Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
33 A 64/2026 - 53.pdf
PDF · 0 B
No categories available
33 A 64/2026 - 53
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci
žalobce:
I. E., narozen X
státní příslušnost X
t. č. v ZZC Balková, Balková 1, 331 35 Tis u Blatna,
zastoupený Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem
se sídlem Varšavská 714/38, 120 00 Praha
proti
žalovanému:
Ministerstvo vnitra ČR
sídlem Nad Štolou 936/3, Praha
o žalobě ze dne 17. 9. 2026 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 9. 2026, č. j. OAM-1088/BA-BA02-BA03-Z-2026,
takto:
I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 9. 2026, č. j. OAM-1088/BA-BA02-BA03-Z-2026 se zrušuje.
II. Žalovaný je povinen žalobci nahradit náklady řízení ve výši 10 140 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobcova zástupce, Mgr. Pavla Čižinského, advokáta.
Odůvodnění:
I.
Napadené rozhodnutí
1. Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 9. 2026, č. j. OAM-1088/BA-BA02-BA03-Z-2026 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž podle § 46a odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákona azylu“) rozhodl o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců (dále jen ZZC); ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu byla doba trvání zajištění stanovena do 14. 12. 2026.
II.
Žaloba
2. Žalobce v žalobě namítal, že napadené rozhodnutí vychází z ustanovení § 46a odst. 1 písm. f) zákona o azylu, jehož formulace je podle něj nejasná a připouští dva možné výklady. Podle jednoho z nich je riziko útěku samostatným důvodem zajištění, podle druhého pouze jedním z příkladů jednání ztěžujícího řízení o mezinárodní ochraně. Tvrdí, že v jeho případě nelze dovodit, že by jeho neoprávněný vstup do České republiky a pokus o vstup do Německa byly skutečnostmi, které by jakkoli ztěžovaly azylové řízení.
3. Dále žalobce zpochybnil závěr správního orgánu o nezbytnosti zajištění. Podle jeho názoru žalovaný vychází pouze z toho, že naplňuje některé skutečnosti uvedené v § 46b zákona o azylu, nemá v České republice vazby ani zvláštní potřeby, a z těchto okolností automaticky dovozuje nutnost detence. Takový přístup podle žalobce vede k faktickému automatickému zajišťování téměř všech migrantů, kteří vstoupili na území České republiky neoprávněně a následně požádali o mezinárodní ochranu.
4. Žalobce rovněž namítal, že se žalovaný dostatečně nevypořádal s možností použití mírnějších opatření podle § 47 zákona o azylu. V rozhodnutí podle něj chybí konkrétní úvaha, proč je právě v jeho případě zajištění nezbytné a proč nelze využít alternativní opatření. Kritizuje také některé závěry rozhodnutí jako nepřiměřeně represivní a poukazuje na svůj zdravotní stav, nedostatečné zdravotní služby v zařízení Bálková a problémy se stravováním během zajištění.
5. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil, přiznal mu náhradu nákladů řízení a nařídil ve věci jednání podle § 46e odst. 3 zákona o azylu
III.
Vyjádření žalovaného
6. Žalovaný ve vyjádření ze dne 22. 9. 2026 poukázal na to, že žalobce byl již dne 22. 8. 2026 zajištěn Policií ČR podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců za účelem správního vyhoštění. Důvodem bylo jeho zajištění u bývalého hraničního přechodu Petrovice–Bahratal po odepření vstupu do Německa, přičemž nepředložil žádný platný doklad totožnosti a vzniklo podezření, že se na území České republiky zdržuje neoprávněně.
7. Žalovaný připomněl obsah § 46a odst. 1 písm. f) zákona o azylu a uvedl, že posuzoval všechny okolnosti dosavadního pobytu žalobce na území České republiky. Dospěl k závěru, že je nutné ponechat žalobce v zajištění i po podání žádosti o mezinárodní ochranu. Poukázal zejména na to, že žalobce vstoupil do České republiky i dalších států schengenského prostoru nelegálně, cestoval bez platného cestovního dokladu a před svým zadržením nikde nepožádal o mezinárodní ochranu, ačkoli mu v tom podle žalovaného nic nebránilo.
