Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
39 A 9/2026 - 68.pdf
PDF · 0 B
No categories available
39 A 9/2026 - 68
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Zory Šmolkové a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D. ve věci
žalobkyně: obec Vysoká nad Labem
sídlem Vysoká nad Labem 22, 503 31
proti
žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu
sídlem Na Františku 32, 110 15 Praha 1
za účasti: Elektráry Opatovice, a. s.
sídlem Opatovice nad Labem 478, 533 45
zastoupena advokátem Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D.
sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1 – Nové Město
o žalobách proti rozhodnutím žalovaného č. j. MPO 55136/2026 a MPO 55142/2026 ze dne 11. 5. 2026, ve věci účastenství v řízení o stavebním záměru „ZEVO OPATOVICE“,
takto:
I. Rozhodnutí žalovaného č. j. MPO 55136/2026 ze dne 11. 5. 2026 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Rozhodnutí žalovaného č. j. MPO 55142/2026 ze dne 11. 5. 2026 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalované je povinno zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 6 000 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Vymezení věci, podání účastníků a OZNŘ
1. Žalobami doručenými Krajskému soudu v Ostravě dne 11. 6. 2026 se žalobkyně domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 5. 2026. Obě rozhodnutí byla vydána v řízení o vydání společného povolení stavebního záměru „ZEVO Opatovice“ na pozemcích parc. č. 638/1, 638/6, 638/7, 638/11, 638/12, 638/30, 638/31, 638/37, 638/38, 104/4, 102/6, 102/14, st. 284, 288, 289 v k. ú. Čeperka, na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení (OZNŘ).
2. Rozhodnutím č. j. MPO 55136/2026 žalované zamítlo odvolání žalobkyně a potvrdilo usnesení Dopravního a energetického stavebního úřadu (DESÚ) č. j. DESU/211/007931/25 ze dne 31. 3. 2025, jímž bylo rozhodnuto o tom, že žalobkyně není účastníkem správního řízení.
3. Rozhodnutím č. j. MPO 55142/2026 žalované zamítlo jako nepřípustné odvolání žalobkyně proti společnému povolení DESÚ č. j. DESU/211/007925/25 ze dne 31. 3. 2025, jímž bylo rozhodnuto o schválení shora uvedeného záměru.
4. Žalobkyně uvedla, že rozhodnutí o zamítnutí jejího odvolání jako nepřípustného je plně závislé na rozhodnutí o tom, že není účastníkem řízení; navrhla spojení řízení o obou žalobách, čemuž soud usnesením č. j. 39 A 10/2026 -23 ze dne 14. 7. 2026 vyhověl.
5. Žalobkyně předně namítla porušení dvojinstančnosti řízení, neboť rozsáhlou úvahu o neexistenci jejího účastenství z materiálního hlediska provedlo žalované až v odvolacím řízení, kdy v prvostupňovém rozhodnutí zcela absentovalo. Odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 134/2012 -47 ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 As 286/2018 -34 ze dne 10. 12. 2018 a nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 493/06 ze dne 16. 5. 2007. Následně žalobkyně namítala nesprávné a nepřezkoumatelné věcné posouzení jejího účastenství podle § 94k písm. e) zákona č. 183/2006 Sb. , stavebního zákona, v rozhodném znění. Poukázala na to, že žalované opřelo své závěry o Závazné stanovisko EIA a rozptylovou a akustickou studii. Pro účastenství však postačí potence dotčení, kterou tyto podklady zcela nevylučují. Jednak EIA sama vychází z podmíněného předpokladu, a navíc jejím podkladem je nedostatečná rozptylová studie, jednak závěry této studie byly zpochybněny předloženými fotografiemi. Za zcela absurdní pak žalobkyně považuje, že žalované nevymezilo ani jednoho účastníka podle § 94k písm. e) stavebního zákona.
