Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
32 A 28/2026 - 52.pdf
PDF · 0 B
No categories available
32 A 28/2026 - 52
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci
žalobce: D. X. T.
státní příslušnost X
v současné době ve výkonu trestu X
zastoupený advokátem Mgr. Markem Sedlákem
sídlem Kašparovo náměstí 2271/5, 180 00 Praha
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky
Odbor azylové a migrační politiky
poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2026, č. j. OAM-4102-52/ZR-2025,
takto:
I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2026, č. j. OAM-4102-52/ZR-2025 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 269,40 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce, Mgr. Marka Sedláka advokáta se sídlem Kašparovo náměstí 2271/5, 180 00 Praha.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Včas podanou žalobou se žalobce u Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“) domáhal zrušení shora citovaného rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2026, č. j. OAM-4102-52/ZR-2025 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tím žalovaný (I.) z důvodu podle § 77 odst. 1 písm. i) , odst. 2 písm. a), písm. f) zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců “), zrušil platnost žalobcova povolení k trvalému pobytu v ČR a (II.) současně mu podle § 77 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovil lhůtu k vycestování z území ČR v délce 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí, příp. do 30 dnů od propuštění žalobce z výkonu trestu odnětí svobody.
II. Napadené rozhodnutí
2. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že na základě obdržené informace o odsouzení žalobce rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 3 T 107/2024 zahájil žalovaný s žalobcem z moci úřední správní řízení o zrušení platnosti jeho povolení k trvalému pobytu v ČR pro naplnění předpokladů podle § 77 odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců.
3. Z obsahu spisu, obdržených rozsudků a pořízeného výpisu z Rejstříku trestů jednoznačně vyplynulo, že žalobce byl v České republice opakovaně pravomocně odsouzen pro spáchání úmyslného trestného činu. Ve výpisu z Rejstříku trestů měl žalobce celkem pět záznamů o odsouzení. Konkrétně byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. ledna 2012, č. j. 17 T 172/2011 -233, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. března 2012, č. j. 7 To 77/2012 -271, pro spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. , trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník trestní zákoník “), k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců se zařazením do věznice s dozorem, trestním příkazem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. července 2023, č. j. 3 T 70/2023 -35, pro spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku , k peněžitému trestu ve výměře 40.000 Kč společně s trestem zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let, trestním příkazem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 1. listopadu 2023, č. j. 3 T 102/2023 -31, pro spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku , k peněžitému trestu ve výměře 52.500 Kč společně s trestem zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tři a půl roku, kdy tímto rozsudkem byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 3 T 70/2023 , rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. července 2024, č. j. 3 T 60/2024 -57 pro spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 24 měsíců společně s trestem zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 40 měsíců, rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. ledna 2025, sp. zn. 3 T 107/2024 , pro spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 , odst. 2 písm. c) trestního zákoníku , k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let se zařazením do věznice s ostrahou, společně s peněžitým trestem ve výměře 52.500 Kč a trestem zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 42 měsíců, kdy tímto rozsudkem byly zrušeny výroky o trestu jednak z trestního příkazu Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 3 T 70/2023 a jednak z trestního příkazu Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. července 2023, sp. zn. 3 T 102/2023 -35. Zatím poslední rozsudek Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 3 T 107/2024 nabyl právní moci dne 11. února 2025. Žalovaný v rozhodnutí v podrobnostech dále rozvedl i dopravní přestupky žalobce, přičemž má celkem čtrnáct záznamů ve výpisu z evidenční karty řidiče, když se v dalších deseti případech dopustil protiprávního jednání v souvislosti s řízením motorového vozidla (ve dnech od 17. 4. 2011 do 6. 5. 2024).
4. Výše uvedeným žalovaný odůvodnil své rozhodnutí, jelikož měl za to, že byla splněna podmínka pro zrušení trvalého pobytu podle § 77 odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce byl v České republice celkem ve více než třech případech odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu, a od právní moci posledního odsouzení do zahájení řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu neuplynula doba delší než 1 rok. Dále byla naplněna i podmínka podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce opakovaně závažným způsobem narušil veřejný pořádek. Závažné narušení veřejného pořádku správní orgán spatřuje především v charakteru spáchané trestné činnosti a počtu spáchaných trestných činů. Konečně měl žalovaný za to, že byla splněna podmínka pro zrušení trvalého pobytu podle § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce byl posledním rozhodnutím soudu odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 3 roků, a to za spáchání úmyslné trestné činnosti.
5. K přestupkovému jednání žalovaný uvedl, že žalobce má od roku 2023 do současné doby evidováno celkem sedm zákazů řízení motorových vozidel. V současné době má vyslovený zákaz řízení motorových vozidel, jehož konec má stanovený na den 11. 7. 2030. Z uvedeného je zřejmé, že za dobu svého dosavadního pobytu na území ČR se žalobce kromě úmyslné trestné činnosti dopustil dalších protiprávních jednání za jejichž spáchání mu byly příslušnými správními orgány uloženy pokuty a tresty zákazu činnosti. Žalovaný zdůraznil, že protiprávní jednání žalobce, které bylo kvalifikováno jako přestupkové představuje stejně závažné ohrožení veřejného pořádku jako jím spáchaná trestná činnost.
6. Rozhodnutí žalovaného se pak zabývalo i dopady do soukromého a rodinného života žalobce. V rámci prošetření soukromých a rodinných vazeb si správní orgán vyžádal šetření místně příslušného orgánu sociální péče. Z tohoto a z výpovědí příbuzných žalobce vyplynulo, že jeho manželka a jejich nezletilé děti bydlí v rodinném domě s matkou žalobce. Rodinný dům je ve výhradním vlastnictví matky žalobce. O výchovu a výživu nezletilých dětí se stará manželka žalobce, která provozuje obchod s potravinami. S výchovou dětí jí podle možností pomáhá žalobcova matka, babička nezletilých dětí. Kromě manželky, nezletilých dětí a matky má žalobce na území ČR svoji sestru s rodinou.
7. Na základě výše uvedeného žalovaný konstatoval, že v daném případě nelze uvedené rodinné a soukromé vazby považovat za důvod, proč by mohlo zrušením povolení k trvalému pobytu dojít k nepřiměřenému zásahu do soukromého nebo rodinného života žalobce. Zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu nemůže mít větší dopad do soukromého a rodinného života cizince než uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, který žalobce v současné době vykonává. V tomto konkrétním případě uvedené rodinné vazby neznamenají, že by rozhodnutí nepřiměřeným způsobem do těchto zjištěných rodinných a soukromých vazeb žalobce zasáhlo. Žalovaný uzavřel, že negativní informace k cizinci jednoznačně převládají a jsou daleko zásadnější než jeho rodinné vazby na území ČR. Nadto žalobci nebyl soudem uložen trest vyhoštění a následný zákaz pobytu na území ČR vysloven není, tudíž může o své rodinné vztahy dále pečovat.
8. Žalovaný se v daném případě rovněž zabýval i nejlepším zájmem nezletilých dětí žalobce, a to zejména s ohledem na závazný nález Ústavního soudu IV.ÚS 950/19 . V daném případě žádné mimořádné, nebo zvlášť závažné okolnosti, jako jsou např. uvedeny přímo ve výše citovaném nálezu Ústavního soudu, zjištěny nebyly. Obecně konstatoval, že v nejlepším zájmu nezletilých dětí je, aby vyrůstaly v harmonické rodině s oběma rodiči, nicméně pokud se jeden z rodičů dopustil natolik protiprávního jednání, že byl za něj pravomocně odsouzen na 3 roky nepodmíněně za zvlášť závažnou trestnou činnost a s dětmi fakticky není aktuálně ve stálém přímém kontaktu, pak je možné do tohoto zájmu nezletilého dítěte zasáhnout. Žalovaný argumentoval, že to byl naopak žalobce, který nebral ohled na nejlepší zájem nezletilého dítěte a svým jednáním vědomě ohrozil svůj pobytový status na území České republiky a s tím spojenou možnost společného soužití. Žalobce si nemohl být jist při páchání trestné činnosti tím, zda v případě odhalení, dopadení a následném odsouzení mu kromě trestu odnětí svobody nebude rovněž udělen i trest soudního vyhoštění, případně zda mu nebude v návaznosti na odsouzení zrušen trvalý pobyt. Tedy on sám ohrozil svůj pobyt v České republice, možný případný společný život s dětmi, když se dopustil zvlášť závažného protiprávního jednání, za které byl následně sankcionován v trestním řízení, jak je popsáno již výše. Za daného stavu věci tak nelze nejlepší zájem nezletilého dítěte stavět nade vše v řízení s tím, že zrušení trvalého pobytu by bylo v rozporu s jejich nejlepším zájmem. Nezletilé dítě nelze používat jako štít proti zrušení platnosti povolení k pobytu, za situace, kdy žalobce na nic a na nikoho nebral ohledy. Rovněž má žalobce možnost po propuštění z vězení realizovat svůj pobyt v ČR jiným, byť ne tak výhodným způsobem.
