Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Af 24/2023 - 59

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Jana Čížka a Mgr. Karla Černína, Ph.D., ve věci

žalobce: RM FOREST lesní společnost s.r.o., IČO: 27720748

sídlem Mánesova 956, Bojkovice

zastoupená advokátem JUDr. Alfrédem Šrámkem

sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava

proti

žalovanému: Generální ředitelství cel

sídlem Budějovická 7, Praha 4

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 4. 2023, čj. 7831/2023-900000-314

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Soud se v této věci zabývá otázkou, zda žalobce splnil podmínky pro vznik nároku na vrácení spotřební daně z minerálních olejů při provádění hospodaření v lese podle , o spotřebních daních, ve znění (dále jen „ “). Evidence předložené žalobcem podle celních orgánů neprokazují, že nakoupené minerální oleje prokazatelně použil pro provádění hospodaření v lese.

2. Celní úřad pro Zlínský kraj (dále jen „správce daně“) po provedení daňové kontroly dospěl k závěru, že žalobce nevedl řádnou evidenci spotřeby minerálních olejů v souladu s , resp. nevedl ji takovým způsobem, který by prokazoval skutečné množství minerálních olejů spotřebovaných při hospodaření v lese. Žalobce proto neunesl důkazní břemeno k prokázání klíčové podmínky pro vznik nároku na vrácení daně.

3. Správce daně následně vydal šest dodatečných platebních výměrů ze dne 3. 2. 2022, kterými doměřil žalobci spotřební daň z minerálních olejů za zdaňovací období měsíců říjen 2017 až březen 2018 v souhrnné výši 803 628 Kč, a dalších šest platebních výměrů, kterými žalobci za tato zdaňovací období stanovil penále v souhrnné výši 160 729 Kč.

4. Žalobce napadl všech dvanáct dodatečných platebních výměrů odvoláním, které žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 4. 2023, čj. 7831/2023-900000-314 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl a dodatečné platební výměry potvrdil.

5. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) domáhá zrušení napadeného rozhodnutí.

Žaloba

6. Soud s ohledem na rozsah žaloby nebude rekapitulovat do detailu veškeré dílčí námitky a argumenty, jež žalobce uvedl. Soustředí se na tomto místě pouze na klíčové námitky. Žaloba je primárně založena na žalobcovu tvrzení, že minerální oleje nakoupil, načerpal je zčásti do nádrží motorových vozidel a zčásti do eko-kontejnerů, z nichž je následně přečerpal do pracovních strojů (harvestory a vyvážecí soupravy), a následně je při podporovaných lesnických činnostech také skutečně spotřeboval. Žalobce doložil doklady o nákupu minerálních olejů, přičemž jejich spotřebování doložil nejen evidencí skutečné spotřeby, ale zejména doklady o rozsahu provedených prací a činností. Skutečnost, že došlo k provedení podporovaných činností při práci v lese podle žalobce bezpochyby prokazuje, že nakoupené minerální oleje musely být nutně při těchto činnostech spotřebovány. Dílčí nedostatky a chyby jednotlivých záznamů přitom nezpochybňují průkaznost celé evidence.

7. Žalobce má za to, že podmínky pro vrácení spotřební daně splnil, neboť minerální oleje, z nichž nárok uplatnil, skutečně spotřeboval při činnostech souvisejících s hospodařením v lese. Předložená evidence podle něj zachycovala množství pohonných hmot, jejich vazbu na jednotlivé stroje a vykonávané práce. Připustil dílčí administrativní chyby, ty však podle něj nebyly způsobilé zpochybnit evidenci jako celek. Skutečné provádění těžby dokládají údaje o místě těžby, množství vytěženého dříví a jeho následném prodeji odběratelům. U harvestorů a vyvážecích souprav žalobce evidoval množství minerálních olejů nejprve načerpaných do eko-kontejnerů a následně přečerpaných do pracovních strojů. Vycházel z toho, že opakované doplňování paliva spolu s údaji o provozu strojů umožňuje dovodit skutečnou spotřebu minerálních olejů. U odvozních souprav a dodávkových vozidel určoval spotřebu zejména podle ujetých kilometrů a průměrné spotřeby, případně se zohledněním jízdy s nákladem. Takový způsob považoval vzhledem k technickým možnostem provozu za reálně proveditelný a dostatečně průkazný.

8. Žalobce především namítá, že celní orgány z jednotlivých nesrovnalostí nesprávně dovodily neprůkaznost evidence a odepřely mu chybně celý nárok. Podle něj bylo třeba vždy určit konkrétní vadnou část evidence a oddělit ji od části nezpochybněné. Ke snížení nároku by mohlo dojít u prokázaných dílčích pochybení, která ale nemohou vést k neuznání nároku za všechna období a všechny činnosti. Celní úřad nedostatečně konkretizoval své pochybnosti, a znemožnil tak žalobci zaměřit další dokazování na sporné skutečnosti. Současně neprávem odmítl žalobcem navržené důkazní prostředky, kterými měly být potvrzeny údaje v evidencích. Žalobce navrhoval zejména výslechy svých zaměstnanců a pracovníků jednotlivých odběratelů, místní šetření a znalecký posudek, jimiž chtěl vysvětlit konkrétní rozpory v evidenci, způsob práce v terénu a ověřit správnost vykázané spotřeby. Podle něj vyžaduje prokázání skutečné spotřeby, nikoli absolutně bezchybnou evidenci, kterou již nelze žádnými dalšími důkazy doplnit.

9. Skutečnou spotřebu není nutné zjišťovat pouze přímým měřením. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 18. 3. 2021, čj. -41, č. 4192/2021 Sb. NSS, namítal, že ji lze určit také kvalifikovaným výpočtem z objektivních vstupních údajů. Za takové údaje považoval zejména množství načerpaného paliva, údaje o činnosti strojů, množství vytěženého nebo vyvezeného dříví a u vozidel ujetou vzdálenost a průměrnou spotřebu. Zdůrazňoval rovněž, že právní úprava v rozhodné době neurčovala konkrétní technickou metodu měření spotřeby.

10. Žalobce dále spatřuje rozpor v tom, že celní orgány nezpochybňovaly samotné provádění lesnických prací ani to, že při nich byla spotřebovávána motorová nafta, přesto mu nepřiznaly žádnou část nároku. Pokud podle nich nebylo možné jeho přesnou výši určit dokazováním, měly alespoň určit nespornou část nároku, případně postupovat podle pomůcek. Využít bylo podle něj možné například nezpochybněné údaje z evidence, rozsah skutečně vykonaných prací či údaje srovnatelných subjektů.

11. Žalobce poukázal dále na zprávu o daňové kontrole Vojenských lesů a statků ČR, s. p. zaměřenou rovněž na vratku spotřební daně, přičemž v tomto případě správce daně akceptoval velmi podobný způsob evidence založený na výdeji pohonných hmot do pracovních strojů. Obdobný způsob evidence v jeho případě byl označen za neprůkazný.

12. K jednotlivým rozporům v evidencích, na než poukázaly celní orgány, žalobce uvádí, že šlo převážně o odstranitelné administrativní chyby. Časové rozdíly mezi nákupem, přečerpáním a spotřebou paliva vysvětluje mimo jiné tím, že palivo mohlo být do stroje přečerpáno až následující den. Obdobně nesprávné údaje o místě práce či smluvním vztahu podle něj nic neměnily na tom, že příslušné práce byly fakticky provedeny při hospodaření v lese. U některých konkrétních jízd naopak pochybení připustil a souhlasil s odpovídajícím snížením nároku.

13. Ve vztahu k dodávkovým vozidlům žalobce připustil nesprávné označení některých činností, tvrdil však, že fakticky šlo o činnosti související s hospodařením v lese. Za takové považoval i dopravu pracovníků, pracovních či ochranných pomůcek a náhradních dílů. Krátké zastávky u obchodů či jiných provozoven podle něj neměnily základní účel cesty.

14. Žalobce konečně vytýkal žalovanému, že nevypořádal podstatu jeho argumentace a jen mechanicky převzal závěry celního úřadu. Podle něj celní orgány nepřiměřeně zdůrazňovaly jednotlivé nedostatky evidence, nezohlednily následná vysvětlení a důkazní návrhy a neposkytly mu dostatečný prostor k odstranění pochybností.

15. Žalobce konečně navrhl, aby soud provedl výslech svědků, konkrétně jeho šesti zaměstnanců k prokázání skutečnosti, že nedošlo k nezákonné manipulaci s minerálními oleji a že veškeré minerální oleje načerpané do jednotlivých pracovních strojů byly vždy v těchto strojích spotřebovány při hospodaření v lese. Dále navrhl provedení důkazu znaleckým posudkem, který by určil obvyklou normovanou spotřebu minerálních olejů při činnostech prováděných žalobcem (ve vztahu k tzv. strojohodině a vytěženému kubíku dříví). Skutečná spotřeba by se pak vypočetla vynásobením stanovené normované spotřeby a počtu odpracovaných hodin, resp. množství vytěženého dříví. Normovaná spotřeba by následně byla porovnána s žalobcem vykázanou spotřebou. Konečně navrhl provedení místního šetření za účelem osvětlení konkrétních činností v terénu a trval též na výslechu zástupců odběratelů; ty však blíže neoznačil.