6. Žalované ve vyjádření k žalobě ze dne 3. 8. 2026 uvedlo, že zásada dvojinstančnosti neznamená nárok na přezkum všech věcných argumentů a zdůraznilo, že rozhodnutí prvostupňového a odvolacího orgánu tvoří jeden celek. Navíc – pokud se týče řízení o účastenství žalobce – toto probíhalo v době, kdy již DESÚ nevedl ve věci žádné řízení. Navíc soud v dřívějším rozsudku explicitně uvedl, že odůvodnění má doplnit žalovaný. Po rozhodnutí soudu nemohlo být hodnocení žalovaného pro žalobkyni překvapivé. K věcnému posouzení účastenství žalobkyně pak plně odkázal na příslušné napadené rozhodnutí.
7. Žalobkyně v replice ze dne 17. 8. 2026 poukázala na to, že soud v předchozím řízení shledal rozhodnutí obou stupňů nepřezkoumatelná, neboť se nezabývaly účastenstvím žalobkyně z hlediska vlivového sousedství dle § 94k písm. e) stavebního zákona. K posouzení svého účastenství zopakovala své námitky a akcentovala, že žalované zaměňuje podmínky nutné pro vpuštění osoby do řízení s podmínkami pro meritorní vyhovění jejím námitkám.
8. OZNŘ ve vyjádření k žalobám ze dne 17. 8. 2026 zrekapitulovala průběh řízení. K účastenství akcentovala podmínku přímého dotčení a judikaturu k této otázce (rozsudky NSS č. j. 5 As 67/2008 -111 ze dne 19. 6. 2009, č. j. 10 As 25/2024 -95 ze dne 26. 2. 2025), následně reprodukovala zjištění plynoucí ze správního spisu k imisím znečišťujícím ovzduší a k hlukové zátěži. S odvoláním na judikaturu (rozsudky NSS č. j. 6 As 207/2014 -36 ze dne 11. 11. 2014 a č. j. 7 As 240/2023 -36 ze dne 22. 10. 2024) uvedla, že pouhá tvrzení bez důkazního podkladu k prokázání nepřiměřenosti nepostačují. K žalobkyniným námitkám uvedla, že i pouhá možnost musí být reálná, konkrétní a ověřitelná, nikoli jen abstraktní a hypotetická, poukázala na rozdílnost vlivového území obce podle EIA a požadovanou intenzitou potenciálního dotčení věcných práv případného účastníka řízení. Dodala, že proti rozptylové studii nemůže vznášet toliko subjektivní domněnku. Pokud se týče podmíněnosti stanoviska EIA, uvedla, že při posuzování budoucí stavby jde vždy do určité míry o odborný odhad. K námitce absence jakéhokoli účastníka řízení podle § 94k písm. e) stavebního zákona, uvedla, že se jedná o nepřípustnou námitku, neboť žalobkyně nemůže bránit práva jiných osob. K porušení dvojinstančnosti řízení uvedla, že žalované nepostupovalo podle § 90 správního řádu , ale podle § 92 správního řádu , dle něhož posuzovalo přípustnost odvolání; odkázala na rozhodnutí NSS č. j. 6 As 6/2025 -36 ze dne 2. 4. 2025 a č. j. 5 As 34/2011 -70 ze dne 23. 6. 2011.
9. Žalobkyně reagovala na vyjádření OZNŘ podáním ze dne 25. 8. 2026. Poukázala v něm na to, že OZNŘ buduje své argumenty na judikatuře, která se vztahuje k meritornímu zamítnutí námitek účastníka uvnitř řízení, a ohradila se proti vyjádření OZNŘ, které dle ní deziterpretovalo její vyjádření.
10. OZNŘ na to podala dne 8. 9. 2026 další podání, v němž zopakovala a doplnila svou žalobní argumentaci. Na to reagovala žalobkyně podáním ze dne 17. 9. 2026, kde akcentovala zpochybnění četnosti teplotních inverzí předloženou fotodokumentací.
