Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
31 Af 7/2025 - 104.pdf
PDF · 0 B
No categories available
31 Af 7/2025 - 104
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců Mgr. Jana Jiráska, Ph.D., a JUDr. Terezy Matuškové, v právní věci
žalobkyně: BZENEC SEKT a. s., IČ 29258936
sídlem Růžová 972/1, 110 00 Praha
zastoupena advokátem JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským
sídlem Palackého 151/10, 796 01 Prostějov
proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství
sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 1. 2025, č. j. 56/25/5300-22442-706033,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. V této věci se soud zabýval existencí podvodu na dani z přidané hodnoty (dále „DPH“ nebo „daň“), a také otázkou, zda se žalobkyně daňového podvodu vědomě účastnila.
2. Žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj („správce daně“) ze dne 25. 1. 2024, č. j. 259269/24/3013-50521-705772 a č. j. 259320/24/3031-50521-705772. Těmito platebními výměry bylo žalobkyni doměřeno DPH za zdaňovací období duben a květen 2019 ve výši 573 461 Kč a 122 689 Kč, a uloženo penále ve výši 114 693 Kč a 24 538 Kč.
3. Důvodem vyměření daně byla zjištění učiněná správcem daně v rámci daňové kontroly. Správce daně žalobkyni neuznal odpočet daně ve smyslu § 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty („ZDPH“), z plnění (nebalené víno) přijatých od společnosti Relax Valtice s.r.o., DIČ CZ27667251 („Relax Valtice“), neboť byla zasažena podvodem na DPH, o čemž žalobkyně věděla.
II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě
4. Žalobkyně namítala, že žalovaný, byť jej tížilo důkazní břemeno, neprokázal, že by zdanitelná plnění v podobě nákupu nebaleného vína byla zasažena podvodem na DPH. Žalovaný neprokázal obchodní řetězec, existenci podvodného jednání, narušení neutrality ani nestandardní okolnosti a účast žalobkyně na podvodu. Za daňový podvod nelze považovat případ, kdy správce daně zcela jinému subjektu za zcela nesouvisející plnění doměří daň.
5. Údajný podvodný řetězec žalovaný nepodložil relevantními důkazy. Své závěry nepřípustně paušalizoval, jelikož v případě dvou dokladů prodej vína mezi subjekty RIMAVÍNO s. r. o. („RIMAVÍNO“) a Vientre a. s. („Vientre“) vůbec neprokázal. Mezi jednotlivými plněními v řetězci je také časový nesoulad. Ten je způsoben tím, že žalovaný nesprávně zaměnil dvě odlišná vína za jinou cenu od jiných prvovýrobců.
6. Chybějící daní v rámci podvodného řetězce nemůže být jakékoliv neuhrazení daně. Musí jít o následek cílené snahy o získání neoprávněného zvýhodnění. Daňové orgány však vyvodily chybějící daň pouze z toho, že dodavatelé ve tvrzeném řetězci neprokázali splnění hmotněprávních podmínek pro nárok na odpočet daně, respektive že během prováděné daňové kontroly nebyli kontaktní. Ke ztrátě daně, nikoli ovšem ve smyslu chybějící daně, tak došlo pouze zásahem finanční správy. Společnost Vientre pravidelně podávala daňová přiznání i kontrolní hlášení, nebyla nekontaktní. Podvodné jednání nelze dovozovat pouze ze skutečnosti, že jí byla doměřena daň. Správní orgány neprokázaly, že se jednalo o podvodné jednání, a nikoliv o podnikatelské selhání, a nepřípustně přenesly daňovou povinnost na žalobkyni.
7. V řízení s Vientre správce daně dospěl k závěru, že nebyla prokázána oprávněnost daně na vstupu, nikoliv k závěrům o fiktivnosti uplatněných vstupů. Správní orgány fiktivnost vstupů neprokázaly ani v nynějším řízení. Stejně tak neprokázaly, jak tato „fiktivní“ plnění souvisela s odpočtem uplatněným žalobkyní a nyní prověřovanými obchody. Větší počet dokladů uplatněných v oddíle B3 kontrolního hlášení a jejich nedoložení nedokládá fiktivnost plnění, tento závěr nelze založit ani na nízké daňové povinnosti či nekontaktnosti. Absurdní je také argumentace nedostatečným personálním a materiálním zázemím Vientre. Přijetí této premisy nutně vede k závěru, že Vientre nemohla realizovat vysoce objemové obchody s vínem (jejichž realizace byla prokázána), a tudíž nemohla vůbec figurovat v žalovaným sestaveném podvodném řetězci. Důsledkem je však rozpad řetězce sestaveného správcem daně. Žalovaný také přehlíží, že nákup z jiného členského státu je daňově neutrální operací. Daňová ztráta tak nemohla vzniknout, neboť rozpočty jsou na tom stejně, jako kdyby bylo daňové přiznání podáno. Nebyl tedy splněn ani první ani druhý krok Axel Kittel testu.
8. Dále žalobkyně namítala, že tvrzené nestandardní okolnosti nemohou ani v souhrnu prokázat, že došlo k podvodu na DPH. Žalovaný se nezabýval tím, jaký standard panuje na trhu s vínem a zda jsou zjištěné okolnosti nestandardní i v kontextu trhu s touto komoditou. Dále daňové orgány považují personální propojení, které je v korporátním prostředí běžné, za jednoznačný důkaz podvodu na dani. Žádné propojení s Vientre přitom nezjistily. S nyní řešeným případem nijak nesouvisí ani žalovaným odkazovaná trestná činnost v letech 2015-2017 a korporace BM VINI s.r.o. Relevantní není ani komunikace bývalého a současného jednatele. Žalovaný dále vůbec neověřoval, zda pro tvrzené nestandardní okolnosti neexistovaly legitimní důvody, nahrazoval svědecké výpovědi přebíráním listinných důkazů a neprověřoval tak sporné skutečnosti. Nic nedokládá ani zjištění, že další v řetězci vůbec nefigurující korporace CE WINES, s. r. o., měla přijít o oprávnění k nákupu vína. Prodávala-li slovenská korporace nebalené víno pouze na základě zjednodušeného průvodního dokladu, jednalo se o důsledek právní úpravy, ne o nelegální jednání. Systém EMCS také není relevantní, ten slouží k ochraně daně spotřební, která krácena nebyla, nikoliv k ochraně DPH. Předmětem nyní řešené věci nejsou žádné obchody, v nichž by figurovala korporace GALGALA, spol. s r. o. („GALGALA“), z těch proto také nelze žádné podvodné jednání dovozovat. Význam tudíž nemá ani zjištěná shoda emailové schránky. Zánik Vientre, změny údajů zapsaných v rejstříku či pozdní úhrady existujících závazků podvodné jednání také neprokazují.
9. Nebyly prokázány ani objektivní okolnosti svědčící o vědomé účasti žalobkyně na daňovém podvodu. Žalovaný nezjistil vazbu mezi žalobkyní a Vientre, neprokázal žádné dohody či organizaci. Žalobkyně ze svého postavení v řetězci nemohla nic vědět ani o tom, že Vientre neodvede daň, ani o „fiktivních“ plněních. Ničeho nelze dovozovat ani z personálního propojení. Žalobkyně navíc upozorňuje, že v předmětné době nebyl R. M. jejím statutárním orgánem, ale pouze zaměstnancem, nemohl tak ovládat její jednání. Je třeba odlišovat úmyslnou účast na řetězci a úmyslnou účast na podvodu. Žalovaný byl povinen prokázat, že žalobkyně o uplatnění fiktivních plnění korporací Vientre věděla, a že to organizovala, což neučinil. Zavádějící je také tvrzení o příliš rychlém sledu uskutečněných obchodů. Neplatí to u všech dokladů, navíc žalovaný neprověřoval možné důvody tohoto jednání. Vypovídající nejsou ani platby za zboží. Žalovaný přehlíží, že je žalobkyně stabilním obchodníkem s vínem a nemá důvod se podvodných aktivit, natož úmyslně, účastnit.
