Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
16 A 43/2026 - 15.pdf
PDF · 0 B
No categories available
16 A 43/2026 - 15
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem ve věci
žalobce: A. M.,
nar. X,
státní příslušnost: Pákistánská islámská republika,
t. č. X,
zastoupen Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem,
sídlem Španělská 770/2, Praha 2,
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra,
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2026, č. j. OAM-1135/LE-LE05-LE05-Z-2026,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto o tom, že se žalobce zajišťuje ve smyslu § 73 odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb. , o azylu, (dále jen „zákon o azylu “), za účelem zabránění jeho vstupu na území, a to po dobu vedení řízení na hranicích, nejdéle po dobu stanovenou v čl. 51 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 (dále též „procedurální nařízení“ nebo „APR“) ze dne 14. 5. 2024 do 5. 10. 2026.
2. V žalobě uvedl, že dne 5. 9. 2026 přicestoval letecky do ČR. Na Letišti Václava Havla v Praze se při pobytové kontrole prokázal pákistánským dokladem totožnosti. Nedisponoval však cestovním dokladem, vízem, ani jiným dokladem opravňujícím ke vstupu na území ČR, proto mu byl vstup odepřen. Na místě podal žádost o mezinárodní ochranu. Následně bylo dne 10. 9. 2026 vydáno rozhodnutí o zajištění za účelem zabránění vstupu na území. Žalobce považuje rozhodnutí za nezákonné a nepřezkoumatelné, neboť žalovaný nedostatečným způsobem zdůvodnil zajištění žalobce v přijímacím středisku. Žalovaný nesprávně aplikoval čl. 42 odst. 1 písm. c) APR. Žalovaný nedostatečně zdůvodnil upřednostnění institutu zajištění před mírnějšími alternativami uvedenými v § 47 zákona o azylu . Žalobce má za to, že jeho případě absentují podmínky pro vedení řízení na hranicích podle čl. 42 odst. 1 písm. c) APR. Žalobce se prokázal platným pákistánským dokladem totožnosti. Následně při poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu dne 10. 9. 2026 uvedl, že na radu převaděče svůj cestovní doklad roztrhal. V případě žalobce tedy není prostor domnívat se, že se snažil správní orgán uvést v omyl či zatajoval důležité skutečnosti a doklady, od prvního kontaktu s žalovaným uvádí i skutečnosti, o nichž ví (resp. o nichž může důvodně předpokládat), že mu budou v řízení v neprospěch. Ztotožnění se nesnažil zabránit, bezodkladně se prokázal pákistánským dokladem totožnosti, proti jehož pravosti žalovaný nevznesl žádné námitky. Žalobce připouští, že užil služeb převaděčů, a že na jejich pokyn zničil svůj cestovní doklad. Sdělil nicméně, že pochází z Pákistánu a je příslušníkem náboženské menšiny Ahmadíja, jejíž členové jsou z důvodu svého náboženského vyznání vystaveni pronásledování. Případný návrat žalobce do země původu by byl v rozporu se zásadou non-refoulement. Uvedl, že komunita Ahmadíjců je v Pákistánu terčem různých příkoří. Poukázal na zprávu Human Rights Watch za rok 2024, která konstatuje, že násilí vůči náboženským menšinám spojené s obviněními z rouhání, živené mimo jiné perzekucí ze strany státu a diskriminačními zákony, v Pákistánu dále zesílilo. Dále poukázal na zprávu DFAT ze dne 30. 4. 2025. Uvedl, že nařízení č. XX z roku 1984 ve spojení s § 295 -B a § 295 -C pákistánského trestního zákoníku kriminalizuje samotné základní projevy ahmadíjské víry, včetně označování modliteben za mešity či užívání islámského pozdravu. Prohlášení o náboženské příslušnosti jsou ahmadíjci nuceni činit i v souvislosti s výkonem volebního práva či zaměstnáním ve státní správě. Systémovou povahu perzekuce potvrzuje i výroční zpráva Komise USA pro mezinárodní náboženskou svobodu z března 2026, jež doporučuje Pákistán opětovně označit za „zemi vzbuzující zvláštní znepokojení“ pro systematické, pokračující a mimořádně závažné porušování náboženské svobody. Problémy jsou dokumentovány i zprávou Ministerstva vnitra Spojeného království z března 2025. Ustálená judikatura SDEU dovozuje, že nelze požadovat, aby se pronásledování žadatel vyhnul skrýváním či omezováním projevů své víry, rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. září 2012, Y a Z, spojené věci C-71/11 a C-99/11, bod 79. Dále žalobce odkázal na čl. 