Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

34 A 25/2026 - 34

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Ing. Silvií Svobodovou v právní věci

žalobce: V. Z.

státní příslušnost X

bytem X

zastoupený advokátkou JUDr. Veronikou Pupalovou

sídlem Májová 606/35, 350 02 Cheb

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra

sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7

o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, spočívajícím ve vrácení žádosti žalobce o poskytnutí dočasné ochrany z důvodu nepřijatelnosti žádosti,

takto:

I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 6. 5. 2026 jako nepřijatelnou jeho žádost o poskytnutí dočasné ochrany, zaevidovanou pod č. j. OAM-392650/DO-2026, byl nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením jeho žádosti o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 6. 5. 2026, zaevidované pod č. j. OAM-392650/DO-2026.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 269,40 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce JUDr. Veroniky Pupalové, advokátky.

Odůvodnění:

I. Základ sporu

1. Žalobce je občanem Ukrajiny. V České republice požádal o dočasnou ochranu ve smyslu , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Žádost žalobce ze dne 6. 5. 2026 žalovaný zaevidoval pod č. j. OAM-392650/DO-2026 (pozn. soudu: v žalobě v důsledku zřejmé chyby v psaní nesprávně uvedeno č. j. OAM-392650/DO-2025).

2. Žalobce se žalobou podanou dne 7. 7. 2026 k Městskému soudu v Praze domáhal ochrany před nezákonným zásahem, který spatřoval v tom, že mu žalovaný jeho žádost o poskytnutí dočasné ochrany č. j. OAM-392650/DO-2026 vrátil jako nepřijatelnou ve smyslu a písm. f) Nepřijatelnost žalovaný vyznačil přímo v tiskopisu žádosti. Důvodem nepřijatelnosti žádosti byla podle žalovaného (i) skutečnost, že žalobce se k rozhodnému datu invaze ruských vojsk na Ukrajinu, tedy k 24. 2. 2022, nenacházel na Ukrajině, a tudíž jej v žádosti označil za osobu, u které nebylo prokázáno, že je osobou ve smyslu , a dále též (ii) skutečnost, že žalobce je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU nebo Schengenského prostoru (v Maďarsku) a bylo učiněno prohlášení podle (dále jen „“). Žalobce se podanou žalobou domáhal vydání rozsudku, kterým by soud konstatoval, že žalovaného byl nezákonný. Zároveň požadoval, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením jeho žádosti o poskytnutí dočasné ochrany.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

3. Žalobce v podané žalobě krom skutečností již rekapitulovaných shora v bodech 1. a 2. rozsudku předně namítal nezákonnost postupu žalovaného, který vyhodnotil jeho žádost jako nepřijatelnou podle , přestože žalobce dočasnou ochranou jiného státu EU již nedisponuje. Žalobce tvrdil, že splňuje podmínky pro poskytnutí dočasné ochrany v ČR a že žalovaný měl jeho žádost přijmout a věcně posoudit. Současně uvedl, že jeho pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v Maďarsku bylo platné jen do 4. 3. 2024, poté si jej žalobce již neprodlužoval, neboť se rozhodl přemístit do ČR, kde má příbuzné a přátele.

4. Žalobce namítal, že žalovaný nemohl jeho žádost odmítnout toliko s odkazem na skutečnost, že bylo učiněno prohlášení podle , neboť takový výklad odporuje právu EU i recentní judikatuře správních soudů. Zdůraznil, že vnitrostátní prohlášení ani nově zavedený důvod nepřijatelnosti nemohou převážit nad právem EU, zejména nad směrnicí 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), prováděcím rozhodnutím Rady a judikaturou Soudního dvora EU i Nejvyššího správního soudu.

5. K tomu žalobce odkázal zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42, č. 4682/2025 Sb. NSS a řadu navazujících rozsudků správních soudů. Z uvedené judikatury dovozoval, že vrácení žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné je soudně přezkoumatelné a že žádost osoby požívající či dříve požívající dočasné ochrany v jiném členském státě EU má být přijata a věcně posouzena. Žalobce poukázal též na to, že dočasná ochrana ve smyslu českých právních předpisů představuje především pobytové oprávnění, které jsou členské státy povinny držitelům dočasné ochrany vystavit v souladu s čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně.

6. Žalobce dále namítal, že žalovaný při vyhodnocení jeho žádosti o udělení dočasné ochrany jako nepřijatelné nesprávně vyšel z pouhé skutečnosti, že se žalobce dne 24. 2. 2022 fyzicky nacházel mimo území Ukrajiny, aniž by zkoumal další individuální okolnosti jeho případu. Zdůraznil, že se na Ukrajinu, kde má trvalý pobyt, následně vrátil a když ji znovu opouštěl, probíhal na území jeho domovského státu již ozbrojený konflikt. Návrat na Ukrajinu nyní není možný, jelikož ozbrojený konflikt trvá a žalobce se obává o svůj život. Žalobce odkázal na rozsudek městského soudu ze dne 3. 12. 2025, č. j. -25, který se zabýval skutkově obdobným případem. Rovněž poukázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2026, č. j. -14 a v něm shrnutou aktuální judikaturu k řešené otázce.

7. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhl, aby soud žalobu zamítl. Uvedl, že žádost žalobce vyhodnotil jako nepřijatelnou podle , neboť žalobce figuruje v platformě pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy jako bývalý držitel dočasné ochrany v Maďarsku. Žalobce získání oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v Maďarsku ostatně potvrdil i v tiskopisu žádosti. Příčina tohoto stavu je podle žalovaného nerozhodná, neboť pro naplnění důvodu nepřijatelnosti podle postačí, že žalobce dočasnou ochranu, resp. povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, v jiném členském státě získal.

8. Žalovaný dále uvedl, že žalobce v žádosti neuvedl žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit důvod pro udělení dočasné ochrany za účelem sloučení rodiny nebo z důvodů zvláštního zřetele hodných. Žalovaný proto neměl podle svého názoru jinou zákonnou možnost než žádost žalobce vyhodnotit jako nepřijatelnou.

9. Žalovaný v této souvislosti odkázal na a uvedl, že oznámení o riziku vyčerpání kapacit dle tohoto ustanovení zveřejnil a dne 25. 8. 2025 odeslal Evropské komisi. Žalovaný si je vědom judikatury správních soudů, podle níž je ustanovení , obdobně jako téhož zákona, považováno za rozporné s unijním právem. S tímto výkladem se však neztotožňuje a má za to, že jeho rozpor s právem EU nebyl dosud postaven najisto.