Zjištění ze správního spisu
11. Ze správního spisu soud zjistil, že závazné stanovisko EIA bylo pro předmětný záměr bylo vydáno dne 17. 1. 2024 pod č. j. MZP/2023/230/91-He. DESÚ oznámil zahájení navazujícího řízení opatřením č. j. DESU/211/016651/24 ze dne 9. 9. 2024, v němž učinil i výzvu k přihlášení se do řízení podáním písemného oznámení do 30 dnů. Předmětné informace byly zveřejněny veřejnou vyhláškou. Poslední den pro podání oznámení dle § 9c odst. 3 zákona č. 100/2001 Sb. , o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění pozdějších předpisů, byl 11. 10. 2024. Žalobkyně podala svou přihlášku do navazujícího řízení opožděně až dne 9. 12. 2024. Rozhodnutím č. j. DESU/211/007931/25 ze dne 31. 3. 2025 DESÚ zamítl žalobkynino účastenství v řízení o vydání společného povolení stavebního záměru „ZEVO Opatovice“. Žalované toto rozhodnutí potvrdilo rozhodnutím č. j. MPO 111217/2015 ze dne 23. 10. 2025. Současně žalované rozhodnutím č. j. MPO 111225/2025 ze dne 23. 10. 2025 zamítlo jako nepřípustné odvolání žalobkyně proti společnému povolení DESÚ, jímž byl povolen shora popsaný stavební záměr, a to jako odvolání podané osobou která není účastníkem řízení. Obě rozhodnutí žalovaného byla zrušena rozsudkem podepsaného soudu č. j. 39 A 14/2025 -37 ze dne 12. 3. 2026. Soud přisvědčil žalobkynině zcela nové námitce a uvedl, že žalované se nevypořádalo s možností účastenství žalobkyně v řízení podle § 94k písm. e) zákona č. 183/2006 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „střední stavební zákon “). Žalované následně posoudilo možnost tohoto účastenství, a dospělo v obou napadených rozhodnutích k tomu, že žalobkyně nemůže být účastnicí řízení podle § 94k písm. e) středního stavebního zákona.
Posouzení krajským soudem
12. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného správního orgánu (§ 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , dále jen „s. ř. s. “). Ve věci rozhodl soud bez jednání v souladu s § 51 s. ř. s. s. ř. s. vzhledem k souhlasu účastníků řízení i osob zúčastněných na řízení s tímto postupem.
13. Krajský soud věc posoudil podle právní úpravy účinné v době zahájení řízení, zejména podle středního stavebního zákona. Postupoval tak v souladu s § 330 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb. , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nový stavební zákon “).
K zásadě dvojinstančnosti
14. Žalobkyně v prvé řadě namítala porušení zásady dvojinstančnosti a odepření práva na odvolací přezkum.
15. Jak plyne z průběhu řízení v této věci, prvostupňový orgán se vůbec nezabýval účastenstvím žalobkyně v řízení z pohledu ustanovení § 94k písm. e) středního stavebního zákona. Úvahu ohledně této záležitosti provedlo až žalované v odvolacím řízení. Učinilo tak však na přímý a jasný pokyn správního soudu, přičemž tento pokyn byl žalobkyni znám. Žalobkyně také v reakci na tento pokyn přednesla v odvolacím řízení své argumenty ve prospěch svého účastenství.
16. Ve vztahu k rozhodnutí o (ne)účastenství žalobkyně k tomu soud předně uvádí, že dle konstantní judikatury mezi základní zásady rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob správními orgány (v netrestních věcech) nepatří rozhodování ve dvou stupních. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 47/2004 -61 ze dne 27. 10. 2005, publ. pod č. 1409/2007 Sb. r. NSS). Už vůbec pak ze zákona neplyne nárok na dvojí posouzení všech dílčích argumentů účastníka řízení. Správní soudy opakovaně judikují, že prvostupňové a odvolací řízení tvoří jeden celek, na což správně poukázalo žalované.
17. Žalované tedy bylo oprávněno posoudit účastenství žalované z jiného důvodu, než učinil DESÚ. Jediné, čeho je třeba v takovém případě dbát, je to, aby rozhodnutí nebylo pro účastníka překvapivé. V nyní projednávané věci však byl další postup determinován pokynem krajského soudu; pro žalobkyni tak nejen že nebyl překvapivým, ale ona sama na něj reagovala novými argumenty.
18. Pokud se týče rozhodnutí o nepřípustnosti odvolání, pak tam vůbec nepřipadá v úvahu postup dle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu , tedy vrácení věci k projednání prvostupňovému řízení, nýbrž uplatní se postup dle § 92 správního řádu , jak upozornila OZNŘ.
19. Jestliže žalobkyně argumentovala rozsudkem NSS č. j. 6 Ads 134/2012 -47, ten uvádí, že je přípustná v odvolacím řízení odůvodnění oprava odůvodnění, je-li výrok správný. V nyní posuzované věci žalované přesně takto věc posoudilo. Stejně tak v žalobkyní citovaném rozsudku NSS č. j. 6 As 286/2018 -34 je akcentováno, že vrácení věci do prvostupňového řízení je až krajním řešením, zdůrazňuje, že je třeba účastníky seznámit s odlišným právním názorem. Obě rozhodnutí tak nepředstavují skutečnosti, které by stály v cestě akceptaci postupu žalovaného.
20. První žalobní bod proto soud neshledal důvodným.
K věcnému posouzení účastenství žalobkyně
21. Druhá zásadní námitka žalobkyně napadala věcnou správnost posouzení jejího účastenství ve světle § 94k písm. e) středního stavebního zákona.
22. Toto ustanovení zní takto: Účastníkem společného územního a stavebního řízení je osoba, jejíž vlastnické právo nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být společným povolením přímo dotčeno.
23. Žalované dospělo k závěru, že žalobkyni účastenství dle citovaného ustanovení nesvědčí. Vyšlo přitom ze závěrů procesu EIA, dle něhož se předpoklad výrazného vlivu záměru na daném území nepotvrdil. Souhlasné závazné stanovisko EIA č. j. MZP/2023/230/91-He ze dne 17. 1. 2024 uvádí, že se pravděpodobně neúnosně nezhorší zátěž dotčené populace šířením nadlimitních akustických imisí a polutantů v ovzduší ve srovnání se současnou situací. Tento závěr prohlásilo MŽP za platný za předpokladu, že výsledky akustické a rozptylové studie, sloužící jako podklad pro EIA, jsou platné a v reálném provozu se potvrdí. Pokud se týče rozptylové studie, žalované akcentovalo prokazatelným zmapováním místní inverzní situace a namodelováním nejhorší možné situace (nejméně příznivé rozptylové podmínky a maximální emise z hodnoceného zdroje). Uvedlo, že žalobkyně nepředložila nic, co by rozptylovou studii relativizovalo či vzbuzovalo nedůvěru k jejím závěrům, fotodokumentace tento potenciál dle žalovaného nemá. Poukázalo na to, že by nemělo docházet k překročení emisních limitů, resp. v případě benzoapyrenu je vliv zdroje zcela marginální a nevyžaduje ani kompenzační opatření. Dále žalované poukázalo na dokumentaci EIA, jejíž závěry vylučují ovlivnění nemovitostí žalobkyně hlukem, vibracemi, zářením, zápachem a světelným znečištěním.
24. Pokud se týče podmínky možného přímého dotčení věcného práva sousední nemovitosti, je třeba primárně vycházet z povahy zamýšlené stavby a z ní plynoucích možných nežádoucích dopadů na sousední nemovitosti, jež nelze chápat toliko nemovitosti mezujících sousedů (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/99 ze dne 22. 3. 2000). Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 5 As 67/2008 -111 ze dne 19. 6. 2009, v případě stavby s vlivem na široké okolí dospěl k závěru, že přímé dotčení je dáno, je-li záměr zdrojem imisí nad míru přiměřenou poměrům; samotné splnění mezního limitu není na překážku účastenství. Domáhá-li se někdo účastenství ve stavebním řízení jako soused, postačí pro úspěšnost jeho námitky pouhá potence dotčení práva. Jak vyslovil NSS v rozsudku č. j. 1 As 80/2008 -68 ze dne 17. 12. 2008, námitky uplatněné účastníky v řízeních dle stavebního zákona mohou mít dvojí povahu, jednak se v nich tvrdí skutečnosti, které zakládají dané osobě postavení účastníka řízení, jednak představují věcné výtky směřované proti záměru. Stavební úřad je povinen posoudit uplatněné námitky nejprve z toho pohledu, zda zakládají účastenství v řízení. Teprve pokud je odpověď na tuto otázku kladná, projedná věcné námitky proti záměru. Oba okruhy námitek přitom mohou být po obsahové stránce shodné.
