Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
60 Az 1/2026 - 68.pdf
PDF · 0 B
No categories available
60 Az 1/2026 - 68
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci
žalobce: A. Ch., narozený dne
státní příslušnost
pobytem
zastoupený obecným zmocněncem
bytem
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 3. 2026, čj. OAM748/ZAZA11K122025,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Žalobce podal dne 7. 7. 2025 žádost o udělení mezinárodní ochrany.
2. Žalobce k žádosti následně uvedl, že pochází z X, je ženatý (v době pohovoru se rozváděl) a má dva syny, kteří nadále žijí na Ukrajině. Jako poslední místo pobytu označil X. Uvedl, že Ukrajinu opustil 18. nebo 19. 3. 2025, kdy byl podle svých slov odvezen do Polska na vojenský výcvik, kde pobýval do 28. 4. 2025. Následně přicestoval do České republiky prostřednictvím spolujízdy BlaBlaCar a na její území vstoupil dne 28. 4. 2025. O mezinárodní ochranu žádal poprvé, uvedl, že je zdravotně zdráv, nebyl trestně stíhán ani odsouzen, a jako důvod žádosti označil obavu, že by mu po návratu na Ukrajinu hrozila smrt.
3. Při pohovoru dne 11. 7. 2025 podrobněji popsal, že dne 18. nebo 19. 3. 2025 odjel z Ukrajiny do Polska na vojenský výcvik. Uvedl, že neodjel dobrovolně. Podle jeho výpovědi jej v Charkově zastavili neznámí muži a následně jej spolu s dalšími osobami převezli do Polska do výcvikového prostoru Lipa. Tvrdil, že po celou dobu převozu neměl možnost odejít a že účast na výcviku byla vynucená. Ukrajinští nadřízení rekrutům říkali, že nejsou lidé, že jsou v podstatě maso.
4. Dále uvedl, že již před odjezdem do Polska měl zdravotní problémy. Trpěl vysokými horečkami, které během výcviku pokračovaly. Během výcviku utrpěl úraz zad a byl hospitalizován v nemocnici. Po návratu do výcvikového prostoru se jeho zdravotní stav nezlepšoval. Nebyla mu umožněna rekonvalescence a potřebné léky dostával se zpožděním. To vedlo k druhé hospitalizaci. Jakmile se jeho stav zlepšil, z nemocnice odešel. Uvedl, že mu pomohla bývalá manželka žijící v Polsku, která jej vyzvedla a odvezla k sobě. Později se přesunul do Prahy a následně do Českých Budějovic za příbuznými.
5. K dotazům správního orgánu sdělil, že po svém odchodu z Polska nezjišťoval, zda se po něm pátrá vojenská správa, a nemá informace o tom, že by proti němu bylo vedeno jakékoli řízení. Uvedl, že ani jeho rodiče neobdrželi žádné předvolání a nikdo se o něj nezajímal.
6. Na otázku, zda měl na Ukrajině problémy se státními orgány, policií nebo z jiných důvodů souvisejících s rasou, národností, náboženstvím, pohlavím, politickými názory či příslušností k určité sociální skupině, uvedl, že ano, kvůli tomu, že je muž. Ty chytají, dávají do auta a odváží. S policií nikdy žádné problémy neměl.
7. Jako důvod žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že chce žít a pracovat. Nechce vzít do ruky zbraň a zabíjet lidi. Při návratu by byl poslán zpět do armády a během dvou tří týdnů by získal status nezvěstného. V České republice má sestřenici s manželem, v Polsku bývalou manželku, zatímco na Ukrajině žijí jeho rodiče a děti.
8. Zmocněný zástupce při pohovoru doplnil, že žadatel z Polska do České republiky přicestoval přes aplikaci BlaBlaCar a že kvůli způsobu odchodu z výcvikového prostoru nemohl prokázat legální překročení hranice. Proto vzal zpět svou žádost o dočasnou ochranu. Uvedl rovněž, že žadatel byl na Ukrajině evidován jako vojenský uprchlík a neměl tedy možnost získat některé úřední dokumenty přes aplikaci DIU. Zástupce zdůraznil, že návrat na Ukrajinu by pro žadatele znamenal nelidské zacházení.
9. Žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím rozhodl tak, že žalobci mezinárodní ochranu podle § 12 , § 13 , § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb. o azylu, neudělil.
II. Žaloba
10. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 14. 5. 2026 žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích.
11. Žalobce namítl porušení § 3 a § 50 odst. 2 a 3 správního řádu , protože žalovaný podle jeho názoru nezjistil skutkový stav dostatečně a nevycházel ze spolehlivě zjištěných skutečností. Současně tvrdí porušení § 12 , § 14a a § 14b zákona o azylu a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
12. Podstatou žalobních námitek je obava žalobce z návratu na Ukrajinu v souvislosti s vojenskou službou. Uvádí, že odmítá nosit zbraň a účastnit se bojů, neboť nechce zabíjet jiné lidi. Obává se trestního stíhání za opuštění vojenského výcviku, za které mu podle jeho tvrzení hrozí až dvanáctiletý trest odnětí svobody, a dále ponižování či šikany ze strany ukrajinských úřadů a ozbrojených složek.
13. Na podporu své argumentace odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2008, čj. 5 Azs 18/2008 -83, č. 2406/2011 Sb. NSS, podle něhož může trestní stíhání za nenastoupení vojenské služby za určitých okolností představovat relevantní pronásledování. Dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne X, X, týkající se odepření výkonu vojenské služby v konfliktu, při němž by mohlo docházet k válečným zločinům či jiným jednáním odporujícím mezinárodnímu právu.
14. Žalobce dále odkazuje na zprávy organizací Human Rights Watch a Amnesty International o porušování mezinárodního humanitárního práva na Ukrajině, o nerozlišujících útocích proti civilistům, používání zakázaných prostředků boje, mučení a jiném špatném zacházení. Poukazuje rovněž na zprávy o mobilizaci a postihu osob vyhýbajících se vojenské službě. Současná situace na Ukrajině zůstává i nadále bezpečnostně velmi závažná. Žalobce poukazuje na zprávy o vyhledávání osob vyhýbajících se vojenské službě, předávání povolávacích rozkazů na veřejných místech či v zaměstnání a na případy nuceného odvádění mužů ve věku podléhajícím mobilizaci. Tvrdí, že některým osobám není umožněno ani absolvovat zdravotní prohlídku či vyřídit osobní a rodinné záležitosti.
15. Žalobce rovněž odkazuje na bod 170 Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka vydané Úřadem Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky (dále jen „příručka UNHCR“), podle něhož může být důvodem pro přiznání postavení uprchlíka situace, kdy by vojenská služba vyžadovala účast na akcích odporujících skutečnému politickému, náboženskému či morálnímu přesvědčení žadatele. Tvrdí, že právě taková situace nastala v jeho případě.
