Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
907209802F77CDE5C1258E9F0052A237.html
HTML · 75.48 KB
No categories available
3 Tdo 764/2026
3 Tdo 764/2026-752
USNESENÍ
Odůvodnění:
I.Dosavadní průběh řízení
1.
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 10. 10. 2025, sp. zn. 23 T 10/2025 -656,
uznal obviněného J
. V.
(dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným spácháním zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s
přečinem neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku
podle § 234 odst.
1 tr. zákoníku, kterých se obviněný dopustil tím, že:
„dne 16. 8. 2024 v době od 15:00 do 15:30 hod. na pozemcích s parcelními čísly XY, XY, XY v obci XY, část XY, okres XY, v jednom ze stavebních kontejnerů zevnitř uzamkl poškozeného M. H., nyní S., který pro něho prováděl elektroinstalační práce na rodinném domě na uvedených parcelách, a pod pohrůžkou fyzického násilí, kterou vyjadřoval slovy‚ zda to chce po dobrém, nebo po zlém‘, požadoval po M. H., aby mu vrátil částku 500 000 Kč vyplacenou mu jako zálohu na sjednané a dosud jen zčásti provedené práce, dále mu sebral ze stolu mobilní telefon zn. Honor 10, poté z kontejneru odešel, uzamkl kontejner z vnější strany, následně přistoupil k poškozenému A. Ch., který čekal na M. H. poblíž kontejneru u vozidla zn. Škoda Fabia, registrační značky XY, vlastníka společnosti T. D. s.r.o., kterým oba poškození na místo přijeli, A. Ch. vyhrožoval fyzickým násilím rovněž slovy ‚zda to chce po dobrém nebo po zlém‘, odcizil z kabiny uvedeného vozidla klíče od vozidla společně se svazkem klíčů (od jiných vozidel a od bydliště) poškozeného A. Ch., občanský průkaz, řidičský průkaz a platební kartu k účtu u Raiffeisenbank a.s. na jméno A. Ch., kterému dále řekl, že chce doklady poškozeného M. H., a vytrhl z ruky A. Ch. celou peněženku poškozeného M. H. s jejím obsahem (finanční hotovostí ve výši 18000 Kč, osobními doklady M. H. – občanským průkazem, kartou pojištěnce VZP, zákaznickými kartami a jinými písemnosti) a platebními kartami k účtům vedeným u České spořitelny, a.s. pro společnost T. D. s.r.o., společnosti T. E. s.r.o., a podnikatelský a osobní účet M. H., dále z vozidla odcizil technický průkaz od vozidla a svazek klíčů (odbydliště a od rozvaděčů osvětlení různých obcí) poškozeného M. H., poté požadoval po A. Ch. vydání mobilního telefonu, což poškozený nejprve odmítal, ale po další pohrůžce násilím vyjádřené slovy ‚ať mu okamžitě navalí telefon, nebo mu něco udělá‘ mu tento telefon zn. Apple iPhone SE 2020 poškozený Ch. vydal, následně sepřibližně po 5 minutách od uzamčení kontejneru vrátil do kontejneru za poškozeným M. H., zamkl za sebou, předložil poškozenému M. H. k podpisu 3 písemnosti – dohodu o uznání dluhu ve výši 500 000 Kč ze dne 13. 8. 2024, protokol oukončení smlouvy s vyčíslenou dlužnou částkou 460000 Kč ze dne 16. 8. 2024 a zástavní smlouvu k výše uvedenému motorovému vozidlu zn. Škoda Fabia, RZ XY ze dne 13. 8. 2024, které poškozený M. H. ze strachu podepsal, když se pak poškozený M. H. dožadoval vydání svých věcí, řekl, že mu věci nevrátí, ať zmizí a nepřibližují se k jeho stavbě, oba poškození poté ze staveniště odešli pěšky, přičemž následně dne 16. 8. 2024 v době od 19:50 do 19:54 hodin umožnil nezjištěné osobě z neoprávněně získané platební karty patřící společnosti T. D. s.r.o. učinit z bankomatu v Praze XY tři výběry hotovosti v celkové výši 7000 Kč.“
2. Za to byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 26 (dvacet šest) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání 30 (třicet) měsíců. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 180 (sto osmdesát) denních sazeb po 500 (pět set) Kč, tedy v celkové výši 90000 (devadesát tisíc) Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému M. S., rozenému H., částku 12 250 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost T. D. s.r.o. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků. O tomto opravném prostředku rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 1. 2026, č. j. 9 To 279/2025 -693, tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.Dovolání a vyjádření k němu
4.
Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti usnesení odvolacího soudu
dovolání
, jehož argumentací obsahově brojil rovněž proti rozsudku soudu prvního stupně. Opřel jej o důvody uvedené v
§ 265b odst. 1 písm. g)
,
h)
,
l)
a
m)
tr. ř.
5. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný především zpochybnil hodnocení provedených důkazů a věrohodnost poškozených M. H. a A. Ch. Podle dovolatele jde v rozhodných částech skutkového děje o situaci „tvrzení proti tvrzení“, neboť každý z poškozených byl přítomen pouze části jeho jednání a jejich výpovědi jsou v rozporu s jím prezentovanou verzí události a z této důkazní situace dovodil rovněž porušení presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Soudy podle dovolatele nevysvětlily, proč výpovědi poškozených považovaly za věrohodné, a to zejména za situace, kdy soud prvního stupně v původním zprošťujícím rozsudku hodnotil jejich věrohodnost opačně. Obviněný současně vytkl odvolacímu soudu, že nesprávně vymezil své oprávnění zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvního stupně a v důsledku toho se řádně nezabýval odvolacími námitkami dovolatele.Následně poukázal na konkrétní rozpory ve výpovědích poškozených a okolnosti, které podle něj jejich věrohodnost zásadně zpochybňují. Zdůraznil zejména telefonát A. Ch. s obhájcem obviněného, v němž měl tento poškozený hovořit o nátlaku M. H. ke změně své výpovědi, trestní minulost obou poškozených, psychické potíže A. Ch., jeho dřívějšíužívání drog a užívání léků proti úzkosti, jakož i tvrzené nepravdivé údaje uváděné poškozenými před soudem.
6. Za procesně nepoužitelné pak obviněný označil výpovědi policistů J. D. a J. T., neboť podle něj nemohly být jako důkazy použity výpovědi těchto policistů o skutečnostech, které se dozvěděli v souvislosti s podáním vysvětlení poškozených.Rovněž zpochybnil skutková zjištění týkající se platebních karet, když poukázal na rozpory stran toho, kde se nacházela peněženka M. H. a platební karta A. Ch. Namítl také, že nebylo ověřeno vydání některých karet, a především, že žádným důkazem nebylo prokázáno, že by právě on zpřístupnil kartu společnosti T. D. s.r.o. nezjištěné osobě, která následně provedla výběry z bankomatu.
7. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl nesprávné právní posouzení jeho jednání jako zločinu loupeže. Podle jeho názoru skutková věta spojuje pohrůžku násilím vůči M. H. pouze s požadavkem na vrácení zálohy ve výši 500 000 Kč a vůči A. Ch. s požadavkem na vydání mobilního telefonu, nikoli se zmocněním se ostatních věcí. Ve vztahu k záloze přitom zdůraznil, že ji původně uhradil bezhotovostně a její neprostavěná část měla být podle podepsaných listin vrácena převodem na jeho účet, a to ve lhůtě 7 dnů. Pohrůžka bezprostředního násilí za této situace nemohla být naplněna a jeho jednání nesměřovalo ke zmocnění se cizí hmotné věci. S těmito námitkami se však odvolací soud nevypořádal, byť mají z hlediska právní kvalifikace skutku jako trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku zásadní význam. Za vnitřně rozporné považoval rovněž odůvodnění soudu prvního stupně, který na jedné straně dovodil jeho úmysl zmocnit se vozidla, telefonů a dalších věcí poškozených, na druhé straně však za prioritní cíl jeho jednání označil získání zaplacené zálohy zpět.
8. Ve vztahu k přečinu podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku dovolatel namítl absenci úmyslu. Nebylo podle něj prokázáno, že věděl o platebních kartách v peněžence, ani že by některou z nich vědomě zpřístupnil jiné osobě. Za nedostatečný považoval závěr soudu prvního stupně, že musel být srozuměn s tím, že se v odcizené peněžence může nacházet platební karta. Současně namítl porušení § 176 odst. 2 tr. ř., neboť údaj o zpřístupnění karty společnosti T. D. s.r.o. nezjištěné osobě a následných výběrech byl podle něj do popisu skutku doplněn až v obžalobě, ačkoli pro takové jednání nebylo zahájeno trestní stíhání. Nešlo tak podle něj o pouhé upřesnění popisu skutku, jak tvrdí nižší soudy, nýbrž o nepřípustné rozšíření skutku.
9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný spatřoval v neúplnosti výroku o vině. Namítl, že skutková věta ve vztahu k požadavku na vrácení zálohy výslovně nevyjadřuje znak bezprostřednosti pohrůžky násilím a z jejího popisu nelze zjistit, z jakých konkrétních okolností měl tento znak vyplývat. Podle něj přitom takovou vadu rozhodnutí nelze zhojit jeho odůvodněním.
10. Konečně dovolatel uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť jeho odvolání bylo zamítnuto, přestože řízení předcházející napadenému usnesení bylo podle jeho názoru zatíženo vadami odpovídajícími dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř.
11. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů a navazující rozhodnutí zrušil a Okresnímu soudu Praha-východ přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
12. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyšší státní zástupkyni k případnému vyjádření. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého práva a reagoval na předložené dovolání. Po stručném shrnutí argumentace dovolatele zkonstatoval, že obviněný v zásadě opakuje námitky uplatňované již v předcházejícím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně vypořádaly. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce připustil, že s určitou mírou tolerance lze pod jeho první alternativu podřadit tvrzení o rozporu skutkových zjištění s výpovědí obviněného a pod druhou alternativu námitku procesní nepoužitelnosti výpovědí policistů J. D. a J. T. Obě výhrady však považuje za zjevně neopodstatněné. Zdůraznil, že policisté nevypovídali o samotném skutkovém ději převzatém z podaných vysvětlení, nýbrž o fyzickém a psychickém stavu poškozených při jejich příchodu na policii. Skutkové závěry soudů pak podle něj mají dostatečnou oporu nejen ve výpovědích poškozených, ale i v dalších provedených důkazech, a to zejména ve výpovědi M. M. z přípravného řízení, údajích z registru dokladů, podepsaných listinách a bankovních údajích, přičemž soudy se jednotlivými rozpory zabývaly a přesvědčivě vysvětlily, proč je nepovažovaly za významné pro věrohodnost jejich výpovědí. K poukazu obviněného na původní zprošťující rozsudek pak připomněl, že tento byl odvolacím soudem zrušen pro vadný způsob hodnocení důkazů, zejména jejich izolované posuzování, aniž by přitom soud prvního stupně zavázal k určitému výsledku nového rozhodnutí.
13. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce označil za zavádějící tvrzení, že loupež byla založena pouze na pohrůžce směřující k vrácení zálohy a vydání telefonu. Ze skutkové věty podle něj vyplývá, že obviněný se v bezprostřední návaznosti na pohrůžky zmocnil rovněž dalších věcí poškozených. Za naplněný považoval i znak bezprostřednosti s ohledem na celkovou situaci na stavbě, uzamčení poškozeného M. H. ve stavební buňce, přítomnost několika zahraničních pracovníků obviněného na místě činu i skutečnost, že poškození se vůli obviněného podrobili a věci mu vydali. Za nesprávné označil rovněž východisko dovolatele, že předmětem loupeže může být pouze hmotná věc. Připustil přitom, že pokud by nátlak směřoval pouze k vrácení zálohy někdy v budoucnu, mohla by vyvstat otázka právního posouzení podle § 175 tr. zákoníku, zdůraznil však, že obviněný se v bezprostřední návaznosti na pohrůžku zmocnil dalších konkrétních věcí poškozených.Právní posouzení podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku je podle státního zástupce také správné. Podle něj se obviněný platebních karet zmocnil spolu s peněženkou M. H. a následné použití karty společnosti T. D. s.r.o. nezjištěnou osobou odůvodňuje závěr, že této osobě obviněný kartu zpřístupnil. Námitku porušení totožnosti skutku považuje státní zástupce za procesní, stojící mimo uplatněné dovolací důvody; věcně ji však nepovažuje za důvodnou, neboť doplnění údajů o následných výběrech podle něj pouze modifikovalo popis téhož skutku, při zachování alespoň částečné totožnosti jednání a následku.
14. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce uvedl, že dovolatel ve skutečnosti nenamítá chybějící ani neúplný výrok ve smyslu uvedeného ustanovení, ale nesouhlasí se způsobem formulace skutkové věty, což se s výše uvedeným dovolacím důvodem neslučuje. Navíc se jedná o námitku nedůvodnou, neboť znak bezprostřednosti je podle něj z popisu skutku dostatečně patrný. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. pak nemohl být naplněn, nebylo-li předcházející řízení zatíženo žádnou z dovolání tvrzených vad.
15. Státní zástupce nepřisvědčil ani tvrzenému porušení presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, neboť samotná existence protichůdných verzí skutkového děje neznamená povinnost rozhodnout ve prospěch obviněného, pokud soud po vyhodnocení všech důkazů důvodné pochybnosti nemá.
16. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a současně v souladu s § 265r odst. 1 tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
17. K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se následně obviněný vyjádřil replikou, v níž na podaném dovolání a jeho důvodech setrval. Předně odmítl závěr státního zástupce, že v dovolání pouze opakuje námitky, s nimiž se soudy nižších stupňů již dostatečně vypořádaly. Poukázal zejména na výhradu směřující proti způsobu, jakým odvolací soud přezkoumal hodnocení důkazů soudem prvního stupně, která podle něj již z povahy věci nemohla být uplatněna před vydáním napadeného usnesení.
18. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný znovu zpochybnil věrohodnost obou poškozených a dostatečnost důvodů, pro které soud prvního stupně změnil své původní hodnocení jejich výpovědí. V reakci na vyjádření státního zástupce namítl, že výpovědi poškozených se nemohou vzájemně podporovat ohledně jednání, kterému byl vždy přítomen pouze jeden z nich, a že fyzické či psychické rozpoložení poškozených pozorované policisty samo o sobě neprokazuje, že se stali obětí trestné činnosti. Na námitce procesní nepoužitelnosti výpovědí policistů J. D. a J. T. setrval a nově v reakci na státního zástupce zdůraznil, že tito svědci podle obsahu rozsudku nejen popisovali vlastní vjemy, ale vyjadřovali se rovněž k věrohodnosti poškozených a k tomu, zda se jimi popisovaná událost mohla stát. Nesouhlasil ani s dalšími podpůrnými argumenty státního zástupce, podle něhož M. M. potvrdil uzamčení M. H. v kontejneru, a že tvrzení poškozených podporují rovněž údaje o následném vydání nových dokladů a obsah podepsaných listin. Podle obviněného tyto důkazy totiž nevypovídají o okolnostech, za nichž k pozbytí dokladů či podpisu listin došlo.
19. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný setrval na námitkách proti právnímu posouzení skutku jako zločinu loupeže. Zdůraznil, že pro naplnění tohoto trestného činu není rozhodná pouze časová návaznost mezi pohrůžkou a následným zmocněním se věcí, ale především to, zda byla pohrůžka činěna právě v úmyslu zmocnit se těchto věcí. Ve vztahu ke znaku bezprostřednosti pak namítl, že tento vyjadřuje okamžik, kdy má být násilí použito pro případ, že se poškozený nepodrobí vůli pachatele, nikoli okamžik, kdy po pohrůžce došlo ke zmocnění se věci. Nesouhlasil ani s významem, který státní zástupce přikládal místu činu a přítomnosti dalších pracovníků na stavbě. Nadále rovněž tvrdil, že jednání směřující k budoucímu vrácení bezhotovostně poskytnuté zálohy nenaplňuje znak zmocnění se cizí věci.
