recitály dezinterpretoval, jestliže z nich dovozuje, že uvedená ustanovení a priori vylučují právo druhotného pohybu. NSS se k totožné argumentaci vyjádřil například v rozsudku ze dne 17. 12. 2025, č. j. 6 Azs 157/2025-18, v němž jednoznačně konstatoval, že „[s]kutečnost, že na vyloučení čl. 11 se nic nezměnilo, pak plyne i z prováděcího rozhodnutí 2025/1460 (recitál 5 odůvodnění), přičemž normativním obsahem tohoto prováděcího rozhodnutí (stejně jako všech předchozích, která následovala po prvotním prováděcím rozhodnutí 2022/382) je, jak připouští i stěžovatel, jen prodloužení trvání dočasné ochrany o další rok. Výklad obsažený v recitálu 6 odůvodnění nového prováděcího rozhodnutí 2025/1460 pouze upřesňuje, že práva v souvislosti s dočasnou ochranou nemají být čerpána ve dvou státech zároveň. Nevyvrací však možnost jejich čerpání postupně, tedy možnost druhotné volby státu pobytu, jak již Nejvyšší správní soud opakovaně v judikatuře konstatoval“. Ani žalovaným namítané recitály tedy možnost druhotného pohybu držitelů dočasné ochrany nevylučují.
44. Z prováděcího rozhodnutí 2025/1460 ani z Legis Ukrajina tudíž nevyplývá závěr žalovaného, že ukrajinský uprchlík, který požádal o dočasnou ochranu v určitém členském státě EU, již může nadále úspěšně čerpat dočasnou ochranu výlučně v tomto členském státě. Byť žalovaný takto konstantně interpretuje § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, v rámci soudního přezkumu je mu tato interpretace opakovaně vytýkána jako vadná.
45. Na právě uvedeném nic nemění prováděcí rozhodnutí 2026/1912 ani žalovaným zmíněná odlišná rozhodovací praxe některých soudů Spolkové republiky Německo či správních orgánů Irska. Jak již Městský soud v Praze uvedl v rozsudku ze dne 30. 6. 2026, č. j. 48 A 19/2026-35, „soud nepřehlédl zaslané rozhodnutí německého soudu potvrzující dle žalovaného jeho pohled, nicméně toto jediné rozhodnutí nemůže bez skutečně přesvědčivé argumentace tam uvedené na výše popsaném nic změnit. Zvláště vzhledem k již existující a robustní judikatuře českých správních soudů (sám žalovaný připouští, že i německé soudy na danou otázku nahlíží odlišně). Ani argumentace žalovaného, ani tento podklad z Německa či jiný podklad (jediné správní rozhodnutí) z Irska jinými slovy nejsou takové povahy, aby dosavadní judikaturu správních soudů důvodně zpochybnily a zdejší soud přiměly se od ní odchýlit.“
46. Za nepřípadnou v tomto směru soud považuje také argumentaci žalovaného společným evropským azylovým systémem. Nelze totiž srovnávat druhotný pohyb žadatele o azyl (který je mnohem více svázán se zemí, která mu azyl udělí) a držitele dočasné ochrany.
47. Důvod pro vrácení žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné dle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina představuje sloučení a reformulaci důvodů dle písmen c) a d) téhož odstavce, přičemž vede ke stejným důsledkům pro žadatele o dočasnou ochranu. Jediná změna spočívá v tom, že možnosti aplikovat tento postup má předcházet oznámení žalovaného dle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina určené Evropské komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob.
48. Koncipováním nového důvodu nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina měl zákonodárce v úmyslu překonat závěry judikatury NSS (srov. stenoprotokol 140. schůze PSP ČR z 29. 5. 2025, pozměňovací návrh poslance Petra Letochy). Tento záměr zákonodárce se však podle přesvědčení soudu minul účinkem. Zatímco závěry dosavadní judikatury bezvýhradně platí pro první podmínku dle § 5 odst. 1 písm. f), nová druhá podmínka spočívající v oznámení dle
§ 3 odst. 3 Legis Ukrajina není – ve světle práva EU – způsobilá založit nepřijatelnost žádosti.