16. Žalobce rovněž argumentuje, že by mohl být považován za příslušníka určité sociální skupiny ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, konkrétně skupiny branců odmítajících vojenskou službu. Odkazuje přitom opět na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 Azs 18/2008 -83. Uvádí, že se obává nejen postihu ze strany státu za odmítnutí vojenské služby, ale také pronásledování ze strany nacionalistických skupin a útoků ze strany Ruskem podporovaných separatistů.
17. Žalovaný se dle žalobce dostatečně nezabýval konkrétními důvody jeho odporu k vojenské službě a nezohlednil relevantní judikaturu ani informace o zemi původu.
18. Ve vztahu k doplňkové ochraně tvrdí, že v případě návratu na Ukrajinu by mu hrozila vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu, zejména nelidské či ponižující zacházení nebo trestání a vážné ohrožení života v důsledku ozbrojeného konfliktu. Současně tvrdí, že by jeho vycestování bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky a se zásadou non-refoulement. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2009, čj. 9 Azs 11/2009 -99, který vymezuje smysl a účel institutu doplňkové ochrany.
19. Žalobce zdůrazňuje, že pochází z X, kde žil v blízkosti frontové linie a podílel se na odstraňování následků bombardování a útoků dronů. Tvrdí, že nikdy neusiloval o útěk ze země ani se neskrýval, ale pomáhal postiženým spoluobčanům. Současně však setrvává na svém přesvědčení, že nechce nosit zbraň a zabíjet lidi.
20. Dále namítá, že napadené rozhodnutí obsahuje nelogičnosti a rozpory, které podle něj svědčí o nedostatečně pečlivém posouzení jeho žádosti.
21. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
22. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že informační zdroje, o které žalobce opírá svá tvrzení, nejsou aktuální. Jedná se podle něj o zprávy z let 2015 až 2018, které neodrážejí současný stav na Ukrajině.
23. Žalobce účelově rozšiřuje svůj azylový příběh nad rámec skutečností uváděných ve správním řízení. Zdůrazňuje, že žalobce v průběhu správního řízení nikdy netvrdil, že by se obával nacionalistických skupin nebo separatistů.
24. Žalovaný dále zdůrazňuje, že jediným důvodem žádosti o mezinárodní ochranu byla obava žalobce z návratu na Ukrajinu z důvodu dezerce z vojenského výcviku a možného nasazení do bojů. Poukazuje na to, že napadené rozhodnutí se těmito obavami podrobně zabývalo, zejména na stranách 5 a 6 rozhodnutí, a že na základě relevantních a aktuálních informací o zemi původu dospěl k závěru, že žalobcem uváděné skutečnosti nezakládají důvody pro udělení žádné formy mezinárodní ochrany. Podle žalovaného žaloba neobsahuje konkrétní právní ani skutkovou polemiku se závěry napadeného rozhodnutí. Namítané vady představují podle jeho názoru pouze obecný nesouhlas s výsledkem správního řízení, aniž by žalobce konkrétně zpochybňoval jednotlivé závěry správního orgánu nebo předkládal argumenty, které by mohly jejich správnost vyvrátit.
25. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.
IV. Průběh jednání
26. Účastníci řízení při jednání konaném dne 7. 9. 2026 setrvali na svých procesních stanoviscích.
27. S ohledem na žalobní námitky a potřebu zajištění informací aktuálních v době rozhodování soudu, provedl krajský soud při jednání důkaz následujícími zprávami o zemi původu, včetně překladů těchto zpráv pořízených pomocí ChatGPT 5.6 Sol:
- zpráva polského Úřadu pro cizince s názvem Ukrajina: Vojenská služba (Ukraina: Służba wojskowa) ze dne 5. 5. 2026, č. X,
- předběžná zpráva Nezávislé mezinárodní vyšetřovací komise pro Ukrajinu Rady pro lidská práva OSN ze dne 9. 3. 2026,
- zpráva Dánské imigrační služby s názvem Ukrajina: Podmínky ve věznicích z prosince roku 2024 (dále jen „zpráva DIS 2024“),
- zpráva Dánské imigrační služby s názvem Ukrajina: Návrat a mobilizace z března roku 2026 (dále jen „zpráva DIS 2026“),
- výtisk webových stránek Ozbrojených sil Ukrajiny dostupných na https://szch.army.gov.ua/ obsahující podmínky dobrovolného návratu do vojenské služby,
- článek na webu Visit Ukraine s názvem Who Can Return from Desertion Without Facing Charges: The Ministry of Defense Provides a Clear Answer ze dne 21. 6. 2026 dostupný na https://visitukraine.today/blog/8754/who-can-return-from-desertion-without-facing-charges-the-ministry-of-defense-provides-a-clear-answer?srsltid%E2%80%A6,
28. Tyto listin y krajský soud zaslal účastníkům s předstihem před samotným jednáním, aby měli dostatek času se s nimi seznámit.
29. Krajský soud dále jako důkaz provedl následující listin y:
- výňatek ukrajinského zákona č. 2232-XII, o branné povinnosti a vojenské službě (dostupné na: https://zakon.rada.gov.ua/laws/show/en/2232-12#Text),
- dekret prezidenta Ukrajiny č. 596/2026, o prodloužení doby trvání stanného stavu na Ukrajině (dostupné na: https://zakon.rada.gov.ua/laws/show/596/2026#n2),
- ukrajinský zákon č. 4928-IX, o schválení dekretu prezidenta Ukrajiny „O prodloužení doby trvání stanného stavu na Ukrajině“ (dostupné na: https://zakon.rada.gov.ua/laws/show/4928-ix#Text),
- výňatek ukrajinského trestního zákoníku č. 2341-III (dostupné na: https://zakon.rada.gov.ua/laws/show/en/2341-14?lang=uk#Text).
30. Žalobcovy důkazní návrhy uvedené v žalobě krajský soud zamítl pro irelevanci, resp. nadbytečnost. Zprávy o zemi původu, na které žalobce poukázal, pocházejí z let 2015 až 2017 a již proto je lze považovat za neaktuální. Článek na adrese http://www.nwoo.org/2015/04/02/na-ukrajine-pri-hledani-tech-kdo-se-vyhybaji-vojenske-sluzbe-prohledavali-studentske-koleje/ se krajskému soudu nepodařilo otevřít (v různých prohlížečích a na různých počítačích), avšak již z uvedeného odkazu je patrno, že článek pochází z roku 2015 (je tedy značně zastaralý) a týká se způsobu vyhledávání mobilizovaných osob. Žalobce však již byl mobilizován. Nedobrovolný charakter žalobcovy mobilizace v podstatě nikdo nezpochybňuje. Článek na webu ČT24 z roku 2023 měl prokazovat plánované zpřísňování postihů za dezerci. Možnosti trestání dezerce či nedovoleného opuštění útvaru jsou však již dostatečně zachyceny v provedeném dokazování. Příručka UNHCR slouží k podpoře právní argumentace, a nikoliv ke zjištění skutkového stavu věci.
