Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
13 C 96/2026-40
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Okresní soud v Liberci rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Šoljakovou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného
o zaplacení částky 26 130 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 20 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Co do dalších 6 130 Kč, jakož i zákonného úroku z prodlení v celém rozsahu se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení 3 273,36 Kč, tyto k rukám advokáta žalobkyně, rovněž do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 20 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Co do dalších 6 130 Kč, jakož i zákonného úroku z prodlení v celém rozsahu se žaloba zamítá.III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení 3 273,36 Kč, tyto k rukám advokáta žalobkyně, rovněž do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně zahájila řízení o nároky z úvěrové smlouvy, kterou uzavřela se žalovaným na spotřebitelský úvěr 7. 5. 2025 přes internetové stránky, poté co ověřila přes bankovní ID jeho identitu, a zhodnotila jeho schopnost splácet. Konkrétně nárokovala nevrácenou jistinu 20 000 Kč, na kterou nebylo nic zaplaceno, poskytnutou bankovním převodem na účet žalovaného č. č. účtu. Vedle vrácení jistiny se zavázal uhradit žalovaný poplatek 660 Kč za poskytnutí úvěru, od 2. splátky pak měl hradit na úrok pevnou částku 980 Kč, který by do 8. splátky včetně byl splacen, a vše měl splatit ve 24měsíčních splátkách podle splátkového kalendáře. Jelikož žalovaný úvěr nesplácel, byla mu 14. 7. 2025 zaslána výzva před zesplatněním upozorňující na to, že k tomu dojde v případě neuhrazení dlužné částky, a 29. 8. 2025 byl úvěr zesplatněn.
2. Kromě dlužné jistiny učinila předmětem řízení žalobkyně ještě 3x úrok z úvěru 980 Kč (tj. celkem 2 940 Kč) naúčtovaný ve splátkách splatných 7. 7. a 7. 8. 2025 a dále pak 29. 8. 2025, účelně vynaložené náklady z 1. až 3. splátky po 300 Kč, a 130 Kč za 29. 8. 2025 zaslanou výzvu před zesplatněním (tj. celkem 30 Kč) a smluvní pokuty 3x 500 Kč z 1. až 3. splátky (což tedy činí celkem 1 500 Kč). Kromě nich nárokovala žalobkyně kapitalizovaný i plynoucí zákonný úrok z prodlení, konkrétně za období od 11. 10. 2025 do 28. 10. 2025 ve výši 148,18 Kč a od následujícího dne plynoucí do zaplacení z částky 26 130 Kč.
3. Žalovaný se k věci samé nijak nevyjádřil, nepřebíral si na zákonné doručovací adrese zásilky, a jednání se neúčastnil.
4. Soud tak provedl žalobkyní navržené důkazy k uzavírání smlouvy a zkoumání úvěruschopnosti a poskytnutí úvěru. Žalobkyně předložila formulář s informacemi ohledně sjednávané smlouvy přes www.kamali.cz a následně elektronicky podepsanou úvěrovou smlouvu. Smlouvu měla sjednat žalobkyně se žalovaným na úvěr 20 000 Kč splatným ve 24 splátkách od měsíce následujícího po poskytnutí úvěru a její součástí byl splátkový kalendář s rozpisem plateb. Podle smlouvy měl být úvěr vyplacen na účet žalovaného, který ve smlouvě vyplnil konkrétně č. č. účtu. Dle předloženého bankovního výpisu byla na tento účet jistina vyplacena 7. 5. 2025. Bankovní výpis je vedený pod názvem vlastníka právnická osoba, kdy z potvrzení banky o vedení účtu vyplývá, že majitelem je žalobkyně, což souhlasí s úplným výpisem z obchodního rejstříku pro společnost právnická osoba, jejíž jmění při zániku přešlo v důsledku fúze na žalobkyni. Ze splátkového kalendáře soud dále zjistil, že žalobkyně neeviduje žádnou přijatou platbu od žalovaného.