10. Žalovaný namítal, že právo osoby, která již v jiném členském státě získala pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany, získat stejné oprávnění v dalším členském státě, nevyplývá ze směrnice o dočasné ochraně výslovně ani implicitně. Podle žalovaného směrnice o dočasné ochraně upravuje přemístění osob požívajících dočasné ochrany mezi členskými státy jen ve výslovně stanovených případech, zejména v souvislosti se sloučením rodiny a mechanismem solidarity podle čl. 15 a 26 směrnice o dočasné ochraně.

11. Žalovaný odmítl též závěr, že právo na druhotný pohyb lze dovodit z dohody členských států o neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Podle žalovaného toto ustanovení upravuje pouze vzájemné povinnosti členských států při zpětném převzetí osoby neoprávněně pobývající na území jiného členského státu, nikoliv právo takové osoby na vydání nového pobytového oprávnění z titulu dočasné ochrany v dalším členském státě.

12. Žalovaný se dále dovolával prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025, o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „Prováděcí rozhodnutí č. 2“), jehož nové recitály podle něj potvrzují, že osoba může požívat práv spojených s dočasnou ochranou pouze v jednom členském státě a že z dohody o neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně nelze dovozovat povinnost jiného členského státu vydat jí další povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany.

13. K podpoře svého výkladu žalovaný poukázal rovněž na rozhodovací praxi některých jiných členských států, zejména Spolkové republiky Německo a Irské republiky, z níž podle něj vyplývá, že otázka sekundárního pohybu držitelů dočasné ochrany není v rámci Evropské unie vykládána jednotně.

14. Žalovaný dále uvedl, že žádost žalobce správně posoudil jako nepřijatelnou též podle , neboť žalobce ke dni 24. 2. 2022 na území Ukrajiny nepobýval a není tak osobou uvedenou v Žalobce předložil cestovní doklad, z něhož je patrné, že vstoupil na území schengenského prostoru již dne 8. 12. 2021. Žalobce nadto v podané žádosti sám uvedl, že se dne 24. 2. 2022 nacházel na území Maďarska. Žalobce zároveň v minulosti disponoval vízem platným od roku 2017 do června 2020 vydaným v Polsku. Nelze tak dle žalovaného dospět k závěru, že by žalobce měl na Ukrajině těžiště svých zájmů. Žalovaný zastává názor, že dočasná ochrana náleží pouze osobám vysídleným z Ukrajiny v důsledku ozbrojeného konfliktu. Osoby, které se již před 24. 2. 2022 nacházely mimo území Ukrajiny, podle něj zpravidla pod osobní rozsah prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „Prováděcí rozhodnutí č. 1“) nespadají. Na podporu svého výkladu žalovaný odkázal též na směrnici o dočasné ochraně a operační pokyny Evropské komise (soft law dle judikatury; srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 174/2024-42), podle nichž osoby nacházející se mimo Ukrajinu již před 24. 2. 2022 zpravidla nespadají do osobního rozsahu dočasné ochrany. V případě žalobce příčinná souvislost dána není, neboť žalobce opustil Ukrajinu nikoliv v důsledku ozbrojeného konfliktu, ale již dříve a z jiných důvodů.

III. Posouzení věci Městským soudem v Praze

15. Městský soud v souladu s a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“) přezkoumal tvrzený , přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí ( ).

16. Žaloba je přípustná. Závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42, bod [26], a rozsudku Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ze dne 27. 2. 2025, C-753/23, ve věci Krasiliva, k otázce přípustnosti je třeba bez dalšího vztáhnout i na věci týkající se nepřijatelnosti žádosti dle a písm. b) Článek 47y základních práv EU vyžaduje, aby osoba žádající o dočasnou ochranu ve smyslu směrnice o dočasné ochraně měla přístup k účinné soudní ochraně. V kontextu řečeného je tudíž rozporný s článkem 47y základních práv EU, soud proto neaplikoval soudní výluku dle uvedeného ustanovení.

17. Žaloba byla podána včas ve smyslu

18. O podané žalobě rozhodl soud v souladu s bez nařízení jednání, neboť účastníci s takovým postupem souhlasili (souhlas žalobce byl v souladu s věty druhé presumován). Soud neshledal potřebu nařídit jednání ani za účelem provádění dokazování. Podkladem pro rozhodnutí soudu je primárně tiskopis žádosti o dočasnou ochranu, kterou žalobce u žalovaného pohttps://www.esky.cz/flights/search/ap/PRG/mp/ISTA?pa=1&sc=economy&departureDate=2026-11-12&returnDate=2026-11-17&sort=price&filters=%7B%22Transfers%22:%5B%22None%22%5D%7Ddal a kterou mu žalovaný vrátil. Obsah tohoto dokumentu je účastníkům řízení z povahy věci dobře znám a není mezi nimi sporný. Posouzení důvodnosti žaloby tak záleží na zodpovězení právní otázky.

19. Po posouzení věci samé soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

20. Ochranu podle a násl. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byly zaměřeny přímo proti němu nebo v jejich důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle a násl. poskytnout (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2008, č. j. -65, č. 603/2005 Sb. NSS).

21. V posuzované věci jsou splněny první, druhá a pátá podmínka, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci pro nepřijatelnost představuje přímý do jeho práv, a to bez ohledu na to, že mu byla již v minulosti dočasná ochrana udělena v jiném členském státě Evropské unie. Jde-li o hodnocení tohoto úkonu, lze vyjít z existující judikatury, podle které bránění v podání žádosti či její nepřijetí mohou představovat nezákonný (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 30. 5. 2017, č. j. -52, č. 3601/2017 Sb. NSS). Čtvrtá podmínka testu je taktéž splněna. Zbývá tedy posoudit, zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, pokud žádost o dočasnou ochranu vrátil žalobci jako nepřijatelnou.

22. Soud předně nemohl přisvědčit argumentaci žalovaného o nepřijatelnosti žádosti dle

23. Soud připomíná, že dle je žádost o poskytnutí dočasné ochrany nepřijatelná, jestliže

c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie,

d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie,

f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.