31. Argumentaci žalobce uvedenou v průběhu ústního jednání lze shrnout následovně: Žalobce byl na území Polska zavlečen bez zdravotní prohlídky a jakýchkoli osobních dokladů (cestovní pas mu byl zaslán při pobytu v České republice z X za pomoci známých). Na místě mu vystavili vojenskou knížku. Již před válkou se žalobce netajil tím, že nechce nosit zbraň a zabíjet lidi. Ukrajinu nechtěl opustit a podílel se na odstraňování válečných škod. V roce 2018 byl odvodovou komisí v Charkově uznán neschopný výkonu služby v armádě. V průběhu výcviku žalobce dostal zápal plic. Po zaléčení byl poslán zpět. Zdravotnický personál se spojil s žalobcovou bývalou manželkou, která kontaktovala jeho sestru žijící v Českých Budějovicích, kam mu pomohly vycestovat. Žalobce dále uvedl, že nemá aplikaci potřebnou pro využití programu dobrovolného návratu k jednotce. O návrat ani nemá zájem z důvodů zdravotních (konkrétně zmínil potíže se zády, zhoršené dýchání, částečná slepota na levé oko) a pro své názorové přesvědčení. Žalobce v reakci na provedené dokazování také uvedl, že na něj nelze nahlížet jako na vojáka, protože jej unesli, v této souvislosti nic nepodepsal a všechny dokumenty jsou zfalšované.
32. Žalovaný odkázal na vyjádření k žalobě a dále na písemné vyjádření k soudem zaslaným důkazním prostředkům krátce před jednáním. Připomněl také obsah žalobou napadeného rozhodnutí. Tvrzení, že ze zdravotních důvodů nemůže vykonávat vojenskou službu, žalobce v průběhu správního řízení neuplatnil.
33. Písemné vyjádření k důkazním návrhům lze shrnout tak, že část předložených zpráv vznikla až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a proto mu nelze vytýkat, že je při rozhodování nezohlednil. Současně zdůrazňuje, že žalobce i jeho zástupce měli v průběhu správního řízení dostatečný prostor k doplnění tvrzení a návrhů důkazů, avšak další skutečnosti neuvedli. Samotná existence dalších zpráv nedokládá nedostatečně zjištěný skutkový stav.
34. Žalovaný připomíná, že žalobce již ve správním řízení uváděl obavy související s mobilizací, vojenskou službou, zdravotním stavem, výcvikem a odmítáním použití zbraní, a proto se předložené zprávy vztahují k již známému skutkovému základu. Za nově uplatněný osobní důvod však považuje tvrzení o ohrožení nacionalistickými skupinami a proruskými separatisty, které žalobce během správního řízení nezmínil. S odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2025, čj. 6 Azs 86/2025 -40, a ze dne 6. 11. 2025, čj. 1 Azs 135/2025 -44, namítá, že správní orgán nemá povinnost zjišťovat osobní důvody, které žadatel neuplatnil. Zároveň zdůrazňuje, že ani předložené informace nedokládají konkrétní individuální ohrožení žalobce těmito skupinami.
35. K procesnímu významu soudního dokazování žalovaný uvádí, že povinnost soudu přihlížet k aktuálním informacím o zemi původu neznamená automaticky pochybení správního orgánu. Odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2026, čj. 10 Azs 249/2025 -29, a rozsudek ze dne 21. 11. 2025, čj. 5 Azs 157/2025 -37, z nichž dovozuje, že ani doplnění nových zpráv v soudním řízení nemusí vést ke zrušení správního rozhodnutí.
36. Ve vztahu ke zprávě LANDINFO žalovaný zdůrazňuje rozlišení mezi náhradní civilní službou a výkonem vojenských povinností bez použití zbraně. Podle zprávy ukrajinské právo připouští plnění některých vojenských úkolů bez nošení či použití zbraně, například při logistické nebo technické podpoře. Z žalobcova tvrzení, že nechce zabíjet a používat zbraň, proto nelze podle žalovaného automaticky dovozovat, že jakýkoli výkon vojenské povinnosti odporuje jeho svědomí. Současně poukazuje na rozhodnutí ukrajinského Nejvyššího soudu z 27. 10. 2025, č. 573/838/24, které připouští výkon nebojových úkolů i v době mobilizace. Podle žalovaného to vyvrací obecnou tezi, že mobilizace vždy znamená povinnost účastnit se ozbrojeného boje.
37. Pokud jde o odvod a výcvik, žalovaný připouští, že zprávy popisují problémy při mobilizaci, včetně nezákonných postupů a rozdílné kvality výcviku. Zároveň však uvádí, že LANDINFO potvrzuje možnost doručování povolávacích rozkazů i jinými způsoby než na domácí adresu a že ne každá vada odvodu zakládá nárok na mezinárodní ochranu. Rovněž upozorňuje, že zprávy sice dokládají případy nedostatečné přípravy vojáků, neprokazují však žalobcem tvrzenou jistotu, že by byl po návratu během krátké doby nasazen do bojů a zahynul.
38. K nezávislé vyšetřovací komisi OSN žalovaný uznává závažnost zjištěných případů násilného zacházení při mobilizaci a vůči odpíračům vojenské služby z důvodu svědomí. Podle něj však zpráva dokládá pouze existenci těchto případů, nikoli jejich automatickou aplikovatelnost na všechny mobilizované osoby. Žalobcova situace se podle žalovaného od případů ve zprávě liší, protože žalobcem popsané problémy souvisely především se zdravotním stavem a zacházením během výcviku, nikoli s represí za uplatnění výhrady svědomí. Obecná zjištění zprávy proto podle žalovaného nepotvrzují konkrétní prognózu budoucího zacházení se žalobcem.
39. Ve vztahu ke zprávě DIS 2026 žalovaný zdůrazňuje, že situace žalobce odpovídá kategorii osoby, která po zařazení do výcviku službu opustila. Zpráva podle něj ukazuje značnou rozmanitost praxe při postihování takového jednání, včetně případů návratu do služby či odlišných právních kvalifikací. Nepodporuje proto závěr, že žalobci nevyhnutelně hrozí nejpřísnější trest nebo jediný možný následek návratu. Zadržení či obnovení vojenské služby podle žalovaného samo o sobě nepředstavuje pronásledování ani zacházení odporující čl. 3 Úmluvy.
40. Ke zprávě DIS 2024 žalovaný poukazuje na to, že rozlišuje různé druhy detenčních zařízení a zachycuje jak závažné nedostatky, tak rozdíly mezi jednotlivými zařízeními. Zdůrazňuje zejména zjištění Evropského výboru pro zabránění mučení, podle nichž ve vojenských detenčních zařízeních v Kyjevě, Oděse a Žytomyru nebylo zjištěno špatné zacházení ani násilí mezi zadrženými a celkové podmínky byly hodnoceny jako přijatelné. Zpráva proto podle žalovaného neumožňuje uzavřít, že každé vojenské zadržení na Ukrajině představuje zacházení odporující čl. 3 Úmluvy.
