Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
51 A 2/2026 - 65.pdf
PDF · 0 B
No categories available
51 A 2/2026 - 65
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Danielem Burdou ve věci
žalobce
proti
žalovanému
N. I.
zastoupený advokátkou JUDr. Helenou Martiňákovou
sídlem Na Křivině 1363/4, 140 00 Praha 4
Ministerstvo vnitra
sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 5. 2026, č. j. OAM-3765-79/PP-2022,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
Základ sporu
1. Žalobce se žalobou podle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), podanou u Městského soudu v Praze („městský soud“) domáhal zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl jeho žádost ze dne 2. 3. 2022 o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie podle § 87b zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky („zákon o pobytu cizinců“), a to z důvodu podle § 87e odst. 1 písm. f) téhož zákona, neboť shledal důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek (výrok I.). Dále žalobci stanovil podle § 87e odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb. (ve znění účinném do 30. 6. 2023) lhůtu k vycestování z území v délce trvání 35 dnů (výrok II.).
2. Stěžejní výrok I. (k němuž směřuje veškerá žalobní argumentace) žalovaný odůvodnil se zohledněním evropské úpravy výhrady veřejného pořádku v čl. 27 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS („směrnice“). Žalovaný tedy vycházel z osobního chování žalobce a hodnotil, zda právě to představuje aktuální, skutečné a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti (zde veřejného pořádku). Žalovaný vycházel zejména z předchozích trestních odsouzení žalobce (který na území pobývá od roku 2001), kterých bylo celkem pět; žalobce se na území dopouštěl trestné činnosti v letech 2004, 2013, 2015 a 2016. Zaprvé byl žalobce rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 81/2004, odsouzen za trestný čin vydírání, kterého se dopustil v roce 2004 tím, že pod pohrůžkou násilí zastřelením a podřezáním požadoval s dalšími osobami po svých krajanech placení pravidelných měsíčních částek. Zadruhé byl žalobce odsouzen rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 2 T 256/2013, za zločin podplácení a přečin ohrožení pod vlivem návykové látky; žalobce v roce 2013 řídil motorové vozidlo po požití alkoholických nápojů (naměřeno mu bylo 2,24 promile alkoholu), kontrolující policejní hlídce potom žalobce nabídl úplatek ve výši 5 000 Kč v úmyslu vyhnout se postihu za uvedené jednání. Zatřetí byl žalobce odsouzen trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 10 T 120/2015, za přečin zanedbání povinné výživy; žalobce po delší dobu v roce 2015 neplnil vyživovací povinnost na své nezletilé děti. Začtvrté byl žalobce odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 56 T 7/2016, za zločin loupeže a neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku; v roce 2015 žalobce se spolupachateli vylákali poškozeného do bytu v Praze za účelem sexu s nezletilou, poškozeného následně nutili fyzickým násilím a výhružkami k zaplacení vysokých částek, nakonec mu odcizili tři platební karty, ze kterých se neúspěšně pokusili vybrat finanční prostředky. Žalobci byl tímto rozhodnutím uložen souhrnný nepodmíněný trest 5 let odnětí svobody. Zapáté byl žalobce rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 8. 2019 odsouzen za zločin loupeže, kterého se dopustil v roce 2016 tím, že se spolupachateli vstoupili neoprávněně do rodinného domu, vydávali se za policisty a následně odcizili majetek. Za uvedený zločin byl žalobci uložen nepodmíněný trest 2 let odnětí svobody. Žalobce byl ve výkonu trestu odnětí svobody od 10. 9. 2018 do 11. 2. 2022, následně byl podmíněně propuštěn, přičemž mu byla stanovena zkušební doba vztahující se k posledním dvěma nepodmíněným odsouzením v délce trvání 5 let (tedy do 11. 2. 2027). Žalovaný dále zohlednil i přestupky žalobce a skutečnost, že v roce 2013 uzavřel na Ukrajině nové manželství, aniž by v ČR bylo jeho manželství s jeho předchozí manželkou, P. N., řádně rozvedeno.
