Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
11 A 103/2025 - 90.pdf
PDF · 0 B
No categories available
11 A 103/2025 - 90
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha a soudců
JUDr. Jitky Hroudové a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila ve věci
žalobkyně: Martina Kratochvílová, IČO: 72022540
sídlem nám. T. G. Masaryka 5, 394 03 Horní Cerekev
zastoupené advokátem JUDr. Vítem Hrnčiříkem, Ph.D., LL.M.
sídlem Šrobárova 2002/40, 101 00 Praha 1
proti
žalovanému: Ministerstvo zemědělství
sídlem Těšnov 65/17, 110 00 Praha 1
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 6. 2025, č. j. MZE-38637/2025-14113, sp. zn. 41929/2020-MZE
takto:
I. Rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 4. 6. 2025, č. j. MZE-38637/2025-14113, sp. zn. 41929/2020-MZE, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu ze dne 16. 6. 2020, č. j. SZIF/2020/0440817, sp. zn. 11/013/3110a/563/000512_VC01, se ruší.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 27 539 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Víta Hrnčiříka, Ph.D., LL.M., advokáta.
Odůvodnění:
Vymezení věci
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí („napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu („Fond“, případně SZIF“) ze dne 16. 6. 2020, č. j. SZIF/2020/0440817, sp. zn. 11/013/3110a/563/000512_VC01 („prvostupňové rozhodnutí“). Uvedeným rozhodnutím SZIF uložil žalobkyni povinnost vrátit finanční prostředky, které jí byly poskytnuty jako dotace v rámci Programu rozvoje venkova ČR („PRV“), a to ve výši 2 007 333 Kč (100 % vyplacené částky). O povinnosti vrátit finanční prostředky správní orgány rozhodly v návaznosti na pravomocně ukončené trestní řízení, ve kterém bylo zjištěno, že v rámci řízení o poskytnutí předmětné dotace nebyly dodrženy podmínky k poskytnutí finančních prostředků, resp. byly úmyslně uvedeny nepravdivé údaje.
2. K samotné procesní historii městský soud předesílá, že žalobkyně dne 11. 1. 2012 uzavřela Dohodu o poskytnutí dotace z PRV, reg. č. 11/013/3110a/563/000512 v opatření III.1.1 Diverzifikace činností nezemědělské povahy („Dohoda“) na projekt s názvem „Nákup techniky, vybavení a modernizace dílny“ („Projekt“). Tím se mj. zavázala k plnění Pravidel, kterými se stanovují podmínky pro poskytování dotace na projekty PRV na období let 2007–2013. Žádost o proplacení výdajů předložená žalobkyní dne 29. 3. 2013 („Žádost o proplacení“ nebo „Žádost“) jí byla dne 4. 9. 2013 proplacena.
3. Soud považuje za vhodné zmínit, že věcí se již částečně zabýval jeho 18. senát. Ten rozsudkem ze dne 14. 2. 2024, č. j. 18 A 26/2022-87 („Rozsudek 18. senátu“) zrušil rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 3. 2. 2022, č. j. MZE-807/2022-14113 („První rozhodnutí o odvolání“). Tímto rozhodnutím žalovaný (který je shodný i v nynějším řízení) zamítl odvolání žalobkyně (která je rovněž stejná i v tomto řízení) proti výše uvedenému prvostupňovému rozhodnutí a současně toto rozhodnutí potvrdil.
4. Osmnáctý senát zdejšího soudu zrušil První rozhodnutí o odvolání pro nepřezkoumatelnost a nedostatečně zjištěný skutkový stav ve vztahu k prekluzi práva zahájit řízení o vrácení dotace. Soud zdůraznil, že na vrácení dotace se použije režim čl. 3 Nařízení Rady (ES, Euratom) č. 2988/95 ze dne 18. prosince 1995 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství („Nařízení č. 2988/95“), že za rozhodný okamžik nesrovnalosti považuje den vyplacení dotace, tj. 4. 9. 2013, a že čtyřletá lhůta pro zahájení řízení mohla být přerušena jen takovým úkonem příslušného orgánu, který se týkal vyšetřování či řízení o nesrovnalosti a byl oznámen samotné žalobkyni. Dle soudu však žalovaný ve správním spise žádné dostatečné podklady pro takový závěr nepředložil a soud odmítl sám za správní orgán dohledávat, zda v trestním řízení proti manželovi žalobkyně existovaly úkony způsobilé přerušit běh lhůty. Soud proto zatím neuzavřel definitivně, že prekluze již nastala, ale vyšel z toho, že bez prokázaného přerušujícího úkonu by lhůta uplynula 4. 9. 2017. Zároveň výslovně uvedl, že o desetileté lhůtě zavedené novelou zákona č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu a o změně některých dalších zákonů („zákon o SZIF“), účinnou od 1. 11. 2017 nelze uvažovat, pokud žalovaný neprokáže, že k tomuto datu již právo nebylo prekludováno. V dalším řízení tedy uložil žalovanému přesvědčivě doložit a odůvodnit, zda k účinnému přerušení čtyřleté lhůty skutečně došlo.
5. Rovněž je na tomto místě vhodné zmínit, že žalobkyně jako příjemce dotace zmocnila k jednání se SZIF a všem právním úkonům pro žádost o dotaci a projekt svého manžela, Ing. K. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 18. 12. 2018 („Trestní rozsudek KS“), sp. zn. 18 T 1/2018, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 17/2019 dne 10. 4. 2019 („Trestní rozsudek VSP“, společně též „Trestní rozsudky“) byl Ing. K. uznán vinným ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník („trestní zákoník“), dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu, přičemž tohoto jednání se dopustil mj. i v souvislosti s dotací poskytnutou žalobkyni na Projekt.
Žalobní body
6. Žalobkyně v prvé řadě namítla, že k zahájení řízení o vrácení dotace došlo po uplynutí prekluzivní lhůty. Následně představila rovněž námitky stran nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu a nesprávného právního posouzení věci ze strany správních orgánů. Jak námitky týkající se prekluze, tak i ostatní námitky jsou do značné míry obdobné (až totožné) s námitkami uplatněnými v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 18 A 26/2022.
7. Námitky stran promlčení, resp. prekluze lze shrnout následovně. Žalobkyně setrvala na závěru, že správní orgány jsou povinny při vedení správního řízení a rozhodování použít přímo aplikovatelná nařízení Evropské unie Nařízení č. 2988/95. Uvedla, že se z uvedeného nařízení podává, že členský stát musí zahájit řízení o udělení sankce do 4 let od okamžiku, kdy došlo k nesrovnalostem. Zároveň nesouhlasí s právním názorem uvedeným ve výše označeném Rozsudku 18. senátu zdejšího soudu, že okamžik, kdy došlo k nesrovnalosti, se počítá den 4. 9. 2013, tedy den proplacení dotace. Žalobkyně tvrdí, že k nesrovnalosti ve smyslu Nařízení č. 2988/95 mělo dojít již 20. 6. 2011 (den podání žádosti o dotaci), či den 29. 3. 2013 (den podání žádosti o proplacení dotace). Tento svůj závěr podpořila odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu („NSS“) ze dne 15. 2. 2024, č. j. 4 Afs 52/2023-85, v němž NSS uvedl, že za začátek běhu lhůty bylo v tam souzené věci nutno rozumět nejpozději uzavření smlouvy o poskytnutí dotace.
8. Namítla, že podklady nově vložené do správního spisu nejsou s to podpořit závěr o tom, že nedošlo k promlčení, resp. prekluzi práva zahájit řízení o vrácení dotace. Podklady mají původ v trestním řízení vedeném proti jejímu manželovi, spojitost mezi nyní řešenou věcí a dotčeným trestním řízením je pouze v jeho osobě, coby žalobkynina zmocněnce v procesu vyřizování dotace. Podklady neobsahují žádné obvinění žalobkyně či oznámení zahájení jakéhokoliv řízení proti ní samé.
9. Argumentace žalovaného tím, že Úřední záznam o podaném vysvětlení žalobkyně ze dne 24. 5. 2017 na Policii České republiky, krajské ředitelství policie kraje Vysočina, služba kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské Kriminality, Smiřického 46, 587 24 Jihlava, podle § 158 odst. 6 trestního řádu, č. j. KRPJ-96738-292/TČ-2016-160081 („Úřední záznam“) nesl slovní spojení „Poměr k věci: podezřelý“, je tedy buď administrativní chybou, jelikož zbytek textu Úředního záznamu neobsahuje ani jeden odkaz na konkrétní ustanovení § trestního zákoníku z hlediska konkrétního trestného činu, kterého by se měla žalobkyně dopustit, tj. ze kterého by měla být „podezřelá“ - nebo formalismem, kdy je takové označení v rámci protokolace užíváno obecně, byť žádné konkrétní obvinění vzneseno proti dané osobě není. Úřední záznam tak není způsobilý dosvědčit, že došlo k přerušení prekluzivní lhůty pro zahájení řízení o vrácení dotace.