9. Žalovaný dodal, že zrušení trvalého pobytu žalobci nemá žádný vliv na pobytová oprávnění manželky a dětí a je jen a pouze na nich, zda dočasně budou žít odděleně, případně se přestěhují zpět do domovského státu účastníka. Žalovaný navíc z podstaty uvedeného nemůže předjímat stav věci, který může, ale také nemusí, nastat poté, co bude žalobce propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. Žalovaný nemá jak hodnotit skutečnosti, které nenastaly a u kterých není patrné, zda nastanou, případně pokud nastanou, v jakých podrobnostech.
10. Poněvadž v projednávané věci byly spolehlivě naplněny podmínky § 77 odst. 1 písm. i), odst. 2 písm. a), písm. f) zákona o pobytu cizinců, zrušil žalovaný žalobci platnost jeho povolení k trvalému pobytu v ČR a uložil mu povinnost opustit území ČR ve stanovené lhůtě 30 dnů podle § 77 odst. 3 zákona o pobytu cizinců.
III. Žaloba
11. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, a to z následujících důvodů. V první řadě žalovaný nesprávně uvedl místo výkonu trestu, čímž nemohl vyhodnotit dopad do rodinného života žalobce. Rozhodnutí má také obsahovat citace judikatury, jejichž zařazení postrádá smysl, čímž je rozhodnutí matoucí pro žalobce.
12. Zadruhé má být lhůta k vycestování nezákonná, protože má odporovat Evropské úmluvě o lidských právech. Napadené rozhodnutí má žalobce materiálně za faktické vyhoštění. Na žalobce se tedy mají vztahovat veškeré záruky mezinárodního práva, které se vztahují na vyhošťovanou osobu, zejména právo na ochranu před vyhoštěním do doby, než bude rozhodnuto o jeho žalobě.
13. Zatřetí žalobce uvádí, že má povolení k trvalému pobytu jakožto dlouhodobý rezident a má se na něj aplikovat Směrnice Rady 2003/109/ES o právním postavení státních příslušníků ze třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (dále jen „Směrnice“). Napadené rozhodnutí představuje podle žalobce vyhoštění ve smyslu čl. 12 Směrnice. V návaznosti na tyto úvahy má za to, že použitá zákonná ustanovení ve výrocích napadeného rozhodnutí tomuto neodpovídají a neměla být použita. Bylo nutno zkoumat, zda žalobce představuje ohrožení pro veřejný pořádek do budoucna, v čemž žalovaný pochybil.
14. Začtvrté, žalovaný neměl zvážit kritéria podle čl. 12 Směrnice, a to délku pobytu žalobce na území ČR, věk žalobce, neexistující vazby na Vietnam, či zdravotní stav žalobce.
15. Zapáté rozebral žalobce svoji situaci vzhledem k porušení práva na rodinný a soukromý život. Namítal, že má v ČR funkční rodinu, která je na něm citově i finančně závislá. Žalobce v žalobě rozsáhle poukázal na okolnosti z oblasti svého soukromého, rodinného i profesního života, jež nasvědčují tomu, že by dopady zrušení trvalého pobytu pro něj byly nepřiměřeně tvrdé. Vyjádřil se k jednotlivým OZNŘ, jak by případný návrat žalobce do Vietnamu negativně ovlivnil jejich životy. Závěry místního šetření příslušného orgánu sociální péče, které došlo k absenci nepřiměřeného zásahu na rodinné vazby při zrušení trvalého pobytu, má za zastaralé. Zejména zdůrazňuje absenci posouzení vůči nejlepšímu zájmu jeho nezletilých dětí. Také zmínil, že pobyt jeho manželky se odvozuje od jeho povolení k pobytu a při jeho zrušení zanikne titul i manželce.
16. Žalobce zdůraznil, že neexistuje záruka, že v případě zrušení trvalého pobytu bude žalobci v budoucnu přiznáno jiné pobytové oprávnění. Naopak z důvodu záznamu v trestním rejstříku nedosáhne podle něj na žádné oprávnění. To podle žalobce podporuje úvahu o materiální povaze rozhodnutí jako vyhoštění.
17. Zašesté se vymezil proti posouzení jím spáchaných trestných činů stran žalovaného. Ten měl nesprávně uvést, že byl více jak ve třech případech odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu, což nemá být pravda. Žalobci byl opakovaně uložen souhrnný trest, nikoli samostatné tresty.
18. Zasedmé má za to, že konstatování narušení veřejného pořádku ve smyslu § 77 zákona o pobytu cizince připadá v úvahu pouze v případě skutečného, opakovaného a dostatečně závažného ohrožení veřejného pořádku, což není žalobcův případ. Žalobce má za to, že je nesprávná úvaha žalovaného ohledně počtu spáchaných činů. Žalobce se trestného činu poprvé dopustil v roce 2011, pak žil řádným životem po dobu 10 let. Až od roku 2023 opakovaně spáchal trestný čin maření úředního rozhodnutí, který je ale toliko přečin, tedy čin nikoli závažný pro společnost narušující veřejný pořádek. Poslední odsouzení za drogovou činnost lze považovat za narušení veřejného pořádku, ale byl mu uložen toliko souhrnný trest v nízké sazbě. Soud měl tedy zřejmě za to, že resocializace žalobce je možná.
19. Žalobce na závěr navrhl rozhodnutí žalovaného zrušit a vrátit mu věc k novému projednání a rozhodnutí. Požádal také o náhradu nákladů řízení.
IV. Vyjádření žalovaného
20. Ve vyjádření ze dne 19. srpna 2026 žalovaný setrval na správnosti a zákonnosti svého rozhodnutí. K první námitce žalobce uvedl, že oznámení o zahájení správního řízení bylo žalobci doručeno do Věznice Z., kde ji dne 20. května 2025 převzal do vlastních rukou, čímž bylo správní řízení řádně zahájeno. Co se týká nesprávně uvedeného místa aktuálního výkonu trestu žalobce z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že tato písařská chyba nemá žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť napadené rozhodnutí bylo dne 18. června 2026 doručeno do datové schránky zmocněného zástupce a téhož dne nabylo právní moci. Stejně bylo žalobci doručeno písemné vyhotovení napadeného rozhodnutí.
21. K námitce žalobce, že zrušení jeho povolení k pobytu je třeba považovat za vyhoštění žalovaný uvádí, že zrušení platnosti povolení platnosti pobytu není trestem vyhoštění. Zrušení platnosti povolení k pobytu sice znamená ztrátu daného pobytového titulu, ale cizinci, v daném případě žalobci, není vysloven zákaz pobytu. Žalobce tak může i po zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu žádat o udělení jiného pobytového oprávnění, toto právo mu zrušením platnosti povolení k trvalému pobytu není nijak odepřeno. Žalovaný rovněž musí poukázat na fakt, že žalobce má po zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu možnost přicestovat do České republiky na krátkodobá víza.
22. Žalobce rovněž namítal, že žalovaný dostatečně neodůvodnil napadené rozhodnutí a že v rámci správního řízení nebylo bez důvodných pochybností prokázáno naplnění důvodu pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu. K tomu žalovaný uvádí, že součástí spisového materiálu je jak pořízený opis z rejstříku trestů žalobce, tak i jednotlivá pravomocná rozhodnutí soudů České republiky, kterými byl žalobce za dobu svého dosavadního pobytu opakovaně pravomocně odsouzen za spáchání úmyslné trestné činnosti. Žalovaný je přesvědčen, že dostatečným způsobem odůvodnil napadené rozhodnutí a v rámci správního řízení bylo bez důvodných pochybností prokázáno naplnění důvodů pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu žalobce.