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Napadané rozhodnutí je ve vztahu k povinnému postupu podle čl. 42 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 45 procedurálního nařízení nepřezkoumatelné. Žalovaný byl povinen vypořádat se s tvrzeními žalobce, která nasvědčují tomu, že přichází přímo z území, kde byl ohrožen jeho život a svoboda ve světle článku 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Podle odst. 1 zmíněného ustanovení žalovaný tak neměl stíhat nezákonný vstup žalobce na území; podle odst. 2 pak měl přistoupit pouze k těm omezením svobody pohybu, jaká jsou nezbytná. Žalovaný nepřistoupení k mírnějším alternativám k zajištění odůvodnil pouze skutečností, že žalobce zničil svůj cestovní doklad. V okolnostech přicestování žalobce do ČR je však možné spatřovat kumulativní naplnění podmínek dle čl. 31 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Žalovaný v rámci jediného odstavce shrnul důvody nepřistoupení k mírnějším alternativám k zajištění, lze dle něj předpokládat, že by se žalobce pokusil zabránit svému návratu přerušením kontaktu se správním orgánem nebo vstupem na území jiného státu. Z judikatury Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá, že správní orgány mají povinnost vzít v potaz okolnosti případu žadatele o mezinárodní ochranu, jakými jsou jazykové či kulturní překážky (například neznalost prostředí a právních předpisů). Z toho nelze dovozovat jakýkoliv zlý úmysl vyhýbat se případnému negativnímu posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Takový úmysl musí být podle názoru žalobce podložen širšími zjištěními. Žalobce od počátku řízení o jeho žádosti o mezinárodní ochranu spolupracoval. K zajištění má být obecně přistupováno jako k prostředku ultima ratio. Správní orgán měl povinnost zabývat se alternativami k zajištění a přistoupit k němu až poté, co by bylo prokázáno, že nelze účinně uplatnit jiná, mírnější opatření. Musí vyložit, proč k zajištění přistupuje, odůvodnění dostatečně individualizoval a zohlednil specifika daného žadatele, postupoval co nejrychleji a také odůvodnil, proč by zvláštní mírnější opatření nebyla dostačující (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2017, č. j. 2 Azs 253/2017 -37, který je přiměřeně aplikovatelný i v řízeních podle zákona o azylu ve znění účinném od 12. 6. 2026; § 73 odst. 4 zákona o azylu , čl. 10 . odst. 2 a čl. 11 odst. 1 příjímací směrnice). Dále poukázal žalobce na doporučení Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Existence alternativ pro forma nemůže být považována za dostatečnou. Odůvodnění alternativ nebylo žalovaným dostatečně individualizováno.
3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Poukázal na to, že se jednalo o situaci dle čl. 42 odst. 1 písm. c) procedurálního nařízení. Žalobce nepředložil žádný cestovní doklad, o tom pouze potvrdil, že jej zničil, což učinil i s druhým dokladem, který získal v Saúdské Arábii. Nebylo možné ověřit údaje z cestovního dokladu. Žalobce předložil pouze doklad totožnosti. Obsáhlé odkazy z žaloby ohledně ahmadíjské komunity se týkají především posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Nyní však jde o zajištění. Žalovaný nepopřel spolupráci žalobce se správními orgány, nicméně k tomu přistoupilo předchozí jednání. Byly hodnoceny i potřeby žalobce a odůvodněna doba zajištění.
4. Ze správního spisu soud zjistil tyto podstatné skutečnosti.
5. Žalobce dne 5. 9. 2026 přicestoval do ČR a požádal o udělení mezinárodní ochrany. Prokázal se dokladem totožnosti, ale neměl u sebe žádný cestovní doklad ani vízum či jiný doklad opravňující ke vstupu.
