Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
21 Ad 13/2025 - 81.pdf
PDF · 0 B
No categories available
21 Ad 13/2025 - 81
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Václavem Kočkou-Amortem ve věci
žalobce: X., narozený dne X.
bytem X.
proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí
sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2025, č. j.: MPSV-2025/68356-421/1,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Žalobou včas podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2025, č. j.: MPSV-2025/68356-421/1, jímž bylo podle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb. , správní řád , zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu ze dne 11. 2. 2025, č. j.: ABC-238/2025-02/X2, kterým mu podle ust. § 39 odst. 1 písm. a) a § 41 zákona č. 435/2004 Sb. , o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti “), a čl. 2, čl. 3 odst. 1 písm. h) a čl. 61 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „nařízení č. 883/2004“) nebyla přiznána podpora v nezaměstnanosti X.
II. Obsah žaloby
2. Žalobce v žalobě namítal, že splnil podmínky pro vznik nároku na podporu v nezaměstnanosti podle čl. 65 odst. 2 nařízení č. 883/2004. Od X. do 31. 10. 2024 pracoval ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska (dále jen „Velká Británie“) a dne 11. 12. 2024 se trvale vrátil do ČR. Není příhraničním pracovníkem. Ihned po návratu se registroval jako uchazeč o zaměstnání, zajistil si dlouhodobé bydlení a začal si aktivně hledat zaměstnání výhradně v ČR. Předložil prvostupňovému orgánu dokumenty prokazující jeho pojištění ve Velké Británii. Požádal britské úřady o vydání formuláře U1, avšak ke dni podání žaloby jej neobdržel. Na jeho situaci se vztahuje Protokol o koordinaci sociálního zabezpečení, který je součástí Dohody o obchodu a spolupráci mezi Evropskou unií a Evropským společenstvím pro atomovou energii na jedné straně a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska na straně druhé. Protokol výslovně odkazuje na nařízení č. 883/2004 a na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. září 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „nařízení č. 987/2009“). Nelze proto souhlasit s argumentem žalovaného, že se kvůli Brexitu změnila pravidla.
3. Osoba, která po ztrátě zaměstnání v jednom členském státu přesune své bydliště do jiného členského státu, má nárok na dávky ve státu nového bydliště. Pojem bydliště se určuje pomocí konceptu střediska zájmů podle čl. 11 nařízení č. 987/2009. Žalobce prokázal jasný záměr usadit se v ČR. Při určování střediska zájmů je nutné posuzovat reálné vazby osoby, nikoli formalisticky trvat na délce předchozího pobytu.
4. Žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav, odmítl náhradní důkazy předložené žalobcem, nesnažil se zjistit informace prostřednictvím systému EESSI a přenesl důkazní břemeno na žalobce. Formulář U1 není nezbytný pro uznání dob pojištění. Žalovaný měl vyžádat potřebné údaje přímo od britských orgánů. Odmítnutí přiznání podpory v nezaměstnanosti rovněž představuje nepřímou diskriminaci na základě státní příslušnosti. Žalobce je znevýhodněn oproti občanům jiných členských států, kteří by v obdobné situaci mohli dávku čerpat. Rada prvostupňového orgánu, aby žalobce požádal o podporu ve Velké Británii, je nerealizovatelná a odporuje britskému právu. Úředník X. rovněž poskytl žalobci nepravdivou informaci, že nárok na podporu vzniká pouze tehdy, pokud u jednoho zaměstnavatele nepracoval déle než čtyři roky.
5. Závěrem žalobce navrhl zrušení napadeného i prvostupňového rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného a repliky žalobce
6. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že nepoužil argument o změně pravidel po Brexitu, nýbrž postupoval v souladu s nařízením č. 883/2004. Je rozhodující posouzení bydliště (centra zájmů) v době výkonu zaměstnání ve Velké Británii. Migrující pracovníci spadají pod sociální systém státu, na jehož území pracují. Podle nařízení č. 883/2004 mohou migrující pracovníci požádat o dávku v nezaměstnanosti ve členském státu, ve kterém nepracovali, pokud si v tomto státu zachovali své bydliště (centrum zájmů). Pouze tzv. přeshraniční pracovníci si mohou nárokovat dávky v nezaměstnanosti i od jiného státu, než je stát jejich posledního zaměstnání. Žalobcův závěr, že je nutné pro posouzení zachování bydliště a centra zájmů vzít v úvahu skutečnosti ode dne 1. 11. 2024, je nesprávný. Sám žalobce uvedl, že během výkonu zaměstnání ve Velké Británii nebylo zachováno centrum jeho zájmů v ČR. Žalovaný nerozporoval získání dob pojištění, a proto nebylo nutné doplňovat dokazování. K námitce diskriminace žalovaný uvedl, že žalobce nekonkretizoval, jakým způsobem měl být znevýhodněn oproti jiným občanům členských států. Žalobce byl zaměstnán ve Velké Británii téměř X. let a bylo jeho rozhodnutím, že odcestoval do ČR a nepožádal o dávky ve Velké Británii. Pokud by se před odjezdem z Velké Británie zapsal do evidence uchazečů o zaměstnání a zůstal k dispozici britským správním orgánům nejméně čtyři týdny po ztrátě zaměstnání, mohl požádat o export dávek v nezaměstnanosti do ČR. Žalovaný navrhl zamítnout žalobu jako nedůvodnou.
7. Žalobce v replice uvedl, že splňuje všechny podmínky podle čl. 65 odst. 2 nařízení č. 883/2004 a že žalovaný nesprávně aplikoval čl. 65 odst. 5 písm. a) téhož nařízení. Žalovaný dále chybně posoudil středisko jeho zájmů a nepřihlédl k jeho přesunu do ČR. Rozhodné středisko zájmů se posuzuje k okamžiku žádosti o dávky, nikoli k období zaměstnání. Žalovaný postupoval v rozporu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie, dříve Evropských společenství (dále jen „Soudní dvůr“). Žalobce dále zopakoval své výhrady k doporučení, aby o dávku požádal ve Velké Británii, a k dostatečnému zjištění skutkového stavu. Je nepřímo diskriminován, protože nemá přístup k dávkám v žádném státu. Žalovaný při citování právních předpisů postupoval selektivně a záměrně vynechal pasáže, které by žalobce podpořily. Žalovaný dále potvrdil aplikaci nařízení č. 883/2004, ale odmítl posoudit žalobcův případ v souladu s čl. 65 odst. 2 téhož nařízení.
