Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 A 18/2026 - 86

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Petrem Sedlákem ve věci

žalobce: R. M., nar. X

bytem X

proti

žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje

sídlem třída Tomáše Bati 21, 761 90 Zlín

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2026, č. j. KUZL 34711/2026, sp. zn. KUSP 13036/2026/DOP/Mi

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Podstata věci

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu brojil žalobce proti rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, Odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 7. 4. 2026, č. j. KUZL 34711/2026, sp. zn. KUSP 13036/2026/DOP/Mi, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Zlína, Odboru občansko-správních agend, ze dne 7. 1. 2026, č. j. MMZL 006632/2026, sp. zn. MMZL-183367/2025-SH-PŘ_OOSA-818/2025 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným z přestupku provozovatele vozidla podle , o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „“), a byla mu uložena pokuta ve výši 2 400 Kč a povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou 2 500 Kč.

3. Přestupkové jednání spočívalo v tom, že dne 9. 8. 2025 v 19:25 hodin ve Zlíně, na silnici II. třídy č. 490 ve směru na Bohuslavice u Zlína, mělo dojít k překročení nejvyšší dovolené rychlosti vozidlem registrační značky X, jehož provozovatelem je žalobce; rychlost měla být zjištěna automatizovaným silničním rychloměrem CAMEA UnicamVELOCITY5 používaným bez obsluhy.

II. Vyjádření účastníků

4. Žalobce na úvod odkázal na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na požadavek, aby byl ze spisu jednoznačně seznatelný skutek, který je mu kladen za vinu. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí uplatnil na prvním místě námitku nepřezkoumatelnosti a nesrozumitelnosti. Namítl rozpor v tom, že žalovaný uvedl v textu zároveň, že odvolání shledal i neshledal důvodné, tj. uvedl neslučitelné hodnocení v rozporu s výrokem rozhodnutí, není tedy vnitřně souladné a bezrozporné. Podle něj se nejedná o zřejmou nesprávnost a chybu v psaní.

5. Dále brojil proti nedostatku řádného a individuálního přezkumu věci a proti mechanickému převzetí cizích podkladů. V žalobě uvedl konkrétní body napadeného rozhodnutí (body 14, 26, 13, chybný rozdělovník), které obsahují zjevné chyby a odkazy na jiné spisy a které ve svém souhrnu svědčí o tom, že žalovaný nevěnoval přezkumu odvolání péči, kterou po něm zákon požaduje, a že odůvodnění napadeného rozhodnutí zčásti sestavil z textů vztahujících se k jiným věcem. V odvolání přitom namítal, že prvostupňový orgán postupoval „mechanickým (a chybným) zkopírováním šablony“.

6. Následně namítl rozpor v právní kvalifikaci skutku v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a to v odstavci [30] napadeného rozhodnutí, kde žalovaný při posouzení materiálního znaku přestupku výslovně uvádí, že naplnění materiálního znaku se vztahuje k jednání nezjištěného řidiče „mající znaky přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu“. Na všech ostatních místech obou rozhodnutí – ve výroku prvostupňového rozhodnutí i ve zbývajícím odůvodnění napadeného rozhodnutí, včetně samotného odstavce [30] o několik vět dále je však týž skutek kvalifikován podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 téhož zákona.

7. Další námitka směřovala proti neurčitosti výroku prvostupňového rozhodnutí o právní kvalifikaci skutku, které podle něj odkazuje na neexistující ustanovení – „§ 125c odst. 1 písm. f) bod 41“ a „§ 18 odst. 42“. Nesouhlasil s vypořádáním, že se jedná o čísla poznámek pod čarou (1 a 2) připojená k číslicím „4“, neboť žalovaný se omezil na popis technického původu textu a věcně se nezabýval tím, zda takto formulovaný výrok obstojí z hlediska požadavku určitosti; v tomto rozsahu je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.

8. Odkázal i na vady protokolu o provedení důkazů a namítl nespolehlivě zjištěný skutkový stav. Odkázal na odstavec [24] napadeného rozhodnutí, kde pochybení protokolu žalovaný odbyl konstatováním, že jde o „chybu v psaní“, což považoval za nedostatečné.

9. Připustil-li sám žalovaný v odst. [24] napadeného rozhodnutí, že klíčová dokazování zaměňuje jak vozidlo, tak samotnou povahu skutku (stání namísto rychlosti), nelze tyto vady překlenout konstatováním, že jde o „chybu v psaní“.

10. Podle žalobce nedošlo k prokázání zákonných podmínek automatizovaného měření rychlosti, neboť nebylo prokázáno, že měření pro daný úsek a čas mělo podklad v závazném stanovisku policie a že toto stanovisko bylo dodrženo. Žalovaný se nevypořádal s tím, zda konkrétní měření provedené dne 9. 8. 2025 odpovídalo podmínkám stanoveným v určení místa měření.