20. K přečinu podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku obviněný namítl, že závěr státního zástupce o zpřístupnění platební karty nezjištěné osobě sice může představovat jednu z logicky myslitelných variant, nikoli však variantu jedinou, a úmyslné zavinění takového jednání proto podle něj nebylo prokázáno. Ve vztahu k totožnosti skutku zdůraznil, že opatření platebního prostředku sobě a jeho zpřístupnění jiné osobě představují dvě odlišné formy jednání podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a že právě jednání spočívající ve zpřístupnění platební karty jiné osobě bylo podle něj do popisu skutku doplněno až následně. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. setrval na stanovisku, že samotná skutková věta dostatečně nevyjadřuje znak bezprostřednosti hrozícího násilí, a dovolací důvod podle písm. m) nadále odvozoval z tvrzených vad předcházejícího řízení.
III.Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší
soud jako soud dovolací (§ 265c tr
. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
22. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení dovolacího přezkumu napadeného rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. ř.
24. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) a m) tr. ř.
25. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn za situace, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
27. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř.
29. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
30. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.Důvodnost dovolání
31.
Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadl usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, přičemž z jeho argumentace je zřejmé, že obsahově brojí rovněž proti rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání opřel o důvody podle
§ 265b odst. 1 písm. g)
,
h)
,
l)
a
m) tr. ř.
, přičemž uplatňuje námitky
skutkové
,
právní
a
procesní
. Ačkoli dovolatel formálně napadl výrok o vině, výrok o trestu i výrok o náhradě škody, konkrétní dovolací argumentaci soustředil toliko proti výroku o vině.
32. Dovolací argumentaci obviněného lze zjednodušeně shrnout tak, že soudy podle něj učinily rozhodná skutková zjištění v rozporu s provedenými důkazy, zejména když nesprávně uvěřily výpovědím poškozených navzdory rozporům v jejich výpovědích a dalším okolnostem zpochybňujícím jejich věrohodnost, přičemž současně vycházely z procesně nepoužitelných výpovědí policistů. Podle dovolatele pak nejsou při soudy zjištěném skutkovém stavu naplněny zákonné znaky obou posuzovaných trestných činů, když ve skutkové větě jednak není dostatečně vyjádřen znak bezprostřednosti pohrůžky násilím a jednak v části skutkové věty týkající se platební karty došlo k porušení pravidel o totožnosti skutku. Z těchto vad pak dovolatel odvozuje i naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
33. Dovolací soud úvodem konstatuje, že obsahem dovolání obviněného jsou převážně námitky, které uplatňoval již v řízení před nalézacím soudem, zopakoval je v řízení před soudem odvolacím a soudy obou stupňů se již v odůvodnění svých rozhodnutí s námitkami obviněného dostatečným způsobem vypořádaly. Již z tohoto důvodu je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002 , nebo ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023 ). Argumentace obviněného však není opodstatněná ani po věcné stránce. Uvedené se přirozeně netýká těch výhrad, které reagují přímo na způsob, jakým odvolací soud odůvodnil napadené usnesení, zejména námitky dovolatele proti rozsahu jím provedeného přezkumu hodnocení důkazů. Ani této námitce však nelze z důvodů uvedených níže přisvědčit.
34. Nejvyšší soud pro úplnost předně dodává, že replika obviněného byla podána až po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání. V této souvislosti musí Nejvyšší soud zmínit ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř., podle kterého lze po dobu této lhůty měnit rozsah, v němž jerozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání; k jejich pozdější změně proto nelze přihlížet. V nyní posuzovaném případě však obviněný v podstatných částech repliky rozsah ani důvody svého dovolání nemění, nýbrž setrvává na již včas uplatněných námitkách, dále jerozvádí nebo reaguje na argumentaci obsaženou ve vyjádření státního zástupce. Nejvyšší soud proto k replice přihlédl v tomto rozsahu jako k doplnění argumentace k již řádně uplatněným dovolacím námitkám.
35. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal druhým odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021 ).
