Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
40 A 3/2026 - 69.pdf
PDF · 0 B
No categories available
40 A 3/2026 - 69
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Václava Trajera a soudců Mgr. Lenky Havlíčkové a JUDr. Jiřího Derfla ve věci
navrhovatele: WATT & VOLT s. r. o., IČO: 04211677
sídlem Rybná č. p. 716/24, 110 00 Praha 1 – Staré Město
zastoupen advokátem Mgr. Martinem Dymáčkem, LL.M.
sídlem Na Poříčí 1067/25, 110 00 Praha 1
proti
odpůrci: Statutární město Most
sídlem Radniční 1/2, 434 01 Most
zastoupen advokátem JUDr. Tomášem Kindlem
sídlem Blatenská 3218/83, 430 01 Chomutov
o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy – Změny č. 3 Územního plánu města Most vydané usnesením Zastupitelstva města Most ze dne 20. 11. 2025, č. ZmM/0708/20/2025
takto:
I. Opatření obecné povahy – změna č. 3 Územního plánu Most, schválené usnesením Zastupitelstva města Most ze dne 20. 11. 2025, č. ZmM/0708/20/2025, pokud jde o
a) vymezení plochy „ZP-zeleň parková a parkově upravená“, a to v rozsahu částí pozemků parc. č. XA, XB, XC a XD v katastrálním území X, které jsou vyznačeny modrým ohraničením v následujícím výřezu hlavního výkresu změny č. 3 Územního plánu Most:
[OBRÁZEK]
[OBRÁZEK]
b) vymezení lokálního biokoridoru LBK 18, a to v rozsahu částí pozemků parc. č. XA, XB, XC a XD v katastrálním území X, které jsou vyznačeny růžovým ohraničením v následujícím výřezu hlavního výkresu změny č. 3 Územního plánu města Most:
[OBRÁZEK]
[OBRÁZEK]
se dnem právní moci tohoto rozsudku v textové i grafické části zrušuje.
II. Odpůrce je povinen zaplatit navrhovateli náhradu nákladů řízení ve výši 32 195,55 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
1. Navrhovatel se v návrhu na zrušení opatření obecné povahy podaném v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení části změny č. 3 Územního plánu města Most, schválené usnesením Zastupitelstva města Most ze dne 20. 11. 2025, č. ZmM/0708/20/2025, (dále též jen „změna č. 3“ nebo „OOP“) tak, jak je uvedeno ve výroku I.a) a I.b) tohoto rozsudku a to v textové i grafické části v rozsahu vymezení ploch pozemků navrhovatele parc. č. XA, parc. č. XB, parc. č. XC a parc. č. XD v k. ú. X (dále jen „předmětné pozemky“). Navrhovatel rovněž požadoval, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení.
Návrh
2. V podaném návrhu navrhovatel nejprve uvedl, že je vlastníkem předmětných pozemků a změna č. 3 je pokračováním dlouholetých snah odpůrce přeřadit původně zastavitelné předmětné pozemky navrhovatele do ploch nezastavitelných. Konstatoval, že změna č. 3 vymezuje na většině předmětných pozemků plochy „ZP – zeleň parková a parkově upravená“, a že je v řešeném území vymezen lokální biokoridor LBK 18. Odpůrce se prostřednictvím změny č. 3 snaží na předmětných pozemcích zregulovat tzv. bílé místo, které zde vzniklo v důsledku předchozích pochybení odpůrce, v jejichž důsledku zdejší soud nejprve zrušil v rozsahu částí předmětných pozemku nový územní plán z roku 2020 [rozsudek ze dne 6. 10. 2021, č. j. 40 A 3/2021 -47 (dále též jen „rozsudek č. 1“)], a následně i změnu č. 2 územního plánu města Most, kterou se odpůrce snažil vzniklé bílé místo již jednou nahradit novou regulací [rozsudek ze dne 10. 1. 2024, č. j. 40 A 7/2023 -72 (dále též jen „rozsudek č. 2“)]. Navrhovatel se proti změně č. 3 bránil již v průběhu jejího přijímání, kdy vznášel své připomínky.
3. Navrhovatel namítal, že se proti změně č. 3 bránil již v průběhu jejího přijímání, kdy vznášel své připomínky. Odpůrce však řádně nevypořádal jeho připomínky s tvrzením, že změna č. 3 není novou věcnou regulací předmětných pozemků, ale pouze zachycuje to, že po zrušení změny č. 2 zdejším soudem došlo na předmětných pozemcích k návratu k předchozímu znění územního plánu ve znění jeho změny č. 1 dle § 114 odst. 2 zákona č. 283/2021 Sb. , stavební zákon (dále jen „stavební zákon “). Odpůrce má za to, že pokud byly předmětné pozemky územním plánem ve znění změny č. 1 zařazeny do ploch nezastavitelných, zařazuje i územní plán ve znění změny č. 3 pozemky do nezastavitelných ploch s funkčním využitím ZP . Dle navrhovatele však takové řešení není možné, neboť změna č. 1 žádnou věcnou regulaci na předmětné pozemky nezaváděla, tyto nebyly předmětem změny č. 1. Navrhovatel zdůraznil, že funkční regulace předmětných pozemků přijatá územním plánem v roce 2020 byla zdejším soudem zrušena a stejně tak byla soudem zrušena i následná snaha odpůrce zařadit předmětné pozemky do funkční regulace prostřednictvím změny č. 2.
4. Navrhovatel dále uvedl, že pokud by snad byla změna č. 3 snahou odpůrce bílé místo na předmětných pozemcích nově zregulovat, učinil to v rozporu se zákonem a ustálenou judikaturou správních soudů. Změna č. 3 není ve vztahu k regulaci předmětných pozemků řádně odůvodněna a odpůrce se nezabýval proporcionalitou zásahu do vlastnického práva navrhovatele.
5. Navrhovatel rovněž namítal, že odpůrce provedl v návrhu změny č. 3 po opakovaném veřejném projednání podstatné úpravy regulace předmětných pozemků, které zasahují do vlastnického práva navrhovatele, avšak ohledně takto upraveného návrhu již v rozporu s požadavky stavebního zákona (zejména ust. § 103 odst. 1 stavebního zákona ) neproběhlo opakované veřejné projednání, ačkoli se nepochybně jedná o podstatnou změnu funkční regulace plochy. Tím došlo podle navrhovatele k porušení jeho práva, neboť k úpravám nemohl vznést své připomínky.
