Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

18 A 56/2025 - 99

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Martina Lachmanna a soudců Jana Ferfeckého a Martina Bobáka ve věci

žalobce: Mgr. S. B.

bytem X

proti

žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu

sídlem Na Františku 1039/32, 110 15 Praha 1

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 6. 2025, č. j. MPO 65835/2025

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 6. 2025, č. j. MPO 65835/2025, a rozhodnutí Českého institutu pro akreditaci, o.p.s., ze dne 7. 5. 2025, č. j. 004778/24/ČIA_007, se ruší. V rozsahu, v němž se tato rozhodnutí týkala odmítnutí poskytnutí informací o příjmech Ing. P. N. a Ing. M. L. se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Českému institutu pro akreditaci, o. p. s., se nařizuje poskytnout žalobci informace o výši veškerých vyplacených příjmů tehdejšího ředitele Ing. J. R., MBA, Ph.D. ze závislé činnosti (mzdy včetně všech příplatků), odměn (včetně, avšak nikoli výlučně odměny řádné, mimořádné a odměny za plnění cílových úkolů), jiných příjmů a benefitů spojených s výkonem funkce, to vše v hrubé výši (tj. před zdaněním) a případné zdůvodnění mimořádných odměn, vyplacených, resp. poskytnutých v souvislosti s výkonem funkce, to vše za období od 1. 1. 2023 do 31. 12. 2023, a to do patnácti dnů ode dne, kdy bude tento rozsudek Českému institutu pro akreditaci, o. p. s. doručen.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobce dne 10. 5. 2024 požádal Český institut pro akreditaci, o.p.s. (ČIA či povinný subjekt) o poskytnutí informací podle , o svobodném přístupu k informacím (informační zákon), blíže popsaných v osmi bodech žádosti. Pod bodem 1 žádosti požádal o:

„Sdělení o výši veškerých vyplacených příjmů ze závislé činnosti (mzdy včetně všech příplatků), odměn (včetně, avšak nikoli výlučně odměny řádné, mimořádné a odměny za plnění cílových úkolů), jiných příjmů a benefitů spojených s výkonem funkce, to vše v hrubé výši (tj. před zdaněním), zdůvodnění mimořádné odměny; dále počet odpracovaných měsíců. A to prosím u všech zaměstnanců na vedoucích pozicích za kalendářní rok 2023 (vyplacených, resp. poskytnutých v souvislosti s výkonem funkce za období od 1. 1. 2023 do 31. 12. 2023).

Jméno Funkce

Ing. R. J., MBA, Ph.D. ředitel ČIA

Ing. N. P. první náměstek ředitele ČIA

Ing. L. M. náměstkyně ředitele ČIA,

ředitelka odboru zdravotnických laboratoří“.

2. Povinný subjekt poskytnutím informace z 27. 5. 2024 poskytl žalobci informace stran bodů 1 – 7 žádosti. V případě bodu 1 žádosti povinný subjekt uvedl, že v souladu s § 8c informačního zákona je jediným veřejným prostředkem, se kterým disponuje, neinvestiční dotace ze státního rozpočtu. Žalobci tak poskytl informaci o tom, kolik bylo pro rok 2023 na mzdách požadovaných zaměstnanců vyplaceno právě z této dotace.

3. Žalobce podal stížnost dle § 16a odst. 1 písm. c) informačního zákona, jelikož ČIA dle něj poskytl jen částečné informace, aniž vydal rozhodnutí o odmítnutí zbytku žádosti. Žalovaný o stížnosti rozhodl tak, že ve vztahu k bodu 1 žádosti postup ČIA potvrdil, načež se žalobce bránil nečinnostní žalobou u zdejšího soudu v Praze žalobu na ochranu proti nečinnosti. Rozsudkem z 17. 1. 2025, č. j. - 122, soud předně uzavřel, že ČIA je povinným subjektem podle § 2 odst. 1 informačního zákona, dále mu uložil rozhodnout o žádosti žalobce v rozsahu bodu 1 (a ve zbytku žalobu zamítl).

4. ČIA v reakci na rozsudek městského soudu rozhodnutím z 10. 3. 2025, žádost žalobce v rozsahu bodu 1 částečně odmítl. Zopakoval, že s ohledem na § 8c informačního zákona nemá informační povinnost stran informace o prostředcích vyplacených fyzickým osobám z jiných zdrojů než z veřejných prostředků. O odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaný rozhodl tak, že jej rozhodnutím z 23. 4. 2025 zrušil a věc vrátil ČIA k novému projednání (důvodem byly formální vady rozhodnutí a potřeba doplnit spisový materiál o účetní záznam o platbách vyplacených z dané dotace označeným pracovníkům). V návaznosti na to povinný subjekt rozhodnutím z 7. 5. 2025, č. j. 004778/24/ČIA_007 (prvostupňové rozhodnutí) shodně žádost o informaci specifikovanou v jejím bodě 1 zčásti odmítl dle § 15 odst. 1 ve spojení s § 8c informačního zákona, a to v rozsahu příjmů dotčených osob, které dle něj neplynuly z veřejných prostředků.

5. Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal odvolání, které žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (napadené rozhodnutí) zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

II. Obsah žaloby

6. Žalobce se svou žalobou domáhal zrušení jak prvostupňového, tak i napadeného rozhodnutí a přikázání poskytnutí požadované informace. Připomněl, že dle rozsudku městského soudu naplňuje ČIA znaky veřejné instituce a má plnou informační povinnost dle § 2 odst. 1 informačního zákona. Dotčené zaměstnance ČIA označil za příjemce veřejných prostředků podle § 8c informačního zákona. Povinný subjekt dle něj hospodaří s veřejnými prostředky ve smyslu informačního zákona, neboť veškeré jeho finanční prostředky je třeba považovat výlučně za veřejné. Činnost ČIA jako akreditačního orgánu se pojí s výkonem výsad veřejné moci, přičemž fakticky nelze oddělit veřejné a jiné vlastní prostředky povinného subjektu.

7. Informační zákon pojem „veřejné prostředky“ dle nedefinuje, je tak třeba vycházet z definice totožného pojmu v , o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole). Problém však je v tom, že v případě subjektu jako je ČIA definiční ustanovení zákona o finanční kontrole vytvářejí uzavřený kruh a neposkytují odpověď na to, zda ČIA hospodaří s veřejnými prostředky. Příjem v podobě účelové neinvestiční dotace nepochybně spadá pod definici veřejných prostředků ve smyslu zákona o finanční kontrole. Jde-li o ostatní prostředky, ČIA sice není mezi subjekty dle zákona o finanční kontrole, neznamená to ale, že nehospodaří s veřejnými prostředky. V tomto směru je třeba zohlednit systematiku informačního zákona a zohlednit veřejnoprávní povahu ČIA, specifický charakter jeho činnosti jako národního akreditačního orgánu a posoudit veřejný zájem na poskytnutí požadovaných informací. Žalobce též připomněl, že judikatura pojem veřejné prostředky pro účely informačního zákona vnímá šířeji oproti vymezení v zákoně o finanční kontrole, když jej typicky vztahuje i na majetek v držení povinných subjektů, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu (NSS) z 23. 4. 2015, č. j. - 43.

8. Žalobce v tomto směru připomněl genezi existence ČIA. Do roku 1997 byl Český institut pro akreditaci ve formě příspěvkové organizace v režimu tehdejších rozpočtových pravidel. Nabytím účinnosti , o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů (zákon o technických požadavcích na výrobky), se stala akreditace soukromoprávní službou poskytovanou na smluvním základě s regulovanou cenou. V roce 1998 proběhla v rámci procesu nezávislosti na státní správě transformace z příspěvkové organizace na obecně prospěšnou společnost (o.p.s.). ČIA se stala právním nástupcem původní příspěvkové organizace a zapsána do rejstříku o.p.s. byla 1. 7. 1998. Rozhodnutím žalovaného z téhož dne č. 135/1998 byl ČIA pověřen prováděním akreditace podle § 15 zákona o technických požadavcích na výrobky. Povaha ČIA je pak umocněna nařízením č. 765/2008 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 765/2008 ze dne 9. 7. 2008, kterým se stanoví požadavky na akreditaci a dozor nad trhem týkající se uvádění výrobků na trh a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 339/93.

, které ČIA jako o.p.s. původně provádějící akreditaci na soukromé bázi, ustavilo v čl. 4 odst. 5 do pozice orgánu veřejné moci. Předmětné nařízení zajišťuje, že členské státy stanoví jediný akreditační orgán vykonávající svou činnost jako výkon veřejné správy na neziskovém základě, který je přitom formálně uznaný a následně oznámený Evropské komisi. ČIA tak jako jediný národní akreditační orgán ČR (pověřený ke všem oblastem akreditací rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu) musel opustit akreditaci na smluvní bázi a od 1. 1. 2010 ji provádí ve správním řízení, příp. na základě veřejnoprávní smlouvy.

9. Z čl. 5 nařízení č. 765/2008 přitom vyplývá, že vnitrostátní akreditační orgány mají rozhodovací, kontrolní a sankční pravomoc; jde tak o činnost spojenou s výkonem výsad veřejné moci. To potvrdil i Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) v rozsudku z 6. 5. 2021, ve věci C-142/20, Analisi G. Caracciolo (rozsudek Caracciolo), podle kterého vnitrostátní akreditační orgán vykonává činnost orgánu veřejné moci mimo jakýkoli obchodní kontext, působí na neziskovém základě a akreditační činnost musí být v souladu se zásadou nekonkurování.

10. Jde-li o finanční prostředky ČIA, podle čl. 12 odst. 1 Statutu z 13. 3. 2025, č. j. 002980/25/ČIA (statut ČIA), hospodaří ČIA s příjmy z poskytovaných obecně prospěšných služeb a z veřejných zdrojů, popř. z doplňkových činností. Za veřejné prostředky ve smyslu informačního zákona přitom lze jistě považovat i finanční prostředky, které ČIA získává za akreditační služby (jeho hlavní činnost), které poskytuje jako orgán veřejné moci ve správním řízení. Žalovaný přitom v tomto směru neučinil žádná skutková zjištění, zda dotčení zaměstnanci skutečně nebyli příjemci veřejných prostředků. Byť má ČIA i specifické příjmy (ze vzdělávací a vydavatelské činnosti apod.), nelze odhlédnout od příjmu veřejných prostředků souvisejících s výkonem veřejné správy v oblasti akreditací. Z dostupných informací nelze jednoznačně uzavřít, že prostředky na výdaje na platy a odměny vedoucích zaměstnanců povinného subjektu jsou neveřejného charakteru, pokud je příjmem ČIA vybírání poplatků za poskytování akreditačních služeb ve správním řízení, kdy jde o poplatek obdobný správnímu poplatku. To vyplývá i z Metodického pokynu pro akreditaci – Základní pravidla akreditačního procesu MPA 00-01-24, verze 2 z 15. 7. 2024 (metodický pokyn pro akreditaci). Obecně jsou poplatky – náklady řízení (jde o skutečně vynaložené náklady spojené s akreditací) zakotveny v Ceníku služeb a v dokumentu Stanovení nákladů procesu akreditace. Konkrétní výše nákladů řízení pak ČIA stanovuje rozhodnutím o nákladech řízení jako orgán veřejné moci.

11. Podpůrně pak žalobce poukázal na to, že ČIA není při výkonu působnosti v oblasti veřejné správy osobou povinnou k dani ve smyslu , o dani z přidané hodnoty (ZDPH). Pokud ČIA při výkonu veřejné správy v oblasti akreditace vystupuje jako veřejnoprávní subjekt ve smyslu ZDPH, je nepochybné, že hospodaří s veřejnými prostředky. Dále připomněl, že mezi subjekty posuzování shody spadá mnoho subjektů podřízených státním organizacím a veřejnoprávním korporacím. Nadto osvědčení o akreditaci, které ČIA vydává podle zákona o technických požadavcích na výrobky, má povahu veřejnéy. Označil za irelevantní, že náklady akreditace nejsou hrazeny z veřejného rozpočtu, ale přímo subjekty posuzování shody. Stěžejní naopak je, že stát svěřil do působnosti (výhradně) ČIA část svých konkrétně vymezených pravomocí. Podobně je přitom zpoplatněno vydávání jiných úředních listin.

12. Pokud tedy prostředky přijímané ČIA mají charakter veřejných prostředků, pak by i jeho zaměstnanci měli být považováni za příjemce veřejných prostředků. Opačný a přepjatě formalistický výklad žalovaného by bránil efektivní kontrole hospodaření s veřejnými prostředky a umožňoval by účelové zakládání obchodních společností (resp. jako zde o.p.s.) státními orgány s cílem omezit či dokonce vyloučit jejich veřejnou kontrolu. Veřejný zájem na transparentní činnosti ČIA je oprávněný, mechanismy kontroly korupce v jeho organizační struktuře zcela chybí. Žalobce se ostatně netáže na „řadové“ zaměstnance, ale na osoby ve vedoucích pozicích. V jejich případě tak test proporcionality provedl již zákonodárce, kdy právo na informace o jejich platu má přednost před právem na ochranu soukromí.

13. Žalobce následně ve lhůtě pro její podání svou žalobu podáním z 5. 8. 2025 doplnil. Domáhal se toho, aby soud zvážil, zda by ČIA neměla mít postavení osoby zúčastněné na řízení dle , . Dále namítal nicotnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný totiž nemá v této věci pravomoc rozhodovat o odvolání, když požadovaná informace se netýká akreditační činnosti ČIA, ke které byla žalovaným pověřena (ČIA v ostatních případech poskytuje služby jako právnická osoba soukromého práva). Žalovaný tak nad ČIA ani v této oblasti nevykonává dozor, a odvolací orgán proto nebylo možné určit na základě , (), ale podle informačního zákona. O odvolání měl rozhodovat Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ).

III. Vyjádření žalovaného, replika žalobce a duplika žalovaného

14. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. Setrval na závěru, že ČIA jako soukromoprávní subjekt není příjemcem veřejných prostředků. Zopakoval, že při výkladu pojmu „veřejné prostředky“ je třeba vycházet z § 2 písm. g) ve spojení s písm. a) zákona o finanční kontrole. Tam povinný subjekt nespadá, jeho příjmy a výdaje tak nejsou veřejné ve smyslu § 2 uvedeného zákona. Předmět činnosti ČIA stanoví zákon o technických požadavcích na výrobky a nařízení č. 765/2008, avšak zmíněný zákon povinný subjekt nezřizuje a ani nestanovuje povinnost takový subjekt zřídit. Povinný subjekt je pouze příjemcem veřejné finanční podpory definované v § 2 písm. j) zákona o finanční kontrole – neinvestiční dotace poskytované žalovaným, což je jediný jeho příjem z veřejných prostředků podléhající finanční kontrole žalovaného.

15. K právnímu postavení ČIA jako vnitrostátního akreditačního orgánu, žalovaný poukázal na své rozhodnutí z 30. 6. 1998, č. 134/1998, v jehož bodě 3 byl zakotven převod majetku z veřejných prostředků příspěvkové organizace Český institut pro akreditaci na soukromé prostředky povinného subjektu. To, že městský soud v rozsudku shledal tento převod majetku relevantním při posuzování charakteru povinného subjektu pro potřeby informačního zákona, není pro posouzení povahy tohoto majetku podstatné. Z rozhodnutí č. 134/1998 je zřejmé, že nešlo o generální, ale pouze singulární sukcesi práv a povinností, a to pouze v rozsahu umožňujícím povinnému subjektu provádět akreditaci. Šlo tak o deklaraci převodu soukromoprávních vztahů, nikoli o převod samotného vztahu veřejnoprávního.

16. Žalobce argumentoval nařízením č. 765/2008, nezmínil ale jeho další relevantní části upravující financování akreditačních orgánů. Nařízení požaduje, aby byla akreditace prováděna jako činnost orgánu veřejné moci, současně však předpokládá, že ji bude realizovat nezávislý akreditační orgán, který není orgánem státní správy, a hospodaří s vlastními prostředky z neziskové činnosti. Členské státy se mohou podílet na financování akreditačních orgánů k plnění zvláštních úkolů (pokud k tomu nepostačují jeho vlastní zdroje od subjektů posuzování shody). Takto je to i u ČIA, která získává prostředky pro svůj chod vlastní činností od klientů, tedy nikoli z veřejných prostředků (vyjma zmíněné neinvestiční dotace). U žalobcem zmiňovaného rozsudku Caracciolo, je třeba vnímat jeho kontext, říká tolik, že vnitrostátní akreditační orgán ve smyslu nařízení č. 765/2008 nelze považovat za „podnik“ ve smyslu unijního práva a nemůže se na něj proto vztahovat zákaz zneužití dominantního postavení. Rovněž citace statutu ČIA, dle kterého hospodaří s příjmy z obecně prospěšných služeb a z veřejných zdrojů, jasně deklaruje, že povinný subjekt hospodaří jak s příjmy z vlastních zdrojů, tak i z veřejných (neinvestiční dotace). Dalším jeho soukromým příjem jsou případné příjmy z doplňkových činností.

17. Žalovaný odmítl extenzivní výklad žalobce, že finanční prostředky získané za akreditační služby, je třeba považovat za veřejné prostředky ve smyslu informačního zákona. Těmi jsou pouze ty naplňující definici zákona o finanční kontrole. Nic na tom nemůže změnit ani to, že osvědčení o akreditaci je veřejnouu (např. i notářské zápisy jsou veřejnými listinami, ale odměna notáře není veřejným prostředkem). Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl skutková i právní zjištění stran otázky, zda nelze požadované informace považovat za vážící se k působnosti povinného subjektu, resp. k jeho hospodaření s veřejnými prostředky. Jediné veřejné prostředky, se kterými povinný subjekt hospodaří, je neinvestiční dotace od žalovaného.

18. Žalovaný též připomněl, že právní úprava vyžaduje striktní oddělení činnosti akreditačních orgánů od vazeb souvisejících s výkonem veřejné správy, a to včetně finanční nezávislosti ČIA. Finanční soběstačnost povinného subjektu vyplývá jak z § 16 odst. 4 zákona o technických požadavcích na výrobky, tak z nařízení č. 765/2008. Výklad žalobce jde nad rámec úmyslu zákonodárce. Hospodaření ČIA nesouvisí s veřejnými financemi, nejde o hospodaření státu, který jej (kromě zmíněné neinvestiční dotace) nijak nedotuje a nijak do něj institucionálně nezasahuje. V mnoha členských státech plní funkcí akreditačního orgánu soukromoprávní entita s veřejným pověřením, což má zajistit nezávislost akreditace na státní správě. To, zda je povinný subjekt osobou povinnou k DPH, ještě neurčuje, zda (ne)hospodaří s veřejnými prostředky.

19. Konečně, ohledně veřejného zájmu žalovaný připomněl, že ČIA není správním úřadem, ale obecně prospěšnou společností vykonávající technické činnosti akreditace. Akreditace však není oprávněním, povolením či licencí k výkonu činností posuzování shody, je na úvaze subjektu posuzování shody, zda o akreditaci požádá a v jakém rozsahu. Žalovaný nezaznamenal snahy o tvrzené narušení akreditačního systému a kontrola ze strany EU minimalizuje žalobcem zmíněnou korupci. Dodal, že není vůbec zřejmé, zda by žadatelova žádost splnila podmínky případného testu proporcionality. Ten se nadto týká § 8c informačního zákona, v této věci se však na příjmy označených osob z oddělitelných soukromých příjmů ČIA toto ustanovení nevztahuje. Žalovaný připomněl i opakované podávaní žádostí o informace žalobcem v různorodé škále činností ČIA a položil si otázku, zda tyto žádosti nejsou důsledkem nevyhovění požadavku na odejmutí akreditace subjektu posuzování shody, který žalobce v minulosti uplatnil.

20. V reakci na doplnění žaloby žalovaný zdůraznil, že správní orgán prvního stupně není žalovaným a ani osobou zúčastněnou na řízení. ČIA tak nemůže být v postavení povinného subjektu dle informačního zákona a zároveň být dotčen na svých subjektivních právech. Žalovaný rovněž nesouhlasil s tím, že by nebyl nadřízeným orgánem ČIA, když toto jeho postavení výslovně stanoví zákona o technických požadavcích na výrobky ve spojení s . Napadené rozhodnutí proto nemůže být nicotné. Žalovaný v tomto směru dodal, že z jeho vlastní činnosti mu je známo, že ve věci jiné žádosti žalobce o informaci u povinného subjektu podal žalobce odvolání u ÚOOÚ, který současně s jeho postoupením povinnému subjektu vyslovil svou věcnou nepříslušnost jako odvolacího orgánu.

21. V replice z 29. 9. 2025 žalobce setrval na závěru, že napadené rozhodnutí je nicotné. Žalobcem požadované informace nespadají do rozsahu činností ČIA jako akreditačního orgánu dle rozhodnutí č. 134/1998, a žalovaný tak nemůže být v této části žádosti nadřízeným správním orgánem.

22. K charakteru finančních prostředků ČIA žalobce zdůraznil, že je třeba nejprve zjistit s kým přesně jsou dotčení zaměstnanci ČIA bezprostředně v právním vztahu. Povinnost uhradit ČIA skutečně vynaložené náklady spojené s akreditací a dozorem platí jak ve správním řízení na žádost subjektu dle § 16 zákona o technických požadavcích na výrobky, tak i u akreditačního procesu na základě veřejnoprávní smlouvy. ČIA přitom dané náklady vybírá nikoli jako subjekt soukromého práva, ale jako státem pověřený akreditační orgán. Veřejné prostředky, které ČIA získá na základě veřejnoprávní smlouvy od veřejnoprávních subjektů svou povahu nezmění a zůstanou veřejnými i po připsání na účet ČIA. Za přepjatě formalistický označil názor žalovaného, že definice „veřejných prostředků“ přímo závisí na tom, kdo je poskytovatelem akreditačních služeb. Nadto jde o výklad v rozporu se smyslem informačního zákona a toliko potvrzující, že žalovaný záměrně přenesl akreditační systém do soukromoprávní sféry, aby zamezil veřejné kontrole. Z důvodové zprávy k nařízení č. 765/2008 navíc vyplývá, že záměrem unijního normotvůrce bylo tomuto zamezit tím, že prohlásil, že akreditace má povahu činnosti veřejného orgánu. Ve většině zemí EU plní úkoly akreditačního orgánu orgány státní správy nebo veřejnoprávní organizace zřízené zákonem (ČR je v tomto směru výjimkou).

