Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)62 A 9/2026 - 47.pdf
PDF · 0 B
No categories available
62 A 9/2026 - 47
USNESENÍ
Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Veronikou Burianovou ve věci
žalobce:
V. V.
bytem X
zastoupený advokátem Mgr. Petrem Václavkem
sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1
proti
žalovanému:
Ministerstvo vnitra
sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 8. 2026, č. j. OAM-17813-43/PP-2025,
takto:
Návrh žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě se zamítá.
Odůvodnění:
1. Shora uvedeným napadeným rozhodnutím žalovaný (I.) podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítl žalobcovu žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu na území ČR rodinného příslušníka občana EU, neboť je důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, a (II.) podle § 87e odst. 4 téhož zákona žalobci stanovil lhůtu k vycestování z území ČR v délce 30 dnů od právní moci napadeného rozhodnutí. Žalovaný zjistil, že žalobce byl mezi lety 2016 a 2023 celkem desetkrát pravomocně uznán vinným ze spáchání různých trestných činů. Podle žalovaného je žalobce obtížně napravitelným recidivistou, který od svých 18 let, kdy začal s pácháním trestné činnosti, vyjadřuje naprostou ignoraci k právnímu řádu ČR. Žalobce dlouhodobě pohrdá právním řádem ČR, který nebyl schopen dodržovat po valnou část svého dospělého života. Žalobce nenapravily ani trestními soudy ukládané tresty včetně nepodmíněných trestů odnětí svobody. S ohledem na druh trestné činnosti, za kterou byl žalobce odsouzen, je zřejmé, že žalobce má rovněž dlouhodobé problémy s omamnými a psychotropními látkami. Žalobce sice nebyl v posledních 3 letech soudně trestán, proti tomu však stojí soustavné páchání trestné činnosti po dobu 7 let. Podle žalovaného není zamítnutí žalobcovy žádosti o pobytové oprávnění nepřiměřené z hlediska jeho dopadů do žalobcova soukromého a rodinného života. Žalobce sice má na území ČR manželku (státní občanku ČR) a nezletilého, ročního, syna (občana ČR), avšak manželství uzavřel a syn se mu narodil až poté, co se žalobcovo setrvání na území ČR stalo nejistým (žalobci totiž z důvodu jeho kriminální minulosti bylo v září roku 2022 zrušeno povolení k trvalému pobytu a následně mu nebylo vydáno vízum za účelem strpení). Žalobci není napadeným rozhodnutím stanovena doba, po kterou nesmí v ČR pobývat, rodina byla schopná řádně fungovat, i když žalobce nebyl výdělečně činný, tudíž na něm není ekonomicky závislá, a i když bude žalobce pobývat mimo území ČR, rodina se může vzájemně navštěvovat, případně přesídlit do jiného státu.
2. Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu podle § 65 a násl. soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), s níž spojil návrh na přiznání odkladného účinku žalobě. Žalobce tvrdil, že v ČR pobývá od svých 2 let po dobu zhruba 26 let. Za tuto dobu se v ČR plně integroval, má zde rodinné, sociální a ekonomické zázemí a pobývá zde ve společné domácnosti se svou manželkou a ročním synem. Napadené rozhodnutí žalobci ukládá povinnost vycestovat z ČR. Žalobce by se musel vrátit do země původu (na Ukrajinu), k níž nemá žádné vazby a kde probíhá válečný konflikt, tudíž by tam musel plnit povinnou vojenskou službu. Zároveň v důsledku jeho oddělení od syna by mu bylo zabráněno v tom, aby si se svým synem vytvořil citové pouto. Žalobcova manželka je na mateřské dovolené a žalobce by v případě, že by byl nucen opustit území ČR, nebyl schopen svému synovi zajistit odpovídající finanční zabezpečení a rodinné zázemí. Žalobce rovněž tvrdil, že s ohledem na časový odstup 4 let od posledního spáchání trestné činnosti již není hrozbou pro veřejný pořádek.
3. Žalovaný navrhl, aby soud žalobcův návrh zamítl, neboť žalobce nedoložil vznik újmy takové intenzity, která by odůvodňovala přiznání odkladného účinku. Ačkoliv by žalobcovo vycestování znamenalo omezení rodinného života s manželkou a nezletilým synem, žalobce uzavřel manželství v době, kdy neměl oprávnění k pobytu na území ČR, a rodinné vazby vznikaly v době, kdy si žalobce musel být vědom nejistého pobytového postavení. Podle žalovaného výkon branné povinnosti představuje běžnou občanskou povinnost. Žalovaný obdobně jako v napadeném rozhodnutí poukázal na žalobcova opakovaná odsouzení za trestné činy a zdůraznil, že žalobci opakovaně uložené tresty nevedly k jeho nápravě. Žalobce nerespektoval ani dřívější rozhodnutí správních orgánů, když po zrušení trvalého pobytu nevycestoval z území ČR. Přiznání odkladného účinku žalobě by tak bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem na ochraně veřejného pořádku. Žalobce navíc v současnosti nemusí z území ČR vycestovat, neboť je zde oprávněn pobývat na základě bezvízového styku s Ukrajinou.
4. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
5. Smyslem přiznání odkladného účinku žalobě není oddálení účinků pravomocného rozhodnutí správního orgánu. Jedná se o zvláštní nástroj, který má zabránit situaci, kdy by v důsledku okamžitého výkonu pravomocného rozhodnutí správního orgánu došlo ke zcela konkrétní, závažné a nevratné újmě. Poskytnutí odkladného účinku se tedy vyznačuje svým mimořádným charakterem. Soud přiznáním odkladného účinku ještě před rozhodnutím ve věci samé prolamuje právní účinky pravomocného rozhodnutí správního orgánu. Při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě soud nerozhoduje tak, že by předjímal rozhodnutí ve věci samé, ale zjišťuje existenci zákonných podmínek pro přiznání odkladného účinku uvedených v § 73 odst. 2 s. ř. s. Zákon stanoví dvě podmínky, které musí být současně splněny k tomu, aby bylo možné přiznat žalobě odkladný účinek; zaprvé výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a zadruhé přiznání odkladného účinku nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
6. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že povinnost tvrdit a osvědčit skutečnost, že by výkon nebo jiné právní následky napadeného rozhodnutí znamenaly pro žalobce újmu, která je nepoměrně větší, než újma, která může přiznáním odkladného účinku vzniknout jiným osobám, stíhá samotného žalobce. Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2020, č. j. 8 As 203/2020-78, „[n]ávrh na přiznání odkladného účinku musí být dostatečně individualizován a osvědčen, protože je to stěžovatel, který je povinen tvrdit a osvědčit první z předpokladů pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, tj. že výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by pro něj znamenaly újmu, přičemž hrozící újma musí být závažná a reálná, nikoli pouze hypotetická a bagatelní (viz usnesení ze 3. 10. 2017, čj. 9 Afs 275/2017-20). (…) skutečnosti, z nichž je hrozící újma dovozována, se musí týkat zejména bezprostřední budoucnosti (…).“ K závažnosti hrozící újmy uvedl Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 23. 2. 2012, č. j. 1 As 17/2012-30, že „[d]ůvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou vždy individuální, závislé pouze na osobě a situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má proto stěžovatel. Stěžovatel musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí, z jakých konkrétních okolností to vyvozuje a uvést její intenzitu. Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit tomu, že negativní následek, jehož se stěžovatel v souvislosti s napadeným rozsudkem krajského soudu obává, by pro něj byl zásadním zásahem. Hrozící újma musí přitom být závažná a reálná, nikoliv pouze hypotetická a bagatelní.“ Aby tedy žalobce dostál své povinnosti tvrdit a osvědčit vznik újmy, musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly, z jakých konkrétních okolností vznik újmy vyvozuje a za jak intenzivní by takovou újmu pociťoval. Musí dále osvědčit, že negativní následek, jehož se v souvislosti s napadeným rozhodnutím obává, by pro něj byl zásadním zásahem (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2023, č. j. 9 As 149/2023-82, bod 7). Aby bylo možné vyhovět návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě, musí újma, kterou žalobce odůvodňuje svůj návrh, vzniknout v příčinné souvislosti s právními účinky napadeného rozhodnutí (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014-58, č. 3270/2015 Sb. NSS, bod 26; či usnesení téhož soudu ze dne 12. 8. 2026, č. j. 3 As 103/2026-48, bod 7). Ačkoliv byly tyto závěry vysloveny ve vztahu k odkladnému účinku kasační stížnosti, uplatní se mutatis mutandis i na odkladný účinek žaloby proti rozhodnutí správního orgánu. Žalobce je tedy pro úspěšnost svého návrhu povinen tvrdit včas, úplně a konkrétně rozhodné skutečnosti o vzniku nenahraditelné újmy. Tvrdit a osvědčovat rozpor přiznání odkladného účinku s důležitým veřejným zájmem, popř. i újmu, jež by měla vzniknout jiným osobám, je naopak úkolem žalovaného. Soud tedy není oprávněn zjišťovat splnění uvedených podmínek z úřední povinnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2017, č. j. 2 Azs 163/2017-20).
7. V rozsudku ze dne 27. 10. 2021, č. j. 8 Azs 303/2019-49, č. 4281/2022 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud vyložil, že samotné rozhodnutí o ukončení přechodného pobytu, stanovení lhůty k vycestování a udělení výjezdního příkazu v kombinaci se zákonným příkazem vycestovat ve stanovené lhůtě z území státu nepředstavují „nucené vycestování“. Výjezdní příkaz totiž opravňuje cizince přechodně pobývat na území ČR po stanovenou dobu, přičemž tento pobyt má směřovat zejména k provedení neodkladných záležitostí a případnému následnému vycestování. Stanovení lhůty k opuštění území státu podle Nejvyššího správního soudu není přímým zásahem do práv cizince či osob s ním žijících spočívajícím v jeho (jejich) nuceném vycestování z území ČR. Z takového rozhodnutí lze „pouze“ dovodit, že pokud cizinec ve stanovené době nevycestuje a zároveň si svůj pobytový režim neupraví jinak, bude na území ČR pobývat nelegálně. Tento právní náhled potvrdil Nejvyšší správní soud i v navazující judikatuře (srov. rozsudek ze dne 8. 11. 2022, č. j. 7 Azs 269/2022-27). Soud si je vědom toho, že Nejvyšší správní soud své závěry formuloval ve vztahu ke stanovení lhůty k vycestování z území ČR dle § 87f odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Ten je však formulován prakticky stejně jako v nynější věci uplatněný § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců, a proto se tyto závěry na nynější věc bez dalšího uplatní.
8. Z uvedeného vyplývá, že napadeným rozhodnutím žalobci není uložena definitivní povinnost opustit území ČR a napadené rozhodnutí nepředstavuje vůči žalobci nucené vycestování. Veškerá žalobcem tvrzená újma, odvíjející se od domnělé definitivní povinnosti opustit území ČR v důsledku právních účinků napadeného rozhodnutí, tak nebyla v příčinné souvislosti s jeho právními následky, neboť napadené rozhodnutí žalobci neukládá definitivní povinnost vycestovat z území ČR, a proto nemohla odůvodnit přiznání odkladného účinku žalobě. Napadené rozhodnutí není důvodem pro případné oddělení žalobce od jeho rodiny a vytržení žalobce z jeho sociálního a ekonomického zázemí.
9. Žalobcem tvrzená újma spočívající v tom, že ke své zemi původu nemá žádné vazby, že tam probíhá vojenský konflikt a že by tam musel vykonat vojenskou službu, opět nebyla v příčinné souvislosti s právními následky napadeného rozhodnutí, neboť to žalobci neukládá povinnost navrátit se na Ukrajinu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2022, č. j. 3 Azs 235/2022-27, bod 34).
10. Věrohodnost tvrzení žalobce o jeho plné integraci do společnosti v ČR oslabuje zjištění žalovaného, že žalobce od svých 18 let do svých 26 let soustavně páchal trestnou činnost, za kterou byl v celkem 10 případech pravomocně odsouzen.
11. Žalobce tvrdil, že je oprávněn pobývat na území ČR po dobu 90 dnů na základě bezvízového styku. S tímto tvrzením souhlasil i žalovaný, který dodal, že z důvodu oprávnění žalobce pobývat na území ČR na základě bezvízového styku žalobce v současnosti není povinen vycestovat. Podle § 172 odst. 10 věty první zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 168 odst. 3 téhož zákona je soud povinen rozhodnout o podané žalobě do 90 dnů ode dne jejího podání. Vzhledem k této právní úpravě lze důvodně očekávat, že soud o podané žalobě rozhodne před tím, než uplyne lhůta, po kterou je žalobce oprávněn pobývat na území ČR na základě bezvízového styku. Přiznání odkladného účinku žalobě by proto bylo bezúčelné.
12. Jelikož žalobci právními následky napadeného rozhodnutí nehrozí závažná újma, nebyla splněna první podmínka pro přiznání odkladného účinku žalobě, a proto soud tímto usnesením zamítl žalobcův návrh. Splněním ostatních podmínek pro přiznání odkladného účinku žalobě (hodnocením újmy hrozící jeho přiznáním jiným osobám a rozporem jeho přiznání s důležitým veřejným zájmem) se soud pro nadbytečnost s ohledem na nesplnění první podmínky nezabýval.
13. O náhradě nákladů řízení, které případně vznikly v souvislosti s návrhem na přiznání odkladného účinku žalobě, soud rozhodne až v rozhodnutí, jímž bude řízení v projednávané věci skončeno (srov. § 145 zákona občanského soudního řádu ve spojení s § 64 s. ř. s. a § 61 odst. 1 s. ř. s.).
14. Závěrem soud dodává, že rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat budoucí rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005-76, č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení:
Proti tomuto usnesení je kasační stížnost nepřípustná [§ 104 odst. 3 písm. c) s. ř. s.].
Plzeň 22. září 2026
JUDr. Veronika Burianová v.r.
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje L. C.