Vyjádření odpůrce
6. V písemném vyjádření k návrhu odpůrce navrhl, aby soud návrh zamítl. Uvedl, že nesdílí názor navrhovatele, že znění územního plánu po změně č. 1 pouze nesprávně převzalo funkční regulaci předmětných pozemků z územního plánu z roku 2020. Zdůraznil právo obce na samosprávu při tvorbě územního plánu. Jedná se přitom o dlouhodobý proces, který nelze dle odpůrce odbýt jako jeho písařskou chybu. V daném případě návrhem navrhovatele napadená změna č. 3 odpovídá změně č. 1 téhož územního plánu a vychází z ní. Poukázal na to, že změna č. 1 územního plánu nebyla u soudu žádným subjektem napadena a s ohledem na uplynutí zákonné lhůty ani být napadena již nemůže. Odpůrce uvedl, že převzetí původně zrušeného vymezení do grafické části změny č. 1 není žádnou písařskou chybou, jež by nastala v dlouhodobém a zodpovědném procesu schvalování změny č. 1 územního plánu, ale představuje vůli samosprávy setrvat na vymezení, které odpovídá jak zájmům samosprávy, tak i veřejnému zájmu na ochraně přírody a krajiny.
7. Odpůrce shrnul, že v souladu se změnou č. 1 změna č. 3 odpůrcova územního plánu respektuje zařazení dotčených pozemků mezi nezastavitelné plochy s funkčním vymezením zeleň parková a parkově upravená, případně plocha pro dopravu silniční (DS) a na pozemcích byl též ponechán lokální biokoridor LBK 18. Apeloval přitom na povinnost soudu řídit se při hodnocení zákonností územně plánovací dokumentace principy zdrženlivosti, proporcionality a subsidiarity a připomněl mu jeho úlohu, jíž je bránit jednotlivce před excesy v územním plánování, nikoliv územní plány dotvářet či korigovat.
8. Dle názoru odpůrce nebylo třeba nařídit ohledně předmětných pozemků nové projednání ve smyslu § 103 odst. 1 stavebního zákona , neboť má za to, že v daném případě nešlo o podstatné úpravy. Změnou č. 3 nebylo rozhodnuto o tom, které plochy jsou nezastavitelné, neboť to vyřešila již změna č. 1, ale bylo pouze vymezeno, o jakou zeleň na nich má jít.
Replika navrhovatele
9. Na vyjádření odpůrce reagoval navrhovatel písemnou replikou, v níž popřel tvrzení odpůrce, že tzv. bílé místo, které na předmětných pozemcích vzniklo po zrušení příslušné části územního plánu z roku 2020 rozsudkem č. 1, se mu podařilo řádně zaplnit již v rámci změny č. 1 z roku 2022. Změna č. 1 se totiž předmětných pozemků vůbec netýkala, což plyne z její textové i grafické části a celé logiky a geneze případu. Bílé místo na předmětných pozemcích tedy existovalo i po vydání změny č. 1 a tvrzení odpůrce je v přímém rozporu s jeho vlastními dřívějšími vyjádřeními a úkony, a to zejména s jeho snahou zaplnit bílé místo změnou č. 2 z roku 2023, kterou se následně neúspěšně pokoušel obhájit jak před zdejším soudem, tak před Nejvyšším správním soudem, i s průběhem procesu přijímání předmětné změny č. 3.
10. Dle navrhovatele je argumentace odpůrce o údajné regulaci předmětných pozemků změnou č. 1 pouze zástupná, a jejím jediným účelem je zastřít skutečnost, že odpůrce při vydání změny č. 3, stejně jako v případě změny č. 2, opět zcela rezignoval na požadavky, které na zaplnění bílého místa vzniklého zrušujícím rozsudkem klade zákon a ustálená judikatura správních soudů a které mu byly zdejším soudem i Nejvyšším správním soudem opakovaně vysvětleny.
11. S odkazem na ustálenou judikaturu správních soudů navrhovatel konstatoval, že ačkoli územní regulace spadá do kompetence samosprávy, nemůže probíhat na základě svévole a bez zohlednění práv dotčených osob. Právě proto zákon i judikatura stanoví územnímu plánování jasné mantinely, kdy obec smí své území regulovat pouze zákonem předvídaným způsobem, tedy řádným procesem, s řádným odůvodněním a při proporcionálním poměření dotčených zájmů. Zdejším soudem i Nejvyšším správním soudem bylo odpůrci opakovaně vysvětleno, že tyto mantinely nedodržuje, a právě proto mu soudy regulaci předmětných pozemků opakovaně rušily.
12. K výtce odpůrce, že navrhovatel nehájil svá práva v případě změny č. 1 a proto nemá právo na soudní ochranu v souladu se zásadou, že právo patří jen bdělým, navrhovatel zdůraznil, že změna č. 1 se předmětných pozemků vůbec netýkala, nebylo tedy proti čemu brojit. Ve všech ostatních případech po dobu 6 let, kdy odpůrce od roku 2020 do práv navrhovatele skutečně neoprávněně zasáhl, navrhovatel svá práva s nemalými náklady důsledně hájil, když v roce 2021 dosáhl rozsudkem č. 1 zrušení regulace předmětných pozemků v novém územním plánu, v roce 2024 dosáhl rozsudkem č. 2 zrušení regulace předmětných pozemků ve změně č. 2 (což následně potvrdil i Nejvyšší správní soud), a nyní musí svá práva hájit znovu v případě změny č. 3. Navrhovatel uvedl, že byl vždy aktivní i v procesu pořizování územně plánovací dokumentace (jejích změn), řádně uplatňoval námitky a připomínky a vždy usiloval o konstruktivní dialog s městem. Je to odpůrce, kdo tento dialog dlouhodobě ignoruje a namísto konstruktivního postupu opakovaně nezákonně zasahuje do vlastnického práva navrhovatele.
Jednání soudu
13. Při jednání soudu konaném dne 31. 8. 2026 setrval právní zástupce navrhovatele na podaném návrhu, přičemž odkázal na argumenty v tomto návrhu obsažené. Vysvětlil, že pokud v návrhu zmiňoval i plochu ZP- zeleň ochranná, izolační a ostatní a plochu DS – plocha pro silniční dopravu, pak tyto zmínil v souvislosti s celkovou regulací provedenou odpůrcem změnou č. 3 na plochách, které byly v předchozích soudních řízeních jejich předmětem. Trval však na tom, aby bylo zrušeno OOP v rozsahu petitu návrhu, tj. pokud jde o vymezení ploch ZP-zeleň parková a parkově upravená a vymezení lokálního biokoridoru LBK 18 v rozsahu částí předmětných pozemků.
14. Právní zástupce odpůrce se z nepředvídaných dopravních komplikací k nařízenému jednání nedostavil. Souhlasil však s projednáním a rozhodnutím věci v jeho nepřítomnosti.
15. Soud provedl při jednání listinné důkazy, a to dokumentací ke změně č. 1 včetně OOP, jak v její grafické, tak i textové části.