11. Nesprávně podle něj byla vypořádána námitka, že záznam z automatizovaného technického prostředku byl pořízen v režimu, který nesplňuje požadavky na transparentní zpracování osobních údajů podle čl. 12 a 13 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (dále jen GDPR), a je proto důkazem získaným v rozporu se zákonem. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zaměnil dvě odlišné otázky, a to existenci zákonného podkladu pro samotné pořizování záznamů (úřední licence) a nedostatek transparentnosti zpracování. Posouzení, jaký vliv mají případné nedostatky v transparentnosti zpracování osobních údajů na použitelnost pořízeného záznamu jako důkazu, bylo povinností žalovaného. Této povinnosti žalovaný nedostál, a napadené rozhodnutí je proto i v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

12. Namítl i nezákonnost a nepřiměřenost uloženého trestu, neboť tvrzená hustota provozu nebyla nijak prokázána. Žalovaný doplnil další skutkové okolnosti svědčící podle něj o nebezpečnosti místa (mimo jiné „restaurační zařízení a přechod pro chodce“). Takový postup však překračuje roli odvolacího orgánu, neboť tento odňal žalobci možnost se k těmto novým okolnostem v řízení vyjádřit a navrhnout proti nim důkazy. Popsaný postup žalovaného zasahuje současně do ústavně zaručených záruk spravedlivého procesu podle d a a odst. 3 písm. b) Úmluvy.

13. Brojil i proti výroku o náhradě nákladů řízení, jako akcesorickému výroku, a proti vadě spočívající v prodlevě mezi vyhotovením a vypravením prvostupňového rozhodnutí, kterou považuje za součást celkového obrazu nedbalého a vnitřně nesouladného postupu správních orgánů.

14. Ve vyjádření žalovaný uvedl, že žalobní námitky víceméně kopírují odvolání a s odvolacími námitkami se již vypořádal ve svém rozhodnutí. Napadené rozhodnutí není ani nezákonné ani nepřezkoumatelné pro vnitřní rozpornost. Z výroku rozhodnutí je zřetelně seznatelné, jak žalovaný ve věci přestupku rozhodl a z jakých podkladů při svém rozhodování vycházel. Shrnul i postup předcházející vydání rozhodnutí a poukázal na to, že žalobce sám podal odpor proti „průkazu“, nikoliv proti „příkazu“, a prismatem jeho námitek ho správní orgán prvního stupně neměl akceptovat, neboť ve věci žádný průkaz vydán nebyl. Z kontextu celého odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí plyne, že odvolací námitky jsou nedůvodné a v rámci svého rozhodnutí se žalovaný ke každé jednotlivé námitce vyjádřil, a to konkrétně v bodech [22] až [28] rozhodnutí.

15. Neztotožnil se s námitkami ve vztahu k nedostatku řádného a individuálního přezkumu věci, neboť řádně prošel všechny materiály nacházející se ve správním spise a tyto hodnotil jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech. Žalovaný je nadále přesvědčen, a z podkladů správního spisu mu i nadále vyplývá, že se žalobce přestupku dle ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu dopustil.

16. Ustanovení zákona o silničním provozu se vztahuje na jednání spočívající v překročení nejvyšší dovolené rychlosti, neboť obsahuje tři kvalifikované skutkové podstaty vztahující se právě k překročení nejvyšší dovolené rychlosti (ustanovení , 3 a 4), kdy v ustanovení zákona o silničním provozu je uvedeno překročení nejvyšší dovolené rychlosti o 10 km/h a více, nicméně pro překročení nejvyšší dovolené rychlosti o 1 km/h až 9 km/h kvalifikovaná skutková podstata v zákoně zakotvena není, avšak i takové překročení nejvyšší dovolené rychlosti je přestupkem, podřaditelným právě pod ustanovení zákona o silničním provozu. Nicméně ve věci nebylo rozhodováno o přestupku překročení nejvyšší dovolené rychlosti řidičem vozidla, ale o přestupku provozovatele vozidla dle ustanovení zákona o silničním provozu.

