Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

75 Az 4/2026 - 15

USNESENÍ

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph.D., ve věci

žalobkyně: D. T. V., narozená X

státní příslušnost Vietnamská socialistická republika

pobytem X

zastoupena advokátem Mgr. Vratislavem Polkou

sídlem Berní 2261/1, 400 01 Ústí nad Labem

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky

sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7

v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 9. 2026, č. j. OAM-1066/ZA-ZA11-ZA06-2026, o návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku žalobě,

takto:

Návrh žalobkyně na přiznání odkladného účinku žalobě se zamítá.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 9. 2026, č. j. OAM-1066/ZA-ZA11-ZA06-2026, jímž byla opakovaná žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako nepřípustná podle , o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) a podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. 5. 2024, o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU (dále jen „nařízení 2024/1348“).

2. Žalobkyně v žalobě současně navrhla, aby soud žalobě přiznal odkladný účinek ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Svůj návrh odůvodnila tím, že právní následky napadeného rozhodnutí povedou k jejímu nucenému vycestování, protože jí již bylo uloženo správní vyhoštění. Hrozící újmu spatřovala zejména v dlouhodobém odloučení od jejího nezletilého syna se zdravotním znevýhodněním, těžko napravitelném přerušení osobního vztahu s ním a v praktickém zmaření možnosti podílet se na jeho životě a usilovat o změnu dosavadního uspořádání péče. Do péče o syna se zapojila sestra žalobkyně a další příbuzní, dle názoru žalobkyně však možnost náhradní péče neřeší význam osobního vztahu dítěte s matkou. Dále žalobkyně uvedla, že si je vědoma důležitého veřejného zájmu na ochraně společnosti a svého odsouzení. Podmíněné propuštění sice neprokazuje absenci rizika, bylo však důvodem vyžádat si aktuální poznatky o průběhu zkušební doby a případném dohledu. Veřejný zájem by neměl být posuzován jen s odkazem na délku uloženého trestu bez vztahu k současným poměrům. Přiznání odkladného účinku by podle žalobkyně bezprostředně nezasáhlo do konkrétního oprávnění jiné osoby. Žalobkyně dále uvedla, že písm. d) nařízení 2024/1348 chrání setrvání žadatele o mezinárodní ochranu do rozhodnutí soudu o včas podané žádosti o povolení setrvat. Z napadeného rozhodnutí není patrné uplatnění zvláštní výjimky založené na podání opravného prostředku výlučně k maření bezprostředního vyhoštění.

3. Žalovaný ve svém vyjádření k návrhu žalobkyně uvedl, že s ním nesouhlasí. Žalovaný poukázal na ustanovení čl. 68 odst. 3 písm. b) nařízení 2024/1348, dle kterého žadateli o mezinárodní ochranu nevzniká právo setrvat na území do rozhodnutí o opravném prostředku v případě rozhodnutí o zamítnutí žádosti jako nepřípustné podle čl. 38 odst. 2, a k tomu uvedl, že podaná žaloba tak nemůže mít odkladný účinek automaticky, a právě to dopadá na případ žalobkyně. K žalobkyní tvrzené hrozící újmě žalovaný uvedl, že samotná existence rodinného vztahu ani obecně tvrzená možnost jeho omezení neprokazují vznik konkrétní a závažné újmy, která by sama o sobě odůvodňovala umožnění setrvání žalobkyně na území po dobu soudního řízení. Syn žalobkyně byl v minulosti v péči sestry žalobkyně a rodinných příslušníků, zkoumání četnosti a kontaktu se synem a předpokládaných následků případného odloučení žalobkyně navrhla až v řízení před soudem. Dle názoru žalovaného je třeba zohlednit veřejný zájem. Žalobkyně byla pravomocně odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za ublížení na zdraví s následkem smrti a důvody pro její vyloučení z možnosti udělení doplňkové ochrany nebyly zpochybněny. Ani skutečnost, že žalobkyně byla podmíněně propuštěna z výkonu trestu, neznamená, že pominuly všechny okolnosti relevantní pro posouzení veřejného zájmu na jejím vycestování. Žalovaný shrnul, že žalobkyně neprokázala existenci konkrétní újmy, která by převážila nad veřejným zájmem, a navrhl, aby soud návrh žalobkyně na přiznání odkladného účinku žalobě zamítl.

4. Podle a 2 platí, že podání žaloby nemá odkladný účinek, pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak. Soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

5. Podle a odst. 2 má podání žaloby odkladný účinek, ledaže jde o žalobu proti rozhodnutí ministerstva uvedenému v azylového procedurálního nařízení (nařízení 2024/1348, pozn. soudu). Nemá-li podání žaloby odkladný účinek, může být žalobě odkladný účinek přiznán rozhodnutím soudu.

6. Podle čl. 68 odst. 3 písm. b) nařízení 2024/1348 platí, že aniž je dotčena zásada nenavracení, nemají žadatel ani osoba, které byla odňata mezinárodní ochrana, právo setrvat podle odstavce 2, pokud příslušný orgán přijal rozhodnutí, kterým se žádost zamítá jako nepřípustná podle čl. 38 odst. 1 písm. a), b), c), d) nebo e) nebo odst. 2, s výjimkou případů, kdy je žadatelem nezletilá osoba bez doprovodu, s níž je vedeno řízení na hranicích;

7. Vzhledem k tomu, že opakovaná žádost žalobkyně o mezinárodní ochranu byla vyhodnocena jako nepřípustná podle čl. 38 odst. 2 nařízení 2024/1348 a zároveň žalobkyně není osobou nezletilou, nemá dle shora citovaného nařízení 2024 /1348 automaticky přiznané právo setrvat na území a podání žaloby proti rozhodnutí o zamítnutí opakované žádosti proto nemá odkladný účinek ze zákona [ ]. Tento lze přiznat pouze na návrh žalobkyně a pouze za předpokladu splnění všech podmínek pro přiznání odkladného účinku dle , a to bez výjimky.

8. Ustanovení je přitom třeba vykládat tak, že jde o institut zcela mimořádný, kterým je prolamována vykonatelnost napadeného rozhodnutí před tím, než je podrobeno soudnímu přezkumu ve věci samé. Lze jej aplikovat pouze v mimořádných případech, ve kterých účastník řízení dostatečnými a hodnověrnými důkazy doloží splnění zákonných podmínek pro přiznání odkladného účinku žalobě.

9. K přiznání odkladného účinku žalobě je přitom nutno kumulativně splnit tři podmínky, jejichž naplnění je prokazováno žalobcem, a to jak předloženými tvrzeními, tak k návrhu doloženými důkazy. První podmínkou je existence újmy, která by byla žalobci způsobena výkonem nebo jinými právními následky napadeného rozhodnutí. Existence újmy, byť není výslovně v vyjádřena, je bezpochyby nutným předpokladem pro posouzení následujících dvou podmínek, neboť při posuzování podmínky druhé a třetí je újma, která žalobci hrozí, poměřována s dalšími hodnotami, jimiž je újma jiných osob a veřejný zájem. Existence újmy je v některých typech řízení zjevná již ze samého žalobou napadeného rozhodnutí a žalobce tak nemusí způsobení újmy zvláště dokládat. Zejména se jedná o případy, kdy je žalobci uložena povinnost uhradit peněžní sankci (pokutu), neboť již z napadeného rozhodnutí v těchto případech vyplývá, že majetek žalobce se zmenší, a tím bude žalobci způsobena újma. Na druhou stranu v případech, kde není hrozící újma zjevná již z napadeného rozhodnutí, musí žalobce konsekventně tvrdit, že mu hrozí způsobení újmy, a musí své tvrzení i řádně doložit. Druhá podmínka, která musí být splněna, aby mohl být odkladný účinek žalobě přiznán, spočívá v existenci nepoměrně větší újmy žalobce, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a to ať už byly, či nebyly účastníky předchozího správního řízení. Při posuzování druhé podmínky provádí soud poměřování vedle sebe stojící újmy konkrétních subjektů. I tato podmínka může být s ohledem na charakter věci splněna již tím, že další osoby nebyly správním řízením dotčeny, neboť účastníkem byl pouze žalobce. O takový případ se jedná zejména u správního řízení trestního, kde je rozhodováno o vině a sankci žalobce. Splnění této podmínky bez dalšího nutného tvrzení žalobce a předložení relevantních důkazů musí být zjevné již z napadeného rozhodnutí. Konečně třetí podmínkou, která musí být splněna, je převážení hrozící újmy žalobce nad veřejným zájmem, kterým je vždy, avšak nejen, zájem na výkonu pravomocných správních rozhodnutí. U třetí podmínky soud zvažuje, zda zde hrozí natolik závažná újma žalobci, že veřejný zájem či veřejné zájmy musí dočasně ustoupit zájmům žalobce do meritorního rozhodnutí věci soudem.

10. Soud veden shora uvedeným testem po vyhodnocení veškerých skutečností souvisejících s tímto případem dospěl k závěru, že návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku žalobě nelze vyhovět.

11. Předně soud konstatuje, že v daném případě byla žádost žalobkyně o mezinárodní ochranu zamítnuta jako nepřípustná podle ve spojení s (a ) nařízení 2024/1348 a žaloba proti takovému rozhodnutí ze zákona odkladný účinek nemá. Úmyslem zákonodárce tak bylo v určitých typových případech, jako je právě i ten žalobkyně, odkladný účinek žalobě neposkytnout zcela automaticky, ale pouze ve zcela výjimečných případech a na návrh. Není tedy pravdivé tvrzení žalobkyně, že článek 68 odst. 5 písm. d) nařízení 2024/1348 chrání setrvání žalobkyně na území České republiky do rozhodnutí soudu o žalobě ve věci její žádosti o mezinárodní ochranu. Bylo proto na žalobkyni, aby ve svém návrhu na přiznání odkladného účinku tvrdila a řádně doložila existenci bezprostřední a závažné újmy, která jí nepřiznáním odkladného účinku a výkonem napadeného rozhodnutí hrozí. Dále aby uvedla skutečnosti prokazující, že by pro ni výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a výjimečnost její situace, která by prolomila veřejný zájem na výkonu pravomocného správního rozhodnutí.

12. Žalobkyně v předmětné věci spatřovala hrozící újmu v nuceném vycestování do země původu a odloučení od nezletilého syna. Blíže svou situaci nespecifikovala, jiné konkrétní azylově relevantní skutečnosti neuvedla. K tomu soud konstatuje, že žádost žalobkyně o mezinárodní ochranu je již její druhou a obsahově totožnou žádostí.

13. Situací žalobkyně se zdejší soud již podrobně zabýval v rozsudku ze dne 10. 3. 2026, č. j. -23, který v řízení o žalobě proti přechozímu rozhodnutí žalovaného o neudělení mezinárodní ochrany dospěl k závěru, že žalobkyně je dospělá, práceschopná a zdravá, všichni jí odkazovaní rodinní příslušníci jsou vietnamské státní příslušnosti, přičemž její nezletilý (tehdy již čtrnáctiletý) syn v důsledku odsouzení žalobkyně k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pobýval ve Vietnamu od roku 2018 až do roku 2024. Žádné skutečnosti uvedené žalobkyní ve správním řízení proto nesvědčily o tom, že by se nebyla v jejím domovském státě schopna o sebe a svého syna postarat a realizovat svůj soukromý a rodinný život tam.

14. Dále soud poznamenal, že žalobkyně má možnost požádat o pobytové oprávnění dle , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „ “), a poté se případně vrátit zpět na území České republiky a vést svůj rodinný život zde, žalobkyně tak má více možností, jak svůj rodinný život realizovat. Neudělení mezinárodní ochrany tak nepřiměřený zásah do práva žalobkyně na soukromý a rodinný život nepředstavuje.

15. Soud ve shora uvedené věci dospěl k závěru, že žalobkyně ani neuvedla nic, co by mohlo vést k závěru o tom, že byla ve Vietnamu v souvislosti s uplatňováním politických práv či svobod vystavena jednání podřaditelnému pod pojem pronásledování ve smyslu . Nebyly zjištěny a ostatně ani samotnou žalobkyní tvrzeny žádné skutečnosti svědčící pro udělení mezinárodní ochrany z důvodu uvedeného v (tj. azyl za účelem sloučení rodiny).

16. Žalobkyně byla pravomocně odsouzena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. , ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. , za zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle , odst. 2 písm. c) , zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle , odst. 2 písm. c), odst. 3 a přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle (za opakovanou násilnou trestnou činnost spáchanou na dětech kojeneckého a batolecího věku, jejíž společenská škodlivost byla vyhodnocena jako velmi vysoká). Byla tedy odsouzena za vážný zločin ve smyslu a nelze jí proto udělit ani doplňkovou ochranu. Vypořádány přitom byly i v té době již známé skutečnosti, že žalobkyně byla z výkonu trestu podmíněně propuštěna a bylo rozhodnuto o správním vyhoštění žalobkyně. Soud dospěl k závěru, že jediným důvodem žádosti o azyl je snaha žalobkyně legalizovat svůj pobyt na území České republiky, neboť vlastní vinou přišla o pobytové oprávnění. S těmito závěry se následně ztotožnil i Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 15. 7. 2026, č. j. -36, který kasační stížnost žalobkyně odmítl pro nepřijatelnost.

17. Od posledního soudního rozhodnutí, v němž byl posuzován azylový případ žalobkyně, tj. od výše citovaného usnesení Nejvyššího správní soudu, do podání této žaloby uběhly pouze dva měsíce, toto posouzení situace žalobkyně tak lze bez pochybností označit jako stále aktuální. Jelikož žalobkyně netvrdila ani nedoložila nic, čím by se žalovaný a následně soudy podrobně nezabývali již v řízení o první žádosti, má soud za to, že u žalobkyně nenastala žádná podstatná změna situace, která by odůvodňovala aplikaci tak mimořádného opatření, kterým je přiznání odkladného účinku žalobě. V podané žalobě spojené s návrhem na přiznání odkladného účinku se žalobkyně omezila pouze na opakování svého obecného tvrzení o tom, že zde má nezletilého syna a usiluje o uspořádání režimu péče o něj a že jí bylo uloženo správní vyhoštění. Neuvedla ani nedoložila nic, čím by byla její situace natolik výjimečná, aby její zájem na přiznání odkladného účinku podané žalobě (tedy zájem těžit z výhod plynoucích žadatelům o mezinárodní ochranu až do právní moci rozhodnutí soudu o žalobě) tentokrát již převážil nad veřejným zájmem na výkonu pravomocného správního rozhodnutí. Žalobkyně tak nesplnila povinnost řádného tvrzení rozhodných skutečností a neunesla břemeno důkazní.

18. Co se týče tvrzení žalobkyně o hrozbě odloučení od syna, soud zdůrazňuje, že žalobkyně již v minulosti prokazatelně od syna dlouhodobě odloučena byla. Ze správního spisu plyne, že syn žije ve společné domácnosti nejen s matkou, ale i s prarodiči, sama žalobkyně nesporovala jejich schopnost (opět) poskytovat nezletilému řádnou péči. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že se o devastaci vztahu matky se synem zasloužila výhradně sama žalobkyně svým protiprávním jednáním. Musela si přitom být vědoma veškerých následků své trestné činnosti, tedy i dlouhodobého odloučení od syna nejen v důsledku výkonu trestu odnětí svobody, ale i v důsledku pozbytí pobytového oprávnění a případného vyřizování nového pobytového oprávnění i za cenu dočasného vycestování; a také si musela být vědoma nesnadné cesty k opětovnému budování vztahu se synem a řádnému výkonu rodičovské odpovědnosti.

19. Soud dále poukazuje na skutečnost, že výkonem napadeného rozhodnutí není žalobkyně přímo nucena opustit území České republiky, neboť napadené rozhodnutí povinnost opustit území České republiky výslovně nestanoví. Skutečnost, že další pobyt žalobkyně na území České republiky není oprávněný ani žádoucí je důsledkem výhradně jejího úmyslného a společensky velmi škodlivého protiprávního jednání, za které byla pravomocně odsouzena, a v jehož důsledku pozbyla své pobytové oprávnění (a svým dalším protiprávním setrváním na území se vystavila též riziku realizace správního vyhoštění).

20. Okolnost případu žalobkyně, že uložený trest odnětí svobody nevykonala celý a nyní je nucena vést řádný způsob života, zejména se nedopouštět dalšího protiprávního jednání, aby se osvědčila ve zkušební době podmíněného propuštění, na tomto závěru nic nemění. Žalobkyně netvrdila ani neprokázala nic, co by ji činilo závislou na přiznání odkladného účinku podané žalobě proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany, kromě snahy vyhnout se případnému nucenému výkonu správního vyhoštění spojeného se zákazem pobytu na území členských států Evropské unie a smluvních států po stanovenou dobu. Žalobkyně podala opakovanou žádost a navrhla přiznání odkladného účinku podané žalobě proti zamítavému rozhodnutí o žádosti se zcela totožnými důvody, a s cílem setrvávat v režimu žadatele o udělení mezinárodní ochrany, přičemž jí z dosud vydaných správních rozhodnutí i rozhodnutí soudů muselo být zřejmé, že od zcela totožné žádosti nelze očekávat pozitivní výsledek. Soud tak nemůže vyhovět návrhu podanému toliko za účelem oddálení realizace správního vyhoštění (k tomu srov. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2014, č. j. -38, publ. ve Sb. NSS 3086/2014).

21. Prokázat negativní důsledek (újmu) spočívající ve výkonu napadeného rozhodnutí, jakožto jednu z podmínek pro přiznání odkladného účinku žalobě, bylo výhradně na žalobkyni. Tuto povinnost však žalobkyně nesplnila, jelikož z výše uvedeného je zjevné, že výkon napadeného rozhodnutí nemůže pro ni (a ostatně ani pro jejího syna) znamenat újmu ve smyslu ustanovení Žalobkyně však nesplnila ani povinnost tvrzení, ani neunesla břemeno důkazní.

22. Veden shora uvedeným testem soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala splnění již první podmínky, tj. existenci újmy, jež by jí v důsledku nepřiznání odkladného účinku žalobě hrozila. Za těchto okolností proto nebylo ani relevantní posuzovat splnění dalších dvou podmínek. Po vyhodnocení veškerých skutečností souvisejících s tímto případem tudíž soud dospěl k závěru, že návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku žalobě nelze vyhovět, a proto jej zamítl.

Poučení:

Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

Ústí nad Labem 29. září 2026

JUDr. Petr Černý, Ph.D. v.r.

samosoudce

Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T.