49. Oznámení dle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina určené Evropské komisi se svou povahou blíží oznámení dle čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně. Jak uvedl Městský soud v Praze již v rozsudcích ze dne 21. 10. 2025, č. j. 17 A 123/2025-26, ze dne 10. 11. 2025, č. j. 18 A 102/2025-21, či ze dne 2. 12. 2025, č. j. 18 A 112/2025-27, jde o žádost členského státu o pomoc, která má být zajištěna prostřednictvím či ve spolupráci s orgány EU. Tato žádost je politickým (nikoli právním) aktem, z něhož bez dalšího nelze dovozovat legislativní důsledky, tj. ztrátu práva držitelů dočasné ochrany na druhotný pohyb. Soud nadto nepominul, že oznámení dle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina je oznámením o riziku vyčerpání kapacit, nikoli oznámením o překročení kapacit (srov. znění čl. 25
odst. 3 směrnice o dočasné ochraně). Čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně předpokládá, že Rada EU neprodleně posoudí situaci a přijme vhodná opatření či doporučení. Neumožňuje členskému státu, aby sám z vlastní iniciativy omezil práva, která žadateli plynou ze směrnice o dočasné ochraně a z prováděcích rozhodnutí. Pokud směrnice o dočasné ochraně nepočítá s tím, že by oznámení členského státu o tom, že byla překročena jeho kapacita, mělo jakékoli přímé důsledky pro žadatele o dočasnou ochranu, nemůže takový důsledek v podobě vytvoření „nepřekročitelné procesní brány“ založit politický akt v podobě oznámení o pouhém riziku překročení kapacity (argument a maiori ad minus). Alespoň prozatím tento nový důvod nepřijatelnosti nenachází oporu v právu EU, které stanoví minimální požadavky stran dočasné ochrany. V právu EU tedy nemůže vyvolávat ani žádné právní účinky. Proto nemůže být zákonným ani postup žalovaného, který v rozporu s právem EU použil § 5 odst. 1 písm. f) ve spojení
s § 3 odst. 3 Legis Ukrajina.
50. Soud pro úplnost uvádí, že žalovaným navrhovanou předběžnou otázku se rozhodl nepoložit, neboť obě části navržené předběžné otázky již byly přesvědčivě vyřešeny v judikatuře NSS. Městský soud v Praze se plně shoduje s postojem, který k těmto otázkám NSS zaujal, a současně není soudem, který by měl povinnost žalovaným navrženou předběžnou otázku položit
(viz např. rozsudek NSS ze dne 20. 11. 2024, č. j. 7 As 70/2024-34, bod 12).
51. NSS ve své judikatuře (viz výše) dovodil, že druhotný pohyb osob ve smyslu § 3 Legis Ukrajina je přípustný za podmínky, že takové osoby nepožívají ve stejný moment dočasné či mezinárodní ochrany ve více než jednom členském státě EU a že o žádosti o dočasnou ochranu je nutné vést řádné správní řízení. Jelikož tyto závěry nezpochybňují ani prováděcí rozhodnutí 2025/1460 a prováděcí rozhodnutí 2026/1912, měl žalovaný při aplikaci tohoto důvodu nepřijatelnosti žalobcovy žádosti nejprve postavit najisto, zda žalobce aktuálně je či není držitelem dočasné ochrany v Rumunsku. V této souvislosti je nutné dodat, že pokud již žalobce dočasnou ochranou v jiném členském státě Evropské unie nedisponuje, pak na něj § 5 odst. 1 písm. d) ani písm. f) Legis Ukrajina nelze vztáhnout. Cílem Legis Ukrajina jistě nebylo zamezit ukrajinským uprchlíkům přístup k dočasné ochraně, pokud nejsou pod mezinárodní či dočasnou ochranou některého z členských států EU. Takový postup by buďto nutil uprchlíky vracet se do země původu, což není možné v důsledku panujícího válečného konfliktu, nebo pobývat na území ČR bez pobytového oprávnění či se pokusit získat dočasnou či mezinárodní ochranu v jiném členském státu EU. Obě tato řešení jsou přitom nežádoucí – právní řád nelze vykládat restriktivně, aby docházelo k systematickému nárůstu počtu osob bez pobytového oprávnění v ČR, stejně jako není možné, aby byli uprchlíci bez právního titulu de facto nuceni opustit území ČR. Takový postup by nadto obcházel dohodnutou neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně.