8. Žalovaný dále zdůraznil, že žalobce nemá na území České republiky žádnou adresu ani jiné vazby a Českou republikou pouze projížděl na cestě do Německa. Uvedl také, že žalobce sám potvrdil úmysl pokračovat do Německa a v případě propuštění zvažoval i odjezd do Iráku za příbuznými. Z těchto skutečností žalovaný dovodil, že žalobce neměl v úmyslu požádat o mezinárodní ochranu v České republice a že by v případě propuštění nebyl správnímu orgánu k dispozici.
9. S ohledem na uvedené okolnosti žalovaný uzavřel, že podmínky pro zajištění žalobce byly splněny a že mírnější opatření by byla neúčinná a nedostačující. Proto považoval pokračování zajištění v zařízení pro zajištění cizinců za nezbytné. V podrobnostech odkázal na napadené rozhodnutí a správní spis. Závěrem žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.
IV.
Posouzení věci soudem
10. Soud ve věci rozhodl podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. bez jednání, ačkoliv žalobce o nařízení jednání žádal. Soud však při přípravě věci k rozhodnutí dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, takže konání jednání by postrádalo smysl.
11. Při přezkumu napadeného rozhodnutí se soud neomezil pouze na uplatněné žalobní body, nýbrž v souladu s rozsudkem velkého senátu Soudního dvora ze dne 8. 11. 2022 ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, ECLI:EU:C:2022:858, body 87, 88 a 94, přihlédl z úřední povinnosti též k případnému nesplnění dalších podmínek zákonnosti zajištění, pokud taková okolnost vyplynula z podkladů, které měl k dispozici, nebo vyšla najevo v průběhu řízení.
12. Ze správního spisu soud zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti. Žalobce byl dne 21. 8. 2026 kontrolován policejní hlídkou v blízkosti bývalého hraničního přechodu Petrovice – Bahratal poté, co mu byl odepřen vstup na území Německa. Ke kontrole žalobce nepředložil žádný cestovní doklad, čímž vzniklo podezření, že se na území nachází neoprávněně.
13. Z protokolu o výslechu ze dne 21. 8. 2026 vyplývá, že žalobce uvedl údaje o své totožnosti, státní příslušnosti a potvrdil, že se cítí zdráv. Na dotaz, kde je jeho cestovní doklad, odpověděl, že ho nemá u sebe, ale má ho u sebe v batohu kamarád, kterého naposledy viděl před týdnem ještě v Turecku. Ke svému rodinnému stavu sdělil, že je svobodný a bezdětný, rodiče a 10 sourozenců žijí v Turecku. Z Turecka vycestoval asi před týdnem nebo 10 dny, protože měl problémy s rodinou a chtěl začít nový život v Německu. Plul do Řecka na lodi spolu s dalšími 12 lidmi, poté šli asi 2 dny pěšky a poté stopovali auta, kdy vůbec neví, přes které země jeli, ale dle něj byli i v Rumunsku. Sdělil, že z Řecka jeli ve čtyřech, tedy s těmi, co jsou s ním zajištěni. Převaděčům spolu se Servetem, který je s ním zajištěný, zaplatili 5000 dolarů. Dále do Německa je měl dovézt řidič, kterého potkali na benzínce. Žalobce sdělil, že chtěl jet do Berlína, kde má kamarády a rychleji by tam našel práci. Přiznal, že ví, že jako státní příslušník Turecka je oprávněn vstoupit na území ČR a EU pouze s platným cestovním dokladem a oprávněním k pobytu, ale chtěl utéct, nevěděl, jak si vízum vyřídit a dostal levnou nabídku na cestu do Evropy, tak toho využil. Na území ČR nikoho nemá, v Evropě má jen vzdálené příbuzné, ale blízký vztah s nimi neměl, nemá zde ani žádné ekonomické, kulturní ani společenské vazby. Na otázku, proč nepožádal o azyl v první bezpečné zemi, tedy Řecku, odpověděl, že mezi Tureckem a Řeckem není rozdíl, ale tady už nějaké lidi zná a ti by mu zařídili práci. V návratu do Turecka mu brání rodinné důvody, kdy má s rodinou velké spory a když se vrátí, zabijí ho. Přiznal, že mu v Turecku nic nehrozí, ani mučení, či nelidské a ponižující zacházení, otroctví či nevolnictví nebo nucené práce. Naopak uvedl, že mu tam je zaručeno právo na osobní bezpečnost, účinnou právní ochranu a spravedlivý proces a projednání řádným a nezávislým soudem. Jediné, co mu hrozí, je to, že ho při návratu zavřou, protože utekl z Turecka nelegálně, a kromě toho je ještě Kurd. Finanční prostředky má jen ty, co má teď u sebe a nezná nikoho, kdo by za něj mohl složit finanční záruku. Žalobce přiznal, že do Turecka dobrovolně nevycestuje, raději by se dle jeho vyjádření zabil, a v případě propuštění by jel do Iráku k příbuzným, počkal by po dobu zákazu a následně by to zkusil znovu již s vízem.
14. Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje ze dne 22. 8. 2026 byl žalobce zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců za účelem správního vyhoštění.
15. Dne 26. 8. 2026 podal žalobce v zařízení pro zajištění cizinců žádost o mezinárodní ochranu, v níž uvedl jako důvod své žádosti to, že je příznivcem/členem FETÖ.
16. V napadeném rozhodnutí vyšel žalovaný ze skutečností, které žalobce sdělil policii (viz výše), dále přihlédl k tomu, že žalobce vstoupil na území ČR nelegálně bez jakéhokoli povolení k pobytu a bez cestovního dokladu. Před tím vstoupil nelegálně i do dalších zemí schengenského prostoru, přes které cestoval do ČR a pokusil se též vstoupit nelegálně do Německa. O mezinárodní ochranu během té doby nikde nežádal, ač mu v tom nic nebránilo. Nikde v ČR nemá nahlášenou adresu, přes ČR jen projížděl, při své cestě do cílového Německa. Sám žalobce sdělil, že měl v úmyslu docestovat až do Německa, zjevně opět nelegálně. Žalobce tedy neměl v úmyslu v ČR žádat o mezinárodní ochranu. A nedá se ani očekávat, že by v případě jeho nezajištění v zařízení pro zajištění cizinců byl k dispozici správnímu orgánu a nevycestoval právě do Německa nebo naopak do Iráku, kam by dle svých slov jel za příbuznými v případě propuštění.
17. Podle mínění žalovaného pak ani nebylo možné využít tzv. zvláštní opatření dle § 47 zákona o azylu, protože žalobce nemá na území ČR nikoho z rodiny, naopak rodinu má v Turecku, nemá tudíž žádnou motivaci zůstat na území ČR a být správnímu orgánu k dispozici pro potřeby správního řízení na konkrétně určitelném a stabilním místě. V současné době v ČR rovněž není nikde hlášen k pobytu, je tedy zjevné, že není možnost jej kontaktovat na jakékoliv adrese v ČR a předpokládat, že se na ní skutečně bude žalobce zdržovat. Také nemá dostatek finančních prostředků, aby se mohl pravidelně hlásit ministerstvu, ani si tyto prostředky nemůže legálně vydělat. Současně režim, který panuje v přijímacím nebo pobytovém středisku rovněž nezajišťuje žalobcovu dostupnost, neboť odtud může kdykoli odejít. Žalovaný uzavřel, že shledal naplnění podmínek stanovených v § 46a odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Dobu zajištění stanovil žalovaný zatím na 110 dnů, což odůvodnil předpokládanou délkou řízení, včetně případného soudního přezkumu.
18. Podle § 46a odst. 1 písm. f) zákona o azylu „Ministerstvo v případě nutnosti rozhodne o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, s výjimkou nezletilého bez doprovodu, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže svým jednáním ztěžuje řízení ve věci mezinárodní ochrany, a to zejména tím, že neposkytuje ministerstvu nezbytnou součinnost, a proto není možné v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, existuje riziko útěku nebo již dříve území neoprávněně opustil.“
19. Dle § 46b odst. 1 zákona o azylu „Pro účely tohoto zákona se útěkem rozumí jednání žadatele o udělení mezinárodní ochrany, kdy nezůstává k dispozici ministerstvu nebo policii zejména pro účely vedení řízení podle tohoto zákona nebo zákona o pobytu cizinců na území České republiky.“
20. Podle § 46b odst. 2 písm. a) zákona o azylu „Rizikem útěku se pro účely tohoto zákona rozumí existence skutečností, na základě kterých je možné se domnívat, že žadatel o udělení mezinárodní ochrany může utéct, zejména pokud neoprávněně vstoupil na území jiného členského státu nebo se o to pokusil, a to i překročením hranic se třetími státy.“ Citované ustanovení obsahuje demonstrativní výčet dalších skutečností, z nichž lze dovodit riziko útěku.
