Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
47 Ad 29/2025 - 91.pdf
PDF · 0 B
No categories available
47 Ad 29/2025 - 91
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Martinou Kotouček Mikoláškovou ve věci
žalobkyně: A. P., narozená dne X
bytem X
proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení
sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 6. 2025, č. j. X,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Vymezení věci
1. Podstatou projednávané věci je spor žalobkyně (soud ji v tomto rozsudku označuje též jako „matku“) a jejího bývalého manžela Ing. J. P. (soud ho v tomto rozsudku označuje též jako „otce“) o to, který z nich v největším rozsahu osobně pečoval o jejich dva syny, J. P., narozeného dne X (dále jen „starší syn“) a P. P., narozeného dne Y (dále jen „mladší syn“), pro účely zvýšení procentní výměry starobního důchodu za každé z vychovaných dětí.
2. Správní orgány i soud ve věci již rozhodovaly. Okresní správa sociálního zabezpečení Praha-východ (dále jen „OSSZ“) rozhodnutím ze dne 19. 4. 2023, č. j. X (dále jen „rozhodnutí ze dne 19. 4. 2023“) určila, že o obě děti osobně pečoval v největším rozsahu jejich otec. Žalovaná následně v rozhodnutí ze dne 11. 7. 2023, č. j. X (dále jen „rozhodnutí ze dne 11. 7. 2023“) dospěla k opačnému závěru a změnila rozhodnutí ze dne 19. 4. 2023 tak, že jako převážně pečující osobu určila matku. Toto rozhodnutí žalované soud rozsudkem ze dne 6. 8. 2024, č. j. 47 Ad 14/2023 -27 (dále jen „zrušující rozsudek“) zrušil pro nepřezkoumatelnost a rozpor skutkových zjištění s obsahem správního spisu a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Na základě právního názoru soudu žalovaná poté zrušila i rozhodnutí ze dne 19. 4. 2023 a věc vrátila OSSZ k novému projednání v prvním stupni (v podrobnostech viz níže).
3. V následujícím průběhu řízení Územní správa sociálního zabezpečení pro hlavní město Prahu a Středočeský kraj (která se v mezidobí v důsledku organizačních změn stala správním orgánem příslušným k rozhodování ve sporech o to, která osoba pro účely zvýšení výměry starobního důchodu z důvodu výchovy dítěte osobně pečovala o dítě v největším rozsahu; dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 31. 3. 2025, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), rozhodla, že o děti osobně pečovala v největším rozsahu matka.
4. V záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaná změnila prvostupňové rozhodnutí tak, že určila, že o děti osobně pečoval v největším rozsahu otec.
5. Žalobkyně se nyní žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní (dále jen „s. ř. s. “) domáhá zrušení napadeného rozhodnutí.
Obsah podání účastníků
6. Žalobkyně namítá, že osobní péči o děti zajišťovala v největším rozsahu právě ona, a to od narození synů až do svého odchodu ze společné domácnosti v květnu 1996. Její péče byla navíc výrazně ztížena častými zdravotními problémy synů. Přesto byla žalobkyně schopna jim poskytovat potřebnou péči, a to i v době, kdy sama pobírala invalidní důchod. Její vlastní zdravotní problémy však nespočívaly v duševním onemocnění, jak opakovaně nepravdivě prohlašoval otec dětí. Duševní onemocnění u žalobkyně nikdy nebylo oficiálně diagnostikováno; naopak soudní znalci konstatovali, že oba rodiče byli duševně zdrávi a nic jim v péči o děti nebránilo.
7. Otec dětí mohl poskytovat osobní péči v největším rozsahu až po rozvodu a svěření synů do jeho péče, kdy opustil časově náročnou aktivní vojenskou službu. Žalovaná dostatečně neprověřila, kdy k odchodu otce z aktivní služby došlo, a tedy od kdy mohl začít o syny skutečně pečovat. Současně žalovaná nezohlednila, že na rozdíl od žalobkyně otec dětí neutrpěl v souvislosti s péčí žádnou finanční ztrátu. Smyslem výchovného je přitom právě kompenzace finanční ztráty způsobené péčí o děti. Výklad správních soudů a žalované, podle něhož může mít na výchovné nárok i osoba, která žádnou finanční ztrátu neutrpěla, považuje žalobkyně za rozporný s úmyslem zákonodárce. Je přesvědčena, že pokud osoba neutrpěla finanční ztrátu, je bez významu, jak dlouhou dobu o děti pečovala.
8. Za podstatnou považuje rovněž skutečnost, že jí otec dětí ve výchově dětí a ve styku s nimi bránil, byl panovačný, agresivní a fyzicky ji napadal, což dokládá řada důkazů přiložených k žalobě. Naposledy ji brutálně napadl dne 4. 5. 1996, za což byl odsouzen trestním příkazem ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 2 T 49/97 . Před dětmi o ní nepravdivě prohlašoval, že je psychicky nemocná a že ji nemají poslouchat. Napadal ji vždy v jejich nepřítomnosti, případně jim tvrdil, že matka pouze měla hysterický záchvat. Žalobkyně proto považuje čestná prohlášení synů předložená v průběhu správního řízení za zmanipulovaná.
