Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
22 Af 4/2025 - 82.pdf
PDF · 0 B
No categories available
22 Af 4/2025 - 82
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D. ve věci
žalobce: TSC Cleaning, a.s., IČ: 25368907
sídlem Stodolní 316/2, 702 00 Ostrava
zastoupen Mgr. Matějem Kremplem, advokátem
se sídlem Masarykova 427/31, 638 00 Brno
proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství
sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2024 č. j. 37499/24/5300-22444-707622
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Vymezení věci
1. Žalobce se podanou žalobou doručenou soudu dne 14. 2. 2025 domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, jímž byla zamítnuta odvolání žalobce a potvrzena napadená rozhodnutí Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 26. 10. 2023 č. j. 4129433/23/3210-50525-804348 – dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období měsíce ledna 2018, č. j. 4129004/23/3210-50525-804348 – dodatečný platební výměr na DPH za zdaňovací období měsíce února 2018, č. j. 4129111/23/3210-50525-804348 – dodatečný platební výměr na DPH za zdaňovací období měsíce dubna 2018, č. j. 4129131/23/3210-50525-804348 – dodatečný platební výměr na DPH za zdaňovací období měsíce května 2018, č. j. 4129142/23/3210-50525-804348 – dodatečný platební výměr na DPH za zdaňovací období měsíce června 2018, č. j. 4129152/23/3210-50525-804348 – dodatečný platební výměr na DPH za zdaňovací období měsíce července 2018, č. j. 4129169/23/3210-50525-804348 – dodatečný platební výměr DPH za zdaňovací období měsíce srpna 2018, č. j. 4129181/23/3210-50525-804348 – dodatečný platební výměr DPH za zdaňovací období měsíce září 2018.
2. Žalobce napadl rozhodnutí v celém rozsahu a navrhl jeho zrušení, stejně tak zrušení dodatečných platebních výměrů. Svůj návrh odůvodnil následujícími žalobními námitkami.
3. Žalobce se domnívá, že došlo k prekluzi lhůty pro stanovení daně. Dle jeho názoru byla daňová kontrola zahájena dne 13. 10. 2020, jelikož v tento den obdržel od správce daně oznámení o záměru zahájit daňovou kontrolu na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden až prosinec 2018 v rozsahu přijatých plnění od dodavatelů RONEY SOCCER s.r.o. v likvidaci (dále jen „RONEY“) a SUZONEX s.r.o. v likvidaci. Vzhledem k tomu, že správce daně daňovou kontrolu za měsíc březen 2018 zahájil již 21. 1. 2020 a v oznámení vymezil předmět daňové kontroly jako „leden až prosinec 2018“, má žalobce za to, že správce daně již měl podklady k části takto zahajované daňové kontroly a ze spisu je zřejmé, že disponoval některými podklady vztahujícími se též ke zbývajícím zdaňovacím obdobím roku 2018. Proto tříletá lhůta pro stanovení daně uplynula 13. 10. 2023 a dodatečné platební výměry byly vydány až po uplynutí této lhůty.
4. Druhou žalobní námitku žalobce označil jako znemožnění své procesní obrany, porušení základních zásad daňového řízení a práva na spravedlivý proces. Žalobce argumentuje skutečností, že celý průběh řízení u správce daně cílil na prokázání skutečnosti, že žalobcem deklarovaná plnění od dodavatelů RONEY a SUZONEX s.r.o. v likvidaci neproběhla nebo neproběhla v žalobcem deklarovaném rozsahu a tímto směrem se ubíral i celý průběh dokazování před správcem daně. Až žalovaný v průběhu odvolacího řízení v roce 2024 změnil důvod pro zamítnutí nároku na odpočet DPH na účast žalobce v řetězci zasaženém podvodem na DPH. Žalobce se domnívá, že mu bylo vzhledem k plynutí času (4 roky po zahájení daňové kontroly, 7 let od uplynutí zdaňovacího období) znemožněno účinně se bránit a navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení. Rovněž byla dle žalobce porušena zásada dvojinstančnosti řízení; žalovaný sice seznámil žalobce se změnou svého právního názoru podle § 115 odst. 2 daňového řádu, ale žalobce má za to, že seznámení nebylo dostatečné a žalobci jako daňovému subjektu nebyl poskytnut prostor k účinné obraně jeho práv.
5. V třetí námitce žalobce konstatoval, že žalovaný nesprávně posoudil objektivní okolnosti v rámci vědomostního testu, z nichž dle názoru žalovaného vyplývá, že žalobce mohl a měl vědět, že obchodní vztahy v rámci dodavatelského řetězce se společností RONEY jsou zasaženy podvodem na DPH. Objektivními okolnostmi se rozumí: a) žalobce je zkušený obchodník s letitou praxí, b) odvětví je masivně zasaženo podvody na DPH, c) nedostatečný výběr a prověření společnosti RONEY, d) skutečná povaha plnění. Žalobce namítl, že tyto objektivní okolnosti nejsou schopny samostatně ani v souhrnu prokázat, že žalobce mohl a měl vědět, že přijímá plnění zasažené podvodem na DPH.
6. Ve čtvrté žalobní námitce žalobce reagoval na tvrzení žalovaného, že žalobce nepřijal potřebná opatření, která by byla schopna zabránit jeho účasti na podvodu na DPH, a proto nelze mít za to, že si žalobce v obchodních vztazích se společností RONEY počínal obezřetně a nelze tak osvědčit jeho jednání v dobré víře. S tímto tvrzením žalobce nesouhlasí.
7. V páté námitce žalobce konstatoval, že žalovaný, potažmo správce daně, neunesli důkazní břemeno a neprokázali, že žalobce věděl anebo mohl a měl vědět o svém zapojení do podvodu na DPH.
8. V poslední žalobní námitce žalobce uvedl, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nedostatečně vypořádal jeho námitky a tím zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Konkrétně se jedná o námitku, že bylo prokázáno dodání úklidových prací společností RONEY, dále o námitku týkající se přijatých opatření zamezujících účasti na podvodu, a to skutečnosti, že žalobce měl k dispozici pracovní smlouvu p. V. G. se společností RONEY i plnou moc, kterou byl p. G. pověřen k jednání za společnost podepsanou jednatelkou společnosti a naposledy o námitku, že v objemu služeb nakoupených žalobcem v roce 2018 byl obchod se společností RONEY pro žalobce marginální.
9. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout, neboť má za to, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, plně dostál judikaturním požadavkům na přezkoumatelnost rozhodnutí a vznesené námitky nejsou důvodné. Žalobce a žalovaný následně zaslali repliku a dupliku, v níž setrvali na svých procesních stanoviscích.