17. S neurčitostí výroku prvostupňového rozhodnutí, kdy žalobce v odvolání a nyní i v žalobě, namítá, že odkazuje na neexistující ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 41 a § 18 odst. 42, se žalovaný vypořádal v bodě [22] svého rozhodnutí. S namítanou typografickou nejednoznačností se neztotožňuje, neboť z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jednoznačně vyplývá, kdo je vinen přestupkem, dle jakého zákonného ustanovení (§ 125f odst. 1 zákona o silničním provozu) a jaký správní trest, dle jakých zákonných ustanovení, se mu za tento přestupek ukládá. Taktéž k námitce vad v protokolu o provedení důkazů mimo ústní jednání ze dne 26. 11. 2025 se vyjádřil ve svém rozhodnutí, a to konkrétně v bodě [24]. Stejně tak se žalovaný vyčerpávajícím způsobem vyjádřil k námitce neprokázání zákonných podmínek automatizovaného měření rychlosti [bod 25 rozhodnutí] i k námitce vztahující se ke zpracování osobních údajů [bod 26 a 27 rozhodnutí]. K nezákonnosti a nepřiměřenosti uloženého trestu žalovaný odkazuje na bod [31] a [32] svého rozhodnutí. Apelační princip odvolacímu správnímu orgánu umožňuje rozhodnout o věci samé v případě, že shledal buď pochybení správního orgánu prvního stupně, nebo naznal, že je třeba dokazování správního orgánu doplnit, jakož i v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně doplnit chybějící mezery o úvahy, které správní orgán prvního stupně z jakéhokoli důvodu pominul nebo přehlédl. Žalovaný ve svém rozhodnutí pouze doplnil úvahy správního orgánu prvního stupně při ukládání správního trestu o další argument, podporující nebezpečnost překročení nejvyšší dovolené rychlosti v daném úseku. S námitkou procesní vady spočívající v prodlevě mezi vyhotovením a vypravením prvostupňového rozhodnutí se žalovaný taktéž již vypořádal ve svém rozhodnutí.

18. V podané replice setrval žalobce na žalobě a dále ji podrobně ve vazbě na vyjádření žalovaného rozvíjel.

III. Posouzení věci

19. Žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou ( ) a je přípustná. Soud po posouzení žalobních námitek dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

20. Soud se na prvním místě zabýval otázkou námitky stran porušení GDPR, resp. nedostatečného prokázání skutkového stavu, neboť ze správního spisu, jak byl předložen soudu žalovaným, plyne, že v odvolání, resp. jeho doplnění, žalobce namítal, že v případě přestupkového řízení bylo neoprávněně nakládáno s osobními údaji v rozporu s GDPR, resp. v doplnění odvolání namítl zásah do práva na soukromí a nezákonnost důkazu, který byl získán v rozporu s GDPR a ústavně zaručeným právem na soukromí a informační sebeurčení. Žalovaný na námitku reagoval mj. tím, že uvedl: „[27] Dále je v ustanovení § 24b zákona o obecní policii jasně řečeno, že obecní policie je oprávněna, je-li to potřebné pro plnění jejích úkolů podle tohoto nebo jiného zákona, pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy z míst veřejně přístupných, popřípadě též zvukové, obrazové nebo jiné záznamy o průběhu zákroku nebo úkonu. Jsou-li k pořizování těchto záznamů zřízeny stále automatické technické systémy, je obecní policie povinna informace o zřízení takových systémů vhodným způsobem uveřejnit. Této podmínce Městská policie Zlín plně vyhověla, když na svých internetových stránkách www.mpzlin.cz v sekci informace občanům má vypsány všechny úseky, na kterých dochází k měření rychlosti v silničním provozu. Stejně tak na stránkách Statutárního města Zlín (www.zlin.eu) je v záložce Pro občany podzáložka Zpracování osobních údajů (GDPR), kde lze najít informace ke zpracování osobních údajů městem Zlín. S námitkami obviněného ve vztahu k ochraně osobních údajů se ve světle výše uvedeného odvolací orgán neztotožňuje.“ Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný citovanou odvolací námitku žalobce vypořádal především odkazem na obsah webových stránek města Zlín. Je již judikaturní notorietou, že obsah webové stránky, pokud má sloužit jako důkaz, musí mít svůj odraz ve správním spise (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2011, č. j. -58, č. 2312/2011 Sb. NSS). Bylo by proto zcela na místě, aby žalovaný do správního spisu založil danou webovou stránku.

21. Registrační značka silničního vozidla, jehož vlastníkem nebo provozovatelem je fyzická osoba, je osobním údajem ve smyslu bodu 1 GDPR. Obdobný závěr NSS vyslovil i ve vztahu k , o ochraně osobních údajů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2020, č. j. -56), proto nelze bez dalšího vyloučit důvodnost námitek žalobce.

22. Pro nyní posuzovanou věc je však podstatné, že podle , , lze k provedení důkazů užít všech důkazních prostředků vhodných ke zjištění stavu věci. Tyto důkazní prostředky nesmí být získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy.

23. Pro závěr o nepoužitelnosti záznamu proto nepostačuje pouhé, obecně formulované tvrzení o nedostatku transparentnosti zpracování. Z obsahu správního spisu ani z tvrzení žalobce neplyne, že by byly porušeny právní předpisy při pořízení záznamu (srov. níže), ani jak by případné porušení povinností dle GDPR mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí.