Vyjádření žalované
9. Žalovaná považuje žalobu za nedůvodnou. V posuzované věci vycházela zejména z veřejných listin, konkrétně z rozsudku Okresního soudu pro Prahuvýchod ze dne 6. 3. 1996, sp. zn. 8 C 70/94 , jímž bylo manželství rozvedeno a nezletilé děti byly svěřeny do výchovy otci, a z potvrzujícího rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 1996, č. j. 25 Co 382/96 -143. Dále vycházela z nárokových podkladů evidovaných u Ministerstva obrany ČR (dále jen „ministerstvo obrany“) a žalované, jakož i z protokolů z jednání o posouzení zdravotního stavu žalobkyně v řízení o přiznání invalidního důchodu a z následných kontrolních lékařských prohlídek provedených v letech 1990 až 1996. V potaz vzala rovněž čestná prohlášení obou synů a vyjádření, popř. čestná prohlášení účastníků řízení. Na základě učiněných zjištění žalovaná došla k závěru, že o oba syny pečoval v největším rozsahu otec.
10. Ohledně zdravotního stavu žalobkyně v období let 1989 až 1996 vyplynulo z lékařských posudků a soudních rozhodnutí, že její onemocnění ji v péči o domácnost a děti omezovalo. Zároveň však nebylo prokázáno, že by o děti nepečovala vůbec, a proto byla péče v tomto období hodnocena jako péče obou rodičů v zásadě rovnoměrná.
11. Žalovaná se zabývala rovněž otázkou ukončení aktivní vojenské služby otce dětí. Z podkladů o průběhu vojenské služby poskytnutých Agenturou personalistiky Armády ČR vyplynulo, že z aktivního poměru vojáka z povolání byl propuštěn dne 31. 3. 1997. Tato skutečnost však neměla vliv na posouzení faktické péče o děti od června 1996, neboť žalobkyně již nežila s dětmi ve společné domácnosti a její kontakt s nimi byl omezený.
12. Podle platné právní úpravy a judikatury správních soudů je rozhodujícím kritériem osobní péče o dítě. Finanční či kariérní dopady v jednotlivých obdobích představují pouze jedno z dílčích vodítek pro posouzení věci, nikoli zákonnou podmínku nároku.
13. Popis agresivní a násilnické povahy otce dětí a obsah listin přiložených k žalobě dokládají toliko neutěšené rodinné poměry a neshody mezi bývalými manželi. Tyto skutečnosti však samy o sobě neprokazují, že by žalobkyně pečovala o děti ve větším rozsahu. Naopak z novinových článků přiložených k žalobě vyplývá spíše závěr, že matka trávila se svými dětmi od určité doby méně času, a to i v období před rozvodem manželství. Žalovaná podotýká, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím ve sporu o určení osoby, která pro účely zvýšení procentní výměry starobního důchodu osobně pečovala o děti v největším rozsahu, nikoli řízením o přiznání výchovného. Proto se nezabývala otázkou aplikovatelnosti ustanovení § 34a odst. 4 zákona 155/1995 Sb. , o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění “). Žalovaná by však s ohledem na předložený trestní příkaz a další přílohy uvítala, pokud by se soud k této otázce vyjádřil.
Replika žalobkyně
14. Žalobkyně setrvává na tom, že o oba syny převážně pečovala až do svého odchodu ze společné domácnosti v květnu 1996, tedy po převážnou část jejich nezletilosti. Děti byly dlouhodobě nemocné a vyžadovaly časté léčení, což žalobkyni znemožňovalo udržet si zaměstnání a vedlo to k opakovaným výpadkům příjmů. Naproti tomu otec dětí byl pracovně značně vytížen, účastnil se dlouhodobých vojenských cvičení a před rozvodem se o děti fakticky nestaral. Péče proto v tomto období nemohla být rovnoměrná.
15. Dokumenty poskytnuté Armádou ČR neobsahují podle žalobkyně žádné důkazy o vyloučených dobách péče či ošetřování člena rodiny v období před rozvodem. Sám otec dětí tehdy uváděl, že by mu volno pro účely péče nebylo poskytnuto, a trval na tom, aby s dětmi zůstala doma žalobkyně.
16. Žalobkyně setrvávala ve společné domácnosti až do 4. 5. 1996, kdy byla po fyzickém napadení otcem dětí donucena byt opustit. Otec dětí se na ní dlouhodobě dopouštěl domácího násilí, za které byl odsouzen trestním příkazem; na toto odsouzení však následně dopadla prezidentská amnestie z roku 1998.
17. Žalobkyně v rozvodovém řízení nevyvracela nepravdivá tvrzení otce o jeho péči o domácnost a děti v době před rozvodem, neboť byla ve značném psychickém vypětí a naivně se domnívala, že lze manželství ještě zachránit.
Další vyjádření žalobkyně
18. Žalobkyně v dalším podání uvádí, že setrvává na tom, že o oba syny pečovala v největším rozsahu ona a znovu podrobně popisuje problematické soužití rodiny v době před rozvodem manželství. Po nastudování judikatury Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) k otázce výchovného uznává, že se mýlila ohledně kritérií rozhodných pro posouzení převážné péče. Zároveň však poukazuje na odlišné okolnosti svého případu, kdy byla obětí domácího násilí a děti byly vážně zdravotně indisponované.
Podstatný obsah správního spisu
19. Dne 30. 9. 2022 požádal otec dětí ministerstvo obrany o úpravu procentní výměry starobního důchodu o tzv. výchovné za oba syny. Současně požádal o přiznání výchovného i za dceru z druhého manželství, o kterém se rozhodovalo v samostatném řízení.
20. Žalobkyně k výzvě ministerstva obrany vyslovila nesouhlas s tím, že výchovu synů osobně v největším rozsahu zajišťoval jejich otec a nikoliv ona.
21. Otec s vyjádřením žalobkyně nesouhlasil. Ve vyjádření ze dne 1. 3. 2023 uvedl, že o oba syny pečoval od jejich narození, nejprve společně s žalobkyní, postupně převzal péči převážně sám. Žalobkyně se z důvodu svých zdravotních problémů podílela na chodu domácnosti jen omezeně, zatímco on zajišťoval každodenní péči, stravování, zdravotní péči i volnočasové aktivity dětí. V průběhu rozvodu opakovaně prověřovali situaci v rodině sociální pracovnice i znalci, přičemž jejich závěry byly pro otce příznivé; děti byly po rozvodu svěřeny do jeho výlučné péče. To negativně ovlivnilo i jeho vojenskou kariéru, neboť se vzdal dalšího profesního rozvoje, omezoval služební cesty a následně odešel z aktivní služby. Zkrácený úvazek neměl a nyní již nedokáže doložit, kdy čerpal volno pro návštěvy lékaře či ošetřování.
22. Vzhledem ke sporu mezi rodiči požádalo ministerstvo obrany OSSZ o určení osoby, která osobně pečovala o děti v největším rozsahu pro účely zvýšení procentní výměry starobního důchodu.
23. Starší i mladší syn předložili čestná prohlášení ze dne 27. 3. 2023, resp. 7. 1. 2022, ve kterých uvedli, že je vychovával jejich otec, který se o ně staral už před rozvodem manželství, a poté byli v jeho výhradní péči.
24. OSSZ rozhodnutím ze dne 19. 4. 2023 určila, že o obě děti osobně pečoval v největším rozsahu jejich otec. Uvedla, že jelikož se nepodařilo dohledat rozsudek soudu o rozvodu manželství a svěření dětí do péče, přihlédla při hodnocení péče zejména k vyjádření otce dětí ze dne 1. 3. 2023 a čestným prohlášením obou synů.
25. Žalobkyně se proti rozhodnutí OSSZ ze dne 19. 4. 2023 odvolala. Uvedla, že otec převzal péči až po rozvodu v roce 1996. OSSZ podle ní rozhodla pouze na základě tvrzení otce a čestných prohlášení synů, aniž by posoudila její vyloučené doby pojištění a vznik finanční újmy spojené s péčí o děti. Otec podle ní žádnou profesní ani finanční újmu neutrpěl. Zpochybnila rovněž tvrzení o péči otce o děti od jejich narození s ohledem na jeho časově náročné působení v armádě.
26. V čestném prohlášení ze dne 2. 6. 2023 popsala žalobkyně další okolnosti péče o syny. Zejména zdůraznila, že její péče byla ztížená špatným zdravotním stavem dětí, kvůli kterému si nemohla najít stálé zaměstnání. Oproti tomu otec dětí nemá evidovanou žádnou vyloučenou dobu důchodového pojištění, ani neutrpěl žádnou finanční či kariérní újmu.
27. Otec ve vyjádření k odvolání a v následném čestném prohlášení ze dne 31. 5. 2023 popsal okolnosti péče o syny shodně se svou argumentací již uplatněnou v řízení před OSSZ.
28. Mladší syn dne 6. 6. 2023 opět sdělil, že o něj téměř výhradně pečoval otec, a to i v době před rozvodem manželství rodičů.
29. Žalovaná rozhodnutím ze dne 11. 7. 2023 změnila rozhodnutí OSSZ ze dne 19. 4. 2023 tak, že určila, že o obě děti v největším rozsahu osobně pečovala jejich matka. Žalovaná z evidenčních listů o době zaměstnání a výdělku za rok 1984 až 1990 zjistila, že náhradní dobu pojištění z důvodu mateřské dovolené má evidovanou matka dětí. Z předložených podkladů a důkazů vyplývá, že otec pečoval o oba syny osobně v největším rozsahu od roku 1996 do jejich zletilosti. V daném případě měla výchova v době od narození do 4 let věku synů ve větší míře závažný dopad na pracovní kariéru, tedy i na konečnou výši důchodu matky. V této době zajišťovala osobní péči o oba syny na úkor možné pracovní aktivity. Naproti tomu otec v období od narození do 4 let věku synů pracoval a dosahoval výdělků. Žalovaná přihlédla k prohlášení účastníků řízení o době péče a k evidenci jejich dob pojištění. Ani jednomu nelze upřít zásluhy o výchovu synů, avšak s ohledem na charakter a smysl výchovného uznává za osobu osobně pečující v největším rozsahu matku dětí.
30. Po vydání rozhodnutí žalované ze dne 11. 7. 2023 starší syn dne 14. 7. 2023 sdělil, že i o něj pečoval v době před rozvodem převážně otec. Podle staršího syna nebyla matka kvůli svému psychickému stavu nikdy zcela schopna o něj s bratrem pečovat.
31. Zrušujícím rozsudkem zrušil soud rozhodnutí žalované ze dne 11. 7. 2023 pro nepřezkoumatelnost a pro rozpor zjištěného skutkového stavu s obsahem správního spisu a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Podle soudu se žalovaná bez přezkoumatelného zdůvodnění přiklonila k závěru, že do rozvodu pečovala osobně v největším rozsahu o oba syny jejich matka. Nijak se přitom nevypořádala s podklady, které svědčí o opačném závěru, ale ani nevysvětlila, v čem spatřuje největší rozsah péče matky o oba syny, mělali být zohledněna doba péče do nabytí zletilosti dítěte, nikoli pouze do ukončení mateřské, resp. rodičovské dovolené. Z podkladů ve spisu nebylo zřejmé, v jakém rozsahu čerpala matka mateřskou dovolenou, neboť evidenční podklady jsou vzájemně rozporné a žalovaná tento rozpor nevysvětlila. Kromě toho chyběla ve spise evidence dob pojištění otce. Dále z napadeného rozhodnutí ani ze správního spisu nevyplývalo, na základě jakých podkladů dospěla žalovaná k závěru, že o syny pečovala v převažující míře i v období let 1990 až 1996 matka. Současně soud poukázal na to, že čerpání mateřské či rodičovské dovolené nelze bez dalšího ztotožnit s převažující péčí o děti. Závěr o soustavné péči matky od narození dětí do roku 1996 byl současně v rozporu s čestnými prohlášeními obou synů. Tento rozpor žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak nevypořádala. Nelze odhlédnout ani od toho, že po rozvodu svěřil opatrovnický soud syny do péče otci. Byť není samotný rozsudek založen ve správním spisu a není tak podkladem pro vydání rozhodnutí, je tato skutečnost mezi rodiči dětí dle obsahu jejich vyjádření nesporná. Pokud v roce 1996 svěřil soud oba syny do výlučné péče otci, může to být poměrně silná indicie o tom, že i před rozvodem (nebo minimálně v době od 1990 do 1996) se o syny staral převážně otec.
32. Žalovaná poté rozhodnutím ze dne 16. 9. 2024 na základě právního názoru soudu vysloveného ve zrušujícím rozsudku zrušila i rozhodnutí OSSZ ze dne 19. 4. 2023 a věc vrátila k dalšímu řízení v prvním stupni.
33. V následujícím průběhu řízení Agentura personalistiky Armády ČR předložila záznamy o průběhu vojenské služby otce dětí s tím, že v záznamech již nelze dohledat informace o tom, kde se dané armádní útvary nacházely, ani doklady o čerpání náhradní doby pojištění.
34. Ministerstvo obrany předložilo evidenční listy důchodového pojištění a mzdové listy otce dětí za roky 1984 až 2013.
35. Okresní soud Praha-východ předložil rozsudek ze dne 6. 3. 1996, sp. zn. 8 C 70/94 (dále jen „rozsudek o rozvodu manželství“), kterým rozhodl o rozvodu manželství žalobkyně s otcem synů a oba syny svěřil do péče otci. Dále předložil také rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 1996, č. j. 25 Co 382-96-143 (dále jen „rozsudek ze dne 17. 12. 1996“), který potvrdil rozsudek o rozvodu manželství v části týkající se svěření synů do péče otce.
36. Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán prvního stupně určil, že o děti osobně pečovala v největším rozsahu matka. K tomuto závěru dospěl na základě zjištění, že matka má evidovanou náhradní dobu pojištění v souvislosti s mateřskou dovolenou a podle jejího čestného prohlášení setrvala ve společné domácnosti s dětmi i po rozvodu manželství. Oproti tomu otec dětí nemá v letech 1983 až 1997 evidovanou náhradní dobu pojištění a vykonával noční i víkendové směny. Proto správní orgán prvního stupně nepřihlédl k čestným prohlášením synů. Matka měla nižší příjmy a více vyloučených dob než otec, který byl podle evidence od narození synů až do jejich zletilosti nepřetržitě zaměstnán na plný úvazek. Z podkladů nevyplývá, že by byl otec s některým ze synů na mateřské, resp. rodičovské dovolené a současně u něj nebyly zaznamenány karierní výkyvy související s výchovou dětí.
37. Otec dětí se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Namítal, že správní orgán prvního stupně se opět nevypořádal s těmi podklady, které svědčí o tom, že převážně osobně pečoval o syny on a vyšel pouze z toho, že matka čerpala mateřskou dovolenou a péče zasáhla její finanční a kariérní sféru. Zejména nepřihlédl k čestným prohlášením synů, ani k obsahu rozsudků týkajících se rozvodu manželství a svěření synů do péče otce. Dále neučinil žádná zjištění ohledně období 1990 až 1996. Správní orgán prvního stupně současně nerespektoval judikaturu správních soudů (promítnutou také do předchozího zrušujícího rozsudku v projednávané věci), podle které lze podmínku osobní péče o dítě v největším rozsahu splnit i bez zjevného omezení výdělku či kariérního růstu.
38. Správní orgán prvního stupně založil do správního spisu protokoly z jednání o posouzení zdravotního stavu žalobkyně v řízení o přiznání invalidního důchodu a z kontrolních lékařských prohlídek, které měl k dispozici za období 1990 až 1996.
39. Žalovaná napadeným rozhodnutím změnila prvostupňové rozhodnutí tak, že rozhodla, že o děti pečoval osobně v největším rozsahu otec. Žalovaná dospěla k závěru, že matka o syny pečovala v největším rozsahu po dobu mateřské dovolené trvající od narození staršího syna dne 3. 12. 1984 do dne 31. 8. 1989. Naopak otec pečoval o syny v největším rozsahu v době po rozvodu manželství od června 1996, kdy mu byli svěřeni do výlučné péče, a kdy matka opustila společnou domácnost, přičemž tento stav trval až do zletilosti synů. Ve zbývajícím období ode dne 1. 9. 1989 do dne 31. 5. 1996 pečovali oba rodiče o syny v zásadě rovnoměrně, nikdo z nich v převažujícím rozsahu, neboť podle zjištěných skutečností byl v této době každý z nich určitým způsobem omezen v možnosti plné péče. Matka byla limitována zdravotními obtížemi (projevujícími se mimo jiné chronickou únavou), v jejichž důsledku byla ode dne 4. 9. 1989 v pracovní neschopnosti a následně byla uznána invalidní, jak vyplývá z rozsudku Okresního soudu pro Prahuvýchod ze dne 6. 3. 1996, evidenčních listů důchodového pojištění žalobkyně, protokolů o posouzení jejího zdravotního stavu v souvislosti s přiznáním invalidního důchodu, jakož i z následných kontrolních zdravotních prohlídek. Otec byl naopak pracovně vytížen v rámci aktivní služby v Armádě ČR, avšak podle výpovědi samotné žalobkyně v řízení o rozvodu a svěření synů do péče, stejně jako podle čestných prohlášení obou synů, se již před rozvodem také na péči podílel. Z uvedeného vyplývá, že otec převážně pečoval o staršího syna o více než 1,5 roku déle a o mladšího syna o více než 4,5 roku déle než matka.
Splnění procesních podmínek
40. Žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a proti rozhodnutí, proti kterému je žaloba přípustná. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ). Napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s. s. ř. s. ). Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal (§ 76 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. ).
41. Při jednání konaném dne 18. 8. 2026 setrvaly účastnice na svých procesních stanoviscích. Žalobkyně zdůraznila, že byla obětí domácího násilí a otec dětí jí bránil v kontaktu s dětmi. Uvedla, že respektuje judikaturu soudů, nicméně by měla zohledňovat domácí násilí. Žalobkyně navrhovala další důkazy, které měly svědčit o tom, že byla obětí domácího násilí, případně že otec dětí referoval o některých záležitostech lživě.
42. Soud neprováděl dokazování a vyšel toliko ze správního spisu, kterým se neprovádí dokazování, z něj soud bez dalšího vychází [srov. např. rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008117 , nebo ze dne 19. 12. 2022, č. j. 2 Ao 2/2022 -36]. Žalobkyní navrhované důkazy totiž nebyly způsobilé zvrátit závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí. Pro posouzení věci je rozhodné zjistit, který z rodičů pečoval ve větším rozsahu o děti, přičemž žalobkyně tvrdí, že jí otec v péči bránil, což koresponduje i se závěrem v napadeném rozhodnutí, které určilo jako převážně pečující osobu otce dětí.