5. Smlouvě mělo dle tvrzení žalobkyně předcházet posouzení úvěruschopnosti, kdy žalobkyně k výzvě soudu doplnila částky, se kterými pracovala, a v podrobnostech odkázala na metodiku posouzení úvěruschopnosti klienta, a na Kartu klienta. Konkrétně uvedla, že buď počítá s částkami životních minim na klienta a vyživované osoby spolu se splátkovou zátěží, anebo s minimálními uvěřitelnými výdaji domácnosti, kde jsou očekávané minimální náklady na bydlení, ovšem dle statistik. Měsíční výdaje domácnosti pak (pouze) deklaruje klient v žádosti, tj. z vyjádření plyne, že se nijak neověřují.
6. V doplnění konkrétně žalobkyně uvedla, že klient (toliko) deklaroval příjem v žádosti 28 000 Kč a uvedl, že splácí měsíčně 8 000 Kč na již poskytnutých úvěrech. K tomu mu tedy odečetla žalobkyně životní minimum 4 860 Kč a splátku schváleného úvěru 1 418 Kč, celkem mu tak mělo zbýt cca 13 tis. Kč. V případě domácnosti počítala s uváděným příjmem, minimálními výdaji na bydlení 5 241 Kč, aniž by vysvětlila, proč právě tato částka kryje právě bydlení žalovaného, a dospěla k závěru, že po odečtení všech úvěrů by mu mělo zbýt cca 8 tis. Kč. Z NRKI, jak sama rovněž uvedla, bylo zjištěno, že žalovaný splácí 11 704 Kč, doplatit však měl úvěr se splátkou 4 829 Kč a z jeho historie vyplývá, že mu byly 4 úvěry odmítnuty, 3 běží a 16 je již uzavřených. Problémy se splácením zjištěny nebyly.
7. Že by konkrétně žalobkyně žádala od žalovaného cokoliv doložit ani netvrdila. Vycházela pouze z toho, co sám uváděl, a pak používala jakási svá čísla, aniž by byly zjištěny základní a zásadní výdaje skutečně žalovaného. Ten byl značně zadlužený a zjevně si průběžně stále půjčoval. V dalším pak žalobkyně odkazovala na výklad směrnice, polemizovala se způsoby posuzování úvěruschopnosti a odkázala na judikát sp. zn. 33 Cdo 1819/2023.
8. Z Karty klienta soud zjistil, že obsahuje pouze údaje sdělené společnosti právnická osoba. klientem, na které se při uzavírání smlouvy dotazovala. Z textu plyne, že svou činnost omezila na dotázání se, z údajů však nic zjevně neověřovala. Sám žalovaný uváděl, že měsíčně jiným společnostem, odlišným od této, splácí 8 000 Kč.
9. Z úvěrové zprávy vyplývá, že žalovaný měl 2 podané žádosti o úvěr, 4 mu byly odmítnuty, 3 úvěry existují a v minulosti jich měly již 16. U splátkového úvěru je uvedeno, že byl ukončen předčasně v červnu 2024 po půl roce, zbývá však na něm k zaplacení 564 829 Kč, a po splatnosti je 4 829 Kč. Jen v roce 2024 žádal žalovaný 4x o osobní úvěr na částku 5 000 Kč a 4x byl odmítnut. V roce 2025 podal dvě žádosti v dubnu na částku 2 000 Kč a 5 000 Kč. Zjevně se tak snažil opakovaně zajistit si alespoň menší částky, prostředků se mu nedostávalo, a dokonce byl opakovaně odmítán.
10. V kombinaci s tím, co uvedl žalovaný do žádosti, je zřejmé, že se opakovaně a průběžně zadlužoval, prostředků se mu nedostávalo, a využíval různé poskytovatele, aby se dostal k menším částkám, které zjevně potřeboval, aby mohl fungovat. Lze očekávat, že takto řešil průběžně i dřívější zadlužení. Předchůdkyně žalobkyně si ani neověřila, zda má tvrzený příjem, jaké má výdaje, a to ani zásadní, pokud jde konkrétně o bydlení, ani nezjišťovala. Na základě toho, co měla k dispozici nevěděla, a vědět nemohla, zda je žalovaný úvěruschopný. Kromě zprávy shrnující jeho zadlužení neměla k dispozici žádný relevantní a doložený údaj, ze kterého by mohla jeho úvěruschopnost vůbec posuzovat. Naopak z úvěrové zprávy a množství splátek měla jednoznačně alarmující zjištění, že žalovaný není schopen běžně pokrývat své potřeby a vše nasvědčuje tomu, že i běžně žije z úvěrových prostředků.