10. Závěrem žalobkyně namítala, že správní orgány rezignovaly na provedení vlastního dokazování. Tím, že se omezily pouze na přebírání listin z jiných řízení, znemožnily žalobkyni účastnit se procesu dokazování, ovlivňovat jeho průběh a klást svědkům dotazy. K takovému postupu nebyl dán důvod. Nezákonné bylo také přebírání informací z trestního spisu. Je třeba ctít zásadu presumpce nevinny, trestní spis nemá být informační schránkou pro správce daně, ze které si vybere, co se mu hodí. Žalobkyně do trestního spisu přístup nemá, čímž je porušen princip rovnosti zbraní. Trestní řízení bylo navíc teprve ve fázi prověřování. Není zřejmé, na základě jakého oprávnění byl správci daně trestní spis zpřístupněn. Je rovněž nepřípustné odkazovat na listiny zajištěné v rámci domovních prohlídek. Správce daně si fakticky přisvojil oprávnění orgánů činných v trestním řízení, která mu nenáleží. Pokud zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), sám významně omezuje použitelnost určitých důkazů, tím spíše není možné tyto důkazní prostředky užívat v řízení daňovém. Nota bene pak uvedené platí pro úřední záznamy o podání vysvětlení, jejichž použitelnost je limitována souhlasem státního zástupce i obviněného.
11. Žalobkyně na základě výše uvedeného navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného, replika žalobkyně
12. Žalovaný setrval na svém právním názoru a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na správní spis. Upozornil, že otázka rozkrytého řetězce i detekovaného narušení neutrality již byla zdejším soudem zkoumána v rámci rozsudku ze dne 3. 10. 2024, č. j. 62 Af 21/2024-49, v němž soud argumentaci žalovaného aproboval. Závěry o podobě podvodného řetězce se přitom vztahují na všechny zapojené subjekty.
13. Žalobkyně v odvolání podobu řetězce nijak nerozporovala, nynější námitky o zcela jiném víně jsou proto zjevně účelové. Správní orgány nejsou schopny zdokumentovat pohyb zboží ve stoprocentní míře. Skutkový stav však zmapovaly s dostatečnou mírou pravděpodobnosti a prokázaly řetězec zatížený podvodem. Žalovaný postavil najisto, v jakých skutkových okolnostech podvod spočíval. Podvod může nabývat mnoha různých podob, včetně neoprávněného zkreslení daňové povinnosti prostřednictvím fiktivních plnění. Daňová povinnost je jen jedna; nelze selektovat, ze kterých dokladů daň odvedena byla a ze kterých nikoliv. Pokud si Vientre neoprávněně snížila daňovou povinnost, není myslitelné, aby se toto počínání nedotklo daňové povinnosti spjaté se zdanitelnými plněními obchodovanými v rámci nyní řešeného řetězce. Žalovaný zdůraznil, že Vientre nepředložila k plněním vykázaným v oddíle B3 ani formální doklady. Tento přístup se diametrálně lišil od přístupu k ostatním přijatým plněním, kde naopak všechny doklady aktivně zasílala. Námitky žalobkyně jsou zkratkovité, argumentaci žalovaného nezpochybňují a jeho závěry nevyvracejí. Žalovaný zdůraznil, že není relevantní, zda z podvodu měla prospěch přímo žalobkyně. Účastníkem podvodu je každá zapojená osoba povinná k dani, nejen ta, co byla daňově zvýhodněna.
14. Žalovaný nebyl povinen zjišťovat podobu standardního průběhu obchodování s vínem. Zjištění správních orgánů svou povahou a intenzitou nelze považovat za standardní v žádném obchodním odvětví. Potenciál nestandardních okolností pak nelze posuzovat jednotlivě, nýbrž v souhrnu a jen tak je možno je hodnotit. Personální propojení v nynějším případě představuje hustou síť vztahů, čímž dalece přesahuje běžné personální vazby. Žalobkyně selektivně rozporuje jednotlivá zjištění, tvrdí dílčí závěry nezapadající do kontextu a bagatelizuje zjištění správních orgánů. Tento přístup však nemůže vést k vyvrácení závěrů vycházejících z celého souboru zjištění v jejich komplexnosti. Byť je třeba jednotlivé transakce posuzovat autonomně, nelze tak činit zcela odtrženě od zbytku reality.
15. Žalovaný není povinen nadevší pochybnost prokázat přímé povědomí žalobkyně o podvodu. Postačí, pokud identifikuje okolnosti, které v souhrnu utvářejí logický a ucelený soubor vzájemně se doplňujících důkazů, které jako celek svědčí o vědomém zapojení daňového subjektu do podvodného řetězce. To žalovaný učinil, jím dovozené objektivní okolnosti jsou typickými judikaturou uznávanými objektivními okolnostmi. Námitky žalobkyně proti jeho závěrům jsou zjednodušující.
16. Žalovaný procesní práva žalobkyně nijak nezkrátil. Z podkladů převzatých z jiných řízení vycházet může. Žalobkyně s nimi byla seznámena a trvala-li na provedení svědeckých výpovědí, měla jejich provedení navrhnout. Tak žalobkyně neučinila. Žalovaný je oprávněn přebírat informace také z trestního řízení, získané dokumenty pak hodnotí autonomně optikou správy daní. Dokumenty z trestního spisu získal správce daně zcela legálně. O informace žádal, neboť byly nezbytné pro správu daní, a policejní orgán mu umožnil nahlížení do spisu. Nejedná se o nezákonně získané důkazy. Na řízení ve věci stanovení daně trestní řád nedopadá; zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, umožňuje správním orgánům použít veškeré takto získané podklady. U vybraných případů ve smyslu § 158d trestního řádu judikatura dovodila procesní nepoužitelnost těchto důkazů z důvodu explicitní zákonné limitace a mimořádné intenzivnosti zásahu. Jedná se však o diametrálně odlišnou situaci než je tomu u domovní prohlídky. Stejně tak není v daňovém řízení omezena použitelnost úředních záznamů o podání vysvětlení. Žalobkyně byla o všech důkazech informována, mohla se s nimi seznámit a libovolně na ně reagovat.
17. Žalovaný tudíž považoval všechny námitky za nedůvodné a navrhl, aby soud žalobu zamítl.
18. Žalobkyně podala k vyjádření žalovaného repliku, v níž setrvala na své žalobní argumentaci. Zopakovala, že žalovaný zaměnil dvě odlišná vína, neprokázal logický sled dodávek, a tedy ani obchodní řetězec. Neprokázal, že by došlo k daňovému podvodu. Opětovně namítala, že žalovaný nepřednesl sumarizující úvahu, z níž by vyplývalo, proč souhrn nestandardních okolností prokazuje daňový podvod. Žalovaný chybně nepřihlížel k charakteru zboží, jím odkazovaná judikatura proto není pro posuzovaný případ relevantní. Dále trvala také na namítaných vadách dokazování. Svědecké výpovědi měl žalovaný provést i bez výslovného požadavku žalobkyně. Daňové orgány pak podle ní nejsou jinou osobou, která může nahlížet do spisu, pokud je to třeba k uplatnění jejích práv. Žalobkyně trvala na tom, že nebyl dán zákonný důvod pro zpřístupnění trestního spisu a přebírání listin. Podání vysvětlení pak jako důkazní prostředek zapovídá také daňový řád, jedná se v daňovém i trestním řízení o obdobné instituty. Žalovaný proto nebyl oprávněn jej použít.
IV. Posouzení věci
19. Žaloba není důvodná.
IV.A. Zákonnost získaných důkazních prostředků
20. Soud se nejdřív zabýval namítanými vadami dokazování a tvrzenou nezákonností důkazních prostředků. Námitky neshledal důvodnými.