24. Ustanovení § 24a zákona o obecní policii není výjimkou z GDPR, ale představuje spolu s konkrétním zákonným úkolem vnitrostátní právní základ zpracování osobních údajů, neboť § 24a odst. 1 dovoluje obecní policii zpracovávat jen údaje, které potřebuje k plnění úkolů podle zákona o obecní policii nebo zvláštních zákonů. Zpracování při výkonu svěřené veřejné moci může být založeno zejména na čl. 6 odst. 1 písm. e) GDPR; vyžaduje-li je konkrétní zákonná povinnost správce, přichází v úvahu též písm. c) téhož ustanovení. To výslovně potvrzuje § 24a odst. 4 zákona o obecní policii, dle kterého ustanovení právních předpisů upravujících ochranu osobních údajů nejsou dotčena. Obecní policie proto i při zákonném podkladu musí dodržet zásady zákonnosti, transparentnosti, účelového omezení, minimalizace a omezení doby uložení dle čl. 5 GDPR a případně informační povinnost dle čl. 12 a čl. 13, případně čl. 14 téhož nařízení. Stejně tak ani § 24b zákona o obecní policii nevylučuje aplikaci GDPR.

25. Ustanovení § 24b zákona o obecní policii je zvláštní veřejnoprávní úprava pořizování záznamů. GDPR upravuje podmínky mj. pořizování záznamu, následného zpracování osobních údajů a transparentnost vůči dotčeným osobám. Uplatní se tedy souběžně - § 24b zákona o obecní policii zakládá oprávnění pořizovat záznam a v odst. 2 stanoví omezenou oznamovací povinnost o existenci stálého systému. Neřeší však v plném rozsahu transparentnost zpracování osobních údajů podle čl. 12 a čl. 13, případně čl. 14 GDPR.

26. Nicméně je zřejmé, že záznam byl pořizován k zákonem stanovenému účelu – dohledu nad bezpečností provozu. Podle § 79a zákona o silničním provozu je obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, na místech určených Policií České republiky a v součinnosti s ní. Podle § 24b odst. 1 zákona o obecní policii je obecní policie při plnění svých úkolů oprávněna pořizovat obrazové nebo jiné záznamy z míst veřejně přístupných; provozuje-li stálé automatické technické systémy, musí informace o jejich zřízení vhodným způsobem uveřejnit (§ 24b odst. 2). Současně § 24a odst. 1 zákona o obecní policii výslovně předpokládá zpracování osobních údajů, které obecní policie potřebuje k plnění úkolů podle zákona nebo zvláštního zákona, a ukládá pravidelně prověřovat jejich další potřebnost (§ 24a odst. 3).

27. Právním titulem zpracování je zejména výkon veřejné moci ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. e) GDPR; vyžaduje-li konkrétní zpracování plnění zákonné povinnosti správce, přichází v úvahu též čl. 6 odst. 1 písm. c) GDPR. Je-li záznam pořízen v mezích těchto oprávnění, nelze jeho nezákonnost dovozovat pouze z tvrzené vady informování subjektů údajů.

28. Ani čl. 13 odst. 2 písm. f) GDPR nepodporuje tvrzení o nutnosti informovat o „automatizovaném profilování řidičů“. Tato informační povinnost se uplatní pouze tehdy, pokud správce skutečně činí automatizované individuální rozhodnutí ve smyslu čl. 22 odst. 1 nebo 4 GDPR. Takovým rozhodnutím je pouze rozhodnutí založené výhradně na automatizovaném zpracování, které má právní účinky pro subjekt údajů nebo se jej obdobně významně dotýká. Automatizované zaznamenání rychlosti a pořízení snímku vozidla takovým rozhodnutím není, neboť rychloměr pouze vytváří podklad pro další postup, zatímco odpovědnost provozovatele, splnění podmínek podle § 125f zákona o silničním provozu i uložení sankce posuzuje správní orgán v řádném řízení. Záznam rychlosti sám o sobě ani nehodnotí osobní aspekty provozovatele motorového vozidla ve smyslu definice profilování v čl. 4 bodu 4 GDPR.

29. Argumentace údajnou absencí informace o době uchování dat a o příjemcích proto sama o sobě neprokazuje, že konkrétní záznam byl pořízen nezákonně. Uvedené údaje jsou informačními položkami podle čl. 13, případně čl. 14 GDPR, jejichž případné porušení má vlastní prostředky nápravy v režimu ochrany osobních údajů, zejména uplatnění práv vůči správci, stížnost u dozorového úřadu a soudní ochranu. GDPR nestanoví, že každé případné pochybení při plnění informační povinnosti automaticky působí nepoužitelnost jinak zákonně pořízeného záznamu jako důkazu.