3. Žalovaný zohlednil zejména vysokou závažnost žalobcem spáchaných trestných činů, skutečnost, že se ve většině případů jednalo o násilnou trestnou činnost a že se jí žalobce dopouštěl opakovaně po relativně dlouhé období. Dospěl k závěru, že u žalobce lze hovořit o osobnostním sklonu k protiprávnímu jednání. Podle žalovaného tedy ze strany žalobce hrozí, že by se mohl dopustit závažného narušení veřejného pořádku i v budoucnu.
4. Dále se žalovaný zabýval přiměřeností zásahu zamítnutí žádosti do soukromého a rodinného života žalobce, resp. do rodinného života jeho blízkých (zejména jeho dětí, jeho rodičů a jeho manželky). Při tomto poměřování dospěl k závěru, že převáží veřejný zájem na ochraně veřejného pořádku, pro který žalobce představuje aktuální závažné nebezpečí.
II.
Argumentace žalobce, obrana žalovaného a jednání ve věci
5. Žalobce proti napadenému rozhodnutí namítal zaprvé nezákonnost posouzení otázky, zda žalobce představuje aktuální nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Žalovaný vycházel zejména ze starších odsouzení žalobce, neprokázal ale existenci aktuálního, skutečného a dostatečně závažného ohrožení základních zájmů společnosti (viz čl. 27 směrnice) ze strany žalobce. Žalobce spáchal poslední trestnou činnost v roce 2015, tedy před 11 lety, z výkonu trestu odnětí svobody byl potom propuštěn v roce 2022. Po dobu propuštění z vazby (před nástupem do výkonu trestu odnětí svobody) a po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody se žalobce nedopustil, resp. nedopouští žádné trestné činnosti a vede řádný život. Žalobce obnovil vztah se svými dětmi, na které aktuálně platí výživné.
6. Zadruhé žalobce namítal, že napadené rozhodnutí postrádá dostatečné posouzení jeho přiměřenosti z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Žalobce v ČR žije již od roku 2001, jeho děti jsou občany ČR, jeho manželka a rodiče mají na území povolen trvalý pobyt. Žalobce uvedl, že je v pravidelném kontaktu se svou nezletilou dcerou, která potřebuje blízkost svého otce, a hradí na ni výživné. Žalobce upozornil na skutečnost, že dne 24. 4. 2026 zemřel P. N., manžel jeho bývalé manželky P. N., která je matkou žalobcových dětí. P. N. tedy potřebuje aktuální podporu při péči o jejich společné děti. Dále žalobce uvedl, že i jeho rodiče, M. Y. (narozená X) a N. Y. (narozený X), budou časem potřebovat více péče a pomoci, kterou by jim měl poskytnout právě žalobce. Žalovaný uvedené skutečnosti dostatečně nezohlednil, čímž porušil právo žalobce na ochranu rodinného a soukromého života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“), čl. 7 a čl. 24 Listiny základních práv Evropské unie, čl. 28 směrnice a rovněž čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Vedle toho podle žalobce nebyl v řízení dostatečně posouzen nejlepší zájem dítěte (resp. právo dětí na kontakt s otcem).
7. V této souvislosti žalovaný rovněž pochybil v tom, že neprovedl žalobcem navržené výslechy; tím porušil § 3, § 50 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Dále žalobce zpochybnil závěr žalovaného, že v současnosti již nebydlí se svou manželkou, paní D. I.
8. Žalovaný se s žalobou neztotožnil a navrhl její zamítnutí. K první žalobní námitce uvedl, že žalobce byl v minulosti odsouzen celkem pětkrát, přičemž čtyři záznamy jsou nadále vykazovány ve výpisu z evidence rejstříku trestů. Jednalo se přitom zejména o násilnou trestnou činnost motivovanou snahou o získání finančního prospěchu, které se žalobce dopouštěl v delším časovém období. Byť byl žalobce propuštěn před delší dobou (již před 4 lety), tak dosud neuběhla zkušební doba podmínečného propuštění (stanovena do 11. 2. 2027) V této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2018, č. j. 2 Azs 156/2018-49, nebo ze dne 19. 10. 2023, č. j. 7 Azs 306/2022-45. Žalobce svým jednáním prokázal, že jeho hodnotové nastavení jej dlouhodobě nevede k respektování pravidel společnosti. Vedle toho žalovaný poukázal na skutečnost, že není zřejmé, z jakých prostředků žalobce hradí výživné a své živobytí, neboť není oprávněn na území vykonávat žádnou ekonomickou činnost.