8. Žalovaný k žalobcově replice uvedl, že žalobce vznesl obdobné námitky v žalobě a v odvolání, a proto žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí a své vyjádření k žalobě. Nedomníval se, že nesprávně vyložil nařízení č. 883/2004. Neopomenul změnu střediska zájmů žalobce; žalobce se však mýlí ve svém názoru, k jakému okamžiku je skutečnost posuzována. Žalovaný aplikoval přiléhavou judikaturu. Není pravdou, že poskytl žalobci právně nerealizovatelné rady, pouze podotkl, že bylo jeho rozhodnutím, zda odcestuje do ČR okamžitě po ukončení zaměstnání, nebo zda využije možnosti požádat o podporu v nezaměstnanosti ve Velké Británii. Žalovaný také nerozporoval získání dob pojištění, a proto nebylo třeba doplňovat dokazování. Rovněž se nedomníval, že by selektivně citoval judikaturu. Žalobci X. nevznikl nárok na podporu v nezaměstnanosti v ČR.
9. Žalobce následně soudu zaslal podání, v němž uvedl, že jej X. evidoval jako poplatníka a za roky X. mu byl vyměřen poplatek za obecní systém odpadového hospodářství na základě jeho trvalého pobytu v X. Poplatková povinnost, kterou stát žalobci uložil a vymáhal, zahrnuje i období jeho zaměstnání ve Velké Británii. Žalovaný tvrdil, že žalobce neměl v ČR centrum zájmů, a proto mu nepřiznal podporu v nezaměstnanosti, zároveň však po něm stát vymáhal plnění povinnosti plynoucí z jeho registrace v ČR. Žalobce si je vědom rozdílu mezi trvalým pobytem a bydlištěm a nově předložené důkazy neslouží k prokázání bydliště, nýbrž selektivního přístupu státu k jeho registraci. Jedná se o diskriminační zacházení s navrátilcem. Žalobce k podání připojil dvě rozhodnutí X., kterým byla zamítnuta jeho odvolání proti platebním výměrům na místní poplatek a zvýšení místního poplatku za obecní systém odpadového hospodářství za roky X., dále X.
10. Žalovaný následně v reakci na žalobce uvedl, že povinnost platit poplatky za obecní systém odpadového hospodářství nemá vliv na posouzení střediska zájmů žalobce po dobu jeho výkonu zaměstnání ve Velké Británii ve smyslu nařízení č. 883/2004. Uvedená povinnost vyplývá ze zákona č. 565/1990 Sb. , o místních poplatcích, a je vázána na trvalý pobyt, nikoli na pobyt skutečný či centrum zájmů. Nárok na podporu v nezaměstnanosti nevzniká ze statusu trvalého pobytu. Žalovaný dále odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
11. Žalobce následně v reakci na žalovaného uvedl, že poplatková povinnost nesvědčí o centru zájmů, nýbrž o skutečnosti, že mu ČR odmítá přiznat dávku a současně z důvodu téže registrace trvalého pobytu po něm vymáhá plnění povinnosti. Žalobce dále namítl, že žalovaný měl přezkoumatelným způsobem vysvětlit, zda žalobcův návrat do ČR naplňuje pojem návratu do státu bydliště podle čl. 11 nařízení č. 987/2009. Žalovaný se nevěnoval záměru a důvodům přestěhování, ačkoli žalobce v žalobě i replice doložil návrat do ČR po skončení zaměstnání ve Velké Británii. V napadeném rozhodnutí se nevypořádal s čl. 65 odst. 2 nařízení č. 883/2004, s čl. 11 nařízení č. 987/2009 a ani s judikaturou Soudního dvora. Nebyly proto dostatečně zjištěny rozhodné skutkové okolnosti. Žalobce dále upozornil soud na možnost položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU.
IV. Obsah správního spisu
12. Ze správního spisu bylo zjištěno, že dne X. žalobce podal u Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu žádost o podporu v nezaměstnanosti.
13. Podle dotazníku pro zpětné určení státu bydliště pro účely aplikace koordinačních nařízení EU pro období pobytu a výkonu výdělečné činnosti v zahraničí ze dne X. se žalobce zdržoval od X. do 11. 12. 2024 ve Velké Británii, měl nájemní smlouvu na dobu neurčitou, nyní X., do zahraničí odjel z pracovních důvodů, během svého pobytu v zahraničí X., během pobytu v zahraničí považoval Velkou Británii za stát bydliště, byl zaměstnaný na dobu neurčitou od X. do 31. 10. 2024 a byl daňovým rezidentem ve Velké Británii od X. do 11. 12. 2024. Žalobce dále předložil dokumenty dokládající jeho zaměstnání.
14. Dle záznamu o dobách pojištění u České správy sociálního zabezpečení ze dne X. není u žalobce pro období X. evidován žádný pracovněprávní vztah ani služební poměr.
15. Dne 5. 2. 2025 bylo s žalobcem vedeno ústní jednání, během něhož byl informován, že pro účely nároku na podporu v nezaměstnanosti si nezachoval v ČR centrum zájmů. Žalobce vyjádřil nesouhlas, že mu nebude přiznána podpora v nezaměstnanosti, ale souhlasil, že byl daňovým rezidentem ve Velké Británii a po dobu pobytu tam měl centrum zájmů (protokol o ústním jednání ze dne 5. 2. 2025, č. j.: ABC-1842/2025-02/X2).