6. K žádosti uvedl, že je muslim, politické přesvědčení nemá, je bezdětný. DO ČR letěl přes Saúdskou Arábii a SAE. Cílem byla Praha. Měl s sebou pákistánský pas a doklad totožnosti, kdy na radu převaděče pas v letadle cestou do Prahy zničil. Do Prahy měl vízum, ale neví, zda bylo pravé, vše zajišťoval převaděč. Nemá žádná zdravotní omezení.
7. Při pohovoru zmiňoval incidenty, kterým čelil v Pákistánu z důvodu, že patří do komunity Ahmadíja. K dotazu, na jaký doklad cestoval z vlasti, uvedl, že měl pákistánský pas a možná vízum, ale neví. Ze Saúdské Arábie pak dostal další doklad. V letadle z Rijádu do Prahy zničil svůj pákistánský doklad. Zničil i doklad, co dostal v Saúdské Arábii. Nyní má jen doklad totožnosti a řidičský průkaz. Vše mu poradil převaděč. S vyřízením pasu pro vycestování neměl problémy. Peníze na vycestování získal od rodičů, kteří mají peníze.
8. Dne 10. 9. 2026 bylo vydáno napadené rozhodnutí.
9. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán [(§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb. , soudního řádu správního (dále též „s. ř. s. “)], při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ).
10. Lze souhlasit s žalobcem v tom, že zajištění podle zákona o azylu představuje krajní prostředek, jehož následkem je omezení nebo (v závislosti na povaze, délce, důsledcích a způsobu zajištění) zbavení osobní svobody cizince. Jedná se nepochybně o citelný zásah do základního práva jednotlivce na nedotknutelnost jeho osoby a na osobní svobodu, který je přípustný jen za podmínek stanovených zákonem a souladných s ústavním pořádkem (blíže viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 –150, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010 –74, či nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 10/08 – byť dopadají na předchozí právní úpravu, podstata zajištění jako krajního prostředku zůstává i novou právní úpravou nedotčena.)
11. Soud se však s žalobcem již neztotožňuje, že by u žalobce nebyly podmínky zajištění naplněny. Přisvědčit nelze ani námitce, pokud jde o to, že žalovaný měl podle něj nesprávně aplikovat čl. 42 odst. 1 písm. c) procedurálního nařízení.
12. Podle § 73 odst. 3 zákona o azylu Ministerstvo vede azylové řízení na hranicích podle čl. 43 , včetně čl. 43 odst. 1 , až 54 azylového procedurálního nařízení u těch žadatelů o udělení mezinárodní ochrany podle odstavce 1, kterým vydalo rozhodnutí o zajištění podle odstavce 4, rozhodnutí o uložení zvláštního opatření nebo rozhodnutí o povinnosti zdržovat se v azylovém zařízení podle § 47a odst. 2 . Došlo-li ke zpětvzetí žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle čl. 40 a 41 azylového procedurálního nařízení, pokračuje se v azylovém řízení na hranicích nebo, je-li to možné, v postupu podle nařízení o návratu z hranice.
13. Podle § 73 odst. 4 zákona o azylu Ministerstvo do 5 pracovních dnů ode dne podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany rozhodne o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, za účelem zabránění jeho vstupu na území, a to po dobu vedení řízení na hranicích, nejdéle po dobu stanovenou v čl. 51 odst. 2 azylového procedurálního nařízení. Ustanovení § 46a až 46f se použijí obdobně. Jde-li o žadatele o udělení mezinárodní ochrany bez práva setrvat na území nebo následně o cizince, rozhodnutí o zajištění vydané ministerstvem podle věty první je nadále platné i po dobu stanovenou v čl. 4 odst. 2 nařízení o návratu z hranice. Počítání doby zajištění se řídí právním postavením dotčené osoby. Pro účely dalšího postupu podle nařízení o návratu z hranice postupuje policie podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky.