10. Stejně tak žalobkyně uvedla, že ani další podklad, který po vrácení věci zdejším soudem žalovaný do spisu doplnil – Protokol o výslechu svědka (žalobkyně), ze dne 10. 11. 2017, na Policii České republiky, krajské ředitelství policii kraje Vysočina, služba kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské Kriminality, Smiřického 46, 587 24 Jihlava, č. j. KRPJ-96738-422/TČ-2016-160081 („Protokol o výslechu“) – nedokládá, že došlo k přerušení lhůty pro zahájení řízení o vrácení dotace. V prvé řadě žalobkyně poukázala na to, že se jedná o podklad datovaný až po 4. 9. 2017, tedy po rozhodném období, kdy podle Rozsudku 18. senátu muselo dojít k úkonu způsobilém přerušit lhůtu. Dále žalobkyně namítla, že je v něm zaneseno využití jejího práva nevypovídat z důvodu stíhání osoby jí blízké (jejího manžela). Rovněž pak uvedla, že předmět výslechu je vymezen jako: k trestní věci K., KŘÍŽEK DOTAČNÍ PODVOD, POŠKOZENÍ FINANČNÍCH ZAJMŮ EU. Protokol o výslechu pak neobsahuje sdělení obvinění vůči žalobkyni, výzvu k nápravě protiprávního stavu, ani jí neoznamuje zahájení jakéhokoliv řízení proti její osobě.
11. Žalobkyně dále namítla, že došlo i k marnému uplynutí doby rovnající se dvojnásobku promlčecí doby (tj. 8 let), aniž by příslušný orgán (SZIF) uložil sankci pravomocným rozhodnutím (čl. 3 odst. 1 poslední pododstavec Nařízení č. 2988/95). Žalobkyně k této námitce uvedla, že prvostupňové rozhodnutí sice bylo vydáno ještě před koncem prekluzivní osmileté lhůty, o rozhodnutí o odvolání však žalovaný doposud pravomocně nerozhodl. To žalobkyně dovozuje z toho, že První rozhodnutí o odvolání zrušil soud. S tímto tvrzením, které žalobkyně uplatnila rovněž ve vyjádření po zrušení Prvního rozhodnutí o odvolání, se žalovaný vypořádal tak, že tuto námitku odmítl, jelikož má za to, že původní osmiletá lhůta byla prodloužena na dvacet let. Tento závěr však považuje žalobkyně za nesprávný, a to s odkazem na již zmíněný rozsudek NSS ve věci sp. zn. 4 Afs 52/2023. Ten lhůtu osmi let označil za absolutní.
12. Dále se žalobkyně zaměřila na námitky týkající se nesprávně a nedostatečně zjištěného skutkového stavu, spolu s námitkami nesprávného právního posouzení věci. Tyto námitky jsou, jak už soud předeslal, téměř shodné s námitkami, které žalobkyně již jednou uplatnila v rámci řízení ve věci sp. zn. 18 A 26/2022. Soud podotýká, že se jeho 18. senát těmito námitkami nezabýval, jelikož nebylo postaveno na jisto, zda nedošlo k prekluzi. Posouzení těchto námitek považoval 18. senát za předčasné.
13. Žalobkyně v okruhu těchto námitek nejprve namítla, že tvrzení SZIF o provedení kontrolní prohlídky dne 6. 2. 2020 u žalobkyně je nepravdivé, jelikož k žádné kontrole na místě samém nikdy nedošlo. Nikdo s ní nejednal, nikdo nic osobně neviděl ani neověřil. Jediná kontrolní prohlídka proběhla na místě samém dle žalobkyně pouze v únoru 2016, kdy SZIF žádné pochybení u žalobkyně nezjistil. Žalobkyně zastává názor, že je nesprávným úředním postupem, pokud SZIF fyzickou prohlídku v době svého rozhodování neprovedl a vycházel pouze z jednoho listinného podkladu, a to Trestního rozsudku VSP, přestože měl zjistit skutečný stav věci, například jak jsou dotované stroje využívány.
14. Dále žalobkyně namítla, že SZIF zcela formalisticky vycházel pouze z Trestního rozsudku VSP, který se však netýkal žalobkyně, nýbrž Ing. K. Dle žalobkyně přitom trestní soud „poněkud mechanicky“ převzal tvrzení SZIF a nezabýval se blíže tím, zda jsou tvrzení podložená. Tyto pochybnosti však soud promítl do mimořádného snížení trestu. Žalobkyně k tomuto uvedla, že rodinná vazba sama o sobě nepředznamenává totožnost v účastnících správních či trestních řízení, ani subjektů žádajících o dotace. Jednotlivá řízení nelze libovolně směšovat a zaměňovat.
15. Žalobkyně rovněž namítla, že žalovaný nereflektoval, že žalobkynin zmocněnec překročil zástupčí oprávnění žalobkyně. Žalobkyni zmocněnec zastupoval při podání žádosti o dotaci, vyřizování dotace, realizaci projektu a při podání Žádosti o proplacení. Za žalobkyni tedy zařizoval celou záležitost a žalobkyně do něj vložila důvěru. Pokud v tomto procesu došlo k formálním pochybením, žalobkyně o nich neměla tušení. Dle žalobkyně není spravedlivé, aby byla sankcionována za pochybení třetí osoby. Dodala, že vše činila v dobré víře a účel dotace byl splněn. O jednání popsaném v Trestním rozsudku VSP (okolnosti pořizování strojů, vedení výběrových řízení) žalobkyně nevěděla.
16. Dle žalobkyně SZIF nesprávně směšuje deliktní odpovědnost a odpovědnost nahradit škodu, tedy veřejnoprávní a soukromoprávní instituty. Poukázala na to, že pokud SZIF považuje obě odpovědnosti za totožné, resp. je vzájemně směšuje, pak podmínky k jejich uplatnění nesprávně interpretuje a nesprávně aplikuje na zjištěný skutkový stav. K tomuto odkázala na § 32 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník („SOZ“), podle kterého vznikají práva a povinnosti zmocniteli, pouze pokud zmocněnec jedná v mezích oprávnění zastupovat. Jednání Ing. K. však rozhodně nebylo „v mezích oprávnění“, neboť žalobkyně nikdy nedala souhlas ani pokyn, dokonce ani nevěděla o jakýchkoli případných pochybeních svého zmocněnce. Dále pak neshledala případným odkaz žalovaného na § 420 SOZ, neboť v situaci překročení zástupčího oprávnění (excesu) zmocnitel (žalobkyně) odpovědnost nenese. Žalobkyně zdůraznila, že správní orgány nezdůvodnily, jak a v čem žalobkyně konkrétně naplnila znaky případné odpovědnosti deliktní (tj. veřejnoprávní) či k náhradě škody (soukromoprávní).
17. Žalobkyně má za to, že nemůže nést odpovědnost za jednání Ing. K. ani stran pořizování opotřebených strojů. Uvedla, že se Ing. K. snažil, aby pořizované stroje splňovaly technické podmínky a aby dobře fungovaly ve stávajících podmínkách závodu. Jeho cílem bylo získat stroje vhodné a vždy je vybíral s řádnou péčí. Všechny stroje jsou používány, což lze prokázat i výslechy svědků; tyto důkazní návrhy však správní orgány ignorovaly a nijak se s nimi nevypořádaly, což dle žalobkyně představuje další z porušení řádného procesu. Následně žalobkyně uvedla, že ohýbačka plechu XK 2000/24, v. č. 01-11829 s rokem výroby 1983 („Ohýbačka“) i univerzální soustruh Opti D 460/1000DPA s rokem výroby 2007 („Soustruh“) se ke svému účelu stále používají a smysl dotace tak naplněn byl. Ostatní stroje, na které byla dotace poskytnuta, byly pořízeny nové a nepoužité, což správní orgány nikdy nerozporovaly. Pochybení se tak týkalo pouze části strojů, na které byla dotace udělena, nikoliv všech strojů.
18. Rovněž namítla, že co se týče výběrového řízení, i k zajištění této problematiky měla žalobkyně zvoleného zástupce, tj. Ing. K. Pokud žalovaný konstatoval, že žalobkyně nezajistila řádné provedení zadávacího řízení, nijak neodůvodnil, v čem konkrétně bylo řádné provedení ze strany žalobkyně porušeno. Pokud tedy Ing. K. v několika málo případech a bez vědomí, a tedy i zavinění žalobkyně preferoval repasované stroje, bylo tak učiněno způsobem, kdy byl jistě naplněn smysl dotace, tj. finanční podpora nákupu strojů co nejvíce vyhovujícím potřebám žalobkyně a danému provozu.
19. Na předchozí námitku žalobkyně navázala tím, že když byly peněžní prostředky z dotace, i přes případné marginální pochybení formálního charakteru, použity na účel, ke kterému byly poskytnuty, není v souladu s aplikovatelnými předpisy, aby byla za tato pochybení stanovena sankce kategorie C, tj. 100 % vrácení vyplacené dotace. Není logické, aby bylo žalobkyni uloženo vrácení celé dotace, když pochybeními byla dotčena pouze určitá, značně menší část dotačního Projektu. Dle žalobkyně je udělení sankce typu C v přímém rozporu s evropským právem.