16. Posléze vydal prvostupňový orgán rozhodnutí ze dne 11. 2. 2025, č. j.: ABC-238/2025-02/X2, kterým žalobci nebyla přiznána podpora v nezaměstnanosti. V odůvodnění uvedl, že migrující pracovníci spadají pod sociální systém státu, na jehož území pracují a odvádějí platby na sociální zabezpečení. Doba pojištění ve Velké Británii by mohla být zohledněna pouze v případě, že by si žalobce zachoval centrum zájmů v ČR. Žalobce nemůže být zařazen do kategorie tzv. příhraničních pracovníků a centrum zájmů měl ve Velké Británii. Žalobce se proti rozhodnutí odvolal.
17. Následně vydal žalovaný napadené rozhodnutí ze dne 23. 4. 2025.
V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze
18. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu podle ust. § 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní (dále jen „s.ř.s. s.ř.s. “), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
19. Soud konal jednání dne 7. 9. 2026 na žádost žalovaného; k jednání se nikdo nedostavil. Žalobce zaslal sdělení, že se jednání nezúčastní; setrval na žalobním návrhu.
20. Soud při jednání konstatoval obsah správního spisu, jehož součástí jsou i některé z dokumentů, na něž žalobce upozornil v žalobě. Žalobce v žalobě navrhl, aby si soud vyžádal informace od britských správních orgánů prostřednictvím elektronického systému výměny informací (EESSI). Dále předložil vytištěné webové stránky v angličtině nazvané „Guidance: New Style Jobseeker´s Allowance“ a „Getting benefits if you’ve recently moved to the UK“, dvě rozhodnutí X. týkající se místního poplatku, X. Navrhl také zpracování znaleckého posudku ohledně britského systému Jobseeker’s Allowance (JSA) a srovnávací analýzu, která by zodpověděla na otázku, jak by byla posouzena obdobná situace občana jiného státu EU. Soud však nepřistoupil k provedení žádného z navrhovaných důkazních prostředků, protože se netýkají zachování bydliště v ČR v období trvání žalobcova zaměstnání ve Velké Británii. I kdyby byly prostřednictvím EESSI potvrzeny všechny doby pojištění ve Velké Británii, nemohlo by to změnit závěr o absenci zachovaní centra zájmů v ČR. Žalobce dále navrhl, aby byl proveden jeho výslech k prokázání změny střediska zájmů (od čehož nicméně ve svém vyjádření o neúčasti na jednání odstoupil). Žalobce ve svých podáních opakovaně uvedl podrobnosti týkající se jeho zaměstnání, změny bydliště a návratu do ČR, což ostatně nebylo sporné ani během správního řízení. Výslech účastníka řízení lze provést, pokud dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak. V projednávané věci by byl nadbytečný, a proto k němu soud nepřistoupil. Žalobce dále ke své replice přiložil rozsudky Soudního dvora ze dne 25. 2. 1999, C-90/97, Swaddling, ze dne 23. 3. 2004, C‑138/02, Collins, a ze dne 11. 9. 2008, C-228/07, Petersen. Nejedná se však o důkazní prostředky o skutkovém stavu, jde o právní otázky, jež se nedokazují; soud vzal rozsudky Soudního dvora v potaz a vyjádřil se k nim níže. Soud nepožádal Evropskou komisi o stanovisko týkající se čl. 65 odst. 2 nařízení č. 883/2004 a příslušné judikatury, jak navrhoval žalobce, neboť to nepovažoval za nezbytné a vystačil si s vlastním právním výkladem (podobné lze uvést ohledně předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie). Shrnuto; dokazování se týká relevantních skutkových otázek, jež má soud za dostatečně doložené ze správního spisu, proto pro nadbytečnost neprováděl další dokazování; doložené rozsudky Soudního dvora se týkají otázek právních, soud k nim přihlížel a zabýval se jimi mimo rámec dokazování; právní otázky pak na základě právních předpisů s podporou dosavadní judikatury posoudil samostatně.
21. Podle ust. § 39 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti nárok na podporu v nezaměstnanosti má uchazeč o zaměstnání, který a) získal v rozhodném období (§ 41 ) zaměstnáním nebo jinou výdělečnou činností dobu důchodového pojištění podle zvláštního právního předpisu v délce alespoň 12 měsíců; překrývají-li se doby důchodového pojištění, započítávají se jen jednou.
22. Podle čl. 64 odst. 1 písm. a) nařízení č. 883/2004 zcela nezaměstnaná osoba, která splňuje podmínky právních předpisů příslušného členského státu pro vznik nároku na dávky a která odchází do jiného členského státu s cílem hledat zaměstnání, si zachová nárok na peněžité dávky v nezaměstnanosti za těchto podmínek a s těmito omezeními: před svým odjezdem musí být zapsána do evidence uchazečů o zaměstnání a musí zůstat k dispozici službám zaměstnanosti příslušného členského státu nejméně čtyři týdny poté, co se stala nezaměstnanou. Příslušné služby nebo instituce jí však mohou povolit odjezd před uplynutím této doby.
23. Podle ust. čl. 65 odst. 2 nařízení č. 883/2004 nezaměstnaná osoba, která měla během svého posledního zaměstnání, nebo své samostatné výdělečné činnosti bydliště v jiném členském státě než v příslušném členském státě a bydlí v něm i nadále nebo se do něj vrací, musí být k dispozici službám zaměstnanosti členského státu, ve kterém má bydliště. Aniž je dotčen článek 64, doplňkově může být nezaměstnaná osoba k dispozici službám zaměstnanosti členského státu, ve kterém naposledy vykonávala činnost jako zaměstnanec nebo osoba samostatně výdělečně činná. Nezaměstnaná osoba, která není příhraničním pracovníkem a která se nevrací do členského státu, v němž má bydliště, musí být k dispozici službám zaměstnanosti v členském státě, jehož právní předpisy se na ni naposledy vztahovaly.