23. Žalobce dále odmítl, že by pojem „veřejné prostředky“ vykládal extenzivně. Soud je ve smyslu y povinen zvolit výklad zákona co nejvíce umožňující naplnění smyslu a účelu práva na přístup k informacím. Domněnky a účelové spekulace žalovaného o motivaci žalobce jsou pak pro posouzení nynější věci irelevantní. Pokud snad správní orgány dospěly k tomu, že jde ze strany žalobce o zneužití práva, měly jeho žádost výslovně odmítnout, jak vyplývá z judikatury NSS.

24. Ve vyjádření z 2. 9. 2026 žalovaný opětovně odmítl, že by příslušným odvolacím orgánem měl být ÚOOÚ. Zopakoval též, že platby za akreditaci podle něj nejsou po přijetí ČIA veřejnými prostředky bez ohledu na veřejnoprávní povahu akreditace, postavení akreditačních orgánů v jiných členských státech apod. (postavení ČIA není předmětem tohoto řízení). Nic na tom nemění ani skutečnost, že někteří klienti ČIA hradí akreditaci z veřejných rozpočtů, nebo to, že akreditace může probíhat i na základě veřejnoprávní smlouvy.

IV. Posouzení věci soudem

25. Žalobu podala osoba k tomu oprávněná, učinila tak po vyčerpání řádných opravných prostředků a včas. Soud přezkoumal napadená rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů ( věta první ), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti. Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného ( ). Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

26. O žalobě soud rozhodl bez nařízení jednání, souhlas účastníků řízení presumoval ( ). Soud neshledal potřebu nařídit jednání ani pro potřeby dokazování. Zaprvé, žalobce k důkazu navrhl důkazní prostředky, které již jsou součástí správního spisu, a to:

žádost o poskytnutí informace z 10. 5. 2024, přípis ČIA z 27. 5. 2024, č. j. 004778/24/ČIA_002, rozsudek městského soudu , rozhodnutí ČIA z 10. 3. 2025, č. j. 004778/24/ČIA_004, odvolání z 25. 3. 2025, rozhodnutí žalovaného z 23. 4. 2025, č. j. MPO 44259/25/21200, opravný přípis z 7. 5. 2025, č. j. 004778/24/ČIA_006, prvostupňové a napadené rozhodnutí a jejich doručenky, odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí a jeho doručenka a účetní záznam z 7. 5. 2025, č. j. 005033/25/ČIA, o mzdových prostředcích vyplacených ČIA z neinvestiční dotace ze státního rozpočtu (včetně interního dokladu č. 230169).

27. Nad rámec správního spisu žalobce navrhl k důkazu jednak důkazní prostředky týkající se právního postavení ČIA, a to:

zakládací ČIA, o.p.s. v aktuální znění – notářský zápis sepsaný dne 29. 8. 2024 notářem Mgr. Martinem Divišem, uložený ve Sbírce notářských zápisů pod č. j. N 1455/2024, NZ 1341/2024, rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu č. 134/1998 z 30. 6. 1998 o opatřeních souvisejících se založením obecně prospěšné společností Český institut pro akreditaci, rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu č. 135/1998 z 1. 7. 1998 o pověření Českého institutu pro akreditaci, o. p. s., k provádění akreditace, rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu č. 190/2010 z 29. 10. 2010, č. j. 39101/10/05300/01000, o pověření Českého institutu pro akreditaci, o.p.s., k provádění akreditace (k výkonu působnosti akreditačního orgánu), 25 let akreditačního systému: 1991–2016. Praha: Český institut pro akreditaci, o. p. s., 2018. Informační brožura, dostupné z oficiálních webových stránek ČIA;

a dále důkazní prostředky týkající se hospodaření ČIA s veřejnými prostředky:

statut Českého institutu pro akreditaci z 13. 3. 2025, č. j. 002980/25/ČIA (zejména čl. 12 Hospodaření společnosti), metodický pokyn pro akreditaci – Základní pravidla akreditačního procesu MPA 00-01-24, verze 2 z 15. 7. 2024, stanovení nákladů procesu akreditace / ČIA 10_09-P002-20240924.

28. V doplnění žaloby dále k důkazu navrhl výňatek z organizačního řádu žalovaného, v replice pak:

seznam subjektů posuzování shody hospodařících s veřejnými prostředky (výpis z databáze akreditovaných subjektů), veřejnoprávní smlouvu o prodloužení platnosti udělené akreditace mezi ČIA a Výzkumným ústavem vodohospodářským T. G. Masaryka, veřejná výzkumná instituce a stanovisko společnosti Ernst & Young, s.r.o. „Posouzení činnosti ČIA z pohledu DPH“.

29. Tytoy, stejně jako další podklady, z nichž sám zvažoval vycházet (nad rámec popsaných listin ovšem nakonec vycházel jen z Výroční zprávy ČIA za rok 2023,), soud v souladu s , ve znění účinném od 1. 1. 2026, zaslal účastníkům a umožnil jim se k nim vyjádřit. Žalovaný ve vyjádření z 2. 9. 2026 popsal, že zaslané listinné podklady dle něj nepřinášejí nic nového, co by měnilo jeho pohled na věc. Žalovaný nezpochybňuje veřejnoprávní charakter akreditační činnosti či postavení ČIA, vč. jeho postavení jako povinného subjektu. Výroční zpráva ČIA za rok 2023 pak zachycuje oddělené účetní vedení neinvestiční dotace a výnosů z hlavní činnosti a podporuje tak pohled žalovaného. Žalobce se nevyjádřil. V dalších částech odůvodnění pak soud jmenovitě zmiňuje ty podklady, z nichž činil konkrétní skutková zjištění, z ostatních nevycházel.

IV.1 Napadené rozhodnutí není nicotné

/ČIA má právo uplatnit práva osoby zúčastněné na řízení/

30. V logice soudního přezkumu se soud nejprve musel zabývat případnou nicotností napadeného rozhodnutí, kterou žalobce namítl v doplnění žaloby a rozvedl v replice. Tak či tak jde o otázku, kterou soud musí řešit (byť i implicitně) z úřední povinnosti. Podle žalobce neměl žalovaný pravomoc rozhodovat o odvolání v této věci, neboť se požadovaná informace netýká veřejnoprávní činnosti ČIA jako akreditačního orgánu, kterou byl v rozhodnutí z 29. 10. 2010, č. 190/2010, jež nahradilo původní rozhodnutí č. 135/1998, žalovaným pověřen. Podle žalobce tak v této věci nelze určit odvolací orgán ČIA na základě a v souladu s informačního zákona jím proto měl být ÚOOÚ.

31. Soud v prvé řadě na tomto místě uvádí, že obdobnou námitku žalobce již řešil NSS v rozsudku z 11. 12. 2025, č. j. - 60 (zabývající se jinou částí téže žádosti o informace). NSS v bodech 23 a 26 uvedeného rozsudku zdůraznil, že pro účely určení nadřízeného orgánu ČIA je podstatné, zda se požadovaná informace dotýká činnosti ČIA jako akreditačního orgánu. Ve smyslu je nadřízeným orgánem ČIA dle zákona o technických požadavcích na výrobky žalovaný (ač s ohledem na tohoto zákona nerozhoduje o odvoláních ve věcech akreditace). Souvisí-li tak požadovaná informace s činností akreditačního orgánu, bude žalovaný nadřízeným orgánem ČIA i podle informačního zákona. Pouze v případě, nebude-li tomu tak a daná informace žádnou souvislost s postavením a činností ČIA jako akreditačního orgánu nemá, bude v souladu s informačního zákona nadřízeným orgánem ÚOOÚ.

32. Soud připomíná, že NSS v rozsudku v kontextu tam požadované informace (šlo o poskytnutí zřizovacíy Českého institutu pro akreditaci, příspěvkové organizace, a jeho statutu) uzavřel, že o odvolání proti rozhodnutí ČIA správně rozhodnul žalovaný. V nynější věci soud z těchto úvah vyšel, nemohl je však převzít bez toho, aniž se zabýval tím, co je obsahem nyní požadované informace, a zda tato souvisí s postavením a činností ČIA jako akreditačního orgánu. Pokud by dospěl rovněž k závěru, že ano, pak o odvolání správně rozhodl žalovaný. Pokud ne, nebylo by možné určit nadřízený orgán dle , a tudíž měl o něm rozhodnout ÚOOÚ, jak tvrdí žalobce.

33. Nutno připomenout, že žalobce se nyní domáhá poskytnutí informace o výši všech příjmů ze závislé činnosti vyplacených v roce 2023 ze strany ČIA jejím třem žalobcem specifikovaným vedoucím pracovníkům v postavení statutárního ředitele a dvou jeho náměstků (jeden z nich je prvním náměstkem ředitele a druhá je náměstkyní ředitele a současně ředitelkou odboru zdravotnických laboratoří). Soud přitom nemohl přisvědčit žalobci, že by jím požadovaná informace vůbec obsahově nesouvisela s veřejnoprávní (akreditační) činností ČIA. Podle soudu tak o odvolání správně rozhodoval žalovaný.

34. Předně soud odkazuje na čl. I rozhodnutí žalovaného č. 190/2010, z něhož vyplývá, že ČIA byl žalovaným jako jediná právnická osoba pověřen k provádění výkonu působnosti akreditačního orgánu ve smyslu nařízení č. 765/2008. V čl. II uvedeného rozhodnutí je pak vymezen rozsah činností (subjektů) posuzování shody, pro které ČIA provádí akreditaci. Není tak pochyb o tom, že akreditační činnost je hlavní činností ČIA. To ostatně vyplývá i z Výroční zprávy ČIA za rok 2023. Rovněž není sporu, že osoby, jejichž výši příjmů se žalobce snaží svojí žádostí zjistit, jsou již jen z funkčního označení jejich pozic ve vedoucích postaveních ČIA – jejich činnost tak už z logiky věci má zcela přímý vliv i na výkon hlavní činnosti ČIA.