23. Ohledně žalobní námitky, že napadené rozhodnutí je zjevně nepřiměřené z hlediska jeho dopadů do soukromého a rodinného života žalobce a jeho rodinných příslušníků žalovaný uvádí, že na základě informací zjištěných v průběhu správního řízení nelze uvedené rodinné a soukromé vazby považovat za důvod, proč by mohlo zrušením povolení k trvalému pobytu dojít k nepřiměřenému zásahu do soukromého nebo rodinného života žalobce. Zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu nemůže mít větší dopad do soukromého a rodinného života žalobce než uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, který žalobce v současné době vykonává ve věznici s ostrahou. Co se týká aktuálních rodinných vazeb žalobce, tyto byly dle názoru žalovaného v rámci nového projednání dostatečně prošetřeny.
24. K případnému zásahu napadeného rozhodnutí do rodinného života žalobce ke vztahu k jeho nezletilým dětem žalovaný dodává, že právě protizákonná činnost, které se žalobce dopouštěl, zapříčinila rozdělení rodiny, resp. odloučení otce od dětí. Soudem uložený nepodmíněný trest odnětí svobody bude mít rozhodně větší dopad do rodinného života žalobce než zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu. V zájmu žalobce mělo být, aby se trestné činnosti vyvaroval a žil řádným životem, což však neučinil. Jen důsledkem jednání žalobce tento je aktuálně ve výkonu trestu odnětí svobody, protože byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a rovněž mu bylo žalovaným zrušeno jeho povolení k trvalému pobytu. Mimo to žalobce nebyl vyhoštěn a může si znovu podat žádost o povolení k pobytu v ČR, nebo zemi navštěvovat v rámci krátkodobých víz. Posouzení přiměřenosti zásahu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce a jeho rodinných příslušníků bylo dostatečné a žalované rozhodnutí není nezákonné z důvodu nesprávného posouzení této otázky.
25. Žalovaný zdůraznil, že v daném případě posuzoval na jedné straně veřejný zájem, závažnost spáchaného trestného činu a formu a výši trestu a na druhé straně zejména soukromý a rodinný život žalobce. V souvislosti s veřejným zájmem na zrušení pobytového oprávnění žalobci, žalovaný odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém mimo jiného uvedl, že podle ustanovení § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb. , správní řád , ve veřejném zájmu rozhodně není, aby na území ČR pobýval cizinec s uděleným povolením k trvalému pobytu, který byl opakovaně pravomocně odsouzen k podmíněným i nepodmíněným trestům odnětí svobody, peněžitým trestům a trestům zákazu činnosti.
26. K námitce žalobce, že napadené rozhodnutí je v rozporu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a s čl. 8 EÚLP, žalovaný uvedl, že zrušení trvalého pobytu v daném případě není v rozporu s čl. 8 Úmluvy, neboť důvody, pro které bylo řízení vedeno, jsou podřaditelné pod výčet důvodů uvedených v čl. 8 Úmluvy, které umožňují zásah do soukromého nebo rodinného života žalobce. Zásah do svého soukromého a rodinného života si žalobce přivodil sám svým jednáním, kdy věděl, nebo aspoň měl vědět, neznalost zákona neomlouvá, že mu může být zrušen trvalý pobyt, pokud spáchá natolik závažné úmyslné protiprávní jednání, že za něj bude pravomocně odsouzen.
27. Pro úplnost žalovaný uvedl, že podaná žaloba je de facto totožná s vyjádřením žalobce předloženým ve správním řízení, s nímž se již žalovaný podrobně vypořádal v napadeném rozhodnutí. Poněvadž žalobce používá zcela totožnou argumentaci, odkázal žalovaný v podrobnostech na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby v plném rozsahu.
V. Posouzení věci krajským soudem
28. Krajský soud předně posoudil splnění podmínek řízení, přičemž dospěl k závěru, že žaloba byla podána osobou oprávněnou [§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s. “)], jedná se o žalobu přípustnou (zejm. § 65 , § 68 a § 70 s. ř. s. s. ř. s. ) a podanou ve lhůtě podle § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
29. Soud ve věci rozhodl ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. bez nařízení ústního jednání, neboť účastníci řízení s tímto postupem výslovně souhlasili a krajský soud nepovažoval ústní projednání věci za nezbytné.
30. V souladu s § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. s. ř. s. přezkoumal soud napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Při zjišťování skutkového stavu věci krajský soud vycházel ze správního spisu předloženého žalovaným.
31. Krajský soud také vyrozuměl osoby označené žalobcem jako osoby zúčastněné na řízení, aby se do řízení přihlásily, čehož však tyto v soudem určené lhůtě jednoho měsíce nevyužily.
32. Žaloba je důvodná.
33. Námitky žalobce se dají rozdělit do několika okruhů. První z nich jsou námitky formální povahy ke struktuře a obsahu napadeného rozhodnutí. Dále žalobce namítá, že rozhodnutí je materiální povahou vyhoštěním. Třetím okruhem je údajný rozpor rozhodnutí s právem žalobce na rodinný a soukromý život. Posledním je podle žalobce nesprávné vyhodnocení jeho trestné činnosti. Obdobně bude soud dále strukturovat argumentaci v rozsudku.
Námitky k formálním náležitostem napadeného rozhodnutí
34. Na úvod je třeba zdůraznit, že s většinou námitek spadajících pod tento okruh se dostatečně vypořádal již žalovaný ve svém vyjádření.
35. Žalobce tvrdil nepřezkoumatelnost spočívající v tom, že je v rozhodnutí určeno jako místo jeho pobytu Věznice Bělušice, ač se jednalo o Věznici Z.. Jak uvedl i žalovaný, jedná se zřejmě o písařskou chybu, jež nemá žádný vliv na zákonnost rozhodnutí. Dané vyplývá i ze spisového materiálu, kde je explicitně napsáno, že žalobce se ve Věznici Z. nacházel ke dni podání žaloby (úřední záznam ze dne 22. července 2026), načež byla žaloba postoupena zdejšímu soudu.
36. Nesprávně uvedené místo pobytu žalobce ve Věznici Bělušice lze proto považovat za zřejmou nesprávnost opravitelnou postupem podle § 70 s. ř. Jelikož byl žalobce v napadeném rozhodnutí identifikován dostatečně jasně, bylo mu prokazatelně doručeno oznámení o zahájení správního řízení i napadené rozhodnutí, nemá toto pochybení vliv na srozumitelnost napadeného rozhodnutí. Zároveň se nemůže nijak negativně projevit v právní sféře žalobce, neboť jeho opravou nedojde ke změně vlastního obsahu napadeného rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2016, č. j. 5 As 3/2016 -20).
37. Dále žalobce uvedl, že žalovaný v textu napadeného rozhodnutí uvedl řadu nesouvisejících rozhodnutí soudů, které vedly ke zmatení žalobce. Jako příklad uvedl usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 462/03 ze dne 21. 11. 2003 či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014, č. j. 2 As 69/2013 -35.
38. Žalobcem citovaný údajně nesouvisející nález se týká problematiky pobytu cizinců a práva státu jej regulovat a rozhodnutí pak rozdělení rodiny v případě zrušení pobytového oprávnění cizince. Zdejšímu soudu není zřejmé, kam žalobce svojí argumentací směřoval, když se i výše citovaná rozhodnutí bezesporu dotýkají problematiky v řešené věci. Napadené rozhodnutí není kvůli v něm uvedeným soudním rozhodnutím nesrozumitelné či nezákonné.
39. Poslední námitkou, která by se dala pod tento okruh podřadit, je pak tvrzení žalobce, že se žalovaný nezabýval veškerými kritérii při zvažování vyhoštění žalobce, které mají vyplývat z čl. 12 Směrnice.
40. Jak bude dále uvedeno, zdejší soud má v souladu s žalovaným za to, že zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle § 77 zákona o pobytu cizinců je institutem odlišným od vyhoštění tak, jak jej má na mysli Směrnice.