20. Udělení sankce vrácení 100 % dotace je dle žalobkyně nepřiměřeně tvrdou sankcí, pakliže měl SZIF možnost udělit případně i sankci nižší, například snížení ve výši 3 % z celkové částky. Z pohledu principu individuálního posuzování každého případu pak takto přísnější hodnocení postupu žalobkyně vede k její diskriminaci, a tedy i porušení antidiskriminačních předpisů, neboť v jiných případech správní orgány takto přísně proti jiným žadatelům nepostupovaly.
21. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem žalovaného, že uložení 100 % sankce za nenaplnění, byť jediné z dotačních podmínek je přiměřenou sankcí. Žalovaný dle jejího názoru ignoroval celou řadu polehčujících okolností, případně je marginalizoval či považoval za irelevantní.
22. Žalobkyně dále namítla, že se správní orgány nevypořádaly s námitkami proti kontrolnímu protokolu, resp. tyto námitky vypořádaly zcela nedostatečně, když nevzaly v potaz uváděné skutečnosti a nesprávně zjistily skutkový stav a ten následně nesprávně právně hodnotily.
Vyjádření žalovaného k podané žalobě a replika žalobkyně
23. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě setrval na právním názoru uvedeném v napadeném rozhodnutí, na které odkázal, a navrhl, aby soud žalobu zamítl. Uvedl, že v rámci trestního řízení s Ing. K. bylo prokázáno, že v rámci dané žádosti o dotaci nebylo provedeno řádné výběrové řízení (bylo realizováno pouze zdánlivě) a dále je nepochybné, že v rámci kontroly na místě byly navíc předloženy jako stroje pořízené z dotace jiné stroje s padělaným evidenčním číslem, a proto nelze dotaci v souladu s částí A Obecných podmínek, kapitolou 3 písm. k) Pravidel, kterými se stanovují podmínky pro poskytování dotace na projekty PRV na období 2007–2013, platných pro 13. kolo příjmu žádostí, č.j. 83868/2011- MZE–14112 („Pravidla“), poskytnout, a to bez ohledu na to, zda je projekt funkční či nikoli. Současně odkázal na další případy v rámci rodiny žalobkyně (rozsudky Městského soudu v Praze č. j. 14 A 75/2020-55 ze dne 24.6.2021, č. j. 3 A 43/2021-104 ze dne 4.3.2024 a rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 205/2021-156 ze dne 18.6.2025), a to pro jejich skutkovou a právní totožnost.
24. Dále uvedl, že Fond postupoval v souladu s právními předpisy jak vnitrostátními, tak unijními. Dodal, že k prekluzi tedy nedošlo, jelikož se v nyní řešené věci uplatní desetiletá lhůta. Fond při poskytování dotace postupoval podle zákona o SZIF, který v § 11a odst. 1, ve znění účinném po 1. 11. 2017, stanoví lhůtu k zahájení řízení o vymáhání neoprávněné platby dotace lhůtu 10 let ode dne jejího vyplacení. Pokud k 1. 11. 2017 nebyla lhůta promlčena, tak se prodlužuje. Žalovaný nepopírá, že touto novelou došlo k prodloužení promlčecí doby, kdy ale toto je v souladu se všemi právními zásadami a je tak posuzováno i ze strany evropských soudů. K tomu odkázal mj na rozsudek Soudního dvora Evropské unie („SDEU“) ve věci C-584/15 ze dne 2. 3. 2017. Dále žalovaný konstatoval, že řízení o povinnosti vrátit dotaci bylo zahájeno včas Oznámením č.j. SZIF/2020/0350535 ze dne 14. 5. 2020, které bylo doručeno žalobkyni dne 28. 5. 2020. Lhůta dle § 11a odst. 1 zákona o SZIF byla tedy dle žalovaného zachována, protože dotace byla vyplacena dne 4. 9. 2013 a řízení o vrácení dotace bylo zahájeno dopisem ze dne 14. 5. 2020, který byl žalobkyni doručen dne 28. 5. 2020.
25. Žalovaný je názoru, že k nesrovnalosti ve smyslu čl. 1 odst. 2 Nařízení č. 2988/95 došlo v okamžik, kdy došlo, jak k jednání nebo opomenutí hospodářského subjektu, které představuje porušení unijního práva, tak k poškození rozpočtu Unie nebo rozpočtů Unií spravovaných, a to dle toho, která z těchto skutečností nastane později. Dotace byla proplacena dne 4. 9. 2013, tedy v tento den byl porušen rozpočet evropské unie, jelikož k podvodnému jednání došlo již před vyplacením, a právě od tohoto dne počíná běžet promlčecí lhůta. Běh prekluzivní lhůty tak začíná až okamžikem konečného přiznání výhody. K prekluzi by tak dle čl. 3 odst. 1 Nařízení č. 2988/95 došlo nejdříve 4. 9. 2017.
26. Žalovaný nesouhlasil s žalobkyní, že podklady nově vložené do spisu neprokazují, že k prekluzi nedošlo. Má za to, že je z nich jasně seznatelný vztah těchto podkladů a úkonů v nich zanesených s případem žalobkyně.
27. Dále uvedl, že rozsudek NSS ve věci sp. zn. 4 Afs 52/2023, na danou věc nedopadá. Tento rozsudek řeší situaci, kdy vnitrostátní předpis stanovil delší lhůtu pro vydání rozhodnutí, což je v rozporu s Nařízením č. 2988/95. Nařízení č. 2988/95 totiž umožňuje členským státům prodloužit pouze lhůtu pro zahájení řízení, nikoliv pro vydání rozhodnutí. Naopak, v případě § 11a odst. 1 zákona o SZIF je desetiletá lhůta stanovena zcela v souladu s čl. 3 odst. 1 Nařízení č. 2988/95, neboť se jedná o lhůtu pro zahájení řízení o vrácení dotace, nikoliv o lhůtu pro vydání rozhodnutí. Tato úprava je plně proporcionální a reflektuje pouze sjednocení režimu pro vymáhání neoprávněně poskytnutých dotací z národních i evropských prostředků. Zdůraznil, že v souladu s čl. 3 odst. 1 Nařízení č. 2988/95 platí, že pokud je dosud nepromlčená lhůta pro zahájení řízení prodloužena v souladu s právem, pak se tím prodlužuje i maximální možná lhůta pro vydání rozhodnutí. To znamená, že když je vnitrostátní právní úpravou (zde § 11a odst. 1 zákona o SZIF) stanovena delší lhůta pro zahájení řízení (například deset let), nejzazší hranicí pro vydání rozhodnutí je dvojnásobek této lhůty, tedy dvacet let od rozhodné události, pokud v této době nebyla uložena sankce. Tento mechanismus zajišťuje, že i při prodloužení lhůty pro zahájení řízení zůstává zachována zásada právní jistoty a proporcionality, neboť správní orgán nemůže vést řízení a ukládat sankce bez časového omezení.
28. Žalovaný dále uvedl, že námitky nemířící na prekluzi či promlčení, jsou zopakováním toho, co žalobkyně namítala již v žalobě proti Prvnímu rozhodnutí o odvolání. Zůstal proto na stejné argumentační pozici jako v řízení před 18. senátem zdejšího soudu.
29. Odmítl tvrzení, že kontrola Fondu byla pouze formální nebo nedostatečná. Uvedl, že žalobkyně byla o zahájení cílené ex-post kontroly informována dne 18. 5. 2018, kontrola byla ukončena dne 6. 2. 2020 a žalobkyně měla možnost podat námitky proti protokolu o kontrole, což také učinila. Šlo o administrativní cílenou ex-post kontrolu, nikoli o novou fyzickou kontrolu na místě. Fond měl podle žalovaného ověřovat především dokumentaci k projektu, výsledky dřívějších fyzických kontrol a skutečnosti zjištěné v trestním řízení. To žalovaný považuje za legitimní a běžný způsob kontroly. To, že Fond v letech 2013 a 2016 při kontrolách pochybení nezjistil, žalovaný považuje za potvrzení toho, že zmocněnec žalobkyně měl pracovníky Fondu uvést v omyl předložením padělaných štítků a nepravdivých dokladů. Současně však připustil, že kontrola mohla být nesprávně označena jako „kontrola na místě“, ale považuje to pouze za zjevnou chybu v psaní.
30. Nesouhlasí rovněž s tvrzením žalobkyně stran nesprávně a nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Fond podle něj nevycházel pouze z jednoho rozsudku, ale přezkoumal celou projektovou dokumentaci, dokumentaci k výběrovému řízení, fotodokumentaci strojů i závěry trestního řízení. Podle žalovaného bylo dostatečně prokázáno, že žalobkyně prostřednictvím svého zmocněnce podala nepravdivou žádost o proplacení výdajů a doložil ji nepravdivou dokumentací. Tím měla porušit nejen pravidla zakazující nepravdivá prohlášení a důkazy, ale i pravidla pro zadávací řízení a pravidla volné soutěže.
31. Žalovaný rovněž poukázal na to, že žalobkyně zmocnila dne 17. 6. 2011 Ing. K. ke všem právním úkonům souvisejícím s daným projektem. Právní jednání zmocněnce tak podle žalovaného zavazovalo přímo žalobkyni. Současně žalovaný zdůrazňuje, že žalobkyně jako příjemce dotace odpovídala za úplnost a pravdivost údajů uváděných vůči poskytovateli dotace. Je proto pro posouzení věci bez významu, zda žalobkyně osobně věděla o umělém vytvoření podmínek pro získání dotace. Rozhodující je, že dotace byla čerpána v rámci její podnikatelské činnosti, a že pravidla porušil její zmocněnec jednající na základě plné moci. Žalovaný připustil, že věc má přesah do trestního, občanského i správního práva, ale nepovažuje to za problém. Podle něj skutkové okolnosti vyplývají z pravomocného trestního rozsudku a z plné moci udělené žalobkyní Ing. K. Povinnost vrátit dotaci podle žalovaného nevyplývá z trestní odpovědnosti žalobkyně, ale z § 11a zákona o SZIF a z toho, že dotace byla neoprávněně vyplacena při porušení dotačních pravidel.
32. Stejně tak žalovaný odmítl, že by sankce byla nepřiměřená. Tvrdí, že proporcionalita byla řádně posouzena a že v případě potvrzeného dotačního podvodu není prostor pro individuální snížení sankce. Šlo o nejzávažnější typ porušení, tj. nepravdivé údaje, umělé vytvoření podmínek, fiktivní výběrové řízení a použití repasovaných či použitých strojů namísto nových. Sankce kategorie „C“, tedy vrácení celé dotace, je podle žalovaného standardizovaným nástrojem pro taková porušení. Částečné snížení dotace by neřešilo podstatu porušení, protože rozhodující výdaje (stroje) byly podle něj pořízeny v rozporu s pravidly a základní podmínky pro získání výhody byly splněny jen zdánlivě.
33. Námitku, že stroje plní svou funkci, považuje za irelevantní. Uvedl, že i kdyby byly stroje fakticky používány, nezhojí to porušení základních dotačních podmínek. Dle žalovaného totiž nelze dotaci poskytnout na pořízení použitého movitého majetku. Za prokázané považuje, že ohýbačka plechu a univerzální soustruh byly pořízeny jako repasované či použité, a proto byly od počátku nezpůsobilé k poskytnutí dotace. Zdůraznil, že manipulace s výrobními štítky za účelem uvedení Fondu v omyl představuje samostatné závažné porušení pravidel, protože šlo o předložení nepravdivého důkazu.
34. Ani námitku, že výběrová řízení byla provedena řádně, neměl za důvodnou. Naopak tvrdí, že bylo prokázáno, že výběrové řízení bylo pouze zdánlivé. Ing. K. měl podle žalovaného fakticky sám rozhodnout o vítězi, vyřídit cenové nabídky, objednávky, nákup a přepravu zařízení a následně dodatečně vytvořit nebo nechat vytvořit formalizované a antidatované podklady k výběrovému řízení. Tím mělo dojít k porušení pravidel o řádném provedení zadávacího řízení a pravidel volné soutěže.
35. Žalobkyně v replice ze dne 29. 10. 2025 setrvala na žalobním návrhu. Vyjádřila nesouhlas s argumentací žalovaného uplatněnou ve vyjádření k žalobě. Uvedla, že žalovaný nenaplnil předpoklad závazného pokynu uloženého mu Rozsudkem 18. senátu. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaný doposud odůvodňoval napadené rozhodnutí tím, že za podvodné označovalo jednání zmocněnce žalobkyně v souvislosti s trestními rozsudky, nikoliv podvodné jednání žalobkyně samotné. Trestná činnost jejího zmocněnce je evidentním excesem z běžného zastupování.
Průběh řízení před správními orgány a soudem
36. Soud ze správního spisu zjistil, že dne 20. 6. 2011 podala žalobkyně k SZIF žádost o dotaci z Programu rozvoje venkova s názvem záměru Diverzifikace činností nezemědělské povahy a s označením projektu Nákup techniky, vybavení a modernizace dílny. V rámci popisu projektu žalobkyně uvedla, že se jedná o projekt, který řeší nákup techniky – teleskopický manipulátor na ořez nežádoucí vegetace podél cest a silnic, vybavení a modernizaci kovoobráběcí dílny. V žádosti je uvedeno v rámci místa realizace projektu šest objektů/předmětů, a to: dílna (modernizace podlahy), sloupová vrtačka, ohýbačka plechů, soustruh, svářečka CO2 a teleskopický manipulátor. Žádost na základě plné moci podepsal Ing. K. Z plné moci ze dne 17. 6. 2011 se podává, že žalobkyně zmocnila Ing. K. k jednání se SZIF a ke všem právním úkonům pro žádost a projekt PRV s názvem „Diverzifikace činností nezemědělské povahy, opatření III. 1. 1“; platnost plné moci je určena do data 31. 12. 2013.
37. Dohoda o poskytnutí dotace z Programu rozvoje venkova byla mezi žalobkyní a SZIF uzavřena dne 11. 1. 2012; za žalobkyni Dohodu podepsal Ing. K. Celkové výdaje projektu byly vyčísleny na 4 062 000 Kč; celková výše přiznané dotace činila 2 031 000 Kč (z toho příspěvek společenství (EU) ve výši 1 523 250 Kč a příspěvek z národních zdrojů ve výši 507 750 Kč). V čl. VII. [Obecné povinnosti příjemce dotace] je mj. stanoveno, že příjemce dotace musí splňovat podmínky stanovené v Pravidlech (bod 1.), příjemce dotace odpovídá za to, že všechny jím v souvislosti s Dohodou vůči poskytovateli dotace uvedené nebo předané údaje či informace jsou za trvání Dohody pravdivé, platné a úplné [bod 3 a)].
38. Dne 29. 3. 2013 požádala žalobkyně SZIF o proplacení výdajů na dotčený projekt, přičemž celková výše dotace byla vyčíslena na částku 2 031 000 Kč. Ze soupisky účetních/daňových dokladů k výdajům, ze kterých je stanovena dotace se podávají následující položky:
1. BENEFITFLOORS, s.r.o., částka v Kč (ze které je stanovena dotace – bez DPH výdajů): 189 630 Kč
2. ITPA s.r.o., částka v Kč (ze které je stanovena dotace – bez DPH výdajů): 2 275 000 Kč
3. ITPA s.r.o., částka v Kč (ze které je stanovena dotace – bez DPH výdajů): 132 295 Kč
4. ITPA s.r.o., částka v Kč (ze které je stanovena dotace – bez DPH výdajů): 758 575 Kč
5. Ing. JK. – D. I. S. K., částka v Kč (ze které je stanovena dotace – bez DPH výdajů): 20 000 Kč
6. PROJEKT CENTRUM NOVA s.r.o., částka v Kč (ze které je stanovena dotace – bez DPH výdajů): 9 500 Kč
39. Z daňových dokladů se podává, že společnost ITPA s.r.o. vystavila žalobkyni faktury za následující položky: adaptér ořezávací pily s uchycením na teleskopický manipulátor (187 000 Kč bez DPH), teleskopický manipulátor CLAAS SCORPION 7045 (2 275 000 Kč bez DPH), soubor strojů – svářecí invektor Megatronic (72 000 Kč bez DPH), univerzální hrotový soustruh Opto (388 988 Kč bez DPH), sloupová převodová vrtačka (138 588 Kč bez DPH), ohýbačka plechu (159 000 Kč bez DPH).
40. Z protokolu č. 2206273 ze dne 22. 5. 2013 se podává, že dne 9. 5. 2013 proběhla kontrola fyzické realizace projektu, kdy závěr byl bez závad.
41. Dne 22. 8. 2013 byl SZIF vydán příkaz k proplacení, částka ve výši 1 505 499 Kč byla stanovena jako příspěvek EU a částka ve výši 501 834 Kč jako příspěvek z národních zdrojů, celková výše vyplacené dotace tak byla 2 007 333 Kč.
42. Dne 13. 1. 2016 byla u žalobkyně zahájena kontrola č. 22101501; fyzická prohlídka na místě byla provedena dne 29. 1. 2016. Zkontrolována byla dokumentace k pracovněprávnímu vztahu zaměstnankyně žalobkyně. Závěr z kontroly byl učiněn dne 1. 2. 2016, a to bez závad.
43. Dne 4. 10. 2017 bylo správnímu orgánu prvního stupně Policií České republiky doručeno usnesení ze dne 18. 9. 2017, č. j. KRPJ-96738-354/TČ-2016-160081 („usnesení o zahájení trestního stíhání“), kterým bylo zahájeno trestní stíhání Ing. K. jako obviněného ze spáchání pokračujících trestných činů dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku. Jednání Ing. K. v souvislosti s dotačním projektem žalobkyně je popsáno pod bodem II. předmětného usnesení. Dne 15. 5. 2018 bylo žalobkyni zasláno oznámení o zahájení cílené kontroly ex-post; toto jí bylo doručeno dne 18. 5. 2018.