Zjištění z obsahu správních spisů
10. Ze správního spisu krajský soud zjistil, že dne 10. 2. 2021 byla správcem daně u žalobce zahájena daňová kontrola za období leden až září roku 2018 v rozsahu přijatých zdanitelných plnění od dodavatelů RONEY a SUZONEX s.r.o. v likvidaci. Správce daně na základě výsledku daňové kontroly doměřil žalobci za zdaňovací období měsíců ledna až září roku 2018 DPH z plnění (úklidové služby) od dodavatele RONEY. Správce daně totiž dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že na dokladech deklarované služby přijal právě od tohoto dodavatele. V případě plnění přijatých od společnosti SUZONEX správce daně konstatoval, že žalobce prokázal oprávněnost nároku na odpočet DPH.
11. Žalobce podal proti dodatečným platebním výměrům odvolání. Žalovaný dospěl k závěru, že stanovisko správce daně o nesplnění hmotněprávních podmínek pro uznání nároku na odpočet daně neobstojí. Nicméně v daném případě lze detekovat znaky typické pro podvod na DPH a typový podvodný dodavatelsko-odběratelský řetězec. Žalovaný proto uložil správci daně doplnit řízení, v jehož rámci byl zejména zmapován dodavatelsko-odběratelský řetězec, kterého byl žalobce účasten a byly zjištěny okolnosti, které svědčí o tom, že žalobce o své účasti na podvodu na DPH přinejmenším vědět měl a mohl.
12. O odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na DPH za období měsíce března 2018 bylo rozhodnuto samostatným rozhodnutím žalovaného, a to rozhodnutím č.j. 8721/24/5300-22444-711887 ze dne 18. 3. 2024 tak, že odvoláním napadené rozhodnutí Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 26. 10. 2023, č.j. 4129074/23/32210-50525-804348 se ruší a odvolací řízení se zastavuje. Důvodem pro toto rozhodnutí bylo uplynutí lhůty pro stanovení daně, neboť lhůta pro stanovení daně uplynula dne 21. 1. 2023 a dodatečný platební výměr byl vydán dne 26. 10. 2023.
13. Se skutečnostmi zjištěnými v rámci odvolacího řízení a se změnou právního názoru seznámil žalovaný žalobce dle § 115 odst. 2 daňového řádu písemností „Seznámení se zjištěnými skutečnostmi a výzva k vyjádření se v rámci odvolacího řízení“ ze dne 21.10.2024 (dále jen „Seznámení“). Na Seznámení žalobce reagoval podáním ze dne 29.11.2024. Následně dne 10. 12. 2024 rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím.
14. Žalovaný zdůvodnil své rozhodnutí tím, že žalobce si uplatnil nárok na odpočet DPH z plnění přijatých od společnosti RONEY, jejichž předmětem byly dle předložených daňových dokladů úklidové práce. Po prostudování spisového materiálu dospěl žalovaný k závěru, že žalobce prokázal splnění hmotněprávních podmínek pro uplatnění nároku na odpočet daně dle § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „ZDPH“). Nicméně po zmapování dodavatelsko-odběratelského řetězce dospěl žalovaný k závěru, že dodavatelsko-odběratelský řetězec, jehož byl žalobce součástí byl zasažen podvodem na DPH a žalobce o své účasti na podvodu na DPH přinejmenším vědět měl a mohl.
15. Žalovaný v napadeném rozhodnutí, ve shodě s judikaturou SDEU a Nejvyššího správního soudu, posuzoval, zda obchodní transakce žalobce se společností RONEY naplňují znaky podvodného jednání. Postupně zkoumal 1) existenci podvodného řetězce subjektů a zda došlo k narušení neutrality daně ve smyslu judikatury SDEU, 2) existenci objektivních okolností svědčících o vědomosti žalobce o podvodném jednání a 3) zda byla žalobcem přijata veškerá opatření, která po něm mohou být s ohledem na konkrétní okolnosti případu vyžadována, aby tak zajistil svou neúčast na daňovém podvodu.
16. V bodech 47 až 166 napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl pro všechna zkoumaná zdaňovací období konkrétní dodavatelsko-odběratelské řetězce v nichž bylo identifikováno narušení neutrality daně, přičemž vždy byl model obchodování totožný, tj. společnost vystavující fiktivní faktury →RONEY→žalobce. U všech 15 společností, které stály v dodavatelsko-odběratelském řetězci před společností RONEY, došlo k narušení neutrality daně. Společnosti byly nekontaktní a neumožnily správci daně prověřit daňové povinnosti deklarované v daňových tvrzeních. V důsledku nekontaktnosti jim byla daň buď stanovena jinak nebo jim byla doměřena. Tyto rozdíly či doměrky zůstaly neuhrazeny. Žalovaný v napadeném rozhodnutí shrnul svá zjištění tak, že žalobce byl součástí struktury, která se v čase měnila, v rámci statutárních orgánů se objevují osoby s místem pobytu na ohlašovně, přičemž společnost RONEY byla ovládána přes tzv. bílé koně. Ve věci není pochyb o tom, že společnost RONEY uskutečnila pro žalobce plnění, a to dodání pracovníků na úklid. Společnost RONEY měla jen minimální náklady, což by znamenalo, že jí svědčí vlastní daň ve výši daně na výstupu. Podvod tak podle všech zjištění učiněných správcem daně a žalovaným spočíval v tom, že společnost RONEY si na vstupu uplatnila fiktivní přijatá plnění, resp. fiktivní faktury, které „dodal“ pan F. W., tím společnost RONEY eliminovala (tj. zkrátila) daň z uskutečněných plnění.
17. V případě společností jež „stály“ v dodavatelsko-odběratelském řetězci před společností RONEY se jednalo jen o tzv. schránkové společnosti, jde o společnosti typu „missing trader“, které dodávaly jen fiktivní plnění s cílem vytvořit nárok na odpočet pro odběratele, žádná z nich správci daně neumožnila prověřit daňová tvrzení. Byly zde tedy shledány takové skutkové okolnosti, jež ve smyslu judikatury SDEU a NSS potvrzují existenci obchodního vztahu, v němž probíhající transakce byly zasaženy podvodem na DPH. Žalovaný proto konstatoval, že uvedené skutečnosti ve svém celku svědčí o tom, že předmětné obchodní transakce žalobce byly zatíženy podvodem na DPH a že došlo k narušení neutrality DPH.
