Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
27 A 32/2026 - 53.pdf
PDF · 0 B
No categories available
27 A 32/2026 - 53
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Kozákovou ve věci
žalobce: D. K., nar. X
st. přísl. Ukrajina
bytem v ČR: X
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 – Holešovice
o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím v prohlášení zániku povolení k pobytu žalobce za účelem dočasné ochrany ke dni 24. 6. 2026,
takto:
I. Zásah žalovaného spočívající v prohlášení zániku dočasné ochrany žalobce ke dni 24. 6. 2026 byl nezákonný.
II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před prohlášením zániku dočasné ochrany žalobce.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Základ sporu
1. Žalobce je občanem Ukrajiny. Podanou žalobou se domáhá ochrany před nezákonným zásahem spočívajícím v tom, že žalovaný podle ustanovení § 6a odst. 1 písm. c) zákona č. 65/2022 Sb. , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění do 2. 9. 2025 (dále jen „Lex Ukrajina“), nezákonně zrušil údaj o místě hlášeného pobytu žalobce, v důsledku čehož žalovaný podle ustanovení § 5 odst. 8 písm. e) zákona č. 65/2022 Sb. prohlásil zánik povolení k pobytu žalobce za účelem dočasné ochrany, neboť došlo k naplnění podmínky, že žalobce měl po uplynutí 90 dní jako místo pobytu sídlo správního orgánu podle § 6a odst. 4 téhož zákona.
II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného
2. Žalobce v podané žalobě uvedl, že v České republice měl udělenu dočasnou ochranu ve smyslu Lex Ukrajina. Dne 24. 3. 2026 žalovaný žalobci zrušil místo jeho hlášeného pobytu na adrese S., neboť pobytovou kontrolou provedenou cizineckou policií bylo zjištěno, že žalobce se na adrese nezdržuje. Po zrušení žalobcem hlášeného místa pobytu se jeho hlášeným pobytem stalo ve smyslu § 6a odst. 4 Lex Ukrajina sídlo správního orgánu, který tento údaje zrušil, tedy sídlo žalovaného. Dle § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina platnost dočasné ochrany zaniká po uplynutí 90 dne, kdy bylo místem pobytu cizince právě sídlo správního orgánu. Dočasná ochrana žalobce tak zanikla ke dni 24. 6. 2026. Žalobce se o této skutečnosti dozvěděl dne 4. 8. 2026, kdy zjistil, že jeho dočasná ochrana již není vedena jako platná. Žalobci nebylo doručeno žádné rozhodnutí či sdělení o zrušení či zániku dočasné ochrany a její zánik nebyl vyznačen na vízovém štítku dočasné ochrany.
3. Žalobce v prvním žalobním bodě argumentuje tím, že ust. § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina je rozporné s článkem 8 odst. 2 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) a článkem 17 Prováděcího rozhodnutí Rady EU č. 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (Úř. věst. ze dne 4. 3. 2022, L 71/2022, dále jen „prováděcí rozhodnutí“), a proto je neaplikovatelné (srov. rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2025, čj. 10 A 81/2025 -41, ze dne 27. 2- 2026, čj. 18 A 132/2025 -21, ze dne 29. 5. 2026, čj. 1 A 7/2026 -67).
4. Ve druhém žalobním bodě žalobce namítá nesprávné posouzení skutečného místa pobytu žalobce. Žalobce na adrese S. skutečně bydlel od 1. 3. 2025. Od 12. 5. 2025 do 31. 5. 2025 žalobce pracoval prostřednictvím zaměstnavatele R. S. na pracovišti v Praze. Od 1. 6. 2026 do 4. 8. 2026 pak na stejném pracovišti v Praze pracoval prostřednictvím agentury práce A. Za zaměstnáním každodenně dojížděl z Ústí na Labem do Prahy a po skončení pracovní doby se vracel zpět do svého bydliště v Ústí nad Labem. Nebyl-li v době pobytové kontroly zastižen na uvedené adrese, bylo tomu proto, že byl v zaměstnání v Praze. Žalovaný tak při posuzování skutečného místa pobytu žalobce nezohlednil všechny relevantní okolnosti a vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
5. Žalobce v podané žalobě současně navrhl nařízení předběžného opatření, kterým by žalovanému a Policii České republiky byla uložena povinnost strpět pobyt žalobce na území České republiky do skončení řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem podané žalobcem v této věci. V případě navrácení na Ukrajinu by se žalobce vystavil nebezpečí probíhajícího válečného konfliktu, zvlášť v situaci, kdy pochází ze Z.
