Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

31 A 68/2024 - 90

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců Mgr. Jana Jiráska, Ph.D., a JUDr. Terezy Matuškové ve věci

žalobce: THERMOSERVIS - TRANSPORT s.r.o., IČO 26912643

sídlem Roviny 825/4, 643 00 Brno-Chrlice

zastoupena Mgr. Jakubem Cupákem, advokátem

sídlem Pražákova 1008/69, 639 00 Brno

proti

žalovanému: Ministerstvo životního prostředí

sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha 10

za účasti 1. České dráhy, a.s., IČO 70994226

sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha 1

2. statutární město Brno, městská část Brno-střed

sídlem Dominikánská 264/2, 601 69 Brno

zastoupena Mgr. Petrem Langem, LL.M., advokátem

sídlem Jakubská 156/2, 602 00 Brno

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2024, č. j. MZP/2024/240/899,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze a následně postoupenou zdejšímu soudu domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno usnesení Krajského úřadu Jihomoravského kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 7. 2. 2024, č. j. JMK 21286/2024. Krajský úřad tímto usnesením zastavil řízení ve věci žádosti o vydání povolení provozu zařízení určeného k nakládaní s odpady, neboť žalobce na výzvu neodstranil podstatné vady žádosti bránící pokračování v řízení. Krajský úřad zastavení řízení odůvodnil tím, že žalobce k žádosti nedoložil rozhodnutí podle , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a žalobcem předložené sdělení Drážního úřadu – oblast Olomouc ze dne 14. 3. 2013, zn. MO-SOO0160/13-3/Vb, DUCR-12847/13/Vb, (dále jen „sdělení Drážního úřadu“) není způsobilé jej nahradit.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

2. Žalobce namítá, že se správní orgány nevypořádaly s porušením zásady předvídatelnosti a legitimního očekávání, což činí napadené i prvostupňové rozhodnutí nepřezkoumatelnými. Žalobce přitom poukazuje na rozpor rozhodnutí žalovaného i krajského úřadu s vlastní rozhodovací praxí, neboť oba správní orgány již v minulosti ve věci žalobce rozhodly odlišně, a to ve prospěch žalobce, neboť akceptovaly nahrazení požadovaného rozhodnutí podle stavebního zákona sdělením Drážního úřadu. V posuzované věci tak došlo k porušení zásady předvídatelnosti správního rozhodování a napadená rozhodnutí nelze považovat za správně právně posouzená. Odchylný přístup nelze ospravedlnit odkazem na změnu v právní úpravě, protože i předchozí právní úprava počítala s rozhodnutím dle stavebního zákona.

3. Žalovaný se podle žalobce nevypořádal ani s námitkou nelegitimního prodlužování lhůt ze strany žalovaného. Pokud by krajský úřad rozhodl v zákonné lhůtě, žalobce by měl prostor k tomu, aby dostál povinnostem, které po něm krajský úřad požadoval. Žalobce rovněž namítá porušení zásady dobré správy ze strany krajského úřadu spočívající v tom, že krajský úřad žalobce dostatečně určitě nepoučil o odstranění vad podání.

4. Co se týká nesouhlasu Drážního úřadu se změnou využití území, tento byl podle žalobce vydán kvůli předpokládané výstavbě hlavního nádraží. Schválená varianta výstavby se však pozemku, na němž je zařízení umístěno, nedotkne, a tak důvod, proč Drážní úřad původně se změnou nesouhlasil, odpadl.

5. Žalobce proto navrhuje, aby zdejší soud napadené, jakož i prvostupňové rozhodnutí zrušil.

III. Shrnutí obsahu vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení

6. Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se k žalobním námitkám podrobně vyjádřil; téměř všechny žalobní námitky jsou totiž totožné s námitkami odvolacími.

7. Žalovaný uvádí, že žalobce nemohl v dobré víře spoléhat na to, že krajskému úřadu opět postačí sdělení Drážního úřadu, neboť v tomto sdělení Drážní úřad výslovně nesouhlasí se změnou způsobu využití území. Nový zákon o odpadech ( ) navíc stanoví, že krajský úřad má v řízení o žádosti o povolení provozu zařízení zkoumat „rozhodnutí vyžadovaná podle stavebního zákona“; jedná se o povinnou náležitost žádosti, která v předchozím zákoně o odpadech ( ), uvedena nebyla. Žalobce nemohl být v dobré víře také proto, že byl krajským úřadem výslovně vyzván k doložení rozhodnutí vyžadovaných podle stavebního zákona.

8. Ve vztahu k upuštění od realizace výstavby hlavního nádraží na dotčeném pozemku žalovaný uvádí, že mu nepřísluší zkoumat trvání či pominutí těchto důvodů, neboť podkladem pro vydání rozhodnutí o žádosti je toliko rozhodnutí vyžadované podle stavebního zákona.

9. Podle žalovaného neobstojí ani námitka nelegitimního prodlužování lhůt ze strany žalovaného, neboť toto prodlužování bylo vyvoláno přechodem na nový zákon o odpadech a pro žalobce znamenalo možnost provozovat zařízení nadále na základě souhlasu uděleného podle předchozí právní úpravy, dokud nebude o jeho žádosti pravomocně rozhodnuto.

10. Žalovaný proto navrhuje podanou žalobu zamítnout.

11. Osoba zúčastněná na řízení 2. zdejšímu soudu sdělila, že nadále zastává stanovisko uvedené ve vyjádření k odvolání žalobce a s ohledem na znečišťování komunikací na ulici Uhelné a prašnost a hlučnost v zařízení s umístěním a povolením provozu zařízení v blízkosti bytové zástavby v centru města nesouhlasí.

IV. Posouzení věci

12. Žaloba byla podána včas ( , , dále jen „ “), osobou k tomu oprávněnou ( ). Žaloba je přípustná (zejména , a ).

13. Zdejší soud napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů ( ) podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalovaného ( ) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

14. V nyní řešené věci je rozhodující posouzení otázky, zda je sdělení Drážního úřadu jakožto speciálního stavebního úřadu způsobilým podkladem pro vydání kladného rozhodnutí o povolení provozu zařízení určeného k nakládaní s odpady či nikoli.

15. Žalobce v žalobě namítá, že se krajský úřad ani žalovaný ve svých rozhodnutích nevypořádali s námitkou porušení zásady legitimního očekávání. Žalobce v dobré víře spoléhal na to, že správní orgány u téhož zařízení akceptují totožné sdělení Drážního úřadu; správní orgány však rozhodly odlišně. Z odůvodnění rozhodnutí krajského úřadu vyplývá, že bez doložení některého z rozhodnutí vyjmenovaných v zákoně není s ohledem na novou právní úpravu možné provoz zařízení povolit.

16. Podle , o odpadech, (dále „ “) „[p]rovozovatel zařízení smí provádět sběr odpadu pouze v zařízení ke sběru odpadu určeném k tomuto účelu povolením záměru, kolaudačním rozhodnutím nebo povolením změny v užívání stavby podle stavebního zákona, nebo v mobilním zařízení ke sběru odpadu, které je označeno způsobem stanoveným vyhláškou ministerstva“.

17. Podle bodu 1. písm. n) Přílohy č. 3 nového zákona o odpadech „[ž]ádost o povolení provozu zařízení určeného pro nakládání s odpady obsahuje rozhodnutí vyžadovaná podle stavebního zákona, nejde-li o mobilní zařízení“.

18. Z právě citovaných ustanovení je patrno, že podle právní úpravy účinné v době rozhodování žalovaného v této věci může správní orgán povolit provoz zařízení určeného k nakládaní s odpady pouze tehdy, připojí-li žadatel k žádosti rozhodnutí vyžadovaná podle stavebního zákona. Pokud jde o povolení provozu zařízení ke sběru odpadu, o jehož vydání žalobce žádal, dokonce přímo vyjmenovává tři typy rozhodnutí, přičemž doložení alespoň jednoho z nich je pro vydání kladného rozhodnutí o povolení provozu takového zařízení nezbytné; jedná se o povolení záměru, kolaudační rozhodnutí a povolení změny v užívání stavby. Žalobce však ke své žádosti o povolení provozu zařízení nepřipojil žádné z uvedených rozhodnutí a namísto něj krajskému úřadu na výzvu k doplnění žádosti předložil sdělení Drážního úřadu, domnívaje se, že jde o dokument způsobilý zákonem požadované rozhodnutí nahradit. Předložené sdělení Drážního úřadu však nevykazuje znaky správního rozhodnutí, a to ani po formální, ani po materiální stránce.