41. Krajský soud obecně došel k tomu, že námitky žalobce k údajným formálním pochybením žalovaného, nemají žádnou relevanci pro zákonnost či přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
Povaha napadeného rozhodnutí
42. Žalobce má obecně za to, že vzhledem k výroku II. napadeného rozhodnutí se jedná svým materiálním dopadem na žalobcův život o rozhodnutí o vyhoštění, a to i optikou mezinárodního práva. Zejména udává nutnost aplikace kritérií z čl. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně základních práv a svobod, kde jsou uvedeny jednotlivé procesní záruky pro vyhošťované cizince a dále čl. 12 Směrnice. Žalobce svojí žalobou napadá délku lhůty pro vycestování (30 dní), jelikož má podle něj odporovat právě výše uvedeným mezinárodním právním předpisům.
43. V první řadě je třeba se zabývat povahou daného rozhodnutí, které má žalobce de facto za rozhodnutí o vyhoštění podle § 118 a násl. zákona o pobytu cizinců. Krajský soud se přitom s tímto závěrem nemohl ztotožnit.
44. Podle § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců správním vyhoštěním se rozumí ukončení pobytu cizince a prohlášení jeho dalšího pobytu za neoprávněný (…).
45. Na rozdíl od situace, kdy dojde k vyhoštění, se cizinec po zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu jednak nepovažuje za nežádoucí osobu (srov. § 154 odst. 3 zákona o pobytu cizinců), a jednak nemá povinnost opustit území Evropské unie, nýbrž jen území České republiky (srov. § 77 odst. 3 zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 1 odst. 1 tohoto zákona). Je také třeba zdůraznit to, že žalobce má možnost požádat o udělení krátkodobého víza podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. 7. 2009, o kodexu Společenství o vízech (vízový kodex), který takovou možnost nevylučuje, ve spojení s § 20 odst. 1 tohoto zákona. Žalobce je oprávněn žádat i o další typy pobytových oprávnění. Dané ostatně konstatovalo i napadené rozhodnutí. V případě vyhoštění by sice byl také oprávněn žádat o jakýkoliv pobytový titul, ale žádosti by nebylo vyhověno, jelikož by mu obdobným rozhodnutí byl jednoduše zamezen vstup na území ČR. Judikaturou soudů bylo také explicitně určeno zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu jako zpravidla méně invazivní zásah do soukromého a rodinného života cizince, než právě např. rozhodnutí o jeho správním vyhoštění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2020, č. j. 5 Azs 404/2019 -28, viz dále).
46. Krajský soud má tedy za to, že vycestování v režimu zrušení trvalého pobytu není srovnatelné se správním vyhoštěním, jehož aplikace s sebou vždy nutně přináší bezprostředně i zákaz pobytu na území na určitou dobu. Žalobce přitom může žádat i o jiný vstupní titul na základě vnitrostátního práva, například o přechodný pobyt na území na krátkodobá víza podle § 20 a násl. zákona o pobytu cizinců. Námitku žalobce proto krajský soud vyhodnotil, obdobně jako žalovaný, jako nedůvodnou a tím vyhodnotil odkazy na čl. 12 Směrnice jako irelevantní.
47. Další námitka žalobce v tomto okruhu směřuje k tomu, že je (podle své interpretace rozhodnutí) povinen odcestovat ve stanovené lhůtě k vycestování od právní moci napadeného rozhodnutí před rozhodnutím o této žalobě. Tím zdůvodňuje údajně nedostatečné možnosti se důsledkům napadeného rozhodnutá bránit.
48. Z podkladů založených ve správním spisu vyplývá, že plánovaný konec výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody žalobce připadá na 20. března 2028. Aniž by chtěl zdejší soud, jakkoliv předjímat zde žalobce skutečně vykoná celý trest či nikoliv, má za to, že před právní mocí tohoto rozhodnutí k propuštění žalobce z výkonu trestu odnětí svobody nedojde. Z výroku II. napadeného rozhodnutí přitom vyplývá, že lhůta 30 dnů k vycestování se počítá až od propuštění žalobce z výkonu trestu (jako alternativa k 30 dnům od právní moci rozhodnutí). Zdejší soud ani správní orgán nikterak nechtějí ani nemohou zasáhnout do délky výkonu trestu odnětí svobody uloženém na základě zákonného a pravomocného rozhodnutí trestního soudu. Proto je i tato námitka žalobce irelevantní, když k vycestování žalobce by v případě zamítavého rozhodnutí zdejšího soudu došlo až po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, tedy poté, co bylo žalobci umožněno uplatnit veškerou možnou procesní obranu skrze žalobu ke zdejšímu soudu.
49. Námitky žalobce směřující k povaze rozhodnutí jako vyhoštění však soud nepovažuje za relevantní jako podklad pro konstatování nezákonnosti či jiné vady napadeného rozhodnutí.
Právo na rodinný a soukromý život v kontextu protiprávní činnosti žalobce
50. Žalobce dále namítá, že je napadené rozhodnutí nepřiměřené s ohledem na negativní dopady do oblasti soukromého a rodinného života žalobce a jeho rodiny. Žalobce je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím dochází k neúměrnému zásahu do jeho života. Jelikož rozhodnutí ovlivňuje pevnost rodinných vztahů žalobce, jeho ekonomické poměry, jakož i veškeré kulturní a společenské vazby navázané během pobytu v ČR, hodnotí jej jako silně neproporcionální. Zejména zdůrazňuje dopad na OZNŘ, jeho matku, manželku a dvě nezletilé děti, které s žalobcem sdíleli společnou domácnost před nástupem do výkonu trestu.
51. Soud toto považuje za stěžejní bod argumentace žalobce a má za to, že právě zde žalovaný pochybil.
52. Co se týče povinnosti správních orgánů posuzovat přiměřenost dopadů svých rozhodnutí do života cizince, je tato ve vnitrostátním právu zakotvena v již výše citovaném § 174a zákona o pobytu cizinců. Podle § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců platí, že: „Přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán posuzuje pouze v případech, kdy to tento zákon výslovně stanoví.“ Judikatura Nejvyššího správního soudu však již před časem toto pravidlo prolomila a dovodila, že s ohledem na aplikační přednost závazků vyplývajících z čl. 8 EÚLP jsou správní orgány povinny posoudit přiměřenost zásahu do rodinného a soukromého života cizince i tehdy, když to zákon výslovně nestanoví. Tato povinnost ovšem není bezbřehá, ale uplatní se pouze při kumulativním splnění dvou základních podmínek. První podmínkou je, že cizinec již v rámci správního řízení vznese zcela konkrétní námitku svědčící o nepřiměřenosti dopadů plynoucích z rozhodnutí do sféry jeho soukromého či rodinného života, a druhou podmínkou je, že jím tvrzený zásah není bez bližšího posouzení nemyslitelný (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2019, č. j. 10 Azs 310/2019 -32, ze dne 23. 12. 2019, č. j. 10 Azs 262/2019 -31, nebo ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019 -39).
53. Judikatura stran vnímání úlohy korektivu přiměřenosti v pobytových řízeních ve věcech cizinců byla relativně nedávno sjednocena i rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2025, č. j. 8 Azs 99/2023 -65, který v bodě 41 svého odůvodnění shrnul, že: „NSS má povinnost zohlednit judikaturu ESLP při vnitrostátní aplikaci Úmluvy, a to nejen s ohledem na mezinárodněprávní závazky České republiky, přičemž tato povinnost mu vnitrostátně plyne z čl. 10 a čl. 1 odst. 2 Ústav y (viz nálezy Ústavního soudu z 16. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3122/16 , bod 25, či z 19. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 3997/19 , bod 41). NSS tak ostatně setrvale činí (srov. rozsudky NSS z 27. 1. 2021, čj. 6 Azs 321/2020 -41, body 11 až 13, či z 24. 10. 2024, čj. 7 Azs 62/2024 -61, bod 26, a dlouhodobou judikaturu v nich citovanou). V důsledku toho je třeba uzavřít, že čl. 8 Úmluvy vykládaný ve světle judikatury ESLP nepřipouští závěry doposud převažující v judikatuře NSS, dle nichž je povinnost posuzování přiměřenosti ze strany správních orgánů omezena na případy, v nichž dochází k věcnému rozhodování o žádosti. Naopak, správní orgány jsou s ohledem na čl. 8 Úmluvy povinny posoudit, zda zastavení řízení z důvodů předvídaných v § 66 odst. 1 správního řádu je či bylo s ohledem na okolnosti daného případu přiměřené zásahu do soukromého a rodinného života cizince. Přiměřenost posuzuje správní orgán vždy, je-li možnost zásahu patrná z okolností věci, ze spisu či ji cizinec tvrdí. Ustanovení § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců se v těchto věcech neuplatní pro rozpor s čl. 8 Úmluvy.“ Uvedené závěry je pro jejich obecný dopad potřeba promítnout i do posouzení předmětné věci, jakkoliv tu jde o zrušení pobytového oprávnění, a nikoliv zastavení řízení o žádosti.