11. Právně měla být uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. o. z., která dále podléhá zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.), když úvěrovou smlouvu žalovaný měl uzavřít jako běžná fyzická osoba, a nikoliv podnikatel (toto z ničeho nevyplývá). Podle jeho § 86 odst. 1 je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
12. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
13. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 z. s. ú. větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 neplatná. V současném znění účinném od 29. 5. 2022 je již uvedeno, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu, a spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud pak odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. října 2021 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/20, ze kterého jednoznačně plyne mj. i to, že jde vždy o neplatnost absolutní.
14. Poskytovatel je pak povinen učinit tak s odbornou péčí, řádně a v potřebném rozsahu tak, aby skutečně nebyl důvod pochybovat o schopnosti úvěr splácet. V usnesení ve věci sp. zn. 33 Cdo 922/2022 Nejvyšší soud vyložil, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Za klíčovou označil i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva z databáze právnická osoba, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými, nikoliv pouze tvrzenými, informacemi o jeho příjmech a výdajích, byť je třeba posuzovat každý případ individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu.
15. Ústavní soud ČR dokonce v řízení sp. zn. III. ÚS 4129/18 dovodil, že pokud soud nezkoumal, zda poskytovatel úvěru při jeho poskytnutí prověřil schopnost úvěr splatit, pak zasáhl do základního práva spotřebitele na soudní ochranu. Tato povinnost je tak i v rovině ústavněprávní vnímána jako zcela zásadní, a nikoliv pouze formální, při které by poskytovatel úvěru mohl účinně argumentovat tím, že stačí, aby mu spotřebitel sdělil informace, na které by měl být oprávněn bez dalšího spoléhat. Povinnost aktivního přezkumu je nosnou myšlenkou evropské úpravy, která má legitimní a zcela pochopitelné cíle, a to vyhnout se dluhovým spirálám, které zatěžují nakonec celou společnost. Bez ohledu na to, že každý má jednat poctivě, tedy uvádět pravdu v závazkových vztazích, a nemá se samozřejmě dopouštět trestné činnosti včetně úvěrových podvodů, je tak dána zcela konkrétní a na takovém nepoctivém či nezákonném jednání zájemce o úvěr nezávislá povinnost jeho poskytovateli. Negovat ji poukazem na to, že ani druhá strana nesplnila své povinnosti ostatně nepřipadá v úvahu ani v jiných situacích, kdy každý, pokud poruší sám uložené povinnosti, musí počítat s následkem, a to svým vlastním, bez ohledu na to, že i jiný se provinil.
16. Ústavní soud připomněl i dřívější závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen samotného dlužníka, ale celé společnosti, na kterou mají vliv důsledky předlužení a případné insolvence. Je tomu tak proto, že nejen dlužník, ale i jeho blízcí se pak dostávají do postavení, které vyžaduje, aby stát začal plnit svou sociální roli, a celá společnost pak saturuje stav, který neměl vůbec nastat. Proto je na poskytovateli úvěru, aby náležitě před poskytnutím prověřil a posoudil schopnost žadatele ho splácet. Úvěr smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí úvěruschopnost posoudil, a z jeho zjištění je skutečně zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li toto dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
17. Porušení této povinnosti poskytovatele tak nejen odporuje zákonu, ale současně narušuje veřejný pořádek, neboť ochrana spotřebitele má předcházet negativním a nežádoucím celospolečenským dopadům jako je předlužení, sociální úpadek a nemožnost dostat se z dluhové pasti. Je třeba si uvědomit, že člověk v tíživé situaci často hledá jakékoliv řešení, a potlačuje informace, které mu ve vyřešení aktuálního problému brání. Řada osob pak nedokáže odhadnout ekonomickou situaci, zejména svoji vlastní objektivně, kdy jim chybí potřebné znalosti a zkušenosti, ale i schopnost určité kvalifikované ekonomické úvahy. Není tak na místě, aby poskytovatel mohl „rozdávat“ úvěry bez patřičného vyhodnocení, následně vymáhat plnění, a aby poté celá společnost nesla vzniklé následky na straně dlužníka a jeho rodiny na sociálních dávkách.
18. Výše uvedené závěry tak mají jasné opodstatnění, a poskytovatel úvěru jako silnější a odborněji vybavená strana, podnikající v této sféře, musí nést potřebnou míru odpovědnosti, aby na následky jejího podnikání nedoplácela společnost jako celek. Ona na první pohled možná vysoká ochrana jednotlivce žádajícího o úvěr, je ve skutečnosti požadavkem a tlakem na podnikatele ve finančním odvětví, aby při svém podnikání neprofitoval v konečném efektu na úkor celé společnosti. Ostatně Ústavní soud ve výše citovaném nálezu připomněl i to, že porušení povinnosti ověřit /úvěruschopnost, je mj. i správním deliktem poskytovatele, jak rozhodl Nejvyšší správní soud ČR ve věci sp. zn. 1 As 30/2015.
19. Mimo jakoukoliv pochybnost tak stojí závěr, že poskytovatel úvěru má aktivní povinnost zjistit jak příjmy, tak ale i výdaje žadatele o úvěr, ale tyto prověřit, a provést zcela konkrétní a přezkoumatelnou úvahu, která obstojí, že odborně a pečlivě učinil vše pro to, aby neposkytl úvěr žadateli, u něhož nebylo řádně prověřeno, že je schopen úvěr splácet. Jelikož této povinnosti žalobkyně nedostála, nemohla se žalovaným uzavřít platnou smlouvu. Úvěruschopnost se zkoumá na počátku, a pokud v této fázi poskytovatel ignoruje nesoulady a důvodné pochyby, které vzbuzují pouhá tvrzení žadatele, nemůže tuto absenci zákonné podmínky platnosti jaksi následně již nic zhojit.
20. Pokud jde o argumentaci rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023, jde o rozhodnutí, které vybočilo z dosavadní zcela ustálené praxe a reagovalo na odlišnou situaci než je vymáhání dlužného nespláceného úvěru. Jsou v něm obsaženy rozporuplné momenty ve vztahu k dřívější a ustálené judikatuře, která se formovala léta, a je citována výše. Výklad, který byl patrně ovlivněn kazuistikou sporů, kde se po splacení úvěrů domáhají dlužníci svých úhrad zpět, byl v prvé řadě překonán závěry SDEU v rozsudku ze dne 11. 1. 2024, pod sp. zn. C 755/22, a kterému byla otázka českým soudem předložena. Podle rozsudku SDEU je nutno hledat eurokonformní výklad vnitrostátního práva, odpovídající účelu posuzované právní úpravy, a proto se nemůže prosadit „materiální“ pohled na hodnocení řádnosti zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru. Faktické splacení dluhu spotřebitelem či nevznesení námitek vůči smlouvě a nárokům poskytovatele úvěru nesvědčí samo o sobě o schopnosti spotřebitele dluh splácet, neboť úvěr mohl být uhrazen např. z nových dluhů spotřebitele, čímž se roztáčí ona dluhová spirála, k jejímuž zamezení úprava spotřebitelských úvěrů slouží. Ani okolnosti jako splacení (a v této věci se o takovou situaci vůbec nejedná) nevypovídají o celkových schopnostech spotřebitele k úhradě všech jeho závazků a jeho poměrech, a jejich umožnění může naopak vést spotřebitele do dluhové pasti končící obvykle jeho úpadkem.
21. Pokud je smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužení domácnosti, pak tento smysl zákon nepostrádá ani v těch případech, kdy nakonec dojde k zaplacení úvěru. Primárním chráněným zájmem je zde totiž ochrana spotřebitele před poskytnutím úvěru, který by vedl následně k jeho insolvenci, či jiným zásadním ekonomickým dopadům do jeho poměrů, a které se mohou projevit až s časovým odstupem. Opačný výklad, který by umožňoval poskytovateli úvěru spoléhat se na to, že i přes nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti může být spotřebitelský úvěr platně uzavřen a vzniknou mu tedy i smluvní nároky je v rozporu s eurokonformním výkladem uvedených právních předpisů, neboť by umožňoval obcházet tuto zákonnou povinnost poskytovatele úvěru a spoléhat se na to, že se následně nezjistí, že spotřebitel nebyl úvěruschopný, atd. Proto je nutno v souladu se závěry citovaného rozsudku SDEU sp. zn. C 755/22 trvat na požadavku na řádné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem v době sjednání úvěrové smlouvy a nepřipuštění možnosti jejího dodatečného zkoumání a prokazování v soudním sporu o nároky z takové smlouvy. Povinnost buď byla splněna a to řádně, a úvěr měl být poskytnut, smlouva je platná, anebo ne, a pak je absolutně neplatná a těžko to tedy lze zhojit. Nic mezi tím nenaplňuje smysl a účel úpravy, ani text příslušných ustanovení.
22. K obdobným závěrům došly i soudy odvolací, a to Krajský soud v Praze např. v rozsudku sp. zn. 27 Co 318/2025 ze dne 8. 1. 2026, který byl i publikován, nebo Krajský soud v Ostravě v publikovaném rozsudku sp. zn. 15 Co 256/2024 ze dne 9. 1. 2025. Tento závěr ve vztahu k rozsudku SDEU přijal i Krajský soud v Českých Budějovicích v rozhodnutí ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 42 ICm 3899/2023 či Finanční arbitr ve věci sp. zn., FA/SR/SU/2482/2023 – 21. Pokud se týká závaznosti judikatury SDEU je třeba poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2522/19, ze kterého se podává, že soudy jsou povinny zohlednit unijní právo a judikaturu SDEU, která je způsobilá ovlivnit rozhodnutí ve věci samé. Zmiňovaným rozhodnutím by ve skutečnosti byly popřeny závěry dříve vydaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, kdy neplatnost absolutní nejde nijak dodatečně zhojit, pokud nastala. Nebylo-li řádně zkoumáno, nemohlo být uzavřeno platně, a jestliže je tak smlouva neplatná, nemůže být rozhodné, co se vyjevilo později, a mělo být předmětem absentujícího ověřování. Stíhána je povinnost řádně prověřit, ne spotřebitele, který následně neplatil, ale každého spotřebitele žádajícího o úvěr, jako samotná požadavek na rozhodnutí, zda smlouvu uzavírat či nikoliv.
23. Smluvní nároky proto žalobkyni nelze přiznat. Zůstává jen povinnost žalovaného podle § 87 odst. 1 z. s. ú. vrátit poskytnuté plnění, a to v době přiměřené jeho možnostem, neboť ani k výzvě soudu při jednání nebyl ohledně výdajů žalovaného zástupce žalobkyně schopen nic doplnit s tím, že žalobkyně ničím jiným, než již uvedla písemně, nedisponuje. V řízení bylo prokázáno poskytnutí částky 20 000 Kč, evidována nebyla žádná úhrada, proto ji soud přiznal k vrácení výrokem I. Na žalovaném bylo, aby pokud platil více, toto tvrdil a v řízení prokázal.
24. Jelikož tak neučinil, ani nedoložil svoje současné možnosti, jak dluh uhradit, byl žalobkyni, přiznán k vydání zbytek speciálního bezdůvodného obohacení v základní lhůtě pro peněžitá plnění podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a nikoliv delší nebo rozložené dále do splátek.
25. Nejvyšší soud v rozsudku ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 uvedl, že již dle textu samotného zákona a tedy čistě gramatickým výkladem ustanovení § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. lze zjistit, že toto ustanovení upravuje speciálně dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první, aniž by se tak uplatnila obecná pravidla pro vydání bezdůvodného obohacení. Soud ukládá plnění směrem do budoucna, nejdříve tedy v návaznosti na právní moc rozsudku, nedochází tak ani k prodlení s jeho vydáním (předchozí případné výzvy jsou nerozhodné).
26. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého má účastník právo poměrnou část nákladů odpovídajících jeho úspěchu v řízení. Žalobkyně se domáhala částky 26 130 Kč, kapitalizovaného úroku 148,18 Kč, plynoucího úroku ze žalované částky od 29. 9. 2025 ve výši 11,5 % ročně, což k datu jednání, činí 2 420,42 Kč, tedy celkem 28 698,60 Kč. Přiznáno bylo 20 000 Kč, což činí 70 % žalované částky a po odečtení zamítnutých 30 % činí celková úspěšnost žalobkyně ve sporu 40 %. V tomto rozsahu jí tak byly přiznány k náhradě náklady řízení.
27. Náklady žalobkyně jsou tvořeny soudním poplatkem ve výši 1 046 Kč a odměnou za zastupování žalobkyně advokátem, který věc převzal, sepsal jednoduchou výzvu k plnění, podal žalobu a účastnil se, respektive jeho substitut, nařízeného jednání dne 30. 6. 2026. Za převzetí a přípravu zastoupení náleží odměna ve výši 400 Kč, za výzvu k plnění ve výši 400 Kč a za sepis a podání žaloby ve výši 400 Kč, tedy celkem 1 200 Kč, podle § 14b odst. 1 bodu 2 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a) a d) a odst. 2 písm. h) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, neboť žalobkyně používá opakovaně tentýž text obměňovaný co do identifikačních údajů konkrétního případu. Za účast při jednání náleží odměna ve výši 2 180 Kč podle § 14b odst. 4, § 7 bodu 5 a § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu, z tarifní hodnoty 26 130 Kč. K jednotlivým úkonům právní služby dále náleží tři paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč za úkony učiněné do podání žaloby a jedna paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč za účast při jednání, tedy celkem 750 Kč, podle § 14b odst. 6 písm. a) a b) advokátního tarifu (celkem 4 130 Kč).
28. Substitut advokáta žalobkyně, který se k jednání dostavil, má sídlo v Ústí nad Labem, Bezručova 848/1, a přijel osobním automobilem Volkswagen AC Kombi. Podle mapy.cz činí cesta 98,3 km v jednom směru, tedy celkem 196,6 km ujel na cestě zpáteční. Z technického průkazu vozidla plyne kombinovaná spotřeba motorové nafty 6,6 l na 100 km. Při průměrné ceně motorové nafty 44,50 Kč za litr podle § 4 písm. c) vyhlášky č. 573/2025 Sb., ve znění vyhlášky č. 78/2026 Sb., činí náhrada za spotřebované pohonné hmoty 577,41 Kč. Základní náhrada za použití vozidla při sazbě 5,90 Kč za 1 km podle § 1 písm. b) uvedené vyhlášky pak 1 159,94 Kč, celkem tedy 1 737,35 Kč. Doba cesty po uvedené nejkratší trase činí v jednom směru 1 hodinu a 39 minut. Za dobu jedné cesty náleží náhrada za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu ve výši čtyř započatých půlhodin, za cestu tam i zpět tedy celkem za osm započatých půlhodin náleží 1 200 Kč.
29. Jelikož se substitut téhož dne účastnil dvou bezprostředně po sobě následujících jednání, druhého ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 13 C 116/2026, soud žalobkyni přiznal jednu polovinu náhrady těchto výdajů, tj. 868,68 Kč a 600 Kč. Jednání bylo nařízeno na 13:20 hodin, zahájeno však bylo až ve 14:20 hodin, kdy za hodinové zpoždění zahájení jednání náleží podle § 14 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu náhrada za promeškaný čas ve výši 300 Kč, tedy za dvě započaté půlhodiny po 150 Kč.
30. Advokát žalobkyně je plátcem DPH, proto náleží i náhrada DPH ve výši 21 % z odměny a náhrad, tj. 1 238,72 Kč z částky 5 898,68 Kč. Celkové náklady žalobkyně tak činí 8 183,40 Kč. Při procesním úspěchu žalobkyně v rozsahu 40 % jí náleží náhrada nákladů řízení ve výši 3 273,36 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta žalobkyně podle § 149 odst. 1 o. s. ř.
31. Lhůty k plnění byly stanoveny dle § 160 odst. 1 o.s.ř. jako základní zákonná pro peněžité plnění.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, prostřednictvím Okresního soudu v Liberci. Je třeba jej podat buď dvojmo písemně, datovou schránkou nebo řádně podepsané elektronicky.
Nesplní-li žalovaný uložené povinnosti dobrovolně ve stanovené lhůtě, lze se domáhat soudního výkonu rozhodnutí, nebo nařízení exekuce.