9. Ke druhé žalobní námitce uvedl, že žalobce nijak nekonkretizoval, v čem spočívá jeho pomoc bývalé manželce, P. N. Žalobce – jak vyplynulo ze shromážděných podkladů – řadu let neudržoval se svými dětmi kontakt, po samotném propuštění pak byl tento kontakt nepravidelný a méně častý. Žalobce rovněž nehradil výživné, jeho bývalá manželka na něj z toho důvodu podala trestní oznámení. Je třeba rovněž zohlednit, že syn žalobce je již zletilý a jeho dceři je 16 let, jedná se tedy o poměrně samostatné děti. Děti vyrůstají s matkou v X u Plzně, kdežto žalobce bydlí v Praze. Zájem o děti žalobce projevuje zejména v posledních 2 letech. Pokud jde o nejlepší zájem dítěte, odkázal žalovaný zejména na odůvodnění na str. 18 napadeného rozhodnutí. Zájem dítěte není absolutním kritériem, které by mělo automaticky přednost před jakýmkoliv veřejným zájmem. V této souvislosti žalovaný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19; případ žalobce by měl spadat do tzv. čtvrté kategorie, v jejímž rámci není zásadně povinností rozhodujícího orgánu přihlížet k nejlepšímu zájmu dítěte, s výjimkou případů, kdy to výslovně předpokládá právní úprava. I pokud by případ žalobce spadal do třetí kategorie dle kategorizace vymezené Ústavním soudem, tak by to automaticky neznamenalo převahu tohoto zájmu nad zájmem nad ochranou společnosti (v této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2025, č. j. 9 Azs 79/2025-47, nebo ze dne 27. 7. 2023, č. j. 4 Azs 18/2022-65).
10. Pokud jde o neprovedení navržených důkazů (zejména výslechu dětí žalobce, jeho manželky a rodičů), žalovaný upozornil, že žalobce dostatečně nespecifikoval, k prokázání jakých tvrzení by měly být tyto důkazy provedeny. Žalovaný nezpochybnil, že se žalobce aktuálně podílí na výživě a výchově svých dětí. Žalobce přitom neuvedl žádná specifika svého vztahu k dětem nebo jiným osobám, ke kterým by bylo třeba dále vést dokazování.
11. Při jednání ve věci strany setrvaly na svých stanoviscích a argumentaci. Žalobce zdůraznil, že v kontextu ochrany jeho rodinného života nelze požadovat, aby s ním jeho manželka (se kterou byl sezdán v roce 2013), která má v ČR povolen trvalý pobyt, odešla zpět na Ukrajinu. Dále zdůraznil, že v důsledku napadeného rozhodnutí by mohlo dojít k jeho trvalému odloučení od jeho dětí a celé rodiny; s ohledem na válečný konflikt na Ukrajině totiž nelze předpokládat, že by se rodina žalobce mohla přesunout za ním na Ukrajinu, popř. jej tam navštěvovat. Otec žalobce je potom invalidní a potřebuje žalobcovu podporu. Žalobce rovněž nesouhlasil se zařazením svého případu z hlediska ochrany nejlepšího zájmu dítěte do tzv. čtvrté kategorie; jeho situace se nachází přinejmenším na spodní hranici třetí kategorie. Žalobce rovněž tematizoval otázku oprávněnosti jeho pobytu na území od roku 2022 (je sním v současnosti vedeno řízení o správním vyhoštění); uvedl, že se domníval, že jeho pobyt je vzhledem k válce na Ukrajině oprávněný (v tomto smyslu se mu dostalo informace od pracovníka žalovaného).
12. Soud doplnil dokazování úmrtním listem P. N. narozeného dne X ze dne 6. 5. 2026, ze kterého zjistil, že P. N., jehož manželkou byla P. N., zemřel dne X.