54. S ohledem na citované judikaturní závěry proto musí zdejší soud konstatovat, že žalobce naplnil nezbytné podmínky, aby žalovaný pravidlo dle § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců prolomil a aplikoval hodnotící kritéria upravená v odst. 1 téhož ustanovení. Již v rámci správního řízení totiž žalobce v konkrétních souvislostech tvrdil možné negativní následky napadeného rozhodnutí do sféry svého soukromého a rodinného života, přičemž s ohledem na okolnosti posuzované věci (zejm. dosavadní pobytovou a rodinnou historii žalobce v ČR) nelze takový zásah bez bližšího posouzení a priori vyloučit. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že se žalovaný otázkou posuzování přiměřenosti následků rozhodnutí z hlediska práva žalobce a členů jeho rodiny na respektování soukromého a rodinného života zabýval, v očích soudu však nikoli dostatečně.
55. Zde soud odkazuje na stranu šest a následující napadeného rozhodnutí, kde žalovaný zdůraznil, že v daném případě je nutno posoudit na jedné straně veřejný zájem daný zejména ochranou veřejného pořádku a na druhé straně zejména soukromý a rodinný život cizince. Pro lepší představu o rodinné situaci vycházel žalovaný z místního šetření ze dne 26. června 2025 provedeného Městským úřadem Z., odborem sociálním, oddělením sociálně právní ochrany dětí. Z tohoto vyplynulo, že rodina žalobce žije ve stabilním prostředí, v rodinném domě, který vlastní matka žalobce, základní obživu má zajištěnou z provozu prodejny potravin, o nezletilé děti je postaráno. Žalovaný konstatoval, že zrušení povolení k trvalému pobytu nemůže mít větší dopad do soukromého a rodinného života cizince než uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, který cizinec v současné době vykonává ve věznici. Žalobce má pak místní šetření za zastaralé. S tím zdejší soud nesouhlasí, jelikož i když se jedná o rok staré informace, je zjevné, že se v situaci žalobce mnoho nezměnilo. Žalobce je stále ve výkonu trestu, jeho rodina žije v rodinném domě matky v Dyjákovicích a provozuje prodejnu potravin.
56. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalovaný své úvahy navázal zejména na trestnou činnost žalobce. Nespornou skutečností je, že žalobce byl za dobu svého dosavadního pobytu na území ČR vězněn v období od dne 27. 6. 2011 do dne 8. 3. 2012 a v současnosti je vězněn ve Věznici Z. ode dne 20. 3. 2025, přičemž konec výkonu trestu má stanovený na den 20. 3. 2028. Je zde třeba dát za pravdu žalovanému, že žalobce se tedy sám dobrovolně svou trestnou činností rozhodl narušit rodinné vztahy. Žalovaný však více nerozvedl své úvahy o chování a dopadu zrušení povolení k trvalému pobytu žalobce do budoucna.
57. Z respektované soudní judikatury vyplývá, že žalobce si měl a mohl být při páchání natolik závažného úmyslného trestného činu vědom veškerých možných důsledků, které s sebou odhalení předmětné trestné činnosti ponese, a to jak v rovině trestněprávní, tak i v rovině zákona o pobytu cizinců (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. IV. ÚS 108/97 ). Žije-li cizinec na území státu, jehož není občanem, musí počítat s tím, že jednání směřující proti závažným právem chráněným zájmům, jehož se dopustí, může mít za následek ztrátu oprávnění k trvalému pobytu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 10 Azs 312/2016 -59, bod 33). Žalobce byl přitom odsouzen naposled za spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 , odst. 2 písm. c) trestního zákoníku , k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou, společně s peněžitým trestem ve výměře 52.500 Kč a trestem zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 42 měsíců.
58. Protiprávní jednání, za které byl naposled odsouzen také není ze strany žalobce jediným narušením veřejného pořádku od doby, kdy mu bylo na území ČR uděleno pobytové oprávnění. Ve výpisu z evidenční karty řidiče má cizinec celkem čtrnáct záznamů o spáchání protiprávního jednání, z toho se v deseti případech dopustil protiprávního jednání v souvislosti s řízením motorového vozidla. Za jeho protiprávní jednání v rovině přestupků správní orgány žalobci uložily peněžité tresty v celkové výši 110.800 Kč a opakovaně mu byly uložené zákazy řízení motorových vozidel. Právě pro toto přestupkové jednání byl následně třikrát odsouzen trestními příkazy v rámci trestního řízení za maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku , když nerespektoval odebrané řidičské oprávnění a nadále řídil motorové vozidlo, průkazně i pod vlivem alkoholu a opakovaně nedodržel stanovenou maximální povolenou rychlost na pozemních komunikacích.
59. Intenzita porušování veřejného pořádku se zvýšila v posledních čtyřech letech, kdy od roku 2023 do současnosti bylo u žalobce evidováno celkem sedm zákazů řízení motorových vozidel. V současné době má vyslovený zákaz řízení motorových vozidel, jehož konec je stanoven na den 11. 7. 2030. Nadto byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 3 T 107/2024 za zvlášť závažný zločin nesouvisející s dopravními přestupky. Podle rozsudku soudu žalobce od nezjištěného dne roku 2020 do 23. 5. 2023 v Dyjákovicích, tj. v místě trvalého pobytu žalobce a jeho nejbližší rodiny, a jinde distribuoval návykovou látku pervitin a marihuanu, při zadržení měl u sebe další návykové látky určené k prodeji. Je tedy zřejmé, že i v době, kdy žalobce tvrdí, že žil řádným životem a dopouštěl se nanejvýše přestupkového jednání, zároveň nelegálně nakládal s návykovými látkami, za což byl v roce 2025 odsouzen.
60. Již dříve byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. ledna 2012, č. j. 17 T 172/2011 -233 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. března 2012, č. j. 7 T o 77/2012-271, pro spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku , k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Zdejší soud skutečně vycházel zejména z jeho trestné činnosti za období posledních tří let, nicméně není možné opomenout ani jeho předchozí narušení veřejného pořádku z doby před více než deseti lety, ze kterého se žalobce zřejmě nepoučil.
61. V rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec ze dne 1. 10. 2024, č. j. 60 A 8/2024 je uvedeno, že protiprávního jednání se žalobce dopouštěl prakticky po celou dobu, co mu byl v roce 2015 udělen přechodný pobyt, a jeho závažnost narůstala. Žalovaný příhodně upozornil na to, že žalobce byl v 15 případech pravomocně potrestán za přestupky v souvislosti s řízením motorového vozidla, celkem mu byly uloženy pokuty ve výši 42.500 Kč. Četnost přestupkového jednání v souvislosti s řízením motorového vozidla nelze bagatelizovat, celková výše uložených pokut za přestupky rozhodně není běžná. Není možné pominout, že v důsledku nerespektování pravidel silničního provozu žalobce opakovaně ohrožoval nejen majetek, ale i zdraví a životy dalších účastníků silničního provozu. Závažnost žalobcova protiprávního jednání na úseku ochrany bezpečnosti silničního provozu se stupňovala, žalobce se z předchozích potrestání nepoučil." Z tohoto vyplývá, že není nikterak vybočující praxí soudů, pokud je přihlíženo při hodnocení stupně narušení veřejného pořádku k jakémukoliv provinění proti právnímu řádu za delší dobu, v tomto případě i k přestupkovému jednání z posledních čtyř let a k odsouzení pro zločin loupeže z roku 2012.
62. Při hodnocení přiměřenosti dopadů na rodinný a soukromý život žalobce je třeba vycházet z mnohokrát judikaturou potvrzené premisy, že přiměřenost zásahu do života cizince je vždy nezbytné odvíjet od intenzity porušení veřejného pořádku. To v praxi znamená, že čím vyšší je intenzita porušení veřejného pořádku, tím větší mohou být i dopady rozhodnutí o zrušení pobytu do soukromého a rodinného života cizince (viz k tomu např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 10 Azs 312/2016 -59, či ze dne 2. 2. 2024, č. j. 7 Azs 303/2023 -26; obdobně taktéž recentní usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2025, č. j. 4 Azs 240/2024 -59).