44. Trestním rozsudkem VSP bylo odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch Ing. K. proti Trestnímu rozsudku KS zamítnuto. Potvrzen byl tak výrok, kterým byl Ing. K. uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu dle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Za uvedené trestné činy byl Ing. K. odsouzen podle § 260 odst. 5 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Ing. K. byl dále uložen peněžitý trest v celkové výměře 3 000 000 Kč.
45. Z protokolu o kontrole č. 22103763 ze dne 6. 2. 2020 se podává, že se jednalo o cílenou kontrolu ex-post. Účelem administrativní cílené kontroly ex-post bylo ověření, zda příjemce dotace v průběhu realizace projektu „Nákup techniky, vybavení a modernizace dílny“ dodržoval podmínky stanovené Pravidly programu a rozvoje venkova ČR na období 2007–2013. V kontrolním zjištění je uvedena skutková věta týkající se Projektu z Trestního rozsudku VSP. Správní orgán prvního stupně pak konstatoval, že za uvedené pochybení zplnomocněného zástupce žalobkyně pravomocně potvrzeného Trestními rozsudky je Pravidly stanovena sankce kategorie C, tj. 100 % vrácení vyplacené dotace. Rovněž je uvedeno, že vyplacenou dotaci ve výši 2 007 333 Kč žalobkyně vrátila na účet SZIF dne 16. 10. 2018.
46. Dne 21. 2. 2020 podala žalobkyně proti kontrolním zjištěním námitky, kdy tyto jsou částečně předobrazem její žalobní argumentace uplatněné v projednávané věci. SZIF dne 3. 3. 2020 sdělením čj. SZIF/2020/0188158 námitky proti kontrolnímu zjištění podle § 14 odst. 1 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), zamítl. Dne 14. 5. 2020 zahájil SZIF řízení o vrácení dotace v rámci opatření 3. 1. 1. Diverzifikace činností nezemědělské povahy [Projektu].
47. Následně dne 16. 6. 2020 prvostupňový orgán vydal prvostupňové rozhodnutí, kterým žalobkyni uložil povinnost vrátit finanční prostředky ve výši 2 007 333 Kč. Tuto povinnost žalobkyně splnila ještě před jejím uložením, a to, když dne 16. 10. 2018 vrátila dotčené finanční prostředky na bankovní účty Fondu.
48. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání. To žalovaný zamítl Prvním rozhodnutím o odvolání. V něm žalovaný nejprve shrnul průběh správního řízení a důvody pro vydání prvostupňového rozhodnutí. Následně konstatoval, že trestným jednáním Ing. K. došlo k porušení podmínky části A [Obecné podmínky], kapitoly 3, bod k) Pravidel. Podmínky dotace byly dle žalovaného splněny pouze zdánlivě, resp. byly uměle vytvořeny, čímž žalobkyně získala výhodu, která není v souladu s podmínkami Pravidel. Žalobkyni byla za tato pochybení uložena sankce C. Sankci ve výši 100 % považuje s ohledem na skutečnost, že byly zjevným způsobem porušeny základní podmínky pro možnost poskytnutí dotace, za zcela adekvátní a přiměřenou. Odvolací námitky žalobkyně neshledal žalovaný důvodnými, když dospěl k závěru, že byl zjištěn skutkový stav v dostatečném rozsahu pro vydání prvostupňového rozhodnutí. Lhůta pro zahájení řízení byla dle žalovaného dodržena.
49. Žalobkyně proti Prvnímu rozhodnutí o odvolání brojila žalobou. Žalobní okruhy uplatněné žalobkyní byly shodné s těmi, které uplatnila v nynějším řízení. Zdejší soud První rozhodnutí o odvolání zrušil Rozsudkem 18. senátu. Zavázal přitom žalovaného, aby se přezkoumatelným způsobem zabýval možnou prekluzí zahájení řízení o vrácení dotace.
50. Žalovaný po vrácení věci soudem doplnil do spisu podklady, z nichž je dle něj možné učinit závěr, že nedošlo k prekluzi práva zahájit řízení o vrácení dotace. Jedná se o následující dokumenty: Plnou moc udělenou Ing. K. žalobkyni ze dne 20. 1. 2017 k vyzvednutí usnesení o vydání věci a věci samotné, Protokol o vrácení věci ze dne 20. 1. 2017, č.j. KRPJ-96738-98/TČ-2016-160081 („Protokol o vrácení věci“), Usnesení ze dne 20.1.2017 č.j. KRPJ-96738-97/TČ-2016-160081 včetně potvrzení o převzetí odvolatelem („Usnesení o vrácení věci“), Úřední záznam o podaném vysvětlení ze dne 24. 5. 2017 č.j. KRPJ-96738-292/TČ-2016-160081 („Úřední záznam“) a Protokol o výslechu svědka ze dne 10. 11. 2017 č.j. KRPJ-96738-422/TČ-2016- 160081 („Protokol o výslechu“). Následně dal žalovaný žalobkyni možnost nahlédnout do spisu. Ta toho využila dne 9. 12. 2024. Poté zaslala žalobkyně žalovanému vyjádření k dalšímu řízení po Rozsudku 18. senátu. V něm trvala na tom, že ani jeden z nově založených podkladů nebyl způsobilý přerušit běh prekluzivních lhůt vůči ní.
51. Následně žalovaný vydal napadené rozhodnutí. Tím zamítl žalobkynino odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Setrval na závěru, že k prekluzi nedošlo, byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci a věcné námitky žalobkyně nejsou důvodné. Stran prekluze se ztotožnil se závěrem městského soudu, že k nesrovnalostem došlo až dne 4. 9. 2013. Od tohoto dne tak plynou prekluzivní lhůty. Žalovaný zároveň odmítl tvrzení žalobkyně, že k nesrovnalosti došlo již dne 11. 1. 2012 (den uzavření Dohody o poskytnutí dotace). Následně se žalovaný věnoval otázce, zda nově založené podklady svědčí pro jeho právní názor o tom, že nedošlo k prekluzi. Dospěl k závěru, že k prekluzi nedošlo. Z Úředního záznamu je dle žalovaného jasně seznatelné, že se podané vysvětlení týká i žalobkynina Projektu. Svědčí o tom otázky vrchního komisaře i odpovědi paní Kratochvílové (žalobkyně). Žalobkyně tak věděla, že jako podezřelá podávala vysvětlení i k Projektu. Současně konstatoval, že žalobkyně byla seznámena se zajištěním důkazů ze dne 19. 1. 2017, neboť dne 20. 1. 2017 přebírala za Ing. K. zajištěné věci na základě plné moci. Uvedené vyplývá ze zmíněné plné moci, Protokolu o vrácení věci a Usnesení o vrácení věci. Dále uvedl, že ke dni 1. 11. 2017, kdy nabyla účinnosti novela zákona o SZIF, která prodloužila lhůtu k zahájení řízení o vrácení dotace na 10 let od jejího vyplacení, nebyla ještě možnost vymáhat neoprávněnou platbu promlčena, prekludována. Žalovaný rovněž odmítl námitku prekluze práva na vydání rozhodnutí o vrácení dotace, neboť ta se prodloužila na dvojnásobek lhůty pro zahájení řízení, tedy dvacet let od nesrovnalosti. Dále se žalovaný věnoval věcným námitkám vůči prvostupňovému rozhodnutí. Ty neshledal důvodnými. S ohledem na to, že se soud z níže uvedených důvodů přezkumem vypořádání těchto námitek za současné procesní situace nezabýval, předmětnou část odůvodnění napadeného rozhodnutí nereprodukoval.
Jednání před soudem
52. Při ústním jednání účastníci setrvali na svých dosavadních stanoviscích, která vyjádřili ve svých písemných podáních.
Posouzení žaloby Městským soudem v Praze
53. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“)], a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).
54. Soud nejdříve přistoupil k námitce týkající se prekluze práva zahájit řízení o vrácení dotace a prekluze práva vydat rozhodnutí o vrácení dotace. Pakliže by soud shledal argumentaci žalobkyně opodstatněnou, bylo by posouzení důvodnosti dalších žalobních námitek předčasné.
55. Jak už soud konstatoval výše, řízení o vrácení dotace dle § 11a zákona o SZIF, Nařízení 1306/2013, resp. podle prováděcího nařízení Komise (EU) č. 809/2014, v platném znění („Nařízení 809/2014“) bylo s žalobkyní zahájeno oznámením ze dne 14. 5. 2020 (žalobkyni doručeno dne 28. 5. 2020).
56. Jedenáctý senát zdejšího soudu se ztotožnil se závěrem zaneseným v Rozsudku 18. senátu, tj. že se v nyní projednávané věci uplatní Nařízení 2988/95, jelikož byla dotace poskytnuta částečně ze zdrojů Evropské unie.
57. Nesrovnalostí se dle čl. 1 odst. 2 Nařízení 2988/95 rozumí „jakékoli porušení právního předpisu Společenství vyplývající z jednání nebo opomenutí hospodářského subjektu, v důsledku kterého je nebo by mohl být poškozen souhrnný rozpočet Společenství nebo rozpočty Společenstvím spravované, a to buď snížením nebo ztrátou příjmů z vlastních zdrojů vybíraných přímo ve prospěch Společenství, nebo formou neoprávněného výdaje“.
58. Článek 3 uvedeného nařízení stanoví:
1. Promlčecí doba pro zahájení stíhání činí čtyři roky od okamžiku, kdy došlo k nesrovnalosti uvedené v čl. 1 odst. 1. Odvětvové předpisy mohou stanovit i kratší lhůtu, která však nesmí být kratší než tři roky.
V případě pokračujících nebo opakovaných nesrovnalostí běží promlčecí doba ode dne, ke kterému nesrovnalost skončila. V případě víceletých programů běží promlčecí doba v každém případě až do definitivního ukončení programu.
Promlčecí doba pro stíhání se přerušuje každým úkonem příslušného orgánu oznámeným dané osobě, který se týká vyšetřování nebo řízení o nesrovnalosti. Promlčecí doba začíná znovu běžet od provedení každého úkonu způsobujícího přerušení.
Promlčení však nastane nejpozději ke dni, v němž uplynula lhůta rovnající se dvojnásobku promlčecí doby, aniž příslušný orgán uložil sankci, s výjimkou případů, kdy bylo řízení podle čl. 6 odst. 1 pozastaveno.
2. Lhůta pro výkon rozhodnutí, na základě kterého byla uložena správní sankce, činí tři roky. Tato lhůta běží ode dne, kdy rozhodnutí nabude právní moci.
Přerušení a pozastavení se řídí odpovídajícími pravidly vnitrostátního práva.
3. Členské státy si ponechávají možnost uplatňovat delší lhůtu, než která je uvedena v odstavci 1 nebo odstavci 2.
59. Ačkoliv uvedené nařízení označuje lhůty jako „promlčecí“, z jeho znění, jakož i z jeho teleologického výkladu nemá zdejší soud pochyb o tom, že jde o lhůty prekluzivní. Tento názor je podpořen také judikaturou (viz např. rozsudek NSS ze dne 18. 3. 2022, č. j. 5 Afs 4/202166, č. 4333/2022 Sb. NSS, body 28 a 31).
60. Stíháním, k jehož zahájení stanovuje čl. 3 odst. 1 první pododstavec Nařízení č. 2988/95 čtyřletou prekluzivní lhůtu, se dle judikatury rozumí jednak řízení, jejichž účelem je uložení sankce (viz čl. 5 tohoto nařízení), jednak řízení, jejichž výsledkem je uložení správního opatření podle čl. 4 tohoto nařízení. Uplatní se tak jak na nesrovnalosti vedoucí k uložení správní sankce ve smyslu čl. 5 Nařízení č. 2988/95, tak na nesrovnalosti, které jsou předmětem správního opatření ve smyslu čl. 4 tohoto nařízení, jehož cílem je odnětí neoprávněně získané výhody, avšak nevykazuje povahu sankce (rozsudek SDEU ze dne 3. 9. 2015 ve věci C383/14 Sodiaal International a rozsudek NSS ze dne 15. 2. 2024, č. j. 4 Afs 52/202385).
61. Tuzemská právní úprava lhůt pro vrácení dotace prošla od proplacení Žádosti do zahájení řízení o vrácení dotace několika změnami. Podle § 11a odst. 3 věty druhé zákona č. 256/2000 Sb. ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2014 platilo, že „[ř]ízení o vrácení dotace Fond zahájí nejpozději v kalendářním roce následujícím po prvotním zjištění nesrovnalosti podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství“. V období od 1. 1. 2015 do 31. 10. 2017 § 11a odst. 1 zákona č. 256/2000 Sb. stanovil, že „[v] případě neoprávněné platby dotace kryté zcela nebo zčásti prostředky z rozpočtu Evropské unie postupuje Fond podle přímo použitelného předpisu Evropské unie a podle tohoto zákona“. V tomto období tak dotčený zákon konkrétní lhůtu odlišnou od evropské právní úpravy neobsahoval. Ke změně došlo novelizací provedenou zákonem č. 295/2017 Sb., o uvádění do oběhu osiva a sadby pěstovaných rostlin a o změně některých zákonů (zákon o oběhu osiva a sadby), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony („Novela č. 295/2017 Sb.“), přičemž od 1. 11. 2017 byla do odstavce prvního dotčeného ustanovení doplněna druhá věta, že „[ř]ízení o vrácení dotace Fond zahájí nejpozději do 10 let ode dne jejího vyplacení“. Právě poslední jmenovaná novela je pro nyní posuzovanou věc zásadní s ohledem na argumentaci žalovaného. Ten tvrdí, že se neužije 4letá prekluzivní lhůta z Nařízení 2988/95, nýbrž nově koncipovaná 10letá lhůta. S tímto závěrem pak žalobkyně nesouhlasí.
62. Pro další postup v posuzování věci je nutné určit okamžik (datum), kdy došlo k nesrovnalostem ve smyslu čl. 1 Nařízení 2988/95. Od tohoto okamžiku totiž plynula prekluzivní lhůta k zahájení řízení (čl. 3 odst. 1 první pododstavec Nařízení č. 2988/95), stejně jako lhůta pro vydání rozhodnutí (čl. 3 odst. 1 čtvrtý pododstavec zmíněného nařízení).
63. V Rozsudku 18. senátu zdejší soud shledal okamžikem nesrovnalosti den 4. 9. 2013. Tedy den, kdy byla žalobkyni proplacena dotace. Ačkoliv k jednání žalobkyně, ve kterém správní orgány spatřovaly porušení unijního práva, došlo dříve, k poškození rozpočtu EU došlo dle soudu právě teprve vyplacením finančních prostředků.
64. Soud si je vědom toho, že krajský soud je při opakovaném posuzování stejné věci vázán svým dříve vysloveným právním názorem, a to bez ohledu na konkrétní senát, kterému byla věc přidělena (§ 78 odst. 5 soudního řádu správního). Uvedené platí za předpokladu, že se v období mezi jeho jednotlivými rozhodnutími nezměnily skutkový nebo právní stav věci ani soudní judikatura pro krajský soud závazná (rozsudek NSS ze dne 20. 5. 2024, č. j. 9 As 66/2023-72). Dle názoru 11. senátu zdejšího soudu však došlo k judikaturnímu vývoji, který má vliv na nyní souzenou věc.
65. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 6. 10. 2015 ve věci C-59/14, Firma Ernst Kollmer Fleischimport und -export vyložil, že vznik nesrovnalosti předpokládá kumulativní splnění dvou podmínek, totiž porušení unijního právního předpisu jednáním nebo opomenutím hospodářského subjektu a poškození nebo možné poškození rozpočtu Unie, přičemž lhůta běží od okamžiku, kdy nastane poslední z těchto skutečností. Tyto závěry pak dále rozvádí rozsudek SDEU ze dne 8. 9. 2016 ve věci C-584/15, Glencore Céréales France.
66. Kasační soud v rozsudku ze dne 26. 5. 2025, č. j. 8 Afs 62/2023-104 uvedl, že „[z]a okamžik vzniku nesrovnalosti je považován ten okamžik, kdy dojde ke kumulativnímu naplnění dvou podmínek: 1) došlo k porušení unijních či vnitrostátních předpisů přispívajících k zajištění řádného řízení projektů financovaných z unijních finančních prostředků, a 2) došlo k potenciálnímu ohrožení či ke skutečnému poškození rozpočtu Unie (rozsudek NSS čj. 2 Afs 7/2025-45, bod 30 a tam odkazovaná judikatura).“
67. Městský soud (11. senát) má za to, že okamžikem nesrovnalosti ve smyslu čl. 1 odst. 2 Nařízení 2988/95 byl již den podání žádosti o proplacení dotace, tj. 29. 3. 2013. Právě tímto úkonem žalobkyně uplatnila vůči poskytovateli nárok na vyplacení prostředků na základě tvrzení a podkladů, jež měly být v rozporu s dotačními podmínkami. Již v tomto okamžiku tak došlo jednak k jednání hospodářského subjektu porušujícímu relevantní pravidla, ale i alespoň k možnému poškození rozpočtu Unie formou neoprávněného výdaje. Pro závěr o nesrovnalosti totiž podle čl. 1 odst. 2 citovaného nařízení postačí, že rozpočet Unie „je nebo by mohl být“ poškozen, a není nutné, aby k faktickému vyplacení dotace již došlo. Výklad, dle něhož by okamžikem nesrovnalosti mohlo být až samotné vyplacení dotace by nepřiměřeně zužoval pojem nesrovnalosti pouze na okamžik faktického odtoku prostředků z rozpočtu Unie a přehlížel by, že citované ustanovení výslovně dopadá i na situace, kdy rozpočet Unie „je nebo by mohl být“ poškozen. Pozdější vyplacení dotace již pouze realizovalo dříve založený stav, nikoli teprve nově zakládalo samotnou nesrovnalost.
68. Právě uvedené podporují rovněž rozsudky NSS, které byly vydány až po vydání Rozsudku 18. senátu. Tato novější judikatura Nejvyššího správního soudu opakovaně zdůrazňuje, že vyplacení prostředků není v každém případě nutnou podmínkou vzniku nesrovnalosti a že rozhodný může být již dřívější úkon, jímž jsou porušena pravidla pro získání či čerpání podpory a současně vzniká reálné ohrožení finančních zájmů Unie (srov. zejména rozsudky NSS ze dne 15. 2. 2024, č. j. 4 Afs 52/2023-85, ze dne 26. 5. 2026, č. j. 2 Afs 13/2023-118, ze dne 3. 7. 2026, č. j. 7 Afs 75/2024-96 či ze dne 9. 4. 2026, č. j. 2 Afs 41/2024-51).
69. Soud zároveň považuje za vhodné uvést, že i žalovaný v Prvním rozhodnutí o odvolání považoval zmíněné datum za okamžik, kdy mohlo nejdříve dojít k nesrovnalosti. Tento závěr následně v řízení před soudem upravil tak, že za okamžik nesrovnalosti je nutné považovat až den 4. 9. 2013.
70. Pro úplnost soud uvádí, že za okamžik nesrovnalosti nebylo možné považovat den uzavření dohody o poskytnutí dotace 11. 1. 2012, jak navrhovala žalobkyně, neboť k tomuto dni ještě nebyly naplněny okolnosti svědčící o nesrovnalosti, neboť k výběrovému „na oko“ došlo až dne 26. 3. 2012, tedy po uzavření této dohody.
71. S ohledem na výše uvedené plynuly prekluzivní lhůty ode dne podání Žádosti (29. 3. 2013). Jak ale bude vysvětleno níže, v nastalé procesní situaci není rozhodné, zda je pro počátek běhu prekluzivní lhůty rozhodný den podání Žádosti či až den proplacení dotace. Nyní je tak na soudu, aby se zabýval marným uplynutím lhůt. Mezi stranami je však sporné, zda se užije úprava vnitrostátní (lhůty 10 a 20 let) či unijní (lhůty 4 a 8 let).
72. Z čl. 3 odst. 1 Nařízení 2988/95 vyplývá, že je třeba rozlišovat mezi prekluzivní lhůtou pro zahájení stíhání a mezi prekluzivní lhůtou pro rozhodnutí o odnětí neoprávněně získané výhody. Lhůta pro zahájení stíhání činí čtyři roky, přičemž tuto lhůtu lze přerušit úkonem, který se týká dané nesrovnalosti (výkladem těchto úkonů se NSS zabýval v rozsudku ze dne 31. 3. 2026, č. j. 2 Afs 7/2025-45, v bodě 34). Naopak lhůta pro rozhodnutí je dvojnásobná, činí tedy osm let, přičemž tuto lhůtu již nelze žádným úkonem prodloužit. Pro dodržení této lhůty je podstatné, aby v jejím průběhu nabyla daná správní rozhodnutí o odnětí neoprávněně získané výhody právní moci (rozsudek NSS ze dne 31. 3. 2026, č. j. 2 Afs 4/2024-58, bod 36).
73. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 27. 11. 2025 ve věci C539/24 Mikroregion Porta Bohemica shledal, že v případě, jeli poskytnutá dotace financována částečně ze zdrojů Evropské unie a částečně z národních zdrojů, užije se čl. 3 Nařízení č. 2988/95 na „celou“ nesrovnalost, aniž je třeba uplatnit odlišná pravidla prekluze, pokud jsou touto nesrovnalostí dotčeny i finanční zájmy členských států. Uvedený rozsudek je pro nyní řešenou věc významný, jelikož je mezi stranami sporné, jaká lhůta, resp. dle jaké úpravy se prekluzivní lhůta určí. Ustanovení § 11a odst. 1 zákona o SZIF, jenž podle žalovaného tuto otázku řeší výslovně a mělo by se tedy užít, ve znění účinném v době, kdy započaly plynout prekluzivní lhůty, uvedenou otázku neupravoval. Při posuzování prekluze práva státu na vrácení dotace je tedy třeba postupovat výlučně v režimu čl. 3 odst. 1 Nařízení č. 2988/95 a v části, kde to uvedené nařízení připouští (čl. 3 odst. 3), podle vnitrostátní právní úpravy, pokud existuje, resp. je na daný případ aplikovatelná s ohledem na svou časovou působnost.
74. Výše soud nastínil, že 10letá lhůta pro zahájení řízení o vrácení dotace je v zákoně o SZIF upravena až od účinnosti Novely č. 295/2017 Sb. Předtím nebyla v § 11a zákona o SZIF tato lhůta upravena. Zákon o SZIF, ve znění účinném v době ať už uzavření Dohody, podání Žádosti či vyplacení dotace, tedy lhůtu pro zahájení řízení neupravoval. Jelikož prekluzivní lhůta pro zahájení řízení o vrácení dotace i prekluzivní lhůta pro vydání rozhodnutí nebyla upravena vnitrostátním předpisem, který by byl v souladu s unijním právem, prekluzivní lhůty se v době účinnosti dotčené vnitrostátní úpravy řídily v plném rozsahu čl. 3 odst. 1 Nařízení č. 2988/95.
75. Zároveň soud poukazuje na to, že ke dni 29. 3. 2013 obsahoval zákon o SZIF v § 11a odst. 1 úpravu, podle které jestliže příjemce dotace nesplnil některou z podmínek, na které je poskytnutí dotace vázáno, je povinen Fondu poskytnutou dotaci vrátit a zároveň zaplatit Fondu penále ve výši 1 ‰ denně z částky poskytnuté dotace, nejvýše však do výše této částky. Při vrácení dotace a placení penále Fond postupuje podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství, upravujícího prováděcí pravidla pro podmíněnost, odlišení a integrovaný administrativní a kontrolní systém.
76. Soud rovněž nepokládá za správný právní názor žalovaného, že by se měla užít lhůta upravená v § 11a zákona o SZIF. Tento závěr je v rozporu mj. se závěrem NSS, který v rozsudku ze dne 9. 4. 2026, č. j. 2 Afs 41/2024-51, uvedl, že ustanovení § 11a odst. 1 věty druhé zákona č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu, ve znění zákona č. 295/2017 Sb., se neužije na prekluzivní lhůtu, která počala plynout před 1. 11. 2017. V nyní souzené věci přitom došlo k nesrovnalosti (a tedy i začátku plynutí prekluzivní lhůty) ještě před účinností zmíněné novely.
77. Soud si je vědom, že jej Rozsudkem 18. senátu zavázal k tomu, aby blíže objasnil, zda nemohlo dojít k uplynutí prekluzivní lhůty k zahájení řízení o vrácení dotace. Otázka, zda došlo k prekluzi práva státu zahájit řízení o vrácení dotace, je však za nastalé situace irelevantní. Soud se totiž domnívá, že i kdyby dal žalovanému za pravdu v tom, že došlo k přerušení prekluzivní lhůty jedním z úkonů, jejichž podklad je nyní doplněn ve správním spise, nemůže odhlédnout od prekluze práva státu vydat rozhodnutí o vrácení dotace (čl. 3 odst. 1 čtvrtý pododstavec Nařízení č. 2988/95).
78. Městský soud nemohl aprobovat ani tvrzení žalovaného, že na posuzovanou věc dopadá 20letá prekluzivní lhůta. Žalovaný tvrdil, že se užije úprava ustanovení § 11a odst. 1 věta druhá zákona o SZIF, ve znění zákona č. 295/2017 Sb., která stanoví na základě čl. 3 odst. 3 Nařízení č. 2988/95 delší lhůtu pro zahájení stíhání ve smyslu čl. 3 odst. 1 prvního pododstavce tohoto nařízení. Dotčené ustanovení SZIF pak v žalovaném odkazovaném časovém znění upravovalo 10letou lhůtu. Dle právního názoru žalovaného by pak v nyní souzené věci lhůta dle čl. 3 odst. 1 čtvrtého pododstavce Nařízení č. 2988/95 činila 20 let.
79. Zákon č. 295/2017 Sb., který zavádí 10letou prekluzivní lhůtu pro zahájení řízení o vrácení dotace obsahuje jediné přechodné ustanovení, které se týká novelizace zákona o SZIF. Podle tohoto ustanovení se řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle dosavadních právních předpisů (čl. VII). Kasační soud vyjádřil nedůvěru v to, že lze pod toto ustanovení zařadit rovněž otázku prekluze, a to mj. z toho důvodu, že prekluze je zásadní především z hlediska práva hmotného, zatímco samotná výše uvedená norma se týká práva procesního (rozsudek NSS ve věci sp. zn. 2 Afs 41/2024). Současně ve stejném rozsudku NSS dodal, že i ve vztahu k obdobně formulovanému přechodnému ustanovení k dřívější novelizaci zákona o SZIF, které mělo rovněž povahu procesního přechodného ustanovení, NSS shledal, že vylučuje užití nové úpravy prekluzivních lhůt v případě, že začaly plynout za účinnosti předchozí právní úpravy.
80. Ve výše citovaném rozsudku ze dne 9. 4. 2026, č. j. 2 Afs 41/2024-51 se NSS vyjádřil rovněž k situaci, kdy by neexistovalo přechodné ustanovení a výklad by tak byl ponechán na soudech a na obecných pravidlech intertemporality. Jeho úvahy lze shrnout následovně.
81. Pokud by se na prekluzivní lhůty nevztahovalo přechodné ustanovení čl. VII Novely č. 295/2017 Sb., nebylo by pro aplikaci novelizovaného § 11a odst. 1 zákona o SZIF stanoveno žádné přechodné pravidlo. V takovém případě je třeba vycházet z obecných pravidel intertemporality a ústavně konformního výkladu. Ačkoli obecně platí princip nepravé retroaktivity (nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96), Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že při absenci výslovných přechodných ustanovení je nutné upřednostnit výklad, který více chrání základní práva a legitimní očekávání dotčených osob (nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 2843/18, a ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 3241/24).
82. Pro posouzení prekluze se pak použije právní úprava účinná v době, kdy nastala skutečnost zakládající počátek běhu prekluzivní lhůty (rozsudky NSS ze dne 19. 2. 2009, č. j. 1 Afs 15/2009-105, ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 Afs 72/2011-218, a ze dne 18. 3. 2022, č. j. 5 Afs 4/2021-66). Novou úpravu měnící délku či běh této lhůty proto nelze bez výslovného přechodného ustanovení použít na již běžící lhůty, pokud by to bylo v neprospěch adresáta veřejné správy. Tento princip chrání právní jistotu a legitimní očekávání nejen v daňových věcech, ale i při vracení dotací (rozsudek NSS ze dne č. j. 10 Afs 206/2017-39, zejména body 45 až 47).
83. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že vzhledem k absenci přechodného ustanovení upravujícího hmotněprávní otázky nebo běh prekluzivní lhůty nelze novelizované znění § 11a odst. 1 zákona o SZIF použít na případy, v nichž prekluzivní lhůta začala běžet před účinností novely č. 295/2017 Sb.
84. S výše uvedeným se městský soud ztotožnil. Tyto závěry pak dle městského soudu dopadají také na nyní souzenou věc, prekluzivní lhůta totiž začala běžet ještě před účinností zmíněné novely.
85. Zbývá tedy zodpovědět otázku, zda došlo k prekluzi práva státu vydat rozhodnutí o vrácení dotace. Tato lhůta, jak je patrné z výše uvedeného, uplynula nejpozději 8 let od okamžiku, kdy došlo k nesrovnalosti.
86. Dle rozsudku NSS ze dne 31. 3. 2026, 2 Afs 4/2024-58 „osmiletá prekluzivní lhůta pro vydání rozhodnutí stanoví absolutní hranici prekluze stíhání nesrovnalosti: „úkony příslušného orgánu týkající se vyšetřování nebo stíhání, které byly oznámeny dané osobě v souladu s třetím pododstavcem [čl. 3 odst. 1 nařízení č. 2988/95 - doplněno NSS], nepřerušují dobu stanovenou ve čtvrtém pododstavci téhož odstavce“ (již citovaný rozsudek C-52/14, bod 74). Tato absolutní prekluzivní lhůta přispívá k zajištění právní jistoty hospodářských subjektů tím, že brání tomu, aby prekluze stíhání nesrovnalosti mohla být donekonečna oddalována opakovanými úkony způsobujícími přerušení běhu prekluzivní lhůty (srov. rozsudek ze dne 6. 2. 2025, ve věci C-42/24, Emporiki Serron – Emporias kai Diathesis Agrotikon Proionton, bod 40). S ohledem na uvedené proto judikatura NSS též dospěla k závěru, že pravidlo o stavení běhu prekluzivní lhůty po dobu řízení před správním soudem podle § 41 s. ř. s. se ve vztahu k osmileté prekluzivní lhůtě pro vydání rozhodnutí podle čl. 3 odst. 1 čtvrtý pododstavec nařízení č. 2988/95 neuplatní (srov. již citovaný rozsudek č. j. 5 Afs 4/2021-66, body 52 a 53).“
87. V nyní souzené věci se 11. senát odklonil od názoru zdejšího 18. senátu a za rozhodný okamžik pro počátek běhu prekluzivních lhůt určil den 29. 3. 2013. Soud si je vědom toho, že žalovaný souhlasil se závěrem uvedeným v Rozsudku 18. senátu, tj. že za okamžik nesrovnalosti je nutné považovat až den 4. 9. 2013.
88. Jak soud předeslal výše, v nyní souzené věci je podstatné, zda nabyla daná správní rozhodnutí o odnětí neoprávněně získané výhody právní moci (výše citovaný rozsudek NSS č. j. 2 Afs 4/2024-58). Na podporu tohoto závěru lze využít citovaný rozsudek 2 Afs 4/2024 – 58, ve kterém NSS uvedl, že „pokud jde o osmiletou lhůtu pro vydání rozhodnutí podle čl. 3 odst. 1 čtvrtého pododstavce nařízení č. 2988/95, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora se jedná o lhůtu absolutní, která nemůže být žádnými úkony přerušena (v poslední době potvrzeno v rozsudku Mikroregion Porta Bohemica, bodě 20). NSS má proto za to, že k jejímu dodržení musí být, obdobně jako při posuzování prekluze dle vnitrostátní úpravy, rozhodnutí orgánů finanční správy v právní moci (srov. v obecné rovině usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 10. 2007, č. j. 9 Afs 86/2007-161, č. 1542/2008 Sb. NSS).“
89. Prvostupňové rozhodnutí sice bylo vydáno dne 16. 6. 2020. Nabylo však právní moci až rozhodnutím o odvolání. První rozhodnutí o odvolání nabylo právní moci dne 7. 2. 2022. Nyní napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 9. 6. 2025. I kdyby tak soud vzal v potaz jako okamžik vzniku nesrovnalosti den 4. 9. 2013, osmiletá prekluzivní lhůta by uplynula dne 4. 9. 2021. Vzhledem k tomu, že k tomuto datu bylo vydáno teprve prvostupňové rozhodnutí, které nenabylo právní moci, došlo dle čl. 3 odst. 1 čtvrtého pododstavce Nařízení č. 2988/95 k prekluzi práva vydat rozhodnutí o odnětí dotace.
90. Městský soud uzavírá, že v případě nesrovnalosti, jež byla předmětem rozhodnutí žalovaného došlo k prekluzi práva na vydání rozhodnutí o vrácení dotace ještě předtím, než toto rozhodnutí nabylo právní moci. Prekluze práva na vydání rozhodnutí dle článku 3 odst. 1 nařízení 2988/95 je přitom vadou natolik závažnou, že brání věcnému přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí.
91. Vydání rozhodnutí o vrácení dotace po uplynutí prekluzivní lhůty je proto zapotřebí považovat za nezákonné.
92. Ostatními žalobními body se proto již soud nezabýval, neboť s ohledem na prekluzi práva na vydání rozhodnutí o vrácení dotace by jejich řešení bylo nadbytečné. Výsledek jejich posouzení, ať již by byl jakýkoliv, by totiž nemohl nic změnit na závěru o nezákonnosti napadeného rozhodnutí.
Závěr a náklady řízení
93. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto pro nezákonnost zrušil napadené rozhodnutí dle § 78 odst. 1 s. ř. s. Soud rovněž přistoupil ke zrušení prvostupňového rozhodnutí dle § 78 odst. 3 s. ř. s. Učinil tak s ohledem na to, že došlo k zániku práva na vydání rozhodnutí o uložení povinnosti vrátit dotaci. Prekluze dopadá na věc jako celek. Z judikatury NSS totiž plyne, že muselo být o povinnosti vrátit dotaci pravomocně rozhodnuto do 8 let od nesrovnalosti (např. rozsudek NSS ze dne 31. 3. 2026, č. j. 2 Afs 4/2024-58).
94. Současně soud vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. Soudem vysloveným právním názorem jsou dle § 78 odst. 5 s. ř. s. správní orgány v dalším řízení vázány.
95. O nákladech řízení rozhodl soud výrokem III. podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně byla ve věci samé úspěšná, má proto právo na náhradu nákladů řízení. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč, z odměny za zastupování advokátem, který ve věci učinil čtyři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, účast u jednání, replika k vyjádření žalovaného), přičemž za každý z nich mu náleží částka 4 620 Kč [§ 9 odst. 5, § 7 bod 5. a § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu]. Dále zástupci přísluší náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 450 Kč za každý úkon.
96. Zástupce žalobkyně je plátcem DPH, proto mu náleží dle § 57 odst. 2 s. ř. s. i náhrada této daně, kterou soud zaokrouhlil na celé koruny nahoru dle § 146 odst. 1 daňového řádu. Celkem tedy žalobkyni náleží na náhradě nákladů řízení 27 539 Kč [(4×4 620+4×450)×1,21].
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 8. září 2026
Mgr. Marek Bedřich, v. r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje I. V.