6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že na změnu pobytu žalobce usuzoval z žalobcem zaslaného tiskopisu hlášení změn pobytu ze dne 25. 3. 2026 (ovšem nedoloženého dokladem o zajištění ubytování), z nějž dovodil, že došlo ke změně žalobcova hlášeného pobytu. Jelikož jiná adresa nebyla žalobcem doložena a oznamovanou změnu adresy žalobce nedoložil žádným užívacím titulem, žalovaný zrušil údaj o místě hlášeného pobytu ke dni 25. 3. 2026 a od 26. 3. 2026 se žalobcovým místem hlášeného pobytu na území stala adresa pracoviště žalovaného v Ústí nad Labem.
7. Dále se žalovaný zevrubně vyjádřil k souladu § 5 odst. 8 písm. e) zákona o dočasné ochraně s unijním právem. Podle něj je přesvědčení žalobce o rozporu daného ustanovení se směrnicí o dočasné ochraně a prováděcím rozhodnutím mylné. Je důsledkem nerozlišování pobytu za účelem dočasné ochrany a dočasné ochrany jako takové. Zákon o dočasné ochraně dočasnou ochranou nerozumí dočasnou ochranu vyhlášenou prováděcím rozhodnutím, ale již samotné pobytové oprávnění podle článku 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně. Směrnice pak zakládá členským státům povinnost vydat osobám požívajícím dočasné ochrany, tedy osobám, na něž se vztahuje prováděcí rozhodnutí, povolení k pobytu. Pokud jde o proces získání tohoto pobytového oprávnění, zjevně nechává tuto otázku na vnitrostátním právu, stejně tak neřeší konkrétní podobu tohoto pobytového oprávnění, jeho platnost, způsob prodlužování. Jediné, co zakotvuje, je povinnost toto pobytové oprávnění osobě požívající dočasné ochrany vydat.
8. Dle žalovaného má proto členský stát možnost stanovit, za jakých podmínek platnost tohoto pobytového oprávnění skončí, zda uplynutím doby nebo na základě jiné skutečnosti. Skončení či zánik platnosti pobytového oprávnění z titulu dočasné ochrany neznamená, že takovou osobu členský stát vylučuje z dočasné ochrany úplně, tedy nad rámec čl. 28 směrnice o dočasné ochraně. V případě, že u takové osoby není dán některý z důvodů uvedených v již zmíněném čl. 28 směrnice o dočasné ochraně, je členský stát v souladu s čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně povinen vydat pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany znovu. Žádost o udělení dočasné ochrany může podat kdykoliv a kolikrát chce. K uvedenému ostatně v posuzované věci již došlo, když jmenovaný je v současnosti opětovným držitelem oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany, pročež jako důkaz o této skutečnosti mu byl vylepen vízový štítek č. 902453644, vydaný s platností od 1. 9. 2026 do 31. 3. 2027. Pokud by naproti tomu § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina skutečně rozšiřoval důvody uvedené v čl. 28 směrnice o dočasné ochraně, pak by muselo z jeho textu vyplývat, že v důsledku zániku oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany není již cizinec oprávněn získat nové pobytové oprávnění za účelem dočasné ochrany.