52. V případě zjištění, že žalobce stále disponuje dočasnou ochranou v Rumunsku (či jiném členském státě EU), měl žalovaný ověřit, zda daný stát nespojuje s přiznáním dočasné ochrany v jiném členském státě EU ex lege zánik dočasné ochrany analogicky k § 5 odst. 8 písm. b) Legis Ukrajina, a pokud by tomu tak nebylo, měl žalobce poučit o možnosti zneplatnění své stále existující dočasné ochrany v jiném členském státě, jelikož v souladu s právními předpisy není možné souběžně požívat dočasnou ochranu ve více členských státech EU. Protože žalovaný výše popsaným způsobem nepostupoval, jednal v tomto směru nezákonně.
53. Jak již bylo soudem konstatováno, v projednávané věci žalovaný shledal nepřijatelnost žalobcovy žádosti ze dvou důvodů, a sice, že (i) žalobce neprokázal splnění vojenských povinností k Ukrajině, a tedy není osobou podle § 3 Lex Ukrajina, což zakládá nepřijatelnost jeho žádosti podle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina, a dále proto, že (ii) žalobce je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU nebo Schengenského prostoru, tedy z důvodu uvedeného v § 5 odst. 1 písm. f) téhož zákona. Každý z těchto důvodů přitom představuje samostatný, na druhém důvodu nezávislý základ nepřijatelnosti žádosti a sám o sobě postačuje k vrácení žádosti jako nepřijatelné. V takovém případě by žaloba mohla by být úspěšná jen tehdy, pokud by žalobce důvodně tvrdil nezákonnost obou žalovaným aplikovaných důvodů nepřijatelnosti jeho žádosti. Soud nicméně dospěl k závěru, že žalovaný postupoval v souladu se zákonem, jestliže žalobcovu žádost označil za nepřijatelnou z toho důvodu, že žalobce neprokázal splnění vojenských povinností k Ukrajině.
54. Soud na tomto místě připomíná, že řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem je ovládáno dispoziční zásadou. Podáním žaloby žalobce nejen žádá soudní ochranu před jím tvrzeným nezákonným zásahem správního orgánu, ale současně vymezuje předmět soudního řízení, který je soud povinen respektovat (viz rozsudek NSS ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 As 110/2016-23). Je tedy na žalobci, aby uvedl, jaké jednání žalovaného považuje za nezákonný zásah a z jakých důvodů. Soud nemůže za žalobce domýšlet žalobní argumentaci či doplňovat skutková tvrzení nezbytná pro posouzení tvrzené nezákonnosti. Opačný postup by odporoval postavení soudu jako nestranného rozhodce sporu. Požadavek na řádné vymezení žalobní argumentace je namístě zvláště tehdy, je-li žalobce zastoupen advokátem. Rozsah soudního přezkumu je proto určen tím, jak žalobce v žalobě vymezil tvrzený zásah a důvody jeho nezákonnosti.
55. Podle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který není uveden v § 3.
56. Podle § 3 odst. 1 Legis Ukrajina ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky uděluje dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a).
57. Podle § 1 odst. 1 písm. a) Legis Ukrajina tento zákon zapracovává příslušný předpis Evropské unie a v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace dne 24. února 2022 upravuje podmínky udělování dočasné ochrany cizinců uvedených v § 3 v návaznosti na prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana, a v návaznosti na rozhodnutí Rady Evropské unie o prodloužení dočasné ochrany nebo o jejím novém zavedení podmínky jejího prodlužování nebo udělování.
58. Podle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí 2022/382 se toto rozhodnutí vztahuje na následující kategorie osob vysídlených z Ukrajiny dne 24. února 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, jež v uvedený den začala:
a) ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022;
b) osoby bez státní příslušnosti a státní příslušníci třetích zemí jiných než Ukrajiny, kterým byla před 24. únorem 2022 poskytnuta mezinárodní ochrana nebo odpovídající vnitrostátní ochrana na Ukrajině, a
c) rodinní příslušníci osob uvedených v písmenech a) a b).