21. Podle § 93 daňového řádu lze jako důkazních prostředků užít všech podkladů, jimiž lze zjistit skutečný stav věci a ověřit skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně a které nejsou získány v rozporu s právním předpisem, a to i těch, které byly získány před zahájením řízení. Jde zejména o tvrzení daňového subjektu, listiny, znalecké posudky, svědecké výpovědi a ohledání věci (odst. 1). Za podmínek podle odstavce 1 lze jako důkazní prostředky použít i veškeré podklady předané správci daně jinými orgány veřejné moci, které byly získány pro jimi vedená řízení, jakož i podklady převzaté z jiných daňových řízení nebo získané při správě daní jiných daňových subjektů (odst. 2). Je-li podkladem předaným podle odstavce 2 protokol o svědecké výpovědi, správce daně na návrh daňového subjektu provede svědeckou výpověď v rámci daňového řízení o této daňové povinnosti (odst. 3). Orgány veřejné moci a osoby, které mají listiny a další věci nezbytné pro správu daní, které mohou být důkazním prostředkem při správě daní, jsou povinny za podmínek podle § 58 na vyžádání správce daně listiny nebo jejich kopie a jiné věci vydat nebo zapůjčit k ohledání; ustanovení § 96 odst. 3 se použije obdobně. Vyžaduje-li to účel řízení, může si správce daně vyžádat úřední ověření předložené kopie (odst. 4).
22. Z § 93 daňového řádu tedy vyplývá, že jako důkazních prostředků lze užít všech podkladů, jimiž lze zjistit skutečný stav věci a ověřit skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně. Za takové podklady je třeba považovat veškeré podklady, které správce daně převzal z jiných daňových řízení či získal při správě daní jiných daňových subjektů, ale také podklady předané správci daně jinými orgány veřejné moci, které byly získány pro jimi vedená řízení, tj. např. řízení trestní.
23. Podmínky, při jejichž splnění mohou důkazní prostředky z jiných řízení sloužit jako podklady pro rozhodnutí, vymezil Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007-119, č. 1572/2008 Sb. NSS. "V první řadě musí být pořízeny nezávisle na příslušném daňovém řízení (tj. zejména nesmí být v jiném řízení pořízeny účelově proto, aby se správce daně vyhnul povinnosti umožnit daňovému subjektu být přítomen výslechu svědka a klást mu otázky). Dále je třeba, aby v onom jiném řízení byly pořízeny v souladu se zákonem (tuto předběžnou otázku správce daně vyřeší podle § 28 daňového řádu) a aby se do sféry správce daně dostaly zákonným způsobem (nelze tedy například jako důkazu užít listiny, jež byla součástí spisu, k jehož obsahu správce daně z těch či oněch důvodů neměl podle zákona přístup). Konečně musí být uvedené listiny daňovému subjektu zpřístupněny, aby se mohl seznámit s jejich obsahem a případně navrhnout další důkazy, které by zjištění vyplývající z dotyčných listin upřesnily, korigovaly či vyvrátily."(podtržení doplněno soudem). Uvedené závěry pak přebírá i pozdější judikatura Nejvyššího správního soudu, srov. např. rozsudky ze dne 28. 7. 2008, č. j. 5 Afs 5/2008-75, ze dne 30. 11. 2009, č. j. 8 Afs 86/2008-95, ze dne 22. 7. 2009, č. j. 1 Afs 19/2009-57, č. 1936/2009 Sb. NSS, ze dne 10. 9. 2013, č. j. 3 Ads 94/2012-31, ze dne 18. 2. 2015, č. j. 3 Afs 163/2014-38, ze dne 9. 7. 2015, č. j. 7 As 94/2015-21, či ze dne 23. 2. 2021, č. j. 4 Afs 235/2020-41.
24. Podkladem převzatým z jiných řízení může být také listina, z níž je patrný obsah výpovědi svědka v jiném řízení. Daňový řád pak v ustanovení § 93 odst. 3 upřednostňuje bezprostřední výpověď svědka před statickým čtením protokolu o jeho výpovědi (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. srpna 2015 č. j. 4 Afs 109/2015-41). Z uvedeného ustanovení ovšem nelze dovodit nutnost automatického opakování výslechů. Naopak věc ponechává na procesní aktivitě daňového subjektu, který má o takové opakování výpovědi v rámci daňového řízení požádat. Neučiní-li tak, nelze po správci daně bez dalšího požadovat automatické opakování výslechů svědků. V opačném případě by pravidlo obsažené v § 93 odst. 3 daňového řádu nemělo žádný význam (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2022, č. j. 7 Afs 114/2020-29). Pokud jsou tedy splněny všechny výše uvedené podmínky pro použití protokolu o výpovědi svědka z jiného řízení a daňový subjekt netrval na jejím zopakování, nejsou správní orgány povinny svědky opakovaně vyslýchat.
25. Nelze tedy přisvědčit žalobkyni, že správní orgány postupovaly účelově ve snaze ji zbavit možnosti klást svědkům otázky. Pokud měla žalobkyně pocit, že mohly být výslechem svědků vyjasněny tvrzené nestandardnosti, měla jejich výslech navrhnout a konkretizovat, k jakým skutečnostem a údajně nesprávným závěrům správních orgánů mají svědci vypovídat. To ovšem žalobkyně neučinila. Správní orgány tedy nepochybily, pokud samy od sebe neprovedly výslech osob vytěžených v jiných řízeních.
26. Jen pro úplnost soud dodává, že o tom, že správce daně vychází z předmětných protokolů o výpovědích svědků, byla žalobkyně informována ve výzvě k uplatnění práva ze dne 22. 9. 2023, č. j. 4104405/23/3002-60563-712420, v seznámení s dosavadním výsledkem kontrolního zjištění ze dne 13. 12. 2023, č. j. 4836803/23/3002-60563-712420, i ve zprávě o daňové kontrole ze dne 22. 1. 2024, č. j. 161715/24/3002-60563-712420. Jak však vyplývá ze správního spisu, žalobkyně provedení výpovědí nenavrhla. Nic takového ostatně ani netvrdila. S takovou ovšem soud považoval její námitky za nedůvodné.
27. Ani ve vztahu k informacím získaným z trestního řízení neshledal soud pochybení správních orgánů. Jak již bylo uvedeno, součástí daňového spisu se mohou stát i dokumenty, které správce daně získá prostřednictvím nahlížení do trestního spisu a které se týkají povinnosti daňového subjektu. Tento postup není v rozporu se zásadou presumpce neviny, správce dně získané podklady hodnotí společně s ostatními důkazními prostředky optikou správy daní, nezabývá se vinou obviněného.
28. Správce daně toto oprávnění realizuje podle § 57 daňového řádu, což umožňuje § 65 odst. 4 trestního řádu. Vyzve tedy příslušný orgán k poskytnutí informací z trestního spisu a následně smí nahlížet do spisu, aby vyhledal konkrétní dokumenty, které považuje za důležité z hlediska cíle daňového řízení. Ty pak zařadí do daňového spisu. Je přitom povinen dbát toho, aby do spisu zařadil toliko dokumenty, které jsou nezbytné pro správu daní (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2025, č. j. 2 Afs 16/2024-47).
29. Tak správce daně také učinil. O poskytnutí informací nezbytných pro správu daní žádal Generální ředitelství cel výzvou ze dne 25. 4. 2022, č. j. 2198701/22/3000-00490-708534. Konkrétně požadoval umožnění nahlédnout do trestního spisu vedeného pod sp. zn. GŘC-994/tč-2020-835450. Z úředního záznamu ze dne 27. 1. 2023, č. j. 318694/23/3002-60563-712420, plyne, že správci daně bylo dne 28. 4. 2022 za přítomnosti policejního orgánu Celní správy ČR umožněno nahlédnout do trestního spisu, a to na základě jeho výzvy k poskytnutí informací vydané v souladu s § 57 odst. 1 a § 58 daňového řádu. Správce daně písemnosti získané při nahlížení do trestního spisu pro potřeby daňové kontroly přenesl do spisu daňového. O této skutečnosti byla žalobkyně zpravena již ve výzvě k uplatnění práva ze dne 22. 9. 2023, k níž jí bylo umožněno se vyjádřit.