24. Jakkoli se v nynější věci soud zabývá nepřijatelností žádosti dle písm. f) , na tento důvod nepřijatelnosti je třeba – i s ohledem na jeho vymezení – nahlížet ve smyslu dosavadní judikatury vztahující se k důvodům nepřijatelnosti dle písm. c) a d) téhož zákona. Ostatně i žalovaný omezuje většinu svých argumentů na to, že z práva EU nelze dovodit právo žadatelů přemístit se do jiného členského státu (sekundární pohyb).

25. Soud proto i v kontextu nynějšího případu připomíná již citovaný rozsudek SDEU ve věci Krasiliva, na nějž Nejvyšší správní soud navázal „dubnovou judikaturou“ v rozsudcích ze dne 1. 4. 2025, č. j. -27, č. 4683/2025 Sb. NSS, ze dne 3. 4. 2025 č. j. -42 a č. j. -42, a mnoha dalších, v nichž podrobně posoudil (ne)soulad s unijním právem a své závěry strukturovaně a přesvědčivě odůvodnil. I když žalovaný se závěry ustálené judikatury stran institutu nepřijatelnosti žádosti dle písm. c) a d) konstantně polemizuje, dosud nevznesl žádné racionální a závažné konkurující důvody, které by ji vyvrátily (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2025, č. j. -34 z 17. 7. 2025, bod [17] a násl.).

26. Jak již bylo shora uvedeno, východiska dřívější dubnové judikatury plně dopadají i na posouzení žaloby v nyní projednávané věci, a to s ohledem na konstrukci ustanovení písm. f) , které stejně jako ustanovení písm. c) a d) z věcného přezkumu diskvalifikuje žádosti cizinců, již jsou nebo byli držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě EU (první podmínka). K této samostatné původní (byť formulačně upravené) podmínce [oproti písm. c) a d) ] pak v podobě nepřijatelnosti dle písm. f) citovaného ustanovení přibyla další nová (svou povahou kumulativní) podmínka, aby žádosti o dočasnou ochranu, která splnila první podmínku, předcházelo také oznámení podle , kterým Ministerstvo vnitra vyrozumělo Evropskou komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a o potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy (druhá podmínka).

27. Nejdříve stručně k první podmínce.

28. Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila, že mají-li osoby dle čl. 2 odst. 1 Prováděcího rozhodnutí č. 1 právo zvolit si hostitelský členský stát, a nebude-li současně vůči nim uplatněn čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, pak z toho vyplývá rovněž právo přemístit svůj pobyt do jiné zvolené členské země EU, jinak by výluka z aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně postrádala smysl.

29. Žalovaný výše uvedené závěry dubnové judikatury Nejvyššího správního soudu zpochybňuje s ohledem na smysl a účel směrnice o dočasné ochraně, dále pak na to, že Prováděcí rozhodnutí č. 1 nemůže zakotvit právo sekundárního pohybu, když právo volby primárního státu vyplývá již ze směrnice o dočasné ochraně, a konečně, že z upraveného recitálu Prováděcího rozhodnutí č. 2 vyplývá, že druhotný pohyb není evropskými předpisy předvídán, resp. dovolen.

30. Soud neshledává, že by závěry Nejvyššího správního soudu byly se smyslem a účelem směrnice o dočasné ochraně rozporné. Směrnice o dočasné ochraně sice skutečně blíže neupravuje případy druhotného pohybu mimo žalovaným citovaný čl. 15 a 26, to ovšem neznamená, že by druhotný pohyb sama zakazovala.

31. Žalovanému lze přisvědčit, že členské státy mohou přijmout úpravu nad minimální standard směrnice. Aplikace přerozdělovacího mechanismu dle čl. 26 směrnice o dočasné ochraně ani v případě možnosti volného výběru členského státu pro účely druhotného pohybu přitom není omezena, neboť je na základě čl. 26 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně beztak odvislá od souhlasu dotčených přemisťovaných osob – uvedené ustanovení by postrádalo smysl, pokud by čl. 26 směrnice o dočasné ochraně bylo možné aplikovat i bez souhlasu přemisťovaných osob, protože ty by se v takovém případě mohly vrátit nazpět. Článek 15 směrnice o dočasné ochraně sice při otevření možnosti druhotného pohybu není příliš potřebný, je ale nutné zohlednit, že se jedná o obecný minimální standard. Prováděcí rozhodnutí č. 1 i č. 2 se nadto k druhotnému pohybu držitelů dočasné ochrany vyjádřila v tom smyslu, že je na základě dohody států vyloučena aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně – uvedený postup fakticky a v souladu s čl. 11 směrnice o dočasné ochraně prakticky vyprázdnil povinné slučování rodin dle čl. 15 směrnice o dočasné ochraně, protože generální výluka jakékoliv aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně má za faktický následek nutnost otevřít druhotný pohyb napříč členskými státy nejen fakticky, ale rovněž i legálně.

32. Žalovaný též dovozoval neexistenci práva na druhotný pohyb z aktualizovaného znění recitálu Prováděcího rozhodnutí č. 2, konkrétně z recitálů (5) a (6).

33. Podle recitálu (5) Prováděcího rozhodnutí č. 2 „[v] souvislosti s aktivací směrnice 2001/55/ES se členské státy v jednomyslně přijatém prohlášení dohodly, že nebudou uplatňovat článek 11 uvedené směrnice {směrnice 2001/55/ES} na osoby, které požívají dočasné ochrany v daném členském státě v souladu s prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 a které se přesouvají bez povolení na území jiného členského státu, pokud se členské státy na dvoustranném základě nedohodnou jinak“.

34. Podle recitálu (6) Prováděcího rozhodnutí č. 2 „[s] ohledem na tento celkový kontext by nic nemělo být vykládáno tak, že znamená povinnost členského státu vydat povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany osobě, která obdržela povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě.“

35. Žalovaný ovšem uvedené recitály dezinterpretoval, jestliže dovozoval, že uvedená ustanovení a priori vylučují právo druhotného pohybu. NSS se k totožné argumentaci již vyjádřil například v rozsudku ze dne 17. 12. 2025, č. j. -18, v němž konstatoval, že „[s]kutečnost, že na vyloučení čl. 11 se nic nezměnilo, pak plyne i z prováděcího rozhodnutí 2025/1460 (recitál 5 odůvodnění), přičemž normativním obsahem tohoto prováděcího rozhodnutí (stejně jako všech předchozích, která následovala po prvotním prováděcím rozhodnutí 2022/382) je, jak připouští i stěžovatel, jen prodloužení trvání dočasné ochrany o další rok. Výklad obsažený v recitálu 6 odůvodnění nového prováděcího rozhodnutí 2025/1460 pouze upřesňuje, že práva v souvislosti s dočasnou ochranou nemají být čerpána ve dvou státech zároveň. Nevyvrací však možnost jejich čerpání postupně, tedy možnost druhotné volby státu pobytu, jak již Nejvyšší správní soud opakovaně v judikatuře konstatoval“. Ani žalovaným namítané recitály tedy možnost druhotného pohybu držitelů dočasné ochrany nevylučují.