III. Posouzení žaloby
9. Městský soud v Praze případ posoudil na podkladě § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb. , soudního řádu správního , ve znění pozdějších předpisů (s. ř. s.) s. ř. s. ). Vycházel při tom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ).
10. O věci samé rozhodl bez nařízení ústního jednání. Souhlas účastníků s takovým postupem presumoval; neshledal ani důvod provádět ve věci samé dokazování a za tím účelem nařídit ústní jednání, neboť své závěry mohl učinit už jen na podkladě mezi stranami nesporných skutečností a jimi předložených listin, jež jsou oběma stranám známy a měly možnost se k nim vyjádřit (§ 51 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ).
11. Ochranu před nezákonným zásahem může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jedna z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. s. ř. s. poskytnout (rozsudek NSS z 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005 65 , č. 603/2005 Sb. NSS).
12. Soud má za to, že všechny tyto podmínky jsou v projednávané věci splněny.
13. Soud předesílá, že ačkoli žalobce na několika místech žaloby zdůraznil nezákonnost zrušení nahlášeného místa adresy a přehlášení na sídlo žalovaného z obsahu žaloby nepochybně vyplývá, že tuto skutečnost uplatňuje toliko v souvislostí s argumentací pro nezákonnost zániku jeho pobytového oprávnění plynutím času dle ust. § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina. Podle tohoto ustanovení k zániku dočasné ochrany dojde v případě, kdy (i) žalobce má nahlášené místo pobytu v ČR v sídle správního orgánu, (ii) nepřetržitě, (iii) po dobu 90 dnů. Není-li byť jedna z uvedených podmínek splněna, k zániku práv z dočasné ochrany nedojde. Místo pobytu v sídle správního orgánu tak v pojetí žalobce představuje toliko jednu z podmínek pro zániku žalobcova pobytového oprávnění podle § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina a nikoli samostatný zásah.
14. Soud dále předesílá, že správní soudy již opakovaně judikovaly, že § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina není možné pro jeho rozpor s unijním právem aplikovat. Zrušil-li žalovaný žalobcův pobyt na území ČR v důsledku aplikace tohoto ustanovení, je takový postup nezákonný, nehledě na okolnosti, za kterých případně došlo ke zrušení adresy žalobcem nahlášeného pobytu a jeho přepis na adresu správního orgánu. Z tohoto důvodu se městský soud blíže okolnostmi nahlášení změny adresy pobytu žalobce nezabýval a své odůvodnění soustředil na posouzení souladu ust. § 5 odst. 8 Lex Ukrajina s unijním právem.
15. Touto otázkou se městský soud již zabýval v žalobcem zmíněném rozsudku 10 A 81/2025 , v němž rozpor připomínaného ustanovení s unijním právem poprvé konstatoval. Na jeho závěry navázal v rozsudcích z 20. 11. 2025, č. j. 11 A 105/2025 - 45, z 3. 12. 2025, č. j. 3 A 165/2025 – 26, z 27. 2. 2026, čj. 18 A 132/2025 -21 či z 29. 5. 2026, čj. 1 A 7/2026 -67. Ani nyní rozhodující samosoudkyně neshledala důvod se od této judikatury odchýlit. Ze závěrů uvedených rozsudků proto i nyní vychází a v podrobnostech na ně odkazuje.
16. V prvé řadě soud vychází z toho, že postup žalovaného na základě § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina může být nezákonným zásahem, neboť zánik pobytového oprávnění zcela zjevně zasahuje do žalobcových subjektivních veřejných práv (srov. rozsudek městského soudu sp. zn. 1 A 7/2026 ).
17. Současně jsou splněny i první, čtvrtá a pátá podmínka výše uvedeného testu, neboť zánik dočasné ochrany (a jeho vyznačení) směřuje přímo proti žalobci, který tím pozbyl oprávnění plynoucí z dočasné ochrany na území České republiky. Zbývá posoudit, zda zásah žalovaného je třeba považovat za nezákonný a ve věci je splněna i podmínka třetí.
18. Podle § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina platí, že oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany dále zaniká po uplynutí 90 dní, kdy bylo místem pobytu cizince sídlo správního orgánu podle § 6 odst. 4.
19. Zaprvé, jak již bylo uvedeno výše, správní soudy se již ustálily na výkladu, že ust. § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina považují za rozporné s unijním právem, jmenovitě se směrnicí o dočasné ochraně (srov. bod 15 tohoto rozsudku). Ustanovení § 5 odst. 8 písm. e) bylo do Lex Ukrajina vloženo novelou provedenou zákonem č. 24/2025 Sb. , a to s účinností od 11. 2. 2025. Z důvodové zprávy novelizačního zákona č. 24/2025 Sb. se k novému ustanovení § 5 odst. 8 písm. e) nepodávají žádné bližší informace. Podstatou tohoto ustanovení je ex lege zánik pobytového oprávnění vyplývajícího z dočasné ochrany za situace, kdy po uplynutí 90 dní bylo místem pobytu cizince sídlo správního orgánu. Posuzované ustanovení je tedy na místě vnímat jako negativní následek (sankci) pro držitele dočasné ochrany, kteří místo hlášeného pobytu uvedli nesprávně či nepravdivě, potažmo po získání práv z dočasné ochrany na území České republiky přišli o právo či možnost užívat objekt, ve kterém svůj pobyt původně nahlásili, případně se na hlášeném místě fakticky nezdržují déle než 15 dnů, a tuto vadu v zákonem předvídané lhůtě neodstranili (srov. § 6a odst. 1 až 3 zákona o dočasné ochraně). Je evidentní, že zákonodárce hrozbou zánikem oprávnění k pobytu chce držitele dočasné ochrany motivovat k tomu, aby včas, řádně a pravdivě hlásili místa svého pobytu a stát tak měl přehled o tom, kde se na území České republiky nacházejí.
20. Soud nicméně souhlasí se žalobcem, že absence hlášené adresy pobytu ve státě, který dočasnou ochranu poskytuje, nemůže být důvodem pro neudělení dočasné ochrany, respektive pro její zánik, neboť takovýto požadavek ze směrnice o dočasné ochraně nevyplývá.
21. Podle bodu 12 preambule směrnice o dočasné ochraně z podstaty minimálních norem vyplývá pravomoc členských států v případě hromadného přílivu vysídlených osob zavádět nebo udržovat opatření příznivější pro osoby požívající dočasné ochrany. Dle bodu 22 preambule směrnice o dočasné ochraně je nezbytné stanovit kritéria pro vyloučení některých osob z dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob.
22. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně členské státy přijmou opatření nezbytná k zajištění povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, a to na celé období trvání ochrany. Za tímto účelem budou vydány potřebné dokumenty nebo jiné rovnocenné doklady. Podle odst. 2 bez ohledu na dobu platnosti povolení k pobytu uvedených v odstavci 1 nesmějí členské státy osobám požívajícím dočasné ochrany přiznávat méně výhodné podmínky než ty, jež jsou stanoveny v článcích 9 až 16.
23. Správní soudy, včetně Nejvyššího správního soudu v tzv. „dubnové“ judikatuře (rozsudcích z 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023 - 27, č. 4683/2025 Sb. NSS, z 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024 - 42, z 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024 - 42, a z 8. 4. 2025, č. j. 9 Azs 20/2024 - 37) a na ni navazujících soudních rozhodnutích, opakovaně konstatovaly, že udělení dočasné ochrany podle zákona o dočasné ochraně ve skutečnosti znamená „jen“ poskytnutí dílčích práv osobám požívajícím dočasné ochrany podle prováděcího rozhodnutí, nikoli udělení, resp. přiznání dočasné ochrany jako takové. „Dočasná ochrana“ ve smyslu českých právních předpisů je tedy pouze jakousi legislativní zkratkou pro oprávnění k pobytu na území České republiky (jak je i zřejmé z § 2 Lex Ukrajina a § 2 zákona č. 221/2003 Sb. , o dočasné ochraně cizinců).
24. Jedná se jinými slovy o pobytové oprávnění, které jsou členské státy včetně České republiky povinny držitelům dočasné ochrany vystavit a poskytnout jim pobytové oprávnění v souladu s čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně. Potud není argumentace soudu ani v rozporu s postojem žalovaného.
25. Z podstaty minimálních norem vymezených ve směrnici o dočasné ochraně ovšem vyplývá pravomoc členských států v případě hromadného přílivu vysídlených osob zavádět nebo udržovat toliko opatření příznivější pro osoby požívající dočasné ochrany. Pokud by však vnitrostátní systém byl méně příznivý, měl by členský stát zajistit doplňková práva stanovená ve směrnici o dočasné ochraně (viz bod 12 preambule směrnice o dočasné ochraně a bod 17 preambule prováděcího rozhodnutí). Nejvyšší správní soud k tomu uvedl (bod 33 rozsudku NSS 1 Azs 336/2024 ) následující: „[j]iž z této skutečnosti plyne, že členské státy mají pouze omezenou možnost odepřít práva plynoucí z dočasné ochrany osobám, které ji v Unii požívají na základě rozhodnutí Rady č. 2022/382. Podle článku 8 směrnice jsou totiž povinny přijmout opatření nezbytná k zajištění pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, a to na celé období trvání ochrany. Za tím účelem jim musí vydat potřebné dokumenty nebo jiné rovnocenné doklady. Jakékoli případné omezení v poskytnutí těchto práv tudíž musí být v souladu se směrnicí o dočasné ochraně a prováděcím rozhodnutím, a to pochopitelně i v případech unijním právem výslovně neupravených.“ Systémově se totiž jedná o vnitrostátní realizaci nároků či oprávnění přímo plynoucích z unijního práva.
26. Dokud dočasná ochrana trvá, nelze jinými slovy stanovovat omezení z ní plynoucích práv bez opory ve směrnici o dočasné ochraně. Žalovaný má jistě pravdu, že směrnice o dočasné ochraně nechává samotný konkrétní proces získávání pobytového oprávnění na vnitrostátním právu členských států. Soud ovšem připomíná, že v čl. 8 odst. 1 směrnice také jednoznačně stanoví, že členské státy učiní taková opatření, aby zajistily povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany na celé období trvání ochrany. Členský stát tak nemá pouze povinnost pobytové oprávnění vydat, má povinnost zajistit povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, a to na celé období trvání ochrany. Této povinnosti žalovaný nedostál.
27. Obecně je ve veřejném zájmu, aby měl stát přehled o tom, kde jsou osoby disponující dočasnou ochranou ubytovány; už jen kvůli tomu, aby mohl stát těmto osobám skutečně zajistit přiměřené ubytování (srov. čl. 13 směrnice o dočasné ochraně). Pokud by totiž stát neměl přehled o tom, které prostory obývají a kde se vlastně nacházejí, stěží by mohl posuzovat komu má pomoci v zajištění přiměřeného ubytování a komu s tím pomáhat nemusí, neboť si ubytování zajistí samostatně. Evidence ubytování osob disponujících dočasnou ochranou je tedy esenciálním nástrojem k tomu, aby stát dostál svým závazkům ukotveným ve směrnici o dočasné ochraně a v prováděcím rozhodnutí.
28. Je však zřejmé, že vynucovat tento legitimní cíl hrozbou zániku práv plynoucích z dočasné ochrany neodpovídá povaze směrnice o dočasné ochraně jakožto minimálního standardu poskytovaných práv. Zákonodárce tak v § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina vytvořil nový, na směrnici o dočasné ochraně nezávislý důvod pro odnětí práv z dočasné ochrany. Tím dočasnou ochranu, byť třeba jen v určitém státě nebo na určitou dobu fakticky negoval. Oproti „dubnové“ judikatuře (srov. body 35 až 38 výše citovaného rozsudku NSS 1 Azs 336/2024 ) tak dle soudu v tomto případě není nepříhodné argumentovat také taxativně koncipovaným výčtem čl. 28 směrnice o dočasné ochraně, který členským státům stanoví možnosti vyloučení osob z poskytnutí dočasné ochrany. Je přitom evidentní, že obsah článku 28 směrnice o dočasné ochraně nijak nekoresponduje s obsahem § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina.
29. Argumentaci žalovaného, že žalobce fakticky z dočasné ochrany vyloučen nebyl, jelikož o ni mohl požádat znovu, což také udělal, soud neshledal relevantní. To, že žalobce mohl o dočasnou ochranu znovu požádat (a v této své žádosti i uspěl), nic nemění na tom, že § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina jde nad rámec směrnice o dočasné ochraně a je v rozporu s požadavkem, aby členský stát zajistil trvání povolení k pobytu na celé období trvání dočasné ochrany.
30. Jak již v minulosti uvedl Soudní dvůr Evropské unie, ve všech případech, kdy se ustanovení směrnice z hlediska svého obsahu jeví jako bezpodmínečná a dostatečně přesná, jsou jednotlivci oprávněni dovolávat se jich před vnitrostátními soudy vůči státu, a to ať již v případě, že stát směrnici včas neprovedl do vnitrostátního práva, tak i v případě, že ji provedl nesprávně (např. rozsudek z 6. 11. 2018, MaxPlanckGesellschaft zur Förderung der Wissenschaften, C684/16, bod 63). To je i zde posuzovaný případ, neboť zákonodárce tím, že nad rámec směrnice o dočasné ochraně přidal podmínku, na základě které může dojít k odnětí pobytového práva vyplývajícího z dočasné ochrany; vnitrostátní úpravu pozměnil způsobem, který neodpovídá požadavkům směrnice, tj. ji provedl nesprávně.
31. Směrnice o dočasné ochraně je postavena na konstrukci, že členské státy mohou být vůči vysídleným osobám vstřícnější, nemohou se však vydat opačným směrem a stanovit těmto osobám podmínky méně příznivé. Právě to však Česká republika rozšířením důvodů pro zánik pobytového oprávnění vyplývajícího z dočasné ochrany učinila vložením § 5 odst. 8 písm. e) do Lex Ukrajina. Dané ustanovení je proto i pro obecné soudy pro rozpor s unijním právem neaplikovatelné (k tomu obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Azs 111/2024 ).
32. Nad rámec nezbytného odůvodnění soud upozorňuje, že negativní důsledek spočívající v zániku oprávnění plynoucího z dočasné ochrany je vázán čistě na postup správního orgánu (přehlášení na jinou adresu a následný zánik dočasné ochrany), o němž není cizinec požívající dočasnou ochranu nijak vyrozuměn. Nejedná se přitom o pouhý technický krok, nýbrž o úkon, který má dopad do právní sféry cizince, jenž následně může přijít o dočasnou ochranu. Žalovaný by proto měl i s ohledem na základní zásady správního řízení postupovat transparentně a o tomto zásahu dotčenou osobu vyrozumět. To jistě nic nemění na povinnosti cizince oznámit změnu místa pobytu ve smyslu § 6 odst. 10 Lex Ukrajina, nicméně vynucování splnění této povinnosti nemůže být s ohledem na výše uvedené založeno na hrozbě zániku dočasné ochrany (oprávnění z něj vyplývajícího), ale případně jiným způsobem.
33. Z důvodů shora uvedených soud shledal postup žalovaného spočívající v prohlášení zániku žalobcova oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany z titulu plynutí času podle § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina za nezákonný a žalobu v části, kterou žalobce požadoval deklaraci této nezákonnosti za důvodnou.
34. Soud se dále zabýval druhou částí žalobního petitu, jež směřovala do uložení povinnosti žalovaného obnovil stav před prohlášením zániku dočasné ochrany.
35. V této souvislosti soud zkoumal, zda následky uvedeného zásahu jsou stále trvající a dospěl k závěru, že ano.
36. Z výpisu z evidence CIS-TDU soud zjistil, že v důsledku postupu žalovaného byl žalobci zrušen pobyt s kódem označení 867, jenž žalobci svědčil minimálně od 7. 2. 2025 až do zániku pobytového oprávnění podle § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina, tj. do dne 24. 6. 2026. K žádosti žalobce o udělení nové dočasné ochrany ze dne 20. 8. 2026 (kterou učinil poté, co dne 4. 8. 2026 zjistil, že mu stávající dočasná ochrana údajně zanikla), mu byla žalovaným s účinností ode dne 1. 9. 2026 do 31. 3. 2027 udělena nová dočasná ochrana ovšem s kódem 767, tedy v režimu tzv. opakované dočasné ochrany. Toto pobytové oprávnění se co do rozsahu práv s tímto oprávněním bezprostředně spojených nijak neliší od pobytového titulu s kódem 867, značí ovšem přerušení doby trvání stávající dočasné ochrany. Tato skutečnost pak může mít důsledky pro žalobce v budoucnu, například při počítání doby trvání dočasné ochrany pro udělení speciálního oprávnění k pobytu podle §7q Lex Ukrajina.
37. Z uvedeného vyplývá, že přestože bezprostřední následky zrušení prodloužené dočasné ochrany žalovaný odstranil tím, že žalobci k jeho žádosti udělil opakovanou dočasnou ochranu, a umožnil mu tak další legální pobyt na území ČR, důsledky zásahu spočívající v zániku „původní“ dočasné ochrany stále trvají, neboť v té době žalobce povolením k pobytu za účelem dočasné ochrany nedisponoval. Současně tyto důsledky přetrvávají až do nynějška, když žalobce sice již pobytovým oprávněním za účelem dočasné ochrany disponuje, jedná se ale o typ pobytu s kódem 767 (opakovaná dočasná ochrana) a nikoli 867 (prodloužená dočasná ochrana). Přetržení pobytového oprávnění přitom může mít důsledky do budoucna v podobě možnosti žalobce získat speciální povolení k pobytu (srov. obdobně rozsudek městského soudu sp. zn. 1 A 7/2026 ).
38. Ze všech těchto důvodů shledal soud žalobu důvodnou i v druhé části požadovaného petitu.
39. Z důvodu vydání meritorního rozhodnutí ve věci se soud blíže nezabýval návrhem na vydání předběžného opatření.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
40. Soud shledal žalobu důvodnou. Výrokem I. proto soud v souladu s § 87 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. deklaroval nezákonnost žalovaného zásahu (nad rámec žalobního petitu toliko specifikoval, k jakému dni měla dle žalovaného dočasná ochrana zaniknout). Jelikož se jedná o zásah s trvajícími následky, které nebyly z důvodů uvedených blíže v bodě 37 tohoto rozsudku zhojeny vydáním opakovaného povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany s kódem 767 soud výrokem II. zakázal žalovanému pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu, aby obnovil stav před prohlášením zániku jeho dočasné ochrany.
41. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Od soudního poplatku byl žalobce osvobozen ze zákona. Ač byl v řízení úspěšný, neuplatnil ani jiné náklady řízení a soudu jiné náklady ani nevyplynuly z obsahu spisu. Soud proto výrokem III. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí je kasační stížnost přípustná (§ 102 s. ř. s. s. ř. s. ). Nepřípustná je však taková kasační stížnost, na niž dopadají výluky z přípustnosti stanovené v § 104 s. ř. s. s. ř. s. Kasační stížnost se podává ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha, dne 24. září 2026
Mgr. Kateřina Kozáková v.r.
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.