30. Obdobně ani čl. 12 GDPR nemůže bez dalšího založit nepoužitelnost předmětného záznamu. Toto ustanovení neupravuje zákonný titul ani věcný rozsah zpracování osobních údajů, ale především způsob poskytování informací a sdělení správce subjektu údajů. Správce má informace podle čl. 13, případně čl. 14 GDPR, poskytovat stručně, transparentně, srozumitelně a snadno přístupnou formou, jasným a jednoduchým jazykem; čl. 12 odst. 2 až 4 GDPR dále upravuje postup při uplatnění práv subjektu údajů. Ani případné porušení těchto požadavků však neznamená, že záznam pořízený na základě zákonného oprávnění je důkazem získaným v rozporu s právními předpisy ve smyslu . Souvislost mezi tvrzeným nedostatkem transparentnosti a zákonností pořízení záznamu, jeho věrohodností nebo zákonností rozhodnutí ve věci samé ze žaloby neplyne.

31. K tomu je potřeba uvést, že ani pokud by správní orgán, případně nyní soud, dospěl k závěru o procesní vadě, nevede to bez dalšího ke zrušení rozhodnutí, neboť vždy je nutné vyhodnotit její konkrétní dopad na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. V této souvislosti platí, že není úkolem žalovaného podrobně vypořádávat námitky založené na skutečnosti, která nemá vliv na správnost výsledku měření ani na použitelnost důkazu. Odkaz odvolacího orgánu na § 24a a § 24b zákona o obecní policii a na zveřejnění informací o úsecích měření tak nebyl vybočením z předmětu námitky. Vysvětloval zákonné oprávnění ke zpracování a splnění zvláštní povinnosti informovat veřejnost o zřízení stálých automatických systémů.

32. Napadené rozhodnutí proto nelze považovat za nepřezkoumatelné, neboť obsahuje podstatný důvod, na jehož základě dospěl žalovaný k závěru, že záznam byl pořízen oprávněným orgánem při výkonu zákonem svěřené působnosti.

33. Pokud jde o další námitky, tak jejich většina směřuje proti formálním vadám rozhodnutí obou správních orgánů a proti jejich přístupu k věci, který žalobce nepovažoval za individualizovaný, naopak ho považoval za laxní a využívající mechanické přebírání jiných rozhodnutí.

34. Po seznámení se se správním spisem soud musí souhlasit se žalobcem v tom, že celé řízení, resp. jeho formalizované výstupy obsahují řadu formálních vad, které by se v rozhodnutích správních orgánů neměly vyskytovat ani v případě, že se jedná o natolik specifickou agendu, jako jsou přestupky provozovatelů motorových vozidel řešené v důsledku zjištění přestupku řidiče motorového vozidla automatizovaným systémem, která se vyznačuje v mnoha ohledech typovým rozhodováním s ohledem na velké množností věcí skutkově a právně velmi obdobných věcí. Právě i proto by se měly správní orgány vyhnout mechanickému přebírání jiných rozhodnutí a věnovat řádnou pozornost textu svých rozhodnutí. Soud nicméně chápe, jakkoliv se to může zdát účastníku řízení v jeho individuální kauze obtížně pochopitelné, že při práci s textovými dokumenty v typově stejných kauzách může vzniknout nebezpečí chyb při přebírání textů, neboť nelze racionálně očekávat, že každé rozhodnutí v typově stejné věci bude vytvářeno zcela znovu. Úkolem správního soudnictví nicméně je dohled nad zákonností rozhodnutí správních orgánů, a pokud z obsahu správního spisu nevyplývá, že by správní orgány ve věci postupovaly nezákonně, a pokud obsah rozhodnutí odpovídá zákonu a skutkovým zjištěním a je v souladu výrok rozhodnutí s jeho odůvodněním, formální chyby, byť se mohou zdát na první pohled výrazné („do očí bijící“), by neměly vést ke zrušení rozhodnutí, neboť by v dalším řízení došlo pouze k opravě textu bez nového právního posouzení nebo doplnění skutkových zjištění. To by z pohledu soudu byl pouhý formalismus.

35. Pokud jde o právní kvalifikaci jednání, kterého se měl dopustit řidič vozidla žalobce, z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně plyne, že přestupkové jednání nezjištěného řidiče bylo kvalifikováno dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4. zákona o silničním provozu, tj. přestupek překročení rychlosti o více než 10 km/h. Pokud jde o jednání vymezené v § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu jedná se o přestupek spáchaný jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona.

36. Jestliže tedy žalovaný v odůvodnění odkazoval na § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, dopustil se vadné subsumpce jednání řidiče vozidla žalobce. Soud sice souhlasí se žalobcem v tom, že se jedná o vadu, nicméně podle názoru soudu nemá vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Jedná se o pochybení v odůvodnění, které způsobuje rozpor s jinou částí téhož odstavce, nicméně s ohledem na celý obsah věci je patrné, že se jedná o formální chybu. Jednání žalobce bylo od počátku řádně kvalifikováno a toto pochybení nezpůsobuje tak zásadní vadu žalobou napadeného rozhodnutí, aby soud přistoupil k jeho zrušení pouze a jedině proto, aby byla opravena textace jednoho odstavce žalobou napadeného rozhodnutí.

