Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
17 C 176/2026-11
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní Mgr. Milenou Rejchovou ve věci
žalobce: Jméno žalobce., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného, Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno
o zaplacení částky 39 167 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 18 717 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení dalších 20 450 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 39 167 Kč od 22. 7. 2025 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 18 717 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení dalších 20 450 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 39 167 Kč od 22. 7. 2025 do zaplacení.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobce se žalobou podanou nadepsanému soudu dne 28. 5. 2026 domáhal po žalovaném zaplacení částky 39 167 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru. V žalobě uvedl, že po posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet uzavřel s žalovaným dne 27. 5. 2024 předmětnou smlouvu o úvěru č. hodnota-Anonymizováno. Na podkladě smlouvy o úvěru žalobce poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se pak zavázal peněžní prostředky vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 20 450 Kč v týdenních splátkách po 758 Kč. Žalovaný uhradil žalobci pouze částku 6 283 Kč.
Žalovaný se přes poučení a výzvu soudu k žalobě nevyjádřil, nesporoval tvrzení v ní uvedená.
Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) ve spojení s ust. § 101 odst. 4 o.s.ř.
O skutkovém stavu soud z provedených listinných důkazů (smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota-Anonymizováno, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, evidenční karty klienta, výpisu platební historie, podacího archu upomínek a předžalobní výzvy) učinil následující závěr. Žalobce s žalovaným uzavřel dne 27. 5. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. hodnota-Anonymizováno. Uvedenou smlouvou se žalobce zavázal žalovanému poskytnout částku 25 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se zavázal poskytnuté finance vrátit spolu s poplatky a úroky v pravidelných týdenních splátkách po 757,50 Kč. Ve smlouvě byla ujednána zápůjční úroková sazba ve výši 70,89 %, roční procentní sazba nákladů (RPSN) pak ve výši 212,77 %, poplatek za zpracování a doručení úvěru ve výši 7 500 Kč a poplatek za hotovostní inkaso ve výši 8 000 Kč. Žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 25 000 Kč, zatímco žalovaný na dluh uhradil celkem 6 283 Kč, na zaslanou předžalobní výzvu nereagoval a další peněžní prostředky nevrátil. Z evidenční karty klienta vyplývá, že žalovaný ke svým poměrům uvedl, že je svobodný, nemá žádné nezaopatřené děti a žije ve sdílené domácnosti (spolubydlení). Jako zaměstnavatele uvedl žalovaný společnost právnická osoba., s tím, že pracovní smlouvu má uzavřenou na dobu neurčitou a dosahuje mzdy ve výši 19 350 Kč měsíčně. Měsíční výdaje žalovaný vyčíslil na 9 732 Kč.
Právní posouzení věci vychází ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ), když žalovaný vystupoval při uzavření smlouvy o úvěru v pozici spotřebitele.
Podle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
Při právním posouzení věci se soud předně zabýval otázkou přiměřenosti výše stanovené úrokové sazby a dalších poplatků, kdy dospěl k závěru, že sjednanou výši roční úrokové sazby (70,89 %) (resp. i RPSN ve výši 212,77 %) nelze posoudit jinak než jako nemravnou, když odměna za poskytnutí peněz spotřebitelům (domácnostem) dlouhodobě činila v době poskytnutí úvěru u bank cca 7 až 10 %, dle údajů ČNB. Soud si je vědom, že žalobce působí jako nebankovní poskytovatel úvěrů a že úrokové sazby u nebankovních úvěrů mohou být oproti bankovním produktům vyšší. Tato okolnost však sama o sobě neodůvodňuje sjednání úroku, jehož výše se vymyká rozumné a přiměřené míře. Připuštění nepřiměřeně vysokých úroků pouze s odkazem na nebankovní povahu poskytovatele by znamenalo nedůvodný zásah do práv spotřebitele. Je proto nezbytné zajistit náležitou ochranu spotřebitele bez ohledu na to, zda je úvěr poskytován bankovní či nebankovní institucí. (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019). K výši úrokové sazby se vyjadřuje i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž shledal neplatnost (pro nemravnost) sjednaných úroků ve výši již i jen 60 % ročně. S ohledem na výše uvedené soud uzavřel, že ujednaná výše smluvní úrokové sazby se příčí dobrým mravům, což působí neplatnost celé úvěrové smlouvy, když ujednání o úrocích bylo nepochybně podstatnou částí smlouvy, a tedy i určující pro rozhodnutí o poskytnutí úvěru. Nelze tedy dospět k závěru, že by smlouva mohla obstát i bez této části.
Otázkou možné oddělitelnosti nemravného ujednání o úrocích v úvěrových smlouvách se zabýval i Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozsudku č. j. 47 Co 87/2023-81, dle kterého platí, že pokud jsou smlouvy s nemravně vysokými úroky sjednávány úvěrujícím zcela záměrně, systematicky a s vědomím jejich neplatnosti, je absolutně neplatná celá smlouva, a nikoliv jen oddělitelné ujednání o nemravných úrocích. Ustanovení § 576 o.z. nelze na takové případy aplikovat.
Podle § 75 ZoSÚ je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
Dále se soud zabýval otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru dle § 86 ZoSÚ a § 75 ZoSÚ. Dle posledně uvedeného ustanovení je poskytovatel (žalobce) povinen provozovat svoji činnost, tedy i zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr s odbornou péčí. Nejvyšší soud se výkladem pojmu odborná péče zabýval v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž dospěl k názoru, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka a klíčová je povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Současně soud podotýká, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda žadatel o úvěr nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).
Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s žalovaným posuzoval jeho schopnost úvěr splácet toliko formálně. Žalobce k prokázání řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného předložil pouze evidenční kartu klienta. Z ní vyplývá, že žalobce vycházel z údajů uvedených žalovaným, podle nichž byl zaměstnán, dosahoval čistého měsíčního příjmu ze zaměstnání ve výši 19 350 Kč a měsíční výdaje dosahovaly 9 732 Kč. Žalobce nepředložil další podklady, například výplatní pásky či pracovní smlouvu, z nichž by bylo možné dovodit, že skutečné příjmy a výdaje žalovaného podrobně zjišťoval a ověřoval. Žalobce se tak spokojil pouze s tvrzeními žalovaného o jeho příjmech a výdajích a jeho celkovou schopností úvěr splácet se dostatečně nezabýval. Údaj o měsíčních výdajích žalovaného ve výši 9 732 Kč je s ohledem na obvyklé náklady na zajištění životních potřeb zjevně nízký. Bylo proto namístě tento údaj dále ověřit a podrobit podrobnějšímu posouzení. Soud tedy uzavřel, že žalobce posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Jelikož byl spotřebitelský úvěr poskytnut v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZoSÚ, je smlouva podle § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, a to absolutně § 588 o.z. Soud k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu.
V řízení bylo tedy zjištěno, že žalovaný přijal z titulu ex tunc neplatné smlouvy peněžní prostředky celkem ve výši 25 000 Kč, které představují částku poskytnutou žalobcem jako čerpanou tranši úvěru. Žalovaný na tento závazek žalobci uhradil celkem 6 283 Kč. Práva a povinnosti mezi účastníky soud posoudil podle zásad pro vypořádání bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně žalovaného podle § 2993 o.z., dle nějž platí, že „plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.“ Žalovanému proto vznikla povinnost vrátit žalobci toliko poskytnutou jistinu v dosud neuhrazeném rozsahu, tj. částku 18 717 Kč. Soud proto žalovaného výrokem I. zavázal k zaplacení částky 18 717 Kč odpovídající rozsahu bezdůvodného obohacení.
Výrokem II. pak soud žalobu s odkazem na absolutní neplatnost smlouvy ve zbytku zamítl. Jestliže byla smlouva o úvěru neplatná, nebyly mezi účastníky platně sjednány platby úroků ani dalších poplatků. Současně soud zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal přiznání zákonného úroku z prodlení, a to v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3675/2021-262 ze dne 20. 4. 2022, ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že nárok na zákonný úrok z prodlení vznikne žalobci až poté, co případně žalovaný nedodrží splatnost zbývající jistiny určenou soudem.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Úspěch žalobce činí 47,79 % (18 717 Kč) a úspěch žalovaného 52,21 % (20 450 Kč). Za této situace by měl nárok na náhradu nákladů řízení žalovaný, kterému ovšem žádné náklady v řízení nevznikly, a proto soud ve věci rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Lhůtu k plnění výroku I. soud stanovil dle § 160 odst. 1 o.s.ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Hradci Králové, prostřednictvím Okresního soudu v Hradci Králové. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li povinný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedené lhůtě, může se oprávněný domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.