13. Ostatní důkazní návrhy vznesené žalobcem, tedy konkrétně výslechy P. N., dětí žalobce, jeho rodičů a jeho současné manželky (popř. jejich čestná prohlášení) a dále potvrzení o úhradách výživného soud zamítl. Učinil tak z důvodu jejich nadbytečnosti. Rodinné poměry žalobce byly v dostatečné míře zjištěny ve správním řízení žalovaným; žalobce neuplatnil žádná skutková tvrzení nad rámec skutečností, které provedenými důkazy zjistil již žalovaný, jež by měla být navrženými důkazy prokázána. Žalovaný nezpochybňoval kontakt žalobce s jeho dětmi ani skutečnost, že žalobce v současné době plní svou vyživovací povinnost vůči nim. Žalovaný rovněž nezpochybňoval svazek žalobce s jeho současnou manželkou; otázka, zda žalobce v současné době bydlí se svou manželkou ve společné domácnosti se potom (byť je v napadeném rozhodnutí zmíněna) jeví jako marginální a pro posouzení věc nevýznamná. Při jednání soudu potom žalobce sice uvedl, že je jeho otec invalidní, ovšem aniž by blíže specifikoval jeho zdravotní stav a jaké z toho vyvozuje závěry ve vztahu k žalobci (aktuální potřeba péče). Soud proto vyšel z tvrzení žalobce obsaženého v žalobě, že předpokládá, že toliko v budoucnu budou jeho rodiče potřebovat zvýšenou péči a pomoc; žalobce ale nehovořil o aktuální potřebě péče. Takové tvrzení konečně ani nevznesl ve správním řízení. Ve výsledku tak zamítnuté důkazní návrhy nesměřovaly k doplnění již žalovaným zjištěného skutkového stavu; naopak byly zřejmě zamýšleny jako nástroj polemiky s právním hodnocením věci, tedy posouzením proporcionality zásahu do rodinného a soukromého života. K takovému účelu ale dokazování není prováděno.
III.
Posouzení žaloby
14. Městský soud v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobcem vymezených námitek, vycházel přitom v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného.
15. Žaloba není důvodná.
16. Městský soud se nejprve zabýval první žalobní námitkou týkající se naplnění základního předpokladu pro rozhodnutí podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, a sice že žalobce představuje dostatečně relevantní nebezpečí pro veřejný pořádek.
17. Podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, Ministerstvo žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu zamítne, jestliže je důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek.
18. Podle čl. 27 odst. 1 směrnice, s výhradou této kapitoly smějí členské státy omezit svobodu pohybu a pobytu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků bez ohledu na státní příslušnost z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví. Tyto důvody nesmějí být uplatňovány k hospodářským účelům. Podle odst. 2 téhož ustanovení, opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje. Osobní chování dotyčného jednotlivce musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Odůvodnění, která přímo nesouvisí s dotyčnou osobou nebo souvisejí s generální prevencí, nejsou přípustná.
19. Tuto žalobní námitku shledal nedůvodnou. Městský soud zejména odkazuje na podrobné zdůvodnění naplnění tohoto předpokladu v napadeném rozhodnutí. Žalovaný (zejména na str. 8 až 13 napadeného rozhodnutí) podrobně popsal, z jakých zjištění stran předchozího jednání žalobce vycházel při své úvaze o tom, zda žalobce představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení veřejného pořádku (srov. čl. 27 odst. 2 směrnice). Za stěžejní lze považovat zjištění, že žalobce, který na území pobývá již od roku 2001, se opakovaně (nikoliv pouze jednorázově) dopouštěl závažné trestné činnosti, která měla mnohdy násilnou povahu (viz rekapitulace v bodě 2 shora) a která byla ve většině případů vedena cílem opatřit si finanční prospěch. Časový rozptyl trestné činnosti žalobce byl přitom značný; nejedná se tedy o „uzavřenou“ kapitolu žalobcova života. Žalobce se naopak k trestné činnosti vracel opakovaně, prvního trestného činu této povahy se dopustil v roce 2004, ostatních potom v letech 2015 a 2016, v mezidobí se pak v roce 2012 dopustil jiného závažného trestného činu (řízení pod vlivem alkoholu a pokus o uplácení veřejného činitele). V mezidobí se žalobce rovněž opakovaně dopouštěl dopravních přestupků apod.
20. Městský soud je ve shodě s žalovaným toho názoru, že aktuálnost nebezpečí, které žalobce představuje pro veřejný pořádek, je třeba posuzovat právě v tomto kontextu, tedy v kontextu toho, že po dlouhou dobu více než deseti let svým jednáním opakovaně vyjadřoval lhostejnost k právním pravidlům platným na území České republiky. Žalobcovo jednání vypovídá o tom, že v souladu s jeho hodnotovým nastavením bylo se v případě potřeby (vidiny aktuálního prospěchu) uchýlit k různým „zkratkám“, nezákonné a zejména trestné činnosti, a to mnohdy násilné. Z tohoto dřívějšího jednání žalobce, opakovaného po relativně dlouhé časové období, lze usuzovat na aktuálnost nebezpečí, které žalobce představuje pro veřejný pořádek. Jestliže se žalobce protiprávního jednání dopouštěl po takto dlouhou dobu, potom je třeba, aby komplexní změnu svého přístupu k právním pravidlům a společenským normám osvědčil po časové období, které tomu bude adekvátní. Ve shodě s žalovaným městský soud období čtyř let od podmíněného propuštění žalobce z výkonu trestu odnětí svobody (únor 2022), po které se žádného zjištěného protiprávního jednání nedopustil, nepovažuje (právě v kontextu délky období, kdy naopak žalobce právní pravidla opakovaně porušoval) za dostatečně dlouhé k závěru o tom, že již aktuálně nepředstavuje nebezpečí pro veřejný pořádek. V této souvislosti žalovaný rovněž odkázal na přiléhavou judikaturu Nejvyššího správního soudu; lze tedy zopakovat že např. v rozsudku ze dne 29. 5. 2020, č. j. 2 Azs 29/2019-33, dospěl uvedený soud k závěru, že „předchozí protiprávní jednání žalobce ještě samo o sobě nepostačuje k zamítnutí žádosti o udělení povolení k přechodnému pobytu podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, neboť toto ustanovení má výhradně preventivní, nikoliv sankční charakter. Kriminální minulost žadatele ovšem bude velmi často výchozím bodem úvahy o tom, zda u žadatele i do budoucna existuje důvodné nebezpečí, že by mohl opět závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Při posuzování tohoto rizika je kromě závažnosti a povahy spáchaných trestných činů třeba zkoumat i další aspekty předmětného případu, jako je např. předcházející bezúhonnost či naopak opakování trestné činnosti u žadatele, chování žadatele ve vazbě či ve výkonu trestu a po propuštění, případně motiv, který jej ke spáchání trestného činu vedl, jeho postoj k dosavadní trestné činnosti atd. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019-40, ze dne 26. 9. 2018, č. j. 2 Azs 156/2018-49).“
21. V tomto kontextu je potom významné, že žalobce se nadále nachází ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (ta uplyne teprve k 11. 2. 2027; prozatím tedy trestní soud nerozhodl o tom, že se žalobce osvědčil, k tomu srov. § 91 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník). Ta přitom byla – s ohledem na závažnost trestné činnosti žalobce – stanovena soudem v relativně vysoké výměře 5 let; rovněž z pohledu trestního práva (které z hlediska ochrany společnosti představuje nástroj ultima ratio) je tedy v případě žalobce třeba významně delší časové období, po které musí osvědčit změnu svého přístupu k právnímu řádu (resp. schopnost a ochotu vést řádný život). Tím spíše lze takovéto delší časové období požadovat pro účely rozhodování o pobytovém oprávnění žalobce (případný výkon zbytku trestu odnětí svobody je třeba považovat za významnější zásah do jeho práv než neudělení pobytového oprávnění spojené s povinností opustit území ČR). V této souvislosti městský soud ve shodě s žalovaným odkazuje na dřívější rozhodnutí správních soudů. Nejvyšší správní soud tak např. v rozsudku ze dne 26. 