Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
15 C 164/2026-21
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Hendrichovou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného
pro 18 742 Kč s přísl.
takto:
I. Řízení se zastavuje, co do částky 7 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % z této částky od 5. 1. 2026 do zaplacení.
II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 742 Kč a zákonného úroku z prodlení výši 11,5 % z částky 11 742 Kč od 5. 1. 2026 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna doplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech soudní poplatek za žalobu ve výši 137 Kč, a to na účet č. 3703-226341/0710, variabilní symbol 1511016426, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Řízení se zastavuje, co do částky 7 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % z této částky od 5. 1. 2026 do zaplacení.II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 742 Kč a zákonného úroku z prodlení výši 11,5 % z částky 11 742 Kč od 5. 1. 2026 do zaplacení, se zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.IV. Žalobkyně je povinna doplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech soudní poplatek za žalobu ve výši 137 Kč, a to na účet č. 3703-226341/0710, variabilní symbol 1511016426, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení 18 742 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. hodnota uzavřené dne 7. 1. 2025. Touto smlouvou právní předchůdce žalobkyně (právnická osoba, IČO IČO) poskytnul žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 17 900 Kč, žalovaný měl vrátit tento úvěr ve formě měsíčních splátek. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátky, proto došlo k zesplatnění celého úvěru. Žalovaná částka 18 742 Kč se skládá z nesplacené jistiny úvěru ve výši 11 991 Kč a smluvního úroku ve výši 6 751 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2025 na žalobkyni.
2. Podáním ze dne 9. 9. 2026 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 7 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % z této částky od 5. 1. 2026 do zaplacení. Soud v navrhovaném rozsahu řízení podle § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský osudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve výroku I. rozsudku zastavil. Předmětem řízení zůstala pouze jistina úvěru ve výši 11 742 Kč. V podání žalobkyně současně uvedla, že žalovaný zaplatil na úvěrovou smlouvu částku v celkové výši 23 621 Kč.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal pasivní.
4. Podle § 115a o. s. ř., soud rozhodl bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaný se k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání nevyjádřil. Současně byl poučen, že se má v takovém případě za to, že jeho souhlas byl dán.
5. Soud provedl k důkazu listinné důkazy předložené toliko žalobkyní, a to smlouvu o úvěru č. hodnota, obchodní podmínky, výpisy z běžného účtu, smlouvu o postoupení pohledávek včetně seznamu pohledávek, oznámení o postoupení pohledávek, předžalobní upomínku včetně potvrzení o podání,
6. na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:
A) Smlouvou o úvěru ze dne 7. 1. 2025 č. hodnota má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru KIMBI. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, v níž byl žalovaný oprávněn čerpat peněžní prostředky až do výše 12 000 Kč. Úroková sazba za poskytnutí úvěru činila 150 %, RPSN činila 331,30 %. Načerpané peněžní prostředky byl žalovaný povinen splácet v měsíčních splátkách, v nichž byla zahrnuta jednak část jistiny a jednak část úroku. jistinu měla povinnost splatit nejpozději při ukončení smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního úroku, při prodlení i k zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny. Pro případ prodlení se splácením byl právní předchůdce žalobkyně oprávněn od smlouvy odstoupit a prohlásit úvěr za splatný. Součástí smlouvy byly obchodní podmínky právního předchůdce.
B) Z výpisů z běžného účtu má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému dne 7. 1. 2025 částku 12 000 Kč, dne 15. 3. 2025 částku 1 400 Kč, dne 15. 5. 2025 částku 600 Kč, dne 9. 7. 2025 částku 1 800 Kč a dne 1. 9. 2025 částku 1 300 Kč a 800 Kč. Peněžní prostředky byly žalovanému poskytnuty bezhotovostním převodem na účet č. 1832017029/3030 uvedený ve smlouvě.
C) Dopisem ze dne 4. 1. 2026 byl žalovaný upozorněn právním předchůdcem žalobce na poslední možnost dohody na úhradě dluhu, který k tomuto dni činil celkem 18 948 Kč (z toho jistina činila 11 991 Kč).
C) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2025 a seznamu pohledávek má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni. Oznámením o postoupení pohledávky ze dne 18. 3. 2026 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně oznámil postoupení pohledávek žalovanému.
C) Předžalobní upomínkou ze dne 18. 3. 2026 včetně potvrzení o podání zásilky má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.
právnická osoba) Žalovaný před podáním žaloby uhradil částku v celkové výši 23 621 Kč, kdy částka 12 909 Kč byla započtena na jistinu a částka 10 712 Kč na příslušenství.
8. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru.
Posouzení úvěruschopnosti
9. V daném případě právní předchůdce žalobkyně (právnická osoba, IČO IČO) neposuzoval řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů).
10. Žalobkyně k výzvě soudu doplnila svá tvrzení týkající se úvěruschopnosti žalovaného jen tak, že právní předchůdce vycházel před poskytnutím úvěru z tvrzení žalovaného, že není v prodlení se splácením dluhů vůči jakékoliv třetí osobě, nenachází se v exekuci a ani v insolvenci či v tíživé finanční situaci. Byl přitom lustrován veřejně dostupnými databázemi (ISIR, CEE, CRKI, EUCB). Listinnými doklady k prokázání ověření úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně nedisponuje.
11. Ze shora uvedeného je zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně (právnická osoba, IČO IČO) neposuzoval řádně úvěruschopnost žalovaného, neboť neprovedl porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele (žalovaného), získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, tedy podkladů vystavených třetími osobami, odlišnými od spotřebitele; lustrace veřejně dostupných databází je v tomto směru nedostatečná. Příjmovou ani výdajovou stránku žalovaného právní předchůdce nikterak neporovnával, natož pak ověřoval, a proto je shora citovaná smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.
Neplatnost pro rozpor s dobrými mravy
12. Soud dále posuzoval spotřebitelskou smlouvu podle právní úpravy ochrany spotřebitele, představované ustanoveními § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)]. Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)]“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí judikaturu obecných soudů a Ústavního soudu. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.
13. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle smlouvy činí 331,30 %. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvu tzv. „take it or leave“, t.j. žalovaná vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností. Z jednotlivých ujednání smlouvy je zřejmé, že jsou natolik provázaná, že není možné uvažovat o jejich oddělenosti.
14. Jelikož žalovaný nenamítal žádná jiná nepřiměřená ujednání (zneužívající klauzule), soud se jinými nepřiměřenými ujednáními nezabýval.
15. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je nedůvodný. Žalobkyni by nepochybně náleželo právo na vrácení jistiny, neboť podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 o. z.). Žalovanému se na základě smlouvy dostalo plnění ve výši 17 900 Kč, na tento dluh žalovaný podle tvrzení samotné žalobkyně zaplatil částku 23 621 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nemá kromě jistiny na ostatní plnění z titulu neplatné smlouvy nárok (smluvní úrok), není pochyb o tom, že žalovaný jistinu úvěru v průběhu trvání smluvního vztahu žalobkyni zaplatil (17 900 Kč – 23 621 Kč), dokonce tuto přeplatil. Žalobkyni tak nelze nárok přiznat, neboť splněním dluhu její pohledávka zanikla a v části týkající se smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení byla její žaloba nedůvodná pro absolutní neplatnost úvěrové smlouvy.
16. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v řízení zcela úspěšný, avšak podle obsahu spisu mu žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.
17. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 137 Kč dle položky č. 2, bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Karlových Varech. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.