36. Konfrontuje-li Nejvyšší soud dovolací argumentaci obviněného se shora uvedenými východisky, musí ve vztahu k první alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatovat, že jeho výhrady nepřekračují meze prosté polemiky se způsobem hodnocení provedených důkazů. Nejvyšší soud přitom nepřehlédl, že ve vztahu k oběma poškozeným existovaly okolnosti, které vyžadovaly zvýšenou obezřetnost při hodnocení jejich výpovědí. Z hlediska jejich obecné věrohodnosti šlo zejména o jejich trestní minulost a další osobní poměry, u A. Ch. rovněž o jeho psychiatrické léčení a dřívější užívání návykových látek. Specifickou věrohodnost jejich výpovědí pak bylo třeba posuzovat s ohledem na dílčí rozpory mezi jejich jednotlivými výpověďmi i mezi výpověďmi navzájem, jakož i telefonický rozhovor A. Ch. s obhájcem obviněného. Soud prvního stupně však žádnou z těchto okolností nepominul. Osobní poměry poškozených podrobně zjistil v bodech 24. a 25. svého rozsudku a rozpory v jejich výpovědích, psychický stav A. Ch. i zmíněný telefonický rozhovor výslovně hodnotil v bodech 29. a 30. Také vysvětlil, proč přes uvedené okolnosti považoval jejich výpovědi v rozhodných částech za věrohodné. O obezřetnosti jeho postupu ostatně svědčí i to, že tam, kde dokazování potřebnou míru jistoty neposkytovalo, skutkový děj upravil ve prospěch obviněného a z popisu skutku vypustil mimo jiné přítomnost další osoby v kontejneru a poškození mobilního telefonu M. H. Odvolací soud se následně otázkou věrohodnosti poškozených znovu zabýval zejména v bodě 29. svého usnesení a s hodnocením soudu prvního stupně se ztotožnil.
37. Závěr soudů o věrohodnosti rozhodných částí výpovědí poškozených měl navíc oporu i v dalších provedených důkazech. Výpovědi obou poškozených se v základním rámci skutkového děje vzájemně doplňovaly a v rozhodných skutečnostech si podstatně neodporovaly a jejich tvrzení byla podporována dalšími důkazy. Soud prvního stupně přitom výpověď M. M. z přípravného řízení vyhodnotil jako důkaz podporující závěr o uzamčení M. H. v kontejneru, výpisy z registru dokladů pak dokládaly následné obstarávání nových osobních dokladů poškozenými, obsah listin potvrzoval existenci dokumentů podepsaných M. H. a bankovní údaje prokazovaly výběry z platební karty společnosti T. D. s.r.o. ještě téhož dne. Sám obviněný navíc nepopíral uskutečnění jednání s M. H., ponechání vozidla a dalších věcí na stavbě ani to, že dal pokyn k odjezdu s vozidlem poškozených. Podrobně se těmito okolnostmi zabýval soud prvního stupně zejména v bodech 28. až 31. svého rozsudku a odvolací soud v bodech 17. až 29. svého usnesení. Ani poukaz dovolatele na původní zprošťující rozsudek nesvědčí o svévolné změně hodnocení důkazů. Odvolací soud tento rozsudek zrušil proto, že soud prvního stupně důkazy nehodnotil v jejich vzájemném souhrnu a některé zjištěné skutečnosti opomenul, aniž by mu současně přikázal, k jakému výsledku má po novém hodnocení dospět. Po vrácení věci pak soud prvního stupně dokazování doplnil a nově je vyhodnotil jako celek (srov. body 15. až 19. usnesení odvolacího soudu). Za takové důkazní situace nelze dovodit ani porušení presumpce neviny či zásady in dubio pro reo. Samotná existence dvou protichůdných verzí skutkového děje nevyvolává povinnost rozhodnout ve prospěch obviněného, jestliže soudy po řádném vyhodnocení všech důkazů důvodné pochybnosti o rozhodných skutkových okolnostech nemají. Na uvedeném závěru nic nemění ani výhrada obviněného, že odvolací soud rezignoval na přezkum způsobu hodnocení důkazů. Z bodů 19. až 29. napadeného usnesení je naopak zřejmé, že hodnocení důkazů i skutkové závěry soudu prvního stupně konkrétně přezkoumal a zabýval se rovněž jednotlivými výhradami obviněného proti věrohodnosti poškozených a dalším provedeným důkazům. Dovolatel tak z odůvodnění odvolacího soudu vytrhává pouze dílčí obecnou formulaci, která neodpovídá rozsahu jím skutečně provedeného přezkumu.
38. Důvodná není ani námitka, podle níž jsou výpovědi policistů J. D. a J. T. jako celek procesně nepoužitelnými důkazy. Obviněnému je nicméně třeba přisvědčit potud, že při hodnocení jejich výpovědí je nutné důsledně rozlišovat jednotlivé skutečnosti, o nichž vypovídali. Jak přiměřeně vyplývá ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. Tpjn 300/2019 , obsah trestního oznámení, resp. skutečnosti v něm tvrzené, nelze použít jako důkaz pravdivosti takových tvrzení, nýbrž je třeba je dokazovat procesními postupy stanovenými trestním řádem. Stejně tak nelze prostřednictvím následného výslechu policisty obcházet omezení použitelnosti vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř. a nahrazovat jím výpověď osoby, která vysvětlení podala. Pokud tedy J. D. a J. T. při svých výsleších reprodukovali, co jim poškození sdělili o samotném průběhu skutku, nemohly být takové části jejich výpovědí podkladem pro závěr, že se událost odehrála právě popisovaným způsobem. Důkazní význam nelze přiznat ani jejich vlastním úsudkům o tom, zda poškození podle jejich dojmu hovořili pravdu či zda se jimi popisovaná událost mohla stát, neboť hodnocení věrohodnosti provedených důkazů náleží soudu.