37. Pokud jde o námitku, že žalovaný uvedl v textu zároveň, že odvolání shledal i neshledal důvodné, tj. uvedl neslučitelné hodnocení v rozporu s výrokem rozhodnutí, jedná se zcela jednoznačně o zřejmou nesprávnost a chybu v psaní. Jak soud uvedl výše, taková chyba by se stávat neměla, ale rozhodně není důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Jeho výrok je zcela zřejmý – zamítnutí odvolání, a výroku odpovídá celé odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Odstavec 5 je formálním úvodem do vypořádání námitek a zjevně obsahuje chybu, kterou žalovaný měl odstranit, ale tato nemá vliv na obsah napadeného rozhodnutí. Konečně i žalobci je jistě zřejmé, jak byly jeho námitky vypořádány, když proti nim věcně brojí v podané žalobě, tj. chyba žalovaného ho neznejistila natolik, aby nevěděl, jak jeho odvolání bylo posouzeno.

38. V další části brojil žalobce proti nedostatku řádného a individuálního přezkumu věci a proti mechanickému převzetí cizích podkladů s odkazy na konkrétní body žalobou napadeného rozhodnutí. K namítané vadě v bodu 13 – „obviněný podala“ vs. správně „obviněný podal“, soud konstatuje, že se jedná o jednoznačný překlep; dovozování převzetí textu z jiného rozhodnutí spojením s chybným rozdělovníkem je spekulací, neboť tam uvedený spis není specifikovaný pohlavím účastníka. Naopak ostatní údaje v bodu 13 odpovídají nyní posuzované věci. K bodu 14 soud zaujal shodný názor; už jen z toho, že je tam uvedeno datum časově následující po datu vydání rozhodnutí, je zřejmé, že se jedná o chybu v psaní a ne převzetí textu staršího rozhodnutí. V případě bodu 26 jde o obvyklou chybu v psaní.

39. Chybný rozdělovník není součástí ani výroku, ani odůvodnění a zákon ho neukládá jako náležitost rozhodnutí v a . Soud proto chyby v rozdělovníku nepovažuje za vady, které by mohly mít vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí.

40. Další námitka směřovala proti neurčitosti výroku prvostupňového rozhodnutí o právní kvalifikaci skutku, které podle něj odkazuje na neexistující ustanovení – „§ 125c odst. 1 písm. f) bod 41“ a „§ 18 odst. 42“. Výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně není nesrozumitelný. Žalobce, jak plyne z jeho podání, je schopen práce s textem a je schopen porozumění textu. Zcela jistě mu proto bylo jasné, že ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně není uvedeno, jak konstatoval v žalobě „§ 125c odst. 1 písm. f) bod 41“ a „§ 18 odst. 42“, ale „§ 125c odst. 1 písm. f) bod 41“ a „§ 18 odst. 42“ s poznámkovým aparátem v poznámkách pod čarou – žalobci muselo být zjevně patrné, že se jedná o odkazy na poznámky pod čarou, které jsou v rozhodnutí ihned na téže straně obsaženy. Soud sice nerozumí tomu, proč správní orgán prvního stupně cituje obsah právního předpisu v poznámkách pod čarou, když k tomu slouží odůvodnění rozhodnutí, nicméně z hlediska tvorby textu a srozumitelnosti výroku nelze napadenému rozhodnutí nic vytknout. Pokud jde o právní posouzení věci, tak žalobce uplatnil v odvolání námitku proti formulaci výroku prvostupňového rozhodnutí a žalovaný ji korektně vypořádal v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Prvo – a druhostupňové rozhodnutí tvoří jeden celek, a proto doplnění odvolání jednoznačně odstranilo pochybnosti o použité typografii textu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

41. Žalobce brojil i proti vadám protokolu o provedení důkazů. Soud se protokolem o provedení důkazů bez nařízeného ústního jednání ze dne 26. 11. 2025 seznámil v rámci správního spisu a po tomto seznámení dospěl k závěru, že námitka žalobce není důvodná. Pokud jde o chybně uvedenou registrační značku vozidla, jedná se o chybu v psaní, resp. o nedbalost správního orgánu prvního stupně, nicméně tato nemůže mít vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Chybná registrační značka je uvedena na jediném místě na str. 5 v bodu Ad 5/; na jiných místech protokolu je uváděna správná registrační značka. V bodu Ad 5/ správní orgán prvního stupně jako důkaz označil příkaz provozovateli vozidla, který je správně označen číslem jednacím, datem vydání, datem doručení i označením porušené povinnosti; chybné označení registrační značky je v tomto směru bez vlivu na označení provedeného důkazu.