24. Podle ust. čl. 65 odst. 5 písm. a) nařízení č. 883/2004 nezaměstnaná osoba uvedená v první a druhé větě odstavce 2 pobírá dávky podle právních předpisů členského státu svého bydliště, jako by se na ni tyto předpisy vztahovaly během její poslední činnosti jako zaměstnance nebo osoby samostatně výdělečně činné. Tyto dávky poskytuje instituce místa bydliště.
25. Žalobce namítal, že mu vznikl nárok na podporu v nezaměstnanosti v ČR. Mezi lety X. a 2024 byl zaměstnaný ve Velké Británii, kam odjel z pracovních důvodů, ve Velké Británii měl nájemní smlouvu, X., Velkou Británii považoval v uvedeném období za stát bydliště a byl jejím daňovým rezidentem. Dne 11. 12. 2024 se přestěhoval zpět do ČR a požádal o podporu v nezaměstnanosti. Nebylo sporu o tom, že Brexit neměl vliv na projednávanou věc.
26. V žalobě a v dalších podáních žalobce odkázal na rozsudky Soudního dvora ze dne 25. 2. 1999, C-90/97, Swaddling, ze dne 23. 3. 2004, C‑138/02, Collins, ze dne 18. 7. 2006, C-406/04, De Cuyper, ze dne 11. 9. 2008, C-228/07, Petersen, a ze dne 29. 4. 2004, C-224/02, Pusa. Soud považuje za vhodné popsat jednotlivé případy a vyjádřit se k nim; přitom předesílá, že není možné nahlížet na jednotlivé věty z uvedených rozsudků bez vzájemných souvislostí.
27. Prvním z rozhodnutí, na které upozornil žalobce, je rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 2. 1999, C-90/97, Swaddling. Pan Swaddling pracoval v letech 1980 až 1988 ve Francii, ale nadále platil příspěvky na sociální pojištění ve Velké Británii, v roce 1988 pracoval šest měsíců ve Velké Británii, a poté se vrátil do Francie, kde vykonával různé práce v oblasti médií na dobu určitou, z nichž většina byla inzerována v britském tisku a jedna z nich zahrnovala období odborné přípravy ve Velké Británii. Koncem roku 1994 byl propuštěn. Neúspěšně se pokusil najít práci ve Francii, v lednu 1995 se natrvalo vrátil do Velké Británie a přihlásil se jako uchazeč o zaměstnání. Pan Swaddling však nesplnil podmínku obvyklého bydliště. Soudnímu dvoru byla položena předběžná otázka, zda může členský stát uložit podmínku obvyklého bydliště v tomto státě (zahrnující existenci značné doby pobytu v tomto státě) pro nárok na podporu v nezaměstnanosti. Nebylo sporné, že pan Swaddling jako zaměstnanec podléhal jak britskému, tak francouzskému systému sociálního zabezpečení (srov. uvedený rozsudek C-90/97, bod 22). Podle tehdejší právní úpravy byla podmínka obvyklého bydliště splněna, pokud měl žadatel pevný úmysl pobývat ve Velké Británii a pokud tam bydlel po značnou dobu, jejíž délka by se lišila podle okolností každého jednotlivého případu. Nebylo sporu o tom, že záměrem pana Swaddlinga bylo trvale pobývat ve Velké Británii, strany se však nemohly shodnout ohledně dodatečné podmínky pobytu po značnou dobu, která v případě pana Swaddlinga byla posouzena jako osm týdnů. Soudní dvůr na předběžnou otázku odpověděl následovně: „Článek 10a nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnance, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky, kteří se stěhují v rámci Společenství, ve znění a aktualizovaném nařízením Rady (EHS) č. 2001/83 ze dne 2. června 1983, ve znění nařízení Rady (EHS) č. 1247/92 ze dne 30. dubna 1992, ve spojení s čl. 1 písm. h) tohoto nařízení, brání členskému státu původu, aby v případě osoby, která využila svého práva na volný pohyb za účelem usazení se v jiném členském státě, kde pracovala a zřídila si obvyklé bydliště, a která se vrátila do svého členského státu původu, kde žije její rodina, za účelem hledání práce – aby podmínil nárok na jednu z dávek uvedených v článku 10a nařízení č. 1408/71 obvyklým pobytem v tomto státě, což předpokládá nejen úmysl v něm pobývat, ale také absolvování značné doby pobytu v něm.“ Soud připomíná, že se jedná o závěr zaujatý před desítkami let za jiné právní úpravy, kterou (a její výklad unijními soudy) nelze bez dalšího považovat za totožnou se současným stavem. Žalobce zároveň výslovně upozorňoval na pasáže, které se však týkaly skutečnosti, že britské úřady po panu Swaddlingovi vyžadovaly, aby ve Velké Británii pobýval osm týdnů, než mu vznikne nárok na podporu v nezaměstnanosti. Především se ale rozsudek týkal nepojistných, nepříspěvkových dávek (vizte čl. 10a nařízení č. 1408/71), zatímco k přiznání podpory v nezaměstnanosti dle českých právních předpisů je vyžadována určitá doba důchodového pojištění. U pana Swaddlinga byla řešena otázka aktuálního bydliště v době pobytu po návratu do Velké Británie, aby měl nárok na nepříspěvkovou dávku; přitom všechny podmínky splňoval, pouze mu chyběla potřebná délka pobytu. U žalobce v kontextu podpory v nezaměstnanosti coby příspěvkové dávky nebyla ve svém jádru podstatná ani tak otázka pobytu, jako otázka doby důchodového pojištění (jež ovšem s pobytem v době zaměstnání souvisela). U žalobce byla řešena doba bydliště v době zaměstnání, nikoliv až aktuální doba po návratu do ČR, protože bylo třeba zjistit, zda měl české doby pojištění, aby dosáhl na českou podporu v nezaměstnanosti. Oproti panu Swaddlingovi, kterému byla pro dosažení nepříspěvkové dávky „prominuta“ pouze délka pobytu, by žalobci musely být v ČR uznány britské doby pojištění, což v nařízení č. 883/2004 nemá oporu (jak je podrobněji uvedeno níže). Žalobci tudíž nebyla podpora v nezaměstnanosti odepřena kvůli pouhému nedostatku místa bydliště (jako u pana Swaddlinga), ale nedostatku doby pojištění v ČR. Prominutí dlouhodobosti pobytu a převedení zahraničních dob pojištění na doby vnitrostátní jsou dvě odlišné otázky, a proto rozsudek Swaddling není na žalobcovu situaci přiléhavý.