30. Pokud jde o užití úředního záznamu jako důkazního prostředku, je třeba rozlišovat, v jakém řízení má být použit (rozsudky NSS ze dne 21. 2. 2018, č. j. 6 Afs 257/2017-31, či ze dne 20. 9. 2017, č. j. 6 Afs 34/2017-71). Podle § 137 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, nelze záznam o podání vysvětlení použít jako důkazní prostředek v řízení, které se řídí správním řádem. Toto omezení však neplatí v jiných typech řízení, což ostatně konstatoval Nejvyšší právní soud v rozsudku ze dne 16. 6. 2016, č. j. 9 Afs 56/2016-39: „Vzhledem k tomu, že jako důkazních prostředků lze užít všech podkladů, jimiž lze zjistit skutečný stav věci a ověřit skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně a které nejsou získány v rozporu s právním předpisem, a to i těch, které byly získány před zahájením řízení (§ 93 odst. 1, věta první, zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů), dokazoval i úředním záznamem o podaném vysvětlení, který navrhla žalobkyně. Důkaz svědeckou výpovědí získanou v daňovém řízení však zcela oprávněně považoval za závažnější […].“
31. Co se týče přípustnosti použití záznamu o podání vysvětlení v trestním řízení před soudem pouze se souhlasem státního zástupce a obžalovaného, pak je třeba připomenout, že daňové řízení není řízením o trestním obvinění. Proto na něj nemusí být použity všechny standardy trestního řízení. Záznam o podání vysvětlení je tak v zásadě použitelný, avšak správce daně by s ohledem na zásadu bezprostřednosti dokazování měl vždy upřednostnit svědeckou výpověď a nenahrazovat ji pouze záznamem o podání vysvětlení z trestního řízení. Správní orgány mají s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů povinnost posuzovat důkazy jednotlivě a ve vzájemné souvislosti, jakož i z hlediska jejich relevantnosti a věrohodnosti (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2008, č. j. 5 Afs 5/2008-75, č. 1702/2008 Sb. NSS).
32. Soud proto uzavírá, že správce daně ani žalovaný nepochybili, pokud za daných okolností vycházeli z obsahu úředního záznamu o podání vysvětlení získaného v trestním řízení, jelikož při tom dbali stanovených podmínek. Žalobní námitka, že se má správce daně k úřednímu záznamu chovat obdobně jako soud v trestním řízení, tak není důvodná.
33. Soud se neztotožnil ani s námitkami proti podkladům zajištěným během domovní prohlídky. Žalobkyně domovní prohlídku přirovnávala k operativně pátracím prostředkům, z čehož dovozovala nepoužitelnost při ní získaných důkazních prostředků v daňovém řízení. Tento názor je však třeba odmítnout. Skutečnost, že byly podklady opatřené při domovní prohlídce v trestním řízení, jejich použitelnost v daňovém řízení nevylučuje (jak potvrdil Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 20. 2. 2015, č. j. 5 Afs 71/2013-37).
34. Srovnání domovní prohlídky a operativně pátracích prostředků je zcela nepřiléhavé. Operativně pátrací prostředky, zejména pak sledování osob a věcí či použití agenta, jsou specifické metody sloužící k odhalování, vyšetřování a stíhání závažné trestné činnosti, které se vyznačují intenzivním zásahem do soukromí osob, kterých se týkají. Jejich zvláštní povaha je vyjádřena přísnými požadavky na jejich povolení, omezení doby trvání, případné zničení záznamů a zejména nyní podstatné výrazné omezení jejich použitelnosti v dalších trestních řízeních. To plyne přímo ze zákona, konkrétně z § 158d odst. 10 a § 158e odst. 9 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Domovní prohlídka je odlišným institutem a její zákonnost je zajišťována vlastními procesními zárukami, jelikož ji nařizuje pouze soud. Pro výsledky domovní prohlídky zákon, na rozdíl od operativně pátracích prostředků, omezení použitelnosti v jiných řízeních nestanoví. Nelze jej proto dovozovat analogicky pouze proto, že se jedná také o úkon zasahující do soukromí.
35. Lze tedy shrnout, že v posuzované věci byly splněny podmínky definované výše citovaným rozsudkem č. j. 2 Afs 24/2007-119. Příslušné listiny pořídily celní orgány nezávisle na probíhajícím daňovém řízení, a to pro své vlastní účely v rámci vyšetřování podezření ze spáchání trestného činu. Pořízení těchto listin tak rozhodně nebylo motivováno tím, aby se správce daně vyhnul povinnosti umožnit žalobkyni přítomnost u výslechu svědka a klást mu otázky. Do sféry správce daně se tyto listiny dostaly legálně, přičemž se nejedná o listiny, k nimž by správce daně s ohledem na jejich obsah neměl mít přístup.
IV.B. Podvod na DPH
36. Z ustálené judikatury SDEU a Nejvyššího správního soudu týkající se nároku na odpočet DPH vyplývá, že správní orgány a soudy musí odmítnout přiznat nárok na odpočet daně, je-li na základě objektivních okolností prokázáno, že k uplatnění tohoto nároku došlo podvodně nebo zneužívajícím způsobem. Pokud totiž daňový subjekt uplatní nárok na odpočet DPH podvodným způsobem, jeho jednání nenáleží právní ochrana, přestože by jinak splnil podmínky pro nárok na odpočet DPH. Odmítnout přiznat nárok na odpočet je třeba nejen v případě, kdy se daňového podvodu dopustí sama osoba povinná k dani, ale i tehdy, když osoba povinná k dani věděla nebo měla vědět, že se příslušným plněním podílela na podvodu na DPH, který byl spáchán jiným subjektem v rámci dodavatelského řetězce. Osoba povinná k dani, která věděla nebo musela vědět, že se svou koupí účastní plnění, které je součástí daňového podvodu, musí být totiž pro účely směrnice o DPH považována za osobu, která se tohoto daňového podvodu účastní, a to bez ohledu na to, zda má z následného prodeje zboží nebo využití služeb prospěch v rámci zdanitelných plnění, která uskutečnila na výstupu (zejména rozsudky SDEU ze dne 6. 7. 2006, C-439/04 a C-440/04, ve spojených věcech A. K. a Recolta Recycling, rozsudek ze dne 21. 6. 2012, C‑80/11 a C‑142/11, ve spojených věcech M. a P. D.).
37. Pojmem podvod na DPH je tedy označována situace, v níž jeden z účastníků neodvede státní pokladně vybranou daň a další si ji odečte za účelem získání zvýhodnění, které je v rozporu s účelem směrnice o DPH, neboť uskutečněné operace neodpovídají běžným obchodním podmínkám (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2012, č. j. 1 Afs 13/2012-49). Aby tedy mohlo být konstatováno, že bude daňovému subjektu odmítnut nárok na odpočet daně z důvodu jeho zapojení do podvodného řetězce na DPH, je třeba posoudit několik navazujících podmínek. Předně je třeba zjistit, zda k podvodu na dani skutečně došlo (1. podmínka). Daňové orgány musí vysvětlit, v čem tkvěla podstata daňového podvodu, či vylíčit řetězec skutkových okolností, ze kterých je v souhrnu možné dovozovat, že se o daňový podvod jednalo. Dále je pak na základě objektivních skutkových okolností nutno zkoumat, zda daňový subjekt věděl, nebo vědět mohl a měl, že se svým jednáním účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH (2. podmínka, tzv. objektivní okolnosti), a zda přijal veškerá opatření, která od něj mohla být rozumně vyžadována, aby zajistil, že se nebude podvodu na dani účastnit (3. podmínka, dobrá víra) [rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2020, č. j. 7 Afs 428/2019-39]. Pouhá existence daňového podvodu nepostačuje k tomu, aby daňovému subjektu nebyl nárok na odpočet daně přiznán. Nejdříve je tedy správce daně povinen prokázat, že k daňovému podvodu vůbec došlo, a až následně může přistoupit ke zkoumání subjektivní stránky účasti konkrétního daňového subjektu na podvodu na dani. Nárok na odpočet není dotčen okolností, že v řetězci dodávek je jedno z předcházejících nebo následujících plnění zasaženo daňovým podvodem, jestliže tuto skutečnost daňový subjekt nevěděl nebo vědět nemohl (viz rozsudek A. K.).
38. Aby byl nárok na odpočet odmítnut, není zapotřebí jednoznačně prokazovat, že se subjekt zapojil do podvodného jednání a v čem přesně spočívalo. Postačuje, pokud je prokázáno, že si mohl být podvodného jednání vědom. V této souvislosti je podstatné především to, že relevantní skutkové okolnosti mnohdy nelze striktně kategorizovat na ty osvědčující výhradně splnění podmínky č. 1, č. 2 či podmínky č. 3, přičemž některé okolnosti budou mít relevanci současně pro více kroků výše popsaného testu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2020, č. j. 7 Afs 428/2019-39). Cílem celého testu tedy není požadovat po správci daně modelový výčet nestandardností, který by byl v řadě případů zcela nedosažitelný. Jeho cílem je poskytnout správním orgánům návod, jakým způsobem přezkoumatelně jednotlivé okolnosti každého individuálního případu posoudit a odhalit situace, kdy se o podvodné jednání skutečně jednalo.
IV.C. Prokázání existence podvodu v této věci daňovými orgány
39. Správce daně je povinen prokázat skutečnosti rozhodné pro posouzení skutečného obsahu jednání nebo jiné skutečnosti [§ 92 odst. 5 písm. d) daňového řádu], což bezesporu zahrnuje zjištění a prokázání skutečností, které svědčí o tom, že v obchodním řetězci došlo k podvodu. Pro závěr o existenci daňového podvodu musí být postaveno najisto, že v systému DPH nebyla odvedena daň. Tuto podmínku nelze vnímat omezeně jen v tom smyslu, že některý z článků řetězce jednoduše v určitém okamžiku v minulosti nesplnil svou daňovou povinnost (ať již povinnost daň přiznat, přiznat ji pravdivě, nebo daň zaplatit). Je třeba dostatečným způsobem ozřejmit, že chybějící daň je důsledkem podvodného jednání a konkrétní transakce je spojená právě s tímto podvodem. Je třeba zjistit takové objektivní okolnosti, které ve svém celkovém souhrnu mohou případně představovat dostatečný podklad pro přijetí domněnky, že chybějící daň je v konkrétní věci následkem cílené snahy získat neoprávněné daňové zvýhodnění (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2021, č. j. 10 Afs 206/2020-41). Jsou proto nedůvodné námitky žalobkyně o pouhých domněnkách a spekulacích správce daně. Správce daně totiž zpravidla nemůže postavit zcela najisto, jakým způsobem se odehrál daný případ. Musí však uvést takové pochybnosti a nesrovnalosti, které v daném konkrétním případě dostatečně odůvodňují jeho domněnku o spáchání podvodu na DPH.
40. Žalovaný v nyní posuzované věci dospěl k následujícím závěrům. V řetězci, jehož byla žalobkyně součástí, došlo k podvodu. Podobu řetězce správce daně podrobně znázornil ve zprávě o daňové kontrole na str. 12-14. Do řetězce byli zapojeni dodavatelé z jiného členského státu (Itálie a Maďarska), s nimiž žalobkyně obchodovala v rámci třístranného obchodu. Dále bylo zboží v řetězci přeprodáváno mezi společnostmi více či méně personálně propojenými s žalobkyní, aby nakonec zboží opět skončilo u žalobkyně jakožto konečného odběratele. Řetězec popsaný správcem daně lze znázornit takto:
41. Víno, které bylo předmětem obchodních transakcí, pocházelo z jiných členských států (z Itálie a Maďarska). Bylo objednáváno žalobkyní převážně nebalené v cisternách (v menší míře formou balených BIB boxů) a přepraveno z jiných členských států rovnou slovenské společnosti RIMAVÍNO. Ze společnosti RIMAVÍNO bylo dále víno již lahvované přepraveno do skladů společnosti ALKONE GROUP a. s. („ALKONE GROUP“), anebo bylo víno v nezměněné podobě (nebalené cisternové) přepraveno do skladu žalobkyně. Žalobkyně tedy v řetězci figurovala na dvou pozicích, jako první článek objednávající víno z jiných členských států, a zároveň jako konečný odběratel.
42. Fakturačně byl ovšem řetězec složitější. Víno bylo přeprodáno přes další dvě společnosti, a to Vientre a Relax Valtice. Vientre si prostřednictvím mechanismu výpočtu DPH uměle snižovala vlastní výslednou daň, plnila tedy v řetězci úlohu missing tradera. Oproti daňové povinnosti vzniklé v souvislosti s vínem pořízeným z jiného členského státu a poté dodávaným Relax Valtice uplatňovala fiktivní nárok na odpočet daně prostřednictvím plnění vykázaných v oddíle B.3. kontrolních hlášení (plnění do 10 000 Kč včetně daně). Následně se stala pro správce daně nekontaktní, neumožnila zahájení daňové kontroly, doměřenou daň neuhradila a nakonec zanikla. Relax Valtice plnila funkci buffera a snažila se vystupovat jako nezávislý obchodník. Konečné články řetězce, ALKONE GROUP a žalobkyně, zaujaly roli brokerů a čerpaly daňovou výhodu. Celý obchod probíhal v rámci společností personálně propojených osobami R. M., jeho manželky A. M., bratra F. M. a jeho manželky V. M. a spolupracujících osob V. S., D. N. a J. K.
43. Žalovaný vysvětlil, za jakých okolností dospěl k závěru o chybějící dani vzniklé v důsledku podvodného jednání, nikoliv podnikatelského pochybení. Vientre nakupovala víno z jiných členských států od společnosti RIMAVÍNO a dále jej přefakturovávala Relax Valtice. Vykazovala přijatá plnění v souhrnu v řádu miliónů korun, aniž by vykazovala tomu odpovídající poskytnutá plnění. Nepřiznala navíc všechna pořízení zboží z jiného členského státu. Vykázala zcela nepřiměřené hodnoty plnění v oddíle B.3. kontrolního hlášení. S ohledem na vykázanou částku by se přitom jednalo o více než 900 různých plnění v hodnotě do 10 000 Kč (2,810 mil. Kč za duben 2019 a 6,345 mil. Kč za květen 2019). Z emailové komunikace s účetní A. V. je zřejmé, že Vientre nikdy doklady k tvrzenému plnění neposkytla. Pouze jí vždy osoba vystupující jako E. B. z emailu X oznámil počet dokladů ve výši 9 065 Kč s 15 % DPH, vždy na stejného dodavatele. Společnost nereagovala na výzvu k zahájení daňové kontroly a po jejím zahájení z moci úřední se stala nekontaktní. Nedisponovala žádnými prostorami (provozovnou, sídlem), kde by mohla skladovat nakoupené zboží. Pochybnosti daňových orgánů vzbudilo také formální zastoupení společnosti. Statutárním ředitelem, předsedou správní rady a jediným akcionářem byl do 2. 4. 2020 E. B. Bezprostředně po znemožnění daňové kontroly došlo k přepisu uvedených pozic i akcií na osobu ukrajinské národnosti, I. B. Ze svědecké výpovědi E. B. vyplývá, že byl tzv. bílým koněm a fakticky společnost neřídil. Jednatelem se stal na základě nabídky P. V., za úplatu. Společnost podle něj ve skutečnosti řídil J. S. Správce daně posoudil přijatá plnění jako fiktivní a doměřil za ně daň, kterou společnost neuhradila.
44. Společnosti v řetězci byly také významně personálně propojeny. Celý řetězec řídil R. M. Ten byl jednatelem společnosti Relax Valtice, do 31. 1. 2019 působil jako člen představenstva a jediný akcionář žalobkyně. V posuzovaných obdobích byl oficiálně „pouze“ jejím zaměstnancem, měl však stále rozhodující slovo. V pozici akcionáře žalobkyně jej v posuzovaných obdobích nahradila jeho manželka A. M. Ve výkonných funkcích jej nahradili jeho blízcí spolupracovníci. V posuzovaných obdobích byl předsedou představenstva žalobkyně D. N., který byl zároveň účetním Relax Valtice. K vystavování dokladů jej pověřil právě R. M. Dále měl R. M. dva asistenty. Prvním byl J. K., který byl oficiálně zaměstnancem žalobkyně, měl však přístup do internetového bankovnictví, k platebním kartám a významně se angažoval také v RIMAVÍNO. Druhým byl V. S., který byl v posuzovaných obdobích členem představenstva žalobkyně. Společníkem RIMAVÍNO byla společnost BM VINI s. r. o., jejímiž jednateli i společníky byl bratr R. M. F. M. s manželkou V. M. Jednatelem RIMAVÍNO byl D. R., který ovšem společnost neřídil, nic o ní neví a nic za ni nepodepisoval. Naopak po dohodě s jediným jednatelem F. M. přenechal jednání za RIMAVÍNO na základě plné moci J. K. a D. N. Dokumenty předal D. N., přístupy J. K. R. M. a jeho spolupracovníci tak fakticky ovládali celý řetězec.
45. R. M. a V. S. činili prvotní objednávky vína z jiných členských států. Oba byli seznámeni s celým distribučním řetězcem. Z popisu distribučního řetězce V. S. je zřejmé, že ani Vientre ani Relax Valtice fakticky v procesu nijak nefigurovaly, jednalo se tedy pouze o formální rozšíření řetězce s cílem získat daňovou výhodu. Významné jsou však i následující skutečnosti. V prostorách žalobkyně byly nalezeny dokumenty, které by v běžném obchodním styku žalobkyně vůbec nemohla mít u sebe. Například smlouva mezi slovenským poskytovatelem bankovních služeb a společností RIMAVÍNO, a to i s přihlašovacími údaji (tyto listiny by měla mít ve své dispozici společnost RIMAVÍNO) či CMR listy s průvodními doklady k vínu dodanému společnosti Vientre (která by tyto listiny logicky měla mít ve své dispozici). Dále byla nalezena např. žádost RIMAVÍNO o přidělení čísla EORI s kontaktními údaji na J. K., což dále potvrzuje jeho angažovanost v této společnosti. Byla nalezena razítka společností ALKONE GROUP a GALGALA. V běžném obchodním styku by přitom žalobkyně vůbec neměla mít v dispozici razítka těchto společností. Toto zjištění je o to závažnější v situaci, kdy GALGALA, předchůdce Vientre, byla článkem, u nějž bylo v minulosti prokázáno narušení neutrality daně (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 3. 10. 2024, č. j. 62 Af 21/2024-49). J. K. nebyl jen řadovým zaměstnancem žalobkyně a účetním Relax Valtice. Měl podrobné informace o transakcích RIMAVÍNO, vkládal na účet RIMAVÍNO hotovost. Při domovní prohlídce u něj byly nalezeny dokumenty týkající se RIMAVÍNA, jejichž autorem byl V. S., i faktury mezi Vientre a RIMAVÍNEM, či rámcová kupní smlouvu mezi Vientre a Relax Valtice, což dále potvrzuje provázanost všech těchto společností a jejich ovládání skupinou kolem R. M. Bylo přitom zjištěno, že všechny platby, které Vinetre jako narušitel neutrality daně poslala RIMAVÍNU, byly ihned obratem posílány žalobkyni.
46. Žalovaný neměl pochybnosti, že Vientre v pozici missing tradera pouze nahradilo společnost GALGALA. K připojení do internetového bankovnictví Vientre i GALGALA docházelo z jedné IP adresy. Společnosti měly totožnou účetní, která však dle své výpovědi daňové doklady nikdy neviděla. Společnost GALGALA byla také propojena s žalobkyní, v jejíchž prostorách bylo nalezeno razítko společnosti. Z finančních toků mezi články řetězce daňové orgány zjistily, že platby probíhaly až několik měsíců po splatnosti postupně od posledních odběratelů až k prvnímu článku v řetězci. Tzn. odběratelé hradili dodané zboží až poté, co sami obdrželi úhradu. Dle daňových orgánů se lze přitom domnívat, že Relax Valtice společnosti GALGALA za dodané víno vůbec nezaplatila a v případě společnosti Vientre neuhradila část dodaného vína. Dle žalovaného tyto nestandardní okolnosti v souhrnu svědčí o tom, že GALGALA i Vientre neodvedly daň úmyslně (nikoliv z důvodu liknavosti či podnikatelské chyby, jak tvrdí žalobkyně), a došlo tak k narušení neutrality daně.
47. Další okolností, která dle žalovaného svědčí o zasažení obchodní transakce podvodem na DPH, byla cena vína. Došlo totiž k výraznému snížení ceny, kdy Vientre dodávala Relax Valtice víno o cca 10-15 % levněji, než jej sama nakoupila od společnosti RIMAVÍNO. Takové snížení ceny má smysl pouze tehdy, pokud jediným cílem těchto společností v řetězci bylo získání daňové výhody (snižování ceny v řetězci označil Nejvyšší správní soud za silnou indicii svědčící o podvodném charakteru řetězce např. v rozsudku ze dne 21. 7. 2023, č. j. 7 Afs 237/2021-32). Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla personálně propojena s ostatními společnostmi v řetězci a jsou zde indicie o tom, že obchod fakticky řídila, musela o tomto nestandardním vývoji cen v řetězci vědět. Daňové orgány na základě uvedených okolností (a dalších podrobně uvedených ve zprávě o daňové kontrole a napadeném rozhodnutí) uzavřely, že obchod s vínem ve zjištěném řetězci byl zasažen podvodem na DPH.
48. Smyslem Vientre v celém propojeném řetězci bylo pouze neoprávněným snížením vykázané daně získat výhodu. Čímž ve výsledku vytvořila podmínky pro to, aby žalobkyně mohla čerpat neoprávněné daňové zvýhodnění. P. V., o němž se zmiňoval E. B. v souvislosti s Vientre, se živí tím, že zakládá a prodává společnosti včetně toho, že společnost zároveň personálně obsazuje dle požadavků klienta. Tak tomu zjevně bylo i v nynějším případě, za což společnost Abacanta s. r. o., jejímž je P. V. jednatelem, Vientre fakturovala správu společnosti a administrativní úkony.
49. Žalovaný se v bodech 69 a násl. napadeného rozhodnutí věnoval také objektivním okolnostem svědčícím tomu, že žalobkyně věděla či vědět mohla a měla, že jsou posuzovaná plnění součástí daňového podvodu. Tyto okolnosti se do jisté míry překrývají s okolnostmi svědčícími o existenci podvodu. O vědomí žalobkyně svědčí dle žalovaného zejména personální propojení s ostatními společnostmi a její dvojí postavení v řetězci, díky kterému jí musely být známé podezřelé okolnosti týkající se obchodu. Dalšími okolnostmi jsou velmi rychlé zobchodování vína, a naopak značné zpoždění úhrad, které probíhaly po splatnosti faktur, a neobvyklost cenové politiky v řetězci. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v řetězci vystupovala jak na začátku, tak na konci a mezičlánky byly společnosti ovládané nebo jinak personálně propojené s žalobkyní, musela žalobkyně vědět o tom, že je v řetězci víno dodáváno za nižší ceny, než za které bylo v rámci třístranného obchodu nakoupeno. V neposlední řadě, také musela vědět o zcela nestandardních platbách se značným zpožděním či o jejich úplné absenci (za část dodávek Relax Valtice Vientre nezaplatila). Žalovaný považuje tyto okolnosti ve svém souhrnu za spolehlivě prokazující vědomí žalobkyně o její účasti v řetězci zasaženém podvodem na DPH.
50. Co se týče opatření, která žalobkyně přijala, aby zabránila své účasti na podvodu, žalovaný žádná nezjistil a žalobkyně sama žádná ani na výzvu neidentifikovala.
IV.D. Vypořádání žalobních námitek
51. Žalobkyně v žalobě obsáhle rozporuje jednotlivé dílčí závěry správních orgánů a tvrdí nedostatečné zjištění rozhodných skutečností a neunesení důkazního břemene ze strany správce daně. Sama přitom zůstala v rovině pouhých nesouhlasných či spekulativních tvrzení, aniž by uvedla jakékoliv vlastní verze případu či důkazy, které by jí namítaný závěr o neexistenci podvodu na DPH podporovaly. Důkazní břemeno sice tíží správce daně. Pokud však zjištěný skutkový stav svědčí o vědomé účasti žalobkyně a ona tvrdí, že její jednání mělo jiné logické vysvětlení, musí takové vysvětlení konkrétně tvrdit a doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2023, č. j. 8 Afs 80/2021-186). Žalobkyně svojí argumentací poněkud opomíjí, že závěr správce daně i žalovaného vychází z komplexního posouzení všech získaných informací v jejich souvislosti. Všechny dílčí skutečnosti pak tvoří skládačku, jejímž výsledkem je závěr o podvodu na DPH, o němž žalobkyně věděla.
52. K tomuto soud poznamenává, že není úkolem správních orgánů, ale ani soudu, reagovat na každou jednotlivou dílčí vznesenou námitku. Postačí, pokud přednesou dostatečně logicky zdůvodněnou a důkazními prostředky podloženou skutkovou verzi posuzované věci. Soud pak úvahy správce daně i žalovaného, které pro přehlednost shrnul výše, považoval za dostatečně podložené, logické a srozumitelné. Daňové orgány nejsou schopny prokázat podvod na DPH s absolutní jistotou. Postačí, pokud získají dostatek indicií, které bezpečně podporují důvodnou domněnku o podvodném průběhu účetního případu. Tak se v nynější věci stalo. Správce daně unesl své důkazní břemeno, vyhodnotil získané důkazy ve vzájemné souvislosti a odhalil podobu podvodného řetězce a v něm relevantní skutečnosti. Nesouhlas žalobkyně s jeho závěry na tom pak nemůže ničeho změnit.
53. S námitkami, že správní orgány neprokázaly, že došlo k podvodu na DPH a k narušení neutrality, se soud neztotožnil. V případě Vientre se nejednalo o pouhé doměření daně. Kromě vína přijatého od RIMAVÍNO a dále dodávaného Relax Valtice Vientre fakticky jiná významná plnění nerealizovala. Vykázala přitom milionová plnění v oddíle B.3. kontrolního hlášení, aniž by vykázala tomu odpovídající poskytnutá plnění. Oddíl B3 KH je přitom neadresným sběrným oddílem pro plnění do 10 000 Kč, u nichž není třeba identifikovat dodavatele a plnění spárovat. Tvořit ho mají drobná plnění provozní povahy a je určen k tomu, aby nadměrně nezatěžoval plátce, nikoliv pro milionová plnění. Vše je podpořeno tím, že nebyly předloženy žádné doklady. Soud se tedy ztotožnil s žalovaným, že se nejednalo o pouhé doměření daně, ale o podvodný řetězec, v němž je transferován pouze papírově vytvořený, a tedy fiktivní nárok na odpočet daně. Vykázaná fiktivní plnění pak nelze vysvětlit emailem, v němž osoba vydávající se za E. B. pouze zcela obecně účetní tvrdila, že všech více něž 900 dokladů ve shodné výši 9 065 Kč je za 330 ml lahve Coca Coly. Nic takového nebylo prokázáno. Vzhledem k enormnímu množství dokladů i charakteru společnosti (neměla provozovnu, zaměstnance, nevykonávala jinou činnost než jako pouhý přefakturační článek řetězce) lze toto vysvětlení považovat za poněkud absurdní. Soud tak uzavírá, že k narušení neutrality daně u Vientre nedošlo v důsledku podnikatelského selhání, ale účelově, jelikož jejím jediným smyslem v řetězci bylo snížení daňové povinnosti uplatňováním nároku na odpočet prostřednictvím fiktivních plnění (tzv. crossinvoicing). Skutečnost, že byla následně Vientre zrušena s likvidací, pak pouze dokresluje její postavení jako missing tradera.
54. Důvodnou soud nehledal ani námitku, že správce daně u dvou dílčích dokladů nevysledoval pohyb zboží až k prvovýrobci. Žalobkyně zaměňuje požadavek na prokázání podvodu na DPH s požadavkem na úplnou, bezchybnou a do všech detailů uzavřenou rekonstrukci veškerých obchodních toků. Takový požadavek judikatura neklade. Správce daně je povinen postavit najisto, v jakých skutkových okolnostech podvod spočíval, prokázat narušení daňové neutrality a dále objektivní okolnosti svědčící o tom, že žalobkyně o účasti svého plnění v podvodném řetězci věděla nebo alespoň vědět měla a mohla. Není však povinen zjistit mechanismus podvodu v každém detailu ani prokázat přímou vazbu žalobkyně právě na článek, u něhož byla identifikována chybějící daň. Podstatné je, že celkové hodnocení důkazů ve svém souhrnu prokazuje, že předmětné plnění bylo součástí řetězce zasaženého podvodem na DPH.
55. Taktéž s tvrzením o neprokázání řetězce a nepropárování dokladů se soud neztotožnil. U žalobkyně probíhala daňová kontrola ve zdaňovacích obdobích duben a květen 2019 v plném rozsahu. Žalobkyni se podařilo prokázat, že se obchody s vínem uskutečnily, jejich rozsah i konkrétní podobu. Správním orgánům jsou tedy dostupné daňové doklady i další podklady, z nichž je zřejmé, jakým způsobem probíhal účetní případ. Na základě těchto podkladů správce daně dospěl k závěru, že v řetězci byly splněny podmínky pro přiznání nároku na odpočet DPH z nyní posuzovaných zdanitelných plnění. Tedy že se plnění v podobě deklarovaných obchodů s vínem fakticky uskutečnila ve tvrzeném rozsahu, obsahu i čase. Z těchto podkladů je pak také mimo jiné zřejmé, že žalobkyně nakoupila od prvovýrobců v cisternách víno neodrůdové, které v průběhu řetězce nalahvovala jako víno odrůdové. Tvrzení žalobkyně, navíc poprvé uvedené až v žalobě, že existovaly ještě jiné paralelní obchody, ve kterých od prvovýrobců nakupovala ještě další odlišné odrůdové víno, je pak v rozporu se získanými podklady, i se závěry správce daně ohledně splnění hmotněprávních podmínek pro vznik samotného nároku na odpočet. Nejen, že tvrzení žalobkyně, na rozdíl od verze přednesené správcem daně, není doloženo žádnými podklady. Postrádá také logický smysl, návaznost a mělo by pro žalobkyni nezamýšlené důsledky. Žalobkyně nyní tvrdí, že existuje jiné víno (doposud neexistující), které bylo nalahvováno jako odrůdové (tedy jako ty lahve, které figurují jako zboží v nyní posuzovaném řetězci). A cisterny neodrůdového vína, které byly v řetězci na počátku, tedy vůbec nejsou vínem nalahvovaným. Přijetí této nepodložené teorie by však nutně vedlo k závěru, že jelikož v řetězci nebyla prokázána souvislost mezi přijatými a vydanými zdanitelnými plněními, nebyly by vůbec splněny podmínky nároku na odpočet DPH, a tudíž by se správce daně žádným podvodem nemusel zabývat. „Ztracené“ cisternové odrůdové víno by tak pro žalobkyni znamenalo neprokázání provázanosti tvrzených plnění. Žalobkyně nyní nemůže zpochybňovat splnění hmotněprávních podmínek nároku, který sama uplatnila.
56. Žalobkyně dále namítala, že správní orgány nepřípustně multiplikují výběr téže daně a nepřípustně vytvářejí daňovou solidaritu. Ani tato námitka není důvodná. Žalobkyně totiž nesprávně vykládá zásadu neutrality daně. Uvedená zásada neznamená, že účastníku podvodného řetězce může být odepřen nárok na odpočet u určité transakce právě jen do výše částky, kterou za konkrétní zboží neodvedl jeho dodavatel, popřípadě že by odepření odpočtu bylo vyloučeno, byla-li daň doměřena jinému článku řetězce. Podvodného jednání, které má za následek daňový únik, se totiž může dopustit kterýkoli článek obchodního řetězce mnoha různými způsoby, a k narušení neutrality může dojít jak na vstupu, tak na výstupu. Chybějící daň (daňový únik) u jednoho z článků proto nemusí nutně odpovídat odepřené výši nárokovaného odpočtu z plnění přijatého v tomto řetězci. Podstatné je, že subjekt uplatňující nárok na odpočet daně věděl či mohl a měl vědět, že se účastní podvodného řetězce (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2021, č. j. 9 Afs 160/2020-49, body 33 a 34). Odepření odpočtu přitom nepředstavuje náhradní výběr daně, kterou jiný subjekt neodvedl, nýbrž důsledek podvodného uplatnění nároku na odpočet.
57. Existuje spousta různých podob podvodných řetězců, neexistuje jeden univerzální formát, kterým by byl podvod na DPH uskutečňován. Snažila-li se tedy žalobkyně zpochybnit závěry žalovaného tím, že by stabilní obchodník na trhu neměl za potřebí být brokerem, že nedává smysl propad cen v řetězci nebo že by nevolila platby zanechávající auditní stopu, jedná se o tvrzení zcela irelevantní.
58. Soud se ztotožnil s žalovaným, že popsané nestandardní okolnosti jsou tak závažného charakteru, že je lze hodnotit jako nestandardní pro jakékoliv odvětví obchodu. Daňové orgány proto nebyly povinny zjišťovat standardy na trhu s vínem. Žalobkyně nadto žádná specifika týkající se obchodování s vínem konkrétně a přesvědčivě neuvedla.
59. Skutkové okolnosti je třeba posuzovat vždy v souvislosti s daným případem. To, co v jiné věci ještě za nestandardnost považováno být nemusí, je v jiném případě a v jiné míře okolností stěžejní. Velmi silné personální propojení nyní posuzovaného řetězce pak opravdu neodpovídá běžnému personálnímu propojení v korporátním prostředí. Nejednalo se pouze o nezávislé rodinné příslušníky, nýbrž o prokazatelně spolupracující osoby řídící a ovládající celý řetězec.
60. Žalobkyně personální propojení se společnostmi, až na společnost Vientre, ostatně ani nevyvracela. Jen jej nepovažovala za důkaz existence podvodu na DPH. S tímto náhledem však soud nesouhlasí. Bylo prokázáno, že R. M. a jeho přímí spolupracovníci ovládali celý obchodní řetězec, měli informace o jednotlivých článcích řetězce a řídili všechny transakce i dílčí kroky společností. Tuto skutečnost nelze skrývat tím, že formálně jednaly odlišné právnické osoby. Články řetězce Vientre a Relax Valtice byly evidentně nadbytečné. Celý řetězec se tak stal pouze komplikovanějším, což jen přispívá k závěru o snaze zakrýt podvodná jednání organizovaná fakticky R. M. a jeho spolupracovníky.
61. Propojení s Vientre pak bylo prokázáno dostatečně. O tomto personálním propojení svědčí např. nález smlouvy uzavřené mezi Vientre a Relax Valtice v prostorách žalobkyně, či nález CMR listů a průvodních dokladů o dodání vína společnosti Vientre tamtéž. Dále pak faktury mezi Vientre a RIMAVÍNEM, či rámcová kupní smlouvu mezi Vientre a Relax Valtice nalezené u J. K. Nejedná se o nespecifikované nevýznamné dokumenty, ale o dostatečný a jasný důkaz, že podvod spáchaný Vientre byl organizován osobami kolem R. M., které řídily všechny společnosti v řetězci. Skutečnost, že bylo v provozovně žalobkyně nalezeno také razítko předchůdce Vientre – GALGALA, pak dokresluje podstatu uvedeného řetězce, který i v nyní řešených obdobích pokračoval na stejných principech jako v obdobích předcházejících.
62. Podle soudu je z výše uvedeného shrnutí a argumentace zřejmé, které skutečnosti jsou pro posouzení věci rozhodné. Z napadeného rozhodnutí, ale zejména ze zprávy o daňové kontrole je zřejmé, z jakých důkazních prostředků správní orgány vycházely a které považovaly za nejpodstatnější. Správce daně pro kontext uvedl také řadu skutečností vztahujících se k jiným zdaňovacím obdobím. Vzhledem ke komplexnosti případu se jedná o skutečnosti, které mají dílčí význam při pochopení průběhu obchodování realizovaného zmíněnou skupinou osob. Nejedná se však o skutečnosti, na nichž by explicitně stálo posouzení nynější věci. Konstatování žalobkyně, že v řetězci nefiguruje CE WINES s. r. o., že s nyní řešeným případem nijak nesouvisí daňová trestná činnost osob kolem R. M., či její hodnocení významu spotřební daně proto soud nepovažoval za významné.
63. Stejně tak nebyly správní orgány povinny pátrat po možných vysvětleních nestandardních okolností. Povinnost správce daně zjistit rozhodné skutečnosti co nejúplněji neznamená povinnost konstruovat a vyvracet každé pouze teoreticky možné alternativní vysvětlení jednotlivých nestandardních okolností. Správce daně unesl důkazní břemeno tím, že zjistil a ve vzájemné souvislosti vyhodnotil konkrétní objektivní okolnosti, z nichž plyne existence podvodu i to, že žalobkyně o zapojení svých transakcí do podvodného řetězce věděla, případně alespoň vědět měla a mohla. Žalobkyně naproti tomu nepředložila konkrétní skutkově ukotvené vysvětlení, které by uvedený soubor indicií mohlo zpochybnit. Pouhý poukaz na abstraktní možnost jiného vysvětlení nepředstavuje alternativní skutkovou verzi, s níž by se správce daně musel samostatně dokazováním vypořádávat. Správce daně není povinen za žalobkyni domýšlet a ověřovat veškeré hypotetické varianty jejího obchodního jednání ani opakovaně vyvracet obecná a nedoložená tvrzení.
64. Výše uvedené souvisí také s tím, že podle soudu nebyl dán důvod k opakování výslechu svědků. Žalobkyně jejich výslechy sama nenavrhla a správními orgány obstarané důkazní prostředky, jak již bylo několikrát uvedeno, jsou pro posouzení věci dostatečné. Tvrzení žalobkyně, že správní orgány mohly ověřovat potenciální důvody nestandardností či hledat vysvětlení, proč u sebe měly spolupracovníci R. M. dokumenty Vientre, jde nad rámec důkazního břemene správce daně.
65. Konečně se soud neztotožnil ani s tvrzenou nepřípadností rozsudku zdejšího soudu ze dne 3. 10. 2024, č. j. 62 Af 21/2024-49. V tomto rozsudku zdejší soud posuzoval tentýž řetězec, pouze z pohledu jiného článku v řetězci, společnosti Relax Valtice, a to ve zdaňovacích obdobích únor až květen 2019. Posuzoval tedy tentýž řetězec mimo jiné také v nyní řešených zdaňovacích obdobích. Dospěl přitom k totožným závěrům.
66. Soud tedy uzavírá, že má za to, že daňové orgány přesvědčivě popsaly, jaká byla podstata podvodného řetězce, na základě jakých nestandardních i objektivních okolností k tomu dospěly, i proč musela žalobkyně o své účasti na podvodu vědět. Daňové řízení nevykazuje známky svévole ani toho, že by daňové orgány chtěly za každou cenu vybrat daň. Soud nemá ani za to, že by odůvodnění napadeného rozhodnutí stálo na domněnkách a fabulacích daňových orgánů, jak naznačuje žalobkyně. Naopak, ve svém souhrnu představily daňové orgány podložené a logicky strukturované závěry, se kterými se zdejší soud ztotožňuje. Lze proto uzavřít, že žalovaný prokázal existenci podvodu i účast žalobkyně na něm.
V. Závěr a náklady řízení
67. Soud shledal námitky žalobkyně neopodstatněnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, zamítl žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního („s. ř. s.“).
68. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně ve věci úspěch neměla, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Brno 18. září 2026
Mgr. Petr Šebek v. r.
předseda senátu