59. S účinností od 5. 8. 2026 článek 2 prováděcího rozhodnutí 2026/1912 stanoví, že aniž je dotčeno právo Unie a základní práva, se dočasná ochrana uvedená v článku 2 prováděcího rozhodnutí (EU) 2022/382 a v příslušných případech prodloužená článkem 1 prováděcího rozhodnutí (EU) 2025/1460 nebo článkem 1 tohoto rozhodnutí poskytne pouze osobám, které splňují své vojenské povinnosti na Ukrajině, poté, co v příslušných případech předloží důkaz o této skutečnosti. Tento článek se nevztahuje na osoby, které v daném členském státě požívaly dočasné ochrany již přede dnem nebo v den 4. 8. 2026 a toto postavení si v daném členském státě po tomto dni nepřetržitě zachovávají.
60. Pro přiznání postavení osoby oprávněné podle § 3 Lex Ukrajina ukrajinskému státnímu příslušníkovi je tak zapotřebí kumulativního splnění podmínky (i) pobytu na Ukrajině před 24. 2. 2022, (ii) vysídlení z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil (k tomu viz např. rozsudek NSS ze dne 19. 3. 2026, č. j. 8 Azs 166/2025-32), a nově (iii) předložení důkazu o splnění vojenské povinnosti na Ukrajině.
61. Odůvodnění této nové podmínky lze nalézt v preambuli k prováděcímu rozhodnutí 2026/1912, která v bodě 15 uvádí, že „[p]odle směrnice 2001/55/ES představuje dočasná ochrana v případě hromadného přílivu vysídlených osob řízení výjimečné povahy, které se vztahuje na konkrétní kategorie osob uvedené Radou, aniž je dotčen článek 7 uvedené směrnice. Tyto konkrétní kategorie osob jsou určeny na základě objektivních kritérii při plném dodržování povinností vyplývajících z mezinárodního práva, práva Unie a základních práv. Tato kritéria jsou v příslušných případech uplatňována v souladu s článkem 15 uvedené směrnice. Při stanovování konkrétních kategorií osob, na které se dočasná ochrana vztahuje, bere Rada v úvahu mimo jiné situaci související s existencí hromadného přílivu vysídlených osob, včetně situace těchto osob v zemi původu.“
62. Podle bodu 16 preambule: „Měnící se vojenské potřeby Ukrajiny bránit se proti nezákonné ruské útočné válce, a zejména plnění branné povinnosti legitimně stanovené Ukrajinou v jejím právním řádu, vyžadují ze strany Unie plnou podporu. Proto by Unie a členské státy měly tyto potřeby plně zohlednit a současně poskytovat vysídleným osobám z Ukrajiny plnou podporu prostřednictvím dočasné ochrany. Je proto nezbytné, aby Unie nadále uplatňovala dočasnou ochranu způsobem, který vysídleným osobám přináší prospěch, ale zároveň negativně neovlivní celkovou schopnost Ukrajiny co nejlépe se bránit proti nezákonné ruské útočné válce a svobodně rozhodovat o organizaci svých obranných sil.“
63. Podle bodu 17 preambule: „Za tímto účelem, aniž je dotčeno právo Unie a základní práva, se dočasná ochrana poskytuje fyzickým osobám, které mohou případně orgánům členských států prokázat, že splňují své vojenské povinnosti. Vzhledem k tomu, že je třeba zohlednit současné potřeby v oblasti obrany určené Ukrajinou, a aniž je dotčena situace osob, které již požívají dočasné ochrany v daném členském státě přede dnem vstupu tohoto rozhodnutí v platnost nebo ke dni jeho vstupu v platnost a které si toto postavení v daném členském státě po tomto dni nadále zachovávají, by se požadavek na to, aby dotčené osoby poskytly důkaz o tom, že splňuji své vojenské povinnosti, měl začít uplatňovat ode dne vstupu tohoto rozhodnutí v platnost, což by měl být první den po vyhlášení tohoto rozhodnutí v Úředním věstníku Evropské unie.“