21. Soud předesílá, že zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany představuje mimořádný institut, jehož následkem je omezení, případně zbavení osobní svobody. Jde proto o citelný zásah do jednoho ze základních práv jednotlivce zaručeného čl. 8 Listiny základních práv a svobod, který je přípustný pouze za podmínek přísně vymezených zákonem a ústavním pořádkem (srov. rozsudek NSS ze dne 7. 6. 2016, č. j. 6 Azs 286/2015-41, bod 9, s odkazem na usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150, č. 2524/2012 Sb. NSS; obdobně recentně rozsudek NSS ze dne 16. 1. 2026, č. j. 5 Azs 240/2025-21, bod 16). Tomu odpovídá rovněž požadavek restriktivního výkladu jednotlivých zákonných důvodů zajištění; ty nelze vykládat způsobem, který by jejich zákonné meze rozšiřoval nad rámec účelu, pro nějž byly stanoveny (srov. v tomto směru rozsudek SDEU ze dne 14. 9. 2017, K., C-18/16, EU:C:2017:680, body 40–42).
22. Úprava obsažená v § 46a odst. 1 písm. f) zákona o azylu dnes představuje transpozici čl. 10 odst. 4 písm. b) směrnice č. 2024/1346, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu. Tento článek stanoví: „Žadatel může být zajištěn pouze na základě jednoho či více z těchto důvodů: za účelem zjištění skutečností, na nichž je jeho žádost o mezinárodní ochranu založena a jež by bez zajištění žadatele nebylo možné získat, zejména v případě rizika útěku.“ Úprava směrnice přitom vylučuje zajištění z jiného důvodu, než které jsou vypočteny v čl. 4 (srov. čl. 10 odst. 1 věta druhá cit. směrnice). V době svého přijetí v rámci novelizace zákona o azylu prostřednictvím zákona č. 314/2025 Sb., však úprava § 46a odst. 1 písm. f) zákona o azylu transponovala čl. 8 odst. 4 písm. b) směrnice 2013/33/EU, podle něhož: „Žadatel může být zajištěn pouze v těchto případech: za účelem určení těch skutečností, na nichž je jeho žádost o mezinárodní ochranu založena a jež by bez zajištění žadatele nebylo možné získat, zejména v případě nebezpečí skrývání se žadatele.“
23. K úpravě obsažené v § 46a odst. 1 písm. f) zákona o azylu pak důvodová zpráva konstatuje: „Písmeno f) upravuje důvod zajištění spočívající v neposkytování součinnosti - je stanoveno, že v tomto kontextu je nutno brát v úvahu zejména vůli žadatele neposkytovat nezbytnou součinnost a spolupracovat s ministerstvem v průběhu celého řízení ve věci. Povinnost poskytovat nezbytnou součinnost je dána ustanovením § 49a. Žadatel o udělení mezinárodní ochrany musí mít stejný zájem na hladkém průběhu řízení ve věci mezinárodní ochrany jako ministerstvo, ustanovení je rovněž odrazem směrnice, která stanoví také jako jeden z důvodů pro zajištění důvodnou domněnku, že jinak není možné zjistit stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti.“
24. V této souvislosti je nutné připomenout i rozsudek SDEU ze dne 14. 9. 2017, K. C-18/16, v němž se v bodě 42 konstatuje: „Zaprvé čl. 8 odst. 3 první pododstavec směrnice 2013/33 uvádí taxativní výčet jednotlivých důvodů, které mohou odůvodnit zajištění, přičemž každý z těchto důvodů odpovídá na specifickou potřebu, a je tedy autonomní (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. února 2016, N., C 601/15 PPU, EU:C:2016:84, bod 59). V této souvislosti ze znění čl. 8 odst. 3 prvního pododstavce písm. a) uvedené směrnice vyplývá, že žadatel může být zajištěn pouze tehdy, pokud navzdory své povinnosti spolupracovat nesdělil svoji totožnost nebo státní příslušnost nebo nepředložil doklady totožnosti umožňující ověření těchto údajů. Stejně tak z tohoto čl. 8 odst. 3 prvního pododstavce písm. b) vyplývá, že žadatel může být zajištěn pouze tehdy, pokud by určité skutečnosti, na nichž je jeho žádost o mezinárodní ochranu založena, „[nebylo možné získat bez zajištění žadatele], zejména v případě nebezpečí skrývání se žadatele.“
25. Z těchto důvodů soud přistoupil k výkladu ustanovení § 46a odst. 1 písm. f) zákona o azylu z toho úhlu pohledu, že i ono je určeno jako reakce na potřebu náležitého zjištění skutkového stavu věci, resp. potřeby zajistit součinnost žadatele o mezinárodní ochranu, aby skutkový stav věci mohl být řádně zjištěn. K tomuto cíli se musí upínat všechny úvahy o případné potřebě zajištění žadatele o mezinárodní ochranu dle cit. ustanovení. Obecně je povinnost žadatelů o mezinárodní ochranu poskytovat součinnost zakotvena v § 49a zákona o azylu. Ustanovení § 46a odst. 1 písm. f) zákona o azylu tedy umožňuje žalovanému reagovat na situaci, kdy žadatel o mezinárodní ochranu ztěžuje probíhající řízení, resp. neplní svou povinnost poskytovat součinnost takovým způsobem, že není možno zjistit skutkový stav věci bez důvodných pochybností. Závěr, že není možno zjistit skutkový stav věci bez důvodných pochybností, musí být v tomto případě způsoben ztěžováním řízení ze strany žadatele o mezinárodní ochranu (mezi ztěžováním řízení žadatelem a nemožností zjistit skutkový stav věcí musí být příčinná souvislost). Samo ztěžování řízení ze strany žadatele pak může nabývat v konkrétním případě řady specifických podob, přičemž zákon demonstrativně uvádí neposkytování součinnosti (jak stanoví § 49a odst. 1 zákona o azylu), případně existencí rizika útěku (podle § 49a odst. 2 zákona o azylu není žadatel o mezinárodní ochranu po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany opustit území ČR), resp. tím, že již dříve území ČR neoprávněně opustil. Co se pak rozumí rizikem útěku, demonstrativně vypočítává § 46b odst. 2 zákona o azylu.
26. Při výkladu § 46a odst. 1 písm. f) zákona o azylu je tedy podstatné, že samotné riziko útěku ještě k zajištění žadatele o mezinárodní ochranu nepostačuje, neboť musí být současně klasifikovatelné jako ztěžování řízení v tom směru, že by útěk žadatele o mezinárodní ochranu vedl k nemožnosti zjistit skutkový stav věci v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany. Teprve v takovém případě je možno žadatele o mezinárodní ochranu podle citovaného ustanovení zajistit. To plyne ze shora podaných argumentů, neboť zajištění podle § 46a odst. 1 písm. f) zákona o azylu slouží potřebě náležitého zjištění skutkového stavu. Není-li dosažení tohoto cíle ohroženo, přestože je třeba i dáno riziko útěku žadatele o mezinárodní ochranu, není dán zákonný důvod zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle cit. ustanovení.
27. Pro projednávaný případ z toho plyne, že nepostačí poukázat na to, že v čem je v žalobcově případě spatřováno riziko jeho útěku, ale je nutné také vylíčit, z jakého důvodu by toto riziko vedlo k nemožnosti zjistit náležitě skutkový stav věci.
28. To ale žalovaný v napadeném rozhodnutí neučinil. Gros jeho argumentace k důvodu zajištění je možné nalézt ve čtyřech stručných odstavcích odůvodnění na str. 3. V nich žalovaný konstatuje, že žalobce vstoupil na území ČR nelegálně bez povolení k pobytu a bez platného cestovního dokladu, stejně jako tak učinil i v jiných státech schengenského prostoru, přes které přejížděl s cílem dostat se do Německa, kam se též pokusil nelegálně vstoupit. Dosud nikde nežádal o mezinárodní ochranu, ač mu v tom nic nebránilo, nemá nikde hlášenou adresu, přes ČR pouze přejížděl při své cestě do cílového Německa, na území v ČR není jakkoli kontaktní a není možné mu kamkoliv a cokoliv doručovat nebo ověřit jeho adresu. V okamžiku zajištění policií na hranicích s Německem chtěl pokračovat dále právě do Německa, zjevně opět nelegálně, kdy ani v Německu nemá pobytové oprávnění, je tedy zřejmé, že před tímto rozhodně neměl v úmyslu požádat v ČR o udělení mezinárodní ochrany, a nedá se ani očekávat, že by v případě jeho nezajištění v ZZC byl k dispozici správnímu orgánu a nevycestoval právě do Německa, nebo naopak do Iráku, kam by dle svých slov jel za příbuznými v případě propuštění. Dál už se žalovaný věnuje možnosti využít tzv. zvláštní opatření a délce zajištění.
29. Přestože není úkolem soudu jakkoli dotvářet rozhodnutí, jež v rámci řízení o žalobě proti nim přezkoumává, lze snad dovodit, že žalovaný spatřoval právě v tom, jakým způsobem se žalovaný do ČR dostal (a v jeho cíli dostat se do Německa) důvod rizika útěku dle § 46b odst. 2 písm. a) zákona o azylu, byť to žalovaný výslovně neuvedl (což měl). Závažnou vadou napadeného rozhodnutí o zajištění žalobce však je naprostá absence odůvodnění, jak se riziko žalobcova útěku projeví v nemožnosti zjistit skutkový stav věci. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že žalovaný již disponuje celou řadou podkladů, které jsou součástí správního spisu, a to včetně protokolu o výslechu žalobce (byť ještě provedeného policií). Nelze vyloučit, že v mezidobí od podání žaloby do vyhlášení tohoto rozsudku byly v řízení o žalobcově žádosti o mezinárodní ochranu činěny i další úkony. Není věcí soudu, aby za žalovaného domýšlel důvody, v nichž snad může žalovaný spatřovat nebezpečí, že nebude možno řádně zjistit skutkový stav věci, pokud by se naplnilo riziko žalobcova útěku.
30. Bylo totiž úkolem žalovaného, aby řádně odůvodnil své rozhodnutí o zajištění žalobce. K tomu by patřilo i náležité zdůvodnění, jak by riziko žalobcova útěku ztížilo průběh řízení o jeho žádosti o mezinárodní ochranu tak, že by v něm nebylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci. Žalovaný tedy mohl uvést, jaké další úkony má v úmyslu ještě v řízení provést, u nichž je žalobcova osobní přítomnost natolik nezbytná, že pro existenci rizika jeho útěku nebude možno řádně zjistit skutkový stav věci. To ale žalovaný neučinil a v podstatě v napadeném rozhodnutí ani nepředstavil vlastní výklad ustanovení § 46a odst. 1 písm. f) zákona o azylu, který použil k žalobcovu zajištění.
31. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevysvětlil, v čem spatřuje naplnění tohoto klíčového předpokladu pro aplikaci ustanovení § 46a odst. 1 písm. f) zákona o azylu, zapříčinil tím, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Soud není na základě odůvodnění, které je v napadeném rozhodnutí obsaženo, schopen posoudit, zda skutečně jsou dány důvody pro zajištění žalobce, neboť není zřejmé, v čem je sám žalovaný spatřuje (v čem spatřuje nebezpečí, že v případě žalobcova útěku by nebylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci). Za takové situace soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
32. Soud navíc nepřehlédl, že napadené rozhodnutí je zatíženo i vadou vnitřní rozpornosti, když v prvém odstavci na str. 4 žalovaný uvádí: „Z postupu jmenovaného je tak dle správního orgánu zřejmé, že by jeho propuštěním ze zajištění byl ohrožen průběhu správního řízení ve věci mezinárodní ochrany, neboť dotyčný žádost podal až po svém umístění do zařízení pro zajištění cizinců pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, doposud dlouhodobě nerespektoval žádné své povinnosti stran legálnosti jeho pobytu v ČR a nelze v jeho případě rozumně předpokládat, že by jmenovaný své jednání změnil a respektoval by zvláštní opatření dle zákona o azylu, které by mu správní orgán uložil.“ Takové odůvodnění směřuje k důvodu zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, neboť právě v hypotéze tohoto ustanovení pracuje zákon s hlediskem podání žádosti o mezinárodní ochranu až v zařízení pro zajištění cizinců a s hlediskem oprávněných důvodů k domněnce, že žádost byla podána pouze s účelem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Žalovaný tak v tomto odstavci odůvodňuje zajištění žalobce jinými skutečnostmi, než které jsou pro zvolený důvod zajištění dle § 46a odst. 1 písm. f) zákona o azylu relevantní a které navíc vůbec nevyplývají ze spisu a ze skutkových okolností věci, které sám žalovaný v napadeném rozhodnutí rekapituloval (např. sotva lze ohledně žalobce tvrdit, že dlouhodobě nerespektoval žádné své povinnosti stran legálnosti jeho pobytu v ČR, pokud byl zadržen při snaze překročit česko-německou hranici dne 21. 8. 2026 a předtím na území ČR nepobýval).
33. Nad rámec uvedeného soud konstatuje, že dosah právní úpravy obsažené v § 46a odst. 1 písm. f) zákona o azylu nelze rozšiřovat prostřednictvím jeho výkladu takovým způsobem, že by již samotná existence rizika útěku žadatele o mezinárodní ochranu bez dalšího odůvodnila jeho zajištění dle tohoto ustanovení. Takový výklad by nepřípustně rozšiřoval možnosti omezení až zbavení osobní svobody žadatelů o mezinárodní ochranu a byl by v rozporu nejen s transponovanou evropskou úpravou, ale i s právem na osobní svobodu, jak je zakotveno v čl. 8 Listiny základních práv a svobod.
V.
Závěr
34. Výrokem I. soud ze shora uvedených důvodů zrušil napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Pro úplnost dlužno dodat, že ve výroku tohoto rozsudku soud současně nevyslovil, že se žalovanému věc vrací k dalšímu řízení. Vychází z právního názoru vysloveného v rozsudku NSS ze dne 1. 11. 2012, č. j. 9 As 111/2012-34, č. 2757/2013 Sb. NSS, dle něhož „po zrušení rozhodnutí žalovaného o zajištění stěžovatele je nutno na toto rozhodnutí nahlížet, jako kdyby vůbec nebylo vydáno. Neexistuje tak řízení, v němž by mělo být pokračováno (…). Je-li tedy tento úkon ve formě rozhodnutí zrušen, neznamená to současně, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, jak je ve správním soudnictví obvyklé (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Naopak to z povahy věci, která je značně specifická a vyžaduje urychlené vyřízení, znamená ukončení řízení před správním orgánem, aniž by se tím, jakkoliv zasahovalo do jeho pravomoci, která byla vyčerpána vydáním původního rozhodnutí.“ Citovaný právní názor je použitelný i na právě řešenou věc, a soud nemá důvod postupovat v souzené věci jinak.
VI.
Náklady řízení
35. Výrokem II. tohoto rozsudku soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. rozhodl o nákladech řízení, a to tak, že procesně úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů řízení po procesně neúspěšném žalovaném, jehož rozhodnutí v soudním přezkumu neobstálo. Přiznaná náhrada nákladů řízení je představována odměnou za právní zastoupení žalobce za 2 úkony právní služby po 4 620 Kč: příprava a převzetí právního zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) a sepis a podání žaloby dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, celkem 9 240 Kč Dále dvakrát náhradou hotových výdajů po 450 Kč. Celková výše náhrady nákladů řízení činí 10 140 Kč. Ke splnění povinnosti nahradit náklady řízení bylo žalovanému určeno platební místo podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. a stanovena přiměřená lhůta podle § 160 odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. (s přihlédnutím k možnostem žalované tuto platbu realizovat).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost (§ 104a s. ř. s.).
V Plzni dne 7. října 2026
Mgr. Jaroslava Křivánková v.r.
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje H. K.