41. Ke zprávě polského Úřadu pro cizince ze dne 5. 5. 2026 žalovaný uvádí, že rozlišuje mezi svévolným opuštěním jednotky a dezercí a připouští různé právní následky podle okolností případu. Ze zákonných trestních sazeb podle něj nelze dovodit, že žalobci automaticky hrozí nejvyšší možný trest. Zpráva navíc uvádí možnost osvobození od trestní odpovědnosti při prvním provinění a dobrovolném návratu do služby.
42. Pokud jde o listin y týkající se programu dobrovolného návratu do služby, žalovaný z nich dovozuje, že ukrajinská praxe není založena pouze na trestání osob, které opustily jednotku, ale umožňuje za určitých podmínek návrat do služby, změnu útvaru a obnovení služebního zabezpečení. Zároveň zdůrazňuje, že tento program nepředstavuje záruku beztrestnosti, služby beze zbraně ani vyřešení výhrady svědomí. Jeho význam spatřuje pouze v tom, že existují i jiné právní a praktické možnosti než automatické uvěznění.
V. Právní hodnocení krajského soudu
43. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích § 75 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. a § 32 zákona o azylu, ve znění do 11. 6. 2026.
44. Krajský soud proto v nynější věci postupoval podle právní úpravy účinné přede dnem 12. 6. 2026. Takový postup považuje krajský soud za souladný jak s přechodným ustanovením obsaženým v čl. II odst. 5 novely zákona o azylu č. 311/2025 Sb., tak čl. 79 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady 2024/1348 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU (srov. též rozsudek Soudního dvora ze dne 4. 6. 2026, X). Přestože je mezi těmito ustanoveními značné pnutí (vnitrostátní úprava považuje za rozhodný okamžik pro určení aplikovatelné právní úpravy vydání rozhodnutí žalovaného, zatímco unijní úprava toto odvíjí ode dne podání žádosti), v nynější věci není tento možný rozpor zapotřebí řešit. Jak podání žádosti dne 7. 7. 2025, tak i vydání žalobou napadeného rozhodnutí dne 26. 3. 2026 se odehrálo přede dnem 12. 6. 2026 a výsledek je tak stále tentýž.
45. Žaloba není důvodná.
V.A K námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu
46. Žalobce předně namítl, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci. Této námitce krajský soud nepřisvědčil.
47. Dle žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný vycházel z následujících podkladů:
- informace žalovaného ze dne 12. 1. 2026 s názvem Ukrajina – Bezpečnostní situace v západních oblastech Ukrajiny,
- zpráva žalovaného ze zjišťovací mise na Ukrajinu z února 2026,
- zpráva norského Centra informací o zemích původu (LANDINFO) ze dne 2. 5. 2025,
- tisková zpráva Ministerstva obrany ze dne 31. 1. 2024 o výcviku ukrajinských rekrutů českými vojáky v Polsku,
- tisková zpráva Vojenské pomocné mise EU na podporu Ukrajiny ze dne 13. 2. 2026 o výcviku ukrajinských vojáků v Polsku,
- screenshot mapy války na Ukrajině (liveuamap.com/cz) ze dne 16. 3. 2026.
48. Všechny tyto listin y jsou založeny ve správním spisu. Lze je přitom v kontextu nynější věci považovat v jejich souhrnu za věcně relevantní i dostatečně aktuální ve vztahu k tvrzením, o něž žalobce opíral důvod pro udělení mezinárodní ochrany v průběhu správního řízení, tj. odmítání účasti na bojích. Naproti tomu žalobní námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci je pouze zcela obecná a neumožňuje tak krajskému soudu hlubší přezkum. Žalobce v žalobě namítl, že žalovaný nezjistil, z jakých důvodů se nasazení v bojích obává, avšak ani v žalobě tyto své obavy blíže nespecifikoval.
49. Poukazuje-li žalobce bez bližší konkretizace na údajné nelogičnosti a protimluvy obsažené v rozhodnutí žalovaného, nejedná se o projednatelný žalobní bod. Není totiž zřejmé, v čem konkrétně žalobce tato pochybení spatřuje.
V.B Neudělení azylu
50. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že mu žalovaný měl udělit mezinárodní ochranu ve formě azylu. S tím krajský soud nesouhlasí.
51. Z žaloby je patrno, že žalobce spatřuje důvod pro udělení mezinárodní ochrany v tom, že mu jakožto odmítači vojenské služby hrozí na Ukrajině trest, popřípadě jiné ústrky ze strany ukrajinských orgánů, které ovšem blíže nespecifikoval. Dalším důvodem pak je, že odmítá nosit zbraň a účastnit se bojů, neboť nechce zabíjet jiné lidi. Žalobce se dle žaloby taktéž obává útoků ze strany nacionalistických skupin a útoků ze strany Ruskem podporovaných separatistů.
52. Dle § 12 zákona o azylu, ve znění do 11. 6. 2026, se azyl cizinci udělí, „bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec
a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo
b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.“
53. Žalobce v žalobě namítl porušení § 12 písm. a) zákona o azylu. Neuvedl však v této souvislosti žádnou bližší argumentaci. Ve správním řízení ani v řízení před soudem žalobce netvrdil, že by snad byl na Ukrajině politicky aktivní a že by snad právě z tohoto důvodu byl již v minulosti vystaven pronásledování.
54. Nedůvodná je ovšem i námitka porušení § 12 písm. b) zákona o azylu.
55. Žalobci lze přisvědčit potud, že za určitých okolností mohou branci představovat určitou sociální skupinu. Nejvyšší správní soud v žalobcem citovaném rozsudku čj. 5 Azs 18/2008 -83 řešil specifickou situaci, v níž dovodil a v právní větě k tomuto rozsudku shrnul, že se o takovouto sociální skupinu jedná „pokud na jedné straně čelí hrozbě násilí ze strany teroristických skupin pro případ, že základní vojenskou službu nastoupí, přičemž příslušný stát (Alžírsko) není schopen jim před tímto nebezpečím poskytnout dostatečnou ochranu, a na straně druhé naopak čelí hrozbě trestů odnětí svobody a dalších sankcí ze strany státu pro případ, že by vojenskou službu nastoupit odmítli.“ Tento závěr se však v nynější věci neuplatní, neboť reagoval na hrozící nebezpečí ze strany teroristických skupin při současně nedostatečné ochraně ze strany státu. Za relevantní hrozbu násilí nelze v této souvislosti považovat nebezpečí ze strany útočící armády v době ozbrojeného konfliktu. V opačném případě by postavení uprchlíka náleželo v podstatě každému vojákovi, který by opustil zemi původu, která je jednou z válčících stran. Žádná válčící země nemůže svým vojákům zajistit naprosté bezpečí. Odmítači vojenské služby tedy mohou tvořit sociální skupinu pouze za specifických okolností, které však v tomto případě nenastaly a žalobce je ani netvrdí.