Předchozí rozhodnutí odpůrce a správních soudů o regulaci předmětných pozemků
16. Zastupitelstvo města Most schválilo dne 15. 12. 2020 usnesení č. ZmM/0657/13/2020, kterým vydalo formou opatření obecné povahy Územní plán Most (dále též jen „územní plán“). V části týkající se předmětných pozemků a vymezení lokálního biokoridoru LBK MO 18 podal právní předchůdce navrhovatele (Cindy Land s. r. o.) proti tomuto opatření obecné povahy u zdejšího soudu návrh na jeho zrušení. Zdejší soud rozsudkem ze dne 6. 10. 2021, č. j. 40 A 3/2021 -47, návrhu vyhověl a územní plán v navrhované části dnem právní moci rozsudku zrušil. Důvodem pro zrušení byla nepřezkoumatelnost rozhodnutí odpůrce o námitkách navrhovatele, neboť odpůrce nevypořádal námitku znehodnocení předmětných pozemků, dále nevypořádal námitku, ve které právní předchůdce navrhovatele namítal, že dosavadní funkční využití je plně v souladu s plánem odpůrce na zachování areálu Benedikt jako volnočasové zóny, přičemž jeho záměr penzionu s půjčovnou sportovního vybavení jej vhodně funkčně doplňuje, a námitku, že skutečnost, že předmětné pozemky spojují izolační zeleň s rekreačními plochami a vede přes ně pěší propojení okolní sídlištní zástavby (Liščí Vrch) k plochám příměstské rekreace, není v rozporu se záměrem vybudovat volnočasový areál, přičemž zůstane zachována funkce daných pozemků jako přístupové plochy do rekreačního areálu, nevypořádal vůbec. Dalším důvodem pro zrušení byla skutečnost, že odpůrce nereagoval na námitku právního předchůdce navrhovatele, že pokud návrh územního plánu vymezuje biokoridor LBK 18 v jiném rozsahu než dosavadní územní plán, je třeba takové rozšíření podložit důkazy o nezbytnosti tohoto vymezení tak, aby nedošlo k neodůvodněnému omezení dotčených subjektů. Krajský soud odpůrci současně vytkl, že nevysvětlil, co jej vedlo k závěru, že realizace a provoz záměru by znehodnotila snahu zachovat i nadále dosud nezastavěné pozemky s hlavním funkčním využitím jako plochy veřejné zeleně (parky) sloužící výhradně k rekreaci a odpočinku, neboť by byl narušen zamýšlený klidový charakter dané plochy. Tato prostá a nijak neodůvodněná konstatování měl krajský soud za zcela nedostatečná. Rozsudek nabyl právní moci dne 6. 10. 2021.
17. Dříve, než právní předchůdce podal u zdejšího soudu výše uvedený návrh, a tudíž i dříve, než soud ve věci rozsudkem č. 1 o tomto návrhu rozhodl, schválilo dne 24. 6. 2021 Zastupitelstvo města Most pořízení změny č. 1 územního plánu (usnesení č. ZmM/0824/16/2021). Změna č. 1 byla vydána formou opatření obecné povahy usnesením zastupitelstva ze dne 8. 9. 2022, č. ZmM/1126/23/2022 (tedy téměř rok poté, co nabyl právní moci rozsudek č. 1). Z výrokové části změny č. 1 je zřejmé, že se změny nikterak nepotýkají ploch, na nichž se nacházejí předmětné pozemky, tedy změnou č. 1 nebyly předmětné pozemky nikterak regulovány, změny se nedotýkaly ani rozšíření biokoridoru LBK 18. Nicméně v grafické části změny č. 1 byly předmětné pozemky i rozloha biokoridoru zakresleny tak, jak bylo zachyceno v územním plánu ze dne 15. 12. 2020, tedy před zrušení předmětných částí jako dosavadní stav územní dokumentace.
18. Dne 22. 6. 2023 vydalo Zastupitelstvo města Most formou opatření obecné povahy (usnesením zastupitelstva č. ZmM/0227/6/2023) změnu č. 2. Vzhledem k tomu, že odpůrce s plochami, na nichž se nacházejí předmětné pozemky naložil způsobem, jako by byly stále součástí územního plánu ze dne 15. 12. 2020, podal navrhovatel proti této změně u zdejšího soudu návrh na zrušení příslušné části změny č. 2 územního plánu. Věc byla vedena pod sp. zn. 40 A 7/2023 . Soud rozsudkem č. 2 ze dne 10. 1. 2024 návrhu navrhovatele vyhověl a změnu č. 2 územního plánu v navrhované části dnem právní moci rozsudku zrušil, a to pro jeho nezákonnost a nepřezkoumatelnost. Odpůrce totiž opět nedostál své povinnosti náležitě odůvodnit, co jej vedlo k tomu, že změnil funkční využití ploch na všech předmětných pozemcích, a to v plném rozsahu ze zastavitelných ploch na nezastavitelné, a to PZ.1 park a ZO zahrnující plochu Z100. Současně nebyly ze změny č. 2 patrné úvahy, které vedly odpůrce k rozšíření biokoridoru LBK 18 oproti původnímu umístění. Soud rovněž konstatoval, že odpůrce postupoval v rozporu s citovaným ustanovením § 55 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb. , o územním plánování a stavebním řádu, (dále jen „starý stavební zákon “) jakož i s judikaturou Nejvyššího správního soudu a svým nezákonným postupem fakticky znemožnil navrhovateli bránit se proti změně č. 2 pádnými argumenty ve vztahu k předmětným pozemkům, zejména pokud jde o jejich zařazení, a rovněž ve vztahu k rozšíření biokoridoru LBK 18 oproti původnímu umístění. Jak vyplývá z rozsudku č. 2 soud při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že i po zrušení části územního plánu ze dne 15. 12. 2020, týkající se předmětných pozemků, s nimi odpůrce naložil způsobem jako by byly stále součástí územního plánu ze dne 15. 12. 2020. Z grafické části bylo zřejmé, že jejich funkční zařazení bylo provedeno stejným způsobem jako tomu bylo v grafické části územního plánu ze dne 15. 12. 2020. Z průběhu procesu schvalování změny č. 2 vyplývá, že odpůrce nikterak neprojednával ani neschvaloval „nové“ zařazení předmětných pozemků a nové znění textu vyplňujícího mezeru vzniklou po zásahu zrušujícího rozsudku, tedy kromě nově vzniklé plochy Z100, která je součástí ZO částečně zasahující i do předmětných pozemků. V textové části chybělo jakékoli odůvodnění zařazení předmětných pozemků do plochy PZ.1.
19. Proti rozsudku č. 2 podal odpůrce kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 2. 2025, č. j. 8 As 48/2024 -68, kasační stížnost zamítl.
20. Usnesením ze dne 20. 11. 2025, č. ZmM/0708/20/2025, rozhodlo Zastupitelstvo města Most o změně č. 3. Mezi účastníky není sporu o tom, že předmětné pozemky ani biokoridor LBK 18, nejsou součástí provedených změn, a že předmětné pozemky a biokoridor jsou v grafické části územního plánu po změně č. 3 vymezeny zcela shodně jako byly vymezeny v nově pořizovaném územím plánu schváleném dne 15. 12. 2020.