28. Žalobce dále upozornil na rozsudek Soudního dvora ze dne 23. 3. 2004, C‑138/02, Collins. Pan Collins se narodil ve Spojených státech a má dvojí státní příslušnost – americkou a irskou. V rámci svých univerzitních studií pobýval v roce 1978 jeden semestr ve Velké Británii, kam se vrátil na deset měsíců v letech 1980 a 1981 a pracoval na částečný úvazek. Od roku 1981 žil v USA a v Africe. Vrátil se do Velké Británie v roce 1998 s cílem získat zaměstnání. Soudní dvůr v rozsudku uvedl: „Na třetí otázku je proto třeba odpovědět tak, že právo na rovné zacházení stanovené v čl. 48 odst. 2 Smlouvy, ve spojení s články 6 a 8 Smlouvy, nebrání vnitrostátní právní úpravě, která podřizuje přiznání nároku na dávku při hledání zaměstnání podmínce pobytu, pokud tato podmínka může být odůvodněna na základě objektivních úvah nezávislých na státní příslušnosti dotyčných osob a přiměřených legitimnímu cíli sledovanému vnitrostátním právem“ (podtržení doplněno). Již v roce 2004 tedy Soudní dvůr uznal, že nárok na podporu v nezaměstnanosti není absolutní. Soud neshledal v závěrech rozsudku nic, co by se příčilo postupu žalovaného.
29. Třetím rozhodnutím, na které žalobce odkázal, byl rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 7. 2006, C-406/04, De Cuyper. Pan De Cuyper byl belgickým státním příslušníkem, kterému byla v Belgii přiznána podpora v nezaměstnanosti. Podle tehdejší právní úpravy byl osvobozen od povinnosti podrobit se kontrole ze strany obce a předložil příslušnému správnímu orgánu prohlášení, v němž uvedl, že je osamělý a žije skutečně v Belgii. Orgány následně provedly šetření a zjistily, že pan De Cuyper žije ve Francii, do Belgie se vrací jednou za čtvrt roku a v jedné belgické obci si ponechal zařízený pokoj. Soudní dvůr v odůvodnění uvedl: „Je nesporné, že taková vnitrostátní právní úprava, o jakou jde v projednávaném případě, která znevýhodňuje některé státní příslušníky pouze proto, že využili své svobody pohybu a pobytu v jiném členském státě, představuje omezení svobod, které článek 18 ES přiznává každému občanovi Unie (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 11. července 2002, D’Hoop, C‑224/98, Recueil, s. I‑6191, bod 31, a ze dne 29. dubna 2004, Pusa, C‑224/02, Recueil, s. I‑5763, bod 19). Takové omezení může být s ohledem na právo Společenství odůvodněné pouze tehdy, pokud se zakládá na objektivních hlediscích obecného zájmu, která jsou nezávislá na státní příslušnosti dotyčných osob a přiměřená cíli legitimně sledovanému vnitrostátním právem“ (podtržení doplněno). Soudní dvůr uzavřel, že povinnost mít bydliště v členském státě, ve kterém má sídlo instituce příslušná pro vyplácení příspěvků, odůvodněná potřebou kontroly dodržování podmínek poskytování příspěvků, splňuje požadavek přiměřenosti. Předestřený rozsudek se opět netýká přeshraničního uznávání dob pojištění.
30. Čtvrtým rozhodnutím, na které žalobce odkázal, je rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 9. 2008, C-228/07, Petersen. Skutkově se však jednalo o zcela rozdílnou věc, protože pan Petersen byl německým státním příslušníkem, který byl zaměstnán v Rakousku, kde si požádal o invalidní důchod a plánoval se přestěhovat do rodného Německa. Žalobce si na rozdíl od pana Petersena nepodal ve Velké Británii žádost o podporu v nezaměstnanosti předtím, než se vrátil zpět do ČR. Posledním rozhodnutím je rozsudek Soudního dvora ze dne 29. 4. 2004, C-224/02, Pusa. Rovněž se jednalo o nepřiléhavý případ, protože pan Pusa je finský občan žijící ve Španělsku a pobírající finský invalidní důchod a jednalo se o srážky z důchodu za účelem vymáhání dluhu, který pan Pusa dlužil finskému subjektu. Ostatně žalobce sám uvedl, že rozsudek použil pouze na podporu svého argumentu, že stát nesmí svého občana znevýhodnit pouze z důvodu, že využil svého práva volného pohybu.