36. Z Prováděcího rozhodnutí č. 2 ani ze tudíž nevyplývá závěr žalovaného, že ukrajinský uprchlík, který požádal o dočasnou ochranu v určitém členském státě EU, již může nadále úspěšně čerpat dočasnou ochranu výlučně v tomto členském státě, což potvrzuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2025, č. j. - 28 v bodech 13 a 14. Byť žalovaný takto konstantně interpretuje , v rámci soudního přezkumu je mu tato interpretace opakovaně vytýkána jako vadná.

37. Soud konstatuje, že důvod pro vrácení žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné dle představuje pouze sloučení a reformulaci důvodů dle písmen c) a d) téhož odstavce, přičemž vede ke stejným důsledkům pro žadatele o dočasnou ochranu. Jediná změna spočívá v tom, že možnosti aplikovat tento postup má předcházet oznámení žalovaného dle určené Evropské komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob.

38. Soudu ovšem není zřejmé, proč by takové oznámení mělo mít vliv na judikaturou dovozené závěry o možnosti druhotného pohybu držitelů dočasné ochrany. Nejvyšší správní soud tuto možnost dovodil z čl. 2 odst. 1 Prováděcího rozhodnutí č. 1 a současného vyloučení aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Na tom se nic nezměnilo, změnila se pouze vnitrostátní úprava, která však musí být v souladu s právem EU.

39. Jakkoli se tomu tedy žalovaný brání, žádost o dočasnou ochranu není oprávněn vrátit jako nepřijatelnou jen z toho důvodu, že žadatel již předtím požádal o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany nebo že mu již jiný členský stát EU takové povolení udělil.

40. Zjistí-li žalovaný při podání žádosti oprávněné osoby o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, že tato osoba je vedena v informačním systému členských států Temporary Protection Platform (TPP) jako osoba, která měla udělenou dočasnou ochranu (ia) nebo stále disponuje povolením k pobytu za účelem dočasné ochrany (tp) v jiném členském státě EU, je povinen takovou žádost přijmout a vést o ní řádné správní řízení. V rámci řízení je povinen poučit oprávněnou osobu o jejích právech a v návaznosti na její případná tvrzení, důkazní návrhy či jiné procesní kroky ověřit, zda jí povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo jiným členským státem skutečně uděleno a zda dosud, tedy ke dni rozhodování správního orgánu, trvá. Pokud by dočasná ochrana v jiném členském státě trvala, žalovaný musí takového žadatele poučit o nemožnosti čerpání práv plynoucích z dočasné ochrany ve více členských státech současně. Jestliže bude žadatel na své žádosti dále trvat s tím, že chce tato práva nově čerpat výlučně v ČR, žalovaný ověří, zda vydáním povolení k pobytu na území ČR dojde dle práva dotčeného hostitelského státu automaticky k zániku předchozího pobytového oprávnění. V případě kladného zjištění žalovaný vydá oprávnění k pobytu. V případě negativního zjištění, resp. pokud se nepodaří relevantní právní úpravu v hostitelském členském státě vůbec zjistit, vyzve žadatele, aby sám v přiměřené lhůtě učinil kroky k ukončení pobytového oprávnění v jiném hostitelském státě. K tomu žalovaný poskytne potřebnou součinnost.

41. Soud proto shrnuje, že je rozporný s právem EU, shodně jako je tomu v případě písmen c) a d) téhož ustanovení. Žalovaný v projednávané věci nevyvrátil závěry judikatury, dle nichž žalobce mohl opětovně žádat o dočasnou ochranu v ČR. V důsledku toho, že žalobci vrátil žádost jako nepřijatelnou, vůbec neřešil okolnosti získání či ztráty předchozí získané dočasné ochrany. Dle stanoviska soudu žalobci svědčí právo volby hostitelského státu, které pro žalovaného nemohl realizovat (k tomu podrobněji již shora odkazovaná judikatura).

42. K druhé podmínce soud uvádí následující.

43. Podle zašle Ministerstvo vnitra Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob. Oznámení podle věty první zveřejní Ministerstvo vnitra na svých internetových stránkách.

44. Podle čl. 25 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně členské státy přijímají osoby oprávněné požadovat dočasnou ochranu v duchu solidarity Společenství. Vyjádří číselně nebo v obecných rysech, jaká je jejich kapacita pro přijetí těchto osob. Tyto informace se zařadí do rozhodnutí Rady uvedeného v článku 5. Po přijetí tohoto rozhodnutí mohou členské státy prostřednictvím oznámení Radě a Komisi oznámit další kapacity pro přijetí. Tyto informace se bez prodlení předají UNHCR. Dle odst. 3 téhož ustanovení platí, že pokud počet osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu překročí v důsledku náhlého a hromadného přílivu kapacitu pro přijetí uvedenou v odstavci 1, posoudí Rada neprodleně situaci a přijme vhodná opatření včetně doporučení, aby daným členským státům byla poskytnuta další pomoc.

45. Oznámení dle určené Evropské komisi se svou povahou blíží oznámení dle směrnice o dočasné ochraně. Jde o žádost členského státu o pomoc, která má být zajištěna prostřednictvím či ve spolupráci s orgány EU – je tedy politickým aktem, z něhož nelze dovozovat legislativní důsledky (překonání judikaturních závěrů), tj. ztrátu práva držitelů dočasné ochrany na druhotný pohyb. Rozdíl obou citovaných právních úprav pak spočívá v zásadě jen v tom, že hovoří o riziku vyčerpání kapacit, zatímco směrnice o dočasné ochraně až o překročení kapacit.