25. V projednávané věci míří žalobní bod především na emise vypouštěné spalovnou do vzduchu a jejich rozptyl. Ve fázi posuzování účastenství postačí prokázání pouhé potenciality dotčení na právech vlastníka nemovitostí. Z napadeného rozhodnutí i spisového materiálu je nepochybné, že území žalobkyně, včetně jejích nemovitostí na tomto území se nacházejících, bude dotčeno produkcí polutantů uvolňovaných při provozu záměru do ovzduší. Z rozptylové studie vyplývá u všech sledovaných látek jejich emisní zvýšení (kromě NO₂) v důsledku provozu předmětného záměru, byť nemá dojít u žádné k překročení limitní hodnoty. Aby však bylo možno vyloučit účastenství žalobkyně, bylo by třeba mít postaveno na jisto, že vliv těchto polutantů na nemovitosti nad míru přiměřenou poměrům je u žalobkyně vyloučen.
26. V projednávané věci žalobkyně vznesla námitku proti správnosti rozptylové studie, kterou podložila i fotodokumentací svou a SPOAP. Uvedená námitka tedy není pouhým subjektivním dojmem, nýbrž je pochybností podloženou racionálními důvody.
27. Navíc i samotný podklad, z nějž žalované v projednávané vycházelo, vliv záměru na ovzduší (a jiné složky životního prostředí) kategoricky nevylučuje, nýbrž pouze předpokládá, že nedojde k „neúnosnému zhoršení“ zátěže a zároveň předpokládá ověření výsledků rozptylové studie v reálném provozu. Lze sice přisvědčit OZNŘ, že při povolování záměru se vždy pracuje s určitou mírou nejistoty, nicméně na druhou stranu zvláště u staveb s velkým dopadem do okolí není výjimečný i zkušební provoz sloužící k ověření vstupních předpokladů. Je-li tedy indikována potřeba ověření těchto předpokladů ve zkušebním provozu, je tím také dána nižší míra jistoty či vyšší riziko případné nepřesnosti či omylu.
28. Daná situace tak nasvědčuje tomu, že potencialita dotčení není vyloučena. Naopak potenciálně dotčená osoba, jíž svědčí věcné právo, by měla mít možnost se vyjadřovat k ověřovacímu procesu, aby byl dopad na její nemovitosti řádně zjištěn.
29. Za dané situace tedy bylo na místě účast žalobkyně v řízení připustit.
Závěr a náklady řízení
30. Žaloba je tedy důvodná a soud napadená rozhodnutí zrušil pro nezákonnost podle § 78 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. Podle ustanovení § 78 odst. 4 s. ř. s. s. ř. s. „zruší-li soud rozhodnutí, vysloví současně, že věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.“ Soud tak tedy výrokem I. tohoto rozsudku učinil.
31. Vzhledem k tomu, že v řízení byl plně procesně úspěšná žalobkyně, vzniklo jí v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení, k jejímuž zaplacení soud žalované zavázal.
32. Náklady řízení žalobkyně představují zaplacené soudní poplatky za podání žalob ve výši 2 x 3 000 Kč.
33. Lhůtu k zaplacení soud stanovil v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve spojení s ustanovením § 64 s. ř. s. s. ř. s. , neboť tato lhůta je přiměřená možnostem žalovaného.
34. Osobě zúčastněné na řízení soud náhradu nákladů řízení nepřiznal podle § 60 odst. 5 věty druhé s. ř. s. s. ř. s. , neboť jí soud neuložil žádnou povinnost ani neshledal důvody zvláštního zřetele hodné.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.
V Ostravě dne 30. září 2026
Mgr. Jiří Gottwald
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje