Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

19 Ad 5/2026 - 51

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou ve věci

žalobců: a) A. P., narozený dne X

bytem X

b) A-Z Inc. s.r.o., IČO 24203351

sídlem Slovenská 955/7, 120 00 Praha 2

proti

žalované: Česká správa sociálního zabezpečení

sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5

o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 5. 2026, č. j. 10000/2827520/26/351/KK

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobci se žalobou domáhali zrušení rozhodnutí žalované ze dne 15. 5. 2026, č. j. 10000/2827520/26/351/KK (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), zamítnuto odvolání žalobců a potvrzeno rozhodnutí Územní správy sociálního zabezpečení pro hlavní město Prahu a Středočeský kraj, Pražská správa sociálního zabezpečení (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 16. 2. 2026, č. j. 42013/1644600/25/013/110/Cuk (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán I. stupně podle bodu 1 a , o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), rozhodl tak, že účast na pojištění žalobce a) u žalobce b) v období od 26. 2. 2024 do 13. 11. 2024 na druh činnosti „první pracovní poměr“ nevznikla.

II. Žalobní body

3. Žalobci nejprve stručně shrnuli skutkový stav. Uvedli, že žalobce a) uzavřel dne 26. 2. 2024 s žalobcem b) pracovní smlouvu na pracovní pozici obchodně-technického manažera (dále jen „pracovní smlouva“), ale správní orgány i přesto dovodily, že žalobci a) nevznikla v období od 26. 2. 2024 do 13. 11. 2024 účast na nemocenském pojištění. Tento závěr žalovaná dle jejich názoru založila zejména na údajném splývání pracovní činnosti žalobce a) s funkcí jednatele žalobce b), nedoložení postupu při střetu zájmů, údajné účelovosti pracovního vztahu, výši sjednané mzdy, údajném nedostatku vztahu nadřízenosti a podřízenosti a podezření, že žalobce a) vykonával práci v době dočasné pracovní neschopnosti. Žalobci s tímto postupem nesouhlasili, neboť měli za to, že správní orgány vycházely z neúplně zjištěného skutkového stavu, selektivního hodnocení podkladů, nepřiměřených závěrů z nepřímých indicií a nesprávného právního posouzení věci.

4. Žalobci namítli, že žalovaná nesprávně posoudila skutečný obsah práce žalobce a), když dovodila, že jeho práce spadala do obchodního vedení společnosti a kryla se s výkonem funkce jednatele. Rozhodující dle jejich názoru totiž musí být skutečný obsah práce, nikoli formální pojmenování pozice. Obsahem práce žalobce a) přitom byly zejména „činnosti související s instalacemi, modernizacemi, konfigurací a servisem technických systémů“. Žalovaná v rozhodnutí sama popisuje činnost žalobce jako odbornou technickou, provozní a servisní práci, její závěr o tom, že se mělo jednat o výkon obchodního vedení, je tak vnitřně rozporný.

5. Žalovaná dále poukázala na podezření, že žalobce a) vykonával práci i v době pracovní neschopnosti, což dovodila zejména z účetních a bankovních podkladů žalobce b) a pokračující obchodní činnosti společnosti. Žalobci mají za to, že v této otázce žalovaná nepřípustně směšuje obchodní činnost právnické osoby s osobním výkonem práce určité fyzické osoby, když tyto podklady ve skutečnosti pouze zachycují finanční a obchodní činnosti žalobce b), nikoli bez dalšího skutečný výkon práce žalobce a). Žalovaná nepředložila žádný konkrétní individuální důkaz vztahující se přímo k žalobci a), z něhož by vyplývalo, že v době dočasné pracovní neschopnosti osobně vykonával práci.

6. Žalobci namítli neúplné a selektivní hodnocení důkazů žalovanou, když z existence dlouhodobého obchodního vztahu mezi žalobci dovodila závěr, že pracovní smlouva nebyla potřebná a musela být účelová. Žalovaná navíc vyhodnotila podklady o spolupráci žalobce b) se společností TECHart systems s.r.o., IČO: 26172615 (dále jen „společnost TECHart“) pouze v neprospěch žalobců, aniž by se zabývala tím, že tyto podklady současně potvrzují reálnou podnikatelskou činnost žalobce b). Z existence vzájemné spolupráce již před uzavřením pracovní smlouvy mezi žalobci dovozovala účelovost tohoto závazku. Žalovaná se navíc nevypořádala přesvědčivě s tvrzením společnosti TECHart, že žalobce a) v období od 26. 2. 2024 do 1. 3. 2024 vykonával činnost a od 4. 3. 2024 byl omluven z důvodu nemoci.

7. Žalovaná v napadeném rozhodnutí dále poukazovala na neexistující vztah nadřízenosti a podřízenosti mezi žalobci, v důsledku čehož nedošlo k naplnění znaků závislé práce. Žalobce a) přitom vykonával technickou činnost v rámci zakázkového plnění žalobce b) na základě organizovaného zakázkového procesu společnosti TECHart, jejíž projektový manažer rozesílal pracovní plány a koordinoval zakázkový proces. Žalobci tvrdili, že žalovaná měla hodnotit skutečný způsob organizace, zadávání a kontroly pracovních úkolů, nikoliv vycházet pouze z personálního propojení jednatele a zaměstnance.

8. Žalobci dále rozporovali závěr o neplatnosti pracovní smlouvy mezi žalobci mimo jiné z důvodu nedoložení postupu při střetu zájmů žalobce a). Žalobci připustili, že uzavření pracovní smlouvy mezi společností a jejím jednatelem vyvolává otázku postupu podle zákona o obchodních korporacích, ale tvrdili, že tato skutečnost sama o sobě neprokazuje, že žalobce a) pracovní činnost fakticky nevykonával nebo že by pracovní vztah byl simulovaný. Bylo třeba odlišit samotný obchodněprávní vztah mezi žalobci a splnění podmínek účasti na nemocenském pojištění. Závěr žalované o vadě při uzavření smlouvy a současně neexistenci faktického výkonu práce, účelovosti vztahu a zneužití práva nepovažovali za dostatečně prokázaný. Žalovaná z uvedeného navíc dovodila nicotnost této pracovní smlouvy, ale tento svůj závěr nevysvětluje, a napadené rozhodnutí je tak dle žalobců v této části nepřezkoumatelné pro nejasnost právní kvalifikace a nedostatek konkrétního odůvodnění.

9. Žalobci považovali srovnání výše mzdy žalobce a) s pracovním inzerátem společnosti TECHart za nepřiměřené. Tvrdili, že v daném případě jde o jiný subjekt, jiné časové období, jinou pracovní pozici, jiné zakázkové podmínky a jiný rozsah odpovědnosti. Takové srovnání nebylo dle jejich názoru důkazem fiktivnosti ani účelovosti pracovního poměru. Dále uvedli, že závěr žalované o zneužití práva není dostatečně podložen. Domnívali se, že takto závažný závěr musí vycházet z konkrétních, vzájemně provázaných a přesvědčivých důkazů a že nestačí souhrn okolností, které mohou vyvolávat pochybnosti, ale samy o sobě neprokazují simulaci pracovního poměru. Žalovaná poukazovala na krátký časový odstup mezi uzavřením pracovní smlouvy a vznikem dočasné pracovní neschopnosti, na nezaložení účetních uzávěrek žalobce b) od roku 2019, existenci nedoplatků na pojistném a nepřihlášení k zákonnému pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání podle , kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. Tyto skutečnosti samy o sobě dle žalobců neprokazují účelovost. Nezaložení účetních uzávěrek není důkazem o neexistenci ekonomické činnosti a nedoplatek na pojistném nedokazuje, že nebyla vyplácena mzda. Žalobce b) aktivně řešil uvedený nedoplatek prostřednictvím splátkového kalendáře a následně jej zcela uhradil. Současně nepřihlášení k zákonnému pojištění odpovědnosti není způsobilé prokázat simulaci pracovního poměru.

10. Žalobci měli za to, že se žalovaná nevypořádala dostatečně s významem jednotlivých předložených podkladů, zejména s plány práce KT9 a KT10, potvrzením společnosti TECHart a s listinami dokládajícími technickou povahu činnosti žalobce a) před vznikem pracovní neschopnosti. Konstatovali, že závěr žalované není náležitě odůvodněn a z předložených dokumentů si přebírá pouze okolnosti, které považuje za podpůrné pro svou hypotézu účelovosti, zatímco jejich význam svědčící ve prospěch žalobců pomíjí nebo bagatelizuje. Rovněž poukázali na skutečnost, že rámcová smlouva ze dne 7. 8. 2020 byla nesprávně označena jako faktura, což vyvolává pochybnosti, zda žalovaná všechny předložené podklady skutečně řádně rozlišila a hodnotila.

11. Závěrem žalobci navrhli provést následující důkazy: (i) správní spis žalované, (ii) rozhodnutí žalované (iii), prvostupňové rozhodnutí, (iv) pracovní smlouva ze dne 26. 2. 2024, (v) plán práce KT9 – aktualizace 3 ze dne 23. 2. 2024, (vi) plán práce KT10 – aktualizace 2 ze dne 29. 2. 2024, (vii) plán práce KT10 – aktualizace 3 ze dne 3. 3. 2024, (viii) rámcová smlouva uzavřená se společností TECHart, (ix) potvrzení společnosti TECHart, (x) písemné vyjádření společnosti TECHart založené ve správním spise a (xi) mzdové a výplatní podklady založené ve správním spise.

III. Vyjádření žalované

12. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že žalobci v podstatě opakují svá tvrzení z odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Konstatovala, že se s nimi v napadeném rozhodnutí již dostatečně vypořádala a v plném rozsahu na něj odkázala.

13. Žalovaná zdůraznila, že v odvolacím řízení nebylo sporu, zda žalobce a) pracovní činnost vykonával. Sporným bodem však zůstala skutečnost, zda předložená pracovní smlouva je či není existujícím právním jednáním, které platně založilo pojistný poměr ve smyslu zákona o nemocenském pojištění. Žalovaná zejména argumentovala tím, že předmětná pracovní smlouva nebyla způsobilým právním titulem pro vznik pracovního poměru zakládajícího účast na nemocenském pojištění, a to z důvodu, že byla uzavřena v rozporu s právní úpravou výkonu funkce statutárního orgánu, jelikož vymezení pracovní pozice jako „obchodně-technický manažer“ směřovalo do oblasti obchodního vedení společnosti, které náleží jednateli. Dalším důvodem bylo porušení pravidel střetu zájmů podle , o obchodních společnostech a družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZOK“). Měla za to, že žalobce a) jako jednatel žalobce b) uzavřel pracovní smlouvu se sebou samým, aniž by doložil splnění informační povinnosti vůči jediné společnici společnosti podle ZOK, čímž nebyly splněny podmínky pro platné uzavření smlouvy. Dodala, že se pracovněprávní vztahy řídí , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), a musí být bez výjimky naplněny znaky závislé práce. V posuzovaném případě základní znak závislé práce, kterým je vztah podřízenosti zaměstnance vůči zaměstnavateli, dle jejího názoru absentoval zcela, proto pracovní poměr nemohl platně vzniknout. Tento závěr opírala o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. -35.

14. Žalobci vztah podřízenosti a nadřízenosti žalobce a) vztahovali ke společnosti TECHart. Taková argumentace však vyvolává otázku, zda se tedy nejedná o zastřený pracovní poměr ve prospěch této společnosti. Tomuto závěru nasvědčovaly dle žalované doložené plány práce a výkaz práce, podle kterých na zakázkách společnosti TECHart činnost vykonával osobně žalobce a), jménem této společnosti a v určené pracovní době, přičemž svůj pracovní výkon včetně přestávek i přejezdů mezi zakázkami podrobně evidoval v systému této společnosti. Z tohoto důvodu považovala žalovaná za relevantní porovnání sjednané mzdy v pracovní smlouvě se mzdou technika, který nabízel pracovní inzerát společnosti TECHart.

15. Žalovaná v napadeném rozhodnutí připustila, že žalobce vykonával práci elektrotechnika, ale tvrdila, že se nejednalo o sjednaný druh práce, totiž obchodně-technického manažera, a proto ji nelze považovat za práci vykonávanou žalobcem a) na základě pracovní smlouvy. Žalobci nevysvětlili, proč došlo ke sjednání smlouvy na danou pozici, i přesto, že skutečná náplň práce byla odlišná. Žalobci zároveň neobjasnili, proč po několika letech, kdy byla tato práce vykonávaná na základě smlouvy o dílo, došlo těsně před vznikem dočasné pracovní neschopnosti žalobce a) k této smluvní změně. Žalovaná navíc dodala, že z lékařských zpráv vyplývá, že žalobce a) trpěl zdravotními obtížemi dlouhodobě. V reakci na možné porušení režimu dočasně práce neschopného žalobce a) dodala, že žalobci neobjasnili, prostřednictvím kterých osob byla v průběhu pracovní neschopnosti žalobce a) zajišťována následně fakturovaná práce.

16. Žalovaná hodnotila zmíněnou časovou souvislost v komplexu indicií nasvědčujících účelovému jednání ze strany žalobců. Rozhodnutí není založeno pouze na jediné okolnosti, ale na souhrnu navzájem provázaných skutečností. Žalobce a) sice práci vykonával, avšak na základě uzavřené pracovní smlouvy, která nebyla způsobilá založit pracovní poměr. Náplň činnosti sjednaného druhu práce obsahově splývala s činnostmi, které se týkají obchodního vedení firmy, pracovní smlouva byla uzavřena v rozporu s pravidly o střetu zájmů, pracovně-právní vztah mezi žalobci postrádal základní znaky závislé práce, sjednaný druh práce v pracovní smlouvě se neshodoval s fakticky vykonávanou pracovní činností žalobce a) pro jinou společnost. Mezi žalobci platně nevznikl pracovněprávní vztah, který by mohl založit účast žalobce a) na nemocenském pojištění dle zákona o nemocenském pojištění.

IV. Replika žalobců

17. Vyjádření žalované podle názoru žalobců v replice ze dne 28. 9. 2026 nevyvrací žalobní námitky, žalovaná naopak potvrzuje, že již nezpochybňuje, že žalobce fakticky vykonával konkrétní pracovní činnost. Spor tedy nestojí na tom, zda nějaká práce reálně proběhla, ale na právním posouzení, zda tato práce byla vykonávána v režimu pracovní smlouvy uzavřené mezi žalobci. Pokud žalovaná sama připouští, že žalobce fakticky vykonával konkrétní pracovní činnost, nelze bez dalšího udržet závěr o simulaci pracovního vztahu, absenci vůle pracovní smlouvu plnit nebo o fiktivnosti pracovního poměru. Spor se tím zužuje na právní posouzení, zda žalovaná správně vyhodnotila právní režim této práce. Právě v tomto posouzení však žalovaná podle žalobců postupuje formalisticky, spekulativně a bez dostatečného rozlišení jednotlivých právních otázek.

18. Označení „obchodně-technický manažer“ nelze vykládat izolovaně pouze podle slova „manažer“ a bez zohlednění technické složky této pozice. Žalovaná sama připouští, že žalobce fakticky vykonával práci elektrotechnika. Tato skutečnost však není v rozporu se sjednaným druhem práce, protože obchodně-technická pozice může zahrnovat technickou realizaci zakázek, instalace, konfigurace, servis, technickou koordinaci a komunikaci se zadavatelem. Stejně jako samotné označení „floor manager“ nečiní z úklidové práce řídící činnost, samotné označení „obchodně-technický manažer“ nečiní z technické zakázkové práce obchodní vedení společnosti. Rozhodující má být skutečný obsah práce, nikoliv formální označení pracovní pozice.

19. Žalovaná ve vyjádření uvádí, že argumentace žalobců může vyvolávat otázku, zda žalobce fakticky nevykonával závislou práci ve prospěch společnosti TECHart. Taková úvaha je pouze spekulativní. Nebyla předmětem napadeného rozhodnutí, nebyla samostatně dokazována a není podložena žádným konkrétním skutkovým zjištěním o existenci pracovněprávního vztahu mezi žalobcem a společností TECHart. Společnost TECHart byla obchodním partnerem žalobce b). Skutečnost, že obchodní partner v rámci zakázkového procesu stanovuje harmonogram, místa plnění, technické požadavky nebo způsob evidence provedených prací, je v dodavatelském vztahu obvyklá. Sama o sobě nezakládá pracovněprávní vztah mezi pracovníkem dodavatele a obchodním partnerem. Žalovaná tak nemůže nepodloženou hypotézou o možném vztahu k jiné společnosti nahrazovat důkazní závěr o tom, že žalobci nevznikla účast na nemocenském pojištění u žalobce b).

20. Žalovaná odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. -35. Žalobci nerozporují obecný závěr, že znaky závislé práce je nutné hodnotit věcně, nikoliv pouze formálně. Uvedený rozsudek však nemůže nahradit konkrétní skutkové posouzení v nynější věci. Obecný odkaz na judikaturu nepostačuje k závěru, že v nynější věci vztah nadřízenosti a podřízenosti absentoval zcela. Takový závěr musí vyplývat z konkrétních skutkových okolností nynější věci.

21. Žalobci nezpochybňují, že uzavření pracovní smlouvy mezi společností a jejím jednatelem mohlo vyvolávat otázku postupu podle pravidel o střetu zájmů. Tuto otázku žalovaná nesprávně zaměňuje za důkaz neexistence pracovního poměru, simulace pracovního vztahu a absence vůle smlouvu plnit. Případný nedostatek v korporačním postupu při řešení střetu zájmů sám o sobě neprokazuje, že pracovní smlouva nebyla uzavřena vážně, že žalobce a) práci nevykonával nebo že práce nebyla vykonávána ve prospěch žalobce b). Žalovaná nevysvětluje, proč by výkon reálné technické práce při zakázkovém plnění žalobce b) měl být proti zájmu této společnosti. Výkon technických zakázek pro obchodního partnera byl naopak činností způsobilou přinést žalobci b) hospodářský prospěch.

22. Žalovaná zdůrazňuje krátkou časovou souvislost mezi uzavřením pracovní smlouvy a vznikem dočasné pracovní neschopnosti žalobce a) a odkazuje na to, že žalobce měl mít zdravotní obtíže již před vznikem události. Taková úvaha je pouze indicií, nikoliv důkazem účelovosti pracovního vztahu. Samotná existence dřívějších zdravotních obtíží neznamená, že pracovní smlouva byla uzavřena účelově, že práce nebyla fakticky vykonávána nebo že žalobce a) neměl vůli pracovní vztah reálně plnit. Žalobce a) před vznikem první dočasné pracovní neschopnosti práci skutečně vykonával a po ukončení první dočasné pracovní neschopnosti se pokusil vrátit k běžnému pracovnímu režimu. Skutečnost, že žalobce a) po ukončení první pracovní neschopnosti pracovní poměr neukončil okamžitě, ale pokusil se do práce vrátit, nesvědčí o účelovém založení pracovního vztahu pouze za účelem čerpání dávek, naopak svědčí o vůli pracovní vztah reálně vykonávat.

23. Žalovaná uvádí, že žalobci nevysvětlili, prostřednictvím kterých osob byly v průběhu dočasné pracovní neschopnosti žalobce a) zajišťovány práce, které byly následně fakturovány. Žalobci k tomu uvádějí, že předmětem tohoto řízení není obecný audit obchodní činnosti žalobce b) ani obecné zkoumání veškeré její fakturace. Fakturace žalobce b) není totožná s osobním výkonem práce žalobce a). Stejně tak příjem společnosti není mzdou žalobce a). Skutečnost, že právnická osoba vystavila fakturu, přijala platbu, evidovala obchodní případ nebo pokračovala v obchodním vztahu, sama o sobě neprokazuje, že žalobce a) v době pracovní neschopnosti osobně vykonával práci. Pokud žalovaná z fakturace společnosti dovozuje osobní výkon práce žalobce a) během pracovní neschopnosti, musí tento závěr opřít o konkrétní skutková zjištění vztahující se přímo k žalobci, konkrétní práci, konkrétnímu dni a konkrétnímu místu výkonu práce. Takový důkaz však žalovaná neoznačuje. Nelze přenášet důkazní nedostatek žalované na žalobce tím, že žalovaná obecně poukáže na fakturaci právnické osoby a následně požaduje, aby žalobci zpětně vysvětlovali celou obchodní činnost společnosti v době pracovní neschopnosti žalobce.

24. Pokud žalovaná poukázala na další řízení vedená s žalobcem b) u Městského soudu v Praze (pod sp. zn. a ), tato okolnost sama o sobě v nyní projednávané věci nic neprokazuje. Každé řízení musí být posouzeno podle vlastního správního spisu, vlastního skutkového stavu a konkrétního napadeného rozhodnutí. Pouhá existence jiných soudních řízení není důkazem účelovosti pracovního vztahu žalobce, simulace pracovní smlouvy ani zneužití práva.

V. Obsah správního spisu

25. Dne 4. 3. 2024 byl správnímu orgánu I. stupně doručen dokument Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti I. díl – Hlášení OSSZ o vzniku dočasné pracovní neschopnosti, č. j. 10706745-2403040002, ve kterém je uvedeno, že žalobce a) byl od dne 4. 3. 2024 uznán práce neschopným. Dne 2. 4. 2024 podal žalobce a) tiskopis Příloha k žádosti o dávku, ve kterém uvedl pravděpodobnou výši příjmu zaměstnance 80 000 Kč. Dne 28. 8. 2024 byl správnímu orgánu doručen dokument Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti III. díl – Hlášení OSSZ o ukončení dočasné pracovní neschopnosti, č. j. 10706745-2403040002, na kterém bylo uvedeno, že žalobce a) je neschopen práce do 31. 8. 2024. Dne 13. 9. 2024 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti I. díl – Hlášení OSSZ o vzniku dočasné pracovní neschopnosti, č. j. 10367027-2409130001, ve kterém byl žalobce a) uznán práce neschopným od dne 13. 9. 2024. Dne 12. 11. 2024 byl správnímu orgánu I. stupně doručen dokument Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti III. díl – Hlášení OSSZ o ukončení dočasné pracovní neschopnosti, č. j. 10367027-2409130001, v němž byla uvedena pracovní neschopnost žalobce a) od 13. 9. 2024 do 12. 11. 2024. Dne 11. 12. 2024 byl žalobcem a) podán tiskopis Příloha k žádosti o dávku, ve kterém je uvedena pravděpodobná výše příjmu žalobce a) ve výši 80 000 Kč, započitatelný příjem za měsíce únor až srpen 2024 je nulový, vyloučené dny podle § 18 odst. 7 zákona o nemocenském pojištění jsou nulové. Dle dokumentu Oznámení o nástupu do zaměstnání (Skončení zaměstnání) ze dne 13. 11. 2024 žalobce a) nastoupil do zaměstnání dne 26. 2. 2024 a pracovní poměr skončil právě dne 13. 11. 2024, kód druhu zaměstnání je 1 a průměrný měsíční čistý výdělek je 68 941 Kč. Dle Přihlášky do registru zaměstnavatelů ze dne 26. 2. 2024 jsou vyplněny jen základní informace o zaměstnavateli (jako je název, sídlo, datum vzniku dne 26. 2. 2024), údaje o mzdové účtárně ani peněžní účty zaměstnavatele uvedené nejsou.

26. Dne 6. 11. 2025 zaslal správní orgán I. stupně žalobci a) a dne 7. 11. 2025 žalobci b) oznámení o zahájení správního řízení. Žalobci byli poučeni, že vznik, trvání a zánik účasti na nemocenském pojištění je sporný, s ohledem na minimální časový odstup mezi oznámeným nástupem do zaměstnání a vznikem sociální události. Žalobci měli doložit mj. pracovní smlouvy, výplatní pásky, sdělit informace, kdo předával výplatu mzdy, kdo řídil chod společnosti, popis vykonávané činnosti, kdo sjednal pracovní smlouvu, kdo přiděloval práci, označení svědků, jak byl nahrazen výkon pracovně neschopného zaměstnance, zápočtový list z předchozího zaměstnání, mzdové listy a evidence docházky, účetní závěrky, pokladní deník, vyjádření se k odvodu pojistného, sdělení obchodních partnerů, doložení aktivity zaměstnavatele v oboru činnosti. Žalobci byli poučeni podle zákona o nemocenském pojištění, zejména § 103 odst. 2, § 98 odst. 1, § 128 odst. 1 písm. b) a § 131 odst. 1 písm. m).

27. Ve spise je založena odpověď předsedy Společenství vlastníků jednotek Slovenská 955 ze dne 7. 5. 2025, podle které společenství jednotek žalobci b) žádné prostory nepronajímá a společnost nezná. Z odpovědi Kooperativy pojišťovny a.s., Vienna Insurance Group ze dne 12. 11. 2025 vyplývá, že žalobce b) není registrován z titulu zákonem stanoveného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání a že žalobce b) nepodal pojišťovně informaci o povinnosti platit pojistné za zaměstnance. Dle odpovědi Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky ze dne 13. 11. 2025 žalobce a) byl v období od 26. 2. 2024 do 13. 11. 2024 hlášen k platbám pojistného u žalobce b).

28. Dne 14. 11. 2025 se žalobce b) vyjádřil k oznámení o zahájení správního řízení. Uvedl, že s žalobcem a) uzavřel pracovní smlouvu na pozici obchodně technický manažer, přičemž pracovní náplní byla „obchodní a technická činnost spočívající ve vyhledávání obchodních příležitostí, zprostředkování spolupráce mezi dodavateli a odběrateli, komunikace s partnery, přípravě nabídek a zajišťování technického dozoru nad realizacemi zakázek v oblasti IT a datových technologií.“ Dodal, že pracovní smlouva byla uzavřena mezi žalobcem b), zastoupeným žalobcem a), a žalobcem a) jakožto zaměstnancem. Činnosti spojené se mzdovou agendou zajišťuje externě paní X, mezi společností a paní účetní není uzavřena žádná smlouva, všechny doklady jsou evidovány. Dále sdělil, že sídlo společnosti má formu virtuální kanceláře sloužící pouze pro administrativní účely. Žalobce a) vykonával práci od 26. 2. 2024 do 4. 3. 2024, kdy mu byla vystavena pracovní neschopenka z důvodu závažného onemocnění. Po dobu jeho pracovní neschopnosti nebyla jeho pozice nahrazena jinou osobou, jelikož šlo o odbornou činnost úzce spjatou s jeho osobní kvalifikací. Společnost po tuto dobu pozastavila rozvoj nových obchodních aktivit, avšak pokračovala v již dříve navázané spolupráci s existujícími obchodními partnery a zajišťovala základní administrativní a účetní činnost. Po ukončení druhé pracovní neschopnosti žalobce a) pracovní poměr ukončil ze zdravotních důvodů. Hlavní činnost společnosti je vyhledávání obchodních příležitostí a zprostředkování spolupráce mezi dodavateli a odběrateli. Mzda byla vyplácena v hotovosti, na základě výdajových pokladních dokladů, které žalobce a) osobně přebíral a potvrzoval svým podpisem. Žalobce b) k prokázání rozhodných skutečností doložil výplatní pásky žalobce a), pracovní smlouvu, pokladní doklady a další pracovněprávní a účetní dokumenty. Podle výdajových dokladů byla žalobci a) vyplacena mzda 14 404 Kč za 2/2024, 25 100 Kč za 3/2024, 3 349 Kč za 11/2024 a 53 455 Kč za 9/2024. Podle výplatních pásek v 2/2024 žalobce a) za odpracované 4 dny (32 hod) obdržel hrubou mzdu 16 640 Kč (čistou 14 404 Kč), dobírka 14 404 Kč, za 3/2024 za odpracovaný 1 den (8 hod), nemoc 28 dní, čistá mzda 1 685 Kč, dávky 23 414 Kč, dobírka 25 100 Kč; za 4/2024 (nemoc 30 dní), 5/2024 (nemoc 31 dní), 6/2024 (nemoc 30 dní), 7/2024 (nemoc 31 dní) a 8/2024 (nemoc 31 dní) odpracováno 0 hod, dobírka 0 Kč; za 9/2024 odpracovaných 9 dní (72 hod), nemoc 18 dní, hrubá mzda 37 440, čistá mzda 30 041, dávky 23 414 Kč, dobírka 53 455 Kč; za 10/2024 odpracováno 0 hod, nemoc 31 dní, dobírka 0 Kč, za 11/2024 odpracovaný 1 den (8 hod), nemoc 12 dní, hrubá mzda 3 810 Kč, čistá mzda 3 349 Kč, dobírka 3 349 Kč. Podle pracovní smlouvy ze dne 26. 2. 2024 žalobce a) jako zaměstnanec a žalobce b) jako zaměstnavatel jednající žalobcem a) uzavřeli pracovní smlouvu s nástupem 26. 2. 2024, na pozici obchodně-technický manažer, s nástupní mzdou 80 000 Kč. Zaměstnanec je podle smlouvy povinen mj. se řídit pokyny zaměstnavatele. Zaměstnanec souhlasí s vysíláním na jednodenní služební cesty služebním osobním autem dle potřeb zaměstnavatele.

29. Téhož dne zaslal správnímu orgánu I. stupně své vyjádření i žalobce a), v němž doplnil vyjádření žalobce b) v tom, že předmětem pracovní náplně byla „odborná činnost v oblasti obchodu a technologií – vyhledávání obchodních příležitostí, komunikace s partnery, příprava nabídek, zprostředkování zakázek a technický dohled nad projekty v oboru IT a strukturované datové kabeláže“, jeho pracovní pozice neměla charakter výkonu funkce jednatele, ale představovala výkonnou a odbornou činnost podle pracovní smlouvy, která vyžadovala časté pracovní cesty, osobní jednání s klienty a koordinaci projektů v terénu. Dne 4. 3. 2024 byl uznán práce neschopným z důvodu závažného onemocnění štítné žlázy. Po stabilizaci zdravotního stavu se pokusil do práce vrátit, avšak potíže přetrvávaly a dne 13. 9. 2024 mu byla vystavena druhá pracovní neschopnost v návaznosti na zdravotní komplikace. Po jejím ukončení ze zdravotních důvodů pracovní poměr ukončil. Uvedl, že pracovní úkoly vykonával samostatně podle sjednané náplně práce, přičemž tyto činnosti vyplývaly z potřeb žalobce b) a probíhaly nezávisle na jeho výkonu funkce jednatele. Účetní agendu zpracovávala paní X. Před vznikem jeho pracovní neschopnosti dle svých slov aktivně vyhledával obchodní kontakty a připravoval podklady k plánovaným jednáním s partnery, přičemž po vzniku jeho pracovní neschopnosti se společnost soustředila pouze na administrativní činnost a pokračovala v udržování již dříve navázaných spoluprací. Ke svému vyjádření doplnil zejména lékařské zprávy dokládající jeho zdravotní stav. Podle zprávy ze dne 16. 9. 2024 žalobce měl zhruba před rokem epizodu s poruchou hybnosti pravostranných končetin. Podle zprávy ze dne 11. 11. 2024 v roce 2017 byla zjištěna makrocytová anemie, již tehdy vyšetřen v endokrinologické ambulanci, potvrzena diagnóza periferní hypotyreózy (tj. nedostatek hormonů štítné žlázy – pozn. soudu).

30. Dne 21. 11. 2025 finanční úřad potvrdil, že žalobce b) není registrován k dani z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a vyúčtování daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti podal pouze za zdaňovací období roku 2024, ve kterém vykázal daňovou povinnost ve výši 3 055 Kč, a jinak řádně neodváděl zálohy na daň z příjmu fyzických osob. Na osobním daňovém účtu daně z příjmu fyzických osob zároveň finanční úřad ke dni 19. 11. 2025 neevidoval nedoplatek. Daňová přiznání od roku 2012, od kdy byl žalobce b) registrován k dani z příjmu, do roku 2024 podal (s výjimkou roku 2019). Daňové povinnosti na dani z příjmu právnických osob žalobce b) vykázal pouze za roky 2016, 2021 a 2022, přičemž za roky 2016 a 2021 daň řádně uhradil, za rok 2022 byla uhrazena na základě exekučního řízení. Ke své odpovědi finanční úřad připojil kopii daňového přiznání žalobce b) za rok 2024, ve kterém deklaruje ztrátový hospodářský výsledek a nenulový roční úhrn čistého obratu. Poslední daňové přiznání k dani z přidané hodnoty podal žalobce b) za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 2014. Ke dni 19. 11. 2025 neevidoval finanční úřad proti žalobci b) žádný nedoplatek. Podle přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2024 výsledek hospodaření, resp. rozdíl mezi příjmy a výdaji, činil: - 2 088 Kč, základ daně tak činí: - 2 088 Kč, ostatní položky nevyplněny. Podle vyjádření PSSZ měl žalobce b) ke dni 28. 11. 2025 dluh na pojistném ve výši 37 248,75 Kč.

31. K výše popsaným podkladům se žalobce b) vyjádřil dne 4. 12. 2025, přičemž uvedl, že působí v oblasti technických a servisních prací na základě dlouhodobé rámcové spolupráce s jedním stabilním partnerem a zadané úkoly jsou pravidelné, soustavné a vyžadují fyzickou přítomnost pracovníka v terénu. Potřebný materiál, nástroje i služební automobil poskytuje partner, žalobce b) dodává profesionální pracovní výkon svého zaměstnance. Z tohoto důvodu mu nevznikají materiálové náklady a typické výdaje tvoří mzdy, telekomunikační služby, provozní a organizační náklady. Záznamy o pracovních úkonech jsou uváděny pouze v interních systémech smluvního partnera a záznamy o nich tak existují, ale on jimi nedisponuje. Dále sdělil, že pracovní činnost žalobce a) byla faktická a spočívala především v operativních technických zásazích, drobné diagnostice závad, zajištění provozu podpory v terénu a servisních výjezdech dle požadavků tohoto partnera. Doplnil, že dosavadní posouzení správním orgánem I. stupně bylo neúplné, protože neměl k dispozici některé dokumenty, které žalobce teprve přiložil k tomuto vyjádření, nesprávně vyvozoval závěry z absence administrativních výstupů a opíral se o domněnky místo skutečných důkazů.

32. Ke svému vyjádření doplnil čestné prohlášení žalobce a) o pracovní činnosti ze dne 4. 12. 2025, podle kterého „společnost vykonávala v rozhodném období skutečnou činnost, práce probíhala v terénu na základě dlouhodobé rámcové spolupráce, evidence zásahů je vedena výhradně v interním systému partnera, který podléhá obchodnímu tajemství, společnost nesprávně nevytváří vlastní protokoly, protože model spolupráce to nevyžaduje, firma hradila pouze provozní náklady odpovídající poskytované službě (mzdy, telekomunikace apod.)“. Ke svému vyjádření doplnil dále rámcovou smlouvu o dílo se smluvním partnerem (v anonymizované podobě) a anonymizované výpisy ze svého účtu.

33. Žalobce a) ve svém vyjádření ze dne 4. 12. 2025 zopakoval již tvrzené skutečnosti a navrhl, aby správní orgán I. stupně uznal, že práci skutečně vykonával, posoudil jeho účast na nemocenském pojištění jako vzniklou a nevycházel z domněnek o účelovosti, které nejsou podloženy žádnými důkazy.

34. Dne 17. 12. 2025 požádala žalovaná X, X a X o informaci, zda pracovaly s žalobcem a), a o sdělení všech rozhodných skutečností [neboť byly od 26. 2. 2024 vedeny jako pojištěnci u žalobce b)].

35. Dne 20. 12. 2025 ve své odpovědi X uvedla, že u žalobce b) pracovala brigádně (zajišťovala lehké pomocné práce) na základě domluvy s žalobcem a), nemá žádné informace ani podklady. X se vyjádřila dne 18. 12. 2025 a uvedla, že rovněž pracovala u žalobce b) jako brigádnice (zajišťovala lehké pomocné práce) na základě domluvy s žalobcem a), nemá žádné skutečnosti ani dokumenty, které by mohly přispět k objasnění věci. X na žádost nereagovala.

36. Dne 26. 1. 2026 poskytl správní orgán I. stupně žalobcům možnost se vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Žalobce b) dne 3. 2. 2026 zaslal své vyjádření, ve kterém uvedl, že se ve věci účasti na nemocenském pojištění žalobce a) již dříve písemně vyjádřil a doložil veškeré relevantní dokumenty a důkazní prostředky prokazující existenci a reálný výkon pracovního poměru. Obdobné sdělil ve svém vyjádření z téhož dne i žalobce a).

37. Správní orgán I. stupně následně vydal prvostupňové rozhodnutí, v němž dovodil, že účast na nemocenském pojištění žalobce a) u žalobce b) v období od 26. 2. 2024 do 13. 11. 2024 nevznikla. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán uvedl, že právní jednání směřující k uzavření pracovního poměru mezi žalobci je třeba považovat za nicotné, resp. zdánlivé, a to s ohledem na vadu vůle jednajícího žalobce b) a způsob, jakým bylo toto právní jednání učiněno. V této souvislosti odkázal na právní úpravu zastoupení smluvních stran obsaženou v a 2 ve spojení s , , ve znění pozdějších předpisů (dále též „“). Jelikož žalobce b) zastupoval při uzavření pracovní smlouvy se žalobcem a) právě žalobce a), uplatní se tak v daném případě nevyvratitelná právní domněnka rozporu v zájmu zastoupeného a zástupce, neboť žalobce a) jednal ve vlastní záležitosti, pročež nemůže platně žalobce b) zastoupit, konstruovat a projevit jeho vůli při takovém právním styku. Vzhledem k tomu, že zde chyběl jeden z klíčových pojmových znaků právního jednání, správní orgán I. stupně považoval takové jednání za zdánlivé. Dále dovodil, že pracovněprávní vztah neměl prvky závislé práce dle , tj. vztah nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, soustavnost výkonu práce jménem zaměstnavatele, výkon práce podle jeho pokynů a doktrinální sjednocující prvek, jímž je osobní a hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli. Domníval se totiž, že není reálně možné, aby žalobce a) na jedné straně tvořil jako statutární orgán žalobce b) jeho vůli a na straně druhé byl sám sobě podřízený a plnil pokyny, které si sám zadal, řídil svou práci, odevzdával ji do vlastních rukou a následně ji kontroloval. Správní orgán I. stupně dále náhledem do sbírky listin obchodního rejstříku zjistil, že od roku 2019, kdy došlo ke změně názvu společnosti, jejího sídla, jednatele a společníka nebyly založeny účetní výkazy, jak ukládá zákon, z čehož lze dovozovat, že od daného roku není společnost ekonomicky aktivní. Nedílným faktem je dle poskytnuté součinnosti pojišťovny Kooperativa pojišťovna a.s., Vienna Insurance Group, že zaměstnavatel není přihlášen k zákonnému pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, což představuje porušování zákonných povinností. Žalobce b) není registrován k dani z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti, ale ve vyúčtování této daně za rok 2024 udal částku 3 055 Kč a v podaném daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2024 deklaroval ztrátový hospodářský výsledek a nenulový roční úhrn čistého obratu. Taktéž měl ke dni 28. 11. 2025 závazek na pojistném v celkové výši 37 248,75 Kč. Vzhledem k tomu, že přehledy o výši pojistného podává s nulovou hodnotou, je nereálné, aby měl jednoho zaměstnance v pracovním poměru a s několika zaměstnanci sjednanou dohodu o provedení práce. Znamenalo by to totiž, že žalobce a) za práci vykonanou v pracovním poměru zřejmě nepobírá mzdu. Z dostupných podkladů měl správní orgán I. stupně pochyby, zda na straně žalobce b) bylo možné vykazovat ekonomickou aktivitu. Bylo podle něj otázkou, zda žalobce b) disponoval dostatečnou likviditou a zda by byl vůbec schopen vyplácet zaměstnancům sjednanou mzdu. Dále měl pochybnosti, zda žalobce b) skutečně někdy vykonával jakoukoli podnikatelskou činnost. V situaci, kdy žalobce b) neměl žádné zisky ani disponibilní finanční prostředky, se jevilo dle jeho názoru jako zcela iracionální uzavření závazku, ze kterého by žalobce b) byl povinen měsíčně vyplácet mzdu zaměstnancům, a k tomu související odvody, např. zaměstnanci žalobci a) sjednanou ve výši 80 000 Kč. V daném případě nebylo ze strany žalobců prokázáno, že práce byla skutečně vykonávána, neboť žádný z nich nepředložil věrohodné důkazy o činnosti ani o plnění konkrétních pracovních úkolů. Na základě provedeného šetření a ze všech výše uvedených důvodů vyvodil, že nedošlo k naplnění ustanovení zákona o nemocenském pojištění a účast na pojištění žalobci a) nevznikla. Správní orgán I. stupně též poukázal na velmi krátký časový úsek od nástupu do zaměstnání do vzniku dočasné pracovní neschopnosti, jednání žalobců nasvědčuje dosažení cíle dosáhnout podmínek pro účast na nemocenském pojištění, nešlo ve skutečnosti o soustavný výkon pracovní činnosti pro zaměstnavatele. Žalobci neuvedli žádné obchodní partnery či zákazníky, o nichž se zmiňují ve svých vyjádřeních, údajně z důvodu ochrany obchodního tajemství. Jako důkaz byla předložena pouze rámcová smlouva (nesprávně označená správním orgánem jako faktura – pozn. soudu) ze dne 7. 8. 2020, tedy v době, kdy žalobce b) ještě vůbec nebyl veden v registru zaměstnavatelů. Doložené výpisy z účtů, které by mohly prokazovat ekonomickou aktivitu společnosti, rovněž obsahují skryté informace o platbách, a nelze z nich tak posoudit skutečný výkon pracovní činnosti. Žalobci nepředložili důkazy o popisované pracovní činnosti (záznamy o jednání s klienty, objednávky služeb, zakázkové listy, smlouvy o dílo, faktury vystavené konkrétním odběratelům, kopie mailové komunikace se zákazníky, pracovní komunikaci s ostatními zaměstnanci), žalobce b) žádné obchodní partnery neuvedl.

38. Správní orgán I. stupně uzavřel, že nebylo prokázáno, kdo přiděloval práci zaměstnancům v době dočasné pracovní neschopnosti žalobce a), který je zároveň zaměstnancem, zaměstnavatelem a statutárním orgánem žalobce b). Dodal, že žalobci neunesli důkazní břemeno podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona o nemocenském pojištění, neboť k prokázání skutečného výkonu práce nepostačuje pouhá formalizovaná existence pracovního poměru, pracovní smlouva, mzdové listy, výplatní pásky či obecná tvrzení o vykonané práci bez konkrétních důkazů.

39. Proti prvostupňovému rozhodnutí podali žalobci dne 23. 2. 2026 odvolání.

40. Žalobce a) nesouhlasil s tím, že pracovní poměr nebyl reálně vykonáván a nebyly naplněny znaky závislé práce. Uvedl, že byl na základě plánu práce zpracovaného externím projektovým manažerem zařazen dne 23. 2. 2024 do výkonu práce (KT9) a dne 29. 2. 2024 do výkonu aktualizovaného plánu práce (KT10), „plán práce byl distribuován externím projektovým manažerem více technikům v rámci jednotného projektového řízení“, přičemž výkazy práce podle něj dokládaly běžný pracovní režim a konkrétní technické činnosti. Dále tvrdil, že od 1. 3. 2024 nemohl z důvodu zdravotních potíží vykonávat plánovanou práci a od 4. 3. 2024 byl uznán dočasně práce neschopným. Současně poukazoval na existenci organizační struktury společnosti, v jejímž rámci byly plány práce vytvářeny pro více techniků a rozesílány externím projektovým manažerem. Práce byla „plánována v rámci projektového harmonogramu, koordinována třetí osobou, evidována systémově, vykonávána osobně“. Rovněž namítl, že výkon funkce jednatele a výkon práce zaměstnance byly fakticky i obsahově odděleny. Funkce jednatele spočívala v obchodním vedení společnosti, zatímco pracovní činnost měla charakter odborné technické práce. Zdůrazňoval, že totožnost osoby jednatele a zaměstnance sama o sobě nevylučovala existenci pracovního poměru. Dále rozporoval nesprávnou identifikaci důkazu v odůvodnění rozhodnutí, neboť správní orgán označil dokument ze dne 7. 8. 2020 za fakturu, ačkoli šlo o rámcovou smlouvu. Odmítl také závěr o účelovém jednání a tvrdil, že předložené podklady prokazovaly plánovaný i skutečný výkon práce, následné zdravotní komplikace a vznik dočasné pracovní neschopnosti. Současně namítl, že správní orgán I. stupně důkazy nehodnotil ve vzájemných souvislostech a že rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, neboť dostatečně nevysvětlovalo, proč byly předložené důkazy považovány za nedostatečné.

41. Žalobce a) předložil plán práce KT9, ze kterého není zřejmé, kdo poslal mail s tímto plánem, ani jakých osob se týkal, většina údajů je začerněna, zřejmé je, že některé dny (26. 2. 2024, 27. 2. 2024, 28. 2. 2024, 29. 2. 2024 a 1. 3. 2024 měl určité činnost vykonávat žalobce a) (např. kontrola trezorů a „další servisy při cestě“, kontrola kabeláže…), dle plánu KT10 byl žalobce nemocný. Z výpisu z informačního systému Wisart (výkaz práce) plynou činnosti jako administrativa, vykládka a nakládka materiálu, přesuny a přejezdy dne 26. 2. 2024, 27. 2. 2024, 28. 2. 2024, 29. 2. 2024. Z tohoto systému plyne, že od 1. 3. 2024 do 10. 3. 2024 nebylo žalobcem a) odpracováno nic. Přiloženy byly i fotografie kabeláže.

42. Žalobce b) namítl, že prvostupňové rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení věci, vadném hodnocení důkazů, skutkových nepřesnostech a bylo nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění. Nesouhlasil se závěrem o nicotnosti pracovní smlouvy a tvrdil, že správní orgán I. stupně bez individuálního posouzení konkrétní situace vycházel z nesprávného předpokladu, že výkon funkce jednatele a výkon práce v pracovním poměru splýval. Sdělil, že náplní práce obchodně-technického manažera byla „operativní technická činnost, realizace konkrétních zakázek, servisní a instalační práce, příprava odborných podkladů a komunikace v rámci projektů“, tedy činnosti odlišné od obchodního vedení společnosti. Namítl rovněž, že byly naplněny znaky závislé práce, neboť práce byla vykonávána osobně, jménem zaměstnavatele, za mzdu, v rámci organizační struktury společnosti a na účet zaměstnavatele, který nesl ekonomické riziko. Dále rozporoval závěr, že nevykonával podnikatelskou činnost. Tvrdil, že ekonomická ztráta, nezaložení účetních závěrek do sbírky listin ani omezený rozsah činnosti samy o sobě neprokazovaly fiktivní podnikání ani simulaci pracovního poměru. Poukázal na nesprávnou identifikaci důkazu v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, kdy správní orgán I. stupně označil rámcovou smlouvu za anonymizovanou fakturu. Současně vysvětlil anonymizaci údajů v předložených dokumentech smluvní povinností mlčenlivosti a uváděl, že identita obchodního partnera nebyla pro posouzení vzniku účasti na nemocenském pojištění nezbytná. Dále argumentoval, že správní orgán I. stupně nevysvětlil, proč považoval předloženou pracovní smlouvu, mzdové doklady, účetní dokumentaci, rámcovou smlouvu, bankovní výpisy a další podklady za nedostatečné. Rovněž odmítl závěr o účelovosti jednání s tím, že takový závěr nebyl důkazně podložen. Uzavřel, že prvostupňové rozhodnutí postrádalo podrobný rozbor provedených důkazů a přesvědčivé odůvodnění.

43. Dne 7. 4. 2026 byl žalobce a) vyzván k doložení důkazů bez anonymizace, neboť v předložené podobě nebylo možné ověřit pravdivost dokládaných tvrzení, byl vyzván i k poskytnutí kontaktních údajů na externí firmu, resp. projektového manažera.

44. Dne 14. 4. 2026 byla založena rámcová smlouva ze dne 7. 8. 2020 se společností TECHart. Rámcová smlouva byla uzavřena mezi žalobcem b) jednajícím žalobcem a) a společností TECHart. Šlo o rámcovou smlouvu o dílo, jejímž předmětem se žalobce b) jako zhotovitel zavázal dle požadavků a potřeb objednatele vytvářet díla dle jednotlivých objednávek, v rozsahu, způsobem a ve lhůtách určených v jednotlivých objednávkách v systému WISart. Společnost TECHart jako objednatel se zavázala zaplatit sjednanou cenu na základě odsouhlaseného rozpočtu díla za řádně a včas vytvořené a dodané dílo. Zhotovitel do tří pracovních dnů potvrdí písemný požadavek objednatele, který obsahuje odkaz na rámcovou smlouvu, specifikaci díla, termín zahájení prací a převzetí díla a jeho cenu. Objednávky potvrzené oběma stranami představují dílčí smlouvy. Cena díla bude hrazena na základě faktur. Zhotovitel se zavazuje využívat vozový park objednavatele, služby mobilní sítě a mobilní telefony objednatele, logistického systému objednatele. Zhotovitel vyzve objednatele k předání a převzetí díla minimálně 1 pracovní den před termínem předání, dílo bude stvrzeno protokolárním předáním objednateli. Objednatel poskytne záruku na dílo 24 měsíců. Smlouvu lze měnit jen písemně.

45. Podle potvrzení ze dne 13. 4. 2026 žalobce a) jako pracovník žalobce b) vykonával podle rámcové smlouvy v období od 26. 2. 2024 do 1. 3. 2024 činnost pro TECHart, od 4. 3. 2024 byl z důvodu nemoci omluven, podepsáno X. Podle výpisu Úřadu práce ČR společnost TECHart poptávala technika elektro se mzdou 35 000 Kč měsíčně dne 18. 3. 2026. Přípisem ze dne 17. 4. 2026 byla společnost TECHart dotázána, zda spolupráce probíhala již od podpisu rámcové smlouvy dne 7. 8. 2020, kdy došlo poprvé k zahájení plnění ze smlouvy, zda se jednalo o pravidelnou spolupráci v jednotlivých letech, pokud ano, v jakém rozsahu (např. pravidelně 2x týdně, 3x měsíčně…), jaký byl podrobný rozsah spolupráce v průběhu celého roku 2024 [kolik dní žalobce a) vykonával práci na zakázkách v jednotlivých měsících], zda spolupráce dle rámcové smlouvy dosud trvá. Podle odpovědi společnosti TECHart ze dne 27. 4. 2026 spolupráce probíhala již od data podpisu rámcové smlouvy. Jedná se o pravidelnou spolupráci, která nadále trvá. Rozsah prací se v jednotlivých týdnech liší dle zadání plánu práce pro jednotlivé týdny.

46. Žalobcům byla dána možnost se seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí.

47. Žalovaná napadeným rozhodnutím odvolání zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Nejprve se zabývala platností předmětné pracovní smlouvy ze dne 26. 2. 2024 a došla k závěru, že pracovní smlouva ze dne 26. 2. 2024 byla založena na neplatném právním jednání, které nezaložilo pracovněprávní vztah, a tudíž ani účast na nemocenském pojištění ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění. Svůj závěr dovodila zejména z toho, že sjednaný druh práce „obchodně-technický manažer“ svou povahou směřuje do působnosti statutárního orgánu. Ačkoli žalobci popisovali náplň práce žalobce a) primárně jako manuální a technické činnosti, dle jejího názoru směřovala tato náplň práce primárně k činnostem, které souvisí s obchodním vedení společnosti. Konstatovala, že „[z] hlediska firemní struktury a odpovědnosti lze činnost manažera postavit naroveň činnosti ředitele. V registru povolání českého trhu práce, kterým je Národní soustava povolání, není pracovní pozice manažer sama o sobě uvedena jako samostatná profese, nicméně v části odborného směru management jsou vymezeny pozice ředitelské (https://nsp.cz/odborny-smer/management).“ V tomto kontextu žalovaná odkázala i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. .

48. Žalovaná dodala, že i pokud by odhlédla od svého předchozího závěru o neplatnosti pracovní smlouvy uzavřené na pozici obchodně-technický manažer, musela by konstatovat, že nebyly splněny ani zákonné podmínky pro platné uzavření pracovní smlouvy, které vyplývají ze ZOK. Pracovní smlouva totiž vznikla v rozporu s pravidly o střetu zájmů člena voleného orgánu obchodní korporace ve smyslu § 51 až § 58 ZOK. Žalobce a) přitom nedoložil, že splnil informační povinnost dle § 55 ZOK. Vzhledem k tomu, že žalobce a) nebyl v tomto případě oprávněn zastoupit žalobce b), je předmětná pracovní smlouva neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 15. 6. 2022, č. j. -35). Z tohoto důvodu nepovažovala dotčenou pracovní smlouvu za platný právní úkon, který zakládá vznik pracovního poměru.

49. Žalovaná se dále zabývala naplněním podmínek pro vznik faktického pracovního vztahu. Žalovaná po provedeném dokazování uzavřela, že fakticky prováděná práce spočívala zejména v odborných manuálních činnostech, nikoliv v činnostech řídících a manažerských. Z vyjádření obou účastníků řízení odvolací orgán dovodil, že spolupráce mezi oběma firmami započala až dne 26. 2. 2024. Vzhledem k tomu, že rámcová smlouva byla uzavřena již v roce 2020, odvolací orgán požádal společnost TECHart, aby objasnila průběh spolupráce dle této smlouvy. Konkrétně se odvolací orgán dotazoval, kdy poprvé došlo k zahájení plnění ze smlouvy; zda se jednalo o pravidelnou spolupráci v jednotlivých letech, v jakém rozsahu; na podrobný rozsah spolupráce v průběhu celého roku 2024; zda spolupráce obou firem dosud trvá. Společnost TECHart se vyjádřila dne 27. 4. 2026 s tím, že spolupráce probíhala již od data podpisu rámcové smlouvy, jedná se o pravidelnou spolupráci, která nadále trvá. Rozsah prací se v jednotlivých týdnech liší dle zadání plánu práce pro jednotlivé týdny. Z výše uvedeného žalovaná dovodila, že žalobce a) jménem žalobce b) vykonával činnost pro společnost TECHart dlouhodobě, již od podpisu rámcové smlouvy. Uzavření pracovní smlouvy od 26. 2. 2024 tudíž zcela jistě nebylo odůvodněno náhle vzniklou potřebou zajistit pracovníka pro plnění závazků vyplývajících ze smlouvy. Naopak popsané jednání směřovalo k založení formálního pracovněprávního vztahu za účelem dodatečné legalizace existujícího faktického stavu, přičemž hlavní motivací bylo získat nárok na dávky nemocenského pojištění. Popsané jednání tak bezpochyby vykazuje evidentní znaky účelovosti. Druh práce sjednaný v pracovní smlouvě označený „obchodně-technický manažer“ neodpovídá pracovní činnosti, kterou skutečně vykonával žalobce a). Manažerská pracovní pozice jako druh práce byla zvolena výhradně z důvodu sjednání manažerské mzdy ve výši 80 000 Kč měsíčně, která je ve značném nepoměru k reálné náplni práce žalobce a) a její hodnotě na trhu práce. Pozici elektrotechnika totiž firma TECHart poptávala na pracovním portálu v březnu 2026, kdy za plný pracovní úvazek nabízela mzdové ohodnocení 35 000 Kč měsíčně. S ohledem na skutečnost, že žalobce a) vykonával činnost prostřednictvím společnosti žalobce b) pro společnost TECHart jako elektrotechnik již dlouhodobě (před uzavřením pracovní smlouvy), bylo by možné uvažovat o vzniku nemocenského pojištění dle ustanovení § 5 písm. a) bod 15 zákona o nemocenském pojištění. Dle tohoto ustanovení jsou při splnění zákonných podmínek účastny pojištění osoby činné v poměru, který má obsah pracovního poměru, avšak pracovní poměr nevznikl, neboť nebyly splněny podmínky stanovené pracovněprávními předpisy pro jeho vznik, pokud jim v souvislosti se zaměstnáním plynou nebo by mohly plynout příjmy ze závislé činnosti. Jedná se o situace, kdy daná osoba nemá uzavřenou pracovní smlouvu, ale práci fakticky vykonává v režimu pracovního poměru a je za ni odměňována. V tomto smyslu je nutné konstatovat, že žalobce a) nesplnil ani tyto podmínky pro vznik účasti na nemocenském pojištění, neboť příjmy plynuly přímo společnosti žalobce b), žalobce a) jako fyzická osoba za tuto činnost žádné příjmy nepobíral a s ohledem na ekonomickou kondici společnosti žalobce b) ani v deklarované výši pobírat nemohl. Žalobce b) v rámci správního řízení předložil anonymizované výpisy z bankovního účtu u ČSOB za období od března 2024 do listopadu 2024 a dále účetní deník za rok 2024. Z těchto účetních dokladů vyplývá, že žalobce b) v průběhu celého roku 2024, kromě března 2024, pravidelně fakturovala provedené práce a za tyto práce inkasovala částky v rozmezí 30 000 až 60 000 Kč měsíčně. Žalobce a) byl však v období od 4. 3. 2024 do 31. 8. 2024, a od 13. 9. 2024 do 12. 11. 2024 v dočasné pracovní neschopnosti. Nabízí se tedy otázka, kdo v uvedeném období realizoval výkony společnosti, které byly následně fakturovány. V dotčeném období totiž společnost zaměstnávala jen osoby na dohodu o provedení práce, a to X (nar. 2007), X (nar. 1952), X (nar. 1949), které zcela jistě nemají odbornou kvalifikaci pro elektrotechnickou činnost.

50. Žalovaná se proto ve výzvě společnosti TECHart mj. výslovně dotazovala na podrobný průběh spolupráce s žalobcem a) v průběhu celého roku 2024. Společnost však na tento dotaz reagovala obecně, že šlo o pravidelnou spolupráci, která trvá, rozsah prací se liší dle zadání plánu. O přerušení spolupráce v roce 2024 se společnost nezmínila. S ohledem na zjištěné skutečnosti měla žalovaná důvodné podezření, že žalobce a) vykonával práce pro společnost TECHart na základě rámcové smlouvy i v době, kdy byl uznán dočasně práce neschopným a pobíral nemocenské. Tomuto závěru odpovídá zejména skutečnost, že v průběhu roku 2024 docházelo k pravidelné fakturaci za provedené práce, přičemž společnost TECHart se konkrétně k průběhu spolupráce v roce 2024 nevyjádřila. Lze připustit, že předmětem fakturace mohly být i jiné činnosti než odborné práce vykonávané žalobcem a), společnost ale nedoložila žádnou jinou smlouvu nebo objednávku, na základě které by bylo možné dovodit, že fakturované práce vykonaly např. zaměstnankyně pracující na dohodu o provedení práce, které měly provádět úklidové práce.

51. Na základě shromážděných pokladů a posouzení skutkového stavu žalovaná shrnula, že pracovní smlouva uzavřená dne 26. 2. 2024 na pozici „obchodně‑technický manažer“ svým charakterem spadá do obchodního vedení společnosti, které musí jednatel vykonávat jako statutární orgán, nikoli jako zaměstnanec v pracovním poměru, byla tedy uzavřena v rozporu se . Pro posouzení existence a obsahu pracovního poměru je rozhodující skutečný obsah vykonávané práce, nikoli pouze formální označení druhu práce v pracovní smlouvě. Předložená pracovní smlouva neodpovídá ani podmínkám dle zákona o obchodních korporacích, protože jednatel uzavřel pracovní smlouvu sám se sebou bez toho, aby informoval valnou hromadu o případném střetu zájmů. Prokázána byla také účelovost jednání, neboť žalobce a) vykonával stejnou práci elektrotechnika dlouhodobě již několik let před podpisem pracovní smlouvy, na tento druh práce ale neměl se společností sjednanou pracovní smlouvu. Uzavřením pracovní smlouvy na pozici obchodně-technický manažer prakticky nedošlo k žádné změně stran obsahu vykonávané práce. Tato smlouva byla uzavřena účelově těsně před vznikem dočasné pracovní neschopnosti s nepřiměřeně vysokou mzdou, a v podstatě byly v rámci této pracovní smlouvy vykonávány práce, které žalobce a) prováděl již několik let, bez jakéhokoliv smluvního vztahu k žalobci b). Pracovní poměr byl ukončen dne 13. 11. 2024, tedy bezprostředně po skončení druhé dočasné pracovní neschopnosti. Lze konstatovat, že pracovní smlouva mezi žalobci byla uzavřena jen za účelem čerpání dávek nemocenského pojištění, s absencí vážné vůle založit pracovně právní vztah a plnit oboustranné závazky a povinnosti z něj vyplývající. Důkazy tvoří logický a ucelený řetězec skutečností, které jednoznačně podporují závěr, že ze strany žalobců nebylo uzavření pracovní smlouvy motivováno reálnou potřebou společnosti získat zaměstnance, nýbrž mělo být zneužito k neoprávněnému čerpání finančních prostředků ze systému nemocenského pojištění, na které by žalobci a) jinak nevznikl nárok. Zjištěné jednání obou aktérů lze považovat za zneužití práva, které odporuje dobrým mravům.

52. Závěrem žalovaná dodala, že pokud chtěl žalobce a) využít sociální ochranu, kterou poskytuje [], mohl tak učinit zcela legálně a v souladu se zákonem na základě smlouvy o výkonu funkce člena statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným za odpovídající finanční odměnu. Takovouto smlouvu ale účastník řízení uzavřenu neměl. Zákonem stanovené podmínky nemusel obcházet prostřednictvím účelové a svým obsahem problematické pracovní smlouvy na manažerskou pozici, jejíž teoretická náplň práce odpovídá činnostem, které jsou spojené s obchodním vedením společnosti.

VI. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

53. Městský soud v Praze přezkoumal dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení v mezích uplatněných žalobních bodů a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

54. Soud rozhodl bez nařízení jednání, neboť na výzvu soudu dle ve stanovené lhůtě nevyjádřily svůj nesouhlas s takovým postupem.

55. Podle § 5 písm. a) zákona o nemocenském pojištění „[p]ojištění jsou při splnění podmínek stanovených v tomto zákoně účastni: zaměstnanci, jimiž se pro účely tohoto zákona rozumí

1. zaměstnanci v pracovním poměru,

15. osoby činné v poměru, který má obsah pracovního poměru, avšak pracovní poměr nevznikl, neboť nebyly splněny podmínky stanovené pracovněprávními předpisy pro jeho vznik,

16. společníci a jednatelé společnosti s ručením omezeným a komanditisté komanditní společnosti, jestliže mimo pracovněprávní vztah vykonávají pro ni práci, a ředitelé obecně prospěšné společnosti, jestliže mimo pracovněprávní vztah vykonávají pro ni práci.“

56. Podle § 10 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění „[p]ojištění vzniká zaměstnanci dnem, ve kterém začal vykonávat práci pro zaměstnavatele, a zaniká dnem skončení doby zaměstnání, pokud se dále nestanoví jinak.“

57. Podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona o nemocenském pojištění „[p]ojištěnec, který žádá o dávku nebo kterému se dávka vyplácí, je povinen osvědčovat skutečnosti, na kterých závisí účast na pojištění a rozhodování o dávce, předkládat stanovené doklady, podávat orgánu nemocenského pojištění, služebnímu útvaru, věznici nebou pro výkon zabezpečovací detence požadovaná vysvětlení a údaje.“

58. Podle „[z]ávislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně.“

59. Žalobci namítali nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Tuto námitku soud neshledal důvodnou. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů tehdy, jestliže správní orgán neuvede konkrétní důvody, o něž se jeho rozhodnutí opírá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, č. j. -63), nevypořádá se se všemi odvolacími námitkami (rozsudek ze dne 19. 12. 2008, č. j. -71) či neuvede důvody, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, sp. zn. ). Nepřezkoumatelným pro nedostatek skutkových důvodů pak může být podle ustálené rozhodovací praxe rozhodnutí pro takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde správní orgán opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. O takový případ se však zde zjevně nejedná. Žalovaná popsala skutkový stav, resp. skutkové okolnosti, na základě kterých ke svým závěrům dospěla. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou zřejmé i úvahy, kterými se žalovaná řídila při svém rozhodování.

60. Pokud jde o žalobní námitku ohledně nesprávného posouzení platnosti pracovní smlouvy, soud konstatuje, že platnost pracovní smlouvy je v řízení o účasti na nemocenském pojištění předběžnou otázkou, kterou si správní orgán může posoudit podle . Její případná neplatnost však sama o sobě účast na nemocenském pojištění nevylučuje. Ustanovení zákona o nemocenském pojištění zahrnuje též osobu činnou v poměru, který má obsah pracovního poměru, ačkoli pracovní poměr pro nesplnění zákonných podmínek nevznikl. Jestliže však nebylo prokázáno, že mezi žalobci takový faktický poměr existoval, nemůže mít konečné vyřešení otázky platnosti pracovní smlouvy na výsledek věci vliv. A naopak, samotná platná pracovní smlouva nemocenské pojištění nezakládá, neboť je vyžadováno, aby zaměstnanec začal i práci skutečně vykonávat. Soud proto nepovažuje za nutné zaujímat konečný závěr k jednotlivým důvodům neplatnosti, z nichž žalovaná vycházela. Závěr o tom, že účast žalobce a) na nemocenském pojištění z tvrzeného pracovního poměru nevznikla, může obstát již z důvodu neprokázání faktického vztahu majícího obsah pracovního poměru.

61. Přesto soud vzhledem k argumentaci správních orgánů konstatuje, že při posuzování platnosti podobných pracovních smluv uzavřených fakticky jednatelem obchodní společnosti v roli zaměstnavatele i zaměstnance došlo v judikatuře NSS ke změně, a to v reakci na nález Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. . V něm Ústavní soud dospěl k závěru, že „[ch]tějí-li obecné soudy dovozovat zákaz soukromoprávního jednání, který není výslovně stanoven zákony (zde souběh pracovního poměru a funkce statutárního orgánu obchodní společnosti), musí pro takový závěr předložit velmi přesvědčivé argumenty, neboť jde o soudcovské dotváření práva proti zájmům soukromých osob (nález sp. zn. ).“ NSS v rozsudcích ze dne 19. 11. 2019, č. j. -38, a ze dne 17. 1. 2019, č. j. -42, č. 3858/2019 Sb. NSS, překonal svou dřívější judikaturu vycházející z premisy automatické neplatnosti pracovní smlouvy uzavřené za zaměstnavatele i zaměstnance stejnou osobou (statutárním orgánem). Tato premisa však byla opřena o judikaturu Nejvyššího soudu, kterou následně označil Ústavní soud za nesprávnou a protiústavní v nálezu ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. . V rozsudku ze dne 3. 6. 2020, č. j. -29, NSS v návaznosti na tento nález (ve věci nepřiznání příspěvku na zaměstnávání osob se zdravotním postižením) konstatoval, že správní orgány nemohly založit své závěry pouze na tom, že žalobkyně uzavřela pracovní smlouvu s osobou, která je zároveň jejím jediným jednatelem, za situace, kdy se sjednaný druh práce nepřekrýval v obsahem funkce jednatele, tedy s vedením společnosti, nýbrž šlo o vedení účetnictví a zpracování daňové evidence.

62. Pro posuzovanou věc je však relevantnější judikatura, podle které je fakticita pracovněprávního vztahu podstatnější než jeho (soukromoprávní) normativita. Podle rozsudku NSS ze dne 14. 4. 2022, č. j. -22: „Na nemocenském pojištění se účastní mj. zaměstnanci, kterým pojištění vzniká dnem, ve kterém začali vykonávat práci pro zaměstnavatele (§ 10 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění). Jak však správně upozornil již krajský soud, zaměstnancem se pro účely nemocenského pojištění myslí nejen zaměstnanec v pracovněprávním poměru [§ 5 písm. a) bod 1 zákona o nemocenském pojištění], ale též „osoby činné v poměru, který má obsah pracovního poměru, avšak pracovní poměr nevznikl, neboť nebyly splněny podmínky stanovené pracovněprávními předpisy pro jeho vznik“ [§ 5 písm. a) bod 15 zákona o nemocenském pojištění]. Posledně citované ustanovení povyšuje fakticitu pracovněprávního vztahu nad jeho (soukromoprávní) normativitu; aniž by mechanicky přebíralo dopady soukromoprávních formalit, chrání veřejné právo ve vztahu k de facto zaměstnanci jeho veřejnoprávní status a z toho mu plynoucí nároky; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2015, č. j. -72. Pro účely zjištění, zda v případě stěžovatelky vzniklo nemocenské pojištění, tedy není podstatné, jestli měla platně uzavřenou pracovní smlouvu, ale zda skutečně byla činná v poměru, který obsahově odpovídal tomu pracovněprávnímu. Upozorňuje-li stěžovatelka, že se správní orgány nezabývaly možností vzniku nemocenského pojištění v důsledku aplikace § 5 písm. a) bod 15 zákona o nemocenském pojištění, pak Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaná v napadeném rozhodnutí uvádí, že z rozsudků civilních soudů vyplývá jednoznačný závěr, že stěžovatelčina činnost měla charakter příležitostné výpomoci manželovi, a nikoliv každodenní plnohodnotné pracovní činnosti po dobu pravidelné a celé pracovní doby. Byť tedy žalovaná výslovně neodkázala na příslušné ustanovení, Nejvyšší správní soud považuje za rozhodné, že z odůvodnění jejího rozhodnutí je zcela zřejmé, že možnost vzniku pojištění v důsledku faktického výkonu činnosti v režimu podobnému tomu zaměstnaneckému je vyloučena.“

63. Z judikatury vyplývá, že souběh funkce jednatele a pracovního poměru není obecně vyloučen, ale účastník musí konkrétně vymezit a doložit, které činnosti vykonával jako zaměstnanec, a proč nešlo o výkon funkce jednatele. Podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona o nemocenském pojištění má pak pojištěnec, který žádá o dávku nebo kterému se dávka vyplácí, je povinen osvědčovat skutečnosti, na kterých závisí účast na pojištění a rozhodování o dávce, předkládat stanovené doklady, podávat orgánu nemocenského pojištění požadovaná vysvětlení a údaje. Na řízení před správními orgány se též vztahuje , který v ustanovení ukládá účastníkovi poskytnout při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí správnímu orgánu veškerou potřebnou součinnost (srov. rozsudek NSS ze dne 9. 12. 2010, č. j. -58).

64. K prokazování relevantních skutečností v souvislosti s posouzením účasti na nemocenském pojištění v rozsudku ze dne 31. 8. 2022, č. j. -48, NSS uvedl, že „výkon práce pro zaměstnavatele stěžovatelka prokázala toliko formálními dokumenty svědčícími o vzniku pracovního poměru, aniž by uvedla, jakým záležitostem se věnovala a případně s jakými osobami během jejich vyřizování komunikovala. Stěžovatelka nesplnila povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti, její argumentace náplň práce pro zaměstnavatele nijak neupřesňuje, nýbrž pouze opakuje neurčité fráze. […] Nejvyšší správní soud si je vědom nemožnosti doložit konkrétní výstupy z důvodu jejich odevzdávání zaměstnavateli, který se následně ocitl v likvidaci. Nicméně souhlasí s městským soudem a správními orgány, že stěžovatelka skutečně neunesla břemeno tvrzení a na ně navazující břemeno důkazní.“

65. Předmětem sporu je, zda žalobci a) vznikla účast na nemocenském pojištění v období od 26. 2. 2024 do 13. 11. 2024 z činnosti v zaměstnaneckém poměru pro žalobce b). Rozhodující není samotná existencey označené jako pracovní smlouva, ani formální den nástupu do zaměstnání. Pojištění zaměstnance vzniká dnem, ve kterém začal vykonávat práci pro zaměstnavatele ( zákona o nemocenském pojištění).

66. zároveň zahrnuje mezi zaměstnance i osobu činnou v poměru, který má obsah pracovního poměru, ačkoli pracovní poměr pro nesplnění pracovněprávních podmínek nevznikl []. Případná soukromoprávní neplatnost pracovní smlouvy proto sama o sobě účast na pojištění nevylučuje. I v takovém případě je však nutné prokázat, že dotčená osoba skutečně vykonávala pro konkrétního zaměstnavatele práci v poměru majícím obsah pracovního poměru. Takový poměr musí odpovídat podstatným znakům závislé práce. Podle jde zejména o výkon práce ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle jeho pokynů a osobně zaměstnancem. Posuzuje se přitom skutečný obsah vztahu, nikoli jen název sjednané pozice. Je-li osoba současně jednatelem společnosti, nelze bez dalšího ztotožnit veškerou její činnost s výkonem funkce jednatele; stejně tak však nelze bez konkrétních zjištění dovodit, že odlišně označená činnost byla vykonávána v pracovněprávním režimu.

67. Jak již soud uvedl výše, pro výsledek věci není nutné zaujímat konečný závěr k platnosti pracovní smlouvy ani k důsledkům případného nesplnění informační povinnosti podle zákona o obchodních korporacích. I kdyby pracovní smlouva nebyla platným právním titulem, účast na pojištění by mohla vzniknout při existenci faktického pracovního poměru ve smyslu § 5 písm. a) bodu 15 zákona o nemocenském pojištění. Napadené rozhodnutí proto obstojí pouze tehdy, je-li samostatně a přezkoumatelně podložen závěr, že takový faktický vztah mezi žalobci nevznikl.

68. Soud má za to, že napadené rozhodnutí tomuto požadavku dostálo.

69. Předně je nutno konstatovat, že se žalobcům dostalo již na počátku podrobného poučení o jejich povinnostech a správní orgány postupovaly tak, aby žalobcům umožnily splnit jejich povinnosti podle zákona o nemocenském pojištění a osvědčit skutečnosti, na kterých závisí účast na pojištění a rozhodování o dávce, a předkládat stanovené doklady, podávat orgánu nemocenského pojištění. Správní orgány poukázaly i na možné důkazy, které lze označit a předložit k osvědčení rozhodných skutečností (viz oznámení o zahájení správního řízení ze dne 6. 11. 2025), opakovaně žalobce i další osoby vyzývaly k doplnění tvrzení a předložení relevantních důkazů. Správní orgány své povinnosti při zjišťování skutkového stavu ( ) splnily, provedly dokazování v rozsahu odpovídajícím povaze věci a žalobci ani v žalobě neuvedli konkrétní další důkaz, jehož neprovedení by mohlo skutkový stav podstatně změnit. Pokud žalobci v žalobě namítají, že žalovaná vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu, neuvádějí, jaké skutečnosti měly správní orgány zjistit a jakými prostředky, žalobci přehlížejí své vlastní povinnosti plynoucí z zákona o nemocenském pojištění.

70. Žalobci v počátku řízení popisovali činnost žalobce a) pro žalobce b) jen obecnými proklamacemi bez konkrétního a ověřitelného obsahu (obchodní a technická činnost spočívající ve vyhledávání obchodních příležitostí, zprostředkování spolupráce mezi dodavateli a odběrateli, komunikace s partnery, přípravě nabídek a zajišťování technického dozoru nad realizacemi zakázek v oblasti IT a datových technologií), hlavní činností žalobce b) mělo být vyhledávání obchodních příležitostí a zprostředkování spolupráce mezi dodavateli a odběrateli.

71. Následně žalobce a) uvedl, že působí v oblasti technických a servisních prací na základě dlouhodobé rámcové spolupráce s jedním stabilním partnerem a zadané úkoly jsou pravidelné, soustavné a vyžadují fyzickou přítomnost pracovníka v terénu. Potřebný materiál, nástroje i služební automobil poskytuje partner, žalobce b) dodává profesionální pracovní výkon svého zaměstnance. Pracovní činnost žalobce a) byla faktická a spočívala především v operativních technických zásazích, drobné diagnostice závad, zajištění provozu podpory v terénu a servisních výjezdech dle požadavků tohoto partnera, evidence zásahů je vedena výhradně v interním systému partnera, který podléhá obchodnímu tajemství.

72. Původně byla pracovní náplň pozice „obchodně-technický manažer“ žalobci popisována jako obchodní a technická činnost, vyhledávání obchodních příležitostí, komunikace s partnery, příprava nabídek, technický dozor a koordinace projektů. Později žalobci zdůrazňovali téměř výlučně manuální elektrotechnické, instalační a servisní úkony. Tento posun oslabuje určitost a důvěryhodnost tvrzení o tom, jaká práce měla být v pracovním poměru skutečně vykonávána.

73. Žalovaná následně správně poukázala na skutečnost, že důkazy ve vztahu ke společnosti TECHart potvrzují určitou technickou činnost žalobce a) pro společnost TECHart, nikoli alespoň faktický pracovní poměr u žalobce b). Ze správního spisu plyne, že žalobce b) dlouhodobě spolupracoval se společností TECHart na základě rámcové smlouvy o dílo. Plány práce KT9 a KT10 přitom uvádějí žalobce a) jako osobu určenou k jednotlivým technickým úkonům na zakázkách této společnosti. Žalobce a) uvádí, že pracovní plán obdržel od externího projektového manažera; plány a výkazy se týkají zakázek TECHart. Žalobci připustili, že žalobce b) neposkytl ani potřebný materiál, ani nástroje, ani služební automobil. Potvrzení TECHart dokládá omluvení z pracovních povinností od 4. 3. 2024, neprokazuje však, že žalobce a) vykonával technickou práci jako zaměstnanec společnosti b), podle jejích pokynů a pod její kontrolou.

74. Ze strany žalobců absentuje popis reálného výkonu zaměstnavatelského oprávnění. Žalobci neobjasnili, zda a jak pracovní úkoly od TECHart přebírala společnost b), jak je žalobci a) přidělovala, kdo kontroloval jejich plnění, přebíral výsledky, určoval pracovní dobu nebo řešil pracovní podmínky. Není doložena ani role jediné společnice nebo jiné pověřené osoby. V řízení nebyla vysvětlena ani organizační změna. Společnost TECHart potvrdila pravidelnou spolupráci se společností b) od roku 2020. Nelze z toho dovodit, že tutéž práci od roku 2020 vykonával žalobce a), lze však hodnotit, že žalobci nevysvětlili, proč se dlouhodobý model plnění zakázek změnil právě 26. 2. 2024 na pracovní poměr se mzdou 80 000 Kč, těsně před pracovní neschopností žalobce a). Nevysvětlená zůstala i fakturace v době pracovní neschopnosti. Technická činnost byla úzce spojena právě s osobou žalobce a), zatímco společnost v době jeho dlouhé neschopnosti nadále pravidelně fakturovala TECHart technické výkony. Žalobci nevysvětlili, kdo je vykonal, a to ani v podané žalobě. Není zřejmé, jak činnost žalobce a), kterou konal v období od 26. 2. do 4. 3. 2024, navazovala na sjednaný druh práce a jak byla oddělena od jeho činnosti jednatele nebo od plnění zakázky vůči společnosti TECHart. Samotné obecné vymezení technické činnosti a předložení týdenních plánů práce tuto mezeru neodstraňuje.

75. Soud nezpochybňuje, že žalobce a) před vznikem dočasné pracovní neschopnosti zřejmě vykonal určité odborné technické úkony na zakázkách společnosti TECHart. Tato skutečnost však sama neprokazuje, že šlo o práci vykonávanou pro žalobce b) v poměru majícím obsah pracovního poměru. Žalobci neobjasnili, jak společnost b) technické požadavky externího objednatele přebírala, promítala do pracovních úkolů žalobce a), kontrolovala jejich plnění a vykonávala vůči němu zaměstnavatelské oprávnění. Pracovní plány a výkazy související se společností TECHart proto prokazují nanejvýš organizaci zakázkového plnění vůči tomuto objednateli, nikoli bez dalšího vztah nadřízenosti žalobce b) a podřízenosti žalobce a). Ve spojení s neujasněným vymezením pracovní náplně a nevysvětlenou změnou dlouhodobého modelu spolupráce těsně před vznikem pracovní neschopnosti žalobci neosvědčili faktickou existenci pracovněprávního vztahu.

76. K žalobním námitkám je nutno zdůraznit, že předmětem posouzení nebylo, zda žalobce a) vykonával práci pro společnost TECHart, ale zda tuto práci vykonával jako zaměstnanec žalobce b) v pracovněprávním vztahu zakládajícím účast na nemocenském pojištění. Plány práce KT9 a KT10 prokazují nanejvýš organizaci jednotlivých úkolů ve vztahu ke společnosti TECHart. Neprokazují, že by žalobce b) žalobci a) ukládal pracovní pokyny, určoval mu pracovní dobu, kontroloval plnění úkolů nebo jej jinak řídil jako zaměstnance. Obdobně potvrzení společnosti TECHart dokládá spolupráci této společnosti se žalobcem a), nikoli však právní titul vztahu mezi žalobci. Podklady o technické činnosti žalobce a) před vznikem dočasné pracovní neschopnosti pak samy o sobě nevypovídají o tom, zda po uzavření pracovní smlouvy vykonával pro žalobce b) práci v režimu závislé práce. Žalovaná nebyla povinna jednotlivé podklady hodnotit způsobem, který by jim přisuzoval význam, jenž z jejich obsahu neplyne. Z jejího rozhodnutí je zřejmé, proč je nepovažovala za způsobilé prokázat vznik samostatného pracovněprávního vztahu mezi žalobci.

77. Žalobci ani přes výzvy správních orgánů konkrétně netvrdili a nedoložili, jak žalobce b) vůči žalobci a) vykonával zaměstnavatelské oprávnění. Žalobci opírali vztah nadřízenosti a podřízenosti především o pracovní plány a organizační postupy společnosti TECHart. Tyto dokumenty však prokazují nanejvýš to, že společnost TECHart určovala technické požadavky a organizaci zakázek, které pro ni žalobce b) plnil. Neprokazují, že by žalobce b) žalobci a) dával zaměstnanecké pokyny nebo kontroloval výkon jeho práce. Soud přitom nepředjímá, jaký byl právní vztah žalobce a) ke společnosti TECHart; tato otázka není předmětem řízení. Pro posuzovanou věc postačí, že uvedené podklady nedokládají existenci pracovněprávní řídicí vazby mezi žalobci.

78. Soud při hodnocení věci přihlédl též k souhrnu nestandardních okolností, které jednotlivě nemusí prokazovat účelovost pracovního poměru, v jejich vzájemné souvislosti však oslabují věrohodnost tvrzení žalobců o reálném založení a fungování pracovněprávního vztahu. Žalobce a), jako jediný jednatel společnosti, uzavřel pracovní smlouvu na obou jejích stranách, aniž doložil informování jediné společnice o podmínkách smlouvy a možném střetu zájmů. Sjednaná pozice obchodně-technického manažera byla následně obsahově vykládána převážně jako manuální elektrotechnická práce. Pracovní poměr byl uzavřen dne 26. 2. 2024 (s nástupem od téhož dne), již dne 4. 3. 2024 vznikla žalobci a) dlouhodobá dočasná pracovní neschopnost a pracovní poměr skončil dne 13. 11. 2024, tedy bezprostředně po skončení druhé pracovní neschopnosti. Žalobce zdravotními obtížemi trpěl již v době před podpisem pracovní smlouvy. Žalobce b) současně dlouhodobě spolupracoval s TECHart již od roku 2020, žalobci však nevysvětlili konkrétní provozní či ekonomickou potřebu, která vedla právě krátce před vznikem pracovní neschopnosti ke změně dosavadního modelu na pracovní poměr se sjednanou měsíční mzdou 80 000 Kč. Technické úkoly žalobci a) přiděloval externí projektový manažer TECHart, zatímco žalobci nedoložili vlastní mechanismus pracovního řízení a kontroly ze strany společnosti. Žalobce b) k práci nedodal materiál, ani nástroje, ani služební automobil (vše poskytla společnost TECHart). V době dlouhodobé pracovní neschopnosti žalobce a) společnost nadále pravidelně fakturovala TECHart technické výkony, přestože kromě žalobce a) evidovala pouze brigádnice vykonávající lehké úklidové práce a nebyl doložen jiný kvalifikovaný pracovník ani subdodavatel. Další pochybnosti vyvolává souběh tvrzené hotovostní výplaty mzdy s hospodářskými poměry společnosti, jejím ztrátovým výsledkem, pravidelnými příjmy z fakturace v řádu 30 000 až 60 000 Kč měsíčně, opožděným plněním povinností vůči ČSSZ a evidovaným dluhem na pojistném. Do celkového obrazu patří i to, že žalobce b) nebyl registrován jako plátce daně z příjmů ze závislé činnosti, ačkoli za rok 2024 podal příslušné vyúčtování, nebyl přihlášen k zákonnému pojištění odpovědnosti zaměstnavatele, od roku 2019 nezakládal účetní závěrky do sbírky listin a v sídle neměl pronajaté provozní prostory. Soud tyto skutečnosti nepovažuje za samostatný důkaz neexistence pracovního poměru ani za důkaz výkonu práce během dočasné pracovní neschopnosti; ve spojení s neprokázaným výkonem zaměstnavatelského oprávnění společnosti vůči žalobci a) je však hodnotí jako podpůrné okolnosti potvrzující, že žalobci neosvědčili faktickou existenci pracovního poměru.

79. Žalovaná správně poukázala na skutečnosti, které je nutno při hodnocení listin předložených žalobci zohlednit, předně na velmi krátký výkon činností před pracovní neschopností.

(pracovní poměr měl začít 26. 2. 2024, pracovní neschopnost vznikla 4. 3. 2024), bylo možné zohlednit i dlouhodobost zdravotních obtíží žalobce, což může též nasvědčovat účelovosti uzavření pracovní smlouvy. Samotná skutečnost, že žalobci při uzavření pracovního poměru sledovali vedle získání příjmu též vznik účasti na nemocenském pojištění a s ní spojené zabezpečení pro případ dočasné pracovní neschopnosti, nemusí být hodnocena negativně. Právě ochrana pro případ dočasné pracovní neschopnosti je jedním z účelů zákona o nemocenském pojištění. Úmysl vykonávat práci za mzdu a být z této činnosti nemocensky pojištěn proto sám o sobě nemůže svědčit o obcházení zákona, a to ani tehdy, byl-li účastníkovi znám jeho nepříznivý zdravotní stav. Za právně významnou by tato motivace mohla být považována ve spojení s konkrétními okolnostmi prokazujícími, že pracovní poměr nebyl fakticky vykonáván nebo že účastníci pouze vytvořili jeho formální zdání. V projednávané věci soud hodnotí časovou souvislost mezi uzavřením smlouvy a vznikem dočasné pracovní neschopnosti pouze jako jednu z podpůrných indicií, nikoli jako samostatný důkaz účelovosti.

80. Pokud žalobci uvedli, že srovnání výše sjednané mzdy s nabízenou mzdou v inzerátu společnosti TECHart je nepřiměřené, neboť se jedná o „jiný subjekt, jinou dobu, jinou pracovní pozici, jiné zakázkové podmínky a jiný rozsah odpovědnosti“, soud se ztotožnil s argumentací žalované, která v napadeném rozhodnutí náležitě odůvodnila, proč toto srovnání pokládá za relevantní. Nejedná se totiž o náhodou společnost, ale společnost, u které měl žalobce a) zprostředkovaně vykonávat zakázkovou činnost. Pracovní popis v inzerátu je přitom velmi blízký popisu údajné pracovní náplně žalobce a) a toto srovnání tak má určitou vypovídací hodnotu. I tato skutečnost představuje relevantní podpůrný důkaz tvrzení žalované o účelovosti uzavřené pracovní smlouvy. Sama o sobě by k prokázání uvedeného závěru nepostačovala, ve spojení s ostatními zjištěnými skutečnostmi však tvoří vhodný podklad pro napadené rozhodnutí.

81. Smyslem § 5 písm. a) bodu 15 zákona o nemocenském pojištění je zabránit tomu, aby se soukromoprávní nedostatek při založení pracovního poměru bez dalšího promítl do ztráty pojistné ochrany osoby, která pro zaměstnavatele skutečně vykonávala práci v poměru majícím obsah pracovního poměru. Ustanovení proto chrání faktický stav před pouhým formalismem, například nebyly-li splněny podmínky platného vzniku pracovního poměru. Nejde však o obecný podpůrný titul pro každou činnost vykonanou pro obchodní společnost. Jeho použití předpokládá, že mezi osobou a konkrétním zaměstnavatelem skutečně existoval vztah odpovídající svým obsahem pracovnímu poměru. V posuzované věci sice předložené podklady svědčí o výkonu technických činností žalobcem a), neprokazují však samy o sobě, že tyto činnosti vykonával pro žalobce b) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti a podle jeho pokynů. Nejde proto pouze o odstranění formální vady jinak fakticky fungujícího pracovního poměru, ale o neprokázání jeho materiálního obsahu.

82. Pracovní smlouva, výplatní pásky a pokladní doklady mohou svědčit o tom, že účastníci zamýšleli pracovní poměr formálně založit a že žalobce a) měl obdržet, případně obdržel sjednanou mzdu. Ani při přijetí tvrzení o výplatě mzdy však tytoy neprokazují faktické naplnění všech rozhodných znaků pracovního poměru. Zejména nenahrazují důkaz o tom, že technické činnosti byly vykonávány pro žalobce b) podle jeho pokynů a v jeho organizační podřízenosti. Na žalobcích ležela povinnost rozhodné skutečnosti alespoň konkrétně tvrdit a osvědčit, neboť šlo o okolnosti týkající se jejich vlastního vnitřního pracovního a organizačního uspořádání. Tato povinnost plyne z zákona o nemocenském pojištění i z povinnosti součinnosti podle . Správní orgány nemohou nahradit chybějící konkrétní tvrzení a důkazy o skutečné organizaci práce pouhou existencí formálních pracovněprávních dokumentů.

83. Nesprávné označení rámcové smlouvy o dílo jako faktury v prvostupňovém rozhodnutí představuje dílčí nepřesnost. Z odvolacího rozhodnutí je však patrné, že žalovaná rámcovou smlouvu měla k dispozici, rozlišila její povahu a hodnotila ji jako podklad o dlouhodobé spolupráci žalobce b) se společností TECHart. Tato nepřesnost proto neměla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

84. Žalobci dále namítali, že žalovaná chybně dovodila práci žalobce a) v době pracovní neschopnosti, když posoudila účetní a bankovní pohyby žalobce b) jako důkaz finanční a obchodní činnosti. Soud došel k závěru, že i tato žalobní námitka je nedůvodná. Žalovaná dospěla k tomuto závěru, protože „v průběhu roku 2024 docházelo k pravidelné fakturaci za provedené práce, přičemž společnost TECHart system s.r.o. se konkrétně k průběhu spolupráce v roce 2024 nevyjádřila.“ Žalovaná připustila, že předmětem fakturace mohly být i jiné činnosti než odborné práce vykonávané žalobcem a), ale žalobce b) nedoložil žádnou jinou zakázku, kterou by mohly vykonávat například nekvalifikované brigádnice, nebo pracovněprávní vztah s dalším zaměstnancem. Soud k tomuto konstatuje, že fakturace a absence doloženého kvalifikovaného náhradníka jsou podpůrnou okolností zpochybňující popis organizace práce, nikoli důkazem porušení režimu dočasně neschopného zaměstnance (porušení režimu dočasné pracovní neschopnosti však není předmětem tohoto řízení). Žalované nic nebránilo i tuto okolnost zohlednit.

85. Žalobci ani v žalobě netvrdí nic, co by závěry žalované zpochybnilo. V žalobě uvádějí, že „žalovaná měla hodnotit skutečný způsob organizace, zadávání a kontroly pracovních úkolů, nikoliv vycházet pouze z personálního propojení jednatele a zaměstnance“, ale žalovaná tyto skutečnosti hodnotila.

86. Soud pro úplnost dodává, že žalobce a) měl možnost získat nemocenské pojištění jako jednatele žalobce b) podle § 5 písm. a) bodu 16 zákona o nemocenském pojištění. Tento titul nevyžaduje existenci pracovního poměru ani naplnění znaků závislé práce. Předpokládá však, že jednatel mimo pracovněprávní vztah skutečně vykonává pro společnost práci a že mu v souvislosti s touto činností plynou nebo by mohly plynout příjmy ze závislé činnosti, tyto skutečnosti ve správním řízení tvrzeny nebyly.

87. Soud uzavírá, že žalobci prokázali výkon některých technických činností žalobcem a), nikoli však to, že tyto činnosti vykonával pro žalobce b) v poměru majícím obsah pracovního poměru. Nebyla prokázána ani faktická existence pracovněprávního vztahu ve smyslu , který by založil účast žalobce a) na nemocenském pojištění podle bodu 1 nebo bodu 15 zákona o nemocenském pojištění. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl podle

88. Důkazy, které žalobci navrhovali, jsou již součástí správního spisu, a nebylo tedy nutné jimi dokazovat v řízení před soudem.

89. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků soud rozhodl podle Žalobci ve věci neměli úspěch, proto jim náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalované náklady řízení nemohly být přiznány s ohledem na

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v , , a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praha dne 30. září 2026

JUDr. Lenka Loudová v. r.

samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje S. T.