Posouzení žaloby soudem
43. Žalobkyně namítá, že o syny pečovala v největším rozsahu nejen po dobu mateřské dovolené, ale také v období ode dne 1. 9. 1989 do května 1996. Žalovaná podle ní dostatečně neprověřila, kdy odešel otec z časově náročné aktivní vojenské služby, a od kdy mohl začít o syny skutečně pečovat. Žalovaná podle ní ani nezohlednila, že otec dětí na rozdíl od žalobkyně neutrpěl v souvislosti s péčí žádnou finanční ani kariérní ztrátu. Dále žalobkyně uvádí, že se vůči ní dopouštěl otec dětí domácího násilí a bránil jí ve výchově a ve styku s dětmi, což považuje za podstatnou okolnost pro posouzení nároku na zvýšení starobního důchodu.
44. Dávka tzv. výchovného byla v právním řádu zavedena s účinností od 1. 1. 2023 novelizačním zákonem č. 323/2021 Sb. V případě starobních důchodů nově přiznávaných ode dne 1. 1. 2023 upravuje nárok na výchovné § 34a zákona o důchodovém pojištění, zatímco v případě důchodů přiznaných dříve se nárok na výchovné řídí přechodným ustanovením čl. II. zákona č. 323/2021 Sb. Otec dětí byl příjemcem starobního důchodu již v době podání žádosti o výchovné v roce 2022, proto se na projednávanou věc vztahují přechodná ustanovení zákona č. 323/2021 Sb. Soud pouze nad rámec konstatuje, že zákonné předpoklady pro přiznání výchovného jsou pro obě období totožné.
45. Podle čl. II bodu 1 zákona č. 323/2021 Sb. se starobní důchody přiznané ode dne, který spadá do období před 1. lednem 2023, zvýší o 500 Kč měsíčně za každé dítě, které pojištěnec vychoval, od splátky důchodu splatné v lednu 2023, jsou-li splněny podmínky stanovené v bodech 3 až 5; toto zvýšení náleží k procentní výměře starobního důchodu.
46. Podle čl. II bodu 3 zákona č. 323/2021 Sb. se podmínky výchovy dítěte pro účely zvýšení podle bodu 1 posuzují u všech pojištěnců podle právních předpisů účinných ke dni, od něhož byl starobní důchod přiznán, pokud se dále nestanoví jinak; tyto podmínky platí i v případě, že o dítě osobně pečoval muž. Výchovu téhož dítěte nelze pro účely zvýšení podle bodu 1 současně započítat více osobám. Vychovávalo-li totéž dítě více osob, přihlíží se k výchově dítěte jen u té osoby, která o dítě osobně pečovala v největším rozsahu; to platí i v případě, že u téhož dítěte byla jeho výchova zohledněna při stanovení důchodového věku ženy. Zvýšení starobního důchodu podle bodu 1 nenáleží, pokud se pojištěnec vůči dítěti dopustil jako pachatel, spolupachatel nebo účastník úmyslného trestného činu proti životu a zdraví, proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti nebo proti rodině a dětem podle trestního zákoníku nebo obdobných úmyslných trestných činů podle dříve platných právních předpisů.
47. Aby konkrétní osobě vznikl nárok na výchovné, musí naplnit podmínku výchovy dítěte. Podmínka výchovy dítěte se posuzuje podle kritérií stanovených zákonem pro účely snížení důchodového věku žen. Nárok na výchovné má osoba, která o dítě či děti osobně pečovala po zákonem stanovenou dobu (§ 32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, který se použije i na žádosti podané podle přechodných ustanovení zákona č. 323/2021 Sb. ). Pokud se na výchově dítěte podílelo více osob, náleží výchovné pouze té z nich, která ve srovnání s ostatními vychovávajícími osobami zajišťovala osobní péči o dítě v největším rozsahu. Výchovu téhož dítěte totiž nelze pro účely přiznání výchovného zohlednit více osobám současně. V různých etapách života dítěte a v závislosti na konkrétní rodinné situaci mohou o dítě pečovat různé osoby v různém rozsahu (například v určitém období více matka, v jiném období více otec, v dalším období oba rovnoměrně). Pro určení toho, kdo se pro účely přiznání výchovného staral o dítě v největším rozsahu, je však důležité, aby byla výchova posuzována jako celek během celého období nezletilosti dítěte. To znamená, že by mělo dojít k celkovému zhodnocení výchovy poskytované všemi osobami v různých fázích vývoje a výchovy dítěte, aby bylo možné správně určit, která osoba dítě vychovávala v největším rozsahu (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2024, č. j. 55 Ad 7/2023 -26).
48. Soud považuje za nutné vyjasnit, že předmětem projednávané věci je toliko otázka, který z rodičů o syny osobně pečoval v největším rozsahu. Teprve následně se správní orgány budou zabývat tím, zda rodič, který o syny pečoval v největším rozsahu, splňuje i ostatní zákonné podmínky pro zvýšení procentní výměry starobního důchodu (přiznání výchovného) ve smyslu čl. II bodu 3 věty poslední zákona č. 323/2021 Sb. , tj. a případně tedy tím, zda se daná osoba nedopustila zavrženíhodného jednání, uvedeného v § 34a zákona o důchodovém pojištění, které by přiznání výchovného vylučovalo. Pro posouzení věci jsou proto rozhodné výlučně skutečnosti vypovídající o faktickém rozvržení péče o děti od jejich narození do nabytí zletilosti. Případné trestněprávní jednání (ve smyslu § 34a zákona o důchodovém pojištění) rodiče, který o děti pečoval v největším rozsahu, nevede k závěru, že by péči v největším rozsahu zajišťoval druhý rodič. Zjištění takového jednání může být pouze podkladem pro nepřiznání výchovného dominantně pečujícímu rodiči, nikoliv pro přiznání nároku druhému rodiči. Soud proto při posuzování otázky určení převážně pečující osoby mohl zohlednit tvrzení žalobkyně ohledně násilného chování otce vůči ní toliko ve vztahu, že vytvářel objektivní překážku, pro kterou nemohla žalobkyně o děti pečovat, což ovšem nejsou skutečnosti ku prospěchu žalobkyně. I kdyby totiž bylo prokázáno, že žalobkyně nemohla o děti pečovat z důvodu trestněprávního jednání jejich otce, nehledí se na tuto dobu tak, že by o děti pečovala žalobkyně a nikoli jejich otec. Zákon žádnou takovou fikci neupravuje.
49. Pokud jde o samotné posouzení péče v období od září 1989 do května 1996, konstatovala žalovaná, že matka i otec v tomto období o syny pečovali rovnoměrně. Tento závěr odpovídá podle soudu i skutečnostem vyplývajícím ze správního spisu. Oba rodiče byli do určité míry omezeni v možnosti plné péče, avšak oba se na výchově podíleli. Žalobkyně byla limitována dlouhodobými zdravotní problémy a otec časovou vytížeností v souvislosti se službou v armádě. Z protokolů o posouzení zdravotního stavu žalobkyně v souvislosti s přiznáním invalidního důchodu, jakož i z následných kontrolních zdravotních prohlídek vyplývá, že žalobkyně v daném období trpěla hepatitidou způsobující jí mimo jiné chronickou únavu. Při kontrolních vyšetřeních uváděla přetrvávající únavu a omezené zvládání péče o domácnost. V důsledku svého onemocnění pobírala invalidní důchod, jelikož nebyla schopná vykonávat jakékoliv soustavné zaměstnání. Ostatně, dlouhodobé nepříznivé dopady onemocnění zmiňuje žalobkyně i v žalobě. Z rozsudku o rozvodu manželství pak vyplývá, že sama žalobkyně v řízení o rozvodu manželství a svěření synů do péče vypověděla, že otec synů při péči o domácnost vždy vydatně pomáhal a rovněž docházel s dětmi k lékařům. Nynější tvrzení žalobkyně, že tehdejší zapojení otce popsala nepravdivě z důvodu stresu a snahy zachránit manželství, soud nepovažuje za přesvědčivé. Žalobkyně již v řízení o rozvodu manželství a svěření synů do péče popisovala mimo jiné fyzické násilí manžela vůči ní a podezření na jeho mimomanželský vztah, tedy závažné skutečnosti vykreslující jeho osobnost negativně. Nelze se proto domnívat, že by pouze v otázce péče o domácnost a děti cítila v tehdejším řízení potřebu skutečný stav věcí zkreslovat ve prospěch manžela. Podíl otce na výchově a péči v době před rozvodem manželství navíc potvrzují také opakovaná čestná prohlášení obou synů předložená v průběhu správního řízení. Není přitom rozhodné, zda otec dětí odešel z aktivní vojenské služby až po rozvodu manželství, neboť z uvedených zjištění plyne, že i přes pracovní vytíženost se podílel na výchově obou synů i v době před rozvodem manželství. Soud má za to, že správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav v tomto období a přiléhavě ho vyhodnotily. Námitka žalobkyně není důvodná.
50. Není důvodná ani námitka, podle které žalovaná opomněla zohlednit, že na rozdíl od žalobkyně neutrpěl otec dětí v souvislosti s péčí žádnou finanční ani kariérní ztrátu. NSS ve své judikatuře již opakovaně vyložil, že podmínku péče o dítě osobně v největším rozsahu může splnit i osoba, u které se tato péče nijak viditelně neprojeví v pracovní či studijní oblasti života například na omezení výdělku nebo kariérního růstu. Toto omezení může být v konkrétním případě vykládáno jako indicie svědčící o tom, který z rodičů o nezletilé dítě osobně pečoval v největším rozsahu, nikoliv však jako jedna ze zákonných podmínek pro přiznání tzv. výchovného. Zavedení podmínky zásahu do pracovní kariéry by nepřípustně zúžilo okruh osob, kterým má výchovné skutečně náležet. Taková podmínka nijak nevyplývá ze zákona a nelze ji dovodit ani z důvodové zprávy. Dovození takové podmínky by ve svém důsledku vedlo v některých případech až k neúnosným situacím, zejména v rámci dokazování (ať už prokázání „nepovýšení“ v důsledku výchovy dětí či nemožnosti dále studovat), které by se pravděpodobně omezilo na pouhé srovnávání vyměřovacích základů z osobních důchodových listů pečujících osob. Rovněž s ohledem na rozmanité skutkové okolnosti a specifika jednotlivých povolání je takové kritérium nelogické a v konkrétních případech i nespravedlivé. Lze si totiž představit řadu reálných situací, kdy by takový výklad vedl k nepřiznání výchovného i u osob, které o dítě skutečně pečovaly v největším rozsahu, např. u prarodičů (ze zákona je zjevné, že je možná péče dalších osob, nejen rodičů) a například ani u některých podnikatelů se péče o dítě v jejich kariéře nemusí (v závislosti na řadě faktorů) formálně projevit. Nelze nikterak zpochybňovat mimořádnou náročnost péče o dítě v jeho nejranějším věku, k čemuž je třeba při posuzování celkové péče o ně přihlížet, nejedná se však o jediné hledisko. Opačný výklad by totiž vedl k závěru, že nárok na výchovné má ve skutečnosti pouze ten, kdo s dítětem zůstal na mateřské či rodičovské dovolené, a péče o dítě ve starším věku by byla de facto irelevantní. To však nebylo záměrem zákonodárce, který naopak vyžaduje posuzování péče od narození až po dosažení zletilosti (srov. rozsudky NSS ze dne 12. 3. 2025, č. j. 10 Ads 271/2024 -35, a na něj navazující ze dne 17. 4. 2025, č. j. 8 Ads 21/2025 -36, nebo ze dne 30. 5. 2025, č. j. 7 Ads 324/2024 -51).
51. Bylo prokázáno, že žalobkyně byla v souvislosti s čerpáním mateřské dovolené za účelem péče o děti podstatně omezena v majetkové a kariérní sféře. Tuto skutečnost žalovaná v napadeném rozhodnutí ostatně řádně zohlednila, když za období od narození staršího syna až do konce srpna 1989 přiznala převážnou péči o syny právě žalobkyni. Současně však nelze odhlédnout od toho, že se následně do doby zletilosti synů podílel podstatně na péči také jejich otec, a to nejprve spolu s žalobkyní a v době po rozvodu, kdy mu byly děti svěřeny do péče, již výlučně. Byť je péče o děti v raném věku mimořádně intenzivní, nelze bagatelizovat či považovat za méně významnou ani péči o starší děti, která zejména v případě výlučné péče o děti v období po rozpadu rodiny může klást na pečujícího rodiče zvýšené nároky.
52. Soud na základě výše uvedeného uzavírá, že žalovaná zjistila skutkový stav dostatečně a její závěry mají oporu ve správním spise. Žalobní námitky směřující vůči hodnocení rozsahu péče jednotlivých rodičů, neúplnému zjištění průběhu otcovy pracovní kariéry i proti právnímu posouzení otázky zásahu péče do finanční sféry pečující osoby soud neshledal důvodnými.
53. Závěrem soud upozorňuje na to, že nepřehlédl, že žalovaná vyzvala soud, aby se vyjádřil i k otázce aplikace § 34a odst. 4 zákona o důchodovém pojištění. Nicméně soud by takovým postupem porušil zásadu subsidiarity soudního přezkumu. Soud nyní nemůže navádět správní orgány ke konkrétním úvahám o tom, jak mají na projednávanou věc v budoucnu aplikovat § 34a zákona o důchodovém pojištění. Je na nich, aby nejprve provedly věcnou úvahu o tom, zda jsou splněny podmínky pro přiznání tzv. výchovného, nebo zda nebyla porušena např. zásada, podle které nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního jednání [viz např. rozsudky NSS ze dne 22. 3. 2007, č. j. 8 Azs 118/2006 -81, ze dne 14. 1. 2025, č. j. 3 As 248/2024 -18 (odst. 13), ze dne 11. 2. 2020, č. j. 9 Azs 310/2019 -25 (odst. 18)].
Závěr a náklady řízení
54. Vzhledem k tomu, že žalobní body jsou nedůvodné a soud nezjistil žádné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, zamítl žalobu jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s. ).
55. O náhradě nákladů řízení účastníků rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. Žalobkyně nebyla v řízení úspěšná, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšná žalovaná pak nemá v souladu s § 60 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. na náhradu nákladů řízení nárok. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 18. srpna 2026
Martina Kotouček Mikolášková v. r.
soudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje: X