56. Výkon vojenské služby je přitom jednou ze základních občanských povinností, a to tím spíše v době válečného stavu, kdy je to pro obranu země nejvíce potřeba. Obecně proto platí, že samotný výkon branné povinnosti není azylově relevantním důvodem, a to ani tehdy, je-li spojen s hrozbou trestní sankce za nenastoupení vojenské služby (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2026, čj. 6 Azs 155/2025 -34).
57. Žalobce se dále dovolává rozsudku Soudního dvora ve věci Shepherd, nicméně ani tento odkaz není případný. Soudní dvůr se v tehdejší věci zabýval výkladem čl. 9 odst. 2 písm. e) směrnice Rady 2004/83/ES o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany. Dle citovaného ustanovení se za pronásledování považuje též „trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající do doložek o vyloučení uvedených v čl. 12 odst. 2“.
58. Soudní dvůr dospěl mimo jiné k závěru, že se toto ustanovení týká situací „kdy by spáchání válečných zločinů v daném konfliktu předpokládala samotná vykonávaná vojenská služba, včetně situací, kdy by se žadatel o přiznání postavení uprchlíka účastnil spáchání takových zločinů jen nepřímo, jelikož by při plnění svých úkolů s rozumnou mírou pravděpodobnosti poskytl nezbytnou podporu pro přípravu nebo uskutečnění těchto zločinů“ (důraz doplněn). Není přitom nezbytné, aby ke spáchání válečných zločinů již došlo. O pronásledování se jedná i tehdy, „kdy je žadatel o přiznání postavení uprchlíka schopen prokázat, že je vysoce pravděpodobné, že takové činy budou spáchány“ (důraz doplněn).
59. Krajský soud je ve shodě s žalovaným v tom, že při posuzování této otázky nelze vycházet ze zpráv z let 2015-2017, na které poukázal žalobce. S ohledem na značný časový odstup je již nelze považovat za aktuální.
60. Informace o průběhu války mezi Ukrajinou a Ruskou federací přitom nasvědčují především páchání válečných zločinů z ruské strany. Zpráva ze zjišťovací mise na Ukrajinu z února 2026 poukazuje například na události v obcích Buča nebo Irpiň, které lze ostatně považovat za skutečnosti obecně známé, jelikož byly i v České republice široce medializované Srov. například pořad 90’ ČT24 – Ukrajinská Buča jako symbol ruské okupace (dostupné na: https://ct24.ceskatelevize.cz/video/90-ct24-ukrajinska-buca-jako-symbol-ruske-okupace-13194).
. Předběžná zpráva Nezávislé mezinárodní vyšetřovací komise pro Ukrajinu ze dne 9. 3. 2026 pak poukazuje například na deportace a přemísťování, resp. únosy ukrajinských dětí.
61. Naproti tomu v případě Ukrajiny na možné páchání konkrétních válečných zločinů neupozorňuje ani sám žalobce. Dokonce i jím v samotné žalobě citované pasáže starších zpráv nevládních organizací jsou v tomto ohledu jen velmi obecné.
62. Polský Úřad pro cizince k tomu na straně 4 zprávy z 5. 5. 2026 uvedl, že „[z]e zpráv ‚Nezávislé mezinárodní vyšetřovací komise pro Ukrajinu ve věci porušování mezinárodního práva v ozbrojeném konfliktu‘, které dne 5. března 2024 zveřejnila Rada OSN pro lidská práva (angl. UN Human Rights Council), vyplývá, že po zahájení rozsáhlé ruské invaze na Ukrajinu (24. 2. 2022) se především orgány (ozbrojené síly) Ruské federace na územích Ukrajiny ovládaných armádou RF dopouštějí systematických a rozsáhlých válečných zločinů, které jsou součástí určité politiky.[17]
V uvedené zprávě ani v jiných zdrojích nejsou informace o tom, že by se Ozbrojené síly Ukrajiny po zahájení rozsáhlé ruské invaze na Ukrajinu (24. 2. 2022) na územích ovládaných ukrajinskými orgány dopouštěly systematických a rozsáhlých válečných zločinů, které by byly součástí určité politiky. Mezinárodní vyšetřovací komise zaznamenala pouze pět případů, kdy se na územích ovládaných ukrajinskými orgány ozbrojené osoby dopustily svévolného zatčení a zadržování ‚údajných kolaborantů‘.[18] Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva dále v roce 2026 upozornil, že přibližně polovina ruských válečných zajatců zadržených na Ukrajině byla vystavena mučení nebo špatnému zacházení, zejména bezprostředně po zajetí. Z 389 zkoumaných případů bylo zaznamenáno 30 poprav zajatců. K porušování práv zajatců docházelo především v letech 2022 a 2023 a dvě osoby zemřely ve vězení.[19]“ (důraz doplněn).
63. V závěrečném shrnutí pak zpráva uvádí, že „Ukrajina vede obrannou válku a nebylo zjištěno, že by se ukrajinská armáda během ozbrojeného konfliktu dopouštěla válečných zločinů nebo jiných závažných a systémových porušení lidských práv. V mezinárodních zprávách lze nalézt pouze jednotlivé informace o špatném zacházení s válečnými zajatci.“
64. Aktuální předběžná zpráva Nezávislé mezinárodní vyšetřovací komise pro Ukrajinu ze dne 9. 3. 2026 páchání válečných zločinů ze strany Ukrajiny nezmiňuje.
65. Z uvedeného je patrno, že na Ukrajině v minulosti docházelo k jednotlivým jednáním, která by bylo možné za válečné zločiny považovat, byť k takovému závěru nelze jednoznačně dospět bez hlubšího zkoumání. Docházelo k nim však v dřívějších letech (2022 a 2023), přičemž ani tehdy se zřejmě nejednalo o součást širší politiky, nýbrž o excesy.
66. V situaci ozbrojeného konfliktu takového rozsahu, jaký probíhá na Ukrajině zejména od spuštění ruské invaze v roce 2022, nelze spáchání válečného zločinu nikdy zcela vyloučit. V případě ozbrojených sil Ukrajiny však z ničeho neplyne, že by se jich dopouštěly ve významné míře. Žalobce nic takového konkrétně netvrdí a tím spíše ani nedokládá. Nelze proto uzavřít, že by možné páchání válečných zločinů bylo přímo či nepřímo spojeno s pouhým výkonem vojenské služby v ozbrojených silách Ukrajiny jako takovým, resp. že by se na nich žalobce mohl s rozumnou mírou pravděpodobnosti při výkonu vojenské služby sám podílet.
67. Nelze taktéž přehlédnout, že Ukrajina dne 25. 10. 2024 ratifikovala Římský statut, čímž se stala jedním ze smluvních států Mezinárodního trestního soudu. Mezinárodní trestní soud: Ukrajina; dostupné na: https://asp.icc-cpi.int/states-parties/eastern-european-states/ukraine.
To samo o sobě nasvědčuje vůli Ukrajiny stíhat i případné vlastní válečné zločiny. Krajskému soudu není známo, že by snad tento soud vůči Ukrajině činil v souvislosti s válečnými zločiny jakékoli kroky.
68. Žalobce se dále dovolává příručky UNHCR V anglickém originále dostupné na: https://www.unhcr.org/sites/default/files/legacy-pdf/5ddfcdc47.pdf.
. K tomu krajský soud nejprve obecně poznamenává, že se nejedná o závazný právní dokument. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2024, čj. 2 Azs 128/2024 -21, příručky a pokyny Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky upřesňují Úmluvu o právním postavení uprchlíků (někdy zvané též Ženevská úmluva). K tomu Nejvyšší správní soud uvedl, že „[a]čkoliv tyto příručky a pokyny nejsou pro smluvní státy závaznými právními dokumenty, jejich účelem je poskytnout vodítko pro interpretaci a aplikaci Ženevské úmluvy, zejména pro vnitrostátní orgány veřejné moci. Jsou tedy relevantní z hlediska své argumentační přesvědčivosti, a takto s nimi pracuje i NSS (viz jeho rozsudky ze dne 26. 11. 2015, č. j. 10 Azs 174/201542 , a ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 Azs 19/202045 ).“
69. Dle žalobcem citovaného bodu 170 příručky UNHCR výkon vojenské služby může být důvodem pro nabytí statusu uprchlíka, pokud by byl v rozporu se skutečným politickým, náboženským nebo morálním přesvědčením nebo oprávněnými důvody svědomí. Žalobce však přehlíží hned následující bod 171, dle něhož „[n]e každé přesvědčení, ať je jakkoliv ryzí, je dostatečným důvodem pro nárokování si právního postavení uprchlíka po dezerci nebo vyhnutí se nástupu vojenské služby. Nestačí, že člověk má rozpory se svou vládou, pokud jde o politické odůvodnění určité vojenské akce. Avšak tam, kde je typ vojenské akce, s níž jedinec nechce být spojován, odsuzován mezinárodním společenstvím jako jsoucí v rozporu se základními pravidly lidského chování, mohlo by potrestání za dezerci či vyhýbání se nástupu vojenské služby být, ve světle všech ostatních požadavků definice, samo o sobě považováno za pronásledování.“
70. Prosté žalobcovo konstatování, že „nechce brát do ruky zbraně a zabíjet lidi“, není v této souvislosti dostatečné. Takovéto vnitřní nastavení je ostatně vlastní snad každému rozumnému člověku. Žalobce nezmiňuje, z čeho v jeho případě pramení, ani zda se u něj před odvodem do armády nějak konkrétně navenek projevovalo (při jednání jen zcela obecně poznamenal, že se svým postojem ani před válkou netajil). Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu však takto vyjádřená výhrada může zakládat překážku ve výkonu vojenské služby a činit z ní pronásledování ve smyslu zákona o azylu jenom tehdy, pokud je odůvodněna reálně projeveným politickým nebo náboženským přesvědčením (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2018, čj. 6 Azs 67/2018 -29, odst. [26]). V rámci žaloby žalobce klade důraz především na to, že se obává nasazení do bojů, což je sice lidsky zcela pochopitelné, avšak z pohledu udělení mezinárodní ochrany nevýznamné.
71. Je přitom obecně známou skutečností, že mezinárodní společenství většinově odsuzuje ruskou agresi vůči Ukrajině a nikoliv to, že se proti ní Ukrajina vojensky brání.
72. Obavu z útoků ze strany nacionalistických skupin a útoků ze strany Ruskem podporovaných separatistů vyjádřil žalobce až v řízení před krajským soudem. Nikterak ji však nerozvedl a ani krajskému soudu není jasné, z čeho konkrétně ji žalobce vyvozuje. Krajský soud toto tvrzení hodnotí jako natolik obecné, že neumožňuje dovodit existenci individuálního rizika. Ani shromážděné informace o zemi původu tuto obavu nepodporují. V případě Ruskem podporovaných separatistů nelze rozumně předpokládat, že by cíleně útočili na člověka, který proti nim odmítá v řadách ukrajinských ozbrojených sil bojovat (takové riziko samozřejmě nelze vyloučit v případě zapojení žalobce do bojů, avšak to již přímo souvisí s plněním jeho branné povinnosti). Ve spojení s tím, že žalobce tuto obavu vyjádřil až v žalobě, se tak jedná o tvrzení nevěrohodné.
V.C K neudělení doplňkové ochrany
73. Nedůvodné jsou též námitky týkající se neudělení doplňkové ochrany.
74. Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu, ve znění do 11. 6. 2026, platí, že „[d]oplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.“
75. Za vážnou újmu se pak dle § 14a odst. 2 zákona o azylu, ve znění do 11. 6. 2026, považuje
„a) trest smrti nebo poprava,
b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, nebo
c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.“
76. Z ničeho neplyne, že by žalobci na Ukrajině hrozil trest smrti nebo poprava podle písm. a). Žalobce nic takového ani netvrdí.
77. Neuplatní se pak ani písm. c), neboť tento druh vážné újmy se vztahuje výhradně na civilisty. To však žalobce již zcela zřejmě není. Žalobce byl mobilizován, a dokonce již částečně absolvoval vojenský výcvik v Polsku, kde mu vystavili vojenskou knížku (dle jeho vlastního tvrzení při jednání) a odkud při hospitalizaci v nemocnici po úrazu zad (při jednání uvedl zápal plic) uprchl. Již to samo o sobě svědčí o tom, že žalobce se již stal – byť nedobrovolně – příslušníkem ozbrojených sil Ukrajiny. Podle čl. 24 odst. 1 ukrajinského zákona č. 2232-XII, o branné povinnosti a vojenské službě, je dnem počátku výkonu vojenské služby mimo jiných speciálních případů den odeslání k příslušnému útvaru. Dezerce nebo nedovolené opuštění vojenského útvaru je jednostranný akt vojáka, který z něj civilistu sám o sobě učinit obvykle nemůže. Ostatně dle čl. 24 odst. 2 ukrajinského zákona o branné povinnosti a vojenské službě se vojenská služba nepřerušuje vojákům, kteří dobrovolně opustili vojenské jednotky nebo místa služby nebo dezertovali během stanného stavu (trvání stanného stavu setrvale od 24. 2. 2022 dokládají dekret prezidenta Ukrajiny č. 596/2026 schválený následně zákonem č. 4928-IX). V případě vojáků pak k ohrožení života nebo jejich lidské důstojnosti docházet bohužel může z povahy věci, a to zejména při nasazení v bojových operacích. Nejedná se však o důvod pro udělení mezinárodní ochrany.
78. Zbývá tedy posoudit, zda je naplněný důvod pro udělení doplňkové ochrany dle písm. b). Žalobce v tomto ohledu svou argumentaci nerozvedl, avšak s ohledem na jím vyjádřenou obavu z trestu lze usuzovat, že má na mysli právě potrestání za dezerci nebo nedovolené opuštění vojenského útvaru. V tomto směru je nutné posoudit možné porušení zákazu mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání dle čl. 3 Úmluvy.
79. K tomu je zapotřebí nejprve uvést, že v nynější věci se nejedná o otázku vydávání k trestnímu stíhání. To je významné z toho důvodu, že v takových případech Ukrajina poskytuje určité diplomatické záruky a případný výkon vazby nebo trestu odnětí svobody by se odehrával v některé z věznic předem schválených pro tento účel (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. I. ÚS 1054/25 , odst. 18). V případě eventuálního žalobcova návratu na Ukrajinu nic takového neplatí.
80. Předně krajský soud neshledal možné porušení čl. 3 Úmluvy v souvislosti s povahou možného trestu za dezerci. Dle článku 408 ukrajinského trestního zákoníku lze dezerci v době válečného stavu – tedy patrně nejzávažnější trestný čin, který lze v nynější věci brát v úvahu – potrestat pěti až dvanácti lety vězení (totéž plyne i ze zpráv norského Centra informací o zemích původu ze dne 2. 5. 2025 a Úřadu pro cizince ze dne 5. 5. 2026). To samozřejmě pouze za předpokladu, že by tak ukrajinské orgány činné v trestním řízení věc kvalifikovaly. Uvedený trest nelze sám o sobě považovat za excesivní s ohledem na závažnost takovéhoto trestného činu. Ukrajinské právo je v tomto ohledu dokonce podstatně mírnější než to české. Ustanovení § 386 odst. 1 trestního zákoníku upravuje skutkovou podstatu trestného činu zběhnutí, kterého se dopustí ten „[k]do se svémocně vzdaluje v úmyslu vyhnout se vojenské službě“. Podle odstavce 3 téhož ustanovení pak „[o]dnětím svobody na osm až dvacet let nebo výjimečným trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu“ (důraz doplněn). Tresty za dezerci v době válečného stavu podle ukrajinského práva proto krajský soud nepovažuje samy o sobě za jakkoli excesivní.
81. Jistě nelze předpokládat, že by podmínky případného výkonu trestu odnětí svobody v ukrajinských věznicích byly v současnosti ideální. K tomu je třeba předně poznamenat, že krajský soud v této souvislosti vycházel především ze zprávy DIS 2024. Jakkoli je tato zpráva z prosince 2024 (tedy rok a třičtvrtě stará), odkazuje na ni také aktuální zpráva DIS 2026 na straně 18 s tím, že novější informace jednoduše nejsou k dispozici. Ani krajskému soudu se novější informace nepodařilo dohledat.
82. Zpráva DIS 2024 zmiňuje některé problémy ukrajinského vězeňství (například přeplněnost, určité nedostatky v přístupu ke zdravotní péči nebo špatný stav budov). Zpráva dokonce uvádí, že v některých věznicích dochází k násilí na vězních, nikoliv však obvykle přímo ze strany vězeňského personálu (některé excesy personálu jsou vyšetřovány a souzeny). Personál v některých věznicích údajně využívá k páchání násilí vybrané vězně. Jakkoli se samozřejmě jedná o vážný problém a nelze jej bagatelizovat, ze zprávy jednoznačně neplyne, že by postihoval ukrajinské vězeňství jako celek nebo jeho převážnou část. Dle zprávy DIS 2024 se v prosinci roku 2022 na Ukrajině nacházelo celkem 109 vězeňských zařízení (12 věznic postupně přešlo pod ruskou kontrolu a 3 byly zničené). Zprávy o možném násilí se však vztahují pouze k některým zařízením. Z toho by samozřejmě nebylo možné automaticky učinit závěr, že se problémy s násilím ostatních věznic netýkají. Zpráva DIS 2024 však v této souvislosti odkazuje také na zprávu Evropského výboru pro zabránění mučení z dubna 2024, který v tomto ohledu zásadní problémy neshledal. Konkrétně ve vztahu k životním podmínkám odsouzených osob uvedený výbor uvedl, že „neobdržel v žádném z navštívených vězeňských zařízení žádná tvrzení o nedávném špatném zacházení ze strany zaměstnanců. Naprostá většina dotazovaných vězňů uvedla, že s nimi zaměstnanci zacházeli korektně“ (strana 24 zprávy DIS 2024). Obdobný závěr výbor uvedl i ve vztahu k osobám ve vazbě (strana 19 zprávy DIS 2024).
83. V případě vojáků je možný výkon trestu v rámci tzv. disciplinárních praporů, byť to dle citované zprávy závisí na závažnosti trestného činu a posouzení soudu. Podmínky v těchto praporech jsou dle zprávy relativně dobré a nejsou zdokumentovány případy krutého zacházení nebo mučení (zprávy DIS 2024, strana 31). Poměrně aktuální zpráva DIS 2026 k tomu uvádí, „že pokud by byl trest vykonán, v případě vyhýbání se mobilizaci podle článku 336 by se vykonával v běžném civilním zařízení a v případě dezerce ve vojenské kázeňské jednotce“ (strana 14). To je částečně v rozporu se zprávou DIS 2024, dle které „[s]oud může s ohledem na okolnosti a osobní poměry pachatele nahradit trest odnětí svobody v délce nejvýše dvou let umístěním do disciplinárního praporu na stejnou dobu. Toto nahrazení však nelze použít u osob, které již dříve vykonávaly trest odnětí svobody“ (strana 30). Rozpor tkví v tom, že za dezerci v době válečného stavu hrozí dle této zprávy 5-12 let, což by výkon trestu v disciplinárním praporu patrně vylučovalo. O trestněprávní kvalifikaci a možném trestu však lze v této chvíli pouze spekulovat. Tak či onak v případě výkonu trestu u disciplinárního praporu dostupné informace porušení čl. 3 Úmluvy nenasvědčují. To samé pak platí o vojenských detenčních zařízeních. Ani tam dle strany 32 zprávy DIS 2024 Evropský výbor pro zabránění mučení „nezjistil žádné případy špatného zacházení ani násilí mezi zadrženými. Celkové materiální podmínky byly údajně přijatelné“.
84. V době rozhodování soudu je ovšem podstatné i to, že podle mediálních zpráv a oficiálních informací ukrajinské armády provedených coby důkaz při jednání je v současné době možné, aby se vojáci, kteří vojenskou službu opustili poprvé a zároveň nejpozději do 12. 6. 2026 (to by dle informací poskytnutých žalobcem mohl být i jeho případ, jelikož dle svého tvrzení do České republiky přicestoval z Polska již 28. 4. 2025), zcela vyhnuli možnému trestu, pokud se do 20. 9. 2026 k výkonu služby opětovně přihlásí. K žalobcově námitce, že pro využití programu dobrovolného návratu nemá potřebnou aplikaci soud uvádí, že aplikace Armija+ je pouze jedním ze způsobů, jak se do programu přihlásit. Dle webu Ozbrojených sil Ukrajiny lze žádost „podat třemi způsoby: v aplikaci Armija+ (pro OSU, SZDS a NGU), přímo útvaru (pro OSU a SZDS) nebo prostřednictvím 1. či 2. náborového střediska (pouze pro OSU).“
85. Za těchto okolností krajský soud dospěl k závěru, že v žalobcově případě není naplněna podmínka skutečného nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 1 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 12. 12. 2013, čj. 1 Azs 16/2013 -20, shrnul, že „[k] tzv. testu ‚reálného nebezpečí‘ (§ 14a odst. 1 zákona o azylu užívá ve stejném významu slovní spojení ‚skutečné nebezpečí‘) se Nejvyšší správní soud blíže vyjádřil například v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 – 82. Zde konstatoval, že ‚reálným nebezpečím‘ nutno rozumět, že ve významném procentu případů obdobných situaci žadatele dojde k nežádoucímu následku, takže žadatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho. Test ‚reálného nebezpečí‘ je vůči žadateli přísnější než test ‚přiměřené pravděpodobnosti‘ [užívaný pro zkoumání ‚odůvodněnosti strachu z pronásledování‘ podle § 12 písm. b) zákona o azylu]. Ani test ‚reálného nebezpečí‘ ale nedosahuje intenzity trestního standardu ‚nade vší pochybnost‘, ani důkazního standardu užívaného v zemích common law v civilních věcech [‚vyšší pravděpodobnost že ano, než že ne‘].“
86. Lze shrnout, že podmínkou udělení doplňkové ochrany není pouhá existence právní možnosti uložení trestu, nýbrž existence skutečného nebezpečí vážné újmy. Pokud má žalobce navíc podle aktuálních informací možnost zcela se vyhnout trestnímu postihu tím, že se ve stanovené době přihlásí zpět k výkonu služby, pak to jen dále zeslabuje možný závěr, že mu výkon takového trestu (i kdyby jej krajský soud shledal rozporným s čl. 3 Úmluvy) hrozí s potřebnou mírou pravděpodobnosti. Na tom nic nemůže změnit žalobcovo prohlášení, že této možnosti využít nehodlá. To je věcí jeho svobodné vůle, což nelze klást k tíži ani žalovanému, ani Ukrajině coby žalobcově zemi původu.
87. Krajský soud nezpochybňuje, že průběh mobilizace na Ukrajině je doprovázen četnými problémy, a to někdy i v podobě násilí ze strany pracovníků náborových center (to potvrzují některé shora citované zprávy o zemi původu). Na žalobce však již nelze nahlížet jako na civilistu, nýbrž jako na vojáka, u něhož již k mobilizaci došlo a z armády zběhl v průběhu výcviku. Nelze proto jeho možné obavy z návratu na Ukrajinu posuzovat z pohledu osoby, které mobilizace teprve hrozí. Z ničeho neplyne, že by se na něj snad mobilizace neměla podle ukrajinského práva vztahovat nebo jiné skutečnosti, které by mu výkon vojenské služby objektivně znemožňovaly. Zároveň je třeba vzít v potaz, že mobilizace je ze své podstaty nedobrovolná a lze ji tedy i vynucovat.
88. Teprve až v průběhu ústního jednání žalobce uvedl, že měl být již v roce 2018 shledán neschopným výkonu vojenské služby ze zdravotních důvodů. Pokud však takové zásadní tvrzení žalobce uplatnil poprvé až v takto pozdní fázi řízení (nezmínil jej ani ve správním řízení, ani v podané žalobě), jedná se z pohledu krajského soudu o tvrzení nevěrohodné. Žalobce v této souvislosti soudu nic nedoložil a uvedenou nevěrohodnost se mu tak nepodařilo zvrátit. Žalobce zmínil zdravotní potíže pouze v průběhu výcviku. Neuvedl však, že by byly takové povahy, že by mu ve výkonu vojenské služby zcela bránily. Naopak v rámci správního řízení konstatoval, že je zdráv a nebere žádné léky.
89. Nad rámec nutného lze v této souvislosti dále poznamenat, že zdravotní standardy pro odvod do armády se mohou v průběhu času měnit. K tomu ostatně došlo i v České republice prostřednictvím vyhlášky č. 288/2024 Sb. , o zdravotní způsobilosti k výkonu vojenské činné služby a o rozsahu preventivní péče poskytované vojákům v činné službě nad rámec hrazených služeb z veřejného zdravotního pojištění. Ministerstvo obrany v této souvislosti výslovně potvrdilo, že cílem nové úpravy bylo mimo jiné zmírnit zdravotní nároky na vstup do armády (viz například článek na webu ministerstva s názvem Začala platit nová vyhláška o zdravotní způsobilosti ze dne 16. 10. 2024; dostupný na https://mocr.mo.gov.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/zacala-platit-nova-vyhlaska-o-zdravotni-zpusobilosti-253987/).
90. Krajský soud nezpochybňuje, že žalobce v průběhu výcviku v Polsku určitými zdravotními problémy trpěl. Ačkoli byla poskytnutá zdravotní péče dle žalobcova mínění nedostatečná, nelze z toho dovodit, že se jedná o důvod pro poskytnutí mezinárodní ochrany. Žalobce byl dle svého tvrzení v průběhu výcviku dvakrát hospitalizován, což naopak svědčí o tom, že se mu zdravotní péče dostávalo. Dovozovat nedostatečnost poskytnuté péče bez bližších informací či lékařských zpráv za této situace nelze.
91. Žalobce se dále domnívá, že by jeho vycestování bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky a zásadou non-refoulement.
92. V případě zmíněných mezinárodních závazků žalobce patrně naráží na dřívější § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, který za vážnou újmu považoval situaci, „pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.“ Toto ustanovení však zrušila novela zákona o azylu č. 173/2023 Sb. s účinností od 1. 7. 2023. K namítané hrozbě porušení zásady non-refoulement krajský soud pouze odkazuje na shora vyložené závěry k hrozbě pronásledování a možnému porušení čl. 3 Úmluvy.
VI. Závěr a náklady řízení
93. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s. zamítl.
94. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. s. ř. s. , podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
95. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. V případě procesně úspěšného žalovaného nevyšlo najevo, že by vynaložil náklady nad rámec své běžné činnosti, proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
České Budějovice 7. září 2026
JUDr. Michal Hájek, Ph.D. v. r.
samosoudce
Za správnost vyhotovení: J. M.