35. V případě ředitele ČIA je situace v tomto směru zcela nepochybná. Jak totiž sám žalobce uvedl, ředitel je dle statutu ČIA statutárním orgánem ČIA, řídí jeho činnost a je za to plně odpovědný. Statutární orgán je obecně „výkonným orgánem“, který zajišťuje každodenní chod dané právnické osoby. To potvrzuje Výroční zpráva ČIA za rok 2023, podle které ředitel ČIA „jako statutární orgán řídí společnost a jedná jejím jménem, uzavírá závazky ve vnitrostátních i mezinárodních vztazích. Ve věcech, kde společnost vykonává činnost orgánu veřejné moci, vystupuje ředitel jako vedoucí správního orgánu; v případech stanovených zákonem v řízení o akreditaci vystupuje jako odvolací orgán“. Dle statutu ČIA je jeho ředitel rovněž přímo nadřízen zaměstnancům ČIA, tedy i těm, kteří se přímo podílí na výkonu hlavní činnosti ČIA. Současně, jak již bylo uvedeno, dle účinného znění § 16 odst. 8 zákona o technických požadavcích na výrobky je jeho role s veřejnoprávní činností ČIA ještě silněji provázána, a to přímo s rozhodováním v oblasti akreditace, když ředitel povinného subjektu rozhoduje o odvoláních proti rozhodnutím akreditačního orgánu.

36. Ani v případě náměstků nelze rozumně tvrdit, že by jejich působení v rámci organizační struktury vůbec nesouviselo s hlavní činností ČIA. Z jejich zařazení v rámci organizační struktury povinného subjektu zřejmé z Výroční zprávy ČIA za rok 2023 vyplývá, že jejich funkční postavení se dotýká odborného, ekonomického, organizačního, metodického, personálního či jiného provozního řízení a zajištění ČIA. Oba náměstci se vyskytují na samém pomyslném hierarchickém „vrcholu“ vnitřní struktury ČIA. Dále se z výroční zprávy podává, že dotčený 1. náměstek je současně ředitelem Úseku rozvoje a podpory akreditace, což je v rámci organizační struktury vedeno jako organizační jednotka ČIA. Dotčená náměstkyně je pak ředitelkou Odboru zdravotnických laboratoří, což je rovněž organizační jednotka, a to na Úseku akreditace. Nepochybně tak existuje obsahová souvislost jejich činnosti s hlavní (akreditační) činností ČIA. Je třeba uvést, že žalobce v tomto směru neuvedl žádné tvrzení, ze kterého by vyplývalo, že daní náměstci vykonávali činnosti zcela mimo hlavní činnost povinného subjektu. Odkazy žalobce na rozsudky NSS z 7. 4. 2022, č. j. - 43, a z 17. 4. 2024, č. j. - 43, na tom nic nemění. Jednak se dotýkají jiného povinného subjektu, jednak v obecné rovině nejsou výše popsané úvahy s jejich závěry v rozporu. Konečně, rovněž městský soud v rozsudku v bodě 46 vycházel z toho, že nadřízeným správním orgánem ČIA je podle § 15 odst. 5 zákona o technických požadavcích na výrobky žalovaný. Uzavřel, že je to právě žalovaný, kdo jako nadřízený orgán ČIA rozhoduje i o odvoláních (tedy i proti rozhodnutím ČIA podle informačního zákona, případně o stížnostech proti jeho postupu), a to vedle dalších postupů dle (opatření proti nečinnosti či postupy ve vztahu k veřejnoprávním smlouvám).

37. Žalovaný tudíž byl příslušný k tomu rozhodnout o odvolání žalobce v dotčeném bodu jeho žádosti o informaci, který se týká výše veškerých příjmů vedoucích pracovníků ČIA – ředitele a jeho dvou náměstků. Jejich činnost totiž nepochybně s veřejnoprávní činností ČIA souvisí a napadené rozhodnutí tak není nicotné.

38. Dále se soud zabýval námitkou (rovněž uplatněnou v doplnění žaloby), že by soud měl s povinným subjektem ČIA jednat jako s osobou zúčastněnou na řízení. Soud k tomu stručně uvádí, že žalobce v nynější věci tuto otázku nadnesl ještě předtím, než jeho totožnou námitku již vyřešil NSS v rozsudku . Ten v bodech 32 a násl. uvedeného rozsudku uzavřel, že sice obecně platí (a to i v kontextu informačního zákona), že správní orgán prvního stupně není účastníkem řízení o žalobě proti rozhodnutí druhostupňového správního orgánu a nemůže být ani osobou zúčastněnou na řízení. V případě ČIA jako samostatné právnické osoby v postavení povinného subjektu, se rozhodnutí soudu ohledně jeho možné informační povinnosti dotýká základních práv a svobod, jak vyplývá z judikatury uvedené v bodě 37 uvedeného rozsudku. Dle NSS tak ČIA splňuje materiální podmínku V návaznosti na to městský soud proto vyrozuměl ČIA přípisem z 3. 8. 2026 jako možnou s osobu zúčastněnou na řízení. ČIA pak na tuto výzvu ve sdělení z 17. 8. 2026 soudu oznámil, že nebude práva takové osoby uplatňovat. Pro úplnost soud dodává, že stejným postupem vyzval k uplatnění práv i všechny tři dotčené pracovníky ČIA; všichni pak soudu sdělili, že je v nynějším řízení uplatňovat nechtějí.

IV.2 Poskytnutí požadované informace o výši příjmů dotčených pracovníků ČIA

a) obecná východiska

39. Soud se tak mohl přesunout k samotnému jádru věci, a to zda povinný subjekt oprávněně odmítl poskytnout žalobcem požadovanou informaci v bodě 1 jeho žádosti. K tomu soud nejprve pro úplnost připomíná (byť o tom není mezi stranami sporu), že s ohledem na závěry rozsudku městského soudu (srov. zejména jeho body 51 a násl.) je ČIA povinným subjektem ve smyslu informačního zákona (viz i rozsudek NSS , bod 13). Konkrétně pak městský soud v uvedeném rozsudku uzavřel, že je třeba ČIA považovat za veřejnou instituci. ČIA je tedy povinným subjektem podle § 2 odst. 1 informačního zákona, podle kterého platí, že povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce. Zařazení ČIA jako povinný subjekt pod citované ustanovení přitom znamená, že se na něj vztahuje plná informační povinnost. V tomto směru má ČIA pro účely informačního zákona odlišné postavení od právnických osob, kterým byl svěřen výkon veřejné moci jen v určitém odvětví veřejné správy (jejich informační povinnost je omezená ve smyslu § 2 odst. 2 informačního zákona). Spor v nynější věci se pak vede o to, zda i přesto, že ČIA je veřejnou institucí s plnou informační povinností, mohl žalobcem požadované informace neposkytnout.

40. S ohledem na předmět požadované informace je pro nynější věc klíčový informačního zákona vztahující se k informování o příjmech fyzických osob. Je třeba dodat, že toto ustanovení bylo s účinností od 1. 1. 2023 do informačního zákona vloženo novelou provedenou , dříve se dotazy tohoto charakteru vyřizovaly v režimu , který v odstavci prvém stanoví obecné pravidlo, dle kterého povinný subjekt poskytne základní osobní údaje o osobě, které poskytl veřejné prostředky (typicky dotaci apod.). S ohledem na to, že dotčená žalobcova žádost o informaci je z 10. 5. 2024, je třeba na ni informačního zákona plně aplikovat.

41. Podle § 8c odst. 1 informačního zákona platí, že povinný subjekt poskytne informaci o výši příjmu osoby, které poskytl nebo poskytuje veřejné prostředky mající povahu příjmu ze závislé činnosti nebo funkčních požitků podle zákona o daních z příjmů a) jako 1. veřejnému funkcionáři, na kterého se vztahovaly nebo vztahují povinnosti podle zákona o střetu zájmů, 2. poradci prezidenta republiky, člena vlády, náměstka člena vlády nebo vedoucího ústředního správního úřadu, v jehož čele není člen vlády, nebo 3. členovi svého statutárního, řídicího, dozorčího nebo kontrolního orgánu, anebo b) pokud žadatel prokáže veřejný zájem na poskytnutí informace o výši příjmu této osoby a tento veřejný zájem v jednotlivém případě převažuje nad zájmem na ochraně této informace.

42. Podle odst. 2 uvedeného ustanovení pak platí, že informace o výši příjmu podle odstavce 1 se poskytne v rozsahu jméno, příjmení, funkční, pracovní či jiné obdobné zařazení a výše veřejných prostředků, na kterou vznikl nárok, před zdaněním a dalšími povinnými odvody za období podle obsahu žádosti. Při poskytování informace podle věty první se § 5 odst. 3 nepoužije. (zvýraznění doplněno)

43. Z uvedených citací vyplývají dvě podmínky pro poskytnutí informace o výši platu nebo odměny dané osoby, a to, že 1. informační povinnost se týká toliko poskytnutých či poskytovaných veřejných prostředků povinnými subjekty, a současně 2. pokud tyto prostředky mají povahu příjmů ze závislé činnosti či funkčních požitků podle zákona o daních z příjmů. Jsou-li obě podmínky splněny, následně je třeba posoudit podmínky ve smyslu § 8c písm. a) nebo b) informačního zákona.

44. V kontextu nynější věci je třeba uvést, že ČIA jako povinný subjekt v souladu se zněním § 8c odst. 1 informačního zákona žalobci částečně poskytl v bodě 1 žádosti požadovanou informaci, a to v rozsahu sdělení, kolik bylo dotčeným osobám v roce 2023 vyplaceno v podobě příjmů ze závislé činnosti nebo funkčních požitků podle zákona o daních z příjmů z neinvestiční dotace poskytnuté ČIA žalovaným. Podle ČIA i žalovaného představovala uvedená neinvestiční dotace jediné veřejné prostředky, se kterými ČIA disponoval; proto právě jen v tomto rozsahu byl ČIA povinen ve smyslu § 8c požadovanou informaci poskytnout. Ostatní příjmy, resp. prostředky, se kterými ČIA hospodaří, nejsou podle správních orgánů veřejnými prostředky, ale toliko soukromými, na něž se informační povinnost dle § 8c informačního zákona nevztahuje.

45. Z toho vyplývá, že povinný subjekt nezpochybňuje, že má za podmínek § 8c informačního zákona povinnost poskytnout informace o příjmech svých pracovníků. Zjevně též nezpochybňuje, že se požadovaná informace o výši příjmů týká příjmů ze závislé činnosti nebo funkčních požitků dle zákona o daních z příjmů. Spor se tak vede nad tím, zda i zbylá část příjmů dotčených osob (tj. ta vyplacená nikoli z neinvestiční dotace) je poskytována z veřejných prostředků, a zda i na ni se vztahuje informační povinnost podle § 8c informačního zákona. Pro řešení nynějšího sporu bylo třeba se zabývat dvěma na sebe navazujícími otázkami, a to výkladem pojmu „veřejné prostředky“ ve smyslu § 8c informačního zákona, a dále tím, zda finanční prostředky, které ČIA vyplatil na mzdách a odměnách dotčeným osobám (nad rámec toho, co jim vyplatil z obdržené neinvestiční dotace), spadají do rozsahu tohoto pojmu.

b) pojem veřejné prostředky ve smyslu § 8c informačního zákona

46. Informační zákon legální definici pojmu veřejné prostředky neobsahuje. Je tak třeba hledat jiná východiska, ze kterých lze dovodit výklad tohoto pojmu. Argumentace žalovaného je založena výhradně na legální definicí veřejných prostředků v § 2 písm. g) zákona o finanční kontrole. Podle něj se jimi rozumí veřejné finance, věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty patřící státu nebo jiné právnické osobě uvedené v písmenu a). V návaznosti na to je dle § 2 písm. a) zákona o finanční kontrole orgánem veřejné správy organizační složka státu, která je účetní jednotkou podle zvláštního právního předpisu, státní příspěvková organizace, státní fond, územní samosprávný celek, městská část hlavního města Prahy, dobrovolný svazek obcí, příspěvková organizace územního samosprávného celku, městské části hlavního města Prahy nebo dobrovolného svazku obcí, veřejná kulturní instituce, státní organizace Správa železniční dopravní cesty a jiná právnická osoba zřízená k plnění úkolů veřejné správy zvláštním právním předpisem nebo právnická osoba zřízená na základě zvláštního právního předpisu, která hospodaří s veřejnými prostředky.

47. Mezi stranami přitom není sporu, že ČIA je dle své právní formy o.p.s., tedy osobou soukromého práva. Formálně vzato ji také nelze považovat za právnickou osobu zřízenou zvláštním právním předpisem k plnění úkolů veřejné správy, ale ani za osobu zřízenou na základě zvláštního právního předpisu ve smyslu § 2 písm. a) zákona o finanční kontrole (zákon o technických požadavcích na výrobky v § 15 odst. 1 předpokládá pověření právnické osoby k výkonu působnosti akreditačního orgánu, nikoli nutně její zřízení). Na druhou stranu byl ČIA zjevně zřízen v přímé návaznosti a v souvislosti s úpravou provádění akreditace (viz též níže). S ohledem na dosavadní judikaturu nelze zároveň přisvědčit žalovanému, že formální znění definice veřejných prostředků v zákoně o finanční kontrole je jediným určujícím hlediskem pro řešení nynější informační věci. Takový výklad by v projednávané věci byl skutečně přehnaně formalistický.

48. Jistě, nelze zpochybnit, že judikatura i odborná literatura obecně vychází z toho, že definice veřejných prostředků v zákoně o finančně kontrole je i s ohledem na zásadu bezrozpornosti právního řádu základním vodítkem též pro oblast informačního zákona (srov. již cit. rozsudek NSS , bod 13, rozsudek NSS z 15. 11. 2018, č. j. - 20, bod 18, nebo L. Rothanzl in Furek, A., Rothanzl, L., Míšek, J., Ludvík, O. Zákon o svobodném přístupu k informacím. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, s. 481-488, šířeji a historicky pak srov. Korbel, F. a Š. Hradilek. K pojmu veřejné prostředky v právu na informace. Právní rozhledy 11/2020. s. 400). V posledně zmíněném článku autoři vychází ze zákona o finanční kontrole jako vodítka, kloní se ovšem k autonomnímu pojetí pojmu veřejných prostředků v informačních zákoně. Definice v zákoně o finanční kontrole je ostatně vymezena jen pro účely tohoto zákona; v nynější věci je však třeba pojem veřejných prostředků vyložit pro účely informačního zákona. Ten přitom sleduje jiný účel, než je vnitřní finanční kontrola orgánů veřejné správy.

49. Z judikatury správních soudů kupříkladu jednoznačně plyne, že při posuzování veřejné povahy prostředků právnické osoby nelze vycházet jen z její soukromoprávní povahy, ale je třeba zohlednit i veřejný původ majetku, majetková práva veřejného subjektu, jaký vliv ten na ni má a také možnost oddělit veřejné a vlastní zdroje – soudy tímto širším pojetím dovozují nepřímou kontrolu subjektů veřejného práva ve smyslu § 2 písm. a) zákona o finanční kontrole. V žalobcem odkazovaném rozsudku tak NSS ještě na podkladě § 8b informačního zákona uzavřel, že akciová společnost s jediným akcionářem – Zlínským krajem, který k ní měl jako jediný majetková práva, kontroloval ji a daná společnost plnila veřejný účel, disponuje s veřejnými prostředky. Mzdy a obdobná plnění vyplacená touto společností mají veřejnou povahu. Tento přístup zcela převzal NSS např. i v rozsudku z 1. 6. 2016, č. j. - 40, týkajícího se postavení Budějovického Budvaru, n. p. Z nedávné doby lze poukázat na rozsudek NSS z 3. 6. 2025, č. j. - 84, který se netýkal informací o mzdách či obdobných příjmech, řešil však rovněž definici veřejných prostředků, a to v případě Pražské plynárenské, a.s., plně vlastněné hl. m. Prahou. NSS dovodil, že byť je její majetek od majetku akcionáře oddělen, nebrání to závěru, že disponuje veřejnými prostředky dle informačního zákona.

50. Uvedenému pak odpovídá i pohled zákonodárce. Podle důvodové zprávy k informačního zákona, v rámci novely č. , podle které pojem „veřejné prostředky je pro účely informačního zákona vnímán judikaturou šířeji oproti vymezení v zákoně o finanční kontrole (), která jej typicky vztahuje i na majetek v držení povinných subjektů – obchodních společností“. Neplatí tedy bez dalšího, že nespadají-li prostředky dané veřejné instituce výslovně do rámce zákona o finanční kontrole, nepodléhají kontrole ze strany veřejnosti podle informačního zákona. Netřeba zdůrazňovat, že naplnění ústavního práva na informace ze strany povinných subjektů je podstatným prvkem vztahu mezi státem a občanem. Platí přitom, že „informační zákon vychází z pravidla, že informace se (až na výjimky) poskytují. Projevem výše uvedeného „nastavení“ (výchozího pravidla chování) je i skutečnost, že omezení či podmiňování poskytování informací (ony výjimky) podléhají restriktivnímu výkladu a musí být řádně odůvodněné (důkazní břemeno leží na povinných subjektech)“ (rozsudek NSS z 1. 4. 2022, č. j. - 43).

51. Soud nepřehlíží, že pohled NSS v bodě 49 zmíněných rozhodnutích, pokud jde o povahu prostředků (majetku) obchodních společností část odborné veřejnosti nesdílí (opět viz Korbel, F. a Š. Hradilek. K pojmu veřejné prostředky v právu na informace). Činí tak ovšem právě a jen ve vztahu k obchodním korporacím a s odkazem na vývoj judikatury Ústavního soudu ohledně jejich postavení jako povinných subjektů – veřejných institucí (nález z 20. 3. 2017, sp. zn. ). Kromě toho, že NSS i později na své judikatuře setrval (rozsudek ), zdejší soud dále zdůrazňuje, že sami autoři připouští, že výklad pojmu veřejné prostředky vyžaduje posouzení a řešení ad hoc. Při tom bude podstatné určit, jakým způsobem se prostředky právnické osoby soukromého práva, zřízené či ovládané orgánem veřejné moci, generují, zejména v tom smyslu, zda je v dostatečném rozsahu sama vydělává svou vlastní soukromoprávní činností na trhu (pak by mělo jít spíše o oddělené vlastní prostředky, které nemají charakter veřejných prostředků), nebo zda je naopak subvencována veřejnými prostředky ze strany zřizovatele či generuje prostředky z veřejnoprávního titulu (např. zákonné pojištění) (pak by šlo spíše o neoddělitelné veřejné prostředky).

52. Ve prospěch toho, že pojem veřejných prostředků neměl a nemusí mít zcela jednotný význam lze ve shodě s nimi konečně podpůrně poukázat i na dřívější , o veřejné podpoře (ZVP), který do svého zrušení k 30. 6. 2002 (po krátkou dobu tak platil vedle zákona o finanční kontrole), definoval pro své účely veřejné prostředky tak, že šlo o prostředky státního rozpočtu včetně prostředků splatných a neuhrazených, prostředky státních finančních aktiv, státních fondů, Fondu národního majetku České republiky, veřejného zdravotního pojištění, České národní banky sloužící bezpečnému fungování a účelnému rozvoji bankovního systému, prostředky rozpočtů územních samosprávných celků, prostředky právnických osob vlastněných státem plně nebo v míře, která mu v nich umožňuje vykonávat přímou nebo nepřímou kontrolu, pokud jsou tyto prostředky používány způsobem neodpovídajícím principům trhu, především principu dosažení nejvyšší míry zisku, anebo prostředky vyplývající z poskytnuté výhody. (zvýraznění doplněno) Byť toto již historické vymezení veřejných prostředků nelze přímo aplikovat na nynější věc (stát ostatně ČIA formálně nevlastní), poukazuje podle soudu jednak na to, že pojem „veřejné prostředky“ ani v minulosti neměl jednotný výklad a uzpůsoboval konkrétnímu účelu daného právního předpisu a jednak na možný význam toho, kdy právnická osoba soukromého práva hospodaří se svými prostředky v běžném soukromoprávním (obchodním) styku a kdy nikoli (např. proto, že je určena veřejnou mocí jako jediný subjekt oprávněn vykonávat určitou činnost).

53. Ač tedy informační zákon, judikatura ani odborná literatura neposkytují jednoznačnou odpověď na aplikaci daného pojmu pro účely informačního zákona v situacích, kdy má být povinným subjektem právnická osoba soukromého práva, je zřejmé, že nepostačuje pouhý odkaz na zákon o finanční kontrole. Je nutné se zabývat povahou a činností té které osoby soukromého práva a zvážit, zda se s ní nepojí natolik mimořádné okolnosti, jež odůvodňují podřazení jejího majetku pod pojem veřejných prostředků, ač formálně vzato pod rozsah § 2 zákona o finanční kontrole nespadá. To vše s přihlédnutím k základnímu smyslu a účelu informačního zákona, tj. veřejné kontrole, jíž by nemělo být možné se pro určité oblasti výkonu veřejné moci zprostit jen tím, že stát či územní samosprávný celek vykonavateli přizná formu právnické osoby soukromého práva, třeba i neziskového charakteru.

c) aplikace obecných východisek na požadovanou informaci od ČIA

54. ČIA je soukromoprávní právnickou osobou ve formě o.p.s. Nevznikla přímo zákonem ani přímo na základě zákona, nýbrž zápisem do rejstříku obecně prospěšných společností. ČIA není obchodní společností s veřejným (státním) akcionářem ani národním podnikem formálně hospodařícím s majetkem státu. Forma o. p. s. značí, že zakladatel nemá podíl na jejím majetku ani na výsledku hospodaření. Zisk nesmí být použit v jeho prospěch, ale jen pro obecně prospěšné služby, pro něž byla společnost založena ( , o obecně prospěšných společnostech a o změně a doplnění některých zákonů, ve spojení s , ). Nejvyšší soud ve své judikatuře označuje zakladatelská práva za osobní, nikoli nutně majetková (např. usnesení z 5. 12. 2023, sp. zn. ).

55. Tyto skutečnosti však podle soudu ještě nevylučují závěr, že i přesto v tomto případě dotčená o.p.s. (ČIA) disponuje veřejnými prostředky ve smyslu informačního zákona. Za tímto účelem bylo třeba zohlednit organizační (zejména otázka vzniku), majetkové a další vazby ČIA na stát. Dále je důležité, jaký je zájem státu na jeho činnosti, k výkonu jaké činnosti byl ČIA založen a jakého původu a charakteru jsou zdroje jeho financování. Nejenže se pozice ČIA fakticky neodlišuje od postavení orgánu veřejné moci, ale ani jí (státem) plně ovládaných obchodních společností, na něž už je judikaturou nahlíženo jako na prostředky (nepřímo) ovládané veřejným zřizovatelem, tj. jako na prostředky veřejné.

56. Už jen postavení ČIA jako veřejné instituce ve smyslu § 2 odst. 1 informačního zákona představuje indicii, že by s veřejnými prostředky disponovat mohl, resp. že by se na něj měl § 8c informačního zákona vztahovat (viz i bod 15 rozsudku NSS ). Dále se soud zabýval vznikem a transformací ČIA, původem a povahou jeho majetku, právy jeho zakladatele, důsledky případného zániku ČIA, povahou hlavní činnosti ČIA a úhrad za ni a otázkou oddělitelnosti finančních zdrojů.

57. Pokud jde o vznik a transformaci ČIA, této otázce se zdejší soud podrobně věnoval již v rozsudku v bodech 38 a násl. Jeho závěry týkající se vlivu státu na ČIA jsou pak v tomto směru přenositelné i na nynější věc. Český institut pro akreditaci, příspěvková organizace byl zřízen tehdejším Ministerstvem hospodářství České republiky (tedy na základě rozhodnutí státního orgánu – formou zakládacíy). Jeho existenci předpokládal , o zabezpečení výkonu státní správy v oblasti technické normalizace, metrologie a státního zkušebnictví, v rozhodném znění, který stanovil, že orgánem státní správy v dané oblasti je i Český institut pro akreditaci. V bodě 40 uvedeného rozsudku soud s odkazem na publikaci ČIA 25 let akreditačního systému 1991-2016 příhodně popsal a upozornil, že ČIA je právním nástupcem zrušené příspěvkové organizace, když v roce 1998 byla s cílem nezávislosti akreditačního orgánu na státní správě transformace příspěvkové organizace na obecně prospěšnou společnost, jejímž zakladatelem je stát prostřednictvím žalovaného. V rozhodnutí žalovaného č. 134/1998 je v výslovně uvedeno, že práva a závazky Českého institutu pro akreditaci, příspěvkové organizace, z pracovněprávních, občanskoprávních, obchodních, popř. jiných právních vztahů přecházejí ke dni jeho zániku (tj. ke dni zápisu ČIA do rejstříku obecně prospěšných společností) na ČIA. Současně se dle rozhodnutí žalovaného č. 134/1998 převedl majetek, k němuž měl právo hospodaření Český institut pro akreditaci, příspěvková organizace, bezúplatným převodem do vlastnictví ČIA. Popsaná transformace zjevně nesměřovala k absolutnímu „odpojení“ výkonu akreditační činnosti od státu (to ostatně potvrdilo i nařízení č. 765/2008, viz dále), ale spíše k organizační a odborné nezávislosti na státní správě.

58. Rovněž v otázce fungování ČIA nelze přehlédnout zřejmý prvek ingerence ze strany státu jako jeho zakladatele. Jak totiž vyplývá ze zakládacíy ČIA (v návaznosti na a a 5 již zrušeného ), role zakladatele ČIA (tj. státu) je klíčová při ustanovování jeho orgánů. Z veřejně dostupného úplného znění zakládacíy ČIA ke dni 29. 8. 2024, tj. i ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (zakládací), vyplývá, že orgány ČIA jsou správní rada, ředitel a dozorčí rada ( zakládacíy). Dle , bod 3 a 5 členy správní rady jmenuje a odvolává vždy zakladatel ČIA. Úkolem správní rady přitom je mimo jiné schvalovat rozpočet ČIA ( bod 8 zakládacíy). Úloha zakladatele je stejná i při vytváření dozorčí rady ČIA jako jeho kontrolního orgánu. V návaznosti na to správní rada (tedy složená z členů jmenovaných zakladatelem) jmenuje a odvolává ředitele, který je statutárním orgánem ČIA. Určitý prvek dohledu ČR jako zakladatele nad ČIA lze spatřovat i v tom, že ČIA je povinen mu předložit své výroční zprávy. Dále pak z rozhodnutí žalovaného č. 135/1998 vyplývá, že je ČIA povinen jednou ročně podat žalovanému písemnou informaci o plnění úkolů, ke kterým byl žalovaným pověřen.

59. Byť může být formálně vzato správné tvrzení žalovaného na str. 6 napadeného rozhodnutí, že ČIA nedisponuje žádnými majetkovými hodnotami svého zakladatele, nelze na druhou stranu tvrdit, že mezi ČIA a ČR už nyní neexistuje určitá majetková vazba. Byť má ČIA formu o.p.s. a stát tedy nevlastní žádné jeho akcie ani obchodní podíly, nelze přehlédnout jednu ze zakládacíy vyplývající podstatnou skutečnost týkající se majetkové „angažovanosti“ zakladatele ČIA. Ten totiž podle zakládacíy vložil do ČIA peněžitý vklad ve výši 45 000 Kč, přičemž podle zakládacíy majetek vložený nebo darovaný zakladatelem může ČIA zcizit nebo zatížit jen s jeho předchozím souhlasem. Argumentace žalovaného, že vklad zakladatele nebyl tehdejší právní úpravou o.p.s. vyžadován (nikoliv vyloučen) je tak zcela mimoběžný. Rovněž je třeba zdůraznit, že při zrušení ČIA s likvidací je to výslovně stát, na koho přejde případný likvidační zůstatek.

60. To pak podle soudu ve spojení s tím, že na ČIA při transformaci z původní příspěvkové organizace přešel jeho majetek, zakládá jasnou vazbu na majetek státu, či přinejmenším vypovídá o zájmu státu na tom, jak s ním bude nakládáno. Vztah ČIA a státu je tak v tomto směru odlišný od jiných o.p.s., vliv státu na existenci a fungování ČIA je nepopiratelný. Byť není ničím podložené tvrzení žalobce, že stát zvolil soukromoprávní formu ČIA, aby zamezil jeho veřejné kontrole, nelze pouze z jeho soukromoprávní formy automaticky dovozovat, že stojí mimo sféru veřejné kontroly. Za takovým účelem je právě třeba posoudit jednotlivé vazby takového subjektu na stát.

61. Dalším podstatným hlediskem pro posouzení, zda ČIA hospodaří s veřejnými prostředky, je povaha hlavní činnosti a původ financování ČIA jako takové.

62. ČIA jako o.p.s. byl zřízen pro výkon obecně prospěšného účelu. Ten je vymezen v jeho zakládacíě, a to, že ČIA poskytuje veřejnosti tyto obecně prospěšné služby:

a) posuzování a osvědčování odborné způsobilosti ke zkoušení, kalibraci, inspekci, certifikaci, systémů managementu, certifikaci osob, certifikaci produktů (včetně služeb), popřípadě k jiným činnostem, na něž se vztahují akreditační kritéria stanovená mezinárodně uznávanými normativními dokumenty,

b) akreditaci subjektů poskytujících následující služby posuzování shody: zkoušení, kalibraci, inspekci, certifikaci systémů managementu, certifikaci osob, certifikaci produktů (včetně služeb), popřípadě jiné služby, na něž se vztahují akreditační kritéria stanovená mezinárodně uznávanými normativními dokumenty (včetně dozoru nad trvalým plněním akreditačních požadavků akreditovanými subjekty), v souladu s požadavky normativních dokumentů vztahujícími se k akreditaci a dokumentů mezinárodních organizací zabývajících se akreditací, a to jako Národní akreditační orgán České republiky,

c) akreditaci subjektů posuzování shody na základě pověření k provádění akreditace podle , o technických požadavcích na výrobky, ve znění pozdějších předpisů, ve smyslu tohoto zákona a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 765/2008, případně na ně se odvolávajících právních předpisů,

d) akreditaci environmentálních ověřovatelů v rámci programu EMAS,

e) zajišťování úkolů tvorby českých technických norem upravujících kritéria pro orgány

posuzování shody a norem souvisejících,

f) poskytování informací souvisejících s poskytovanými obecně prospěšnými službami.

63. Na to pak navazuje zákon o technických požadavcích na výrobky, který řeší působnost pro oblast akreditace. Úprava vychází z nařízení č. 765/2008, které v recitálu 1 a 2 zdůrazňuje nezbytnost zajištění dozoru nad trhem nejen s výrobky pro zajištění vysoké úrovně ochrany obecných zájmů jako jsou zdraví, bezpečnost apod. Podle recitálu 9 uvedeného nařízení spočívá zvláštní hodnota akreditace v tom, že poskytuje oficiální prohlášení o odborné způsobilosti orgánů, jejichž úkolem je zajišťovat shodu s příslušnými požadavky. Jeho recitál 14 pak zdůrazňuje, že vnitrostátní akreditační orgány mají působit na neziskovém základě (tedy má jít o činnost neusilující o peněžitý zisk), byť není vyloučeno, aby takový subjekt akreditační služby poskytoval za úplatu nebo měl příjem. Přebytek z těchto příjmů lze dle recitálu 14 investovat do dalšího rozvoje činnosti vnitrostátního akreditačního orgánu, je-li to v souladu s hlavními činnostmi takového orgánu (srov. čl. 4 odst. 5 téhož nařízení).

64. V recitálu 15 uvedeného nařízení je zdůrazněna vhodnost zřízení toliko jednoho akreditačního orgánu v každém z členských států. Současně s tím je zdůrazněno, že by vnitrostátní akreditační orgány měly působit nezávisle na obchodních činnostech posuzování shody a je doporučeno, aby akreditační činnost takový vnitrostátní orgán vykonával jako orgán veřejné moci, a to bez ohledu na své právní postavení. Podle recitálu 17 by se akreditace měla v zásadě provádět jako soběstačná činnost, přičemž členské státy by měly zajistit finanční podporu pro plnění zvláštních úkolů. Na to pak navazují obecné zásady v čl. 4 nařízení č. 765/2008, kdy podle jeho odst. 1 každý členský stát stanoví jediný vnitrostátní akreditační orgán. Podle čl. 4 odst. 5 uvedeného nařízení je pro situaci, kdy akreditaci nebude vykonávat přímo orgán veřejné správy třeba, aby členský stát tuto činnost svěřil vnitrostátnímu akreditačnímu orgánu jako činnost orgánu veřejné správy a formálně ho uznal. Podle čl. 4 odst. 9 pak platí, že každý členský stát zajistí, aby jeho vnitrostátní akreditační orgán měl náležité finanční a personální zdroje pro řádné plnění svých úkolů, včetně plnění zvláštních úkolů, jakými jsou např. činnosti v rámci evropské a mezinárodní spolupráce v oblasti akreditace a činnosti nutné k podpoře veřejné politiky, které nejsou financovány z vlastních zdrojů.

65. Podle § 14 zákona o technických požadavcích na výrobky zajišťuje a provádí výkon působnosti vyplývající pro ČR z nařízení č. 765/2008 žalovaný. Podle § 15 odst. 1 téhož zákona žalovaný může rozhodnutím pověřit k výkonu působnosti akreditačního orgánu pouze jednu právnickou osobu jako akreditační orgán. Podle § 15 odst. 3 uvedeného zákona může žalovaný takové pověření změnit nebo zrušit.

66. Žalovaný pověřil výkonem působnosti akreditačního orgánu, nejprve rozhodnutím č. 135/1998, později v návaznosti na nařízení č. 765/2008 rozhodnutím č. 10/2010, právě ČIA. Tím tedy přenesl část své působnosti na ČIA, který tak v souladu s uvedenou právní úpravou a pověřením žalovaného vykonává činnost orgánu veřejné moci. Podle § 15 odst. 5 uvedeného zákona je žalovaný nadřízeným orgánem akreditačního orgánu. Důležité přitom je, že dle § 15 odst. 1 téhož zákona je pověření takové právnické osoby výlučně na zvážení žalovaného, resp. státu. Pověření a možnost jeho změny nebo zrušení prokazují veřejnoprávní vazbu mezi ČIA a žalovaným.

67. ČIA tedy v oblasti akreditace vykonává veřejnou správu (ve smyslu nařízení č. 765/2008 jde o výkon veřejné moci). K tomu mu čl. 5 uvedeného nařízení svěřuje rozhodovací pravomoc, včetně kontrolních a nápravných opatření; zároveň vystupuje jako jediný v zemi bez možnosti (soukromé) konkurence (rozsudek Caracciolo). Nepůsobí tedy za běžných tržních podmínek. Vlivem této unijní úpravy tak muselo dojít i ke změně koncepce poskytování akreditačních služeb ze strany ČIA z původního (soukromoprávního) smluvního režimu na režim veřejnoprávní. Zákon o technických požadavcích na výrobky tak s účinností od 1. 1. 2010 stanovuje postavení ČIA při udělení akreditace jako orgánu veřejné moci.

68. Jde-li o proces udělení akreditace, ten se, jak sám ČIA uvádí například v publikaci 25 let akreditačního systému 1991-2016, provádí cestou správního řízení. Podle § 16 odst. 1 zákona o technických požadavcích na výrobky rozhoduje ČIA o udělení akreditace na žádost subjektu posuzování shody. Výsledkem pak je, za současného splnění odborných podmínek (viz § 16 odst. 3 téhož zákona), vydání osvědčení o akreditaci. Proti rozhodnutím akreditačního orgánu (ČIA) se lze dle § 16 odst. 8 téhož zákona odvolat; o odvolání rozhoduje statutární orgán (tj. ředitel). Další možností, jak může ČIA udělit akreditaci, je podle zákona o technických požadavcích na výrobky, uzavření veřejnoprávní smlouvy o akreditaci (ať už o jejím udělení, rozšíření či např. prodloužení platnosti). Rovněž i v tomto případě jde o postup dle (části páté) . Konečně i to, že ČIA jako výsledek své akreditační činnosti vydává osvědčení o akreditaci, které má povahu veřejnéy, je dalším střípkem do mozaiky vykreslující veřejnou povahu její činnosti, byť nejde o hledisko rozhodující.

69. Lze tak shrnout, že propojenost povinného subjektu ČIA se státem je nepochybná. Už jen vzhledem k okolnostem jeho vzniku, kdy na něj přešly veškeré závazky a majetek původní příspěvkové organizace (nedošlo tak ke vzniku zcela nové, na státu nezávislé entity). Nelze ani tvrdit, že stát nemá v zásadě žádný zájem na hospodaření ČIA (jednak do něj vložil peněžitý vklad, současně mu při jeho zániku náleží případný likvidační zůstatek). Stát si zároveň prostřednictvím žalovaného ponechal klíčovou úlohu kontroly a řízení ČIA, neboť je v jeho gesci, koho jmenuje, příp. odvolá ze správní a dozorčí rady. Je to přitom správní rada, kdo volí a odvolává jediný statutární orgán ČIA – jeho ředitele. ČIA se od běžné soukromoprávní o.p.s. odlišuje dále tím, že je jediným národním akreditačním orgánem a vykonává veřejnou správu ve standardním správním řízení.

70. Výše uvedený rámec právní úpravy poskytování akreditačních služeb ze strany ČIA a nezpochybnitelné postavení státu v něm je přitom do značné míry určující i z hlediska povahy zdroje financování příjmů (nad rámec neinvestiční dotace) jeho pracovníků. Z Výroční zprávy ČIA za rok 2023 vyplývá, že hlavní náplní činnosti jeho činnosti je poskytování služeb v oblasti akreditace; sám povinný subjekt charakterizuje svou činnost jako poskytování akreditačních služeb na neziskovém základě a za předem stanovených a pro všechny uživatele stejných podmínek. Ve výroční zprávě jsou rovněž pro nynější věc podstatné informace o hospodaření ČIA. Z rozdělení výnosů podle zdrojů na str. 30 vyplývá, že ČIA v roce 2023 měl výnosy pouze z hlavní činnosti (tedy z poskytování akreditačních služeb) a dále toliko z neinvestiční dotace ze státního rozpočtu. Výnosy z jiné (doplňkové) činnosti a ze správy byly v roce 2023 nulové.

71. Je zřejmé, že ČIA akreditační služby neposkytuje „zadarmo“, byť jak již bylo uvedeno, jeho cílem není generování zisku. Základem pro úhradu za poskytování akreditačních služeb je § 16 odst. 4 zákona o technických požadavcích na výrobky, podle kterého platí, že subjekt posuzování shody je povinen akreditačnímu orgánu uhradit skutečně vynaložené náklady spojené s akreditací, a to i zálohově. Pokud subjekt posuzování shody neuhradí zálohu v termínu stanoveném akreditačním orgánem, akreditační orgán řízení zastaví. (zvýraznění doplněno)

72. Uvedené ustanovení zdůrazňuje, že předmětná částka, kterou musí subjekt posuzování shody ČIA uhradit, má povahu skutečně vynaložených nákladů spojených s akreditací. Formálně vzato tak nejde o vybírání správního poplatku. Kromě toho, že povinnost k této platbě je výslovně označena jako úhrada skutečně vynaložených nákladů, jejich výše není v zákoně č. , o správních poplatcích (jeho příloze tvořící sazebník), popř. jiným obdobným způsobem paušálně určena.

73. Na druhou stranu jde ovšem o platbu v přímé souvislosti s výkonem veřejné správy, nadto v situaci, kdy cena nemůže být určena na konkurenčním principu. Ostatně sám žalobce poukázal na dokument ČIA „Stanovení procesních nákladů akreditace“, ze kterého jasně vyplývá mechanismus tvorby skutečně vynaložených nákladů za akreditaci. Jejich výše přitom vychází z časové kapacity věnované každému z kroků procesu akreditace (přezkoumání žádosti o akreditaci či návrhu na uzavření veřejnoprávní smlouvy, čas vynaložený na rozhodování apod.). Je tak zřejmé, že u každého subjektu posuzování shody půjde o rozdílnou částku, která je však stanovena na základě předem daných objektivních pravidel, která jsou, jak uvedený dokument uvádí, zanesena v ceníku ČIA a vážou se přímo k výkonu hlavní činnosti ČIA.

74. Současně je třeba poukázat, že (ne)uhrazení těchto skutečně vynaložených nákladů má vliv na to, zda bude v řízení o akreditaci pokračováno, když § 16 odst. 4 zákona o technických požadavcích na výrobky spojuje s neuhrazením jejich zálohy důsledek v podobě zastavení řízení. Propojení výkonu veřejné správy (v podobě výkonu akreditační činnosti ČIA) a úhradou skutečně vynaložených nákladů je tak zřejmé. Nelze proto přisvědčit žalovanému, že úhrada za akreditační činnost by byla srovnatelná s běžnou soukromoprávní cenou za službu. Úhrada skutečně vynaložených nákladů má zákonný základ a je přímo spojena s akreditačním řízením, na jehož průběh má vliv to, zda bude uhrazena.

75. Ač tedy soud souhlasí s žalovaným, že akreditační činnost je formálně soběstačnou činností, jejíž náklady nejsou přímo hrazeny z veřejného rozpočtu, ale napřímo subjekty posuzování shody (a jsou účetně příjmem ČIA jako samostatné právnické osoby), ani přijaté platby nelze dost dobře označit za čistě soukromé. Podstatné je totiž i to, z jakého právního titulu platba vznikla (tj. jde o zákonem uloženou úhradu skutečně vynaložených nákladů za veřejnou akreditační činnost, kterou může poskytovat výlučně ČIA), komu je poskytována (veřejné instituci s přímou vazbou na stát) a k jakému účelu slouží (tj. nikoliv pro generaci zisku, ale na náhradu skutečných nákladů spojených s výkonem veřejné správy). Postavení ČIA je v tomto směru specifické a nutně nemá srovnání např. s postavením notáře, na nějž upozorňoval žalovaný (jeho pozicí se soud blíže nezabýval, neboť není předmětem řízení, přičemž je zřejmé, že okolnosti vzniku ČIA i vazba státu na majetek ČIA nejsou s jednotlivými notáři srovnatelné). Závěr soudu se ostatně neopírá jen o původ příjmů ČIA, ale zejména o charakteru procesu akreditace jako výkon veřejné moci, povahu nákladů dle § 16 odst. 4 zákona o technických požadavcích na výrobky jako náhrady nákladů řízení, neziskovost ČIA a majetkové a organizační propojení ČIA se státem.

76. Soud dodává, že nepovažoval za nijak významné, že subjekty posuzování shody jsou převážně veřejnými institucemi, tudíž jimi uhrazené náklady za akreditaci by stále měly zůstávat veřejnými prostředky. Takové tvrzení je ostatně do značné míry spekulativní, když ČIA neposkytuje služby výhradně jen subjektům hospodařícím s veřejnými prostředky. Stejně tak není pro řešení nynější věci rozhodné, zda je či není ČIA veřejnoprávním subjektem ve smyslu § 5 odst. 4 ZDPH. To může toliko svědčit o veřejnoprávní povaze akreditační činnosti (o níž není sporu), ale sama o sobě není hlediskem pro určení, zda ČIA vyplatila příjmy svých pracovníků z veřejných prostředků dle § 8c informačního zákona.