Vyjádření žalovaného

16. Žalovaný odkázal především na odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť žalobní námitky se z podstatné části shodují s námitkami uplatněnými již v odvolacím řízení. Nad rámec toho zdůraznil, že žalobce skutečnou spotřebu minerálních olejů přiměřeně přesným způsobem neměřil, nevypočítával ani neevidoval. Opřel se přitom i o dřívější vyjádření žalobce, podle něhož jeho „propočty“ nepředstavovaly konkrétní výpočty založené na číslech a vzorcích, ale pouze provozní kontrolní mechanismus vycházející ze zkušeností, množství vytěženého dříví a podmínek těžby, který žalobce ani neuchovával. Žalovaný současně poukázal na nepravdivé a rozporné údaje v provozních evidencích a přílohách zprávy o daňové kontrole.

17. Za nedůvodnou žalovaný označil námitku, že celní orgány účelově vycházely z vyjádření žalobce učiněných před převzetím právního zastoupení. Ani následná argumentace či důkazní návrhy podle něj nijak nevyvrátily původní skutkové sdělení, že žalobce skutečnou spotřebu neměřil ani jiným spolehlivým způsobem nezjišťoval. Navrhované svědecké výpovědi, znalecký posudek či ústní jednání podle žalovaného nemohly zpětně rekonstruovat skutečnou spotřebu minerálních olejů při jednotlivých činnostech před několika lety a nahradit chybějící průkaznou evidenci.

18. Žalovaný dále odmítl tvrzení o existenci „nesporné části nároku“. Celní úřad podle něj pouze připustil, že žalobce skutečně prováděl činnosti při hospodaření v lese a že při nich spotřebovával minerální oleje. Neurčil však ani neuznal žádnou konkrétní část nároku na vrácení daně. Samotné prokázání nákupu pohonných hmot a provádění lesnických prací podle žalovaného nestačí, neboť žalobce musí prokázat také skutečné množství minerálních olejů spotřebovaných při zákonem podporovaných činnostech.

19. Podle žalovaného vzniká nárok podle § 57 zákona o spotřebních daních pouze při splnění všech zákonných podmínek. Skutečnou spotřebu lze sice zjistit nejen měřením, ale také výpočtem založeným na validních vstupních údajích, nikoli však pouhým odhadem či nepodloženým přepočtem nakoupeného množství pohonných hmot na objem vytěženého dříví. Nesplnění této podmínky nelze podle žalovaného napravit stanovením daně podle pomůcek ani sjednáním daně; důkazní břemeno k prokázání nároku nese žalobce.

20. Žalovaný proto setrval na závěru, že žalobce neprokázal skutečnou spotřebu minerálních olejů pro jednotlivé podporované činnosti způsobem požadovaným právní úpravou, a navrhl žalobu zamítnout.

Replika žalobce

21. V replice setrval žalobce na tvrzení, že celní orgány nepřípustně vztáhly dílčí nedostatky evidence na celý uplatněný nárok. Tvrdí, že předložená evidence obsahovala dostatek vstupních údajů pro určení konkrétní spotřeby a případnou korekci nároku. Jednotlivé chyby podle něj neodůvodňovaly úplné odepření vratky. Celní orgány měly oddělit zpochybněnou část evidence od části nezpochybněné a nárok odpovídajícím způsobem upravit. Celní orgány postupovaly přehnaně formalisticky a nevymezily konkrétně, která část evidence je neprůkazná, přestože by pak žalobce mohl nárok odpovídajícím způsobem upravit. Odmítl rovněž tvrzení, že by se snažil přenést důkazní břemeno na správce daně.

Ústní jednání

22. Při ústním jednání konaném dne 24. 9. 2026 setrvali účastníci na svých stanoviscích. Žalobce zdůraznil, že v předmětných zdaňovacích obdobích zákon nestanovil konkrétní způsob, jak má být evidována spotřeba minerálních olejů při hospodaření v lese. Žalobce tak zvolil způsob, který dle jeho názoru požadavku na prokázání skutečně spotřebovaného množství minerálních olejů odpovídá. Žalovaný setrval na závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby.

Podmínky řízení a rozsah soudního přezkumu

23. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde o žalobu věcně projednatelnou.

24. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného ( ). Napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán ( věta první ).

25. Soud dospěl k názoru, že žaloba není důvodná. Vady, k nimž by měl přihlédnout i bez námitky, soud neshledal. Dokazování soud neprováděl.

Posouzení věci soudem

26. Podle platí, že nárok na vrácení daně vzniká osobě podnikající podle zákona upravujícího zemědělství, která provozuje zemědělskou prvovýrobu, nebo osobě, která provádí hospodaření v lese podle lesního zákona. Podmínkou nároku na vrácení daně je, že tato osoba nakoupila minerální oleje uvedené v a a j) za cenu obsahující daň nebo tyto oleje vyrobila a tyto nakoupené nebo vyrobené minerální oleje prokazatelně použila pro zemědělskou prvovýrobu nebo pro provádění hospodaření v lese. Nárok na vrácení daně vzniká dnem spotřeby těchto minerálních olejů pro stanovený účel.

27. Podle se nárok na vrácení daně prokazuje a) dokladem o prodeji minerálních olejů uvedených v odstavci 1 a b) evidencí o skutečné spotřebě minerálních olejů uvedených v odstavci 1.

28. Podle prováděcí právní předpis stanoví […] způsob a podmínky vedení dokladů a evidence podle odstavců 10 až 13.

29. Prováděcím předpisem, na nějž odkazuje , byla v předmětných zdaňovacích obdobích vyhláška Ministerstva zemědělství č. , o způsobu výpočtu nároku na vrácení spotřební daně z minerálních olejů spotřebovaných v zemědělské prvovýrobě a při provádění hospodaření v lese (dále jen „ “).

30. Podle § 2 odst. 1 prováděcí vyhlášky evidence o skutečné spotřebě minerálních olejů, kterou daňový subjekt prokazuje nárok na vrácení spotřební daně z minerálních olejů, obsahuje údaje o skutečně spotřebovaných minerálních olejích v zemědělské prvovýrobě nebo při provádění hospodaření v lese.

31. Podle § 2 odst. 2 prováděcí vyhlášky se spotřeba minerálních olejů, které byly použity v zemědělské prvovýrobě nebo při provádění hospodaření v lese, prokazuje účetními doklady podle zákona upravujícího účetnictví.

32. Podle § 2 odst. 7 prováděcí vyhlášky platí, že v evidenci o skutečné spotřebě minerálních olejů při provádění hospodaření v lese se za zdaňovací období uvádí

a) místo spotřeby minerálních olejů,

b) druh vykonávané práce,

c) údaj o celkovém množství spotřebovaných minerálních olejů […]

d) identifikace smluvního vztahu, na základě kterého daňový subjekt vykonané práce na pozemku provedl.

33. Z citovaných ustanovení plyne, že nárok na vrácení spotřební daně podle je podmíněn tím, že daňový subjekt příslušné minerální oleje skutečně použil k zákonem stanovenému účelu a tuto skutečnost prokázal. Jak zdůraznil NSS v rozsudku ze dne 3. 3. 2023, čj. -25, bod [27], „nutnou podmínkou pro úspěšné uplatnění nároku na vrácení spotřební daně z minerálních olejů použitých pro hospodaření v lese ve smyslu zákona o spotřebních daních je prokázání skutečné spotřeby minerálního oleje na zákonem aprobované práce“. Nestačí proto prokázat pouhé nabytí minerálních olejů ani skutečnost, že daňový subjekt vykonával činnost, s níž zákon nárok na vrácení daně spojuje. Daňový subjekt žádající o vrácení spotřební daně musí prokázat množství minerálních olejů, které bylo pro tuto činnost skutečně spotřebováno.

34. Zákon za tímto účelem ukládá daňovému subjektu vést evidenci skutečné spotřeby. Taková evidence je klíčovým důkazním prostředkem, nikoli však důkazem, jehož obsah by byl bez dalšího považován za správný. NSS v již citovaném rozsudku čj. -25 zdůraznil, že prokázání skutečné spotřeby nelze založit na pouhé, byť formálně správné, evidenci, není-li její obsah podložen údaji o skutečné spotřebě (body [18] až [20]). Správce daně je proto oprávněn zkoumat nejen formální náležitosti evidence, ale též její věrohodnost, vzájemnou souladnost a především podklady, z nichž evidované hodnoty vycházejí.

35. Z významu zákonné evidence však zároveň nelze dovozovat, že jakýkoli její nedostatek automaticky znamená zánik možnosti nárok prokázat. Již v rozsudku ze dne 11. 6. 2020, čj. -38, bod [43], NSS uvedl, že jiné důkazní prostředky mohou doplnit neúplnost či jiné nedostatky evidence. Novější judikatura tento závěr dále rozvinula. NSS v rozsudku ze dne 13. 10. 2023, čj. -28, bod [22], výslovně odmítl závěr, že nedostatečnost ve vedení evidence ve smyslu § 57 zákona o spotřebních daních bez dalšího vylučuje přiznání nároku. Podstatné tedy není samotné zjištění vady evidence, nýbrž její povaha a důsledky pro možnost prokázat rozhodné skutečnosti. Nedostatky evidence lze podle jejich povahy doplnit jinými důkazními prostředky.

36. Totéž plyne i z rozsudku čj. -25, bod [27], v němž NSS připustil, že při absenci evidence skutečné spotřeby je daňový subjekt oprávněn svá tvrzení dokazovat jiným způsobem, současně však požadoval, aby tento způsob umožňoval zjistit tvrzené množství spotřebovaného paliva s dostatečnou přesností. Zákonnou evidenci skutečné spotřeby tedy nelze jednoduše nahradit důkazem o jiné skutečnosti – například pouze důkazem o nákupu pohonných hmot či o uskutečnění podporované činnosti. Rozhodující je, zda soubor provedených důkazů umožňuje učinit spolehlivý závěr právě o skutečné spotřebě, z níž byl nárok uplatněn.

37. Judikatura přitom nevyžaduje jedinou konkrétní technickou metodu zjišťování spotřeby. V rozsudku ze dne 18. 3. 2021, č. j. -41, č. 4192/2021 Sb. NSS, připustil NSS, že skutečnou spotřebu „lze prokázat rovněž kvalifikovaným výpočtem, je-li proveden na základě objektivních a prokazatelných vstupních údajů“. Tento závěr následně NSS vztáhl rovněž na režim § 57 zákona o spotřebních daních, zejména v rozsudku ze dne 12. 10. 2022, čj. -28.

38. Pro kvalifikovaný výpočet je tak určující především kvalita jeho vstupů. Nestačí, že matematický postup sám o sobě vede k určitému výsledku. Musí být možné ověřit, z jakých údajů vychází a zda tyto údaje odpovídají reálnému provozu. Správce daně proto při hodnocení takového postupu posuzuje, zda je zvolená metoda způsobilá dospět k přiměřeně přesnému výsledku a zda byly do výpočtu zahrnuty relevantní objektivní okolnosti. Absolutní přesnost se nevyžaduje, současně však kvalifikovaný výpočet nelze zaměňovat s pouhým odhadem či následným rozdělením předpokládané spotřeby bez spolehlivých prvotních údajů. Tento přístup NSS potvrdil i v rozsudku ze dne 18. 3. 2026, čj. -44, bod [14], z něhož plyne, že ani údaj objektivně vypovídající o rozsahu vykonané práce nemusí být sám o sobě dostatečným podkladem pro zjištění spotřeby. NSS v uvedené věci upozornil, že žalobkyně vztáhla spotřebu k množství vytěženého dřeva, „ač mezi těmito množinami nemusí být dána korelace“. Výpočet proto musí zohledňovat ty okolnosti, které mohou mít podle povahy dané činnosti významný vliv na skutečnou spotřebu.

39. Obdobně je třeba přistupovat k jiným důkazním prostředkům. Jejich použitelnost nelze odmítnout jen s poukazem na existenci zákonné povinnosti vést evidenci. Tak v rozsudku čj. -28 potvrdil nezákonnost postupu celních orgánů proto, že žalovaný řádně nevysvětlil, proč navrženou svědeckou výpověď považoval za nadbytečnou, a v bodě [23] zdůraznil nutnost přesvědčivě odůvodnit neprovedení důkazu navrženého daňovým subjektem k unesení jeho důkazního břemene.

40. To však neznamená, že každý navržený důkaz musí být proveden nebo že jakýmkoli svědeckým důkazem lze nahradit chybějící údaje o spotřebě. V rozsudku čj. -25, bod [27], NSS přisvědčil závěru, že pouhá svědecká výpověď provedená s několikaletým odstupem nebyla způsobilá prokázat přesné údaje o skutečné spotřebě minerálních olejů. Rozsudky čj. -28 a čj. -25 je tak třeba číst ve vzájemné souvislosti. Důkaz nelze odmítnout paušálně jen proto, že zákon předpokládá vedení evidence. Jeho provedení však lze odmítnout, jestliže vzhledem ke skutečnosti, kterou má prokazovat, nemůže odstranit rozhodný nedostatek evidence. Žalobci lze proto přisvědčit potud, že obecná formulace žalovaného, podle níž absenci průkazné evidence skutečné spotřeby nelze zhojit jinými důkazy, je příliš kategorická. Tato dílčí nepřesnost však sama nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný totiž nezůstal jen u uvedené obecné teze, ale posoudil také konkrétní důkazní návrhy žalobce a vysvětlil, proč podle jejich vymezeného předmětu nemohou odstranit rozhodující nedostatek evidence, tedy absenci údajů umožňujících určit konkrétní množství skutečně spotřebovaných minerálních olejů v jednotlivých zdaňovacích obdobích. Správnost tohoto konkrétního hodnocení soud posuzuje níže.

41. Důkazní břemeno ohledně skutečností zakládajících nárok na vrácení daně přitom nese daňový subjekt. Povinnost správce daně zjistit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daně co nejúplněji neznamená, že by měl za daňový subjekt vytvářet chybějící podklady nebo sám hledat způsob, kterým by bylo možné nárok prokázat. Prokáže-li správce daně konkrétní skutečnosti vyvolávající důvodné pochybnosti o věrohodnosti či průkaznosti předložené evidence, je na daňovém subjektu, aby tyto pochybnosti odstranil a pravdivost svého daňového tvrzení prokázal jinými vhodnými prostředky. Tato obecná pravidla NSS uplatňuje i v judikatuře k nárokům na vrácení spotřební daně (srov. zejména rozsudky NSS ze dne 11. 6. 2020, čj. -38, a čj. -25).

42. Neunesení důkazního břemene ohledně nároku na vrácení spotřební daně nelze napravit tím, že by správce daně pravděpodobnou výši nároku stanovil podle pomůcek. NSS v rozsudku čj. -25, body [25] a [26], vysvětlil, že stanovení daně podle pomůcek slouží k určení daňové povinnosti v situaci důkazní nouze, nikoli k vytvoření nároku na daňové zvýhodnění, jehož splnění je daňový subjekt povinen prokázat. Ze stejného důvodu nelze nárok určit prostřednictvím analogie k tzv. esenciálním výdajům u daně z příjmů.

43. Lze tak shrnout několik základních východisek pro posouzení věci. Předně je nutno vždy odlišit existenci zákonem podporované činnosti od prokázání konkrétní skutečné spotřeby minerálních olejů při této činnosti. Evidence skutečné spotřeby musí být nejen formálně úplná, ale též materiálně průkazná. Její dílčí vada sama o sobě ještě neznamená, že nárok nelze prokázat. Rozhodující je, zda lze skutečnou spotřebu spolehlivě zjistit z evidence ve spojení s dalšími důkazy. Přípustný je i kvalifikovaný výpočet, musí však vycházet z objektivních, ověřitelných vstupních údajů a být způsobilý vést k přiměřeně přesnému výsledku. Konečně je třeba jednotlivé vady evidence hodnotit podle jejich povahy a rozsahu. Jiný význam bude mít jednotlivá chyba, kterou lze za pomoci dalších podkladů spolehlivě vysvětlit, a jiný systémový nedostatek zasahující samotný způsob zjišťování množství skutečné spotřeby. Teprve podle toho lze posoudit, zda pochybnosti dopadají jen na určitou část uplatněného nároku, nebo ho zpochybňují jeho celek.

Uznání části nároku

44. Žalobce opakovaně namítá, že celní orgány samy uznaly alespoň část jeho nároku na vrácení spotřební daně, neboť nezpochybňovaly, že žalobce v rozhodných obdobích prováděl hospodaření v lese a že při této činnosti docházelo ke spotřebě minerálních olejů. Z toho žalobce dovozuje existenci „nesporné části nároku“, kterou mu měly celní orgány přiznat a případné pochybnosti vztáhnout pouze k jeho zbývající části. S touto argumentací se soud neztotožnil.

45. Žalobce však zaměňuje nespornost některých dílčích skutkových okolností s prokázáním zákonných podmínek nároku na vrácení daně. Celní orgány skutečně nezpochybnily, že žalobce prováděl hospodaření v lese, ani že minerální oleje v množství uváděném na nákupních dokladech pořídil. Stejně tak nepopřely obecnou skutečnost, že provoz lesnické techniky je spojen se spotřebou pohonných hmot. Z toho však neplyne, že uznaly nárok žalobce na vrácení daně, byť jen zčásti. Naopak ze zprávy o daňové kontrole, odůvodnění napadeného rozhodnutí ani z jiných písemností obsažených ve správním spisu neplyne uznání jakékoli konkrétní části tohoto nároku. Skutečnost, že při činnosti žalobce byly minerální oleje v blíže neurčeném množství spotřebovávány, sama o sobě nezakládá nárok na vrácení daně podle § 57 zákona o spotřebních daních.

46. Podmínky vzniku nároku je totiž třeba splnit kumulativně. V projednávané věci nebylo sporné splnění prvních dvou předpokladů, tedy že žalobce hospodařil v lese a pořídil minerální oleje, z jejichž ceny byla spotřební daň odvedena. Sporná zůstala třetí a pro výši vratky rozhodující podmínka, a to zda žalobce prokázal, že právě deklarované množství nakoupených minerálních olejů skutečně použil při hospodaření v lese. Právě tento předpoklad považovaly celní orgány za neprokázaný, neboť podle jejich závěru žalobcova evidence neumožňovala spolehlivě zjistit skutečné množství minerálních olejů spotřebovaných při podporovaných činnostech v jednotlivých zdaňovacích obdobích.

47. Samotný závěr, že žalobce při práci v lese nějaké množství minerálních olejů nepochybně spotřeboval, neumožňuje určit jejich množství, a tedy v jakém rozsahu mu nárok na vrácení daně vznikl. Podmínkou vzniku nároku není abstraktní skutečnost, že při hospodaření v lese musí být palivo spotřebováváno, nýbrž konkrétní prokázané množství minerálních olejů použitých k zákonem podporovanému účelu. Nebylo-li množství spotřebovaných minerálních olejů spolehlivě doloženo a prokázáno, nelze pouze z existence lesnické činnosti vytvořit „nespornou část nároku“. Námitka, podle níž žalovaný měl z již „uznané“ části nároku vycházet a tuto část mu bez dalšího přiznat, proto není důvodná.

48. Soud nepřisvědčil ani navazující námitce, podle níž měly celní orgány samy vymezit „nespornou“ část nároku a žalobce následně vyzvat pouze k prokázání té části, kterou považovaly za spornou. Takový postup neodpovídá rozložení důkazního břemene při uplatnění nároku na vrácení spotřební daně. Je to daňový subjekt, kdo tvrdí a prokazuje skutečnosti zakládající vznik a výši tohoto daňového zvýhodnění. Povinnost správce daně podle § 92 odst. 2 daňového řádu zjistit rozhodné skutečnosti co nejúplněji nelze vykládat tak, že by měl za daňový subjekt rekonstruovat jeho evidenci, dopočítávat pravděpodobnou výši nároku nebo určovat, v jakém rozsahu by ještě mohl být zachován.

49. Nelze přisvědčit ani žalobcově představě, že správce daně měl nejprve přesně označit jednotlivé neuznatelné položky, a tím mu umožnit nárok odpovídajícím způsobem snížit. Jakmile správce daně konkrétními zjištěními zpochybnil průkaznost evidence, bylo na žalobci, aby tyto pochybnosti odstranil a doložil, jakým způsobem dospěl k tvrzené skutečné spotřebě. Jestliže přitom pochybnosti nesměřovaly pouze k několika izolovaným položkám, nýbrž k samotnému způsobu, jakým žalobce skutečnou spotřebu zjišťoval a evidoval, nebylo povinností celních orgánů vytvářet za něj alternativní výpočet nebo nárok redukovat na hypotetickou minimální část.

50. Stejný závěr plyne i z judikatury NSS k možnosti stanovení nároku podle pomůcek. V rozsudku čj. -25, bod [25], výslovně uvedl, že stanovení daně podle pomůcek podle § 98 daňového řádu nelze použít tam, kde daňový subjekt neuplatňuje povinnost přiznat daň, ale naopak se domáhá daňového beneficia nad rámec standardního systému zdanění. V takovém případě „je ve vlastním zájmu daňového subjektu prokázání veškerých jeho tvrzení a případné neunesení důkazního břemene se pojí s odepřením celého tvrzeného nároku“. A podle bodu [26] citovaného rozsudku, souvisí s nemožností použít pomůcky souvisí i nemožnost aplikovat doktrínu tzv. esenciálních výdajů. Ta se může aplikovat v oblasti daně z příjmů, avšak nelze ji přenést na nárok na vrácení spotřební daně. NSS výslovně odmítl, aby byla při neunesení důkazního břemene přiznána alespoň nějaká minimálně nutná vratka odpovídající předpokládané spotřebě strojů. Nárok na vrácení spotřební daně je daňovým zvýhodněním, jehož zákonné podmínky musí žadatel prokázat. Jeho výši proto nelze nahradit pravděpodobnostním či normativním odhadem.

51. Žalobcův odkaz na princip proporcionality, aplikovaný podle judikatury například ve vztahu k odvodům za porušení rozpočtové kázně, rovněž není přiléhavý. V nynější věci nejde o stanovení sankce za dílčí pochybení, nýbrž o prokázání zákonných předpokladů pro vznik a výši daňového zvýhodnění. Není-li konkrétní část nároku prokázána, nelze ji přiznat jen proto, že je zřejmé, že určitá spotřeba musela při lesnické činnosti nastat.

52. Soud proto uzavírá, že celní orgány neměly povinnost samy vyčíslovat hypotetickou „nespornou“ část nároku, stanovovat vratku podle pomůcek ani přiznat žalobci jakousi minimální či esenciální spotřebu. Jejich povinností bylo sdělit žalobci konkrétní pochybnosti o průkaznosti jeho tvrzení a dát mu prostor je odstranit. Této povinnosti celní orgány dostály, neboť správce daně žalobce v průběhu kontroly opakovaně vyzýval k prokázání rozhodných skutečností. Povinnost prokázat konkrétní výši skutečné spotřeby však zůstala ležet na žalobci.

Evidence a doklady o skutečné spotřebě

53. Dále se tedy soud zabýval klíčovou částí uplatněných námitek, jež se týkají otázky, zda žalobcem předložené evidence a doplňující podklady prokazují dostatečně spolehlivě množství spotřebovaných minerálních olejů. Na tomto místě je však třeba odlišit spotřebu minerálních olejů ve vozidlech a pracovních strojích do dvou skupin, a to podle způsobu a typu dokladů, jimiž žalobce skutečnou spotřebu dokládal. Na jedné straně tak stojí spotřeba minerálních olejů v harvestorech a vyvážecích soupravách, u nichž žalobce dokládal údaje o množství natankovaných pohonných hmot a o množství vytěženého dříví. A na druhé straně jde o spotřebu v dodávkách a odvozových nákladních vozidlech, k nimž žalobce doložil technické průkazy s údaji o průměrné spotřebě a knihy jízd se záznamy o ujetých vzdálenostech.

A. Pracovní stroje

54. Soud se zabýval nejprve způsobem, jakým žalobce prokazoval spotřebu minerálních olejů v pracovních strojích, tedy v harvestorech a vyvážecích soupravách. U těchto strojů žalobce předložil zejména doklady o nákupu minerálních olejů, faktury a jiné podklady dokládající rozsah provedených lesnických prací a množství vytěženého či vyvezeného dříví a zejména provozní deníky za jednotlivé měsíce říjen 2017 až březen 2018 a následně rovněž měsíční podrobné evidence o skutečné spotřebě minerálních olejů při provádění hospodaření v lese členěné podle jednotlivých strojů a porostů.

55. Z předložených dokladů plyne, že základ žalobcova způsobu evidence spočíval v tom, že minerální oleje byly nejprve nakoupeny do eko-kontejneru umístěného na dodávkovém vozidle, poté dovezeny do místa těžby a následně z něj přečerpávány do nádrží harvestorů a vyvážecích souprav. Množství, které mělo být do jednotlivých strojů takto přečerpáno, pak žalobce vykazoval jako jejich spotřebu v daném měsíci. Provozní deníky strojů (žalobcem označované také jako strojní knihy) zachycovaly pro jednotlivé pracovní stroje jednotlivé dny, v nichž měl konkrétní stroj pracovat, datum a množství načerpaných minerálních olejů, místo provádění práce a také souhrnné množství vytěženého nebo vyvezeného dříví za daný měsíc. Podrobné měsíční evidence pak obsahovaly doplňující údaje o konkrétním porostu, kde byla v daném měsíci prováděna těžba, a o množství vytěženého dřeva.

56. Takový způsob evidence však podle soudu neprokazuje skutečnou spotřebu minerálního oleje. Údaj o množství přečerpaném do nádrže stroje vypovídá o množství paliva, které mělo být do konkrétního stroje vydáno, nikoli nutně o množství, které tento stroj v témže dni nebo zdaňovacím období skutečně spotřeboval. Chybí jakýkoliv údaj o množství paliva, které se v nádrži nacházelo před tankováním a které v ní po skončení práce či zdaňovacího období zůstalo. Žalobce přitom stav paliva v nádržích jednotlivých strojů na počátku ani na konci zdaňovacího období nezjišťoval a takovou evidenci soudu ani správním orgánům nepředložil. Žalovaný proto přiléhavě zdůraznil rozdíl mezi evidencí minerálních olejů tankovaných do nádrží a evidencí jejich skutečné spotřeby.

57. Žalobcův odkaz na informaci Generálního ředitelství cel ze dne 18. 11. 2022 tento závěr nezpochybňuje. Doporučené zjišťování spotřeby dotankováním do plné nádrže pracuje s jasným předpokladem, že množství potřebné k opětovnému naplnění nádrže po vykonané práci odpovídá palivu, které od předchozího naplnění ubylo. Žalobce však nedoložil, že by pracovní stroje po jednotlivých pracích nebo na konci zdaňovacího období systematicky dotankovával do plné nádrže. Evidoval pouze množství minerálního oleje přečerpaného do nádrže bez zjištění jejího výchozího a konečného stavu. Oba postupy proto nejsou srovnatelné.

58. Nejde přitom pouze o teoretickou možnost, že část natankovaného paliva zůstala v nádrži. Příloha č. 2 zprávy o daňové kontrole uvádí řadu konkrétních případů, kdy bylo větší množství minerálních olejů do pracovního stroje přečerpáno na konci jednoho zdaňovacího období, avšak tentýž stroj v následujícím měsíci pracoval ještě před dalším tankováním. Týká se to mimo jiné strojů H5005, F10, H8, H20, F15, H20A, F13, H21D, F15D, H14, F12 či H20B. Z těchto záznamů nutně plyne, že alespoň část paliva deklarovaného žalobcem jako spotřeba předchozího měsíce zůstávala ve stroji a byla spotřebována až v období následujícím. Tato okolnost je významná i proto, že nárok na vrácení daně vzniká dnem spotřeby minerálního oleje. Není tedy rozhodné pouze to, zda bylo zakoupené palivo nakonec někdy při hospodaření v lese spotřebováno. Musí být možné určit jeho skutečnou spotřebu v konkrétním zdaňovacím období.

59. Žalobcovo tvrzení, že případné posuny mezi jednotlivými měsíci jsou v celkovém součtu daňově neutrální, nemůže nedostatek evidence odstranit. Soud si je vědom rozsudku NSS ze dne 18. 1. 2024, čj. -39, bod [44], podle něhož se u stroje používaného výlučně pro podporovanou činnost může spotřeba prakticky rovnat množství natankovanému v daném zdaňovacím období, lze-li důvodně předpokládat pouze marginální zůstatek v nádrži. Právě takový předpoklad však v nynější věci konkrétní zjištění správce daně vyvracejí. Příloha č. 2 zachycuje opakovaná tankování na konci zdaňovacího období a následnou práci týchž strojů v novém období ještě před dalším tankováním, přičemž žalobce zůstatky v nádržích nezjišťoval. Závěr citovaného rozsudku proto nelze na nynější skutkový stav mechanicky přenést.

60. Je proto třeba posoudit, zda by bylo možné skutečnou spotřebu pracovních strojů zjistit kvalifikovaným výpočtem z rozsahu vykonané práce, jak navrhuje žalobce. Žalobce v tomto směru poukazoval především na množství vytěženého či vyvezeného dříví a v žalobě navrhl znalecký posudek, který by určil obvyklou normovanou spotřebu jednotlivých strojů ve vztahu ke „strojohodině“ nebo k objemu vytěženého dříví. Takto určenou normovanou spotřebu chtěl následně porovnat s množstvím, které vykázal ve své evidenci.

61. Je však třeba rozlišovat mezi objektivním vstupním údajem existujícím z rozhodné doby a údajem, který má být teprve následně odhadnut. Ze správního spisu soud nezjistil, že by žalobce u jednotlivých harvestorů a vyvážecích souprav průběžně evidoval počet skutečně odpracovaných strojohodin, případně počátek a konec práce konkrétního stroje v jednotlivých dnech. Z předložených strojních knih (provozní deníky strojů) není možné jednoznačně zjistit, v jakém časovém úseku byla těžba a vyvážení dřeva skutečně prováděna. Ani výkazy práce jednotlivých zaměstnanců žalobce ani přes opakovanou výzvu správci daně nepředložil. Právě proto správce daně při ověřování časových souvislostí vycházel alespoň z knih jízd doprovodných dodávkových vozidel. A není přitom bez významu, že i zde shledal, že záznamy o datech načerpání do nádrží strojů uvedené ve strojních knihách neodpovídají záznamům o skutečném pohybu dodávkových vozidel uvedených v knihách jízd. Tyto rozpory přiléhavě správce daně shrnul v příloze č. 1 zprávy o daňové kontrole.

62. Jinou povahu má údaj o množství vytěženého či vyvezeného dříví. Ten je v provozních podkladech žalobce skutečně zachycen a může prokazovat rozsah vykonané lesnické činnosti. Sám však ještě neprokazuje množství paliva spotřebovaného při jejím provedení. Žalobce by musel doložit další objektivní údaje, z nichž by bylo možné spolehlivě určit vztah mezi konkrétním pracovním výkonem a skutečnou spotřebou konkrétního stroje. Právě na absenci takových ověřitelných vstupních dat správně poukázal žalovaný, když uvedl, že žalobce nepředložil konkrétní výpočet, ale pouze obecně tvrdil, že množství natankovaných minerálních olejů porovnává s objemem vytěženého či vyvezeného dříví, hmotnatostí, odvozní vzdáleností, členitostí a podmáčeností terénu či použitím kolopásů a řetězů.

63. Na tomto místě tak lze uzavřít, že samotné množství paliva přečerpaného do nádrže pracovního stroje skutečnou spotřebu neprokazovalo a žalobcova evidence neumožňovala prostřednictvím počátečních a konečných stavů nádrží určit, jaké množství bylo skutečně spotřebováno v jednotlivých zdaňovacích obdobích. Případný alternativní výpočet proto musí být posouzen podle toho, zda vychází z jiných objektivních a ověřitelných vstupních údajů, nikoli pouze z předpokládané či normované spotřeby.

64. Žalobce navrhoval, že by skutečnou spotřebu pracovních strojů bylo možné ověřit či zpětně dopočítat podle rozsahu vykonané práce. V žalobě proto navrhl provedení znaleckého posudku, v němž by znalec určil obvyklou normovanou spotřebu jednotlivých typů strojů ve vztahu ke strojohodině a k jednomu m³ vytěženého dříví. Skutečná spotřeba měla být následně dopočtena jako součin počtu odpracovaných hodin a normované hodinové spotřeby, případně jako součin množství vytěženého dříví a normované spotřeby na 1 m³, a takto získaný výsledek měl být porovnán se spotřebou vykázanou žalobcem.

65. Soud nezpochybňuje, že skutečnou spotřebu minerálních olejů není nutné vždy zjišťovat přímým měřením. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2022, čj. -28, ji lze prokázat rovněž kvalifikovaným výpočtem, musí však jít o výpočet založený na objektivních a prokazatelných vstupních údajích a zvolená metoda musí být schopna vést k přiměřeně přesnému určení skutečné spotřeby. Samotné použití průměrných hodnot tedy není vyloučeno, rozhodující je však jejich objektivní průkaznost.

66. V projednávané věci žalobcem navržený postup takové požadavky nesplňuje. První z jím navržených variant předpokládá znalost počtu skutečně odpracovaných strojohodin jednotlivých harvestorů a vyvážecích souprav. Jak již soud uvedl, takové údaje žalobce v rozhodné době průběžně nezaznamenával, resp. je v daňovém řízení nepředložil. Ze strojních knih nebylo možné zjistit konkrétní dobu provozu jednotlivého stroje v daném dni. Znalec by proto neměl k dispozici jednu ze základních veličin, kterou by měl normovanou hodinovou spotřebou násobit. Znalecké dokazování nemůže chybějící historický údaj o skutečné délce provozu samo vytvořit.

67. Druhá varianta, založená na množství vytěženého či vyvezeného dříví, naráží na obdobný problém. Množství zpracovaného dříví je sice objektivněji zjistitelným údajem a může dokládat rozsah provedených prací, mezi objemem dříví a množstvím skutečně spotřebovaného paliva však není bez dalšího pevný vztah. Spotřebu ovlivňuje mimo jiné typ a technický stav stroje, charakter a podmáčení terénu, sklon, hmotnatost porostu, odvozní vzdálenost, zatížení stroje, použití pásů či řetězů a způsob práce obsluhy. Ostatně na některé z těchto proměnných poukazoval v daňovém řízení sám žalobce. Konkrétní hodnoty těchto proměnných a způsob, jakým je při stanovení spotřeby zohledňoval, však nedoložil. Také NSS v rozsudku čj. -44 potvrdil, že výpočet spotřeby je přípustný pouze tehdy, vychází-li právě z objektivních a prokazatelných vstupních údajů.

68. Podstatné je tedy odlišit ověření skutečné historické spotřeby od stanovení spotřeby obvyklé či normované. Znalec by na základě technických údajů, odborných zkušeností či srovnávacích měření nepochybně mohl vyjádřit, jaká spotřeba bývá u určitého typu stroje při určité činnosti obvyklá. Tím by však ještě nebylo prokázáno, kolik litrů spotřeboval konkrétní stroj žalobce při konkrétních pracích v říjnu 2017 či v únoru 2018. Takový posudek by především vytvářel model pravděpodobné spotřeby, nikoli rekonstruoval spotřebu skutečnou z dochovaných údajů o tehdejším provozu.

69. Soud proto navržený znalecký posudek neprovedl, neboť nebyl způsobilý prokázat rozhodnou skutečnost. Soudní znalec by mohl odborně posoudit technicky obvyklou spotřebu jednotlivých strojů, nemohl by však dodatečně nahradit chybějící vstupní údaje o jejich skutečném provozu v rozhodné době. Návrh by tedy nebyl způsobilý odstranit právě tu pochybnost, na níž celní orgány založily neuznání nároku, a to otázku jaké konkrétní množství minerálních olejů bylo jednotlivými pracovními stroji skutečně spotřebováno v jednotlivých zdaňovacích obdobích.

70. O omezené vypovídací hodnotě množství vytěženého dříví jako podkladu pro zpětný výpočet skutečné spotřeby svědčí rovněž samotné podrobné evidence spotřeby předložené žalobcem. Soud z nich prostým podílem žalobcem deklarovaného množství spotřebovaných minerálních olejů a vykázaného množství vytěženého dříví porovnal spotřebu týchž pracovních strojů v jednotlivých měsících. Ukázalo se přitom, že tento poměr u některých strojů výrazně kolísal. Například u harvestoru H5005 činil přibližně 0,93 l/m³ v říjnu 2017, 1,60 l/m³ v listopadu, 2,32 l/m³ v prosinci a 3,00 l/m³ v lednu 2018. U harvestoru H20B se pohyboval od přibližně 1,01 l/m³ v listopadu 2017 až po 2,71 l/m³ v prosinci 2017 a u H8A od přibližně 1,52 l/m³ v březnu 2018 do 3,67 l/m³ v říjnu 2017.

71. Soud z těchto rozdílů nedovozuje, že by evidence byla již jen z tohoto důvodu nepravdivá. Naopak výrazné kolísání potvrzuje, že mezi množstvím vytěženého dříví a skutečnou spotřebou konkrétního stroje neexistuje jednoduchý a stabilní vztah. Spotřebu mohou ovlivňovat terénní podmínky, zatížení stroje, charakter porostu, technický stav, způsob obsluhy či další vykonávané činnosti. Jestliže však tyto proměnné nebyly pro jednotlivá zdaňovací období průběžně zaznamenány tak, aby je bylo možné do výpočtu zpětně promítnout, samotný údaj o množství vytěženého dříví není dostatečným podkladem pro rekonstrukci skutečné spotřeby.

72. Výpovědní hodnotu takového přepočtu dále oslabuje skutečnost, že některé měsíční výkazy uvádějí vedle těžby také přípravu či vyvážení klestu. Rozsah této činnosti přitom není ve všech případech zachycen způsobem umožňujícím její přesné kvantitativní zohlednění. Palivo tak mohlo být spotřebováno i při práci, která se v údaji o m³ vytěženého dříví vůbec neprojevila.

73. Uvedené údaje tedy podle soudu ani ve svém souhrnu neposkytují oporu pro závěr, že by bylo možné chybějící údaj o skutečné spotřebě jednoduše nahradit znalcem stanovenou normospotřebou na jednotku vytěženého dříví. Naopak ukazují, že stejný stroj podle vlastní evidence žalobce dosahoval v jednotlivých měsících velmi rozdílného poměru spotřebovaných litrů k objemu vykonané práce. Bez dalších objektivních historických údajů proto nelze určit, který z těchto poměrů odpovídá skutečné spotřebě v konkrétním zdaňovacím období a proč. To jen ilustruje, proč samotný objem vytěženého dříví bez dalších dobových provozních údajů nemůže v projednávané věci sloužit jako spolehlivý základ zpětného výpočtu skutečné spotřeby.

74. K prokázání správnosti své evidence žalobce navrhoval rovněž výslech svědků. V průběhu daňové kontroly mělo jít jednak o pracovníky žalobce, kteří obsluhovali jednotlivé stroje a vozidla, jednak o pracovníky příslušných lesních správ, kteří zadávali porosty k těžbě, přebírali vytěžené a vyvezené dříví a vystavovali podklady k fakturaci. V žalobě pak žalobce výslovně označil šest svých zaměstnanců a jejich výslechem zamýšlel mimo jiné prokázat způsob provádění prací, včetně noční těžby, způsob vedení evidence a tvrzení, že minerální oleje načerpané do pracovních strojů byly v těchto strojích spotřebovány.

75. Soud nezpochybňuje, že svědecká výpověď může být obecně způsobilým důkazním prostředkem i při prokazování nároku na vrácení spotřební daně. V nynější věci však musí být posuzováno, jakou konkrétní rozhodnou skutečnost mohli navržení svědci prokázat. Předmětem sporu není, zda žalobce lesnické práce skutečně vykonával, zda při nich používal harvestory a vyvážecí soupravy nebo zda jejich provoz spotřebovával minerální oleje. Sporné bylo, kolik minerálních olejů konkrétní stroj skutečně spotřeboval v jednotlivých zdaňovacích obdobích.

76. Výpovědi zaměstnanců žalobce měly objasnit způsob organizace práce, obvyklý postup při tankování či vedení evidence, případně vysvětlit některé konkrétní nesrovnalosti, například zda se v určitém případě pracovalo v nočních hodinách. Ani případné potvrzení těchto skutečností by však neodstranilo základní nedostatek žalobcovy evidence. Svědci nemohli zpětně nahradit nezaznamenané údaje o stavech paliva v nádržích, skutečně odpracovaných strojohodinách nebo o množství paliva, které v nádrži konkrétního stroje zůstalo na konci zdaňovacího období. Ostatně sám žalobce potvrdil, že se takové údaje nezjišťovaly ani neevidovaly. Správce daně v tomto směru přiléhavě poukázal také na značný časový odstup od kontrolovaných období a na nereálnost předpokladu, že by si obsluha jednotlivých strojů pamatovala konkrétní množství spotřebovaných litrů v jednotlivých dnech. Ostatně k prokázání takových údajů žalobce výslechy svědků ani nenavrhl.

77. Totéž platí pro tvrzení, že veškeré palivo přečerpané do pracovních strojů bylo v těchto strojích nakonec spotřebováno. I kdyby je svědci potvrdili, nebylo by tím prokázáno, kdy bylo konkrétní množství spotřebováno. Jak již soud uvedl, ze správního spisu vyplývají případy, kdy bylo palivo do stroje načerpáno na konci jednoho zdaňovacího období a stroj z této zásoby pracoval ještě v období následujícím. Výpověď, že palivo nebylo odčerpáno či použito jinak, by tedy mohla podpořit závěr o jeho pozdější spotřebě v daném stroji, nikoli však určit jeho skutečnou spotřebu v měsíci, za který žalobce nárok uplatnil.

78. Ještě omezenější význam by měly výpovědi pracovníků lesních správ či zástupců odběratelů. Ti mohli potvrdit, že žalobce v konkrétních porostech práce provedl, jaké množství dříví bylo vytěženo či převzato a že práce byly následně fakturovány. Takové skutečnosti však celní orgány v podstatě nezpochybňovaly. Tito svědci naopak nemohli mít bezprostřední poznatky o množství paliva, které žalobce do jednotlivých strojů přečerpal a které tyto stroje skutečně spotřebovaly; ostatně ani žalobce jejich důkazní význam nestavěl na takové znalosti. Správce daně proto správně poukázal na to, že tito pracovníci nemohli být po celou dobu prací přítomni a nemohli mít povědomí o konkrétní spotřebě minerálních olejů žalobce.

79. Celní orgány proto nepochybily, pokud neprovedly navrhované svědecké výslechy a z týchž důvodů ani soud nepřistoupil k jejich provedení v řízení před soudem. Navržení svědci podle vymezeného předmětu jejich výslechu nebyli způsobilí prokázat právě rozhodnou skutečnost, tedy konkrétní skutečné množství minerálních olejů spotřebovaných jednotlivými pracovními stroji v jednotlivých zdaňovacích obdobích. Ostatně žalobce je ani přímo k prokázání konkrétního množství spotřebovaných minerálních olejů v každém jednotlivém měsíci nenavrhoval. V rozsahu, v němž měli potvrdit samotné provedení lesnických prací, jejich výslech směřoval ke skutečnostem, které mezi účastníky nebyly v převážné většině sporné.

80. Soud tedy shrnuje, že v rozsahu, který se týkal spotřeby pracovních strojů (harvestorů a vyvážecích souprav), předložené evidence a podklady neprokazují skutečnou spotřebu minerálních olejů při provádění hospodaření v lese podle lesního zákona. Skutečnou spotřebu by nebyly způsobilé prokázat ani další žalobcem navržené, ale neprovedené důkazy.

B. Dodávková a nákladní vozidla

81. Odlišně od harvestorů a vyvážecích souprav je třeba nahlížet na způsob prokazování spotřeby minerálních olejů u silničních vozidel, tj. dodávkových a nákladních vozidel. U nich totiž žalobce předložil odlišný typ údajů, a to záznamy o skutečně ujetých vzdálenostech. U odvozních souprav LKW předložil evidence spotřeby minerálních olejů za jednotlivá zdaňovací období a záznamy o době řízení vozidla označované jako „puťovky“, obsahující mimo jiné údaje o ujetých kilometrech s nákladem. Dále předložil technické průkazy vozidel a návěsů. U dodávkových vozidel předložil knihy jízd za jednotlivé měsíce, v nichž byly zaznamenávány jednotlivé jízdy, jejich trasy a vzdálenosti, jakož i tankování, a rovněž technické průkazy jednotlivých vozidel.

82. Žalobce způsob stanovení spotřeby u LKW popsal tak, že se dle ujeté vzdálenosti a průměrné spotřeby s nákladem vypočítá skutečná spotřeba na daný úsek. V žalobě tento postup dále konkretizoval tak, že počet prokazatelně ujetých kilometrů násobil průměrnou spotřebou dané soupravy na jeden kilometr, přičemž zohledňoval, zda byla souprava naložena. Současně však v průběhu daňové kontroly vysvětloval, že vychází také z prakticky vypozorované spotřeby a přihlíží ke konkrétním podmínkám dopravy, například k zapadání vozidel, překládání dřevní hmoty či vyprošťování.

83. Právě zde správce daně spatřoval základní systémový nedostatek. Žalobce sice popsal obecný princip výpočtu, nepředložil však konkrétní reprodukovatelný výpočet, z něhož by bylo u jednotlivých jízd či za jednotlivá zdaňovací období patrné, jakou vzdálenost do výpočtu zahrnul, jakou konkrétní hodnotu průměrné spotřeby použil a jak do výsledku promítl jím tvrzené specifické podmínky dopravy. Na výzvu správce daně ostatně sám uvedl, že nejde o propočty ve vlastním slova smyslu obsahující konkrétní čísla a vzorce a že je neeviduje ani neuchovává. Toto vysvětlení vztáhl rovněž na LKW a dodávková vozidla. Žalovaný proto správně uzavřel, že žalobce nepředložil konkrétní výpočet s ověřitelnými vstupními údaji, z něhož by bylo možné přezkoumat, jak dospěl právě k množství minerálních olejů zahrnutému do nároku.

84. Vedle tohoto systémového nedostatku poukázal správce daně také na dílčí konkrétní nesrovnalosti. U soupravy LKW registrační značky X byla v evidenci jako místo spotřeby uvedena divize VLS Lipník nad Bečvou, zatímco z puťovek vyplynuly také jízdy z Rychtářova do Vyškova dne 31. 1. 2018 v délce 11 km a dne 13. 2. a 20. 2. 2018 v délce 10 a 12 km. Žalobce ostatně připustil, že nárok vztahující se k těmto celkem 33 km uplatnil nesprávně. Je však třeba zdůraznit, že i podle soudu tyto tři dílčí nedostatky nemohou samy o sobě založit neprůkaznost celé evidence a mohly by odůvodnit pouze korekci dílčí části nároku, nikoli automaticky zpochybnění veškeré spotřeby LKW. Nutným předpokladem by ovšem musela být existence průkazné evidence a reprodukovatelného výpočtu.

85. U dodávkových vozidel byla důkazní situace ještě komplikovanější. Žalobce uvedl, že jejich skutečnou spotřebu počítal dle doplněného množství minerálních olejů a ujetých vzdáleností a k tomu předložil především knihy jízd. Spotřebu dodávek však v evidencích za jednotlivé měsíce nevykazoval odděleně, nýbrž ji zahrnoval do spotřeby příslušných harvestorů a vyvážecích souprav. Tím byla již na úrovni původní evidence oslabena možnost zpětně ověřit, jaká část celkově deklarované spotřeby připadala na vlastní provoz dodávkového vozidla a jaká na pracovní stroje, k nimž vozidlo palivo dopravovalo.

86. Správce dále poukázal i na nejasnosti spojené s tím, že žalobce nesprávně vykazoval činnosti spojené s jízdami dodávkových vozidel jako činnosti, jež mohly z povahy věci provádět pouze pracovní stroje (činnosti označené kódy 2.2, 2.3 a 2.4). A stejně tak označil správce daně jednotlivé jízdy dodávkových vozidel zahrnující zastávky u obchodních center či u Wellness hotelu Marlin, které později žalobce vysvětloval tak, že šlo buď o krátké zastávky při cestě zaměstnanců do lesa či z lesa, nebo o místa převzetí náhradních dílů, pracovních a ochranných pomůcek. Soud nepovažuje samotnou skutečnost, že vozidlo po cestě krátce zastavilo u obchodního domu, za dostatečný důvod pro závěr, že celá příslušná jízda ztratila souvislost s hospodařením v lese. Rozhodující by byl skutečný účel celé cesty. Soud také souhlasí s žalobcem, že chybné označení kódu činnosti není bez dalšího důvodem k odepření nároku. Podstatné však je, že ani žalobcovo vysvětlení zmíněných dílčích nedostatků neřeší základní otázku, jaké konkrétní množství paliva připadalo na jednotlivé podporované jízdy.

87. Pokud jde o právní přípustnost žalobcem zvolené metody výpočtu spotřeby, musí soud zkorigovat kategorický závěr, podle něhož výpočet založený na ujetých kilometrech a průměrné spotřebě již svou povahou zachycuje pouze spotřebu přibližnou či předpokládanou a skutečnou spotřebu lze zjistit zásadně jen měřením. Takový závěr neodpovídá judikatuře NSS, jenž v rozsudku ze dne 12. 10. 2022, čj. -28, výslovně připustil prokázání skutečné spotřeby kvalifikovaným výpočtem na základě objektivních a prokazatelných vstupních údajů. Z toho plyne, že vzorec založený na prokazatelně ujeté vzdálenosti a průměrné spotřebě konkrétního vozidla není sám o sobě nepřípustný. Kniha jízd může být objektivním podkladem pro určení skutečně ujeté vzdálenosti a údaj o průměrné spotřebě může být jedním ze vstupů kvalifikovaného výpočtu. Nestačí však pouze existence těchto dvou údajů. Musí být zřejmé, jaká konkrétní hodnota spotřeby byla použita, z čeho vychází a zda odpovídá charakteru posuzované jízdy. U odvozních souprav zejména tomu, zda šlo o jízdu s nákladem či bez něj, případně o pohyb v terénu. Současně musí být možné určit, které z evidovaných kilometrů připadají na zákonem podporované činnosti a které nikoli.

88. V tomto kontextu lze znovu odkázat na rozsudek čj. -25. Z něj plyne především požadavek, aby dodatečné matematické operace vycházely z původních údajů způsobilých skutečnou spotřebu ověřit. Údaje, které byly pouze zpětně odvozeny z již tvrzené celkové spotřeby, nemohou samy sloužit k ověření správnosti tohoto původního údaje. NSS v tomto rozhodnutí jako možný způsob rekonstrukce spotřeby uvedl například výpočet z naměřeného natankovaného množství při zohlednění zůstatku v nádrži.

89. Žalobci skutečně nelze vytýkat, že nevlastnil průtokoměry či jiná zařízení přímo měřící okamžitou spotřebu. Zákon takovou konkrétní technickou metodu nestanoví. Nicméně argument žalobce, že měření zůstatků v nádržích nákladních automobilů je technicky obtížné, míjí podstatu věci. Žalobce byl oprávněn použít i jinou metodu, včetně výpočtu z kilometrů a průměrné spotřeby, pokud by vycházel z objektivních a původních údajů, jež spolehlivě a věrně popisují skutečnou spotřebu vozidla. Musel by tedy být schopen předložit konkrétní, reprodukovatelný výpočet a doložit jeho vstupní údaje.

90. Právě tento požadavek žalobce nesplnil. U LKW sice doložil ujeté vzdálenosti a předložil technické průkazy, avšak z podkladů nevyplývá konkrétní výpočet, který by umožňoval propojit jednotlivé podporované jízdy s konkrétním množstvím litrů zahrnutým do nároku. Z žalobcových vlastních vyjádření naopak vyplynulo, že při stanovení spotřeby pracoval také s prakticky vypozorovanou spotřebou a individuálně přihlížel k podmínkám, jako je zapadání vozidel, překládání či vyprošťování, avšak způsob a rozsah těchto korekcí nikde nezaznamenával. Samotné předložení technického průkazu proto neprokazuje, jakou hodnotu průměrné spotřeby žalobce vlastně při výpočtech použil ani její reprezentativnost pro jízdu naložené soupravy v konkrétních provozních podmínkách.

91. Obdobný, a v některých směrech výraznější, nedostatek nastal u dodávkových vozidel. Přestože knihy jízd obsahovaly relevantní prvotní údaj o ujetých kilometrech, žalobce nevysvětlil, jak z těchto údajů dospěl k deklarované spotřebě zahrnuté do jednotlivých daňových přiznání. Spotřebu dodávek navíc nevykázal samostatně, ale zahrnul ji do spotřeby pracovních strojů. Za této situace nelze záznamy ujetých vzdálenostech z knih jízd a údaje o průměrné spotřebě podle technických průkazů považovat za dostatečný podklad pro spolehlivý výpočet množství spotřebovaných minerálních olejů v dodávkových vozidlech. Tyto údaje by teoreticky mohly být vhodnými vstupy kvalifikovaného výpočtu po zohlednění relevantních okolností ovlivňujících skutečnou spotřebu vozidel. Žalobce však nedoložil ani způsob výpočtu, jak převedl ujetou vzdálenost na tvrzenou skutečnou spotřebu a jaké faktory přitom zohlednil.

92. Soud tedy uzavírá, že nelze striktně trvat na názoru, že výpočet z ujeté vzdálenosti a průměrné spotřeby pojmově nemůže prokazovat skutečnou spotřebu minerálních olejů. Žalovaný však i tento dílčí závěr v odvolacím řízení podstatně korigoval, neboť připustil možnost určení spotřeby výpočtem založeným na validních vstupních datech a rozhodnutí založil především na tom, že žalobce žádný konkrétní ověřitelný výpočet a podklady k němu nepředložil. Tento závěr je v souladu s výše citovanou judikaturou.

93. Ani ve vztahu k odvozním soupravám LKW a dodávkovým vozidlům proto žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně konkrétního množství minerálních olejů skutečně spotřebovaných při zákonem podporovaných činnostech. Žalobní námitky jsou v tomto rozsahu nedůvodné. Rozhodným důvodem přitom není použití metody založené na ujetých kilometrech jako takové, nýbrž skutečnost, že žalobce nepředložil její konkrétní, reprodukovatelnou podobu, neprokázal způsob stanovení a aplikace průměrné spotřeby na jednotlivé jízdy a u dodávkových vozidel navíc nedokázal původně deklarovanou spotřebu spolehlivě oddělit od spotřeby pracovních strojů.

Ostatní námitky

94. Žalobce dále namítá porušení zásady legitimního očekávání, a to s ohledem na výsledek daňové kontroly provedené u Vojenských lesů a statků ČR, s. p. Podle něj tento daňový subjekt prokazoval skutečnou spotřebu minerálních olejů obdobným systémem založeným na výdeji paliva ze skladu do pracovních strojů, přičemž správce daně jej v tomto případě shledal průkazným. Soud této argumentaci nepřisvědčil.