19. Podle , , „[r]ozhodnutím správní orgán v určité věci zakládá, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá, nebo v zákonem stanovených případech rozhoduje o procesních otázkách“. Prosté sdělení stavebního či speciálního stavebního úřadu samo o sobě není správním rozhodnutím, pokud pouze informuje, neobsahuje výrok o právech a povinnostech a není výsledkem formalizovaného řízení. Ostatně žalobce ani nenamítá, že by správní orgány nesprávně posoudily povahu sdělení Drážního úřadu, a netvrdí, že se jedná o správní rozhodnutí ve smyslu . Zdejší soud tak s ohledem na uvedené uzavírá, že sdělení Drážního úřadu není správním rozhodnutím.

20. Žalobce dále namítá, že nepovolení provozu zařízení nelze odůvodnit změnou právní úpravy. Podle žalobce se právní úprava zásadně nezměnila, neboť i předchozí úprava totiž počítala s rozhodnutím podle stavebního zákona. Jestliže za předchozí právní úpravy k vydání povolení postačovalo sdělení Drážního úřadu, uplatní se zásada legitimního očekávání a toto sdělení musí být dostačujícím podkladem i v nyní přezkoumávaném správním řízení. Žalobce poukázal na to, že v minulosti (v řízeních vedených pod sp.zn. S-JMK 37304/2017 OŽP/Nov a S-JMK 48426/2013 OŽP ) krajský úřad jeho žádostem o vydání povolení provozu zařízení určeného k nakládaní s odpady vyhověl a na základě shodného sdělení Drážního úřadu mu povolení vydal.

21. Podle věty první , o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění účinném ke dni rozhodování žalovaného v řízení vedeném krajským úřadem pod sp. zn. S-JMK 37304/2017 OŽP/Nov, „[z]ařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů lze provozovat pouze na základě rozhodnutí krajského úřadu, kterým je udělen souhlas k provozování tohoto zařízení a s jeho provozním řádem (dále jen „souhlas k provozování zařízení“)“. Znění citovaného ustanovení bylo totožné i v době rozhodování krajského úřadu v řízení vedeném pod sp. zn. S-JMK 48426/2013 OŽP/Nov.

22. Podle , o podrobnostech nakládání s odpady, ve znění účinném ke dni rozhodování žalovaného v řízení vedeném krajským úřadem pod sp. zn. S-JMK 37304/2017 OŽP/Nov, „[ž]ádost o udělení souhlasu k provozování zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů (dále jen „zařízení“) obsahuje: o) pokud je souhlas k provozování zařízení vydáván k již existujícímu zařízení, doklad o souladu zařízení se zvláštními právními předpisy, nejde-li o mobilní zařízení“. Obdobné ustanovení bylo obsaženo také ve znění účinném v době rozhodování krajského úřadu v řízení vedeném pod sp. zn. S-JMK 48426/2013 OŽP/Nov, a to konkrétně v citované vyhlášky.

23. Zdejší soud si je dobře vědom významu zásady legitimního očekávání, neboť ta prostupuje celým právním řádem a má v něm nezastupitelné místo; zároveň však předestírá, že správní praxe zakládající legitimní očekávání není a s ohledem na dynamiku právního řádu ani nemůže být absolutně neměnná. Jak konstatoval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 21. 7. 2009, č. j. -132, „správní praxe zakládající legitimní očekávání je ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů … Správní praxi zakládající legitimní očekávání lze změnit, pokud je taková změna činěna do budoucna, dotčené subjekty mají možnost se s ní seznámit a je řádně odůvodněna závažnými okolnostmi. Libovolná (svévolná) změna výkladu právních předpisů směřující k tíži adresátů není přípustná. Za racionální (nikoliv svévolnou) změnu správní praxe lze přitom s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem považovat změnu interpretovaného zákona, změnu zákonů souvisejících s interpretovaným předpisem (systematický výklad) a změnu skutečností rozhodných pro interpretaci zákona (teleologický výklad).“ V novém zákoně o odpadech zákonodárce jednoznačně uvedl, že je potřeba k žádosti doložit rozhodnutí podle stavebního zákona, a dokonce výslovně stanovil, o jaká rozhodnutí se jedná. Konkretizoval tak náležitosti žádosti o povolení provozu zařízení ke sběru odpadu do takové míry, že již nezůstává žádný prostor pro úvahy o tom, zda je předložený dokument (sdělení Drážního úřadu) dostačujícím podkladem pro vydání kladného rozhodnutí o povolení provozu zařízení či nikoli. Ve vztahu k posuzované věci tak došlo k natolik významné změně právní úpravy, že ač krajský úřad v minulosti v řízeních vedených pod sp. zn. S-JMK 48426/2013 OŽP/Nov a S-JMK 37304/2017 OŽP/Nov udělil žalobci souhlas k provozování zařízení na základě pouhého sdělení Drážního úřadu, po změně právní úpravy již provoz zařízení na základě tohoto sdělení povolit nemohl. Nová právní úprava obsahuje taxativní výčet konkrétních typů rozhodnutí a pouze po doložení některého z nich a za současného splnění ostatních zákonných podmínek lze provoz zařízení povolit. Nic na tom nemění skutečnost, že i předchozí právní úprava počítala s rozhodnutím dle stavebního zákona. Podle předchozí právní úpravy (podle ) totiž rozhodnutí předloženo být mohlo (vedle jiných listin), zatímco podle nového zákona o odpadech rozhodnutí být předloženo musí. Právě v tom spočívá význam změny právní úpravy, která je způsobilá změnit i případnou správní praxi.

24. K námitce nepřezkoumatelnosti jak napadeného, tak prvostupňového rozhodnutí zdejší soud uvádí, že jak žalovaný, tak krajský úřad se otázkou zásady legitimního očekávání zabývali v dostatečné míře a odklon od dosavadní správní praxe náležitě odůvodnili změnou právní úpravy ve spojení s konstatováním, že obsah sdělení Drážního úřadu je v zásadě negativní, neboť obsahuje výslovný nesouhlas se změnou využití území. Pokud žalobce tvrdí, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí námitkou porušení zásady legitimního očekávání nezabýval, zdejší soud na tomto místě odkazuje na bohatou judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, kterou je třeba vztáhnout i na rozhodnutí správních prgánů. Povinnost orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každou námitku. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2009, č. j. -130), případně, za podmínek tomu přiměřeného kontextu, i s akceptací odpovědi implicitní, což připouští i Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. ). To znamená, že na určitou námitku lze reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí správní orgán prezentuje od názoru účastníka řízení odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. ; obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. -50, či ze dne 6. 6. 2013, č. j. -30). Ostatně i Ústavní soud nevypořádává námitky stěžovatelů, které nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. ), neboť si je vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci, pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů, nesmí být přemrštěné.

25. Ač žalovaný odůvodnění napadeného rozhodnutí staví především na tom, že Drážní úřad ve sdělení explicitně vyjádřil nesouhlas se změnou účelu využití území, a sdělení tak již ze své podstaty nemůže být způsobilým podkladem pro vydání povolení, krátce se věnuje také námitce porušení zásady legitimního očekávání. Žalovaný se totiž ztotožnil se závěry rozhodnutí krajského úřadu o významu změny právní úpravy; v napadeném rozhodnutí citoval § 32 odst. 1 písm. a) nového zákona o odpadech a k tomu uvedl, že na rozdíl od nového zákona o odpadech předchozí právní úprava jednoznačně rozhodnutí dle stavebního zákona nepožadovala. Byť se žalovaný jistě mohl námitkou porušení zásady legitimního očekávání zabývat detailněji, považuje zdejší soud s ohledem na výše citovanou judikaturu takové vypořádání námitky za dostatečné. Je totiž zřejmé, jak žalovaný tuto námitku posoudil (jako nedůvodnou) i z jakého důvodu (kvůli zásadní změně právní úpravy – nového zákona o odpadech, který výslovně vyžaduje předložení konkrétního rozhodnutí podle stavebního zákona).

26. Argumentuje-li dále žalobce tím, že dle nově dostupných informací se dříve plánovaná výstavba hlavního nádraží nedotkne pozemku, na němž je zařízení žalobce umístěno, zdejší soud neshledává tuto námitku relevantní. Není totiž rozhodné, zda důvod, proč Drážní úřad se změnou nesouhlasil, pominul a zda je tato informace veřejně dostupná či nikoli. Ačkoli i správní řízení o žádosti podléhá zásadě materiální pravdy, judikatura Nejvyššího správního soudu vychází z předpokladu, že významná procesní aktivita leží na žadateli a je především na něm, aby správnímu orgánu předložil podklady potřebné pro vyhovění žádosti. Správní orgán není povinen vyhledávat důkazy namísto žadatele (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2018, č. j. -34). Jak žalovaný v napadeném rozhodnutí správně konstatoval, žalobci byla k doplnění žádosti poskytnuta více než čtyřměsíční lhůta a nic mu nebránilo požádat Drážní úřad o vydání aktuálního rozhodnutí, jež by tuto změnu reflektovalo.

27. Co se týká důkazních návrhů obsažených v žalobě, žalobce navrhuje provést důkazy listinami, jež jsou součástí správního spisu. Jak judikoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 1. 2009, č. j. -117, „[p]okud v řízení o žalobě ve správním soudnictví soud vychází z údajů obsažených ve správním spisu, aby ověřil skutkový a právní stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí správního orgánu, pak tento postup nelze označit za dokazování ve smyslu “ Soud je před rozhodnutím ve věci samé povinen seznámit se s úplným obsahem správního spisu a při rozhodování z něj vychází. y založené ve správním spisu se v soudním řízení správním jako důkaz neprovádějí, proto ani zdejší soud důkazy listinami obsaženými ve správním spisu neprovedl.

28. Žalobce dále namítá, že pokud by krajský úřad v řízení o žádosti žalobce ze dne 12. 4. 2022 postupoval v zákonem stanovených lhůtách, měl by žalobce prostor k tomu, aby svou žádost precizoval, a to ještě před uplynutím doby platnosti souhlasu s provozováním zařízení dne 31. 10. 2022. Krajský úřad se však žádostí zabýval až po více než roce, kdy usnesením ze dne 21. 7. 2023 řízení přerušil a žalobce vyzval k doplnění podkladů nutných pro vydání rozhodnutí; k tomu žalobci stanovil lhůtu do 30. 11. 2023. Rozhodnutí o zastavení řízení bylo vydáno dne 7. 2. 2024. Zdejší soud k tomu podotýká, že kvůli přechodu na a mimořádnému množství podaných žádostí byla lhůta pro vydání rozhodnutí žalovaným dvakrát prodloužena – nejprve do 30. 6. 2023, následně do 31. 12. 2023. Podle žalobce byla nelegitimním prodlužováním lhůt ze strany žalovaného porušena zásada dobré správy; s tímto nesouhlasí žalovaný, který v napadeném rozhodnutí s odkazem na nového zákona o odpadech uvedl, že namítané dlouhé trvání správního řízení nebylo k tíži žalobce.

29. Podle nového zákona o odpadech „[z]ařízení k využití, odstranění, sběru nebo výkupu odpadů provozovaná přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona na základě souhlasu krajského úřadu podle , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se považují za zařízení určená pro nakládání s odpady podle tohoto zákona, a to do uplynutí doby platnosti souhlasu, na základě kterého jsou provozována, nejdéle však … do 2 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona v případě ostatních zařízení ke sběru nebo výkupu odpadu … Pokud provozovatel takového zařízení požádá o vydání povolení podle nejpozději 6 měsíců před uplynutím doby platnosti souhlasu podle , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nejdéle však 6 měsíců před uplynutím lhůt podle věty první, smí být zařízení provozováno na základě tohoto souhlasu do dne, kdy bude o jeho žádosti pravomocně rozhodnuto.“ Protože žalobce podal svou žádost o povolení provozu zařízení dne 12. 4. 2022 a doba platnosti souhlasu s provozováním zařízení měla uplynout dne 31. 10. 2022, splnil tím zákonnou šestiměsíční podmínku a až do právní moci rozhodnutí o žádosti mu svědčila ochranná lhůta, během níž mohl zařízení provozovat.

30. Průtahy ve správním řízení se několikrát zabýval Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 30. 10. 2003, č. j. -41, judikoval, že „[p]růtahy v řízení lze charakterizovat jako nečinnost správního orgánu. Procesní ochrana proti této nečinnosti musí směřovat k jejímu ukončení, tj. k tomu, aby správní orgán ve věci jednal a rozhodl. Průtahy v řízení nemají zpravidla vliv na zákonnost meritorního rozhodnutí. Z těchto důvodů nelze rozhodnutí správního orgánu zrušit pouze pro průtahy v řízení.“ V rozsudku ze dne 26. 7. 2024, č. j. -29, pak uvedl, že „lhůty stanovené jsou lhůtami pořádkovými, jejich nedodržení tak samo o sobě nemá za následek nezákonnost rozhodnutí“. Žalobce měl možnost se proti průtahům v řízení bránit návrhem na vydání opatření proti nečinnosti podle a poté případnou žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle a násl. Protože žalobce této možnosti nevyužil, nemůže se nyní (až po vydání rozhodnutí) dovolávat zrušení napadeného či prvostupňového rozhodnutí pouze proto, že rozhodnutí krajského úřadu nebylo vydáno v zákonem stanovené lhůtě. Tato námitka žalobce tedy neobstojí.

31. Stejně tak neobstojí ani námitka porušení zásady veřejné správy jako služby a zásady dobré správy, které žalobce zdůvodnil tím, že jej krajský úřad nedostatečně poučil o doplnění žádosti. Zdejší soud podotýká, že zásada veřejné správy jako služby ani zásada dobré správy neukládají správnímu orgánu poskytnout žadateli „návod, co by měl nebo mohl učinit, aby dosáhl žádaného výsledku“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2015, č. j. -31; obdobné vyplývá také z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2010, č. j. -76). „Poučovací povinnost správních orgánů není bezbřehá, ale omezuje se na odstranění nedostatků, které objektivně brání projednání věci“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2020, č. j. -28). Z výzvy k doplnění podkladů nutných pro vydání rozhodnutí je patrno, že krajský úřad žalobce výslovně vyzval k doložení rozhodnutí podle stavebního zákona nebo sdělení, že záměr v předložené podobě žádnému rozhodnutí dle stavebního zákona nepodléhá, v souladu s bodem 1 písm. n) přílohy č. 3 k zákonu o odpadech. Krajský úřad tak nejenže dostatečně konkrétně vyzval k doložení požadovaného, ale také odkázal na příslušné ustanovení zákona, jež zakotvuje povinnost žadatele toto rozhodnutí k žádosti připojit. Žalovaný k tomu v napadeném rozhodnutí přiléhavě poznamenal, že s ohledem na mnohaletou praxi žalobce v oblasti nakládání s odpady by žalobci neměly být cizí právní předpisy tuto oblast regulující. V závěru výzvy pak krajský úřad uvedl, že lhůta pro doplnění žádosti byla stanovena i s ohledem na případnou konzultaci a jednání s dalšími orgány státní správy. Krajský úřad tak při stanovování lhůty zohlednil variantu, že žalobce si dosud neopatřil příslušné rozhodnutí podle stavebního zákona a o jeho vydání bude stavební úřad teprve žádat. Zdejší soud se v posouzení této otázky shoduje se žalovaným a krajským úřadem a konstatuje, že výzva k doplnění podkladů obsahovala dostatečně konkrétní, jednoznačně formulované poučení; k porušení zásady veřejné správy jako služby a zásady dobré správy v tomto smyslu tudíž nedošlo.

32. Podle „[ř]ízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví, jestliže žadatel v určené lhůtě neodstranil podstatné vady žádosti, které brání pokračování v řízení“.

33. Zdejší soud tak uzavírá, že žalobce ani po výzvě k doplnění žádosti o povolení provozu zařízení krajskému úřadu nedoložil žádné ze zákonem vyjmenovaných rozhodnutí podle stavebního zákona. Krajský úřad tak v souladu se zákonem zastavil řízení z důvodu neodstranění podstatných vad žádosti.

V. Závěr a náklady řízení

34. Zdejší soud na základě shora provedeného posouzení neshledal žalobu důvodnou, a proto ji dle zamítl.

35. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle Podle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť jim soudem nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s jejímž plněním by jim náklady vznikly ( ).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Brno 15. 9. 2026

Petr Šebek v. r.

předseda senátu