14. Podle čl. 42 odst. 1 písm. c) APR aniž je dotčen čl. 21 odst. 2, urychlí rozhodující orgán v souladu se základními zásadami a zárukami stanovenými v kapitole II věcné posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, pokud se má za to, že žadatel poté, co dostal plnou příležitost uvést řádné důvody, úmyslně uvedl orgány v omyl tím, že předložil nepravdivé údaje nebo doklady nebo zatajil důležité informace nebo doklady, zejména ohledně své totožnosti nebo státní příslušnosti, které mohly negativně ovlivnit rozhodnutí, nebo existují jasné důvody se domnívat, že žadatel ve zlé víře zničil doklad totožnosti nebo cestovní doklad s cílem zabránit určení své totožnosti nebo státní příslušnosti, nebo se těchto dokladů zbavil.
15. Podle čl. 42 odst. 1 písm. j) APR aniž je dotčen čl. 21 odst. 2, urychlí rozhodující orgán v souladu se základními zásadami a zárukami stanovenými v kapitole II věcné posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, pokud žadatel je státním příslušníkem třetí země, nebo, je-li osobou bez státní příslušnosti, měl dříve obvyklý pobyt ve třetí zemi, u níž je podíl kladně vyřízených rozhodnutí rozhodujícího orgánu o udělení mezinárodní ochrany podle nejnovějších dostupných ročních průměrných údajů Eurostatu za celou Unii 20 % nebo nižší, ledaže rozhodující orgán usoudí, že v dotčené třetí zemi došlo od zveřejnění příslušných údajů Eurostatu k významné změně nebo že žadatel patří do kategorie osob, u nichž nelze 20 % nebo nižší podíl považovat za reprezentativní z hlediska potřeb jejich ochrany, přičemž zohlední mimo jiné významné rozdíly mezi rozhodnutími v prvním stupni a konečnými rozhodnutími.
16. Na případ žalobce byl naopak čl. 42 odst. 1 písm. c) nařízení zcela adekvátně žalovaným použit.
17. Bylo podstatné, zda žalobce dostal dostatečnou příležitost uvést své důvody, a především, jaké byly okolnosti jeho případu, pokud jde o doložení totožnosti.
18. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí zaměřil na otázku, zda je zapotřebí žalobce s ohledem na zjištěné okolnosti případu zajistit. V rozhodnutí uvedl, že žalobce přicestoval letecky dne 5. 9. 2026 v 7:35, o mezinárodní ochranu požádal ve 14:30. Prokázal se pákistánským dokladem totožnosti, ale nedisponoval cestovním dokladem, vízem či jiným dokladem opravňujícím je ke vstupu. Proto mu byl odepřen vstup. Dále žalovaný zmínil, že v rámci poskytnutí údajů k žádosti dne 10. 9. 2026 žalobce uvedl, že při vycestování z Pákistánu cestoval na svůj cestovní doklad, ten však cestou na radu převaděče v letadle roztrhal a hodil do záchodu. Dle žalovaného je tedy zjevné, že se žalobce úmyslně zbavil svého cestovního dokladu. Žalovaný se zabýval i tím, zda žalobce nelze považovat za zranitelného či osobou s nějakým omezením, zabýval se i jeho zdravotním stavem.
19. Co se týče námitky ohledně doložení cestovního dokladu, soud nepopírá, že žalobce se o roztrhání dokladu zmínil, nicméně tato zmínka rozhodně bez dalšího nijak nezlehčuje závažnost jednání žalobce.