95. Především je třeba korigovat samotné východisko žalobcovy argumentace. Ze zprávy o daňové kontrole provedené u Vojenských lesů a statků ČR ze dne 18. 2. 2020, která je součástí daňového spisu, plyne, že daňová kontrola nároku na vrácení spotřební daně se sice týkala provádění zemědělské prvovýroby a hospodaření v lese, avšak byla následně zúžena pouze na nárok vztahující se k zemědělské prvovýrobě v rybníkářství. Také konečný výsledek kontroly se týká právě nároku za rybníkářství za měsíce srpen a září 2017. Z této zprávy proto nelze dovodit, že by celní orgány v daném řízení meritorně aprobovaly použitý systém evidence skutečné spotřeby při hospodaření v lese.

96. Klíčové ale je, že systém evidence Vojenských lesů a statků ČR, s. p., nebyl zaměřen pouze na skladové výdejky. Ty byly vedeny jako účetní doklady a správce daně jejich údaje porovnával s evidencí skutečné spotřeby, knihami jízd, stazkami a záznamy o provozu jednotlivých vozidel. Kontrolou nebyly zjištěny nesrovnalosti. Vojenské lesy a statky ČR, s. p. současně disponovaly podrobným interním metodickým pokynem, jenž upravoval způsob evidence nároku, včetně evidence spotřeby konkrétního prostředku, jeho výkonu, technických jednotek a druhu práce, přičemž faktické dodržování tohoto postupu bylo ověřeno svědeckými výpověďmi zaměstnanců jednotlivých divizí. Skladová výdejka tedy nebyla akceptována izolovaně jako důkaz, že každé množství paliva vydané ze skladu bylo již tímto okamžikem skutečně spotřebováno. Její průkaznost byla hodnocena v souvislosti s dalšími vzájemně konzistentními evidencemi.

97. V případě žalobce tomu tak ale nebylo. Celní orgány při vzájemném porovnání jednotlivých evidencí zjistily dílčí nesoulady mezi daty nákupu minerálních olejů, tvrzenými daty jejich přečerpání do pracovních strojů a údaji o pohybu dodávkových vozidel, jakož i další nedostatky evidencí. Právě těmito skutkovými rozdíly se vysvětluje i rozdílné hodnocení obou případů. Zpráva o jedné daňové kontrole jiného subjektu navíc sama o sobě nezakládá ustálenou správní praxi. Jak připomněl NSS i v kontextu § 57 zákona o spotřebních daních v rozsudku čj. -25, bod [32], s odkazem na usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, čj. -132, č. 1915/2009 Sb. NSS, taková praxe musí představovat ustálenou, jednotnou a dlouhodobou činnost správního orgánu. Jediný výsledek kontroly, založený nadto na odlišných skutkových okolnostech, tento předpoklad nesplňuje.

98. Zpráva o daňové kontrole Vojenských lesů a statků ČR, s. p. tedy nemohla žalobci poskytnout ujištění o dostatečnosti jeho vlastní evidence ani založit legitimní očekávání, že jakákoli evidence vycházející z výdeje či přečerpání paliva musí být bez dalšího uznána jako evidence jeho skutečné spotřeby. Žalovaný přitom relevantní rozdíly mezi oběma případy řádně identifikoval a vysvětlil. Soud se s jeho závěry ztotožňuje.

99. Důvodná není také námitka neprovedení ústního jednání. Žalobce namítá, že již v průběhu daňové kontroly požadoval po celním úřadu provedení ústního jednání, které mělo sloužit k vyjasnění předložených podkladů, odstranění pochybností a případně také ke konkrétnímu vyčíslení té části nároku, kterou by bylo třeba korigovat.

100. Soud v neprovedení takového jednání nespatřuje vadu řízení. Žalobce byl opakovaně vyzván k prokázání skutečné spotřeby minerálních olejů. Byl mu také dne 14. 10. 2021 sdělen dosavadní výsledek kontrolního zjištění a poskytnuta lhůta k vyjádření. Žalobce poté dne 29. 11. 2021 podal obsáhlé písemné vyjádření, jehož argumentací a důkazními návrhy se správce daně ve zprávě o daňové kontrole zabýval. Za této situace měl žalobce reálnou možnost konkretizovat své výhrady, vysvětlit rozpory v evidenci, předložit další podklady i vyčíslit případné snížení nároku. Samotná skutečnost, že správce daně nezvolil právě formu ústního jednání, proto žalobcova procesní práva nezkrátila.

101. Nadto účelem správy daní není dosažení „kompromisu“ mezi správcem daně a daňovým subjektem o výši nároku. Nárok na vrácení daně vzniká pouze v rozsahu, v němž jsou splněny a prokázány zákonné podmínky. Žalovaný proto přiléhavě uvedl, že chybějící prokázání skutečné spotřeby nelze nahradit sjednáním oboustranně přijatelného kompromisu. Skutečnou spotřebu bylo třeba doložit měřením či jiným spolehlivým výpočtem založeným na validních vstupních datech. Pokud žalobce ústní jednání spojoval také s možností korigovat jednotlivé dílčí chyby, například nesprávně uplatněné jízdy LKW, ani zde soud neshledal, že by právě neuskutečnění jednání bránilo žalobci v ochraně jeho práv. Žalobce konkrétní dílčí pochybení sám identifikoval a připustil již písemně. Podstata sporu však nespočívala v několika jednotlivých korekcích, nýbrž v systémové otázce průkaznosti způsobu, jakým žalobce skutečnou spotřebu minerálních olejů zjišťoval. Tu by samotné ústní jednání odstranit nemohlo.

102. Důvodná není ani námitka, podle níž byla právní úprava prokazování skutečné spotřeby minerálních olejů natolik neurčitá, že měla být použita zásada in dubio libertate. Zákon ani skutečně neurčovaly jedinou technickou metodu zjišťování spotřeby, to však nepředstavovalo nejasnost samotné hmotněprávní podmínky nároku. Naopak to daňovému subjektu ponechávalo možnost zvolit takovou metodu, která v jeho provozních podmínkách skutečnou spotřebu průkazně zachytí. Jednoznačným požadavkem právní úpravy zůstávalo pouze prokázání skutečné spotřeby. Zásadu in dubio libertate nelze uplatňovat tak, že by daňový subjekt zbavila důkazního břemene k prokázání konkrétního množství spotřebovaných minerálních olejů.

103. Soud se konečně neztotožňuje ani s názorem, podle něhož celní orgány jednostranně upřednostnily fiskální zájem státu před povinností dosáhnout cíle správy daní, kterým je správné zjištění a stanovení daně. Celní orgány naopak v souladu se zákonem stanovenými podmínkami pro vznik nároku na vratku spotřební daně trvaly na prokázání skutečně spotřebovaného množství minerálních olejů při provádění hospodaření v lese. Požadovaly, aby žalobce doložil jím předložené evidence o skutečné spotřebě vycházející primárně z objemu nakoupených minerálních olejů rovněž o objektivní a dostatečně spolehlivé podklady prokazující s přiměřenou mírou jistoty, že nakoupené minerální oleje byly spotřebované při provádění hospodaření v lese. Tomuto důkaznímu břemeni však žalobce nedostál. Dílčí nedostatky předložených evidencí a záznamů by bylo sice možné odstranit, což ostatně nevyloučily ani celní orgány. Důvodem pro nepřiznání nároku na vratku je ovšem systémový nedostatek spočívající v tom, že záznamy a podklady předložené žalobcem v daňovém řízení neumožňují s dostatečnou mírou jistoty určit skutečné množství minerálních olejů, které byly při preferované činnosti spotřebované. A nemohou je prokázat ani žalobcem navržené důkazy, jak bylo shora uvedeno. Přitom je třeba rovněž zdůraznit, že právní úprava v době uplatnění nároku (a ani nyní) neumožňovala pro určení spotřeby použít normovanou spotřebu, jako v případě zemědělských činností. Naopak pro hospodaření v lese zákonodárce takovou možnost nepřipustil. Platí tedy, že daňový subjekt domáhající se vrácení spotřební daně nese plné důkazní břemeno k prokázání skutečné spotřeby minerálních olejů.

Závěr a náklady řízení

104. Soud na základě výše uvedených zjištění a úvah dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji zamítl podle

105. Soud neprovedl pro nadbytečnost dokazování žalobcem navrženými listinnými důkazy (poučení svědků před osobním jednáním, zpráva o daňové kontrole Vojenských lesů a statků ČR, s.p.). Jde totiž o písemnosti tvořící součást daňového (správního) spisu, z něhož soud při rozhodování vychází a jehož obsahem se dokazování zásadně neprovádí. Soud neprovedl ani výslech navržených svědků a znalecký posudek, a to z důvodů podrobně uvedených výše. Tyto důkazy nejsou způsobilé nahradit chybějící historické kvantitativní údaje a prokázat konkrétní skutečnou spotřebu v jednotlivých zdaňovacích obdobích. Neprovedl ani navržené místní šetření. To by mohlo objasnit obecný způsob provozu harvestorů a vyvážecích souprav či technické podmínky práce v lese, nemohlo by však s odstupem let prokázat množství minerálních olejů skutečně spotřebovaných konkrétními stroji v kontrolovaných měsících, tehdejší stavy jejich nádrží ani skutečnou délku jejich provozu.

106. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z , podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníkovi řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnu ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie.

Brno, 24. září 2026

Mgr. Milan Procházka

předseda senátu