Posouzení věci soudem
21. Soud se při posuzování daného návrhu nejprve zabýval splněním podmínek řízení, přičemž dospěl k závěru, že je věcně a místně příslušný k projednání návrhu, dále že navrhovatel je aktivně legitimován k podání předmětného návrhu ve smyslu § 101a odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , přičemž tak učinil i v zákonné lhůtě stanovené v § 101b odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. K tomu soud též uvádí, že aktivně legitimovaným k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy je ve smyslu § 101a odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ten, kdo tvrdí, že byl zkrácen na svých právech vydaným opatřením obecné povahy. Aktivní legitimace navrhovatele se tak zakládá tvrzením o dotčení na jeho právech. Pro splnění podmínky aktivní legitimace tedy musel navrhovatel především tvrdit existenci jemu náležejících subjektivních práv, která byla opatřením obecné povahy dotčena (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 -120). V daném případě je navrhovatel vlastníkem předmětných pozemků, u nichž mělo dojít na základě změny č. 3 ke změně jejich zařazení do nezastavitelných ploch, když podle původního územního plánu byly předmětné pozemky zařazeny mezi zastavitelné plochy, čímž došlo ke zmaření realizace záměru navrhovatele. Proti provedení této změny ve změně č. 3 brojí navrhovatel tímto návrhem. Není tedy důvodu pochybovat o jeho aktivní legitimaci, když v podaném návrhu uvedl dostatečná tvrzení stran zkrácení na svých právech. Ve věci je tak seznatelně dán zájem navrhovatele na tom, jakým způsobem bude moci pozemky dotčenou změnou územního opatření dál využívat, a jak mohou být, či jsou, zasažena jeho práva.
22. Soud dále uvádí, že rozsah soudního přezkumu opatření obecné povahy v řešeném případě byl dán § 101b odst. 2 a § 101d odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , z nichž vyplývá, že soud přezkoumává opatření obecné povahy pouze v rozsahu uplatněném navrhovatelem v návrhu. Povinností navrhovatele je proto tvrdit, že opatření obecné povahy nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení i zdůvodnit. Nad rámec návrhových bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného opatření obecné povahy, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného opatření obecné povahy podle § 101b odst. 4 ve spojení s § 76 s. ř. s. s. ř. s.
23. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující, pro posouzení věci podstatné, skutečnosti.
24. Veřejnou vyhláškou ze dne 9. 1. 2025 bylo oznámeno veřejné projednání návrhu změny č. 3 na den 5. 2. 2025. Podle Zápisu č. 01/2025 z veřejného projednání návrhu změny č. 3 byly zpracovatelem změny č. 3 představeny jednotlivé změny formou prezentace. Proti návrhu změny č. 3 podal navrhovatel připomínky, v nichž namítal, že návrh je ve vztahu k předmětným pozemkům nepřezkoumatelný a vnitřně rozporný, neboť z něho nebylo patrné, jakým způsobem byly předmětné pozemky navrhovatele regulovány a jaké funkční vymezení bylo na nich návrhem stanoveno, a že současně v tomto směru existuje rozpor mezi textovou a grafickou částí návrhu. Poukázal na to, že z výkresu základního členění návrhu je zřejmé, že návrh vymezoval na pozemcích plochu změn Z.87 (dopravna silniční – nemotorová, pěší) a Z.100 (zeleň ochranná a izolační). V hlavním výkresu návrhu byly předmětné pozemky vymezeny jako plochy ZO (zeleň ochranná a izolační) a DS (doprava silniční). Současně byl na části předmětných pozemků v hlavním výkresu návrhu vymezen lokální biokoridor LBK 18. Z textové části návrhu vyplývalo, že nově provedené změny jsou v textu návrhu vyznačeny modrou barvou v případě, kdy dochází ke změně v souvislosti s přijetím nového stavebního zákona nebo červenou barvou, kterou jsou označeny věcné změny. Z textové části návrhu bylo zřejmé, že ve vztahu k plochám změn Z.87 a Z.100 došlo pouze k drobným revizím v souvislosti s přijetím nového stavebního zákona (doplněním pojmu „doprava“ u plochy Z.87 a doplněním slova „a“ u plochy Z.100). Ve vztahu k vymezení funkčních ploch na předmětných pozemcích však textová část návrhu neobsahovala ničeho. Z textové části návrhu současně vyplývalo, že ve vztahu k lokálnímu biokoridoru LBK 18 nebyly provedeny žádné formální ani věcně změny. Navrhovatel poukázal na rozsudky správních soudů s tím, že v jejich důsledku je dotčená část plochy tzv. bílým místem bez regulace, v rámci kterého není veden ani lokální biokoridor LBK 18, a pokud měl návrh na pozemcích obnovit jejich funkční využití a vedení lokálního biokoridoru LBK 18, jak vyplývá z grafické části návrhu, pak měl pořizovatel tuto změnu v textové části návrhu řádně odůvodnit, což se však nestalo. Podle návrhu vyhodnocení připomínek pořizovatel konstatoval, že plochy budou opět převedeny do tzv. „bílých ploch“ tak, jak požaduje navrhovatel, tudíž pořizovatel doporučuje připomínce vyhovět.
25. Veřejnou vyhláškou ze dne 7. 8. 2025 bylo oznámeno konání opakovaného veřejné projednání návrhu změny č. 3 na den 3. 9. 2025, jehož se nikdo nezúčastnil. I proti tomuto návrhu podal navrhovatel připomínky, nicméně vzhledem k tomu, že návrh již zcela respektoval rozsudky správních soudů a převzal bílé místo, jak vyplývá z níže připojeného obrázku (obrázek č. 1) avšak nezohlednil pouze tu část, která se týkala biokoridoru LBK 18, měla navrhovatel za to, že se jedná toliko o písařskou chybu a požadoval její opravení.
Obrázek č. 1
[OBRÁZEK]
26. V rozporu s návrhem změny projednaným v opakovaném veřejném projednání rozhodl odpůrce o změně č. 3 tak, že tato vymezuje na většině předmětných pozemků plochy „ZP – zeleň parková a parkově upravená“, a že je v řešeném území vymezen lokální biokoridor LBK18, aniž by ovšem z grafické či textové části bylo patrno, že se jedná o změnu. Tato skutečnost je patrná z výřezu z hlavního výkresu změny č. 3 (obrázek č. 2).