9. 2018, č. j. 2 Azs 156/2018-49, konstatoval následující: „Ačkoli není vyloučeno, aby se v budoucnu ukázalo, že trestná činnost tvoří spolu s pobytem ve vězení uzavřenou kapitolu ve stěžovatelově životě, v době, kdy bylo rozhodováno o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky, ještě nebylo možné na stěžovatele v kontextu všech zjištěných okolností pohlížet jako na osobu, od níž závažné porušení veřejného pořádku nehrozí. I délka zkušební doby podmíněného propuštění (zde do roku 2021) má určitou vypovídací hodnotu o závažnosti potrestaného jednání u konkrétní osoby s určitými osobnostními charakteristikami, a může být nahlížena jako „rizikové“ období, kdy je potřeba hrozbou návratu do výkonu trestu zvýšit motivaci podmíněně propuštěného vyhnout se konfliktu se zákonem a vést řádný život. I když rozhodně nelze zjednodušeně říci, že překážka pro povolení k přechodnému pobytu trvá přesně po zkušební dobu podmíněného propuštění, určitou indicii, již nelze přehlížet, tato okolnost představuje.“
22. Touto optikou je třeba hodnotit i žalobní námitku, že se žalobce naposledy dopustil trestné činnosti před 10 lety. Je třeba uvážit, že v období po spáchání posledního trestného činu byl žalobce trestně stíhán a od roku 2018 do roku 2022 se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody. Fakticky až do roku 2022 bylo tedy žalobci páchání trestné činnosti znemožněno (výkon trestu odnětí svobody), nebo byl výrazně motivován k tomu, aby v páchání trestné činnosti nepokračoval (doba vedení trestního řízení; to bylo zčásti vedeno vazebně). Toto období tedy nelze považovat za relevantní. Období od podmíněného propuštění žalobce potom má jistou relevanci, jak ale soud již uvedl, nepovažuje jej – v kontextu dlouhodobé zejména trestní činnosti žalobce – za dostatečné; nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že je žalobce specificky motivován k dodržování právních pravidel hrozbou rozhodnutí, že vykoná zbytek trestu odnětí svobody.
23. Dále se městský soud zabýval druhou žalobní námitkou týkající se přiměřenosti napadeného rozhodnutí z hlediska zásahu do rodinného a soukromého života žalobce (resp. jeho rodinných příslušníků). Tuto skutečnost byl přitom žalovaný povinen posuzovat na základě čl. 8 Úmluvy a rovněž s ohledem na čl. 27 odst. 2 směrnice.
24. Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy, každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Podle odst. 2 téhož ustanovení, státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
25. Městský soud se i v tomto případě ztotožnil s tím, jak uvedenou otázku posoudil žalovaný v napadeném rozhodnutí (zejména na jeho str. 14 až 18). Předně, žalovaný soukromé a rodinné poměry žalobce zkoumal v dostatečné míře, zohlednil poměr žalobce k jeho dětem, rodičům, rovněž se zabýval situací manželky žalobce. Žalovaný přitom vysvětlil, z jakého důvodu (spočívajícím zejména v předchozí závažné trestné činnosti a dalším porušování právních předpisů) shledal zamítnutí žádosti o přechodný pobyt jako přiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce (resp. rovněž jeho rodinných příslušníků). Odůvodnění napadeného rozhodnutí je tedy dostatečné (napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné); úvahy, kterými byl žalovaný veden jsou v něm jednoznačně vyjádřeny. Žalobce tak svými žalobními námitkami spíše polemizuje s tím, jak žalovaný otázku přiměřenosti posoudil.
26. Ve vztahu k žalobcovým dětem (již zletilý A. J., narozený X, a nezletilá V. J., narozená X) žalovaný přesvědčivě zdůraznil, že žalobce po dlouhou dobu neplnil roli pečujícího rodiče (a konečně i v současné době není pečujícím rodičem, byť s oběma dětmi má v posledních několika letech pravidelný kontakt); společnou domácnost s P. N. (matkou dětí žalobce) podle zjištění žalovaného opustil již na Silvestra 2012 (tedy v době, kdy jeho dětem bylo 5 let, resp. 2 roky), následně měl rovněž problémy s plněním své vyživovací povinnosti (o tom konečně vypovídá trestní odsouzení za přečin zanedbání povinné výživy, kterého se žalobce dopustil v roce 2015). Se svými dětmi měl poté žalobce jen minimální kontakt, a to zvláště v období, kdy vykonával trest odnětí svobody; k obnovení kontaktu žalobce s jeho dětmi potom postupně došlo až po jeho podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (únor 2022); tento kontakt probíhá jak prostředky dálkové komunikace, tak prostřednictvím osobních setkání, na každodenní péči o své děti se ale žalobce nepodílí. Tuto péči zajišťuje matka dětí, P. N., dosud tak činila společně se svým manželem, P. N. Je tedy zřejmé, že péče o děti žalobce (zejména o jeho nezletilou dceru) je zajištěna. Ve shodě s žalovaným městský soud dále zdůrazňuje, že syn žalobce je již zletilý (současně nebylo zjištěno, že by měl např. zdravotní potíže, které by vyžadovaly péči ze strany třetích osob), v jeho případě tedy o potřebě péče ze strany žalobce vůbec nelze hovořit. Dceři žalobce je potom 16 let, i ona se tedy nachází ve věku, kdy nepotřebuje zvýšenou péči svých rodičů (třetích osob). Potřebnou péči o ni potom v dostatečné míře zajišťuje její matka (činila tak konečně po velkou většinu jejího života bez většího přispění žalobce); žalobce potom sám uvedl, že se na ní podílí rovněž jeho rodiče. Nezletilé dceři žalobce proto v důsledku napadeného rozhodnutí nehrozí významná újma na jejích právech, nehrozí ohrožení zájmu na její výchově a péči o ní. Nezletilá dcera žalobce přijde pouze o občasný osobní kontakt s žalobcem, byť ani ten není vyloučen, neboť v důsledku napadeného rozhodnutí není žalobci odepřena možnost do ČR znovu přicestovat (v rámci bezvízového styku s Ukrajinou), vyloučen ale není kontakt prostřednictvím prostředků dálkové komunikace.
27. Pokud jde o plnění vyživovací povinnosti, tak žalovaný nezpochybnil, že žalobce v současné době vyživovací povinnost plní. Zdůraznil ale, že tak činí prostřednictvím své manželky (finanční prostředky jsou zasílány z jejího bankovního účtu), což konečně v žalobě fakticky potvrdil i žalobce, a že není zřejmé z jakých prostředků (za situace, kdy v ČR nemůže vykonávat ekonomickou činnost) tak činí. Městský soud k tomu doplňuje, že plnění vyživovací povinnosti není vázáno na území ČR; pokud bude žalobce ekonomicky aktivní na Ukrajině, nebo na jiném místě, kde bude oprávněn pobývat, potom může vyživovací povinnost plnit distančně (finanční prostředky např. zasílat prostřednictvím bankovních institucí).
28. Rovněž úmrtí manžela P. N., ke kterému došlo krátce před vydáním napadeného rozhodnutí a které v něm není zohledněno, nezpochybňuje výše uvedené závěry. Potřeba osobní péče žalobce o jeho děti je zásadně umenšena s ohledem na jejich věk. Materiální podporu (zejména prostřednictvím hrazení výživného) potom žalobce může svým dětem poskytovat i distančně, jak soud uvedl v předchozím bodu.
29. Pokud jde o vztah žalobce k jeho rodičům, tak žalovaný vycházel ze skutečnosti, že nevyžadují žádnou nadstandardní péči, která by přesahovala rámec obvyklé příbuzenské výpomoci osobám v důchodovém věku. Rodiče žalobce vedou samostatnou domácnost a jsou soběstační (str. 18 napadeného rozhodnutí). Žalobce toto zjištění v žalobě nerozporoval, když uvedl, že jeho rodiče by mohli potřebovat více péče a pomoci v budoucnu. I z tvrzení žalobce tedy vyplývá, že tato potřeba není aktuální. Žalobce potom při jednání ve věci doplnil, že je jeho otec invalidní, toto tvrzení ale nijak nekonkretizoval. Městský soud tedy vycházel zejména ze zjištění, které učinil žalovaný, že otec žalobce trpí cukrovkou a v minulosti kvůli tomu přišel o prsty; s nemocí ale dlouhodobě umí žít a speciální péči nevyžaduje (str. 15 napadeného rozhodnutí).