20. K tomu soud uvádí, že žalobce do žádosti uvedl, že cestoval na cestovní doklad z Pákistánu, který na radu převaděče v letadle cestou zničil. Při pohovoru upřesnil, že z Pákistánu cestoval na vlastní doklad, a poté měl ze Saúdské Arábie doklad jiný. Roztrhal oba doklady. Doklady vyhodil do záchodu. Vše na radu převaděče. Žalobce tedy dle svého tvrzení cestoval na vlastní i další doklad, nicméně vše ohledně povahy cestovních dokladů zůstává pouze v rovině tvrzení, když žalobce dle svého vyjádření oba doklady zničil. Mohlo by být do jisté míry pochopitelné, pokud by žalobce k prvotní žádosti nerozváděl detaily roztrhaného pasu, nicméně naopak i tehdy sdělil, že mu takový postup poradil převaděč, a doklad na jeho tip zničil. Zároveň pokud by žalobce měl mít obavy z vycestování z Pákistánu, pak by mohlo být možné, pokud by za tímto účelem použil cizí doklad. Dle jeho vyjádření ale z vlasti cestoval na doklad pákistánský, a to bez problémů, potíže neměl ani s vyřízením tohoto dokladu. Nelze za daného stavu ověřit, zda mohl být falešný doklad ten, který dostal žalobce v Saúdské Arábii, anebo případně i ten, na který odjel z vlasti, (jak upozornil žalovaný, že měl žalobce zmínit policistům), není to nicméně ani rozhodné, neboť ať cestoval z vlasti na doklad jakýkoli, potvrdil žalobce, že vycestoval zcela bez problémů. Celý příběh je především nutné nahlížet na pozadí zjištěných skutečností, které dokládají snahu o ilegální vstup. Tj. zejména skutečnosti užití převaděčů, kdy žalobce k žádosti uvedl, že jeho cílem byla ČR, měl i převaděčem vyřízené vízum, nic dalšího k němu ale nevěděl, neboť vše zařizoval převaděč. Při pohovoru pak zmínil, že vízum měl možná. Žalobce tedy v každém případě vědomě využil převaděčů za účelem ilegálního vstupu a postupoval podle jejich rad. Žalobce si bez jakýchkoli pochyb byl vědom toho, že zničil své cestovní doklady se záměrem vstupu do ČR.
21. Soud proto konstatuje, že v dané věci považuje postup žalovaného za odpovídající, žalobce měl možnost se vyjádřit k žádosti o mezinárodní ochranu a dále své vyjádření doplnit a upřesnit při pohovoru či i po něm. Z jeho sdělení však vyplynuly závažné skutečnosti, které vedly k závěru, že se žalobce vědomě pokusil o ilegální vstup do ČR, když sám žalobce také opakovaně potvrdil, že úmyslně na radu převaděče zničil své cestovní doklady. Nejde jen o to, jak se domnívá žalobce, že cizinec umožní ztotožnění své osoby, ale naopak podstatné jsou i související zjištění, jako např. právě užití převaděčů či zničení cestovního dokladu, kdy u žalobce není pochyb, že tak činil ve zlé víře, jak je předpokládáno v nařízení.
22. Co se týká námitky nedostatečného posouzení individuální situace žalobce ve vztahu k tomu, že má být příslušníkem komunity Ahmadíjů, kdy žalobce k tomu v žalobě zmínil zásadu non-refoulement, soud uvádí, že v dané věci byl aplikován čl. 42 odst. 1 písm. c) APR, podle kterého aniž je dotčen čl. 21 odst. 2, urychlí rozhodující orgán v souladu se základními zásadami a zárukami stanovenými v kapitole II věcné posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, pokud se má za to, že žadatel poté, co dostal plnou příležitost uvést řádné důvody, úmyslně uvedl orgány v omyl tím, že předložil nepravdivé údaje nebo doklady nebo zatajil důležité informace nebo doklady, zejména ohledně své totožnosti nebo státní příslušnosti, které mohly negativně ovlivnit rozhodnutí, nebo existují jasné důvody se domnívat, že žadatel ve zlé víře zničil doklad totožnosti nebo cestovní doklad s cílem zabránit určení své totožnosti nebo státní příslušnosti, nebo se těchto dokladů zbavil.
23. Posouzením situace komunity Ahmadíjů v Pákistánu v rámci zajištění za účelem zabránění vstupu se zdejší soud zabýval například v nedávném rozsudku ze dne 7. 8. 2026, č. j. 31 A 30/2026 -52, kdy námitku žaloby důvodnou neshledal, přičemž v tomto rozsudku se však jednalo o situaci dle čl. 42 odst. 1 písm. j) nařízení, kdy je uvedení základního posouzení situace v Pákistánu vyžadováno i v napadeném rozhodnutí. Soud uvedl, že: „Z předložených zdrojů vyplývá, že příslušníci komunity Ahmadíjů jsou v Pákistánu dlouhodobě vystaveni různým formám diskriminace a omezení náboženské svobody. Uváděny jsou zejména překážky při výkonu náboženských obřadů, omezení politických práv, zneužívání zákonů o rouhání, útoky ze strany soukromých osob či zásahy veřejných orgánů vůči náboženským symbolům a pohřebištím. Tyto skutečnosti však nejsou novým či náhle eskalujícím jevem. Naopak jednotlivé zprávy popisují obdobný okruh problémů, které pákistánskou společnost a postavení Ahmadíjů provázejí již řadu let. Informace z různých časových období svědčí spíše o dlouhodobě ustáleném stavu než o zásadním zhoršení bezpečnostní či lidskoprávní situace v poslední době.
24. Současně z předložených podkladů nevyplývá, že by v Pákistánu došlo k takové systémové změně, která by vedla k plošnému a bezprostřednímu ohrožení všech osob hlásících se k ahmadíjské víře. Přestože dokumentované případy diskriminace a jednotlivých útoků nelze bagatelizovat, jde o projevy dlouhodobě známého a relativně stabilního stavu, který je mezinárodními organizacemi opakovaně kritizován již po řadu let. Samotná existence těchto přetrvávajících problémů proto bez dalších individualizovaných okolností nevypovídá o tom, že by se situace v zemi původu natolik změnila nebo zhoršila, že by již z tohoto důvodu bylo možné dovozovat potřebu mezinárodní ochrany konkrétního žadatele. Pro posouzení důvodnosti žádosti o azyl je nadále rozhodující existence individuálního a konkrétního rizika pronásledování či vážné újmy, nikoliv pouze obecný poukaz na dlouhodobě známé postavení ahmadíjské menšiny v Pákistánu.
25. Obecně obtížná situace však sama o sobě nemůže vést k udělení mezinárodní ochrany, neboť azyl se podle ustálených principů poskytuje výlučně na základě individuálního posouzení konkrétního případu. Skutečnost, že v zemi původu nevládnou ideální podmínky nebo že zde přetrvávají politická či bezpečnostní rizika, ještě bez dalšího neznamená, že každá osoba z této země splňuje podmínky pro udělení azylu. (srov. např. usnesení NSS ze dne 17. 10. 2025, č. j. 5 Azs 150/2025 -27).“
26. V dané věci tedy byla věc posuzována podle písm. j), nicméně soud nemá důvod se od citovaných závěrů jakkoli odchýlit ani ve vztahu k otázce zásady non-refoulement, závěry byly navíc učiněny v nedávné době, přičemž nebylo zjištěno, že by v Pákistánu mělo dojít v mezidobí k nějaké zásadní změně situace. Citovaná pasáž dle soudu adekvátně pokrývá otázku bezpečnosti návratu žalobce do Pákistánu, pokud jde o danou zásadu, kdy navíc otázka situace v zemi jako taková není primárně předmětem napadeného rozhodnutí, ale především meritorního posouzení žádosti. Žalobci napadeným rozhodnutím nevzniká povinnost odcestovat do Pákistánu. Součástí správního spisu byly i zprávy o Pákistánu.
27. K situaci v Pákistánu ve spojení s tím, že žalobce má být členem zmíněné komunity, soud ještě nad rámec uvedeného poznamenává, že žalobce v žalobě sice namítal nedostatečně individualizované hodnocení jeho věci žalovaným, ale nezmínil žádnou konkrétní skutečnost, která by v jeho případě (ve vztahu k namítané příslušnosti ke komunitě Ahmadíjů) měla být zohledněna a nebyla. Fakt, že je žalobce příslušníkem této komunity bez dalšího neznamená, že by měl být v případě návratu do Pákistánu ohrožen či pronásledován. Žalobce při pohovoru hovořil o několika problémech, které měl ve vlasti jako příslušník dané komunity mít, nicméně mj. také v rámci výpovědi zmínil i vyšetřování policie, byť dle žaloby bezvýsledné. Soud nicméně opakuje, že otázka situace v zemi je primárně předmětem meritorního hodnocení žádosti.
28. K námitce nedostatečného zohlednění mírnějších alternativ namísto zajištění, soud uvádí, že ani tuto námitku důvodnou neshledal.
29. Podle § 47 odst. 1 zákona o azylu zvláštním opatřením se rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v přijímacím nebo pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené.
30. Podle § 47 odst. 2 téhož zákona ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k dosažení cíle namísto zajištění.
31. Žalovaný se k možnosti aplikace zvláštních opatření podrobně vyjádřil na straně 3 napadeného rozhodnutí. Konstatoval, že u žalobce toto řešení uplatnit nelze. Poukázal na to, že žalobce nebude mít dle čl. 68 odst. 3 APR v případě, že o jeho žádosti bude v zákonem stanovené lhůtě 4 týdnů rozhodnuto tak, že se žádost zamítá jako nedůvodná, zjevně nedůvodná, jako nepřípustná podle čl. 38 odst. 1 písm. a), d) nebo e) nebo odst. 2 nebo jako konkludentně vzatá zpět, právo setrvat na území. Bez tohoto práva je dle žalovaného pravděpodobné, že by se žalobce pokusil o zabránění návratu např. přerušením kontaktu se správním orgánem nebo vstupem na území jiného státu. K tomu žalovaný podotkl, že žalobce sice tvrdil, že o mezinárodní ochranu požádal bezprostředně po vstupu, ale učinil tak přitom až po 7 hodinách, aniž by mu v tom cokoli bránilo. Dále také zničil cestou svůj cestovní doklad. K tomu žalovaný zmínil rozpor tvrzení žalobce, kdy při poskytnutí údajů k žádosti sdělil, že v letadle zničil svůj doklad, ale policistům uvedl, že šlo o doklad falešný. Žalovaný také uvedl, že cestu organizovali převaděči, žalobce si musel být vědom protiprávního jednání a použití falešného dokladu. V porušování povinností by žalobci uložení zvláštních opatření nebránilo. Dle žalovaného je prokázání se falešným dokladem závažná skutečnost, kterou bylo na místě zohlednit (rozsudek NSS č. j. 10 Azs 252/2017 -89).
32. Soud nepřehlédl, že žalobce po svém příletu spolupracoval se správními orgány a poskytoval potřebnou součinnost. Tato skutečnost však sama o sobě nevylučuje existenci důvodů pro zajištění ani neznamená, že žalovaný byl povinen upřednostnit některé ze zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu . Rozhodné je, zda žalovaný na základě individuálních okolností případu mohl rozumně dospět k závěru, že zvláštní opatření by nebyla dostatečně účinná k zajištění účelu sledovaného zákonem. Takový závěr přitom z napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá. Lze plně aprobovat závěr žalovaného o tom, že u žalobce by nebylo uložení mírnějších opatření představitelné. Byly zohledněny zjištěné okolnosti případu, nicméně ty takový závěr plně podporují – cestování organizováno převaděči, úmyslné ničení cestovních dokladů žalobcem.
33. K tomu lze odkázat i na žalovaným zmíněný rozsudek NSS ze dne 21. 3. 2019 č. j. 10 Azs 252/2017 –89, ve kterém vyslovil, že „vědomé prokázání se padělanými doklady je natolik závažné porušení právních předpisů, že značně zužuje prostor pro udělení zvláštního opatření. Jakkoliv je tedy obecně nutné upřednostnit zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu , v případech závažného jednání, jakým je prokázání se padělaným dokladem, lze takto postupovat pouze výjimečně.“ Žalobce sice do ČR nevstoupil na falešný cestovní doklad, nicméně se snažil vstoupit bez něj, navíc za již popsané situace, kdy své původní doklady úmyslně zničil cestou. Lze proto přiměřeně použít i citovaný závěr, neboť žalobce se rovněž pokusil o ilegální vstup v souvislosti s nedostačenými doklady.
34. Soud proto uzavírá, že napadené rozhodnutí netrpí žalobcem namítanou nepřezkoumatelností a že závěr žalovaného o nemožnosti účinného využití zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu obstojí.
35. Ze shora uvedených důvodů soud žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , žalobce ve věci úspěch neměl a žalovanému náklady řízení nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Pokud svým významem kasační stížnost podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost (§ 104a odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ).
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Praze dne 12. 10. 2026
Mgr. Kamil Tojner, v. r.
soudce
Shodu s prvopisem potvrzuje K. T.