[OBRÁZEK]
Obrázek č. 2
27. V odůvodnění územního plánu v bodě 12. Vyhodnocení připomínek, kdy připomínka navrhovatele byla řešena jako první v pořadí, je uvedeno, že připomínce navrhovatele není vyhověno, neboť „pořizovatel v souladu s § 114 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb. zajistil, aby územně plánovací dokumentací nevznikla tzv. bílá místa. Ustanovení tohoto paragrafu zakotvuje základní zásadu územního plánování na úrovni obcí. Jeho hlavním účelem je zajistit komplexní a jednotný přístup k využití území obce a eliminovat tzv. bílá místa – tedy části obce, na které by se územní plán nevztahoval. V praxi to znamená, že není přípustné, aby nějaká část obce zůstala neplánovaná. Každý metr čtvereční správního území obce musí být v územním plánu zařazen do některé z funkčních ploch. Tím je zajištěno, že jakékoli záměry (např. výstavba, změna využití, investice) budou možné jen v souladu s územním plánem. Dále pořizovatel jednal v souladu s § 114 odst. 2 stavebního zákona , který stanovuje, že při zrušení změny (části) územně plánovací dokumentace platí územně plánovací dokumentace ve znění před touto změnou. V tomto případě se jedná o Změnu č. 1 územního plánu Most. Toto ustanovení má ochranný a stabilizační účinek – pokud soud nebo jiný orgán zruší změnu územního plánu, neznamená to prázdné místo, ale návrat ke stravu před změnou. Tím se zajišťuje právní kontinuita a jistota.“ Ve stejné části odůvodnění pak doplnil, že „při nejbližší pořizované změně bude vyřešeno území, které bylo zrušeno rozsudkem krajského soud v Ústí nad Labem č. j. 40 A 7/2023 -72 ze dne 10. 1. 2024, kdy soud rozhodl o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy – Změny č. 2 Územního plánu města Most“.
28. Soud provedl důkaz dokumentací týkající se změny č. 1. Z odůvodnění změny č. 1 územního plánu města Most na str. 3 bodu A (postup při pořízení územního plánu) v 6. odstavci je uvedeno: Provedené změny byly graficky vyjádřeny ve výkresech i odůvodnění změny č. 1 formou barevného zvýraznění. V uvedeném rozsahu a souvislostech byly provedeny též úpravy textové výrokové části a odůvodnění doplněné o formální technické úpravy. Z textové ani grafické části změny č. 1 přitom nevyplývá, že by jejím předmětem byly plochy, na nichž se nacházejí předmětné pozemky. Jakým způsobem byly zvýrazněny změny provedené změnou č. 1 je patrné z výřezu hlavního výkresu změny č. 1 (obrázek č. 3), který je vyznačen stejně jako pokračování textu odůvodnění tohoto rozsudku na další jeho straně.
[OBRÁZEK]
Obrázek č. 3
29. V tomto výřezu je plocha, na níž se nacházejí i předmětné pozemky vyznačena obrysem v zelené barvě. Z tohoto výřezu, jakož i následně z navazující textové části změny č. 1, vyplývá, že změnou prošly např. plochy Z65, Z88 či Z64a. Jejich červené zvýraznění v grafické částí je zcela evidentní, stejně jako modré zvýraznění v textové části odůvodnění změny č. 1 v kapitole C., kde je u každé plochy, jíž se změna č. 1 dotýká doplněn text v modrém provedení. Žádná změna, která by se dotýkala ploch, na nichž se nacházejí předmětné pozemky, v textové ani grafické části změny č. 1 zaznamenána není. Nedotkla se ani biokoridoru LBK 18. Je tedy mimo jakoukoli pochybnost, že předmětné pozemky nebyly změnou č. 1 nikterak dotčeny, jejich funkční využití nebylo řešeno.
30. V posuzovaném případě navrhovatel brojí proti vymezení ploch ZP – zeleň parková a parkově upravená v rozsahu předmětných pozemků a proti vymezení lokálního biokoridoru LBK 18, v rozsahu částí předmětných pozemků tak, jak je stanovila změna č. 3, neboť má za to, že poté, co bylo soudem vyhověno jeho předchozím návrhům, vznikla bílá místa a pokud je měl odpůrce v úmyslu regulovat tak, jak ve změně učinil, měl tak rovněž ohledně těchto ploch a lokálního biokoridoru LBK 18 učinit zákonným postupem. Odpůrce se naopak domnívá, že změnu v požadovaném rozsahu nebylo třeba projednávat, neboť po novele stavebního zákona již nelze aplikovat § 55 starého stavebního zákona a v době projednávání změny č. 3 na předmětných plochách nebyla bílá místa, ale byl nastolen stav účinný na základě změny č. 1.
31. Soud předně posoudil, podle kterého stavebního zákona měla být změna č. 3 projednána a vydána. Podle § 334a odst. 2 nového stavebního zákona , se pro přechodná ustanovení týkající se územního plánování považuje za den nabytí účinnosti tohoto zákona 1. 7. 2024.
32. Podle § 323 odst. 9 nového stavebního zákona se podle dosavadních právních předpisů dokončí jen pořizování návrhu územního plánu nebo jeho změny, bylo-li přede dnem nabytí účinnosti nového stavebního zákona zahájeno veřejné projednání nebo opakované veřejné projednání jeho návrhu.
33. V posuzované věci se první veřejné projednání konalo dne 5. 2. 2025 a opakované veřejné projednání dne 3. 9. 2025. Obě projednání tedy byla zahájena až po 1. 7. 2024. Je proto třeba přisvědčit odpůrci, že změnu č. 3 bylo třeba projednat a vydat podle nového stavebního zákona zákona č. 283/2021 Sb. , nikoli podle zákona č. 183/2006 Sb. Tento závěr je v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2026, č. j. 10 As 182/2025 -57. Nejvyšší správní soud zde vyložil, že veřejné a opakované veřejné projednání jsou samostatnými fázemi pořizování územně plánovací dokumentace. Jestliže některá z těchto fází byla zahájena po 1. 7. 2024, dokončí se proces projednání a na něj navazující schvalovací proces podle nového stavebního zákona .
34. Přestože tedy při posouzení zákonnosti přijetí změny č. 3 nelze již aplikovat § 55 odst. 3 starého stavebního zákona , je obsahově obdobná povinnost reagovat na zrušení územně plánovací dokumentace nebo její části upravena v § 114 odst. 1 nového stavebního zákona
35. Na tomto místě považuje soud za podstatné shrnout genezi celého případu, a to od přijetí (nového) územního plánu. Dne 15. 12. 2020 byl schválen nový územní plán. Ten změnil funkční využití pozemků navrhovatele ze zastavitelných na nezastavitelné a rozšířil přes jeho pozemky vedení lokálního biokoridoru LBK 18. V tomto rozsahu, tedy v rozsahu předmětu tohoto řízení byl územní plán rozsudkem č. 1 zrušen. Dnem právní moci tohoto rozsudku, tj. dnem 6. 10. 2021, zůstalo v napadené části v územním plánu odpůrce bílé místo. Je tomu tak proto, že nebyla zrušena změna (či jeho část) územního plánu, ale část nového územního plánu. Skutečnost, že po zrušení části nového územního plánu zůstalo na předmětných plochách bílé místo, potvrzuje i judikatura Nejvyššího správního soudu. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2015, č. j. 6 As 155/2014 -73, totiž platí, že zruší-li soud část nového územního plánu, předchozí územní plán se v tomto rozsahu neobnovuje. Dotčené území je bez územně plánovací regulace („bílé místo“) a nahlíží se na ně jako na území obce bez územního plánu. Naproti tomu při zrušení části změny územního plánu zůstává účinný plán v podobě před touto změnou.