18. V bodech 167 až 184 napadeného rozhodnutí žalovaný zhodnotil objektivní okolnosti, na jejichž základě je možné mít za to, že žalobce jako osoba povinná k dani, které bylo dodáno zboží zakládající nárok na odpočet DPH, měl a mohl vědět, že předmětné plnění je součástí daňového podvodu na DPH. Jedná se o následující skutečnosti, které ačkoliv samostatně nemusí být v rozporu se zákonem, ve svém souhrnu prokazují, že žalobce mohl a měl vědět o svém zapojení do podvodu na DPH.
a) žalobce je zkušený obchodník s letitou praxí; žalobce tak sám sebe prezentuje na svých webových stránkách. Žalobce tedy jako zkušený profesionál v oboru musel vnímat rizika a nestandardnosti obchodu se společností RONEY zcela jinak než nováček.
b) odvětví masivně zasažené podvody na DPH a krácením daní; Finanční správa v červenci 2017 adresovala plátcům DPH, kteří využívají dodavatelsky pracovní sílu, důrazné varování, že jde o oblast masivně zasaženou podvody, včetně návodu, na které skutečnosti je vhodné dávat si pozor. Žalobce, vzhledem k tomu, že je zkušeným podnikatelem, si musel být této skutečnosti vědom.
c) výběr a prověření dodavatele; žalobce nemohl v době uzavření rámcové smlouvy považovat společnost RONEY za subjekt, který by měl zkušenost s úklidovými službami, natož v tak velkém provozu jako provoz společnosti Škoda Auto. Společnost RONEY neměla webové stránky, nebyla známa její historie ani reference. Neměla zveřejněné účetní uzávěrky, jedinou zveřejněnou byla účetní uzávěrka za rok 2014. Jako předmět podnikání neměla v obchodním rejstříku uvedeny činnosti svou povahou odpovídající úklidovým službám. Kdyby žalobce projevil jen nepatrnou míru obezřetnosti, mohl z veřejného rejstříku zjistit, že společnost RONEY v posledních osmi měsících před podpisem smlouvy s žalobcem 2x změnila sídlo, ve stejném časovém období 2x změnila jednatele. Jednatel Rudolf Kysela byl navíc v okamžiku podpisu smlouvy s žalobcem jednatelem v dalších pěti společnostech. Pan M. Ch. se jako provozní ředitel žalobce na úseku úklidových služeb při zahájení spolupráce pouze jedenkrát sešel s H. P., kterou doprovázel V. G., s nikým jiným nebyl v kontaktu, a to ani s jednatelem společnosti RONEY Rudolfem Kyselou.
d) skutečná povaha plnění; z provedeného dokazování dle žalovaného vyplynulo, že předmětem plnění od společnosti RONEY nebyly komplexní úklidové služby či úklidové služby „na klíč“, jak je deklarováno v Rámcové smlouvě uzavřené mezi žalobcem a společnosti RONEY, ale jednalo se o poskytování pracovníků na úklid. Dle svědecké výpovědi p. H. P. ona sama nevěděla, že je uvedena v Rámcové smlouvě jako kontaktní osoba. Uvedla, že se společností RONEY nespolupracovala, dodala ale, že společnost RONEY zná trochu přes přítele, pana V. G. Pan V. G. v rámci své výpovědi sdělil, že ve společnosti RONEY prováděl úklidové služby. Sdělil, že v této společnosti byl zaměstnaný a podstatou jeho práce bylo, že zajišťoval lidi na zakázkách podle požadavků odběratelů. Po jejich zajištění se již o samotný úklid nijak nestaral, nekoordinoval ho, nezajímal se o jeho kvalitu a rozsah. Tyto skutečnosti jsou v rozporu s ujednáním v Rámcové smlouvě, v níž se společnost RONEY zavázala provádět úklidové práce vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Jestliže žalobce věděl, že jsou mu dodáváni pouze pracovníci na úklid, nikoliv komplexní úklidové služby, jak bylo smluvně ujednáno, muset také vědět, že společnost RONEY by měla být registrovanou agenturou práce, což si mohl ověřit na webu Ministerstva práce a sociálních věcí. Žalobce jako zkušený profesionál v oboru musel vědět, že uzavřel se společností RONEY smlouvu, která zastírá skutečný stav, a to agenturní zaměstnávání.
19. Žalovaný zdůraznil, že byť výše uvedené objektivní okolnosti samy o sobě jednotlivě nesvědčí o nezákonném jednání žalobce, v souhrnu tvoří logický a ucelený soubor vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících skutečností, které ve svém celku a komplexnosti prokazují, že žalobce přinejmenším vědět mohl a měl, že přijímá plnění zasažené podvodem na DPH.
20. V bodech 185 až 194 napadeného rozhodnutí žalovaný zhodnotil žalobcem přijatá opatření, která prokazují žalobcovu dobrou víru a má za to, že žalobce nepřijal potřebná opatření, která by svou povahou byla schopna reálně předejít a zabránit jeho účasti na podvodu na DPH. Z tohoto důvodu nelze mít za to, že si odvolatel v předmětných obchodních vztazích počínal obezřetně a opatrně, a nelze tak ani osvědčit jeho jednání v dobré víře.
21. Žalovaný na základě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že žalobci nenáleží odpočet daně, který si uplatnil na základě daňových dokladů přijatých od společnosti RONEY, neboť plnění (fakticky dodání lidí) bylo zatíženo daňovým podvodem ve smyslu judikatury SDEU, o kterém odvolatel přinejmenším vědět mohl, jeho dobrou víru proto nelze osvědčit.
Posouzení věci krajským soudem
22. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů dle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Ve věci soud rozhodl bez jednání v souladu § 51 odst. 1 s. ř. s.
23. V nyní posuzované věci jde o nárok na odpočet daně z přidané hodnoty z důvodu účasti žalobce v řetězci zasaženém podvodem na DPH. Ustálená judikatura SDEU definovala institut podvodu na DPH a současně stanovila jednotlivé kroky, které je nutné dodržet, aby bylo možné daňovému subjektu odepřít nárok na odpočet daně z důvodu jeho účasti na podvodném jednání. Nejprve je třeba zjistit, zda k podvodu na DPH došlo (1. krok – existence podvodu na DPH). Pokud ano, je třeba na základě objektivních skutkových okolností posoudit, zda daňový subjekt věděl nebo mohl a měl vědět, že se svým jednáním účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH (2. krok – objektivní okolnosti). Následně se posuzuje, zda přijal veškerá opatření (3. krok – přijatá opatření), která od něj mohla být rozumně vyžadována, aby zajistil, že přijetí plnění nepovede k účasti na podvodu (např. rozsudek SDEU 18. 5. 2017 ve věci C-624/15 „Litdana“, rozsudek NSS ze dne 24. 8. 2017, č. j. 1 Afs 16/2017-47).
24. První krok, tedy existenci podvodu na DPH, která je judikaturou NSS chápána jako kombinace narušení neutrality daně a nestandardních okolností, jež ve svém souhrnu poskytují dostatek podkladů ke konstatování, že obchodní řetězec je zasažen podvodným jednáním (viz rozsudky NSS ze dne 15. 2. 2017 č. j. 1 Afs 53/2016–58, nebo ze dne 24. 8. 2017, č. j. 1 Afs 16/2017–47), žalovaný popsal v bodech 47 až 166 napadeného rozhodnutí. S jeho hodnocením se krajský soud ztotožnil a ani žalobce proti skutečnosti zatížení obchodní transakce se společností RONEY podvodem a narušení neutrality DPH nevznesl žádnou žalobní námitku.
25. Jako první žalobní námitku žalobce uvedl, že došlo k prekluzi lhůty pro stanovení daně. Krajský soud má za to, že námitka není důvodná. V nyní posuzované věci vydal dne 21. 1. 2020 správce daně výzvu k poskytnutí údajů podle § 57 odst. 1 daňového řádu, v níž žalobce vyzval k předložení evidence pro účely DPH a dokladů a dokumentů vztahujících se ke spolupráci s dodavateli RONEY a SUZONEX za zdaňovací období březen 2018. Žalobce na výzvu reagoval předložením požadovaných dokladů, následně správce daně po seznámení s předloženými doklady požádal o předložení jiných dokumentů za březen 2018. Daňová kontrola za zdaňovací období březen 2018 byla tedy zahájena dne 21. 1. 2020 a této skutečnosti si byl vědom i žalovaný. Proto v reakci na odvolání podané žalobcem proti dodatečnému platebnímu výměru na DPH za období měsíce března 2018 žalovaný rozhodnutí správce daně zrušil a doměřovací řízení za období březen 2018 zastavil, neboť lhůta pro stanovení daně uplynula dne 21. 1. 2023 a dodatečný platební výměr byl vydán dne 26. 10. 2023.
26. Žalobcova argumentace je postavena na tvrzení, že daňová kontrola za celý rok 2018 byla zahájena již oznámením o provedení daňové kontroly ze dne 9. 10. 2020, které bylo žalobci doručeno dne 13. 10. 2020 a v němž správce daně informoval žalobce o záměru zahájit daňovou kontrolu dne 5. 11. 2020 za zdaňovací období leden až prosinec 2018 a požádal žalobce o zajištění přítomnosti osoby oprávněné za něj jednat a předložení evidence pro účely DPH a dalších souvisejících daňových dokladů. Vzhledem k opatřením souvisejícím s nemocí Covid-19 k zahájení daňové kontroly v listopadu 2020 nedošlo, kontrola byla zahájena oznámením doručeným žalobci dne 10. 2. 2021. Dle názoru žalobce došlo doručením oznámení k zahájení daňové kontroly za rok 2018, jelikož správce daně již měl z předchozí činnosti povědomí o zdaňovacím období březen 2018.
27. Krajský soud souhlasí s názorem žalovaného, že oznámení o záměru provést daňovou kontrolu není úkonem materiálně zahajujícím daňovou kontrolu, a to i přesto, že správce daně již měl určité povědomí o zdaňovacím období březen 2018. Nejvyšší správní soud k tomuto problému v rozsudku č.j. 10 Afs 16/2024-82 ze dne 6. 12. 2024 uvedl: „Z výše uvedených rozsudků je patrné, že nelze jednoznačně říct, jaké charakteristiky dělají z úkonu správce daně úkon, který materiálně zahajuje daňovou kontrolu. Například e-mail správce daně někdy takovým úkonem být může, jindy ale nikoli. Proto je třeba zopakovat, že skrytou daňovou kontrolu od vyhledávací činnosti není možné odlišit jen na základě posouzení konkrétního úkonu, ale je k tomu potřeba vzít v úvahu také množství a rozsah podkladů, které si správce daně vyžádal a které prověřoval, a dále skutečnosti, které vyhledávací činnosti předcházely a které po ní následovaly…. Za materiální zahájení daňové kontroly pak nelze označit samotný e-mail, ve kterém správce daně žalobkyni připomněl domluvený termín osobního jednání o zahájení daňové kontroly a současně jí sdělil rozsah požadovaných podkladů. Zásadní přitom je, že správce daně na svůj e-mail ani neočekával odpověď, nevyzýval žalobkyni k e-mailové komunikaci, zodpovídání otázek či zasílání podkladů. Naopak je z e-mailu zřejmé, že jeho účelem vůbec nebylo přímo zahájit daňovou kontrolu, ale připomenout, kdy bude zahájena. Ostatně žalobkyně požadované podklady předložila právě až při jednání o zahájení daňové kontroly; správce daně tak dříve ani neměl co hodnotit.“
28. Krajský soud posoudil obsah oznámení a má za to, že správce daně pouze stanovil datum a místo zahájení daňové kontroly a požádal žalobce o součinnost, tj. zajištění osobní účasti zástupce žalobce a požadovaných dokladů, současně poučil žalobce o právech a povinnostech vyplývajících z daňového řádu. Z oznámení ani ze správního spisu neplyne, že by před získáním požadovaných dokladů a odloženým zahájením daňové kontroly dne 10. 2. 2021 správce daně měl a hodnotil podklady s výjimkou daňových podkladů pro zdaňovací období březen 2018 a tím materiálně zahájil daňovou kontrolu za měsíce leden, únor a duben až září 2018. Proto žalobní námitku považuje za nedůvodnou.
29. Žalobce dále namítl znemožnění své procesní obrany, porušení základních zásad daňového řízení a práva na spravedlivý proces. Krajský soud má za to, že žalobní námitka není důvodná. Maximální lhůta pro stanovení daně je upravena v § 148 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“) a činí 10 let od jejího počátku, tj. dne v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení, nebo v němž se stala daň splatnou, aniž by zde byla současně povinnost podat řádné daňové tvrzení. Skutečnost, že ke změně právního názoru žalovaným došlo po 7 letech od uplynutí přezkoumávaného zdaňovacího období, jistě nelze považovat za optimální z pohledu rychlosti řízení, nicméně důsledkem není vliv na zákonnost procesního postupu žalovaného. Je na žalobci jako daňovém subjektu, aby si uchoval podklady vztahující se k jeho tvrzením po celou dobu lhůty pro stanovení daně. V posuzovaném případě i s přihlédnutím ke skutečnosti, že daňová kontrola žalobce se po celou dobu týkala jeho spolupráce se společností RONEY. Žalobce pouze obecně a hypoteticky tvrdil, že i kdyby jako svědky předvolal osoby, které jako jeho zaměstnanci prověřovali společnost RONEY, již by si vzhledem k plynutí času nic nepamatovaly. Nicméně žádný výslech svědka nenavrhl. Obdobně argumentoval k již provedenému výslechu svědka M. Ch., neboť ten již při výslechu v únoru 2023 uvedl, že musel pátrat v paměti, protože se jedná o historickou věc. Je třeba souhlasit se žalovaným, že je zodpovědností žalobce jako daňového subjektu pořizovat si dostatečně průkaznou dokumentaci v době přijímání plnění od dodavatelů, pokud chce unést důkazní břemeno v daňovém řízení. Krajský soud proto uzavírá, že procesní obrana žalobce nebyla znemožněna.
30. V druhé části námitky žalobce tvrdí, že došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení, a tedy porušení práva na spravedlivý proces. Žalobce má za to, že po jeho vyjádření ze dne 29. 11. 2024 měl žalovaný znovu postupovat podle § 115 odst. 2 daňového řádu, sdělit žalobci, že neunesl svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní ohledně přijetí dostatečných opatření a znovu žalobce vyzvat k doplnění tvrzení a důkazů.
31. Krajský soud vzhledem k judikatuře Nejvyššího správního soudu má za to, že žalovaný postupoval v souladu se zákonem. Nejvyšší správní soud v rozsudku rozšířeného senátu č.j. 1 Afs 438/2017-52 ze dne 24. 6. 2020 uvedl: „Rozšířený senát tedy z výše popsaných důvodů uzavřel, že z § 115 odst. 2 daňového řádu vyplývá, že provádí-li odvolací orgán v odvolacím řízení dokazování dle § 115 odst. 1 daňového řádu, je povinen daňový subjekt seznámit nejen s výčtem a obsahem provedených důkazů, ale i se závěry, které z nich pro zjištěný skutkový stav dovozuje, resp. s úvahami, jimiž se při hodnocení důkazů řídil.“ A dále komentářová literatura uvádí: „Nepovedou-li argumenty odvolatele ke změně názoru odvolacího orgánu, je ten oprávněn vydat rozhodnutí o odvolání. V opačném případě buďto odvolání vyhoví, nebo bude opakovaně postupovat dle komentovaného ustanovení, budou-li pro to naplněny podmínky (např. dojde na základě vyjádření odvolatele k dalšímu doplnění skutkového stavu, o čemž je opět třeba odvolatele uvědomit).“ (LICHNOVSKÝ, Ondřej. § 115 [Provádění dokazování]. In: LICHNOVSKÝ, Ondřej, ONDRÝSEK, Roman a kol. Daňový řád. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 561).
32. V posuzované věci žalovaný dne 21. 10. 2024 vydal Seznámení se zjištěnými skutečnostmi a výzvu k vyjádření se v rámci odvolacího řízení, v ní žalobce seznámil se změnou právního názoru, tedy že stanovisko správce daně o nesplnění hmotněprávních podmínek pro uznání nároku na odpočet daně neobstojí, ale lze detekovat znaky typické pro podvod na DPH. Žalobce reagoval svým podáním ze dne 29. 11. 2024. Dne 10. 12. 2024 rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, v němž se vypořádal s námitkami vznesenými žalobcem dne 29. 11. 2024. Nastala zde tedy situace, kdy argumenty vznesené žalobcem nevedly ke změně názoru žalovaného. Žalobce ani v žalobě neuvádí, jaké další důkazy by navrhl k prokázání svých tvrzení, mluví pouze o znemožnění konstruktivního dialogu s žalovaným. Dle názoru krajského soudu žalovaný splnil své procesní povinnosti, jeho rozhodnutí nemohlo být pro žalobce překvapivé, neboť se změnou právního názoru byl seznámen žalovaným dne 21. 10. 2024 a nebyl zde důvod pro opakovaný postup podle § 115 odst. 2 daňového řádu, neboť žádné další zjišťování skutkového stavu žalovaný neprovedl. Krajský soud shledal i tuto žalobní námitku nedůvodnou.
33. Za třetí žalobce namítá nesprávné posouzení „objektivních okolností“ v rámci vědomostního testu, ze nichž dle názoru žalovaného vyplývá, že žalobce mohl a měl vědět, že obchodní vztahy v rámci dodavatelského řetězce se společností RONEY jsou zasaženy podvodem na DPH. Dle názoru žalobce tyto okolnosti nejsou schopny samostatně ani v souhrnu prokázat, že žalobce mohl a měl vědět, že přijímá plnění zasažené podvodem na DPH.
34. Při posuzování objektivní stránky judikatura Nejvyššího správního soudu připouští možnost prokázat účast na podvodu (ať už nedbalostní či vědomou) i prostřednictvím nepřímých důkazů. O vědomé účasti na podvodu přitom může za určitých okolností svědčit i skutečnost nastalá až po skončení daňového podvodu (rozsudek ze dne 6. 9. 2022, č. j. 7 Afs 225/2020-79, bod 31). Závěr o vědomé (nikoliv nedbalostní) účasti na podvodu na DPH lze pak učinit jen tehdy, pokud se daňový subjekt k účasti na podvodu sám dozná, anebo tehdy, kdy jediným logickým vysvětlením jeho počínání je, že o podvodu musel vědět. V takovém případě nemůže být tento subjekt v dobré víře, a je proto nadbytečné posuzovat, zda přijal dostatečná preventivní opatření k zamezení účasti na takovém podvodu (rozsudky ze dne 10. 2. 2023, č. j. 8 Afs 174/2021-64, bod 17 a ze dne 29. 11. 2023, č. j. 8 Afs 80/2021-186, č. 4576/2024 Sb. NSS, body 57 až 60).
35. Krajský soud dále připomíná, že pokud daňový subjekt uplatňující nárok na odpočet daně vědomě (tedy alespoň „mohl vědět“) navázal bezprostřední obchodní spolupráci s obchodními subjekty, které vykazují znaky nasvědčující podezření o zapojení do podvodu na dani, vzniká tím souvislost mezi tímto daňovým subjektem a subjektem, který neodvedl daň, přestože pro sebe mohou být tyto subjekty navzájem jinak zcela neznámé (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2019, č. j. 4 Afs 104/2018-79).
36. Podle ustálené judikatury SDEU i NSS je při zkoumání objektivních okolností nutné na tyto okolnosti hledět jako na celek indicií. Objektivní okolnosti ve smyslu 2. podmínky odepření odpočtu lze chápat jako takové okolnosti (nestandardnosti), které alespoň ve svém souhrnu objektivně vzbuzují podezření, že došlo k nesrovnalosti nebo podvodu (srov. rozsudek SDEU ve věci Mahagében, bod 60, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2024, čj. 5 Afs 11/2022-47, a v něm citovaná judikatura). Tyto objektivní skutečnosti tvoří dílčí indicie. Ačkoliv každá indicie sama o sobě nemusí být nezákonná, ve svém souhrnu více indicií tvoří logický a ucelený soubor vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů, které spolehlivě a jednoznačně prokazují skutečnost, že daňový subjekt o podvodu na DPH věděl či minimálně vědět mohl (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 Afs 58/2013-34). Objektivní okolnosti tedy nelze posuzovat izolovaně, ale v souhrnu, kdy teprve ucelený souhrn těchto okolností může mít dostatečnou vypovídající schopnost o povědomí daňového subjektu o podvodu na DPH (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 Afs 53/2016-58). Není totiž možné objektivní okolnosti vytrhávat z kontextu, neboť síla zjištěných skutečností tkví právě v jejich komplexnosti (viz rozsudky zdejšího soudu ze dne 25. 7. 2019, č. j. 10 Afs 182/2018-42, ze dne 14. 12. 2022, č. j. 7 Afs 161/2022-31 atp.).
37. Žalovaný jednotlivé objektivní okolnosti zhodnotil v bodech 167 až 184 napadeného rozhodnutí a krajský soud souhlasí se závěry žalovaného obsaženými v napadeném rozhodnutí, vycházejícími z teze, že jakkoli jednotlivé objektivní okolnosti samy o sobě nemusejí svědčit o vědomosti daňového subjektu o daňovém podvodu a jeho zapojení v něm, podstatný je vždy celek indicií v tom, kterém případě. To platí i o zde posuzovaných okolnostech.
38. Skutečnost, že žalobce je zkušeným obchodníkem s praxí v oboru s sebou nese důsledek požadované větší obezřetnosti (viz rozsudky NSS ze dne 10. 4. 2008, č. j. 2 Afs 35/2007-111; a ze dne 28. 1. 2016, č. j. 4 Afs 233/2015-47), přestože s tímto názorem žalobce nesouhlasí. Právě ze skutečnosti, že žalobce je obchodníkem s praxí, vyplývá dle názoru krajského soudu nelogičnost žalobcova tvrzení, že neměl potřebu jakkoliv reflektovat upozornění finanční správy z roku 2017, protože spolupráci se společností RONEY zahájil již v roce 2016, ze strany RONEY byly všechny závazky plněny, a proto neměl jakýkoliv důvod pochybovat o její serióznosti. Z provedených důkazů v daňovém řízení přitom plyne, že p. H. P., která je uvedena v Rámcové smlouvě jako kontaktní osoba, uvedla, že se společností RONEY nikdy nespolupracovala, zná ji pouze přes svého přítele p. G., kterému fakticky dělala tlumočnici. Pan V. G. uvedl, že podstata smluvního vztahu mezi společností RONEY a žalobcem byla v poskytování lidí pro úklid, o samotný úklid už se nijak nestaral, nekoordinoval ho, nekontroloval kvalitu, neposkytoval pracovníkům čistící prostředky ani ochranné pomůcky. Dle jeho svědecké výpovědi pracovníkům zajištěným společností RONEY přiděloval práci, určoval časy přestávek apod. vedoucí pan Š., což byl zaměstnanec žalobce. Stejně tak žalobce kontroloval kvalitu provedené práce, zajišťoval úklidové prostředky i pracovní oblečení zaměstnanců. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobce si musel být v průběhu spolupráce s RONEY vědom, že Rámcová smlouva se společností RONEY zastírá skutečný stav, a to agenturní zaměstnávání. Předávací protokoly, jimiž argumentuje žalobce, prokazují, že práce byly provedeny, nicméně nevyvracejí informace uvedené p. G. Stejně tak ze svědecké výpovědi p. Ch., na niž žalobce odkazuje, nevyplývá, že společnost RONEY poskytovala úklidové práce na klíč; p. Ch. mluvil pouze o okolnostech sjednání Rámcové smlouvy, k průběhu smluvního vztahu se nijak nevyjadřoval. Obdobím, za něž byla dodatečnými platebními výměry doměřena DPH, je leden až září 2018. Žalobce tedy mohl v roce 2017 věnovat pozornost i dalším skutečnostem, na něž finanční správa upozornila jako na rizikové a které byly naplněny v případě společnosti RONEY, tj. změny sídla, sídlo společnosti v nestandardním objektu, změny jednatele, účetní uzávěrka zveřejněna jen za rok 2014, neexistence www stránek.
39. Žalobce má nepochybně pravdu v tom, že žádná z těchto objektivních okolností není pro tržní vztahy zásadní a není nic problematického na tom, když společnost mění sídlo, jednatele nebo nezveřejní účetní uzávěrku. Krajský soud nicméně, ve shodě s konstantní výše uvedenou judikaturou a ve shodě s žalovaným, má za to, že žalobce minimálně měl a mohl vědět, že Rámcová smlouva zastírá skutečný stav, jelikož jsou mu dodáváni pouze pracovníci na úklid a nikoliv komplexní úklidové služby. V roce 2017 byl Finanční správou upozorněn na rizikové ukazatele, z nichž některé (změna sídla, jednatele, nezveřejněné účetní závěrky, neexistence www stránek) společnost RONEY splňovala. Proto je dle krajského soudu nepochybné, že souhrn těchto objektivních skutečností tvoří logický a ucelený soubor vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů, které prokazují skutečnost, že daňový subjekt o podvodu na DPH věděl či minimálně vědět mohl.
40. Na vědomost o objektivních skutečnostech navazuje nesouhlas žalobce s tvrzením žalovaného, že nepřijal potřebná opatření, která by byla schopna zabránit jeho účasti na podvodu na DPH, a proto nelze mít za to, že si žalobce v obchodních vztazích se společností RONEY počínal obezřetně a nelze tak osvědčit jeho jednání v dobré víře.
41. Dle rozsudku SDEU ze dne 1. 12. 2022 ve věci C-512/21, Aquila Part „Od osoby povinné k dani sice nelze vyžadovat, aby prováděla taková složitá a důkladná ověření, jaká může provádět správce daně. Avšak v případě, že existují náznaky vzbuzující podezření z nesrovnalostí nebo daňového úniku, může být od osoby povinné k dani vyžadováno vynaložení větší obezřetnosti, aby se ujistila, že plnění, které uskutečňuje, nevede k její účasti na daňovém úniku.
42. Krajský soud má ve shodě s žalovaným za to, že žalobce nepřijal potřebná opatření, která by svou povahou byla schopna reálně předejít a zabránit jeho účasti na podvodu na DPH. Uzavření písemné smlouvy mezi žalobcem a společností RONEY, s odpovídající cenou a bezhotovostní úhradou, by při zahájení spolupráce s novým obchodním partnerem měl být zcela rutinní postup, nikoli opatření k zamezení účasti na podvodu na DPH. Pan M. Ch., který byl v době uzavření Rámcové smlouvy zaměstnancem žalobce na pozici provozního ředitele a jednal s paní P. a panem G. o uzavření smlouvy, při své svědecké výpovědi uvedl, že po první schůzce už s paní P. nejednal a „..po první schůzce jsem požádal právní oddělení o sepsání smlouvy a předpokládám, že to šlo jako v jakékoli jiné velké firmě, tj. došlo k prověření firmy jednotlivými odděleními.“
43. Žalobce však nedoložil jakýkoliv důkaz o interním prověření společnosti RONEY, pouze argumentuje plynutím času, které mu znemožnilo důkazy předložit, k čemuž se krajský soud vyjádřil již výše. Žalobce dává velký důraz na skutečnost, že hodnota zakázky se společností RONEY byla vzhledem k jeho obratu malá, a proto by měl být žalovaným požadován a akceptován menší standard prověření obchodního partnera. Krajský soud se zcela ztotožňuje s názorem žalovaného, že v případě, že žalobce považuje zakázku za méně významnou z hlediska jeho celkového obratu a věnuje jí proto i méně zájmu, musí být připraven nést rizika související s tímto přístupem. Skutečnost, že společnosti RONEY byl udělen status nespolehlivého plátce, která nastala až ex post a žalobce o ní nemohl vědět, nebyla žalobci kladena k tíži, viz bod 190. napadeného rozhodnutí.
44. Žalobce dále namítl, že se žalovaný odchýlil při posouzení otázky přijetí potřebných opatření od své rozhodovací praxe, jako důkaz přiložil dvě strany z rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ve věci společnosti HP Trend, s.r.o., v němž byla posuzována obdobná věc, přičemž správní orgán v dané věci uzavřel, že neexistovaly podezřelé indicie takové intenzity, které by svědčily o vědomosti odvolatele o podvodu na DPH. Žalobce z toho důkazu dovozuje, že v nyní posuzované věci došlo k porušení principu legitimního očekávání.
45. Krajský soud předně konstatuje, že z přiloženého důkazu nelze zjistit, jaké byly skutkové okolnosti ve věci HP Trend, s.r.o. a proč tedy Odvolací finanční ředitelství dospělo k uvedenému závěru. Co se týče námitky legitimního očekávání, má krajský soud za to, že je nutné posoudit její důvodnost optikou existence správní praxe, která by mohla vést ke vzniku legitimního očekávání. Judikatura Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu již konstantně přiznává praxi správních orgánů určitou normativní sílu (srov. např. Nález ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 520/06, N 18/48 SbNU 195, kauza francouzských zaměstnanců a jejich účasti na sociálním pojištění, nebo rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Ans 1/2005–57, publ. pod č. 605/2005 Sb. NSS). Normativní síla správní praxe vychází z pojetí zákona v materiálním smyslu. Zákon v materiálním smyslu je tvořen nejen textem právního předpisu, ale i tím, jak je tento text vykládá a aplikuje praxe. Od zákona a na něj navazující konstantní správní praxe se odvíjí důvěra adresátů právních norem v právo. Uvedené samozřejmě neznamená nezměnitelnost správní praxe. Znamená to pouze zásadní omezení možností se od praxe odchýlit, dané předně zákazem retroaktivity. Změna správní praxe musí být zásadně učiněna do budoucna, z racionálních důvodů a pro všechny případy, kterých se praxí zavedený postup správního orgánu dotýká (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Ans 1/2005–57, publ. pod č. 605/2005 Sb. NSS).
46. Co přesně tvoří správní praxi vymezil Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006–132, publ. pod č. 1915/2009 Sb. NSS: „[S]právní praxe zakládající legitimní očekávání je ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů. Takovou praxí je správní orgán vázán. Jen taková správní praxe je doplněním psaného práva a je způsobilá modifikovat pravidla obsažená v právní normě.“
47. K povaze otázky vzniku legitimního očekávání se rozšířený senát vyjádřil tak, že „to, zda mohlo vzniknout legitimní očekávání, je pak zcela evidentně otázkou skutkovou. Určit, zda existovalo určité očekávání a zda takové očekávání bylo legitimní, vyžaduje zjišťovat mnoho skutečností. Jasná (pochybnosti nevzbuzující) slova zákona samozřejmě předčí (překonají) jakékoliv očekávání, ať už vzniklo jakkoliv. Rovněž ohlášení relevantní změny praxe vylučuje veškeré očekávání založené na předchozích postupech.“
48. Závěry rozšířeného senátu aplikoval šestý senát Nejvyššího správního soudu v navazujícím rozsudku ze dne 24. 2. 2010, č. j. 6 Ads 88/2006–159, publ. pod č. 2059/2010 Sb. NSS. V bodě 51 soud uvedl podmínky, za kterých je důvěra ve správní praxi chráněna: „Jako skutkový základ pro ochranu oprávněné důvěry ve správním právu [doktrína] vyžaduje: a) existenci podkladu pro oprávněnou důvěru, jímž chápe v první řadě správní akt, dále pak předběžné opatření, veřejnoprávní smlouvu, příslib správního orgánu, informaci, či jiná faktická jednání správního orgánu, b) vědomí existence tohoto podkladu u adresáta, který se domáhá ochrany své oprávněné důvěry, c) již existující využití oprávněné důvěry ve smyslu již učiněné dispozice (ochrana oprávněného očekávání je totiž chápána primárně jako ochrana v dobré víře učiněných dispozic, nikoliv zamýšlená dispozice), a konečně d) kauzální nexus mezi výše uvedenými body. Vedle toho pak je namístě podle německého pojetí při splnění tohoto skutkového základu zkoumat ochranyhodnost takové důvěry, a to s ohledem na dva komponenty – jednak s ohledem na, zkráceně řečeno, míru „spoluzavinění“ adresáta správního jednání na tom, že je toto jednání nutno změnit, jednak s ohledem na již známé vážení zájmů státu a případných třetích osob.“
49. Ve vztahu ke vznesenému tvrzení, že se žalovaný odchýlil od své rozhodovací praxe, je zjevné, že výsledek daňové kontroly společnosti HP Trend, s.r.o. nemohl u žalobce založit legitimní očekávání, neboť se u správního orgánu 1. stupně nejednalo o „ustálenou, jednotnou a dlouhodobou činnost“, ale o konkrétní výsledek jedné daňové kontroly, za situace, kdy jednotlivá daňová řízení jsou samostatnými a na sobě nezávislými řízeními. Proto ani této námitce nelze přisvědčit.
50. Jakkoli tyto skutečnosti samy o sobě nemusí vypovídat o daňovém podvodu a účasti žalobce v něm, v souhrnu s dalšími skutečnostmi měly v žalobci podnítit zásadní obezřetnost při obchodování a přijmout důsledné opatření k zamezení účasti na podvodu na DPH.
51. V předposlední námitce žalobce konstatoval, že žalovaný, potažmo správce daně, neunesli důkazní břemeno a neprokázali, že žalobce věděl anebo mohl a měl vědět o svém zapojení do podvodu na DPH. Fakticky jde o zopakování předchozích žalobních tvrzení, že žalovaný nesprávně posoudil „objektivní okolnosti“ i „přijatá opatření“ v rámci vědomostního testu. Tyto námitky byly vypořádány výše, krajský soud proto na uvedené vypořádání odkazuje a uzavírá, že žalovaný důkazní břemeno unesl, protože ačkoliv zjištěné skutečnosti jednotlivě nemusí vypovídat o daňovém podvodu, jejich souhrn měl u žalobce podnítit zásadní obezřetnost při obchodování a přijetí důsledných opatření k zamezení účasti na daňovém podvodu.
52. K poslední námitce krajský soud konstatuje, že žalovaný odvolací námitky žalobce v napadeném rozhodnutí vypořádal dostatečně; je třeba zdůraznit, že není povinností soudů ani správních orgánů reagovat na každý uplatněný argument a ten obsáhle vyvrátit; jejich úkolem je uchopit obsah a smysl argumentace a vypořádat se s ní (viz nález Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 919/14 ze dne 10. 12. 2014). Skutečnost, že žalobce s vypořádáním námitek žalovaným nesouhlasí, není důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Konkrétně žalobce tvrdí vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí, neboť v odvolání proti rozhodnutí správce daně uvedl, že bylo prokázáno dodání úklidových prací zaměstnanci společnosti RONEY. Žalovaný reagoval, že jde o bezpředmětnou námitku, jelikož v průběhu odvolacího řízení došlo ke změně právního názoru. Zároveň však v bodě 177 napadeného rozhodnutí uvedl, že „z provedeného dokazování vyplývá, že předmětem plnění od společnosti RONEY nebyly komplexní úklidové služby, „na klíč“, jak je deklarováno v Rámcové smlouvě, ale jednalo se o poskytování pracovníků na úklid. Krajský soud z napadeného rozhodnutí jasně seznal, a je přesvědčen o tom, že toto seznal i žalobce, že vyjádření o bezpředmětnosti se vztahuje k právnímu hodnocení, které provedl správce daně, tedy že žalobce neprokázal, že deklarované služby přijal od dodavatele společnosti RONEY. Po změně právního názoru, tedy že žalobce přijal služby od společnosti RONEY, ale řetězec je zatížen podvodem na DPH, skutečně přestalo být zásadní dokazování, že společnost RONEY pro žalobce plnila. Tato skutečnost byla prokázána, ovšem v řízení mělo nadále váhu, jakým způsobem společnost RONEY plnila a prověření společnosti RONEY žalobcem.
53. K námitce nedostatečného vypořádání s námitkou, že p. G. měl plnou moc podepsanou jednatelkou společnosti RONEY i pracovní smlouvu se společností RONEY, odkazuje krajský soud na výše uvedenou judikaturu SDEU i Nejvyššího správního soudu. Krajský soud nezpochybňuje, že tato judikatura je poměrně přísná jak v hodnocení souhrnu objektivních okolností, které signalizují řetězec zatížený podvodem na DPH, tak v přijetí potřebných opatření pro zamezení účasti na takovém řetězci. Žalovaný se skutečně s tímto tvrzením žalobce vypořádal stručně, nicméně vypořádal a postavil proti němu svůj právní názor, který jako celek obstojí. Žalobce v žalobě opakovaně argumentoval obvyklými postupy v tržním prostředí. Krajský soud má za to, že požadovat od zástupce dodavatele alespoň nějaký doklad o tom, že je oprávněn za společnost jednat, v situaci, kdy jde o nového obchodního partnera, neznámého na trhu je i v tržním prostředí základní obezřetností nikoli opatřením, které má prokázat přijetí opatření pro zamezení účasti na podvodu na DPH. Nad to se krajský soud domnívá, že i samotná pracovní smlouva p. G. mohla v žalobci vzbudit vyšší obezřetnost, neboť dle pracovní smlouvy začal pracovní poměr p. G. u společnosti RONEY dne 1. 6. 2017, zatímco spolupráce žalobce se společností RONEY, kterou zastupoval a za níž jednal od počátku pouze p. G., začala již v roce 2016.
54. Co se týče námitky, že v kontextu celkového objemu nakoupených služeb v roce 2018 byl předmětný obchod pro žalobce marginální, ztotožňuje se krajský soud zcela s názorem žalobce, že toto nemůže mít vliv na obezřetnost žalobce, jak již uvedl v bodě 47. rozsudku. Žalovaný je povinen přistupovat ke všem daňovým subjektům stejně a prověřovat každou jednotlivou transakci, protože jeho úkolem je správné stanovení daně bez ohledu výši plnění daňového subjektu, což vyplývá ze znění § 1 odst. 2 daňového řádu, tj. správa daně je postup, jehož cílem je správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady.
Závěr a náklady řízení
55. Z výše uvedených důvodů krajský soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
56. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce v řízení úspěšný nebyl a žalovanému nad rámec jeho úřední činnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu.
Ostrava 14. října 2026
JUDr. Monika Javorová
předsedkyně senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje