Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
2 Ad 14/2025 - 41.pdf
PDF · 0 B
No categories available
2 Ad 14/2025 - 41
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Černou ve věci
žalobkyně: X, narozená dne X
bytem X
doručovací adresa X
proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí
sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2025, č. j.: MPSV-2025/116730-925, a ze dne 17. 6. 2025, č. j.: MPSV-2025/131014-925
takto:
I. Žaloba proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 28. 5. 2025, č. j. MPSV-2025/116730-925, se zamítá.
II. Žaloba proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 17. 6. 2025, č. j. MPSV-2025/131014-925, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2025, č. j.: MPSV-2025/116730-925 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky, krajské pobočky pro hlavní město Prahu, ze dne 10. 3. 2025, č. j.: 15012/2025/AAE (dále jen „prvostupňové rozhodnutí ve věci příspěvku na živobytí“), kterým žalobkyni dle § 21 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“) nebyl přiznán příspěvek na živobytí na základě žádosti ze dne 24. 2. 2025.
2. Dále se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2025, č. j.: MPSV-2025/131014-925, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky, krajské pobočky pro hlavní město Prahu, ze dne 21. 3. 2025, č. j.: 18360/2025/AAE (dále jen „prvostupňové rozhodnutí ve věci doplatku na bydlení“), kterým žalobkyni podle § 33 zákona č. 111/2006 Sb. nebyl přiznán doplatek na bydlení na základě žádosti ze dne 24. 2. 2025.
II. Obsah žaloby
3. Žalobkyně v žalobě namítala, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná z důvodu důkazní nouze, když obsahují peněžní částky neodpovídající předloženým potvrzením a dokumentům. Výši přiměřených nákladů na bydlení v částce 5444,56 Kč pokládá za neadekvátní, neboť jen za plyn, vodu a elektřinu měsíčně platí zálohy 5800 Kč. Na účet obdržela 22 096 Kč dne 29. 11. 2024, 22 476 Kč dne 2. 1. 2025, 22 463 Kč dne 31. 1. 2025 a 22 463 Kč dne 28. 2. 2025, v 12/2024 jí důchod nebyl vyplacen. Nepochopila, proč žalovaný posuzoval z celého rozhodného období pouze dny 1. 2. 2025 a 28. 2. 2025. Dále žalobkyně nepochopila, proč žalovaný nepřihlédnul k výpisu z účtu jejího syna a proč nezohlednil platby za pečovatelskou službu v období od 11/2024 do 2/2025.
4. V napadených rozhodnutích nebyly vypořádány námitky žalobkyně stran velkého poklesu majetku na bankovním účtu v 11/2024, 12/2024 a 2/2025, částka přiměřených nákladů na bydlení ve výši 5444,56 Kč, zaplacení pojištění bytu a pečovatelské služby, ani zohlednění jejího zdravotního stavu.
5. Ačkoli byla žalobkyně v rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2024, č. j.: MPSV-2024/109299-911, zařazena do skupiny chráněných osob, žalovaný ji v rámci nynějších rozhodnutí nepokládá za osobu v hmotné nouzi. Měla by za ni být považována automaticky kvůli vysokému věku a zdravotnímu stavu, který v letech 2024 a 2025 doložila několika lékařskými zprávami.
6. Žalobkyně rovněž poukázala na zmatečnost rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2025, č. j.: MPSV-2025/131014-925, v němž sice bylo potvrzeno rozhodnutí prvostupňového orgánu, ačkoli tento orgán při posuzování příjmových a majetkových poměrů pro účely nároku na doplatek na bydlení postupoval nesprávně.
7. Žalobkyně shrnula, že dávka doplatku na bydlení jí měla být přiznána nejméně ve výši 6091 Kč od 2/2025, že obě napadená rozhodnutí podávají nepřesvědčivá vysvětlení nepřiznání dávek a že měla být považována za chráněnou osobu v hmotné nouzi.
II. Vyjádření žalovaného a replika žalobkyně
8. Žalovaný k příspěvku na živobytí uvedl, že vysvětlil, jaké hodnoty do výpočtu zohlednil. Příjem žalobkyně započetl ve výši 70 % starobního důchodu podle § 9 odst. 1 písm. c) zákona č. 111/2006 Sb. Společně posuzovaná osoba neměla žádný příjem, přiměřené náklady na bydlení byly stanoveny v maximální možné výši 35 %. Žalobkyně obdržela starobní důchod za 12/2024 dne 30. 11. 2024, takže u ní nenastal podstatný pokles příjmů. V rozhodném období byl žalobkyni starobní důchod vyplacen celkem třikrát, jednou v 11/2024 a dvakrát v 1/2025. Příjmy společně posuzovaných osob po odečtení přiměřených nákladů na bydlení byly v rozhodném období vyšší než částka živobytí 9748 Kč, a tudíž žalobkyni nevznikl nárok na dávku. V souvislosti s doplatkem na bydlení žalovaný vycházel z částek 10 111,31 Kč a 12 748,40 Kč, přičemž hodnotil celkové sociální a majetkové poměry žalobkyně a společně posuzované osoby, kdy vzal v úvahu stav finančních prostředků na účtu žalobkyně. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.
9. Žalobkyně v replice trvala na své žalobě a uvedla, že vyjádření žalovaného nepřichází s žádnými novými skutečnostmi a neobsahuje věrohodná zdůvodnění nepřiznání dávek. Není jí nadále jasné, proč bylo potvrzeno rozhodnutí prvostupňového orgánu o doplatku na bydlení, když prvoinstanční orgán při posuzování příjmových a majetkových poměrů postupoval nesprávně. Od 2/2025 měla být žalobkyni přiznána a vyplácena dávka doplatku na bydlení v částce nejméně 6091 Kč, neboť patří do kategorie chráněných osob.
IV. Obsah správního spisu
10. Žalobkyně podala dne 24. 2. 2025 žádost o dávku příspěvku na živobytí. V žádosti je coby společně posuzovaná osoba uveden syn žalobkyně.
11. Prvostupňový orgán vyrozuměl žalobkyni o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí výzvou ze dne 25. 2. 2025, č. j.: 12170/2025/AAE, jíž žalobkyně převzala dne 27. 2. 2025.
12. Prvostupňový orgán vydal rozhodnutí ze dne 10. 3. 2025, č. j.: 15012/2025/AAE, kterým žalobkyni nepřiznal příspěvek na živobytí. Z odůvodnění plyne, že se z příjmu společně posuzovaných osob ve výši 15 555,87 Kč po odpočtu přiměřených nákladů na bydlení v částce 5444,56 Kč získá hodnota 10 111,31 Kč. Částka živobytí žalobkyně byla stanovena podle § 24 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 29 zákona č. 111/2006 Sb. ve výši 5708 Kč, zatímco u syna žalobkyně se jedná o 4040 Kč. Jelikož příjem společně posuzovaných osob dosahuje 10 111,31 Kč, což převyšuje částku 9748 Kč, nesplňuje žalobkyně podmínky nároku na příspěvek na živobytí ve smyslu § 21 odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb.
13. Proti rozhodnutí prvostupňového orgánu, doručenému podala žalobkyně odvolání, ve kterém namítala neporozumění způsobu určení výše přiměřených nákladů na bydlení. Zároveň pojednala o částkách svého starobního důchodu a sdělila podezření, že prvostupňový orgán nerespektoval předchozí názor žalovaného a nevzal v úvahu její zdravotní stav a vysoký věk.
14. Dne 28. 5. 2025 žalovaný vydal napadené rozhodnutí, č. j.: MPSV-2025/116730-925, jímž odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí prvostupňového orgánu. Jak podotkl v odůvodnění, v případě žalobkyně prokazatelně nevzniká nárok na příspěvek na živobytí na základě žádosti podané dne 24. 2. 2025, jelikož příjem společně posuzovaných osob ve výši 15 555,87 Kč po odpočtu přiměřených nákladů na bydlení podle § 9 odst. 2 zákona č. 111/2006 Sb. ve výši 5444,56 Kč, tedy příjem ve výši 10 111,31 Kč, převyšuje částku živobytí společně posuzovaných osob ve výši 9748 Kč. Prvostupňový orgán jasně uvedl, o které žádosti rozhodl, přičemž příspěvek na živobytí nepřiznal od 2/2025. Zdravotní stav žalobkyně lze vzít v potaz pouze při stanovení částky živobytí podle § 24 ve spojení s § 29 zákona č. 111/2006 Sb.
15. Žalobkyně rovněž podala dne 24. 2. 2025 žádost o dávku doplatku na bydlení. V žádosti je jako společně posuzovaná osoba uveden syn žalobkyně.
16. Prvostupňový orgán vyzval žalobkyni k doložení nezbytných podkladů, konkrétně výpisu z jejího účtu za 2/2025 a výpisu z účtu společně posuzované osoby za 2/2025, načež po jejich vyhodnocení vydal rozhodnutí ze dne 21. 3. 2025, č. j.: 18360/2025/AAE, kterým žalobkyni nepřiznal doplatek na bydlení. Jak se uvádí v odůvodnění, příjem společně posuzovaných osob činí 15 555,87 Kč. Po odpočtu přiměřených nákladů na bydlení v částce 5444,56 Kč se dospěje k částce 10 111,31 Kč, jež nepřevyšuje 1,3násobek částky živobytí společně posuzovaných osob, tj. 12 748,40 Kč. Na podkladě výpisů z bankovního účtu za 2/2025 spolu s údaji z katastru nemovitostí a z evidence cenných papírů prvostupňový orgán dospěl k závěru, že celkové majetkové poměry společně posuzovaných osob neodůvodňují přiznání dávky doplatku na bydlení ve smyslu § 33 odst. 2 zákona č. 111/2006 Sb.
17. Proti rozhodnutí prvostupňového orgánu, doručenému dne 25. 3. 2025, podala žalobkyně odvolání, v němž vyjádřila pochybnosti o správnosti měsíčních částek starobního důchodu. Žalobkyně také neporozuměla, jak prvostupňový orgán došel k výši přiměřených nákladů na bydlení. Podle žalobkyně taktéž nebyly zohledněny její zdravotní stav a vysoký věk.
18. Dne 17. 6. 2025 žalovaný vydal napadené rozhodnutí, č. j.: MPSV-2025/131014-925, kterým odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí prvostupňového orgánu. V odůvodnění uvedl, že podle § 33 odst. 2 věta druhá zákona č. 111/2006 Sb. doplatek na bydlení může, ale nikoli musí, být přiznán osobě, jejíž příjem podle § 9 odst. 2 téhož zákona zjištěný pro účely příspěvku na živobytí nepřesahuje 1,3násobek stanovené částky živobytí. Žalovaný shodně s prvostupňovým orgánem došly k závěru, že celkové sociální a majetkové poměry společně posuzovaných osob jsou i po úhradě skutečných nákladů na bydlení v částce 21 240 Kč takové, aby jim zaručily dostatečné zajištění jejich výživy a ostatních základních osobních potřeb.
V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze
19. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož
i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán
(§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
20. Soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání, neboť žalobkyně i žalovaný souhlasili s projednáním a rozhodnutím dané věci bez nařízení jednání ve smyslu § 51 odst. 1 s.ř.s.
21. Podle § 21 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi nárok na příspěvek na živobytí má osoba v hmotné nouzi podle § 2 odst. 2 písm. a), jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob (§ 9 odst. 2) nedosahuje částky živobytí posuzovaných osob.
22. Podle § 2 odst. 1 téhož zákona pro účely posuzování stavu hmotné nouze se příjmy a sociální a majetkové poměry osoby, která žádá o dávku, posuzují společně s příjmy a sociálními a majetkovými poměry dalších osob. Okruh těchto společně posuzovaných osob se posuzuje podle zákona o životním a existenčním minimu, pokud tento zákon nestanoví jinak.
23. Podle § 2 odst. 2 písm. a) téhož zákona osoba se nachází v hmotné nouzi, není-li dále stanoveno jinak, jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob a) po odečtení přiměřených nákladů na bydlení (§ 9 odst. 2) nedosahuje částky živobytí (§ 24), přičemž si nemůže tento příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním a zabezpečení jejích základních životních podmínek je tak vážně ohroženo.
24. Podle § 9 odst. 1 písm. a) téhož zákona pro účely tohoto zákona se za příjem, není-li dále stanoveno jinak, považuje 70 % příjmu z důchodů poskytovaných v rámci důchodového pojištění, příjmu ze závislé činnosti podle zákona upravujícího daně z příjmů, a to po odpočtu daně z příjmů fyzických osob a pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění, a ze mzdových nároků vyplácených krajskou pobočkou Úřadu práce podle zákona o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů.
25. Podle § 9 odst. 2 téhož zákona příjmem osoby nebo společně posuzovaných osob se pro účely příspěvku na živobytí rozumí příjem podle odstavce 1 snížený o přiměřené náklady na bydlení; za přiměřené náklady na bydlení se pro účely tohoto zákona považují odůvodněné náklady na bydlení (§ 34), nejvýše však do výše 30 %, a v hlavním městě Praze do výše 35 % příjmu osoby nebo společně posuzovaných osob. Do odůvodněných nákladů na bydlení se pro účely příspěvku na živobytí započítávají v případech, kdy nelze zjistit přesnou výši těchto nákladů podle § 34 , ale dotyčná osoba takové náklady prokazatelně vynakládá, náklady až do výše, která je v místě obvyklá, avšak maximálně do výše 75 % normativních nákladů na bydlení podle zákona o státní sociální podpoře.
26. Podle § 9 odst. 5 téhož zákona příjmy podle odstavce 1 nebo jejich část, jejichž zápočet do rozhodného příjmu pro účely stanovení nároku na dávku by nebylo s ohledem na účel, pro který má být dávka poskytnuta, spravedlivé požadovat, orgán pomoci v hmotné nouzi do rozhodného příjmu nezapočítá.
27. Podle § 10 odst. 1 téhož zákona aktuálním kalendářním měsícem se rozumí v případě podání žádosti o dávku kalendářní měsíc, ve kterém byla podána žádost o dávku, a v průběhu poskytování dávky kalendářní měsíc, pro který je posuzováno splnění podmínek nároku na dávku a stanovuje se výše dávky.
28. Podle § 10 odst. 2 téhož zákona rozhodným obdobím, za které se zjišťuje příjem v případě podání žádosti o dávku, je u opakujících se dávek období 3 kalendářních měsíců předcházejících aktuálnímu kalendářnímu měsíci; pokud však došlo u osoby nebo alespoň u jedné ze společně posuzovaných osob k podstatnému poklesu příjmu, a podstatný pokles příjmu v aktuálním kalendářním měsíci nadále trvá, rozhodné období počíná kalendářním měsícem, ve kterém k podstatnému poklesu příjmu došlo, nejdříve však kalendářním měsícem, který o 2 kalendářní měsíce předchází aktuálnímu kalendářnímu měsíci a končí aktuálním kalendářním měsícem; za podstatný pokles příjmu se považuje snížení nebo ztráta měsíčně se opakujícího příjmu alespoň o jednu třetinu, a to zejména příjmu z výdělečné činnosti, z podpory v nezaměstnanosti nebo podpory při rekvalifikaci, z rodičovského příspěvku nebo z dávek nemocenského pojištění.
29. Podle § 10 odst. 6 písm. a) téhož zákona rozhodným obdobím, za které se zjišťuje plnění ostatních podmínek v případě podání žádosti o opakující se dávku, je aktuální kalendářní měsíc.
30. Podle § 24 odst. 1 písm. a) téhož zákona částka živobytí osoby činí u nezaopatřeného dítěte, u poživatele starobního důchodu, u osoby invalidní ve třetím stupni a u osoby starší 68 let částku životního minima, popřípadě zvýšenou podle § 29.
31. Podle § 24 odst. 1 písm. g) téhož zákona částka živobytí osoby činí u osoby, která není uvedena v předchozích písmenech, částku existenčního minima, popřípadě zvýšenou o částky uvedené v § 25 až 29.
32. Podle § 24 odst. 3 téhož zákona částka živobytí společně posuzovaných osob činí součet částek živobytí osob, které jsou osobami společně posuzovanými.
33. Podle § 29 téhož zákona částka živobytí osoby se zvyšuje, pokud zdravotní stav osoby vyžaduje podle doporučení příslušného odborného lékaře zvýšené náklady na dietní stravování, měsíčně o částku, kterou pro jednotlivé typy diet stanoví prováděcí právní předpis. Prováděcí právní předpis dále stanoví odbornost lékaře, který je příslušný k potvrzení potřeby příslušného typu diety.
34. Podle § 33 odst. 1 téhož zákona nárok na doplatek na bydlení má vlastník bytu, který jej užívá, nebo jiná osoba, která užívá byt na základě smlouvy, rozhodnutí, nebo jiného právního titulu, jestliže by po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení snížených o příspěvek na bydlení podle jiného právního předpisu byl
a) příjem vlastníka bytu nebo jiné osoby, která užívá byt, zvýšený o vyplacený příspěvek na živobytí nižší než částka živobytí osoby (§ 24), nebo
b) příjem společně posuzovaných osob zvýšený o vyplacený příspěvek na živobytí nižší než částka živobytí společně posuzovaných osob (§ 24);
právní titul k užívání bytu je přitom nezbytné prokázat písemným dokladem, přičemž předložení čestného prohlášení k tomuto účelu nestačí
35. Podle § 33 odst. 2 téhož zákona podmínkou nároku na doplatek na bydlení je získání nároku na příspěvek na živobytí. Doplatek na bydlení lze přiznat s přihlédnutím k jejím celkovým sociálním a majetkovým poměrům také osobě, které příspěvek na živobytí nebyl přiznán z důvodu, že příjem osoby a společně posuzovaných osob přesáhl částku živobytí osoby a společně posuzovaných osob, ale nepřesáhl 1,3násobek částky živobytí osoby a společně posuzovaných osob.
36. Podle § 15 odst. 1 téhož zákona pro účely tohoto zákona se celkovými sociálními poměry rozumí podíl rodiny na trvání stavu hmotné nouze, do kterého se osoba dostala. Při posuzování celkových sociálních poměrů příslušný orgán pomoci v hmotné nouzi posuzuje také využívání jiného než vlastního majetku, které umožňují zpravidla osoby blízké.
37. Podle § 15 odst. 2 téhož zákona pro účely tohoto zákona se celkovými majetkovými poměry rozumí hodnota movitého a nemovitého majetku vycházející z jeho zjištěné ceny, kterého lze využít ihned, popřípadě po určité době, pro zvýšení příjmu, a to jak krátkodobě k překlenutí přechodného stavu hmotné nouze, tak dlouhodobě, pokud nelze využít jiné možnosti. Z movitého a nemovitého majetku, uvedeného ve větě první, je vyloučen majetek, jehož prodej nebo jeho jiné využití nelze po osobě vyžadovat. Pokud jde podle poměrů osoby o běžný nemovitý nebo movitý majetek, jehož hodnota je zjevně nízká nebo naopak tak vysoká, že nelze mít pochyby o tom, že majetkové poměry nebrání přiznání dávky nebo naopak jsou na překážku přiznání dávky, nemusí být jeho cena podle zvláštního právního předpisu zjišťována.
38. Podle § 3 odst. 2 zákona o životním a existenčním minimu částka životního minima osoby, která je posuzována jako první v pořadí, činí měsíčně 4 470 Kč.
39. Podle § 5 odst. 1 téhož zákona částka existenčního minima osoby činí měsíčně 3 130 Kč.
40. Podle § 1 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 389/2011 Sb., ve znění do 28. 5. 2025, částka živobytí osoby, jejíž zdravotní stav podle doporučení příslušného odborného lékaře vyžaduje zvýšené náklady na dietní stravování, se zvyšuje měsíčně u diety diabetické o 1 238 Kč.
41. Podle § 1 odst. 2 vyhlášky č. 389/2011 Sb., ve znění do 28. 5. 2025, pokud zdravotní stav osoby vyžaduje více typů dietního stravování, zvyšuje se částka živobytí osoby pouze jednou, a to o částku odpovídající té z diet, která je nejvyšší.
42. Žalobkyně v prvé řadě namítala nepřezkoumatelnost (z různých důvodů) napadených rozhodnutí. Otázkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí se již opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) ve své judikatuře. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neuvede-li správní orgán konkrétní důvody, o které své rozhodnutí opírá, a nevypořádá-li se s námitkami a argumentací účastníka řízení (viz rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2006, č. j. 2 As 37/2006-63). Kupř. v rozsudku ze dne 28. 2. 2017, č. j. 8 As 170/2016-86, NSS uvedl: „V obecné rovině lze k otázce nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí podotknout, že nevypořádá-li se správní orgán v rozhodnutí o opravném prostředku se všemi uplatněnými námitkami, způsobuje to nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v nedostatku jeho důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Z ustálené judikatury správních soudů vyplývá, že z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestřené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Rozhodnutí, jehož odůvodnění obsahuje pouze obecný odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými, je nepřezkoumatelné, neboť důvody, o něž se výrok opírá, zcela chybějí (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, čj. 6 A 48/1992-23, nebo rozsudky NSS ze dne 19. 12. 2008, čj. 8 Afs 66/2008-71, a ze dne 17. 1. 2013, čj. 1 Afs 92/2012 45).“
43. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí nicméně není projevem nenaplněné představy o tom, jak podrobně by mělo být rozhodnutí odůvodněno. Jedná se o objektivní překážku, která znemožňuje napadené rozhodnutí přezkoumat. Musí být tedy vykládána jako skutečná nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí kvůli nemožnosti zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. např. rozsudky NSS ze dne 16. 6. 2023, č. j. 7 As 113/2022-32, ze dne 8. 11. 2024, č. j. 5 As 200/2023-51, či ze dne 6. 12. 2024, č. j. 10 As 195/2024-33). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost tak je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, u nichž pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2024, č. j. 5 As 341/2022-35, a ze dne 30. 9. 2024, č. j. 6 As 181/2024-29). Správní orgány také nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou a všemi jejími aspekty, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí; takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či rozsudky NSS ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014-43, a ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017-38).
44. Dle soudu pak z napadených rozhodnutí jasně vyplývá, s jakými úvahami správního orgánu I. stupně se žalovaný ztotožnil, i v jakém směru žalovaný tyto úvahy korigoval. V případě napadeného rozhodnutí ve věci příspěvku na živobytí žalovaný neměl proti závěrům a výpočtům správního orgánu I. stupně žádné výtky. V případě napadeného rozhodnutí ve věci doplatku na bydlení žalovaný správnímu orgánu I. stupně vytkl, že tento při zkoumání sociálních a majetkových poměrů společně posuzovaných osob zohlednil za měsíc únor 2025 výplatu starobního důchodu náležící na období, které se netýká rozhodného období v daném řízení. (výplata dávky důchodového pojištění dne 28. 2. 2025), a dále vytkl správnímu orgánu I. stupně hodnocení ohledně nemovitého a movitého majetku žalobkyně, neboť dle žalovaného nelze přesvědčivě určit, že hodnota movitého a nemovitého majetku je zjevně tak vysoká, že nelze mít pochyby o tom, že majetkové poměry v tomto směru jsou na překážku přiznání dávky ve smyslu § 3 odst. 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Přes tyto výtky však žalovaný dospěl ke stejnému závěru jako správní orgán I. stupně, tj. že nebylo důvodné přiznat doplatek na bydlení dle § 33 odst. 2 věta druhá zákona o pomoci v hmotné nouzi, a to s ohledem na celkové sociální poměry společně posuzovaných osob. Žalovaný tento svůj závěr odůvodnil, neboť poukázal též na možnost společně posuzované osoby přispět vlastní prací ke zlepšení životní úrovně rodiny a na to, že žalobkyně v měsíci únoru 2025 obdržela též dávku státní sociální podpory příspěvek na bydlení ve výši 10 670 Kč. Je tak jasné a srozumitelné, z jakých důvodů žalovaný i přes shora uvedené dílčí výtky na závěru správního orgánu I. stupně setrval.
45. Správní orgány dle soudu dostatečně odůvodnily nepřiznání příspěvku na živobytí, neboť příjmy společně posuzovaných osob dle § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi převyšují částku živobytí společně posuzovaných osob dle § 24 téhož zákona, odůvodnily i nepřiznání doplatku na bydlení, neboť celkové sociální a majetkové poměry společně posuzovaných osob jsou takové, že jim mohou po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení zaručit dostatečné zajištění výživy a ostatních základních potřeb. Podrobně a přehledně přitom popsaly veškeré výpočty příjmu společně posuzovaných osob a také částky živobytí. Náležitě vyložily, z jakých podkladů vycházely při svém hodnocení a jakými úvahami se řídily. Rovněž žalovaný dostatečným způsobem reagoval na tvrzení a námitky žalobkyně, když řádně zdůvodnil, proč žalobkyni nárok na předmětné dávky nevznikl. Soud rovněž neshledal, že by v projednávaném případě nastala „důkazní nouze“, když správní orgány ve spolupráci se žalobkyní zjistily dostatečně skutkový stav, aby mohly o žádostech žalobkyně rozhodnout.
46. Z výše uvedených důvodů proto soud napadená rozhodnutí nepřezkoumatelnými neshledal.
47. Soud se proto dále zabýval dalšími (věcnými) námitkami žalobkyně. K těm nejprve považuje za vhodné konstatovat, že případ žalobkyně (ve vztahu k příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení) zdejší soud posuzoval opakovaně, stejně tak i NSS, námitky se z velké části neustále opakují (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2018, č. j. 10 Ads 344/2017-42, ze dne 24. 5. 2018, č. j. 1 Ads 433/2017-29, ze dne 27. 6. 2018, č. j. 6 Ads 20/2018-32, ze dne 24. 1. 2019, č. j. 7 Ads 396/2018-27, ze dne 7. 2. 2019, č. j. 7 Ads 500/2018-24, ze dne 10. 4. 2019, č. j. 9 Ads 424/2018-37, ze dne 4. 4. 2019, č. j. 10 Ads 298/2018-40, ze dne 26. 6. 2019, č. j. 2 Ads 38/2019-37, dále rozsudky ze dne 27. 6. 2019, č. j. 2 Ads 39/2019-35, ze dne 27. 6. 2019, č. j. 10 Ads 2/2019-42, ze dne 23. 7. 2019, č. j. 5 Ads 101/2017-79, ze dne 14. 5. 2020, č. j. 8 Ads 79/2019-47).
48. K námitce týkající se přiměřených nákladů na bydlení soud uvádí, že náklady na bydlení nelze zohlednit v plné výši, za přiměřené náklady na bydlení jsou dle § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi považovány odůvodněné náklady na bydlení, avšak pouze do výše 35 % příjmu osoby nebo společně posuzovaných osob (v hlavním městě Praze), proto nemůže být důvodná polemika žalobkyně, že za částku 5 444,56 Kč není možné bydlení plně financovat.
49. Protože jsou náklady na bydlení vyšší než částka odpovídající 35 % z příjmu společně posuzovaných osob, správní orgány odečetly přiměřené náklady na bydlení v maximální výši dle ustanovení § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, tj. ve výši 35 % z příjmu 15 555,87 Kč, tedy 5 444,56 Kč. Příjem dle ustanovení § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi proto činí 10 111,31 Kč (15 555,87 Kč – 5 444,56 Kč). Tato zákonná konstrukce neumožňuje zohlednit vyšší náklady na bydlení, jak požaduje žalobkyně, přiměřené náklady na bydlení byly zohledněny v maximální možné výši, kterou zákon připouští. Zákon neumožňuje postup navrhovaný žalobkyní, tedy odečtení veškerých nákladů, které v souvislosti s bydlením hradí.
50. NSS např. v rozsudku ze dne 24. 5. 2018, č. j. 1 Ads 433/2017-29 odkázal na povahu dávek sociální pomoci a jejich pozici v systému sociálního zabezpečení České republiky, jakožto poslední záchrany před úpadkem do situace, v níž by jedinec nebyl schopen uspokojit své nejzákladnější potřeby. Tento charakter dávek se odráží v konstrukci zákona o pomoci v hmotné nouzi. Ten stanovuje pro účely posouzení nároku na příspěvek na živobytí, potažmo doplatek na bydlení, maximální možnou výši přiměřených nákladů na bydlení, tedy částku, kterou lze jako náklady na bydlení uznat. Tato konstrukce vychází z premisy, že v případě, kdy má osoba nedostatek prostředků k zajištění základních životních podmínek, očekává se, že na bydlení bude vynakládat pouze přiměřenou částku, za kterou lze pořídit základní bydlení, a nikoliv částku několikanásobně vyšší, neboť v takovém případě se bude jednat o bydlení nadstandardní, které však stát prostřednictvím systému sociálního zabezpečení není povinen dotovat. Pokud správní orgány nezohlednily skutečné výdaje, které žalobkyně na bydlení vynakládá, postupovaly v souladu se zněním zákona. Ten jim jiný postup ani neumožňuje. Vysoké náklady na bydlení není možné zohlednit ani v rámci správního uvážení, neboť v takovém případě by se jednalo prakticky o obcházení textu a účelu zákona. K těmto závěrům se Nejvyšší správní soud přiklonil i v dalších sporech žalobkyně, např. v rozsudku ze dne 26. 7. 2019, č. j. 2 Ads 38/2019-37.
51. Žalobkyně dále namítala, že v prosinci 2024 jí nebyl vyplacen starobní důchod, a proto zpochybnila věrohodnost a správnost výpočtu provedeného správními orgány.
52. Správní orgány dle soudu správně určily rozhodné období dle ustanovení § 10 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, tedy období měsíců listopad a prosinec 2024 a leden 2025, když žádost o příspěvek na živobytí byla podána dne 24. 2. 2025. Žalovaný správně určil průměrný příjem 15 467,20 Kč, resp. 15 733,20 Kč [tj. 70 % částky starobního důchodu ve výši 22 096 Kč a ve výši 22 463 Kč podle § 9 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi]. Podle výpisu z účtu žalobkyně jí byl v rozhodném období připsán starobní důchod dne 29. 11. 2024 ve výši 22 096 Kč a dne 2. 1. 2025 a dne 31. 1. 2025 ve výši 22 463 Kč, tedy celkem třikrát.
53. Jak žalovaný a soud již několikrát žalobkyni vysvětlily (srov. např. rozsudky zdejšího soudu ze dne 20. 5. 2025, č. j. 19 Ad 33/2024-58, a ze dne 26. 11. 2025, č. j. 20 Ad 3/2025-30), k této situaci dochází v případech, kdy je u žalobkyně nastaven výplatní termín starobního důchodu na 2. den v měsíci. Pokud se stane, že 2. den v měsíci vychází na víkend, žalobkyně obdrží starobní důchod na bankovní účet předem, a často je tak starobní důchod, který má být skutečně vyplacen až 2. dne v měsíci, připsán na bankovní účet již poslední den předchozího měsíce. To však nic nemění na tom, že výplata starobního důchodu náleží jeho příjemci, v daném případě žalobkyni, jednou za měsíc, a proto byl starobní důchod zahrnut jednotlivě do každého měsíce v rozhodném období zvlášť. Nelze proto přisvědčit námitce žalobkyně, že správní orgány zohlednily starobní důchod v nesprávné výši, když za rozhodné období tří měsíců (listopad a prosinec 2024 a leden 2025) byl žalobkyni starobní důchod vyplacen celkem třikrát, a to dne 29. 11. 2024 a dne 2. 1. 2025 a dne 31. 1. 2025). Nezbývá než konstatovat, že výše správními orgány zohledněného starobního důchodu odpovídá žalobkyní předloženým výpisům z účtu (které jsou součástí správního spisu) a není tak pravdou, že by nesouhlasila s částkami uvedenými v předložených dokumentech.
54. K nároku na doplatek na bydlení žalobkyně z několika důvodů namítala nespravedlnost zamítavého rozhodnutí ve věci této dávky.
55. Doplatek na bydlení je dávka pomoci v hmotné nouzi, která společně s vlastními příjmy osoby a poskytnutým příspěvkem na bydlení ze systému státní sociální podpory pomáhá uhradit odůvodněné náklady na bydlení. Výše doplatku na bydlení je stanovena tak, aby po zaplacení nákladů na bydlení (tj. nájmu, služeb s bydlením spojených a nákladů za energie) zůstala osobě či rodině částka na živobytí. Nárok a výše doplatku na bydlení se stanoví tak, že se od částky odůvodněných nákladů na bydlení, které se snižují o příspěvek na bydlení náležející za předchozí kalendářní měsíc, odečte částka, o kterou příjem navýšený o vyplacený příspěvek na živobytí převyšuje částku živobytí osoby/společně posuzovaných osob.
56. Ustanovení § 33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi primárně podmiňuje nárok na doplatek na bydlení získáním nároku na příspěvek na živobytí. Správní orgány dospěly k závěru, že žalobkyni nebyl příspěvek na živobytí přiznán z důvodu vysokých příjmů. K tomu odkázaly na prvostupňové rozhodnutí ve věci příspěvku na živobytí. Podmínka pro přiznání doplatku na bydlení upravená ve větě první § 33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi tedy splněna nebyla. Dle ustanovení § 33 odst. 2 věty druhé zákona o pomoci v hmotné nouzi je ovšem možné předestřenou podmínku prolomit, pakliže příjem osoby a společně posuzovaných osob přesáhl jejich částku živobytí, ale nepřesáhl 1,3násobek této částky. V takovém případě lze doplatek na bydlení přiznat s přihlédnutím k celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
57. Podle komentáře k zákonu o pomoci v hmotné nouzi (BECK, P., GRUNEROVÁ, I., PAVELKOVÁ, M. Zákon o pomoci v hmotné nouzi: Praktický komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2026-3-12]. ASPI_ID KO111_2006CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X.): „Jedině v případě, že příspěvek na živobytí nebyl osobě přiznán z důvodu, že měla vysoký příjem, resp. její příjem (příjem společně posuzovaných osob) přesáhl částku živobytí, může této osobě nárok na doplatek na bydlení vzniknout i bez nároku na příspěvek na živobytí. A to pouze za předpokladu, pokud tento příjem sice přesáhne částku živobytí, avšak nepřesáhne 1,3násobek částky živobytí osoby (společně posuzovaných osob). Použití tohoto pravidla je vázáno na poměrně široké správní uvážení. Pro zjištění 1,3násobku částky živobytí osoby (společně posuzovaných osob) se počítá s částkou živobytí, která byla určena pro nárok na příspěvek na živobytí podle § 24. Taktéž příjem se pro tento případ započítává z příspěvku na živobytí, tzn. snížený o přiměřené náklady na bydlení (srov. § 9 odst. 2 a 3).“
58. Ve věci žalobkyně bylo tedy postupováno podle další podmínky zákona, tj. byly zjišťovány majetkové a sociální poměry společně posuzovaných osob. Hodnocení sociálních a majetkových poměrů žadatele o dávku mimořádné okamžité pomoci je projevem zásady subsidiarity. Zákon o pomoci v hmotné nouzi vychází z premisy, že před přiznáním dávky je osoba v obtížné sociální situaci vždy povinna vyčerpat všechny možnosti ke zlepšení své situace a ke zvýšení příjmu vlastním přičiněním (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2014, č. j. 3 Ads 21/2013-42). Konkrétní projev této premisy je obsažen například v § 3 odst. 1 písm. c) téhož zákona, podle kterého není v hmotné nouzi osoba, která „prokazatelně neprojevuje dostatečnou snahu zvýšit si příjem vlastním přičiněním (§ 11),“ nestanoví-li zákon jinak; zvýšením příjmu vlastním přičiněním je i prodej nebo jiné využití majetku (srov. § 11 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi).
59. Ze shora uvedeného vyplývá, že správní orgány jsou oprávněny přihlížet i k tomu, jaký má žalobkyně majetek a jak s ním nakládá, resp. zda po ní lze spravedlivě požadovat, aby k řešení své hmotné nouze použila tento majetek přednostně (tj. aby zvýšila svůj příjem prostřednictvím tohoto majetku). Nejedná se o logický rozpor, definice hmotné nouze podle ust. § 2 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi zohledňuje způsobilost osoby zvýšit si příjem vlastním přičiněním, zatímco § 3 odst. 1 písm. c) téhož zákona vylučuje z dobrodiní zákona ty osoby, které se dostatečně nesnaží o zvýšení svého příjmu, ač to po nich lze spravedlivě požadovat.
60. Soud považuje odůvodnění správních orgánů za zcela adekvátní, přiléhavé a dostatečné, kdy je jasně patrné, které skutečnosti byly vzaty v úvahu při posuzování majetkových, resp. sociálních poměrů. V rámci zkoumání majetkových poměrů byl zjišťován stav finančních prostředků na bankovních účtech, což bylo v dané věci namístě, a dále bylo přihlédnuto k tomu, že žalobkyně vlastní nemovitý majetek a podílové listy (byť s výše uvedenou korekcí provedenou žalovaným), kdy tyto skutečnosti byly doloženy spisovým materiálem. Dále jsou součástí správního spisu dokumenty prokazující vlastnictví nemovitého majetku. Rovněž bylo zohledněno, že žalobkyně obdržela v únoru 2025 dávku státní sociální podpory příspěvek na bydlení ve výši 10 670 Kč, dané bylo též doloženo výpisem z bankovního účtu žalobkyně. Jako významná skutečnost bylo dále vzato v úvahu, že syn žalobkyně není osobou invalidní nebo těžce zdravotně postiženou, není ani osobou se změněnou pracovní schopností, má vysokoškolské vzdělání. Přesto, že syn žalobkyně má možnost hledat zaměstnání v Praze, tj. v místě s poměrně značnou nabídkou pracovních míst, byl od 16. 3. 2024 v evidenci uchazečů o zaměstnání. Dle správních orgánů je zde významný podíl syna na trvání hmotné nouze, kdy syn se může přičinit o zvýšení životní úrovně domácnosti. Správní orgány dle soudu jasně vysvětlily, že na základě posouzení majetkových a sociálních poměrů společně posuzovaných osob nepřistoupily k přiznání dávky žalobkyni. Lze dodat, že správní orgány nepochybily ani tím, pokud si vyžádaly kromě výpisu z bankovního účtu žalobkyně ještě výpis z účtu společně posuzované osoby, neboť bylo úkolem správních orgánů zabývat se majetkovými poměry obou společně posuzovaných osob.
61. K námitce žalobkyně, že jí není jasné, proč byly hodnoceny pouze dva dny z rozhodného období –1. 2. 2025 a 28. 2. 2025 soud uvádí, že dle prvostupňového rozhodnutí správní orgán I. stupně z hlediska posuzování majetkových poměrů společně posuzovaných osob zjišťoval tyto poměry ve vztahu k celému měsíci únor 2025, tj. měsíci, kdy žalobkyně požádala o dávku.
62. K námitce nezohlednění plateb za pečovatelskou službu soud uvádí, že dané náklady nepředstavují tzv. odůvodněné náklady na bydlení ve smyslu § 34 zákona o pomoci v hmotné nouzi a nejedná se ani o jiný typ výdaje, který by byl relevantní z hlediska hodnocení příjmů a výdajů jako například zohlednění diabetické diety. Bylo proto postupováno správně tak, že výdaje za tuto péči nebyly při výpočtu zohledněny.
63. Nad rámec výše uvedeného je vhodné podotknout, že správní orgán I. stupně zmínil v souvislosti s majetkovými poměry žalobkyně i nemovitý majetek a také cenné papíry. Zdejší soud v této souvislosti poznamenává, že správní soudy se vlastnictvím zahrady a chaty opakovaně zabývaly právě při hodnocení postupu podle ustanovení § 33 odst. 2 věty druhé zákona o pomoci v hmotné nouzi. Soudy zdůraznily, že může-li osoba stav hmotné nouze překonat bez pomoci dávek, nelze tyto poskytnout. Teprve není-li to možné, nastupuje dobrodiní státu. NSS v minulosti uzavřel, že zmiňované nemovitosti nemají zanedbatelnou hodnotu. Zároveň je žalobkyně využívá k rekreačnímu účelu, nikoliv k bydlení. Není proto nespravedlivé po ní žádat, aby majetek využívala ke zvýšení příjmů ve smyslu § 11 zákona o pomoci v hmotné nouzi (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2018, č. j. 10 Ads 369/2017-34, ze dne 24. 1. 2019, č. j. 7 Ads 396/2018-27, nebo ze dne 14. 5. 2020, č. j. 8 Ads 79/2019-47).
64. Je sice pravdou, že žalovaný ve svém rozhodnutí výslovně nehodnotil výpis z bankovního účtu syna žalobkyně za měsíc únor 2025, nicméně ve svém rozhodnutí se zaměřil na možný podíl této osoby na úhradě nákladů na bydlení, resp. na možné a žádoucí přispívání ke zlepšení životní úrovně rodiny, na základě něhož učinil svůj závěr, že celkové sociální poměry společně posuzovaných osob neodůvodňují přiznání doplatku na bydlení žalobkyni. Tento závěr lze dle soudu, i přes nízké finanční prostředky na účtu syna žalobkyně, aprobovat.
65. Správní orgány tak dle soudu správně posoudily situaci společně posuzovaných osob a dostatečným způsobem vysvětlily, proč jsou jejich majetkové a sociální poměry překážkou přiznání doplatku na bydlení. Správní uvážení nevybočilo z mezí a hledisek zákona o pomoci v hmotné nouzi a soudu nepřísluší v této otázce dovozovat odlišné či opačné právní závěry. Po společně posuzovaných osobách lze spravedlivě žádat, aby zajistily svou výživu a ostatní základní osobní potřeby využitím finančních prostředků, které mají k dispozici na bankovních účtech, resp. snažily se situaci hmotné nouze vlastní aktivitou předejít, před žádostmi o dávky pomoci v hmotné nouzi.
66. Lze tedy shrnout, že je namístě aprobovat závěr správních orgánů, dle kterého vzhledem k celkovým sociálním a majetkovým poměrům společně posuzovaných osob nebylo možné žalobkyni doplatek na bydlení přiznat, a to v souladu s § 33 odst. 2 věta druhá zákona o pomoci v hmotné nouzi. Zdejší soud se proto již nezabýval argumentací žalobkyně ohledně výpočtu výše doplatku na bydlení (včetně otázky odůvodněných nákladů na bydlení), neboť by to bylo nadbytečné.
67. Dle žalobkyně dále nebyly žalovaným vypořádány všechny její odvolací námitky, konkrétně absentuje vypořádání námitky ohledně velkého poklesu jejího majetku na bankovním účtu v listopadu a v prosinci 2024 a v únoru 2025, dále ohledně přiměřených nákladů 5 444,56 Kč, ohledně částek důchodu v měsících 11/2024 až 1/2025 a ohledně zohlednění jejího zdravotního stavu. Tuto námitku soud taktéž důvodnou neshledal. Žalovaným byly detailně popsány jednotlivé částky rozhodné pro výpočet. Bylo vysvětleno, že žalobkyně pobírala v rozhodných měsících starobní důchod a bylo vysvětleno, proč bylo možné započítat toliko přiměřené náklady ve výši 5 444,56 Kč.
68. Rozhodné z hlediska hodnocení majetkových a sociálních poměrů ve smyslu ustanovení § 33 odst. 2 věty druhé zákona o pomoci v hmotné nouzi není ani to, že došlo k velkému poklesu jejího majetku v listopadu a v prosinci 2024. Není totiž relevantní, zda došlo ke zvýšení či snížení majetku nebo snad, zda příjmy v daném měsíci pokryjí náklady na bydlení. Hodnotí se celkové poměry v daném měsíci (zde únor 2025), které byly v posuzované věci takové, že i po úhradě nákladů na bydlení mohly společně posuzovaným osobám zaručit i zajištění výživy a ostatních základních potřeb.
69. Žalovaný zohlednil dostatečně i zdravotní stav žalobkyně, a to v rámci zvýšení částky živobytí dle § 29 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Zohlednění vysokého věku a zdravotního stavu žalobkyně při posouzení možnosti zvyšování příjmů vlastním přičiněním zákon o pomoci v hmotné nouzi nepředpokládá.
70. K námitce žalobkyně, že je „chráněnou osobou v hmotné nouzi“, soud uvádí, že pro nárok na příspěvek na živobytí musí být osoba uznána za osobu v hmotné nouzi podle § 2 odst. 2 písm. a) a § 3 (a současně musí být oprávněnou osobou dle § 5) a dále její příjem a příjem společně posuzovaných osob nesmí dosahovat částky živobytí posuzovaných osob (viz BECK, P., GRUNEROVÁ, I., PAVELKOVÁ, M. Zákon o pomoci v hmotné nouzi: Praktický komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2026-2-5]. ASPI_ID KO111_2006CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X)
71. Z tohoto pohledu tedy není podstatné přesvědčení žalobkyně, že musí být automaticky považována za osobu v hmotné nouzi vzhledem k věku a zdravotním obtížím, podstatné je, že její příjmy jsou natolik vysoké, že nesplní podmínku § 21 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Přiznání příspěvku na živobytí v případě, kdy nejsou pro vysoké příjmy splněny podmínky nároku stanovené v ustanovení § 21 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi, nezávisí na správním uvážení. Pokud správní orgán zjistí, že příjmy osoby/společně posuzovaných osob dle ustanovení § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi převyšují částku živobytí osoby/společně posuzovaných osob dle ustanovení § 24 zákona o pomoci v hmotné nouzi, musí žádost o příspěvek na živobytí zamítnout. Zdravotní stav žalobkyně lze v řízení o příspěvku na živobytí v daném případě zohlednit pouze při stanovení částky živobytí dle ustanovení § 24 zákona o pomoci v hmotné nouzi, ve spojení s ustanovením § 29 téhož zákona, kdy žalobkyni vznikají s ohledem na její zdravotní stav zvýšené náklady na dietní stravování, což správní orgány ostatně v dané věci učinily.
72. Pro úplnost je též třeba uvést, že není relevantní tvrzení žalobkyně, že musí být automaticky považována za osobu v hmotné nouzi vzhledem ke svému věku. Skutečnost, že žalobkyně v důsledku vysokého věku nemůže být pouze z důvodu nesplnění podmínky výkonu pracovní činnosti nebo vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání vyloučena z posouzení jako osoby v hmotné nouzi [§ 3 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi], totiž neznamená, že bez dalšího naplní výše zmíněné podmínky pro přiznání dávky. Obě požadované dávky vyžadují kromě jiného splnění zákonem stanovené podmínky nepříznivých majetkových poměrů a ty žalobkyně nesplňuje. Funkci hmotného zabezpečení osob vysokého věku plní starobní důchod, který žalobkyně pobírá, nikoli příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení.
73. Soud neprováděl k důkazu dokumenty označené v žalobě, neboť jsou součástí správního spisu, jehož obsah se v soudním řízení správním nedokazuje.
74. Závěrem soud poukazuje na rozsudek NSS ze dne 26. 7. 2018 č. j. 7 Ads 268/2017-28 ze dne 26. 7. 2018, ve kterém tento připomněl, že: „Pouze v obecné rovině zdejší soud dodává, že dávky státní sociální podpory je třeba vidět jako beneficium státu, který si může (při respektování ústavně právních limitů) stanovit podmínky, za kterých je bude vyplácet. K tomu srov. vedle rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2017, č. j. 1 Ads 269/2016 - 30, ze dne 29. 9. 2015, č. j. 4 Ads 187/2015 - 26, i nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 9. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 40/97, ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 1/08, ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 54/10, ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/09 a další. Např. v nálezu ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 2/08, Ústavní soud k sociálním právům uvedl, že „nemají bezpodmínečnou povahu a je možné se jich domáhat pouze v mezích zákonů [čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod]. Toto ustanovení dává pravomoc zákonodárci stanovit konkrétní podmínky realizace sociálních práv.“ Obdobně srov. i nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/09.“ Zdejší soud dospěl k závěru, že správní orgány postupovaly zcela v souladu se zákonem o pomoci v hmotné nouzi, kterým zákonodárce nastavil podmínky pro přiznání dávek pomoci v hmotné nouzi, v posuzovaném případě konkrétně dávky příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení.
75. S ohledem na výše uvedené závěry soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji dle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.
76. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 a 2 s.ř.s. Žalobkyně ve věci neměla úspěch, proto jí náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému náklady řízení nenáleží ze zákona.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 18. září 2026
JUDr. Dana Černá v. r.
samosoudkyně