77. Pro úplnost je třeba uvést, že výše nastíněný výklad není nijak v rozporu s nařízením č. 765/2008, který předpokládá, že se akreditace bude v zásadě provádět jako soběstačná činnost (jako je tomu u ČIA), přičemž pro plnění zvláštních úkolů má existovat finanční podpora (u ČIA jde o neinvestiční dotaci). To totiž ještě nic neříká o tom, jaká je povaha prostředků, jež ČIA získává, resp. s nimiž hospodaří. Jak již soud uvedl, z výroční zprávy plyne, že ČIA neměl v roce 2023 výnosy z jiné činnosti, než je hlavní (akreditační) činnost (a neinvestiční dotace), přičemž s ohledem na svůj neziskový charakter nevykonává ani komerční či jinou doplňkovou činnost. Závěr soudu nemůže ovlivnit to, že prostředky z neinvestiční dotace a vedle toho jiné výnosy ČIA zřejmě vede v rámci účetnictví odděleně. Tyto jiné (resp. v roce 2023 jediné) výnosy z hlavní činnosti totiž mají bez ohledu na to samy o sobě veřejnoprávní charakter, otázka (ne)oddělitelnosti tak nebyla v nynější věci rozhodná (jako tomu bylo naopak v např. rozsudku NSS ).

78. Soud se tedy neztotožnil s výkladem žalovaného opírajícím se dogmaticky o znění zákona o finanční kontrole bez zohlednění účelu informačního zákona. Ten má totiž zcela jiný význam, než je případná vnitřní kontrola hospodaření ČIA, a to veřejnou kontrolu nad povinnými subjekty. Působení ČIA ostatně nevykazuje zásadní odlišnosti oproti tomu, kdyby působil jako nezávislý orgán veřejné moci (jako třeba Energetický regulační úřad apod.). Vyšel-li by soud čistě z formální povahy povinného subjektu, mohlo by to vést až k účelovému zakládání neziskových právnických osob vykonávajících veřejnou moc na místo orgánu státu či orgánů územní samosprávy, a to mimo plnou veřejnou kontrolu prostředky informačního zákona. Právo na informace je přitom samostatným nástrojem veřejné kontroly povinných subjektů. Poukazoval-li žalovaný na odborný dohled evropských akreditačních orgánů nebo daňovou či jinou veřejnosprávní kontrolu, soud zdůrazňuje, že existence jiných kontrolních mechanismů není zákonným důvodem pro odmítnutí poskytnutí informace podle § 8c informačního zákona.

79. ČIA, potažmo žalovaný tak nemohli a priori odmítnout žalobcem požadovanou informaci, a to sdělení výše příjmů ve smyslu § 8c informačního zákona u dotčených vedoucích pracovníků nad rámec příjmů poskytnutých z neinvestiční dotace.

IV.3 Poskytnutí požadované informace

80. Výše uvedený závěr o veřejné povaze prostředků ČIA však neznamená automatickou povinnost ČIA požadovanou informaci dle § 8c informačního zákona poskytnout. Uvedené ustanovení je konstruováno tak, že v jeho odst. 1 písm. a) jsou vymezeny tři kategorie příjemců veřejných prostředků, u nichž se informace o plnění platového charakteru poskytne bez dalšího. U těchto osob existuje silný a zjevný veřejný zájem na zpřístupnění takové informace za účelem obecné kontroly povinného subjektu. Naproti tomu v ostatních případech dle písm. b) se informace poskytne tehdy, prokáže-li žadatel veřejný zájem na poskytnutí informace o výši příjmu konkrétní osoby, a tento veřejný zájem v jednotlivém případě převažuje nad zájmem na ochraně této informace, tedy až po provedení testu proporcionality, vymezeném v tzv. platovém nálezu Ústavního soudu z 17. 10. 2017, sp. zn. (srov. rozsudky NSS z 22. 5. 2026, č. j. - 42, bod 31 a z 7. 11. 2024, č. j. - 63, bod 33).

81. S ohledem na uvedené je tak třeba dotčenou požadovanou informaci rozdělit na dvě části. Na jedné straně jde o poskytnutí informace o výši příjmu ředitele ČIA, a na druhé straně o výši příjmů jeho dvou náměstků, resp. 1. náměstka a náměstkyně, která je současně ředitelkou odboru zdravotnických laboratoří.

82. Jde-li o první z nich, tedy informaci o příjmu ředitele ČIA, ze statutárních dokumentů ČIA vyplývá, že jeho ředitel je (jediným) statutárním orgánem. Je tak zřejmé, že bude v jeho případě připadat v úvahu aplikace § 8c odst. 1 písm. a) bod 3 informačního zákona. Podle něj se informace o výši příjmu poskytne ve „zjednodušeném“ režimu, jde-li o člena statutárního orgánu, řídícího, dozorčího nebo kontrolního orgánu. Ačkoli uvedené ustanovení hovoří o „členovi“ statuárního orgánu, je třeba logickým výkladem dovodit, že se informační povinnost uplatní stejně tak na povinné subjekty s jednočlenným statutárním orgánem (viz i komentář k § 8c in Furek, A., Rothanzl, L., Jirovec, T.). Je tak zřejmé, že v případě statutárního ředitele je povinný subjekt povinen ex lege bez dalšího požadovanou informaci zpřístupnit, a to s ohledem na výše uvedené závěry o veřejném charakteru finančních prostředků ČIA, ze kterých byly hrazeny i příjmy dotčených pracovníků. Požadovanou informaci u statutárního ředitele pak povinný subjekt zpřístupní v zákonném rozsahu dle § 8c odst. 2 informačního zákona, tj. v podobě jména, příjmení, uvedení funkčního, pracovního či jiného obdobného zařazení a výše veřejných prostředků, na kterou vznikl nárok před zdaněním a dalšími povinnými odvody za období podle obsahu žádosti. Podle § 8c odst. 2 informačního zákona však informace o platových poměrech nebudou zveřejňovány ve smyslu jeho § 5 odst. 3.

83. V případě zbytku požadované informace, tedy v otázce výše platů prvního náměstka ředitele ČIA a náměstkyně ředitele ČIA ze zakládacíy ani z dalších statutárních dokumentů ČIA neplyne, že by některý z nich spadal do „zjednodušeného“ režimu ve smyslu informačního zákona. Žalobce tak nemá pravdu v tom, že by i v jejich případě zákonodárce provedl test proporcionality. Poskytnutí informace o jejich příjmech je tak třeba posoudit ve smyslu informačního zákona. V jejich případě tak nemůže být informace poskytnuta, aniž se provede test proporcionality ve smyslu platového nálezu Ústavního soudu .

84. Žalobce pak v žádosti o informaci k otázce veřejného zájmu uvedl (obecně ke všem požadovaným informacím, přičemž u informace v bodě 1 žádosti to již dále nespecifikoval), že „požadované informace jsou nepochybně důležitým a relevantním tématem k diskusi, nutnost jejich poskytnutí a následného zveřejnění dle § 5 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím je dána zvýšeným zájmem veřejnosti o problematiku korupce ve veřejné správě“. Příčinu takového jednání přitom žalobce shledal např. v tom, že mezi subjekty posuzování shody jsou významné obchodní korporace a státní podniky, čímž se podle něj zvyšuje riziko tlaku a korupčního jednání ze strany pracovníků ČIA. Ten přitom podle žalobce nemá mechanismy, jak takovému jednání čelit.

85. V důsledku odmítnutí poskytnutí požadované informace už jen pro závěr o neveřejné povaze zdroje vyplácených prostředků, povinný subjekt ani žalovaný uvedený test proporcionality neprovedli. Soud proto v případě těchto dvou pracovníků prozatím nemohl bez dalšího uložit povinnému subjektu poskytnutí informace, neboť tuto úvahu nemůže učinit jako první. Nepřehlédl, že povinný subjekt ohledně všech tří vedoucích pracovníků poskytl informace týkající se poměrné části vyplacených prostředků z dotace (a patrně tak veřejný zájem na poskytnutí těchto údajů dovodil), nicméně tuto úvahu nemůže soud povinnému subjektu či žalovanému vkládat do úst ohledně dalších (všech) prostředků, jejichž povaha může být z podstaty věci trochu jiná, byť stále veřejná.

86. Konečně, soud nemohl přehlédnout, že žádost o informaci se v dotčeném bodě 1 netýkala pouze informací o příjmech, ale žalobce rovněž požadoval zdůvodnění případných mimořádné odměn či počet odpracovaných měsíců, a to u všech dotčených vedoucích pracovníků ČIA. K těchto informacím se prvostupňové rozhodnutí výslovně nevyjadřovalo, na druhou stranu o počtu odpracovaných měsíců (12) byl žalobce vyrozuměn v rámci přípisu z 27. 5. 2024 a poskytnutí zdůvodnění případných mimořádných odměn pak odvisí od informování o takových odměnách. V návaznosti na případné sdělení informací o příjmech tak bude nutné reagovat i na požadavek poskytnutí zdůvodnění mimořádných odměn.

87. Zcela na závěr je třeba uvést, že žalovaný založil odmítnutí žádosti výlučně na tvrzené neveřejné povaze prostředků. Až ve vyjádření k žalobě naznačené tvrzení o možném zneužití práva ze strany žalobce, nemůže dodatečně nahradit zákonný důvod odmítnutí ani ovlivnit posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí.

V. Závěr a náklady řízení

88. Na základě shora uvedených skutečností shledal soud žalobu důvodnou a napadené rozhodnutí proto v rozsahu dle výroků I v souladu s pro nezákonnost zrušil. Vzhledem k tomu, že nedostatky způsobující nezákonnost dopadají i na prvostupňové rozhodnutí, soud přistoupil v souladu s rovnou i ke zrušení prvostupňového rozhodnutí.

89. V rozsahu požadované informace o příjmech ředitele ČIA za rok 2023 dle § 8c odst. 1 písm. a) informačního zákona soud neshledal důvody pro odmítnutí žádosti. V souladu s § 16 odst. 6 informačního zákona proto výrokem II přistoupil v tomto rozsahu k nařízení povinnému subjektu poskytnout požadovanou informaci.

90. Ve zbylém rozsahu požadované informace soud uzavřel, že stran příjmů v roce 2023 prvního náměstka a náměstkyně ředitele ČIA správní orgány zatím neposoudily splnění podmínek informačního zákona a věc jim proto v tomto rozsahu dle vrátil k dalšímu řízení. V něm provedou test proporcionality. V tomto směru též dále vypořádají případný zbylý obsah dotčeného bodu 1 žádosti o informaci (srov. zdůvodnění mimořádné odměny). Při tom vyjdou z právního názoru vysloveného v tomto rozsudku, jímž jsou vázány ( ).

91. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn , podle kterého má úspěšný účastník řízení právo na náhradu nákladů. Procesně úspěšný žalobce nebyl v řízení před soudem zastoupen, má tudíž právo jen na náhradu nákladů ve výši soudního poplatku za podání žaloby (3 000 Kč). S ohledem na to, že žalobce ve smyslu rozsudku NSS z 25. 8. 2015, č. j. - 79, č. 3344/2016 Sb. NSS, soudu neprokázal vynaložení dalších nákladů v souvislosti s úkony, které v řízení učinil, soud mu nemohl jejich náhradu přiznat (sám se ostatně v žalobě domáhal pouze náhrady uhrazeného soudního poplatku).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u NSS, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, který o ní též rozhoduje.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá NSS. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet NSS lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 30. září 2026

Mgr. Martin Lachmann v. r.

předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje K. Š.