30. Ve vztahu ke své manželce, D. I., potom žalobce neuplatnil žádná specifická tvrzení (narušení manželského života v žalobě nijak netematizoval). Městský soud sice souhlasí s žalobcem v tom, že závěr žalovaného o tom, že manželé spolu již netvoří společnou domácnost, je zkratkovitý (vycházel pouze ze zjištění, že manželka žalobce má nově hlášen pobyt na jiné adrese, než žalobce). Tato nepřesnost, resp. nedostatečně podložené zjištění, ale nemá větší význam. Vedle toho totiž žalovaný konstatoval, že manželka žalobce je na něm finančně nezávislá, má zajištěné ubytování, její pobytové oprávnění nebude v důsledku napadeného rozhodnutí ohroženo a že má na území vlastní rodinu (str. 15 a 18 napadeného rozhodnutí). Tato zjištění žalobce nijak nerozporoval.
31. Městský soud tedy shrnuje, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nepopřel, že v jeho důsledku bude žalobce zasažen zejména ve svém rodinném životě, nečiní tak konečně ani městský soud. Žalovaný nicméně přesvědčivě vysvětlil, že rodinné poměry žalobce nepředstavují takové okolnosti (zejména potřeba péče o děti, popř. jiné osoby), které by převážily nad zájmem na ochraně veřejného pořádku (k jeho ohrožení viz vypořádání první žalobní námitky).
32. Žalovaný rovněž nepochybil, když v předmětném řízení neprovedl další žalobcem navrhované důkazy, zejména nové (aktuální) výslechy rodinných příslušníků žalobce. S neprovedením uvedených důkazů se přesvědčivě vypořádal na str. 19 napadeného rozhodnutí, když je označil za nadbytečné, neboť jednak relevantní skutečnosti zjistil z jiných důkazů a současně žalobce neuplatnil taková tvrzení, která by vypovídala o relevantní proměně skutkového stavu (od posledního výslechu uvedených osob v předmětném řízení). S takovým hodnocením se městský soud ztotožňuje, žalovaný nepopíral či neignoroval zjištění, z nichž vyplývalo, že zamítnutím žádosti žalobce bude zasaženo do žalobcova rodinného života; žalobce nevysvětlil jaká další skutková zjištění – nad rámec těch, z jakých žalovaný vycházel – měla být navrženými důkazy učiněna. Shodně konečně soud odůvodnil zamítnutí obdobných důkazních návrhů, které žalobce vznesl v řízení před soudem (viz bod 13 shora).
33. Pokud jde o porušení principu nejlepšího zájmu dítěte, tak městský soud konstatuje, že jím se žalovaný dostatečně (byť nepřímo) zabýval při posouzení přiměřenosti zásahu do rodinného života žalobce a rovněž jeho rodinných příslušníků. Žalovaný dostatečně uvážil situaci zejména nezletilé dcery žalobce, V. J., vysvětlil, že se žalobce po dlouhou dobu na péči o ní nijak nepodílel apod. Z tohoto posouzení vyplynulo, že zamítnutí žádosti žalobce nebude pro jeho nezletilou dceru představovat významný zásah z hlediska jejích zájmů (zájmu na její výchově, péči o ní, na její výživě).
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
34. Vzhledem k tomu, že městský soud neshledal žádnou z žalobních námitek důvodnou, žalobu v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
35. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s odst. 7 s. ř. s. Ve věci úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec běžného výkonu úřední činnosti. Proto mu soud jejich náhradu nepřiznal.
36. Závěrem městský soud k námitce zástupkyně žalobce doplňuje, že v souladu s § 68 odst. 2 ve spojení s § 18 odst. 2 s. ř. s. jsou v rozhodnutí soudu účastníci řízení označeni údaji, které umožňují jejich identifikaci; mezi tyto údaje patří údaj o místě trvalého pobytu účastníka řízení, který je fyzickou osobou (nikoliv údaj o bydlišti, místu faktického pobytu účastníka řízení).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 31. srpna 2026
Mgr. Daniel Burda v. r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje M. H.