46. Z pohledu soudu tak představuje zakotvení institutu, který už v právu EU existuje, ovšem způsobem, jenž je v rozporu se směrnicí o dočasné ochraně – ze směrnice o dočasné ochraně neplyne, že by oznámení členského státu o tom, že byla překročena jeho kapacita pro přijetí osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu, mělo jakékoli důsledky pro žadatele o dočasnou ochranu. V případě ani nedošlo k překročení kapacity, pouze to hrozí, jedná se tedy o méně závažný stav, než předvídá směrnice o dočasné ochraně.

47. Ustanovení je nadto zjevně diskriminační, neboť se má týkat selektivně jen těch žadatelů, kteří se dožadují svého práva druhotného pohybu.

48. Měl-li tedy zákonodárce v úmyslu překonat závěry judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. stenoprotokol 140. schůze PSP ČR ze dne 29. 5. 2025, pozměňovací návrh poslance Petra Letochy), pak k tomu z výše uvedených důvodů tímto způsobem dojít nemohlo.

49. Žalovaný tudíž v této věci nepostupoval v souladu s právem, jak bylo vyloženo ve shora citované judikatuře Nejvyššího správního soudu, která je plně aplikovatelná i na Nejvyšší správní soud dovodil, že druhotný pohyb osob ve smyslu je přípustný za podmínky, že takové osoby nepožívají ve stejný moment dočasné či mezinárodní ochrany ve více než jednom členském státě EU, a že o žádosti o dočasnou ochranu je nutné vést řádné správní řízení. Cílem podle soudu nebylo zamezit ukrajinským uprchlíkům přístup k dočasné ochraně, pokud nejsou pod mezinárodní či dočasnou ochranou některého z členských států EU. Takový postup by buďto nutil uprchlíky vracet se do země původu, což není možné v důsledku panujícího válečného konfliktu, nebo pobývat na území ČR bez pobytového oprávnění, či se pokusit získat dočasnou či mezinárodní ochranu v jiném členském státu EU. Obě tato řešení jsou přitom nežádoucí – nelze právní řád vykládat restriktivně, aby docházelo k systematickému nárůstu počtu osob bez pobytového oprávnění v ČR, stejně jako není možné, aby byli uprchlíci bez právního titulu de facto nuceni opustit území ČR. Takový postup nadto obchází dohodnutou neaplikaci směrnice o dočasné ochraně. Byť žalovaný uzavírá, že i evropské předpisy zakládají pouze možnost opětovně si požádat o dočasnou ochranu v členském státě, v němž již v minulosti byla dočasná ochrana udělena, tento závěr žalovaného nevyplývá ze shora uvedených předpisů ani není opodstatněný v teleologické rovině.

50. Koneckonců již i Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žádost osoby požívající dočasné ochrany na základě čl. 2 odst. 1 Prováděcího rozhodnutí č. 1, která žádá o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v ČR, na něž této osobě vzniká nárok na základě směrnice o dočasné ochraně, není správní orgán oprávněn vrátit této osobě jako nepřijatelnou dle ve spojení s , ve znění účinném od 3. 9. 2025, z toho důvodu, že této osobě je nebo bylo uděleno povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany také v jiném členském státě EU (viz rozsudek NSS ze dne 10. 12. 2025, č. j. - 18).

51. Co se týče návrhu žalovaného na položení předběžné otázky, soud se rozhodl ji nepoložit, neboť obě části navržené předběžné otázky již byly přesvědčivě vyřešeny v judikatuře Nejvyššího správního soudu (viz shora). Soud se přitom plně shoduje s postojem, který k těmto otázkám Nejvyšší správní soud zaujal. Zdejší soud pak není soudem, který by měl povinnost žalovaným navrženou předběžnou otázku položit (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2024, č. j. -34, či ze dne 23. 7. 2010, č. j. -167, Sb. NSS 2124/2010).

52. S tím související poukaz žalovaného na praxi jiných členských států pokládá soud za bezpředmětný. Žalovaný doložil praxi Spolkové republiky Německo jedním rozsudkem Vyššího správního soudu spolkové země Hesensko (Hessischer Verwaltungsgerichtshof). Žalovaný podotkl, že dotčený rozsudek řešil skutkově odlišnou věc, vyslovil se ovšem rovněž k obecnější otázce, zda osobě, která již požívá dočasné ochrany v jednom členském státě, svědčí právo získat pobytové oprávnění z téhož titulu v jiném členském státě. Dotčený rozsudek poukazuje na to, že různé německé správní soudy přistupují k této otázce odlišně, dle žalovaného je tudíž dán stav interpretační nejednotnosti, který je nutno odstranit v řízení o předběžné otázce. Žalovaný též akcentoval, že nejde o rozhodnutí soudu nejnižší instance.

53. Dle soudu však nelze na základě jednoho doloženého rozsudku soudu jiného členského státu, který (i) řeší skutkově odlišnou věc, (ii) připouští, že jiné soudy této členské země nahlížejí na spornou otázku odlišně a (iii) není rozsudkem nejvyšší soudní instance, jíž mimo jiné náleží sjednocovat rozpornou judikaturu nižších soudů (Spolkový správní soud – Bundesverwaltungsgericht), dovodit nutnost položit předběžnou otázku. Rozpornost judikatury některého členského státu by měla primárně řešit tamější nejvyšší soudní instance, nikoli SDEU.

54. Stran rozhodovací praxe Irska bylo žalovaným doloženo jedno rozhodnutí tamějšího Ministerstva spravedlnosti, vnitra a migrace (není zřejmé, zda je k dispozici nějaký opravný prostředek). Dle soudu je otázkou, jak by se k takovému rozhodnutí postavily tamější soudy.

55. Pro zdejší soud je tedy podstatná judikatura tuzemských správních soudů a SDEU, přičemž rozsudek SDEU ve věci Krasiliva byl vyložen Nejvyšším správním soudem a žádná jiná judikatura SDEU, která by svědčila závěrům žalovaného, není soudu známa.

56. Soud nemohl vejít ani na argumentaci žalovaného o nepřijatelnosti žádosti dle

57. Soud se zabýval námitkou žalovaného, že žalobce nespadá pod žádnou kategorii osob, na které se vztahuje Prováděcí rozhodnutí č. 1. Podle žalovaného je rozhodující, zda žadatel pobýval na Ukrajině ke dni 24. 2. 2022 a byl následně vysídlen; žalobce však Ukrajinu opustil již dne 8. 12. 2021, tj. před invazí ruských vojsk na Ukrajinu, a k rozhodnému dni pobýval v Maďarsku, nikoliv na Ukrajině.

58. Podle žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který není uveden v .

59. Podle Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky dále, je-li účinné rozhodnutí Rady Evropské unie podle , uděluje dočasnou ochranu cizinci, který doloží, že

a) byl ke dni uvedenému v rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a) držitelem platného povolení k trvalému pobytu na území Ukrajiny a

b) jeho vycestování do státu, jehož je státním občanem, nebo části jeho území, anebo v případě osoby bez státního občanství do státu nebo části jeho území jeho posledního trvalého bydliště před vstupem na území Ukrajiny, není možné z důvodu hrozby skutečného nebezpečí podle § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců na území České republiky.

60. Prováděcí rozhodnutí č. 1, které aktivovalo stav hromadného přílivu osob, jak jej předpokládá směrnice o dočasné ochraně, upravuje okruh osob, na něž se toto rozhodnutí vztahuje, ve svém článku 2 odstavci 1. Osobami, které byly vysídleny z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, jež v uvedený den začala, je třeba dle tohoto článku rozumět:

a) ukrajinské státní příslušníky pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022,

b) osoby bez státní příslušnosti a státní příslušníky třetích zemí jiných než Ukrajiny, kterým byla před 24. únorem 2022 poskytnuta mezinárodní ochrana nebo odpovídající vnitrostátní ochrana na Ukrajině, a

c) rodinné příslušníky osob uvedených v písmenech a) a b).

61. Podle čl. 2 písm. c) bodu 1 směrnice o dočasné ochraně se „vysídlenými osobami“ rozumějí státní příslušníci třetí země nebo osoby bez státní příslušnosti, které musely opustit zemi či oblast původu nebo byly evakuovány, zejména na výzvu mezinárodních organizací, a nemohou se s ohledem na stávající situaci v zemi vrátit za bezpečných a trvalých podmínek, a na které by se případně mohl vztahovat článek 1 oddíl A Ženevské úmluvy nebo jiné mezinárodní či vnitrostátní akty poskytujících mezinárodní ochranu, zejména osoby, které uprchly z oblastí ozbrojených konfliktů nebo endemického násilí.

62. Pro aplikaci je podstatné, že správní orgán musí mít dostatečný podklad pro závěr, že žadatel zjevně nespadá do okruhu osob podle téhož zákona. Není-li takový závěr zřejmý a vyžaduje-li individuální skutkové hodnocení, dokazování nebo doplnění tvrzení žadatele, nelze institut nepřijatelnosti používat jako náhražku meritorního posouzení. Jinak řečeno, podle uvedeného ustanovení správní orgán žádost posoudí jako nepřijatelnou, pokud žadatel zjevně nespadá do okruhu osob vymezených v Takový postup však představuje výjimečný procesní nástroj, jehož použití přichází v úvahu pouze tehdy, jsou-li skutečnosti vylučující aplikaci zjevné a nevyžadují další skutkové zjištění.

63. Nejvyšší správní soud (NSS) v rozsudku ze dne 22. 5. 2026, č. j. -18, vyložil, že nepřijatelnost podle je dána pouze tehdy, pokud žadatel nespadá do osobního okruhu podle téhož zákona. Pro přiznání postavení osoby oprávněné podle ukrajinskému státnímu příslušníkovi je tak zapotřebí kumulativního splnění podmínek plynoucích z unijní úpravy, a to podmínky (i) pobytu na Ukrajině před 24. 2. 2022 a (ii) vysídlení z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil. Citované rozhodnutí NSS je pro výklad předmětného ustanovení zásadní, protože odmítá čistě formalistický přístup k posuzování osobní působnosti dočasné ochrany.

64. Nejvyšší správní soud se touto otázkou zabýval rovněž ve svém rozsudku ze dne 7. 3. 2025, č. j. , ve kterém k argumentaci stěžovatele stran důvodu nepřijatelnosti žádosti podle ve vztahu k tehdy platnému dlouhodobému pobytovému oprávnění stěžovatele zformuloval právní větu:

„Z pouhé existence víza uděleného v jiném členském státě nelze dovozovat, že žadatel není osobou podle prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, respektive že mu není možno udělit dočasnou ochranu dle , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace. Správní orgán musí zkoumat individuální skutkové okolnosti žadatele a prokázat, že žadatel skutečně vízum jiného státu aktivně využíval.“

65. Obdobně judikoval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 14. 8. 2025, č. j. -32, jehož právní věta zní:

„Z čl. 2 písm. c) směrnice Rady 2001/55/ES ani z žádných jiných unijních ustanovení neplyne, že vysídlenou osobou je pouze taková osoba, která na území členských států Evropské unie vstoupila bezprostředně ze země zasažené válkou, respektive že by o status vysídlené osoby mohla později přijít tím, že vycestuje do třetího státu na základě platného právního titulu, který ji opravňuje k dlouhodobému pobytu v tomto třetím státě, a následně se na území členských států vrátí.“

66. Otázka, zda byla osoba „vysídlena“ v důsledku ozbrojeného konfliktu, tedy nemůže být posouzena mechanicky pouze podle data opuštění země původu, aniž by bylo zohledněno, zda se tato osoba mohla po vypuknutí konfliktu do země navrátit, či zda jí v tom objektivně bránily okolnosti nezávislé na její vůli. Vysídlenou osobou může být i osoba, která opustila Ukrajinu před datem 24. 2. 2022. Městský soud odkazuje na argumentaci recentního rozsudku NSS ze dne 06. 03. 2026, č. j. -14, který v bodě 24 uvádí: „Poukazujeli stěžovatel na popření smyslu prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 kvůli extenzivnímu výkladu jeho čl. 2 odst. 1 písm. a), nutno upozornit, že se o žádný extenzivní výklad nejedná; jde o výklad plně respektující textaci tohoto článku, který pobývání na Ukrajině upíná k období „před 24. únorem 2022“. V tomto období velmi blízkém uvedenému datu žalobkyně na Ukrajině pobývala a danou podmínku splnila. Jejím smyslem je odfiltrovat ukrajinské státní příslušníky pobývající dlouhodobě v cizině, a to nikoli v souvislosti s válkou na Ukrajině, což ovšem není případ žalobkyně. Ta se ze svého studijního pobytu vrátila na Ukrajinu, kterou následně opustila evidentně v souvislosti s probíhající válkou, což je podstatný aspekt celé věci, který stěžovatel setrvale přehlíží. Podobně ani operační pokyny Komise v části 1., na kterou stěžovatel odkazuje, nereflektují situaci, kdy se dotyčná osoba navrátila na Ukrajinu – kategorii osob, které nemají nárok na dočasnou ochranu, vymezují jako: „1) ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině, kteří byli vysídleni z Ukrajiny před 24. únorem 2022 nebo se před tímto datem nacházeli mimo Ukrajinu, například z důvodu práce, studia, dovolené, rodinných důvodů, kvůli zdravotním prohlídkám nebo z jiných důvodů“.

67. Výkladem pojmu „pobývání na Ukrajině“ se správní soudy rovněž již zabývaly.

68. V rozsudku ze dne 2. 11. 2023, č. j. -62, Městský soud v Praze konstatoval, že „Z užití pojmu „pobývat“ (nikoli zdržovat se či nacházet se) lze dovodit, že by mělo jít o dlouhodobější a stálejší pobyt, tj. žadatel by skutečně měl na Ukrajině pobývat dlouhodobě, mít tam bydliště, těžiště svých zájmů, žít tam a podobně.“ (shodně též rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2023, č. j. -32, ze dne 2. 11. 2023, č. j. -62 či ze dne 26. 3. 2024, č. j. -46 a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2025, č. j. -21 či ze dne 20. 5. 2025, č. j. -20).

69. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že pojem „pobývající na Ukrajině před 24. 2. 2022“ nelze redukovat na okamžitou fyzickou přítomnost v konkrétním kalendářním dni. Rozhodující je naopak komplexní posouzení individuálních okolností případu, zejména existence skutečného a dlouhodobého pobytu a centra životních zájmů na území Ukrajiny před vypuknutím ozbrojeného konfliktu. Z toho plyne, že samotná skutečnost, že se žadatel dne 24. 2. 2022 nenacházel fyzicky na území Ukrajiny, bez dalšího neprokazuje, že nespadal do osobního okruhu podle Takový výklad by byl nepřiměřeně restriktivní a neodpovídal by ani účelu unijní úpravy.

70. V posuzované věci není mezi stranami sporu o tom, že žalobce vstoupil na území schengenského prostoru již dne 8. 12. 2021 (tedy před zahájením invaze vojsk Ruské federace na území Ukrajiny). Žalovaný nerozporoval ani tvrzení žalobce, že se následně na Ukrajinu vrátil a opustil ji opětovně až v době, kdy na jejím území probíhal ozbrojený konflikt.

71. Za této situace nelze uzavřít, že by nesplnění podmínek podle bylo ve vztahu k žalobci zjevné a nevyžadovalo další skutkové posouzení. Naopak z tvrzení žalobce vyplývá, že posouzení jeho postavení závisí na komplexním hodnocení jeho osobních poměrů, zejména charakteru jeho pobytu mimo území Ukrajiny a existence centra jeho životních zájmů.

72. V projednávané věci není podle obsahu spisového materiálu postaveno najisto, že by žalobce území Ukrajiny dne 8. 12. 2021 opustil, tedy že měl v úmyslu trvale žít v jiném státě, ať již v rámci schengenského prostoru či kdekoliv jinde. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalobce dříve disponoval oprávněním k pobytu v jiném státě (konkrétně polským vízem platným od roku 2017 do června 2020), jak argumentuje žalovaný. Žalobce se ostatně na území Ukrajiny dle svého tvrzení po zahájení ozbrojeného konfliktu vrátil; z uvedeného přechodného pobytového oprávnění v Maďarsku (a dříve v Polsku) tak nelze dovozovat záměr žalobce přesunout těžiště svých životních zájmů z území Ukrajiny. V této souvislosti je proto na posuzovanou věc použitelná judikatura Nejvyššího správního soudu k aplikaci (např. rozsudek ze dne 7. 3. 2024, č. j. -21), která vyvrací závěr, že pouhá existence víza či povolení k dlouhodobému pobytu v jiné zemi automaticky znamená nesplnění podmínky dle , resp. Prováděcího rozhodnutí č. 1. Žalobci v tomto konkrétním případě tak jistě nebylo možno klást k tíži, vrátil-li se v průběhu trvajícího konfliktu zpět na Ukrajinu, jelikož mohl být názoru, že se situace alespoň částečně stabilizovala, a poté z důvodu trvajícího (a zintenzivňujícího se útoku) z Ukrajiny opět odešel. Bezpečnostní situace na Ukrajině je stále nestabilní, o čemž svědčí i prodlužování dočasné ochrany poskytované na základě Prováděcího rozhodnutí č. 1, a proto je třeba tuto formu ochrany poskytnout i osobám, které z Ukrajiny prchají opakovaně. Přitom v souladu s účelem Prováděcího rozhodnutí č. 1 je třeba při posuzování okamžiku vysídlení vycházet z opuštění Ukrajiny časově bezprostředně předcházejícího podání žádosti.

73. Městský soud proto uzavírá, že žalovaný nezjistil skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a aplikoval nepřípustně extenzivním způsobem, čímž žalobci odepřel právo na věcné posouzení jeho žádosti o dočasnou ochranu. Žalovaný byl povinen žádost žalobce věcně projednat a v rámci tohoto řízení objasnit rozhodné skutečnosti; nebylo na místě jeho žádost bez dalšího odmítnout jako nepřijatelnou.

74. Nad rámec uvedeného považuje městský soud za vhodné vyjádřit se i k samotnému výkladu ve spojení s písm. a) Prováděcího rozhodnutí č. 1, neboť právě o tento výklad žalovaný svůj postup opřel.

75. Jak již bylo uvedeno, citované ustanovení dopadá na ukrajinské státní příslušníky, kteří pobývali na Ukrajině před 24. 2. 2022 a byli z Ukrajiny vysídleni v důsledku ozbrojeného konfliktu. Městský soud se ztotožňuje s výkladem, podle něhož pojem „pobývali na Ukrajině“ nelze vykládat čistě formálně jako fyzickou přítomnost na jejím území k určitému dni, nýbrž jako existenci skutečného, dlouhodobějšího a stabilního pobytu spojeného s centrem životních zájmů.

76. Tomu odpovídá jak jazykový výklad (zejména s ohledem na anglický výraz „residing“), tak výklad teleologický. Účelem právní úpravy dočasné ochrany je totiž poskytnout ochranu osobám, které byly v důsledku ozbrojeného konfliktu nuceny opustit zemi, v níž měly své životní zázemí, a nemohou se do ní bezpečně navrátit. Tento účel by nebyl naplněn, pokud by ochrana byla odepřena osobám, které měly na Ukrajině centrum svých životních zájmů, avšak v okamžiku vypuknutí konfliktu se nacházely mimo její území z dočasných důvodů.

77. Stejně tak pojem „vysídlení“ nelze podle názoru městského soudu chápat pouze jako akt opuštění území státu bezprostředně v reakci na ozbrojený konflikt. Podstatou vysídlení je především nucená povaha odloučení od země původu a nemožnost návratu z důvodu ozbrojeného konfliktu či jeho důsledků. Není proto vyloučeno, aby za vysídlenou byla považována i osoba, která území Ukrajiny opustila krátce před zahájením invaze, pokud se na něj následně nemohla vrátit právě v důsledku vzniklé situace. Bezpečný a trvalý návrat je pak třeba vykládat tak, že bezpečnostní situace země bude ustálena natolik, že navracejícím se osobám zajistí možnost požívat ve své zemi původu aktivních práv, která jí poskytnou šanci, že v její zemi původu budou naplněny její základní potřeby, a možnost znovu se začlenit do společnosti.

78. Tento výklad je ostatně v souladu i se shora uvedenou judikaturou správních soudů, na niž i sám žalobce poukazoval, jakož i s požadavkem individuálního posuzování každého případu.

79. V posuzované věci žalovaný vyšel z opačného, restriktivního výkladu, který ztotožnil pojem „pobyt na Ukrajině“ s fyzickou přítomností ke dni 24. 2. 2022 a pojem „vysídlení“ s odchodem ze země přímo v důsledku ozbrojeného konfliktu. Na základě tohoto mechanického přístupu dospěl k závěru, že žalobce nespadá pod Městský soud přitom již v rozsudku ze dne 22. 9. 2025, č. j. -35, vyslovil, že mechanický přístup žalovaného k naplnění podmínek není souladný s právem, pro žalovaného proto nejsou závěry tohoto rozsudku nikterak nové. Postup žalovaného je proto nejen v rozporu se zásadou materiální pravdy ( ), ale také v rozporu s principem loajální spolupráce a ohledu na ostatní státní orgány.

80. Je přitom zřejmé, že Prováděcí rozhodnutí č. 1 [a navazující prováděcí rozhodnutí Rady (EU) o prodloužení dočasné ochrany] počítá nejen s osobami, které již vysídleny byly, ale též s těmi, které v souladu s čl. 2 odst. 1 Prováděcího rozhodnutí č. 1 ještě vysídleny budou. Soud opakuje, že ani jazykovým ani účelovým způsobem výkladu směrnice o dočasné ochraně či prováděcích rozhodnutí Rady nelze dojít k závěru, že pojem vysídlení je třeba chápat jako akci jednorázovou. Účelem prováděcího rozhodnutí Rady je totiž poskytnout ochranu všem ukrajinským státním příslušníkům bez rozdílu, zda tyto osoby území Ukrajiny opustily v počátečním stadiu válečného konfliktu nebo kdykoli později v jeho průběhu, a zda tak učinili jednorázově či opakovaně.

81. Soud pro úplnost doplňuje, že správní soud je vázán podstatou žalobního návrhu (vymezením zásahu), nikoli jeho doslovným zněním. To znamená, že soud může výrok rozsudku formulovat odlišně od znění žalobního návrhu, musí však setrvat v mezích a šetřit podstatu zásahu (srov. body [181] a [182] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2023, č. j. -166, č. 4459/2023 Sb. NSS., nebo bod [28] rozsudku kasačního soudu ze dne 27. 8. 2014, č. j. -109).

IV. Závěr a náklady řízení

82. Vzhledem ke shora uvedenému soud dle věty první určil, že žalovaného spočívající v tom, že vrátil žalobci jeho žádost o poskytnutí dočasné ochrany jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Žalovanému současně zakázal pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením jeho žádosti. Žalovaný tak zejména nebude moci odmítnout přijmout žádost žalobce ze stejného důvodu. K dalšímu postupu soud odkazuje zejména na bod [78] již citovaného rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42.

83. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro žalovaného závazný. Závaznost výroku rozsudku plyne přímo ze zákona ( ). Platí přitom, že rozsudek je individuální právní akt, jímž soud vrchnostenským způsobem vyslovuje svůj právní názor; tato forma rozhodnutí je tudíž závazná jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2008, č. j. ). Nejvyšší správní soud též vysvětlil, že výrok rozsudku ve věci žaloby proti nezákonnému zásahu „je třeba vykládat v návaznosti na odůvodnění rozsudku“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2022, č. j. -56). V bodě 33 právě citovaného rozsudku je vysvětleno, že zavázalli správní soud žalovaného k určitému postupu za určitých podmínek, je žalovaný povinen se tohoto postupu držet. Opačný závěr by popíral smysl a význam zásahové žaloby.

84. O nákladech řízení soud rozhodl podle V řízení měl plný úspěch žalobce a má proto právo na náhradu nákladů, které v řízení před soudem účelně vynaložil. Žalobci přísluší náhrada nákladů právního zastoupení sestávající z odměny advokátky za dva úkony právní služby po 4 620 Kč [převzetí věci, podání žaloby] podle , d) ve spojení s ve vazbě na , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „“), ve znění účinném od 1. 1. 2025, včetně dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč (, 4 advokátního tarifu). Jelikož zástupkyně žalobce je plátcem DPH, zvyšují se náklady řízení v rozsahu odměny za právní zastoupení ve smyslu o částku 2 129,40 Kč odpovídající této dani. Celkem tedy činí náhrada nákladů řízení částku 12 269,40 Kč, kterou je žalovaný povinen uhradit žalobci k rukám jeho právní zástupkyně do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Pro úplnost soud doplňuje, že od soudního poplatku byl žalobce osvobozen ex lege dle , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí je kasační stížnost přípustná ( ). Nepřípustná je však taková kasační stížnost, na niž dopadají výluky z přípustnosti stanovené v Kasační stížnost se podává ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praha 29. září 2026

Mgr. Ing. Silvie Svobodová v. r.

samosoudkyně