42. Soud souhlasí s tím, že v protokolu je zcela vadně uvedeno, že v daném případě došlo k porušení pravidel neoprávněným zastavením nebo stáním. V tomto případě se jedná o jednoznačnou chybu v protokolu způsobenou zjevně nedbalostí správního orgánu prvního stupně. Soud přesto neshledal důvod k tomu, aby tato chyba vedla ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, a to proto, že uvedená část protokolu obsahuje hodnocení důkazů, ke kterému má dojít až v rozhodnutí, nikoliv v protokolu o provádění důkazů. Pokud tedy správní orgán prvního stupně v protokolu důkazy hodnotil a dospěl k nesprávnému závěru (nebo vyjádřil nesprávný závěr), jedná se o vadu, kterou správní orgán prvního stupně napravil ve svém rozhodnutí. Jedná se o vadu dílčího úkonu v průběhu řízení, která nemá vliv na zákonnost konečného rozhodnutí.

43. Pokud jde o splnění podmínek pro měření rychlosti, platí, že obecní policie smí měřit jen na místě určeném Policií ČR a v součinnosti s ní. Tyto skutečnosti musí být v případě sporu doloženy, typicky stanoviskem či dohodou Policie ČR (z bohaté judikatury správních soudů srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2021, č. j. -34, příp. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2022, č. j. -47 k Unicam VELOCITY3).

44. Ze záznamu o přestupku jasně vyplývá, že došlo k použití automatizovaného prostředku bez obsluhy a k automatizovanému způsobu měření. Správní spis obsahuje platný ověřovací list (ten měl platnost do 9. 12. 2025 a měření proběhlo 9. 8. 2025); samotný platný ověřovací list vytváří presumpci správnosti měření. V usnesení ze dne 22. 7. 2026, č. j. -36, Nejvyšší správní soud uvedl: „ověřovací list charakter veřejnéy a zakládá presumpci správnosti měření, která může být vyvrácena pouze relevantními důkazy (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. ‑35, ze dne 27. 9. 2016, č. j. 1 As 101/2016‑77, ze dne 13. 12. 2017, č. j. 7 As 304/2017‑41, nebo ze dne 18. 9. 2018, č. j. ‑19, a další). Podle judikatury, z níž krajský soud správně vycházel, bylo povinností stěžovatele v takovém případě tvrdit a předkládat důkazy zpochybňující údaje obsažené v této veřejnéě (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2017, č. j. ‑29, bod 21, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. ). U přestupků spočívajících v překročení nejvyšší dovolené rychlosti Nejvyšší správní soud považuje za dostatečný důkazní základ oznámení o přestupku, fotodokumentaci a platný ověřovací list měřidla, nejsou‑li tvrzeny konkrétní okolnosti podstatně snižující jejich důkazní hodnotu (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2025, č. j. ‑27, bod 9).“

45. Ve správním spise je založena koordinační dohoda mezi KPŘ police Zlínského kraje a Statutárním městem Zlín, i vymezení úseků určených pro měření rychlosti, přičemž v nyní projednávané věci došlo k měření rychlosti v monitorovacím úseku 3.

46. Z obsahu správního spisu plyne, že ve vztahu k podmínkám měření uplatnil žalobce námitku ve znění: „Odvolatel namítá, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uzavření a účinnost Koordinační dohody mezi Policií ČR a Městskou policií ve smyslu § 79a zákona o silničním provozu. Správní orgán neprokázal, že policie vydala pro tento konkrétní úsek a čas závazné stanovisko a toto stanovisko bylo dodrženo. Bez toho je měření městskou policií nezákonné.“

47. Na tuto námitku reagoval žalovaný v bodu 25 napadeného rozhodnutí: „Obviněný také namítá, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uzavření Koordinační dohody mezi Policií ČR a Městskou policií ve smyslu § 79a zákona o silničním provozu. Odvolacímu orgánu není zřejmé, jaké zákonné podmínky má obviněný na mysli, když tuto svou námitku žádným způsobem nerozvedl. Ustanovení § 79a zákona o silničním provozu normuje, že „za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií, přitom postupuje v součinnosti s policií.“ Ze spisového materiálu vyplývá, že dne 19.12.2023 uzavřelo Krajské ředitelství policie Zlínského kraje a Statutární město Zlín v souladu s ustanovením , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, koordinační dohodu (dále jen „“), jejímž předmětem mimo jiného je v čl. IV bezpečnost a plynulost silničního provozu. Dále je součástí rozhodnutí č. j. KUZL 34711/2026 spisové dokumentace Stanovisko k určení místa měření (v souladu s čl. IV odst. 6 koordinační dohody) ze dne 23.09.2024, č. j. KRPZ-129628-9/ČJ-2023-1500DP, kde jsou Policií ČR v souladu s ustanovením zákona o silničním provozu určena místa pro automatizované měření rychlosti jízdy vozidel Městskou policií Zlín, včetně místa měření Zlín, ulice Březnická, přibližně v km 29.95 až 30,25 dle staničení silnice II/490, v obou směrech jízdy, s účinností do 31.12.2028. Ani námitka, že správní orgán neprokázal, že policie ČR nevydala pro tento úsek měření stanovisko, neobstojí, když právě toto stanovisko je součástí spisové dokumentace.“