36. Téměř rok poté, co v důsledku rozhodnutí soudu vyjádřeného v rozsudku č. 1 vznikla v územním plánu na předmětných pozemcích bílá místa, schválilo zastupitelstvo odpůrce změnu č. 1 (dne 8. 9. 2022). Tato změna se nikterak nedotýkala předmětných pozemků ani lokálního biokoridoru LBK 18, což je pochopitelné, neboť Zastupitelstvo města Most schválilo pořízení změny č.1 již 24. 6. 2021, tedy před vydáním rozsudku č. 1, tudíž v době, kdy nebylo zřejmé, že na předmětných plochách vzniknou bílá místa. Předmětné pozemky a lokální biokoridor byly zaznamenány v grafické části změny č. 1 tak, jak byly zaznamenány v územním plánu z 15. 12. 2020 a nebylo nikterak reflektováno, že došlo ke zrušení části nového územního plánu rozsudkem č. 1.
37. Je třeba zdůraznit, že na přijetí změny č. 1 dopadal režim starého stavebního zákona . Proto platilo, že zruší-li tedy správní soud část územního plánu a cílem pořizovatele územního plánu je opětovné vtělení zrušené části v upraveném znění (vyhovujícím zrušujícímu rozsudku) do územního plánu, musí pořizovatel provést změnu územního plánu ve smyslu § 55 odst. 3 stavebního zákona legislativně technicky tak, aby vyplnil mezery vzniklé zrušením jednotlivých částí, tj. projednat a schválit celé nové znění textu vyplňujícího mezeru vzniklou po zásahu zrušujícího rozsudku. Za správný naopak nelze považovat postup, kdy pořizovatel v rámci změny územního plánu upraví jeho text způsobem, jako by byly zrušené části nadále jeho součástí a poté vydá úplné znění územního plánu, z nějž teprve bude zřejmé, jak s jednotlivými zrušenými částmi naložil. Zrušené části územního plánu totiž již právně neexistují, nezůstává tak nic, co by mohlo být změněno. Tyto závěry vyplývají z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 7 As 30/2020 -34.
38. Této skutečnosti si byl odpůrce dobře vědom, neboť se pokusil regulovat plochu v rozsahu předmětných pozemků a rozšířit lokální biokoridor LBK 18 až změnou č. 2 schválenou jeho zastupitelstvem dne 22. 6. 2023. Tuto změnu napadl navrhovatel u soudu a rovněž byl s požadavkem na zrušení předmětné části změny úspěšný. I Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 8 As 48/2024 -68 potvrdil, že textová a grafická část změny č. 2 byly ve vztahu k LBK 18 v rozporu, a že odpůrce řádně nevysvětlil, proč má být biokoridor vymezen právě na pozemcích navrhovatele a proč nepostačuje jiné řešení. Zregulovat část plochy, na níž se po předchozím zásahu soudu vytvořila bílá místa, se odpůrci nepodařilo. V části ploch, na nichž se nacházejí předmětné pozemky a lokální biokoridor LBK 18, zůstala i po změně č. 2 bílá místa.
39. Z výše uvedeného vyplývá, že názor odpůrce, že změnou č. 3 nebylo rozhodováno o tom, které plochy jsou nezastavitelné, neboť to vyřešila již změna č. 1, ale bylo pouze vymezeno, o jakou zeleň na nich má jít, a že k takovému postupu byl veden § 114 odst. 2 nového stavebního zákona je nesprávný.
40. Za účinnosti nového stavebního zákona zahájil odpůrce proces schválení změny č. 3. Proti návrhu změny č. 3 podal navrhovatel připomínky, neboť ani v tomto případě nebyla odpůrcem stále shodná regulace nikterak odůvodněna. Sám pořizovatel změny územního plánu (Magistrát města Most, odbor rozvoje a dotací) vyhodnotil tuto připomínku jako důvodnou a konstatoval, že plochy budou opět převedeny do tzv. „bílých ploch“ dle požadavku navrhovatele. V návrhu při opakovaném veřejném projednání skutečně bylo v grafické části návrhu změny č. 3 vyznačena plocha v rozsahu předmětu řízení bílou barvou. Nicméně, zastupitelstvo odpůrce schválilo změnu č. 3 v podobě napadeného OOP. V rozporu s návrhem předloženým pro opakované veřejné projednání, v rozporu s rozsudky zdejšího soudu, v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu, v rozporu s požadavkem pořizovatele změny č. 3, a především v rozporu se stavebním zákonem .
41. Ustanovení § 114 odst. 2 nového stavebního zákona stanoví, že při zrušení změny územně plánovací dokumentace platí územně plánovací dokumentace ve znění před touto změnou. Právní stav před změnou č. 2 však v rozhodném rozsahu netvořilo vymezení PZ.1, a LBK MO 18, nýbrž právě bílé místo vzniklé pravomocným zrušením části územního plánu z roku 2020. Ustanovení § 114 odst. 2 , které nabylo účinnosti dne 1. 7. 2024, proto nemohlo obnovit regulaci, kterou soud zrušil již v roce 2021. Účinky zrušujícího rozsudku nastaly pravomocí rozsudku podle § 101d odst. 2 soudního řádu správního . Nabytím účinnosti nového stavebního zákona nedošlo ke změně již nastalých právních účinků pravomocného zrušujícího rozsudku. Ani jeho přechodná ustanovení neposkytují podklad pro obnovení regulace, která již právně neexistovala.
42. Pokud chtěl odpůrce nově regulovat dosavadní bílé místo vymezením ploch zeleně a lokálního biokoridoru, šlo o přijetí nové normativní regulace. Nešlo o technické promítnutí dříve platného stavu, neboť takový stav po zrušujících rozsudcích neexistoval.
43. Podle § 111 odst. 5 nového stavebního zákona se při pořizování změny postupuje obdobně podle § 93 až § 104 téhož zákona. Návrh musí být zveřejněn a veřejné projednání oznámeno veřejnou vyhláškou (§ 93 odst. 5 a § 96 ). Každý může proti návrhu uplatnit odůvodněné připomínky (§ 97 ). Pořizovatel v součinnosti s určeným zastupitelem zpracuje návrh vyhodnocení připomínek; navrhuje-li připomínce nevyhovět nebo vyhovět jen částečně, musí je odůvodnit (§ 98 odst. 2 ).
44. Tyto zákonné požadavky mají v posuzované věci zásadní význam. Navrhovatel byl oprávněn se vyjádřit k tomu, zda je zásah do jeho vlastnického práva odůvodněn konkrétním veřejným zájmem, zda je nezbytný a zda byl zvolen nejšetrnější prostředek. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 8 As 48/2024 -68 zdůraznil, že změna zastavitelných ploch na nezastavitelné musí být podložena dostatečně závažnými a konkrétními důvody. U vymezení LBK 18 musí odpůrce vysvětlit zejména, proč je jeho vedení nutné právě na dotčených pozemcích, proč nepostačuje původní řešení a proč nelze zvolit jiné vedení. Obecný poukaz na význam ochrany zeleně nebo územního systému ekologické stability sám o sobě nepostačuje.
45. Soud ze správního spisu ověřil, že návrh změny č. 3 projednaný při opakovaném veřejném projednání dne 3. 9. 2025 neobsahoval sporné vymezení ploch zeleně a LBK 18. Vydaná změna č. 3 ve své grafické části však toto vymezení obsahuje. Tím došlo po projednání k úpravě návrhu, která negativně zasáhla do vlastnického práva navrhovatele, aniž měl možnost k upravené dokumentaci uplatnit připomínku.
46. Taková úprava je podstatnou úpravou podle § 103 odst. 1 nového stavebního zákona . Nelze ji považovat za jiný způsob grafického vyjádření nebo za vnitřní uspořádání prostorových dat, které zákon výslovně z pojmu podstatné úpravy vyjímá. Mění totiž funkční regulaci konkrétních pozemků a znovu na ně ukládá omezení, která byla předchozími rozsudky zrušena.
47. Při podstatné úpravě je pořizovatel povinen bez zbytečného odkladu nařídit nové projednání v rozsahu podstatné úpravy (§ 103 odst. 1 a 3 nového stavebního zákona ). Schvalující orgán může dát pokyny k úpravě návrhu, avšak vyvolají-li podstatnou úpravu, postupuje se obdobně podle § 103 (§ 104 odst. 2 a 3 nového stavebního zákona ). Tato procesní záruka chrání nejen vlastníky dotčených nemovitostí, ale umožňuje též dotčeným orgánům posoudit aktuální podobu regulace. Již v rozsudku č. 1 zdejší soud zdůraznil, že v daném případě jde o změnu funkčního využití plochy, která zahrnuje předmětné pozemky, a tato změna zjevně negativně zasahuje do práv vlastníka předmětných pozemků. Nejedná se tedy o situaci, kdy se vlastník pozemku domáhá změny funkčního využití dotčené plochy, aby na pozemku mohl realizovat svůj záměr, nýbrž o situaci, kdy se vlastník pozemku brání proti změně funkčního využití dotčené plochy, neboť tato změna jeho záměr znemožňuje. Vzhledem k tomu, že změnu funkčního využití neinicioval právní předchůdce navrhovatele, ale sám odpůrce, mělo být vypořádání jednotlivých námitek právního předchůdce navrhovatele dle krajského soudu o to podrobnější a pečlivě odůvodněno, což se však nestalo.
48. Z výše uvedených důvodů je třeba uzavřít, že odpůrce netvrdil a tudíž ani neprokázal, že by po doplnění sporných ploch a LBK 18 do návrhu proběhlo nové projednání ve smyslu § 103 nového stavebního zákona . Navrhovatel tak byl zbaven možnosti uplatnit připomínky proti regulaci v podobě, v níž byla nakonec vydána. Napadená část změny č. 3 proto nebyla vydána zákonem stanoveným způsobem.
49. Nejen nezákonností, ale rovněž nepřezkoumatelností trpí napadené OOP v přezkoumávaném rozsahu. Z textové a grafické části změny č. 3 totiž není seznatelné, zda sporné vymezení ploch zeleně a LBK 18 bylo oproti projednanému návrhu změněno, z jakých podkladů odpůrce vycházel a z jakých konkrétních důvodů zvolil právě toto řešení. Vydaná regulace tak nevytváří dostatečně určitý a přezkoumatelný podklad pro posouzení její zákonnosti.
50. Nejvyšší správní soud již ve vztahu ke změně č. 2 v rozsudku č. j. 8 As 48/2024 -68 vyslovil, že textová a grafická část územního plánu musí být ve vzájemném souladu. Pouhé zakreslení biokoridoru v grafické části nepostačuje, odporuje-li mu textová část. Jestliže odpůrce ve změně č. 3 pouze bez zřejmého označení a bez řádného odůvodnění převzal vymezení, které bylo v minulosti zrušeno, nezhojil vady vytčené v předchozích rozsudcích. Neprokázal zejména, proč je nutné znovu vymezit plochy zeleně právě na dotčených pozemcích, jaký konkrétní veřejný zájem převažuje nad vlastnickým právem navrhovatele a proč je nezbytné vést LBK 18 v nyní vymezeném rozsahu. Soud nezpochybňuje význam ochrany životního prostředí ani význam územního systému ekologické stability. Přezkum soudu však nesměřuje k nahrazení územně plánovací úvahy odpůrce vlastní úvahou soudu. Jeho předmětem je ověření, zda odpůrce přijal regulaci zákonným postupem, srozumitelně a na základě konkrétních důvodů, které umožňují přezkoumat její přiměřenost. Tyto podmínky napadená část změny č. 3 nesplňuje.
51. Soud znovu opakuje, že si je vědom judikatury Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá, že do stanovení funkčního využití území mohou správní soudy zasahovat pouze minimálně, neboť jim nepřísluší přezkoumávat, zda bylo pro určitý pozemek či území vhodnější zvolit ten či onen způsob funkčního využití. Úkolem správních soudů tudíž není určovat, jakým způsobem má být určité území využito a aktivně dotvářet územní plánování (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího správní soudu ze dne 18. 7. 2006, č. j. 1 Ao 1/2006 – 74, publ. ve Sbírce NSS pod č. 968/2006, a ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007 -73, publ. ve Sbírce NSS pod č. 1462/2008). Stejně tak nelze z právní úpravy ani judikatury dovodit, že by nový územní plán musel zcela přebírat funkční využití pozemků ze starého územního plánu. Takový výklad by ad absurdum znamenal nemožnost provedení jakýchkoliv změn v území, a to i přesto, že by se situace v území změnila, popř. by byly zjištěny zásadní skutečnosti nasvědčující potřebě takové změny. Nicméně, správním soudům přísluší v rámci soudní kontroly procesu tvorby územního plánu či jeho změny zkoumat, zda jsou dány podmínky k zásahu územního plánu do vlastnických práv určité osoby. Územní plánování je ovládáno zásadou kontinuity, která brání tomu, aby k zásadním změnám v územním plánu došlo bez relevantních důvodů. Územní plánování totiž nemůže být činností zcela nahodilou, nepředvídatelnou a svévolnou (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2009, č. j. 6 Ao 3/2009 -76, či rozsudek ze dne 20. 5. 2010, č. j. 8 Ao 2/2010 -644, a ze dne 27. 1. 2011, č. j. 7 Ao 7/2010 -133). Na správním soudu přitom je, aby zkoumal, zda žalobou namítaný zásah do vlastnického práva má ústavně legitimní a o zákonné cíle opřený důvod a zda je činěn jen v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 -120, publ. ve Sbírce NSS pod č. 1910/2010). Přísluší mu také posoudit, zda pořizovatel územního plánu postupoval zákonem předepsaným způsobem, zda zvolené řešení není v rozporu s požadavky hmotného práva, případně zda nejde o řešení ve vztahu k navrhovateli zjevně nepřiměřené, které představuje reálné porušení jeho vlastnického práva a které nelze odůvodnit ani veřejným zájmem na využití území v souladu s cíli územního plánování uvedenými v § 18 stavebního zákona (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2008, č. j. 9 Ao 2/200862 , a ze dne 24. 3. 2016, č. j. 2 As 295/2015 83 ).
52. Nejvyšší správní soud již také opakovaně vyslovil, že rozhodnutí o námitkách naplňuje formální znaky správního rozhodnutí. Na jeho odůvodnění je tedy nutné klást stejné požadavky jako v případě typických správních rozhodnutí (§ 68 odst. 3 správního řádu ). Z odůvodnění rozhodnutí o námitkách musí být seznatelné, z jakého důvodu považuje odpůrce podané námitky za liché, mylné nebo vyvrácené, nebo proč považuje předestírané skutečnosti za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy za vyvrácené (usnesení NSS ze dne 27. 10. 2010, č. j. 2 Ao 5/2010 -24, publ. ve Sbírce NSS pod č. 2244/2011 Sb., a dále rozsudky ze dne 24. 11. 2010, č. j. 1 Ao 5/2010169 , publ. ve Sbírce NSS pod č. 2266/2011 Sb. NSS, a ze dne 7. 1. 2009, č. j. 2 Ao 2/2008 -62). Požadavky na odůvodnění rozhodnutí o námitkách (samozřejmě vyjma požadavků nepřiměřeně „přehnaných“) akceptuje i judikatura Ústavního soudu (k tomu srov. jeho nález ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 178/15 ). Není možné zabývat se námitkami pouze formálně a vypořádat je jen obecnými frázemi, aniž by se zohlednila jejich podstata (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2010, č. j. 4 Ao 5/2010 -48). Stejně tak odůvodnění rozhodnutí o námitkách obsahující pouhý odkaz či citace stanovisek dotčených orgánů není dostatečné (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2013, č. j. 2 Aos 1/2013 -138).
53. S ohledem na výše uvedené soud shrnuje, že odpůrce opět nedostál své povinnosti náležitě odůvodnit, co jej vedlo k tomu, že změnil funkční využití ploch na všech předmětných pozemcích, a to v plném rozsahu ze zastavitelných ploch na nezastavitelné, a to „ZP – zeleň parková a parkově upravená“. Stejně tak nebyly ze změny č. 3 patrné úvahy, které vedly odpůrce k rozšíření biokoridoru LBK 18 oproti původnímu umístění. Soud tak nemohl posoudit, zda je omezení vlastnických práv rozšířením vedení biokoridoru na vymezených částech předmětných pozemků legitimním a odůvodněným, učiněným v nezbytně nutné míře, způsobem nikoli diskriminačním a nepřesahujícím spravedlivou míru. Toto pochybení v podobě nepřezkoumatelnosti napadených částí změny č. 3 brání soudu v přezkumu správnosti závěrů odpůrce z hlediska vážení soukromých a veřejných zájmů (proporcionality přijatého řešení).
54. Vzhledem k tomu, že soud shledal návrh navrhovatele na zrušení změny č. 3 ohledně části týkající se předmětných pozemků důvodným, postupoval v souladu s § 101d odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. a v tomto rozsahu jej zrušil.
55. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je výrazem převážného úspěchu navrhovatele v tomto řízení a má své odůvodnění v § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , podle něhož má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který úspěch neměl.
56. Účelně vynaložené náklady řízení v daném případě představují dle navrhovatelem učiněného písemného vyčíslení nákladů řízení i dle obsahu spisu zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, a dále náklady za právní zastoupení, tj. odměnu a hotové výdaje spojené s úkonem právní služby právního zástupce navrhovatele a jeho cestovní výdaje (k tomu srov. § 57 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ). Náklady za právní zastoupení sestávají z mimosmluvní odměny advokáta za 4 úkony právní služby [převzetí a příprava zastoupení, podání návrhu, podání repliky a účast u jednání před soudem dle § 11 odst. 1 písm. a) , d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „advokátní tarif “)] po 4 620 Kč vypočtené z tarifní hodnoty 88 000 Kč podle § 7 za použití § 9 odst. 5 advokátního tarifu, celkem 18 480 Kč, a náhrady hotových výdajů za čtyři úkony v částce 450 Kč za jeden úkon, celkem 1 800 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. K náhradám dle advokátního tarifu náleží právnímu zástupci navrhovatele rovněž náhrada cestovného za jízdu osobním automobilem ze sídla jeho advokátní kanceláře k příslušnému soudu (tzn. z adresy Na Poříčí 1067/25, Praha ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, Palác Zdar). Celková vzdálenost pro obě trasy měří 176 km. Zástupce navrhovatele doložil velkým technickým průkazem, že průměrná spotřeba jeho vozidla je 5,2 l motorové nafty na 100 km. Podle § 1 písm. b) vyhl. č. 573/2025 Sb. , o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad pro rok 2026 činí sazba základní náhrady za 1 km jízdy u osobních silničních motorových vozidel 5,90 Kč. Zástupci navrhovatele tak náleží na základní náhradě 1 038,40 Kč (176 km x 5,90 Kč). Podle čl. I vyhl. č. 78/2026 Sb. , kterou se mění vyhláška č. 573/2025 Sb. , o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad pro rok 2026, činí výše průměrné ceny pohonné hmoty 44,50 Kč za 1 litr motorové nafty. Za spotřebované pohonné hmoty proto zástupci navrhovatele náleží 407,26 Kč (176 km x 0,052 l/1 km x 44,50 Kč/1 l). Cestovné tak činí celkem 1 445,66 Kč (1 038,40 + 407,26). K tomu zástupci navrhovatele náleží náhrada za promeškaný čas strávený cestou k soudu a zpět, a to ve výši 150 Kč za každou započatou půlhodinu dle § 14 odst. 1 písm. a) , odst. 3 advokátního tarifu, tj. 750 Kč (5 půlhodin x 150 Kč). Právní zástupce navrhovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto je třeba s ohledem na § 57 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. zvýšit odměnu a náhradu hotových výdajů o částku odpovídající této dani, tj. o 21 % z částky 22 475,66 Kč, tj. o 4 719,89 Kč. Celkem tak náklady řízení činí 32 195,55 Kč. Ke splnění povinnosti zaplatit navrhovateli náklady řízení určil soud odpůrci lhůtu 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Ústí nad Labem 31. srpna 2026
Mgr. Václav Trajer v.r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T.