64. Podle bodu 18 preambule: „Právo osob požívat dočasné ochrany je okamžité, jakmile Rada zkonstatuje, že došlo k hromadnému přílivu vysídlených osob. I když za účelem zajištění řádné správy a registrace dotčené osoby se členský stát může rozhodnout požadovat splnění určitých formalit, jako je vyplnění registračního formuláře a předložení dokladů, jak stanoví prováděcí rozhodnutí (EU) 2022/382, je jedním z cílů dočasné ochrany zajistit rychlý a snadno realizovatelný postup tím, že se formality omezí na minimum. Je proto důležité, aby orgány členských států byly schopny rychle ověřit, zda fyzické osoby opouštějí území Ukrajiny legálně, a zejména v souladu se svými vojenskými povinnostmi. V této souvislosti by bylo důkazem takového povolení buď legální překročení hranice při opuštění území Ukrajiny, nebo výstupní razítko v cestovním pase. V případech, kdy takové legální opuštění území nelze potvrdit, by dotčené osoby měly mít povinnost předložit orgánům členského státu snadno ověřitelný úřední doklad v tištěné nebo elektronické podobě, například v aplikaci Reserv+, potvrzující osvobození těchto osob od vojenských povinností nebo splnění jejich vojenských povinností, aby mohly využít práv spojených s dočasnou ochranou. Důkazní břemeno by měla nést osoba žádající o dočasnou ochranu.“
65. Jak dále vyplývá z důvodové zprávy k návrhu prováděcího rozhodnutí 2026/1912 důvodová zpráva je dostupná na: https://data.consilium.europa.eu/doc/document/ST-11011-2026-INIT/cs/pdf
, jedním z cílů tohoto prováděcího rozhodnutí o prodloužení dočasné ochrany je uvést dočasnou ochranu do souladu s celkovou schopností Ukrajiny bránit se nezákonné ruské útočné válce. Proto bylo navrženo a následně přijato, aby se dočasná ochrana neposkytovala osobám, které nemohou doložit, že mají od ukrajinských orgánů povoleno opustit Ukrajinu v souladu se svými vojenskými povinnostmi. Důvodová zpráva pak výslovně uvádí, že „dočasná ochrana však není absolutní. Jedná se o mechanismus výjimečné povahy, který se může vztahovat na specifické skupiny osob určené v rozhodnutí Rady v souladu s článkem 5 směrnice. Směrnice zároveň stanoví možnost vyloučit určité osoby z dočasné ochrany na základě stanovených objektivních kritérií.“ Dle důvodové zprávy by tak měly být zohledněny vojenské potřeby Ukrajiny a zejména plnění branné povinnosti, jak jí Ukrajina legitimně stanovila ve svém právním řádu. Zároveň důvodová zpráva zdůrazňuje, že je důležité zachovat systém dočasné ochrany, který se snadno uplatňuje a který umožňuje rychlé ověření, zda jsou příslušné osoby oprávněny opustit Ukrajinu v souladu se svými vojenskými povinnostmi – v této souvislosti poukázala na to, že ukrajinské orgány vyvíjejí speciální aplikaci Reserv+, která by umožňovala stahování a tisk dokumentů zprošťujících od vojenských povinností. Dále je v důvodové zprávě uvedeno, že za účelem zajištění postupu, který omezí formality na minimum a nebude představovat administrativní zátěž pro vnitrostátní správu, by ověření, že dotčené osoby mají od ukrajinských orgánů povoleno opustit Ukrajinu v souladu se svými vojenskými povinnostmi (v případech, kdy to ukrajinské právo umožňuje), mělo být považováno za dostatečný důkaz prokazující nárok na dočasnou ochranu. Důvodová zpráva pak požadavek na ověření, zda dotčeným osobám bylo ukrajinskými orgány uděleno povolení potvrzující, že opouštějí Ukrajinu v souladu se svými vojenskými povinnostmi, považuje za přiměřený. Dle důvodové zprávy je legitimní, aby Ukrajina ve svém právním řádu upravila podmínky branné povinnosti, včetně výjimek, které brání přesně vymezeným skupinám v opuštění Ukrajiny. Důvodová zpráva dále uvádí, že ověřování tohoto požadavku se nedotýká rozhodovacích pravomocí orgánů v konkrétních případech ani práva jakékoli osoby požádat v EU o mezinárodní ochranu; uvádí, že zatímco právo osob přijíždějících z Ukrajiny požádat o azyl by jako takové zůstalo nedotčeno, odmítnutí výkonu vojenské služby není samo o sobě oprávněným důvodem pro poskytnutí mezinárodní ochrany.
66. Z hlediska povahy institutu dočasné ochrany soud poukazuje na čl. 1 směrnice o dočasné ochraně, dle kterého účelem této směrnice je stanovit minimální normy pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob ze třetích zemí, které se nemohou vrátit do země původu, a přispět k rovnováze mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími. Dočasná ochrana má výjimečnou povahu, v jejím rámci je poskytována okamžitá a časově omezená ochrana velkému množství vysídlených osob (viz čl. 2 písm. a) této směrnice), pokud splní relativně obecně nastavená kritéria. Je pak plně v pravomoci Rady EU [srov. čl. 5 odst. 3 písm. a) směrnice] určit skupinu osob, na něž se dočasná ochrana vztahuje.
67. Je obecně známou skutečností, že na Ukrajině probíhá od 24. 2. 2022 mezinárodní ozbrojený konflikt, který se týká v podstatě celého území státu a je aktem mezinárodní agrese, při němž vojska Ruské federace páchají proti Ukrajině a jejímu civilnímu obyvatelstvu zločiny proti míru a lidskosti (rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2022, č. j. 6 Azs 306/2021‑49, č. 4364/2022 Sb. NSS, bod 33). Jak vyplývá ze shora citovaného článku 16 preambule prováděcího rozhodnutí 2026/1912, je v současné situaci nezbytné, aby Unie nadále uplatňovala dočasnou ochranu způsobem, který vysídleným osobám přináší prospěch, ale zároveň negativně neovlivní celkovou schopnost Ukrajiny co nejlépe se bránit proti nezákonné ruské útočné válce a svobodně rozhodovat o organizaci svých obranných sil.
68. Ukrajina, stejně jako členské státy EU, legitimně zakotvuje brannou povinnost svých občanů ve svém právním řádu. Nové kritérium pro poskytnutí dočasné ochrany, jež spočívá ve splnění vojenských povinností vůči Ukrajině, soud považuje za zcela legitimní, racionální a objektivní; zároveň tato úprava odpovídá oprávnění Rady EU dle čl. 5 směrnice o dočasné ochraně.
69. Žalovaný tudíž nepostupoval nezákonně, pokud vycházel z prováděcího rozhodnutí 2026/1912 a požadoval od žalobce prokázání splnění jeho vojenských povinností vůči Ukrajině.
70. Ve formuláři žádosti o poskytnutí dočasné ochrany je v bodě IV. uvedeno, že muži (občané Ukrajiny) ve věku 18-60 let musí prokázat, že si na Ukrajině splnili své vojenské povinnosti, s tím, že „splnění se prokazuje výhradně:
· Výpisem z aplikace Reserv+ (eVOD) v listinné (vytištěné) podobě s tím, že tento doklad současně zobrazíte v aplikaci Reserv+ v mobilu a umožníte tak na místě ověřit jeho pravost.
· Výpisem z aplikace Reserv+ (eVOD) v listinné (vytištěné) podobě s potvrzením Zastupitelského úřadu Ukrajiny v ČR, o správnosti údajů v něm uvedených, který nebude starší než 3 pracovní dny.
· Výjezdovým razítkem z Ukrajiny ve vašem cestovním pase za předpokladu, že současně předložíte výpis z aplikace Reserv+ (eVOD) v listinné (vytištěné) podobě a zobrazíte doklad eVOD v aplikaci Reserv+ v mobilu.“
71. Žalobce sice tvrdí, že žalovanému při podání žádosti prokázal aktuálním výtiskem informací z ukrajinského systému REZERV+, že na Ukrajině se zaregistroval jako branec, avšak k vojenské službě doposud nebyl povolán. Žalovaný toto tvrzení popírá – podle něj tak žalobce neučinil a zmíněný doklad předložil až soudu jako přílohu žaloby. Pravdivosti argumentace žalovaného nasvědčuje jím předložený spisový přehled týkající se žalobcovy žádosti, ve kterém jsou zaznamenány listiny, které žalobce spolu se žádostí žalovanému předložil (cestovní doklad, doklady “Rumunsko”). Žalobcem zmiňovaný aktuální výtisk informací z ukrajinského systému REZERV+ mezi nimi uveden není. Soud přitom neshledává žádný rozumný důvod, proč by měl žalovaný předložení tohoto dokladu žalobcem při podání žádosti popírat či tajit, pokud by mu jej žalobce skutečně předložil.