63. Zároveň má ale zdejší soud na paměti rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2023, č. j. 4 Azs 6/2023 -32, který zdůraznil, že je třeba posoudit vždy chování osoby, které má být zrušeno pobytové oprávnění, tedy zda osoba představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti.
64. Žalobce argumentuje Směrnicí, jakožto dlouhodobě pobývající rezident v tuzemsku. Žalobce sice explicitně uvádí, že se na jeho situaci nevztahuje čl. 9 Směrnice, jelikož napadené rozhodnutí představuje vyhoštění. V návaznosti na výše uvedené, je třeba oponovat žalobci a uzavřít, že se na něj skutečně vztahují kritéria čl. 9 a nikoli z čl. 12.
65. Podle čl. 9 odst. 3 Směrnice členské státy mohou stanovit, že dlouhodobě pobývající rezident nemá nadále nárok na právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta, ohrožuje-li vzhledem k závažnosti protiprávního jednání, kterých se dopustil, veřejný pořádek, avšak uvedené ohrožení není důvodem k vyhoštění ve smyslu článku 12.
66. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 3. 9. 2020 ve věci C503/19 a C592/19 , UQ a SI, dovodil, že zamítnutí přiznání postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta (a tedy analogicky i odnětí tohoto postavení) nemůže být postaveno pouze na skutečnosti, že byl cizinec odsouzen pro trestný čin. Je třeba zohlednit a poměřit několik faktorů, a sice na jedné straně závažnost nebo povahu trestného činu, kterého se dopustila dotčená osoba, nebezpečí, které představuje pro veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost, a na druhé straně délku jejího pobytu v hostitelském členském státě, jakož i její případné vazby s tímto členským státem. Soudní dvůr EU zobecnil svoji ustálenou judikaturu tak, že opatření odůvodněná pomocí důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti lze přijmout pouze tehdy, když se po konkrétním posouzení každého jednotlivého případu příslušnými vnitrostátními orgány ukáže, že osobní chování dotyčné osoby představuje v současné době skutečné a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. V judikatuře Soudního dvora EU týkající se omezení práva pobytu cizích státních příslušníků je tedy jasně patrný trend, který umožňuje zrušit právo pobytu z důvodu trestné činnosti pouze tehdy, jestliže by daná osoba i do budoucna představovala závažnou hrozbu pro veřejný pořádek.
67. Ústavní soud pak v bodě 52 nálezu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 945/20 uvedl: „Správní orgány i správní soudy v napadených rozhodnutích rovněž nesprávně směšují posuzování důvodu ke zrušení povolení k trvalému pobytu s posuzováním přiměřenosti takového opatření. V rámci prvního je podle čl. 27 odst. 2 Směrnice třeba posoudit, zda osobní chování dotyčného jednotlivce představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. To mimo jiné znamená, že vnitrostátní orgány (resp. soudy) musí kromě existence předchozího odsouzení vzít v úvahu další okolnosti jako například uložený trest, míru zapojení jednotlivce do trestné činnosti, rozsah způsobené škody, četnost trestných činů, tendenci k opakování trestné činnosti či chování stěžovatele v době po odsouzení (viz bod 39). Teprve v rámci posouzení proporcionality opatření je pak třeba hodnotit, zda je potenciální zrušení povolení k trvalému pobytu v souladu se zásadou přiměřenosti, a to zejména s ohledem na skutečnosti, jako je délka pobytu dotyčné osoby na daném území, věk, zdravotní stav, rodinné a ekonomické poměry, společenská a kulturní integrace v hostitelském členském státě, intenzita vazeb na zemi původu atd. V tomto kroku je pak možné zhodnotit i stupeň závažnosti protiprávního jednání, tj. hodnotit obecnou a typovou společenskou nebezpečnost spáchaného zločinu tak, jak správní orgány učinily ve vztahu k zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy (…)“.
68. Žalovaný posoudil podmínky pro konstatování zrušení povolení trvalého pobytu. Již dále ale nezjistil přiměřenost daného opatření vzhledem k budoucímu pobytu žalobce a jeho ohrožení společnosti. Tento požadavek je přitom stěžejním, jak potvrdil Nejvyššího správního soudu i v rozsudku ze dne 8. 2. 2024, č. j. 10 Azs 292/2023 – 53: Aby mohlo Ministerstvo vnitra neudělit či odejmout cizinci – dlouhodobému rezidentovi (ve smyslu směrnice Rady 2003/109/ES o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty) – povolení k trvalému pobytu kvůli výhradě veřejného pořádku [zde podle § 77 odst. 2 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České republiky], musí shledat, že jeho osobní chování je pro veřejný pořádek nejen hrozbou skutečnou a dostatečně závažnou, ale i hrozbou aktuální. Totéž platí u všech dalších důvodů, s nimiž zákon o pobytu cizinců na území České republiky spojuje neudělení či odnětí pobytového titulu a které vycházejí z čl. 6 odst. 1 a čl. 9 odst. 3 směrnice 2003/109/ES [§ 75 odst. 1 písm. c) a e), § 75 odst. 2 písm. e) a f), § 77 odst. 1 písm. h) a i), § 77 odst. 2 písm. a) , e) a f), § 83 odst. 1 písm. b) a § 85 odst. 1 písm. a) a b) tohoto zákona]. Dále srov. i recentní rozsudek Nejvyššího správního soudu dne 11. 9. 2026, č. j. 8 Azs 78/2026 –83.
69. Soud při posouzení dále vyšel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2023, č.j. 4 Azs 6/2023 -32. V něm je mj. uvedeno: „[42] Žalovaný i krajský soud v minimálním rozsahu okomentovali, že se stěžovatel ve vězení chová slušně, leč navzdory tomu hrozbu pro veřejný pořádek v návaznosti na typovou závažnost jím spáchané trestné činnosti představuje. Žalovaný nicméně vůbec nezjišťoval, zda stěžovatel již uhradil peněžitý trest, jenž mu byl uložen společně s trestem odnětí svobody, nezjišťoval, jak se stěžovatel choval ve vazbě a ve výkonu trestu odnětí svobody, zda mu byly uděleny kázeňské odměny či tresty, jakým způsobem se zapojuje do programů převýchovy, zda je ve výkonu trestu zaměstnán; v neposlední řadě pak vůbec nezjišťoval, jak stěžovatel na svoji trestnou činnost v současnosti nahlíží a jaké byly motivy jeho trestné činnosti. To vše jsou skutečnosti významné pro úsudek, zda je pravděpodobné, že by stěžovatel v budoucnu mohl závažně narušit veřejný pořádek. Nezohlednění výše předestřených skutečností činí závěr žalovaného o naplnění § 87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Odůvodnění zdaleka neodpovídá požadavkům čl. 27 odst. 2 pobytové směrnice, ani návazné judikatuře Soudního dvora EU (rozsudek SDEU ze dne 17. 11. 2011 ve věci C-430/10 Christo Gajdarov, § 38; rozsudek SDEU ze dne 1. 1. 1999 ve věci C-348/96 Donatelle Calfa, § 24; nebo rozsudek SDEU ze dne 2. 5. 2018 ve věci C-331/16 K. a H. F., § 56). Neobstojí ani ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 945/20 , který se týkal skutkově velmi podobné věci s velmi podobně koncipovaným odůvodněním rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu.
[43] Nejvyšší správní soud tudíž shledal důvodnou námitku, v níž stěžovatel namítl nedostatečné posouzení toho, zda jeho osobní chování stěžovatele představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Tu stěžovatel uplatnil i v žalobě proti napadenému rozsudku, nicméně krajský soud ji vypořádal nesprávně – měl pro tuto důvodně namítanou vadu řízení zrušit rozhodnutí žalovaného.
[44] Pro dokreslení celého případu lze dodat, že i kdyby na stěžovatele nedopadala pobytová směrnice, která se týká občanů Evropské unie a jejich rodinných příslušníků, nýbrž „pouze“ směrnice o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, jejíž materiální podmínky stěžovatel splňuje, neboť po dobu 5 let nepřetržitě oprávněně pobýval na území České republiky, bylo by zapotřebí posoudit danou otázku shodně. Podle čl. 9 odst. 3 uvedené směrnice mohou členské státy stanovit, že dlouhodobě pobývající rezident nemá nárok na právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta, ohrožuje-li vzhledem k závažnosti protiprávního jednání, kterých se dopustil, veřejný pořádek, ovšem uvedené ohrožení není důvodem k vyhoštění ve smyslu článku 12. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 3. 9. 2020 ve věci C-503/19 a C-592/19, UQ a SI, dovodil, že zamítnutí přiznání postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta (a tedy analogicky i odnětí tohoto postavení) nemůže být postaveno pouze na skutečnosti, že byl cizinec odsouzen pro trestný čin. Je třeba zohlednit a poměřit několik faktorů, a sice na jedné straně závažnost nebo povahu trestného činu, kterého se dopustila dotčená osoba, nebezpečí, které představuje pro veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost, a na druhé straně délku jejího pobytu v hostitelském členském státě, jakož i její případné vazby s tímto členským státem. Soudní dvůr EU zobecnil svoji ustálenou judikaturu tak, že opatření odůvodněná pomocí důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti lze přijmout pouze tehdy, když se po konkrétním posouzení každého jednotlivého případu příslušnými vnitrostátními orgány ukáže, že osobní chování dotyčné osoby představuje v současné době skutečné a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. V judikatuře Soudního dvora EU týkající se omezení práva pobytu cizích státních příslušníků je tedy jasně patrný trend, který umožňuje zrušit právo pobytu z důvodu trestné činnosti pouze tehdy, jestliže by daná osoba i do budoucna představovala závažnou hrozbu pro veřejný pořádek.“
70. Na základě výše uvedeného má zdejší soud za to, že i když, jak správně uvedl žalovaný, těžiště rodinného života má žalobce v ČR, neznamená to, že by nebylo možné napadené rozhodnutí vydat. Žalobce páchal opakovaně závažnou trestnou činnost a musel tedy počítat i s tím, že mu hrozí zrušení trvalého pobytu a s tím spojené možné omezení v rodinném životě. Od páchání protiprávní činnosti ho však ani toto neodradilo, této se dopouštěl i po narození obou dětí. Není ani vyloučeno, aby se členové rodiny s žalobcem nadále stýkali, a to i osobně, např. přesídlením rodiny do země původu, tj. do Vietnamu, či pobytem žalobce na území ČR na základě jiného pobytového oprávnění. Zrušení trvalého pobytu by proto nemuselo představovat výrazný zásah do soukromého a rodinného života žalobce, že by nebylo možné toto rozhodnutí vydat, jako by tomu bylo např. u vyhoštění, které je spojeno se zákazem pobytu na území, či dlouhodobého zákazu pobytu na území (rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. listopadu 2008, č.j. 5 Azs 46/2008 -71). Kritéria nastíněná judikaturou však žalovaný ve svém rozhodnutí opomněl rozvést a bez hlubšího zdůvodnění konstatoval, že zrušení povolení k trvalému pobytu žalobce je obhajitelné vzhledem k trestné činnost žalobce. Žalovaný nezvážil, jak se žalobce chová v rámci výkonu trestu, že mu byl uložen trest u spodní hranice trestní sazby, zda uhradil peněžitý trest, zda mu byly uděleny kázeňské odměny či tresty, jakým způsobem se zapojuje do programu převýchovy, zda je ve výkonu trestu zaměstnán, nezjišťoval pak ani jak žalobce na svou trestnou činnost v současnosti nahlíží a jaké byly motivy jeho trestné činnosti. Jedná se přitom o skutečnosti, které by zdůvodnily aktuální a budoucí hrozbu páchání trestné činnosti stran žalobce. Ve světle shora citované judikatury tak není dostatečně odůvodněno, zda osobní chování žalobce představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého základního zájmu společnosti. Závěr, že na žalobce ve výkonu trestu odnětí svobody je třeba automaticky hledět jako na potenciálního narušitele veřejného pořádku, nemůže obstát.
71. K zásahu do nejlepšího zájmu dítěte soud pro úplnost dále dodává. Žalovaný citoval stěžejní nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19 . Ten uvádí určité podmínky pro situace, kdy převáží jiný zájem nad nejlepším zájmem dítěte, jelikož ani povinnost zohledňovat nejlepší zájem dítěte nemůže být bezbřehá. Nález specificky zmiňuje, že nejlepší zájem dítěte nemůže vždy převážit nad správním vyhoštěním. Žalobci správní vyhoštění uloženo nebylo, jak již bylo diskutováno výše, nicméně i v případě tohoto institutu, který je svou povahou závažnější než zrušení oprávnění k trvalému pobytu, je možné, aby rozhodnutí obstálo. Obdobně judikát komentuje ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody rodiči dítěte, přičemž tento zásah řadí do stejné kategorie jako správní vyhoštění rodiče. Nejlepší zájem dítěte (…) zesilují a zeslabují zejména tato kritéria: míra péče obžalovaného o dítě (zejména jde-li o výlučnou pečující osobu, či nikoliv); míra faktické závislosti dítěte na obžalovaném (s ohledem na věk, zvláštní potřeby dítěte atd.); hloubka emočního vztahu dítěte k obžalovanému; míra, v jaké byl čin spáchán vůči dítěti; míra ohrožení řádného vývoje dítěte v případě, že rodič zůstane na svobodě atd. Žalobce není výhradně pečující osobou. O nezletilé děti se po dobu jeho uvěznění stará jeho manželka s matkou. Z provedeného sociálního šetření vyplývá, že děti na žalobci nejsou ve velké míře citově závislé vzhledem k jejich nízkému věku a delšímu pobytu žalobce ve výkonu trestu, starší dítě však vnímá jeho nepřítomnost. Soud si je vědom, že děti žalobce ve vězení navštěvovaly v průměru dvakrát měsíčně (alespoň v období od 20. 3. 2025 do 28. 7. 2025). Manželka nicméně v současnosti děti sama vyživuje, s jejich výchovou jí pomáhá matka žalobce. Dříve jí však pomáhal i žalobce.
72. Na druhou stranu je třeba na tvrzení matky nahlížet ve světle zjištění trestního soudu, který postavil na jisto, že žalobce obchodoval s narkotiky a dopouštěl se protiprávní činnosti od útlého věku staršího dítěte a dále i v době narození mladšího dítěte. Vzhledem k stoupající závažnosti a frekvenci protiprávního jednání žalobce je pak pravděpodobná vyšší míra ohrožení řádného vývoje dítěte. U závěrů o zásahu do nejlepšího zájmu dítěte tedy nelze přisvědčit žalobci i z tohoto důvodu.
73. Soud současně nepřehlíží, že zrušení žalobcova pobytu může mít na odvozené oprávnění manželky návazné důsledky, jak sám v žalobě tvrdí. Ustanovení § 46a odst. 2 písm. j) zákona o pobytu cizinců s takovou situací spojuje důvod pro zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Použití tohoto důvodu je však podle závěrečné části § 46a odst. 2 podmíněno přiměřeností důsledků rozhodnutí, zejména s ohledem na soukromý a rodinný život dotčeného cizince. Podle § 46a odst. 3 se navíc platnost tohoto povolení z uvedeného důvodu nezruší, je-li to opodstatněno obzvláště obtížnými okolnostmi. Případné zrušení manželčina povolení by proto vyžadovalo samostatné rozhodnutí založené na posouzení její vlastní situace; nelze je považovat za automatický účinek nyní přezkoumávaného rozhodnutí.
74. Tomuto rozlišení odpovídá rozsudek Soudního dvora ze dne 12. září 2024, C63/23, Sagrario a další. Soudní dvůr v bodech 59 až 63 vysvětlil, že samotná přítomnost nezletilých dětí ani skutečnost, že důvod ztráty pobytového oprávnění nositele sloučení rodiny nezávisí na vůli jeho rodinných příslušníků, nezakládají bez dalšího nárok na samostatné povolení k pobytu z důvodu obzvláště obtížných okolností. Současně však v bodech 73 až 78 zdůraznil, že o neprodloužení pobytu rodinných příslušníků nelze rozhodovat automaticky: je nutné individuálně posoudit všechny relevantní okolnosti jejich situace, včetně rodinných vazeb a zájmů nezletilých dětí. Uvedené závěry tedy nepodporují ani automatické ukončení odvozeného pobytu, ani jistotu jeho zachování.
75. Při případném rozhodování o pobytovém titulu manželky žalobce by tedy musely být samostatně zhodnoceny zejména její péče o nezletilé děti, doložené vzdělávací a sociální vazby dětí na území, její ekonomické a společenské zázemí a důsledky případného odjezdu. Tyto okolnosti mohou významně svědčit v její prospěch, nelze z nich však bez potřebných zjištění předjímat výsledek jiného řízení, natož deklarovat zrušení jejího pobytového oprávnění tak, jak to činí žalobce. I přesto má zdejší soud za to, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí danému mohl a měl věnovat.
76. Jak je však uvedeno výše, poměřování zásahu do soukromého a rodinného života je třeba poměřovat i dalšími kritérii uvedenými zejména v bodě 70 rozsudku a teprve po jejich zhodnocení může žalovaný dospět k tomu, zda jsou splněny podmínky ke zrušení trvalého pobytu žalobce.
Naplnění podmínek podle § 77 odst. 1 písm. i) odst. 2 písm. a) a f) zákona o pobytu cizinců
77. Co se tedy týče formálního naplnění samotných podmínek pro výrok I. napadeného rozhodnutí, tj. podmínky odsouzení ve třech a více případech za spáchání úmyslného trestného činu, s tím, že od právní moci posledního odsouzení do zahájení řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu neuplynula doba delší než 1 rok (odst. 1 písm. i); opakovaném narušení veřejného pořádku nebo práva a svobody druhých (odst. 2 písm. a); a pravomocném odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce do 3 let včetně (odst. 2 písm. f), uvádí zdejší soud následující.
78. Podle § 77 odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců Ministerstvo zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže byl cizinec v České republice ve 3 a více případech odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu, za podmínky, že od právní moci posledního odsouzení do zahájení řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu neuplynula doba delší než 1 rok.
79. Žalobce namítl, že mu není zřejmé, jak žalobce došel k závěru o spáchání úmyslného trestného činu ve více než třech případech, když mu byl uložen pouze jeden trest, souhrnný trest.
80. Žalobce byl podle výpisu z Rejstříku trestů bezpochyby odsouzen celkem pětkrát – poprvé v roce 2012, dvakrát v roce 2023, dále v letech 2024 a 2025. Všechna odsouzení byla za úmyslné trestné činy, dvě odsouzení za zločiny, tři za přečiny. Obecně odsouzení svědčí o nízkém stupni integrace žalobce do společnosti, ale i o tom, že odsouzení a následné tresty nemají na žalobce žádný výchovný vliv, což značně zvyšuje pravděpodobnost, že se protiprávního bude dopouštět i nadále (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 1 As 175/2012 ). Z výše uvedeného vyplývá naplnění podmínky odsouzení v alespoň třech případech za úmyslný trestný čin.
81. I přesto, že byl žalobci uložen souhrnný trest, tento je obecně ukládán za vícero samostatných skutků, které váže časová souvislost (viz § 43 odst. 2 trestního zákoníku ). Jedná se sice o jeden trest, ale za zaviněné spáchání vícero skutků, tj. vícero trestných činů. V tomto případě se jedná o souhrnný trest zahrnující předchozí pravomocná odsouzení žalobce. Argumentace žalobce je tedy zjevně nepřípadná i pro tento okruh námitek.
82. Co se týče podmínky časové, tak poslední odsuzující rozsudek je datován ke dni 21. ledna 2025 a nabyl právní moci dne 11. února 2025. Žalovaný oznámení o zahájení tohoto správního řízení vydal dne 17. dubna 2025, a doručil jej do vlastních rukou žalobce dne 20. května 2025, čímž řízení zahájil. Podmínka časové souvislosti podle citovaného ustanovení byla tedy také zjevně naplněna, když správní řízení o zrušení trvalého pobytu bylo zahájeno méně než rok po právní moci posledního odsuzujícího rozsudku.
83. Žalovaný tedy mohl postupovat podle daného ustanovení.
84. Podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců Ministerstvo platnost povolení k trvalému pobytu dále zruší, jestliže cizinec opakovaně závažným způsobem naruší veřejný pořádek nebo práva a svobody druhých anebo je důvodné nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu.
85. Podle § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců Ministerstvo platnost povolení k trvalému pobytu dále zruší, jestliže byl cizinec pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce do 3 let včetně.
86. Žalobce má za to, že je přehnané konstatovat, že by jím spáchané trestné činy byly natolik závažné, že by se daly definovat jako závažné narušení veřejného pořádku.
87. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2018, č. j. 4 Azs 285/2018 -35 pro uplatnění důvodu zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců je podstatné posoudit, zda cizinec opakovaně závažným způsobem naruší veřejný pořádek, což nemusí spočívat pouze ve spáchání trestného činu. Není tedy třeba, aby se cizinec dopustil "závažného trestného činu", což není zákonný pojem, a tato potřeba nevyplývá ani z judikatury. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2013, č. j. 7 As 90/2013-41"v obecné rovině lze vyslovit, že veřejný pořádek zahrnuje vedle norem právních také normy morální, sociální, politické, případně náboženské. Narušením veřejného pořádku závažným způsobem ve smyslu ust. § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců pak logicky může být pouze jednání narušující veřejný pořádek výraznou intenzitou. Pro posouzení závažnosti jednání pak hraje roli řada faktorů, jako je význam porušené normy, forma zavinění apod. Je tedy třeba přihlédnout k různým faktorům, nejen k tomu, zda byl protiprávní čin žalobce zvláště závažný či přihlížet toliko k trestným činům.
88. Skutečností je, že se žalobce dopustil dvou zvlášť závažných zločinů, a to loupeže (§ 173 odst. 1 trestního zákoníku ) a nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy (§ 283 odst. 1 , odst. 2 písm. c) trestního zákoníku ). Krom toho se ale dopustil řady protiprávních jednání v rovině přestupkového jednání. Kvůli opakovanému nerespektování rozhodnutí správních orgánů, zejména řízením motorového vozidla i přes odebrané řidičské oprávnění, pak byl žalobce následně třikrát odsouzen za přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (§ 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ). To, že se dopustil činů dopustil v průběhu posledních čtyřech let nijak nesnižuje jejich společenskou závažnost. Právě naopak. Žalobce krom norem právních odvětví jak trestního, tak správního práva porušil i normy morální, když distribuoval narkotika, byl jejich uživatelem, a to bez ohledu na jeho rodinu, včetně nezletilých dětí (narozených v roce 2020 a 2023).
89. Formálně jsou tedy podmínky pro postup podle § 77 zákona o pobytu cizinců splněny. Dané je ale nutné aplikovat ve světle výše uvedené judikatury a nesplněnému dostatečnému odůvodněnému naplnění podmínky aktuální hrozby pro společnost a pro veřejný pořádek.
VI. Závěr a náklady řízení
90. Ze všech shora uvedených důvodů krajský soud rozhodl o žalobě tak, že žalobě vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.
91. V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem krajského soudu obsaženým v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s. ).
92. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. , podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch.
93. Žalobce měl ve věci plný úspěch, neboť napadené rozhodnutí bylo zrušeno. Proto mu soud přiznal účelně vynaložené náklady. Za tyto krajský soud považoval zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč. Dále náklady řízení žalobce tvoří mimosmluvní odměna jeho zástupce. Ta sestává z celkem dvou úkonů právní služby: 1/ převzetí a příprava zastoupení, 2/ podání žaloby. Za tyto úkony činí odměna 2 x 4 620 Kč [§ 7, § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu]. K odměně za úkony právní služby je nutné připočíst paušální náhradu hotových výdajů za dva úkony, tj. 2 x 450 Kč [§ 13 odst. 4 advokátního tarifu]. Odměna zástupce žalobce tak činí 10 140 Kč; advokát je plátcem DPH, pročež se jeho odměna dále zvyšuje o 21 %. Celkově tak náklady činí 15 269,40 Kč.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele.
V Brně dne 12. října 2026
JUDr. Petr Polách v. r.
samosoudce