31. Ve vztahu k nyní posuzované věci je předně nutno předestřít, že obdobnou problematikou se již zabýval Nejvyšší správní soud (dále též „NSS”), a to v rozsudku ze dne 8. 10. 2020, č. j.: 3 Ads 55/2018 -37: „Pravidlem je, že migrující pracovník má, za splnění příslušných podmínek, nárok na dávky v nezaměstnanosti podle právního řádu toho členského státu, kde byl naposledy zaměstnán nebo samostatně výdělečně činný [čl. 11 odst. 3 písm. a) nařízení č. 883/2004 ve spojení s bodem 17 jeho preambule (viz též rozsudek tohoto soudu ze dne 28. 4. 2016, č. j. 9 Ads 95/2015 -39, odst. 17). Toto pravidlo se uplatní jak v případě, kdy nezaměstnaná osoba po skončení posledního zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti zůstává v členském státě, v němž naposledy pracovala, tak v zásadě i tehdy, pokud tato osoba po skončení pracovní činnosti odchází do jiného členského státu (čl. 64 a čl. 65 odst. 2 věta třetí nařízení č. 883/2004). Uvedené pravidlo má své ratio. Z hlediska migrujícího pracovníka je projevem principu rovného zacházení (zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti); tento princip přitom stojí v jádru celého systému koordinace sociálního zabezpečení v EU (v nařízení č. 883/2004 je výslovně zakotven v čl. 4). Kromě uvedeného článku je třeba poukázat na již výše zmíněný bod 17 preambule nařízení č. 883/2004, podle něhož je „“[z] hlediska co nejúčinnějšího zaručení rovnosti zacházení se všemi osobami pracujícími na území členského státu […] vhodné určit jako použitelné právní předpisy zpravidla právní předpisy toho členského státu, v němž je dotyčná osoba zaměstnaná nebo samostatně výdělečně činná“. Pokud totiž migrující pracovník po stanovenou dobu z titulu výkonu zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti odváděl příspěvky do systému sociálního zabezpečení členského státu, v němž pracoval, má právo, aby mu tento členský stát, splní-li všechny podmínky, vyplácel dávky v nezaměstnanosti za stejných podmínek a ve stejné výši, v jaké je vyplácí státním příslušníkům daného členského státu, pracujícím na jeho území. Uvedené pravidlo má současně význam i z pohledu členských států, neboť nesou břemeno úhrady dávek v nezaměstnanosti ze svých rozpočtů pouze ve vztahu k těm osobám, které do jejich rozpočtu z titulu výkonu zaměstnání či samostatné výdělečné činnosti odváděly stanovené příspěvky. Čl. 65 odst. 2 věta první, ve spojení s čl. 65 odst. 5 písm. a) nařízení č. 883/2004 stanoví z pravidla příslušnosti členského státu, v němž byl migrující pracovní naposledy zaměstnán nebo byl samostatně výdělečně činný, výjimku, která dopadá na ty migrující pracovníky, kteří si po dobu výkonu zaměstnání či samostatné výdělečné činnosti v jednom členském státě zachovali bydliště v členském státě jiném, přičemž v tomto členském státě bydlí i nadále anebo se do něj (po skočení pracovní činnosti v členském státě jiném) vracejí Čl. 65 odst. 2 věta první uvedeného nařízení stanoví, že: „[z]cela nezaměstnaná osoba, která měla během svého posledního zaměstnání, nebo své samostatné výdělečné činnosti bydliště v jiném členském státě než v příslušném členském státě a bydlí v něm i nadále nebo se do něj vrací, musí být k dispozici službám zaměstnanosti členského státu, ve které má bydliště.“ Podle čl. 65 odst. 5 písm. a) uvedeného nařízení platí, že: „[n]ezaměstnaná osoba uvedená v první a druhé větě odstavce 2 [čl. 65] pobírá dávky podle právních předpisů členského státu svého bydliště, jako by se na ni tyto předpisy vztahovaly během její poslední činnosti jako zaměstnance nebo osoby samostatně výdělečně činné. Tyto dávky poskytuje instituce místa bydliště.““ Soud se se závěry NSS plně ztotožňuje. Žalobce na uvedený rozsudek ostatně sám upozornil v žalobě. Změna centra zájmů nikdy nebyla v projednávané věci sporná; žalobce nebyl přeshraniční pracovník, nezachoval si po dobu výkonu zaměstnání ve Velké Británii bydliště v ČR, výjimky dle ust. čl. 65 odst. 2 a 65 odst. 5 písm. a) nařízení č. 883/2004 Sb. se u něj tudíž neuplatní.
32. Samotný pojem bydliště musí být vykládán v souladu s unijním právem. Ohledně žalobcova bydliště nikdy nevyvstaly pochybnosti, soud však pro kontext odkazuje na rozsudek NSS ze dne 27. 6. 2024, č. j.: 10 Ads 348/2022 -36, ve kterém se uvádí: „Pod pojmem bydliště je přitom třeba podle čl. 1 písm. h) téhož nařízení rozumět obvyklé bydliště, tj. místo, kde dotyčné osoby obvykle bydlí a kde se nachází střed jejich zájmů. Výraz bydliště je autonomním pojmem vlastním unijnímu právu a musí být vykládán i vnitrostátními orgány v souladu s judikaturou Soudního dvora (rozsudek NSS ze dne 26. 11. 2014, čj. 6 Ads 1/2012129 , rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 2. 1999 ve věci C90/97, Swaddling). Pro určení státu bydliště je rozhodné posouzení kritérií vymezených judikaturou Soudního dvora a kodifikovaných v čl. 11 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. 9. 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, (prováděcí nařízení). Podle tohoto článku představuje bydliště střed zájmů dotčené osoby, a to na základě celkového posouzení veškerých dostupných a významných informací o skutečnostech, které mohou podle okolností zahrnovat délku a nepřetržitost přítomnosti na území dotčených členských států a osobní situaci dané osoby včetně povahy a konkrétních znaků všech vykonávaných činností, zejména místa, kde se činnost obvykle vykonává, stability činnosti a doby platnosti každé pracovní smlouvy; rodinné situace dané osoby a jejích rodinných vazeb; vykonávání jakýchkoli nevýdělečných činností; v případě studentů zdroje jejich příjmu; situace týkající se bydlení dané osoby, zejména nakolik je toto bydlení trvalé; členského státu, v němž je daná osoba považována za daňového rezidenta (rozsudek NSS ze dne 8. 10. 2020, čj. 3 Ads 55/201837 ).“ Věc se sice týkala příspěvku na péči, pojem bydliště se však týká celého nařízení.
33. Migrující pracovníci spadají pod systém sociálního zabezpečení státu, ve kterém vykonávají zaměstnání. Dávky v nezaměstnanosti proto zpravidla poskytuje stát posledního zaměstnání, nestanoví-li nařízení č. 883/2004 výslovně jinak. Jedná se o základní ustálené pravidlo. NSS v právní větě k rozsudku ze dne 28. 4. 2016, č. j.: 9 Ads 95/2015 -39, konstatoval: „Při posuzování, zda si migrující pracovník zachoval bydliště ve smyslu čl. 65 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, ve státě, ve kterém nepracoval, se musí vycházet z kritérií daných v čl. 11 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009. Subjektivní pocit migrujícího pracovníka o tom, že si během pobytu v jiném členském státě, zachoval bydliště, resp. střed zájmů, v členském státě, ve kterém nepracoval, nepostačuje k zachování bydliště v tomto jiném členském státě.“ V odůvodnění rozsudku dodal: „V případě migrujících zaměstnanců v rámci Evropské unie se použije přímo aplikovatelné nařízení č. 883/2004. Čl. 61 tohoto nařízení obsahuje pravidlo sčítání dob pojištění získaných v jiných členských státech. Základním pravidlem nařízení č. 883/2004 je, že migrující pracovníci spadají pod sociální systém toho státu, na jehož území pracují. Z tohoto pravidla je dána výjimka v čl. 65, který stanoví, že migrující pracovníci si mohou požádat o přiznání (odst. 2) a vyplácení [odst. 5 písm. a)] dávek v nezaměstnanosti v členském státě, ve kterém nepracovali, pokud si v tomto členském státě zachovali bydliště.“ Žalobce na citovaný rozsudek rovněž upozornil v žalobě v kontextu centra zájmů, o jeho změně však v jeho případě nikdy nebylo pochyb.
34. Žalobce mezi lety X. a 2024 spadal pod sociální systém Velké Británie, byl tam dlouhodobě zaměstnaný, měl nájemní smlouvu, považoval Velkou Británii za stát bydliště, byl tam daňovým rezidentem a X. Jeho tvrzení vyplývají jak z dotazníku, který vyplnil současně s žádostí o podporu v nezaměstnanosti, tak i z žaloby. Ohledně skutkového stavu nebylo sporu ani ve správním řízení; žalobce i žalovaný se shodli, že žalobce v prosinci 2024 přesunul své centrum zájmů z Velké Británie do ČR.
35. Žalobce jako migrující zaměstnanec pracující ve Velké Británii odváděl příspěvky do britského systému sociálního zabezpečení, a proto měl právo, aby mu právě Velká Británie vyplácela dávku v nezaměstnanosti. Z nařízení č. 883/2004 přímo vyplývá, že rozhodující je stav během výkonu posledního zaměstnání. Žalobce výslovně uvedl, že si během trvání svého pracovního poměru ve Velké Británii nezachoval bydliště v ČR. Dlouhodobě pracoval a žil ve Velké Británii a žádné reálné vazby na ČR v předmětném období ani nesdělil. Okolnost, že žalobce od 11. 12. 2024 trvale žije v ČR, není relevantní, protože neodstraní skutečnost, že si žalobce nezachoval centrum zájmů v ČR, když byl zaměstnaný ve Velké Británii (jak bylo konstatováno výše, zásadní je otázka bydliště v době pojištění).
36. Žalobce k pojmu bydliště rovněž namítl, že žalovaný přezkoumatelným způsobem nevysvětlil, zda jeho návrat do ČR naplňuje pojem návratu do státu bydliště podle čl. 11 nařízení č. 987/2009. V projednávané věci se však neobjevil spor ohledně žalobcova bydliště. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí i ze správního spisu, žalobce doložil a žalovaný přijal, že žalobce měl centrum zájmů ve Velké Británii, kde pracoval, dokud se po ukončení pracovního poměru nepřestěhoval zpět do ČR. Pro žalobcovu žádost bylo rozhodující centrum zájmů v době trvání jeho pracovního poměru. Správní orgány nikdy nezpochybnily, že žalobce v prosinci 2024 své centrum zájmů přesunul zpět do ČR. Co se týká námitky nevypořádání čl. 65 odst. 2 nařízení č. 883/2004, žalovaný se celému čl. 65 uvedeného nařízení věnoval dostatečně a jeho úvahy byly logické a srozumitelné. Správní orgány nejsou povinny v rámci každého správního řízení výslovně pracovat s judikaturou Soudního dvora, pokud svá rozhodnutí řádně odůvodní. Žalobce v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí nezmínil žádný z rozsudků Soudního dvora, jak učinil v řízení před soudem, a proto žalovaný nepochybil, když s judikaturou Soudního dvora nepracoval explicitně. Žalovaný adekvátně reagoval na žalobcovy odvolací argumenty. Nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn.: III. ÚS 961/09 , na který upozornil žalobce, se sice věnuje právu na spravedlivý proces, a nikoli náležitostem správního rozhodnutí, soud však ani v postupu žalovaného neshledal pochybení.