72. Bez ohledu na to, zda je pravdivá verze žalovaného či žalobce, soud pro posouzení dané věci považuje za podstatné, že výtisk informací z ukrajinského systému REZERV+ týkající se osoby žalobce, jenž byl připojen k žalobě, neprokazuje, že žalobce na Ukrajině splnil své vojenské povinnosti.
73. Článek 2 prováděcího rozhodnutí 2026/1912 nestanoví, že žadatel o dočasnou ochranu má prokázat pouze to, že své vojenské povinnosti zatím neporušil. Citované ustanovení naopak výslovně hovoří o osobách, které své vojenské povinnosti na Ukrajině splňují, případně splnily, a v příslušných případech tuto skutečnost doloží. Žalovanému je třeba přisvědčit v tom, že samotná skutečnost, že určité osobě bylo podle ukrajinských právních předpisů umožněno opustit území Ukrajiny, bez dalšího neprokazuje, že tato osoba své vojenské povinnosti splnila nebo je plní ve smyslu čl. 2 prováděcího rozhodnutí 2026/1912. Oprávnění k vycestování vypovídá o možnosti překročit státní hranici v určitém okamžiku a za tehdy splněných podmínek, nikoli o splnění vojenských povinností dotčené osoby. Dokonce ani odklad výkonu vojenské služby (který žalobce nemá) sám o sobě bez dalšího nevypovídá o tom, že dotčená osoba již žádným vojenským povinnostem podle ukrajinského právního řádu nepodléhá.
74. Soud se plně ztotožnil s názorem žalovaného, že pojem „osoby, které splňují své vojenské povinnosti na Ukrajině“ obsažený v čl. 2 prováděcího rozhodnutí 2026/1912 je nutno vykládat tak, aby přiznání dočasné ochrany neumožňovalo osobám, jejichž vojenské povinnosti podle ukrajinského práva nadále trvají, dlouhodobě setrvávat mimo území Ukrajiny způsobem, který by fakticky znemožňoval nebo podstatně ztěžoval plnění těchto povinností. Dočasná ochrana nemůže být institutem, který umožní osobám, jež nadále podléhají vojenským povinnostem a mohou být v případě potřeby ukrajinskými vojenskými orgány povolány k jejich plnění, dlouhodobě setrvat mimo území Ukrajiny, a plnění vojenských povinností se tak vyhnout. Pouze takovým výkladem je možné dosáhnout cíle deklarovaného prováděcím rozhodnutím 2026/1912, tedy toho, aby uplatňování institutu dočasné ochrany nepůsobilo proti oprávněným obranným potřebám Ukrajiny a neomezovalo její schopnost organizovat vlastní obranné síly.
75. Ze žalobcem předloženého výpisu informací z ukrajinského systému REZERV+ neplyne, že by žalobce byl vyňat z vojenské evidence, že by u něj existovala trvalá překážka povolání k výkonu vojenské služby, nebo že byl z vojenské evidence zcela vyřazen. Žalobce v žalobě sám připustil, že je na Ukrajině zaregistrovaným brancem, který k vojenské službě doposud nebyl povolán. Musí mu tedy být zřejmé, že k výkonu vojenské služby povolán být může. Pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany, o které v České republice dne 12. 8. 2026 požádal, by mu ovšem umožnilo dlouhodobě setrvávat mimo území Ukrajiny, a vyhnout se tak plnění vojenských povinností, které v jeho případě nadále trvají. Skutečnost, že určitá osoba, která jako branec podléhá plnění vojenských povinností, dosud nebyla povolána k výkonu vojenské služby, sama o sobě neznamená, že její vojenské povinnosti zanikly, nebo že je již splnila.
76. Lze uzavřít, že žalovaný postupoval v souladu se zákonem, jestliže žalobcovu žádost o udělení dočasné ochrany vyhodnotil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina, neboť žalobce není cizincem, na kterého se povinně vztahuje prováděcí rozhodnutí 2022/382, jelikož neprokázal splnění vojenských povinností vůči Ukrajině. Soud proto žalobu prvním výrokem rozsudku podle § 87 odst. 3 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
77. Za splnění podmínek uvedených v § 51 odst. 1 s. ř. s. soud o žalobě rozhodl bez nařízení jednání.
78. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že procesně úspěšnému žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, soud druhým výrokem rozsudku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 14. října 2026
Mgr. Martin Kříž v. r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje I. V.