Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
6 C 67/2026-14
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní Mgr. Ing. Evou Otáhalovou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného
o zaplacení částky částka s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně od 1. 7. 2025 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba o zaplacení částky 8 012,50 Kč se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 615,92 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně od 1. 7. 2025 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba o zaplacení částky 8 012,50 Kč se zamítá.III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 615,92 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení celkové částky 20 512,50 Kč sestávající z nezaplacené částky úvěru ve výši 12 500 Kč, smluvního úroku 3 750 Kč, nákladů na vymáhání v souvislosti s upomínkami o zaplacení v celkové výši 1 100 Kč a smluvní pokuty 3 162,50 Kč, to vše z titulu smlouvy o úvěru č. hodnota uzavřené účastníky řízení dne 31. 5. 2025. Žalovaný nedostál svým smluvním povinnostem, když v určené lhůtě dlužnou částku neuhradil. Předžalobní výzvou žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, žalovaný však ke dni podání žaloby nezaplatil ničeho.
2. Vzhledem k předloženým listinám a souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřil, soud proto rozhodoval na základě obsahu spisu.
3. Na základě žalobkyní předložených listin, a to úvěrové smlouvy č. hodnota z 31. 5. 2025 ve spojení s rámcovou smlouvou o úvěru ze dne 31. 5. 2025 a formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, potvrzení o provedené platbě na účet žalovaného, výzvy žalobkyně ze dne 20. 7. 2025 a předžalobní výzvy ze dne 26. 2. 2025 včetně dokladu o jejím odeslaní má soud za prokázané, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 31. 5. 2025 rámcovou smlouvu o úvěru a smlouvu o spotřebitelském úvěru č. hodnota, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 12 500 Kč. Součástí smluvních ujednání byl závazek žalované zaplatit žalobkyni v souvislosti s poskytnutím finančních prostředků úrok v kapitalizované výši 3 750 Kč a v případě prodlení náklady na upomínání, tj. poplatek za 1. upomínku 520 Kč a druhou 580 Kč. Celkovou částku 16 250 Kč měl žalovaný zaplatit žalobkyni do 30. 6. 2025. Úrok byl sjednán ve výši 1 % denně, tj. 365 % ročně, roční procentní sazba nákladů činila 2 334 % ročně. V případě prodlení s plněním měl žalovaný dále zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Částka 12 500 Kč byla poukázána na účet žalovaného dne 31. 5. 2026. Žalovaný však svoji povinnost zaplatit dluh žalobkyni ve smluvené lhůtě splatnosti nesplnil. Výzvou ze dne 26. 2. 2026 byl žalovaný žalobkyní upomínán o zaplacení dluhu a zároveň upozorněn na možnost jeho soudního vymáhání.
4. Právně byla věc hodnocena dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdy podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle ust. § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.
5. S ohledem na citovaná zákonná ustanovení se soud v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci měl dle předložené smlouvy o úvěru žalovaný vrátit namísto poskytnuté částky 12 500 Kč žalobkyni částku 16 250 Kč do 30. 6. 2025, tedy jistinu a sjednaný úrok s úrokovou sazbou ve výši 1 % denně (365 % ročně), RPSN činila 2 334 %. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „NS“), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále v něm NS odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen „ÚS“) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato judikatura se dále prohlubovala a např. v nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 ÚS dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022-69 ze dne 12. 4. 2022) za to, že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“
6. V dané věci byl žalovaný dle smluvních ujednání povinen v bezprostřední souvislosti s poskytnutím úvěru zaplatit žalobkyni částku úroku ve výši 3 750 Kč, tedy byla dohodnuta zcela zjevně nemravná úroková sazba ve výši 365 % ročně a RPSN činila 2 334 %. Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období květen 2025 přitom pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu činila v průměru 8,16 % ročně, tedy smluvená výše přesahuje 44 násobek obvyklé hodnoty. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ustanovení § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. Podle výše uvedené judikatury NS, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí Ústavního soudu uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv týkajících se poskytnutí peněžních prostředků (např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci) nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci. Jednotlivá ujednání dané smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků by žalobkyně peněžní prostředky žalovanému nepůjčila, tedy neplatná je celá spotřebitelská smlouva o úvěru. Její ustanovení ve svém souhrnu zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.
7. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen za předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo. Žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, žalobkyně poskytla žalovanému částku úvěru 12 500 Kč a žalovaný neuhradil žalobkyni ničeho. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaný vydat své bezdůvodné obohacení žalobkyni, neboť tato má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.), a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 12 500 Kč, která jí byla přiznána výrokem I. Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z této dlužné jistiny. Výrokem II. byl pak zamítnut žalobkyní požadovaný úrok z úvěru ve výši 3 750 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 1 100 Kč a dále i smluvní pokutu 3 162,50 Kč, a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.
8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, která nárokovala žalobou celkovou částku 20 512,50 Kč, a jež byla tedy v řízení pouze částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 615,92 Kč, přičemž tato částka představuje 21,88 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 60,94 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 39,06 %). Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 15 662,50 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu (převzetí a příprava, výzva a žaloba) ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím Okresního soudu v Táboře.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.