48. Obsah správního spisu prokazuje, že byla uzavřena mezi Policií ČR a Městskou policií ve smyslu zákona o silničním provozu – dohoda byla uzavřena za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, vč. měření rychlosti (viz čl. IV. dohody). Tato dohoda byla schválena Radou města Zlín dne 4. 12. 2023 s účinností od 1. 1. 2024. Dále je ve spise založen „Dodatek č. 5 ke Koordinační dohodě předcházející pozdější koordinační dohodě a souhlas s prováděním měření rychlosti do „21. 12. 2023“. Dalšíu ve spisu je KŘP Zlínského kraje – „Zlín, automatizované měření rychlosti“ – určení místa měření rychlosti obecní policií, ze dne 23. 9. 2024, kterým opětovně došlo ke stanovení konkrétních úseků pro měření rychlosti s platností do 31. 12. 2028. Oprávnění pro měření rychlosti je tedy součástí spisu.

49. Pokud jde o stanovení času, zákon nijak nevyžaduje, aby byl určen čas, ve kterém je obecní policie oprávněna měřit rychlost, postačuje, pokud je prokázáno, že k měření rychlosti došlo v době platnosti souhlasu s prováděním automatického měření rychlosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2021, č. j. -34: „Dokladem prokazujícím splnění podmínky podle § 79a zákona o silničním provozu přitom zpravidla v obdobných případech bývá dohoda mezi Policií ČR a příslušnou obecní policií nebo stanovisko Policie ČR, které přímo vypovídají o projevené vůli Policie ČR ve vztahu ke konkrétnímu místu na stanovené období.“).

50. Správní orgány tedy řádně ověřily, že k automatizovanému měření rychlosti byla uzavřena příslušná dohoda, místo bylo vymezeno stanoviskem policie jak místně, tak časově, měřidlo disponovalo platným ověřovacím listem a samotné měření proběhlo. Tyto skutečnosti bez dalších konkrétních námitek žalobce jsou dostatečné pro presumpci správnosti měření.

51. Pokud jde o uloženou sankci, soud předně konstatuje, že žalobci byla uložena sankce ve výši 2400 Kč ze zákonného rozmezí 2000–5000 Kč, tedy při dolní hranici zákonné sazby. Pokud jde o obsah rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, správní orgán neuvedl, že by k přestupku došlo v hustém provozu, jak tvrdí žalobce, ale pouze specifikoval oblast, komunikaci, okolí a dopravní napojení jiných komunikací a uvedl, že provoz na této komunikaci je převážně velmi hustý. Naopak zohlednil to, že ke spáchání přestupku došlo v den pracovního volna, v podvečerních hodinách. Žalovaný skutková zjištění nijak nedoplňoval, pouze doplnil existenci restauračního zařízení a přechodu pro chodce (který se dá předpokládat s ohledem na existenci točny MHD, kterou zmínil již prvostupňový orgán a jím zmiňované křížení silnic). Takové doplnění popisu místa není nic, s čím by musel být žalobce samostatně seznamován, když ani správní orgán prvního stupně k místu konkrétní důkazy neprováděl a žalobce popis místa nezpochybňoval.

52. Jinými slovy, žalobce se chytá jediného spojení v celém textu odůvodnění sankce a účelově pomíjí veškeré další argumenty, vč. výše samotné sankce. Soud proto shledal námitku jako nedůvodnou, jelikož samotný přestupek je primárně ohrožovací povahy. Vymezené místo je dle popisu samo o sobě rizikové, tudíž zkoumat a poměřovat intenzitu dopravy v daném místě a čase je zcela nadbytečné. Nad to, není řešen přestupek nedodržení povolené rychlosti (u kterého by snad mohla mít intenzita dopravy v místě a čase bližší vliv na výši sankce), ale přestupek provozovatele motorového vozidla, který nezajistil dodržování předpisů silničního provozu při užití svého vozidla. V této otázce je hustota provozu nerelevantní.

53. Pokud jde o námitky proti výroku o náhradě nákladů řízení, jako akcesorickému výroku, tak úvahy žalobce jsou sice správné, nicméně výrok o sankci obstál, tudíž obstojí i akcesorický výrok o nákladech řízení. a

54. Namítaná vada spočívající v prodlevě mezi vyhotovením a vypravením prvostupňového rozhodnutí není pro posouzení věci relevantní, neboť prodleva mezi vyhotovením a vypravením prvostupňového rozhodnutí nemá vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

55. Krajský soud z výše uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl dle

56. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z Žalobce nebyl úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o ní musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie.

Brno, 31. srpna 2026

Petr Sedlák, v. r.

samosoudce