37. Žalobce dále namítal, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav, odmítl další důkazní prostředky a nevyžádal si potřebné údaje. Žalobce však nesplnil základní podmínku přiznání podpory v nezaměstnanosti, a to zachování bydliště na území ČR během výkonu práce ve Velké Británii, jak vyplývá z dotazníku i z žaloby. O změně centra zájmů v prosinci 2024 nebylo sporu. Žalovaný proto nebyl povinen dále zkoumat všechny okolnosti žalobcova zaměstnání ve Velké Británii, protože ani jejich doplnění by neodstranilo nedostatek spočívající v nezachování bydliště v ČR během výkonu zaměstnání ve Velké Británii. Absence formuláře U1 nebyla důvodem pro zamítnutí žalobcovy žádosti. Skutkový stav byl zjištěn dostatečně. K obecným principům řízení o přiznání podpory v nezaměstnanosti lze rovněž odkázat na usnesení NSS ze dne 12. 7. 2024, č. j.: 4 Ads 410/2023 -31, ve kterém se uvádí: „Řízení o přiznání podpory v nezaměstnanosti je řízení zahajované na žádost uchazeče o zaměstnání, podle § 39 odst. 3 a § 142 zákona o zaměstnanosti se řídí správním řádem , a je tedy ovládáno zásadami správního řízení, mezi které patří zásada součinnosti (§ 4 správního řádu ) a zásada materiální pravdy (§ 3 správního řádu ). Zásada součinnosti se projevuje mimo jiné v poučovací povinnosti správního orgánu v souvislosti s úkonem dotčené osoby, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům potřebné (§ 4 odst. 2 správního řádu ). Zásada materiální pravdy je zakotvena v § 3 správního řádu , podle kterého, nevyplývá-li za zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V rozsudku NSS ze dne 23. 7. 2008, č. j. 4 Ads 20/2008 -58, zdejší soud uvedl, že podle § 4 odst. 1 správního řádu je veřejná správa službou veřejnosti a ve vztazích podle zákona o zaměstnanosti to platí dvojnásob. V souladu se zásadou materiální pravdy je pak povinností správního orgánu z vlastní iniciativy a vlastními prostředky objasňovat sporné, pochybné nebo zpochybněné skutečnosti (rozsudek NSS ze dne 25. 11. 2003, č. j. 6 A 114/2000 -36). Uchazeč o zaměstnání je podle § 42 odst. 2 zákona o zaměstnanosti povinen doložit skutečnosti rozhodné pro přiznání a poskytování podpory v nezaměstnanosti; toto ustanovení však nelze vykládat tak, že by odpovědnost za zjištění skutkového stavu byla ze správního orgánu bezezbytku přenesena na uchazeče o zaměstnání. Z § 42 odst. 2 zákona o zaměstnanosti pouze vyplývá, že je uchazeč o zaměstnání povinen zajistit podklady pro rozhodnutí správního orgánu. Správní orgán však musí poskytnout uchazeči o zaměstnání prostor k uplatnění relevantních tvrzení a předložení relevantních podkladů (viz rozsudky NSS ze dne 27. 8. 2014, č. j. 3 Ads 91/2013 -47, a ze dne 27. 8. 2015, č. j. 2 Ads 106/2015 -31).“
38. Soud neshledal v žalobcově případě jakoukoli diskriminaci na základě státní příslušnosti. Pravidla stanovená v nařízení č. 883/2004 a v zákonu o zaměstnanosti jsou zcela transparentní a žalovaný postupoval v souladu s nimi. Skutečnost, že žalobce nesplnil podmínky pro přiznání podpory v nezaměstnanosti, nepředstavuje diskriminaci. Ostatní občané (i jiných států Evropské unie) ve stejné situaci jako žalobce by rovněž dávku čerpat nemohli, přičemž důvodem není státní příslušnost, nýbrž úprava stanovená v nařízení č. 883/2004 a nedostatek potřebných dob českého důchodového pojištění v rozhodném období. Skutečnost, že byl žalobce během svého pobytu povinen platit poplatky za obecní systém odpadového hospodářství, protože si zachoval trvalý pobyt na území ČR, nemá žádný vliv na posouzení nároku na příspěvek v nezaměstnanosti. V celém právním řádu existuje nespočet práv a povinností, přičemž každá z nich je navázána na různé podmínky a situace. Mezi vznikem povinnosti platit výše uvedené poplatky a nesplněním podmínek na příspěvek v nezaměstnanosti neexistuje žádná provázanost; plnění jisté povinnosti vůči státu neznamená vznik nároku na nesouvisející dávku. Žalobce sám uvedl, že si uvědomuje rozdíl mezi trvalým pobytem a bydlištěm, připustil tedy, že se jedná o rozdílné situace. Uložení a vymáhání povinnosti platit poplatky za obecní systém odpadového hospodářství a nepřiznání podpory v nezaměstnanosti jsou tedy dvě zcela rozdílné záležitosti a rozhodně nesvědčí o diskriminaci žalobce.
39. Nesprávná rada úředníka prvostupňového orgánu neměla vliv na správné vyřízení věci, protože veškeré podstatné údaje vyplývají z žalobcovy žádosti a jeho dotazníku. Žalobce k žalobě přiložil kopii podané stížnosti, soud však není příslušný k přezkumu jejího obsahu či dalšího postupu prvostupňového orgánu. Jádrem posouzení byla otázka těžiště zájmů, na kterou nemohla mít vliv informační chyba konkrétního úředníka, k níž mělo dojít po návratu žalobce z Velké Británie.
40. Soud ani neshledal, že by prvostupňový orgán či žalovaný ve svých rozhodnutích žalobci poskytovali nerealizovatelné rady. Je zcela běžné, že správní orgány v odůvodněních svých rozhodnutí uvádějí, jak měli účastníci řízení postupovat správně, protože se jedná o vysvětlení, z jakých důvodů jim není vyhověno. Zpravidla se nejedná o pokyn, jak má účastník řízení postupovat dále. V čl. 64 odst. 1 nařízení č. 883/2004 se skutečně nachází výčet podmínek nutných pro zachování peněžité dávky při přestěhování do jiného členského státu; mimo jiné se jedná o zápis do evidence uchazečů o zaměstnání před odjezdem a setrvání v příslušném členském státu nejméně čtyři týdny poté, co osoba ztratila zaměstnání, pokud jí není povolen odjezd před uplynutím této doby. V žalobcově případě by bylo při podání žádosti o podporu u britských orgánů na nich, aby žalobci poskytly podporu v souladu s evropským právem. I když žalobce nyní nemůže podat žádost ve Velké Británii, správní orgány nepochybily, když vysvětlily, jaký měl být správný postup.
41. Soud i s ohledem na existující judikaturu NSS zabývající se danou problematikou nepovažoval pro své rozhodnutí za nezbytné zodpovězení předběžné otázky, a proto se neobrátil na Soudní dvůr Evropské unie.
42. Závěrem soud připomíná, že žalobcovy občanskoprávní nároky již byly odmítnuty samostatným usnesením (ze dne 5. 8. 2025, č. j.: 21 Ad 13/2025 - 23), neboť se vymykají správnímu soudnictví a spadají do pravomoci civilních soudů.
43. Ze všech výše uvedených důvodů soud žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl.
44. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. s.ř.s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Praha 7. září 2026
JUDr. Václav Kočka-Amort, v. r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje K. T.