39. Uvedené však nečiní výpovědi těchto svědků procesně nepoužitelnými v celém jejich rozsahu. J. D. a J. T. mohli jako svědci vypovídat o skutečnostech, které při bezprostředním kontaktu s poškozenými sami smyslově vnímali, tedy zejména o době a způsobu jejich příchodu na policejní služebnu, jejich fyzickém stavu, únavě, zpocení či celkovém rozpoložení. Takové vlastní poznatky policistů se vztahují k okolnostem následujícím bezprostředně po posuzovaném ději a jako podpůrný důkaz je lze hodnotit spolu s ostatními důkazy. Rozhodná skutková zjištění o samotném průběhu činu přitom soudy nezaložily na reprodukci vysvětlení poškozených ani na subjektivním úsudku policistů o jejich pravdivosti. Výpovědi J. D. a J. T. měly pouze podpůrný význam při hodnocení celkového důkazního souboru. Námitka, že soudy založily rozhodná skutková zjištění na procesně nepoužitelných důkazech ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., proto důvodná není.
40. Zjevný rozpor pak nelze dovodit ani z námitek týkajících se platebních karet. Soud prvního stupně si byl vědom nejasností ohledně toho, zda měl M. H. svou peněženku původně u sebe nebo ve vozidle, a tuto část jeho výpovědi výslovně hodnotil v bodě 29. svého rozsudku. Závěr, že se obviněný zmocnil celé peněženky M. H. a s ní i platebních karet, však založil na souhrnu výpovědí M. H., A. Ch. a J. Š., zatímco následné výběry z karty společnosti T. D. s.r.o. byly objektivně potvrzeny bankovními údaji (srov. bod 31. rozsudku soudu prvního stupně). Ani skutečnost, že dovolatel zpochybňuje přesné místo, na němž se nacházela karta A. Ch., nemůže založit zjevný rozpor rozhodného skutkového zjištění o neoprávněném opatření platebního prostředku, je-li již samostatně prokázáno, že se zmocnil peněženky M. H. obsahující další platební karty. Stejně tak absence přímého důkazu o předání karty společnosti T. D. s.r.o. konkrétní nezjištěné osobě nevylučuje zjištění dané okolnosti s využitím důkazu nepřímého; soudy vyšly ze zjištění, že se této karty nejprve zmocnil obviněný, a ještě téhož dne byla použita nezjištěnou osobou k výběrům hotovosti. Dané skutkové zjištění tedy není bez racionálního důkazního podkladu. Pozdější výběry přitom nejsou podmínkou dokonání jednání spočívajícího již v neoprávněném opatření platebního prostředku, nýbrž další okolností navazující na jeho předchozí získání. Ani výhrada, že nebylo samostatně ověřeno vydání všech ve skutkové větě uvedených platebních karet, nemůže zpochybnit rozhodné skutkové zjištění určující právní kvalifikaci podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Existence a následné neoprávněné použití karty společnosti T. D. s.r.o. byly objektivně doloženy bankovními údaji a závěr o jejím předchozím získání spolu s peněženkou M. H. soud prvního stupně opřel rovněž o svědecké výpovědi (srov. bod 31. jeho rozsudku).
41. Pokud pak obviněný v úvodním vymezení dovolacího důvodu odkázal také na neprovedení navrhovaných podstatných důkazů, v konkrétní dovolací argumentaci žádný takový navržený a soudy nedůvodně neprovedený důkaz neoznačil.
42. Nad rámec již uvedeného Nejvyšší soud dodává, že podle jeho názoru nižší soudy realizovaly dokazování odpovídající požadavkům § 2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy pak tyto soudy hodnotily způsobem odpovídajícím požadavku § 2 odst. 6 tr. ř. S podstatnou částínámitek obsažených v dovolání obviněného se přitom již Okresní soud Praha-východ v odůvodnění svého rozsudku vypořádal. Odvolací soud pak rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal a uzavřel, že se s argumentací a závěry nalézacího soudu co do výroku o vině ztotožňuje. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tak odpovídá požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. a odůvodnění usnesení soudu odvolacího pak odpovídá požadavkům § 134 odst. 2 tr. ř.
43. Pokud pak obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ten je naplněn v případech, pokud dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že citovaný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. V rámci tohoto dovolacího důvodu je skutkový stav hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva [ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. § 265b (Důvody dovolání). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3164].
44. Dovolateli lze přisvědčit potud, že pouhá časová návaznost mezi vyslovením pohrůžky a následným zmocněním se věci sama o sobě ještě neprokazuje, že pachatel pohrůžku učinil právě v úmyslu zmocnit se této věci. Takto izolovaně však popis skutku vystavěn není. Popis skutku je třeba vnímat jako celek a v jeho časové a logické návaznosti. Obviněný nejprve M. H. uzamkl ve stavebním kontejneru a pod pohrůžkou fyzického násilí vyjádřenou slovy „zda to chce po dobrém, nebo po zlém“ po něm požadoval vrácení zálohy a sebral mu mobilní telefon. Následně M. H. v kontejneru uzamkl zvenčí, přistoupil k A. Ch., jemuž obdobně vyhrožoval fyzickým násilím, a v bezprostřední návaznosti se zmocnil klíčů, dokladů, platební karty A. Ch. a peněženky M. H. s jejím obsahem. Poté A. Ch. pod další výslovnou pohrůžkou, že mu něco udělá, přiměl rovněž k vydání jeho mobilního telefonu. Věci poškozeným následně odmítl vrátit a oba ze staveniště odešli pěšky. Nejde tedy pouze o nahodilou časovou souslednost pohrůžek a odebrání věcí, nýbrž o jeden souvislý děj, z jehož konkrétních okolností soudy dovodily, že nátlak vůči poškozeným sloužil rovněž k překonání jejich odporu proti zmocnění se uvedených věcí. Ten dostatečně vyjadřuje, že pohrůžky nebyly pouze prostředkem kdosažení budoucího vrácení zálohy, ale provázely a umožnily též bezprostřední zmocnění sekonkrétních cizích věcí. Shodně ostatně právní význam zjištěného jednání vyložil soudprvního stupně v bodech 32. až 34. svého rozsudku a odvolací soud zejména v bodech 29., 30. a 34. svého usnesení.
45. Ani dovolatelovo kategorické východisko, že předmětem zmocnění při loupeži může být pouze věc hmotná, není přesné. Trestněprávní pojem věci se neomezuje jen na věci hmotné, ale za věc jsou považovány mimo jiné i peněžní prostředky na bankovním účtu nebo kryptoměny (např. bitcoiny) [ŠÁMAL, Pavel. § 205 (Krádež). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2538–2580]. Současně je však v nyní projednávané věci třeba odlišit takové peněžní prostředky od pohledávky na vrácení neprostavěné části zálohy. Listin y, na něž dovolatel odkazuje, předpokládaly budoucí splnění povinnosti vrátit část zálohy bezhotovostním převodem ve lhůtě sedmi dnů; nejde tedy bez dalšího o tutéž situaci jako při bezprostředním zmocnění se konkrétních peněžních prostředků na účtu. Nejvyšší soud nicméně nemusí otázku, zda by tato část jednání sama o sobě naplnila všechny znaky zločinu loupeže, v nynější věci definitivně řešit. Jak již bylo uvedeno, obviněný se v bezprostřední návaznosti na pohrůžky násilím zmocnil řady konkrétních cizích věcí poškozených a již tím naplnil znak jednání v úmyslu zmocnit se cizí věci ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku.
46. Z téhož důvodu nemůže právní posouzení skutku zvrátit ani argumentace sedmidenní lhůtou k vrácení zálohy. Je pravdou, že pohrůžka bezprostředního násilí ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku předpokládá hrozbu násilím, které bude uskutečněno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele, a že směřuje-li takové donucení pouze k tomu, aby poškozený vydal věc někdy v budoucnu, může jít o vydírání podle § 175 tr. zákoníku. Uvedené rozlišení však v posuzované věci dopadá nanejvýš na tu část skutkového děje, která se týká budoucího vrácení zálohy a podpisu příslušných listin. Nijak nezpochybňuje zjištění, že obviněný současně pohrůžkou bezprostředního násilí působil na poškozené a přímo na místě se zmocnil jejich telefonů, peněženky, dokladů, klíčů a dalších věcí. Právě takový charakter totiž měly pohrůžky popsané ve skutkové větě. Ve vztahu k A. Ch. je podmíněnost okamžitého násilí vyjádřena zcela výslovně požadavkem, aby obviněnému „okamžitě navalil telefon, nebo mu něco udělá“. Rovněž obecnější výrok „zda to chce po dobrém, nebo po zlém“ nebyl podle skutkových zjištění pronášen izolovaně, ale v situaci aktuálního nátlaku vůči poškozeným, z nichž M. H. byl uzamčen v kontejneru a byly mu odnímány jeho věci. Pro závěr o bezprostřednosti tedy není rozhodná národnost ani samotná přítomnost dalších pracovníků na stavbě, na něž poukázal státní zástupce, ale konkrétní obsah pohrůžek a okolnosti, za nichž byly vůči poškozeným použity. Ostatní okolnosti týkající se vrácení zálohy a podepsaných listin přitom nejsou ve skutkové větě nadbytečné; objasňují motiv a celkový kontext jednání obviněného, aniž by každá z nich musela sama představovat samostatný znak skutkové podstaty zločinu loupeže. Nelze proto spatřovat vnitřní rozpor ani v tom, že soud prvního stupně na jedné straně označil vrácení zálohy za prioritní cíl obviněného a na druhé straně dovodil jeho úmysl zmocnit se vozidla a dalších věcí jako prostředku k dosažení tohoto cíle. Jde o dvě navzájem slučitelné roviny jeho jednání – sledovaný konečný cíl a bezprostřední prostředek, který k němu zvolil.
47. Neobstojí ani námitka absence úmyslného zavinění ve vztahu k přečinu podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Při jejím posouzení je třeba vycházet ze skutkového závěru soudů, podle něhož se obviněný úmyslně zmocnil celé peněženky M. H., v níž se nacházely rovněž platební karty. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. 15 Tz 81/2023 Tz 81/2023, zdůraznil, že pro naplnění § 234 odst. 1 tr. zákoníku není třeba, aby pachatel platební kartu opatřoval s cílem následně ji použít jako platební prostředek. U odcizení peněženky lze za běžných okolností dovodit alespoň eventuální úmysl i ve vztahu k platební kartě v ní uložené, vždy však s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci. V nyní projednávaném případě nešlo o nahodilé zmocnění se neurčitého předmětu, nýbrž o úmyslné odnětí celé peněženky s hotovostí, osobními doklady a dalšími věcmi. Za těchto okolností závěr o nejméně eventuálním úmyslu obviněného ve vztahu k platebním kartám v peněžence nelze považovat za pouhé ničím nepodložené konstatování notoriety. Následné použití karty společnosti T. D. s.r.o. ještě téhož dne k výběrům hotovosti pak není podmínkou dokonání přečinu, pokud jde o znak této skutkové podstaty „opatření“, ale představuje další okolnost podporující závěr o následném nakládání s takto získaným platebním prostředkem. Jestliže přitom byla jedna z takto získaných karet ještě téhož dne použita nezjištěnou osobou, zatímco podle skutkových zjištění byla předtím v dispozici obviněného, má rovněž závěr o jejím zpřístupnění této osobě racionální skutkový podklad.
48. Výhrada s procesní povahou, že doplněním údaje o následných výběrech z platební karty došlo k porušení totožnosti skutku a § 176 odst. 2 tr. ř., sama o sobě neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani některé ze tří alternativ dovolacího důvodu podle písm. g). Protože však dovolatel tvrdí, že uvedené procesní pochybení mělo přímý dopad do právního posouzení jednání podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud považuje za vhodné poznamenat, že ani věcně není tato námitka důvodná. Trestní stíhání se vede pro skutek jako událost ve vnějším světě, nikoli pro jeho neměnný slovní popis. Totožnost skutku proto nevyžaduje naprostou shodu jeho popisu v usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobě a rozsudku. Totožnost skutku je zachována, zůstává-li zachována alespoň totožnost jednání nebo následku, případně jejich podstatná část. Z bodu 35. rozsudku soudu prvního stupně přitom plyne, že obviněný byl od počátku stíhán rovněž pro přečin podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a údaj o následných výběrech byl doplněn poté, co byl zjištěn v průběhu přípravného řízení. Samotné opatření platebních karet však bylo podle skutkových zjištění dokonáno již jejich získáním spolu s peněženkou; údaj o pozdějším použití jedné znich proto pouze doplnil popis téhož skutkového děje, nikoli nový samostatný skutek. Natom nic nemění ani poukaz dovolatele v replice, že zákonný znak spočívající v opatření platebního prostředku sobě a jeho zpřístupnění jinému představují dvě alternativní formy jednání podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Totožnost skutku se neposuzuje podle toho, zda se v průběhu řízení změnilo či rozšířilo vyjádření jednotlivých alternativních znaků právní kvalifikace, ale podle zachování totožnosti historického jednání a jeho následku. Sama skutečnost, že později zjištěná okolnost současně umožnila vyjádřit ve výroku další alternativní formu jednání téže skutkové podstaty, proto ještě neznamená, že šlo o nový skutek. Jak ostatně plyne z bodu 35. rozsudku soudu prvního stupně, obviněný byl odzahájení trestního stíhání stíhán pro získání týchž platebních karet v rámci téhož jednání vůči poškozeným a údaj o následném použití jedné z nich byl doplněn na podkladě dalších zjištění učiněných v přípravném řízení.
49. Dovolatel neuspěje ani s výhradou formálně podřazenou pod § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Uvedený dovolací důvod dopadá na situace, kdy v rozhodnutí některý výrok jako celek chybí nebo je neúplný v tom smyslu, že postrádá některou zákonem vyžadovanou podstatnou náležitost. Obviněný nenamítá, že by některý výrok v rozhodnutí zcela chyběl; za neúplnost výroku označuje skutečnost, že skutková věta podle něj dostatečně nevyjadřuje znak bezprostřednosti pohrůžky násilím. Taková argumentace se s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1písm. l) míjí, avšak podle svého skutečného obsahu představuje námitku podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h). Ani z tohoto hlediska však není důvodná. Skutková věta totiž neobsahuje pouze izolovanou formulaci „zda to chce po dobrém, nebo po zlém“, nýbrž popisuje konkrétní okolnosti, za nichž byla pohrůžka vůči poškozeným použita. U M. H. její obsah zasazuje do situace, kdy jej obviněný uzamkl ve stavebním kontejneru a odebral mu telefon, zatímco u A. Ch. je následná pohrůžka konkretizována slovy, aby mu „okamžitě navalil telefon, nebo mu něco udělá“. Právě z těchto skutkových okolností je patrné, že hrozící násilí mělo následovat ihnedpro případ, že se poškození vůli obviněného nepodrobí. Znak bezprostřednosti je tak ve skutkovém popisu vyjádřen dostatečně a soudy jej v odůvodnění pouze právně vyhodnotily, nikoli dodatečně doplnily.
50. Pokud jde konečně o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ten bylo v projednávané věci třeba posuzovat v jeho druhé alternativě, neboť odvolání obviněného bylo odvolacím soudem podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Jeho naplnění je však v této variantě podmíněno tím, že byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí skutečně dán některý z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jak plyne ze shora uvedeného, žádná z takových vad v předcházejícím řízení shledána nebyla, a proto nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
51. Lze tedy uzavřít, že námitky obviněného směřující proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním zčásti materiálně nenaplnily dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v další části byly zjevně neopodstatněné. Stejně tak byly zjevně neopodstatněné jeho hmotněprávní námitky uplatněné podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., zatímco výhrada formálně podřazená pod písm. l) jeho zákonnému vymezení neodpovídala a neobstála ani při posouzení podle svého skutečného obsahu. Naplněn pak nebyl ani návazný dovolací důvod podle písm. m).
V.Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
52.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy jako zjevně neopodstatněné.
53. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 9. 2026
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu