Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
61 A 6/2026 - 23.pdf
PDF · 0 B
No categories available
61 A 6/2026 - 23
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Honusovou v právní věci
žalobce: M. C.
zastoupený advokátkou Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovovu
se sídlem Husovo náměstí 139, 584 01 Ledeč nad Sázavou
proti
žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje
sídlem 28. října 117, 702 18 Ostrava
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 1. 2026 č. j. MSK 152210/2025, ve věci dopravního přestupku
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 1. 2026
č. j. MSK 152210/2025, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Havířova (dále také „správní orgán I. stupně“) ze dne 15. 10. 2025
č. j. MMH/267683/2025, jímž byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 125f odst. 1
ve spojení s § 10 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), za nějž mu byla uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a dále povinnost nahradit náklady řízení ve výši 2 500 Kč.
2. Žalobce v žalobě namítl tyto žalobní body:
1)Správní orgán I. stupně posoudil jednání žalobce jako přestupek podle ust. § 125f zákona o silničním provozu. Podle odst. 2 písm. a) uvedeného ustanovení odpovídá provozovatel vozidla za přestupek, pakliže bylo předmětné porušení pravidel zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy. Žalobce tento názor nepovažuje za správný a má za to, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále také „NSS“) č. j. 9 As 213/2017-37 je jednou z podmínek posouzení zařízení za automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy skutečnost, že totožnost řidiče nelze v okamžiku spáchání přestupku zjistit. Žalobce v této souvislosti poukazuje na to, že předmětné měření rychlosti bylo prováděno ze služebního vozidla městské policie za přítomnosti strážníků, kteří mohli vozidlo, u něhož bylo zjištěno překročení nejvyšší povolené rychlosti, zastavit a zjistit totožnost jeho řidiče. Dále žalobce odkázal na ust. § 10 ve spojení s ust. § 12 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obecní policii), z nichž dovozuje, že strážník je při zjištění překročení nejvyšší povolené rychlosti oprávněn zastavit vozidlo a vyzvat řidiče k prokázání totožnosti, existuje-li důvodné podezření ze spáchání přestupku. Žalobce se proto domnívá, že totožnost řidiče byla objektivně zjistitelná a že odpovědnost za přestupek nelze přenést na provozovatele vozidla pouze v důsledku nečinnosti strážníků přítomných na místě.
2)Žalobce dále namítl, že měření bylo provedeno zařízením Ramer 10C nainstalovaným ve služebním vozidle, jehož provoz předpokládá přítomnost obsluhy, která zařízení nastavuje, určuje směr měření, sleduje dopravní situaci a vybírá vozidla, jejichž rychlost má být měřena. Žalobce má za to, že podle judikatury NSS nelze určité zařízení považovat za automatizovaný technický prostředek pouze z toho důvodu, že je nastaveno do automatizovaného režimu. Žalobce je toho názoru, že výběr vozidla, jehož rychlost bude měřena, je rozhodnutím obsluhy, nikoliv autonomní činností technického zařízení, neboť obsluha nastavuje parametry měření například tím, že se služebním vozidlem pohybuje nebo mění místo měření. Dále uvedl, že podle judikatury NSS musí být automatizovaný systém schopen měřit rychlost projíždějících vozidel bez zásahu obsluhy co do výběru měřeného vozidla. Správní orgány dle jeho názoru dostatečně nezkoumaly, zda bylo měření provedeno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, protože je zatíženo vnitřní rozporností. Žalovaný (dále také jen „odvolací orgán“) totiž podle žalobce na jedné straně uvádí, že použité zařízení je automatizovaným technickým prostředkem, avšak na straně druhé tvrdí, že nejde o automatický technický systém.
3)Žalobce v průběhu správního řízení navrhl provedení důkazu návodem k obsluze zařízení Ramer 10C a provedení důkazu svědeckou výpovědí oznamovatele přestupku, které by podle něj přispěly k objasnění rozhodných skutečností, za nichž bylo měření rychlosti uskutečněno a také proč nebyla totožnost řidiče zjištěna přímo na místě. Žalobce je toho názoru, že úvaha správního orgánu I. stupně o způsobu fungování uvedeného zařízení jej nezbavuje povinnosti navržené důkazy provést, případně řádně odůvodnit, proč k jejich provedení nepřistoupil.
3. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že se neztotožňuje s žalobními námitkami. Žalobou napadené rozhodnutí považuje za zákonné a přezkoumatelné.
4. Podle žalovaného není pro posouzení měření rychlosti jako měření prováděného automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy rozhodující, zda je zařízení umístěno stacionárně mimo vozidlo, nebo zda je zabudováno ve služebním vozidle. Podle žalovaného je podstatné, že v průběhu měření nedochází k lidskému zásahu, zejména k výběru měřených vozidel a svou argumentaci doplnil odkazem na rozsudek NSS č. j. 9 As 220/2018-70. Žalovaný dále uvedl, že námitku žalobce o nemožnosti užití daného prostředku ze stojícího vozidla vyvrátil odkazem na judikaturu NSS, přičemž tuto námitku bylo možné posoudit i bez provedení dalších důkazů. Podle žalovaného je v případě automatizovaného technického prostředku strážník v záznamu o přestupku uveden pouze jako svědek, zatímco u manuálního měření je označen jako osoba, která měření provedla.
5. Žalovaný s odkazem na rozsudek NSS č. j. 9 As 213/2017-37 zpochybnil názor žalobce o skutečnosti, že by automatizované měření bylo vyloučeno v situaci, kdy je měřící zařízení zabudované ve služebním vozidle za přítomnosti strážníků. Žalovaný uvedl, že oznámení o vozidlech, jejichž řidiči překročili nejvyšší povolenou rychlost, tvoří v daném čase nepřerušovanou řadu a že podmínkou je taktéž skutečnost, že na kontrolovaném místě není zřízeno kontrolní stanoviště.
6. Za nepravdivé považuje žalovaný tvrzení žalobce, že se nevypořádal s jeho důkazními návrhy uplatněnými v odvolání, konkrétně s návodem k obsluze k prokázání režimu měření a výslechem oznamovatele přestupku. Žalovaný uvedl, že žalobce v podaném odvolání nenavrhl doplnění dokazování o žádné další důkazy a rovněž nenamítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně, co do nedostatečného vypořádání námitek uplatněných žalobcem v písemném vyjádření ze dne 16. 9. 2025. Žalovaný je toho názoru, že správní orgán I. stupně se ve svém odůvodnění vypořádal s výše uvedenými písemnými námitkami a shledal je nedůvodnými. Přezkoumatelným způsobem rovněž vysvětlil, z jakých důvodů k uvedenému závěru dospěl a proč považoval skutkový stav věci za zjištěný bez důvodných pochybností. Podle žalovaného není nezbytné, aby správní orgán I. stupně výslovně uvedl, že určitý důkazní návrh považuje za nadbytečný. Nepřezkoumatelnost by byla spatřována, pokud by správní orgán námitku účastníka zcela opomenul a nevypořádal se s ní ani implicitně. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudky NSS č. j. 1 Afs 99/2012-45 a č. j. 2 As 337/2016-64 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 989/08. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.
7. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění – dále jen „s. ř. s.“) a byl vázán obsahem žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.).
8. Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že písemností ze dne 4. 9. 2024 byl žalobce jakožto provozovatel vozidla zapsaný k okamžiku přestupkového jednání řidiče v registru vozidel vyzván k uhrazení určené částky podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu ve výši 400 Kč
ve stanovené lhůtě nebo písemnému sdělení údajů o totožnosti řidiče vozidla. Výzva byla dne 5. 9. 2024 doručena do datové schránky žalobce. Žalobce následně zaslal písemné sdělení, ve kterém jako řidiče označil J. N., č. op. X, bytem X. Uvedl, že tato osoba měla v době spáchání přestupku vozidlo pronajato na základě nájemní smlouvy, a současně zaslal fotografii jejího řidičského průkazu. Označená osoba byla písemností ze dne 9. 9. 2024 vyzvána ke sdělení údajů o totožnosti řidiče vozidla ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy, neboť byla označena jako řidič předmětného vozidla. Výzva byla doručena do datové schránky a následně i na adresu trvalého pobytu. Jelikož označená osoba na výzvu k podání vysvětlení nereagovala, správní orgán I. stupně písemností ze dne 22. 10. 2024 opětovně vyzval žalobce, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy doplnil údaje o totožnosti řidiče. Výzva byla doručena do datové schránky žalobce téhož dne, avšak žalobce na tuto výzvu již nereagoval. Správní orgán I. stupně na základě záznamů z evidenční karty označeného uživatele vozidla požádal o součinnost Městský úřad Český Krumlov, Městský úřad Tábor a Městský úřad Brno. Z dokumentů předložených těmito správními orgány podle správního orgánu I. stupně vyplynulo, že tatáž osoba byla provozovateli vozidel napříč Českou republikou opakovaně označována jako uživatel vozidla. Správní orgán I. stupně proto dospěl k závěru, že tato osoba je jako řidič označována pouze za účelem zastření jednání skutečných provozovatelů vozidel. Usnesením ze dne 3. 4. 2025 správní orgán I. stupně podle § 76 odst. 1 písm. l) zák. č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, odložil věc týkající se podezření ze spáchání přestupku ze strany neznámého řidiče, neboť do 60 dnů od přijetí oznámení nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Dne 14. 4. 2025 vydal správní orgán I. stupně příkaz, jímž uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku a uložil mu pokutu ve výši 2 000 Kč. Příkaz byl doručen do datové schránky žalobce dne 29. 4. 2025. Žalobce podal 7. 5. 2025 proti příkazu včasný odpor. Usnesením ze dne 12. 5. 2025 byl žalobce vyzván k odstranění nedostatků podání ve lhůtě 5 pracovních dnů. Usnesení bylo žalobci doručeno dne 16. 5. 2025 a žalobce následně dne 23. 5. 2025 nedostatky podání odstranil. Vzhledem k tomu, že správní orgán I. stupně považoval tuto lhůtu za zmeškanou, předal žalovanému podnět k zahájení přezkumného řízení. Dne 9. 7. 2025 žalovaný vrátil správní spis správnímu orgánu I. stupně k dalšímu opatření. Písemností ze dne 20. 8. 2025 byl žalobce vyrozuměn o provedení dokazování mimo ústní jednání, které se mělo konat dne 17. 9. 2025 ve 14:00 hodin, která mu byla doručena do datové schránky dne 21. 8. 2025. Z protokolu o provedení dokazování mimo ústní jednání ze dne 17. 9. 2025 vyplynulo, že se žalobce úkonu nezúčastnil. Dne 16. 9. 2025 zaslal žalobce správnímu orgánu I. stupně vyjádření k projednávanému přestupku, v němž navrhl provedení důkazů návodem k obsluze a svědeckou výpovědí oznamovatele přestupku. Dne 15. 10. 2025 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí, jímž uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku a uložil mu pokutu ve výši 2000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 2 500 Kč, které bylo žalobci doručeno do datové schránky dne 16. 10. 2025. Dne 31. 10. 2025 podal žalobce včasné odvolání. Dne 12. 11. 2025 vydal žalovaný žalobou napadené rozhodnutí.
9. Podle ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, provozovatel vozidla se dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 10 odst. 3 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.
10. Podle ust. § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, provozovatel vozidla zajistí, aby při užití vozidla na pozemních komunikacích byly dodrženy povinnosti řidiče a pravidla provozu
na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.
11. Podle ust. § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu, provozovatel vozidla za přestupek podle odstavce 1 odpovídá, pokud porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích.
12. Žalobce v žalobě předně namítl, že posouzení jeho odpovědnosti za zjištěný přestupek ve smyslu ust. § 125f zákona o silničním provozu je nesprávné. Je toho názoru, že aby bylo možné měřící zařízení považovat za automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy, je zapotřebí, aby totožnost řidiče nebyla objektivně zjistitelná. Žalobce především tvrdí, že totožnost řidiče byla v době spáchání přestupku objektivně zjistitelná, jelikož měření prováděli strážníci městské policie, kteří byli oprávněni vozidlo zastavit a následně zjistit totožnost řidiče, a to že tak neučinili, nesmí jít k jeho tíži jako provozovatele vozidla.
13. Krajský soud k této námitce uvádí, že samotná skutečnost, že strážníci městské policie byli při měření rychlosti přítomni a dané vozidlo nezastavili, přestože k tomu byli oprávněni, nezakládá závěr, že totožnost řidiče byla objektivně zjistitelná, natož že by přítomnost strážníků vylučovala možnost považovat použité měřící zařízení za automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy. Oprávnění strážníka obecní policie požadovat prokázání totožnosti podle § 12 zákona o obecní policii nezakládá jeho povinnost zastavit vozidlo, u něhož bylo zjištěno překročení nejvyšší dovolené rychlosti. Jde pouze o oprávnění strážníka a uvedené ustanovení nelze vykládat tak, že by strážník byl povinen zastavit každé vozidlo, u něhož je prostřednictvím automatizovaného technického prostředku zjištěno překročení nejvyšší dovolené rychlosti. Takový výklad by vedl ke snížení efektivity celého procesu měření rychlosti. Soud se neztotožňuje ani s námitkou, že správní orgán I. stupně nevyužil objektivní možnost zjistit totožnost řidiče. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce byl výzvou ze dne 4. 9. 2024 mimo jiné vyzván, aby sdělil totožnost řidiče. Žalobce tak učinil a jako uživatele předmětného vozidla označil J. N. Správní orgán I. stupně učinil veškeré potřebné kroky ke zjištění skutečností odůvodňujících zahájení řízení proti určité osobě, a to mimo jiné tím, že žalobce opětovně vyzval ke sdělení dalších kontaktních údajů označeného řidiče. Krajský soud konstatuje, že ve správním řízení bylo vynaloženo potřebné úsilí ke zjištění totožnosti řidiče a že správní orgán postupoval správně, když usnesením ze dne 3. 4. 2025 odložil věc týkající se podezření ze spáchání přestupku neznámým řidičem a dne 14. 4. 2025 vydal příkaz, jímž uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku a uložil mu pokutu. Žalobce nesprávně interpretuje závěry rozsudku NSS č. j. 9 As 213/2017-37, jestliže v žalobě tvrdí, že nezjistitelnost totožnosti řidiče v daném okamžiku předpokládá, že se v místě měření nenacházejí policisté ani strážníci. Z uvedeného rozsudku naopak vyplývá, že nezjistitelnost totožnosti řidiče je dána tehdy, není-li na kontrolovaném místě zřízeno kontrolní stanoviště a kontrolované vozidlo není zastaveno za účelem zjištění totožnosti jeho řidiče. Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku uvedl „V souladu se stanoviskem ministerstva dopravy sp. zn. 102/2013-160-OST/4 jsou ATP technické prostředky trvale nainstalované, projektované a zabudované do určitého prostoru. Bez obsluhy znamená, že zařízení je spouštěno a uváděno do klidu automaticky, nebo dálkovým či manuálním způsobem, ale průběžná operativní obsluha na místě v konkrétním čase a zásah do výběru kontrolovaných vozidel jsou vyloučeny. Oznámení jednotlivých vozidel, jejichž řidiči maximální dovolenou rychlost překročili, tvoří nepřerušovanou řadu ve stanovaném čase. K uznání zařízení za automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy nepostačí, že se bude jednat o přístroj stejné konstrukční a technologické vybavenosti jako pevně zabudovaný měřič ve stacionárním zařízení. Podmínkou je také skutečnost, že identita řidiče v daném okamžiku není zjistitelná, to znamená, že na kontrolovaném místě není zřízeno kontrolní stanoviště a kontrolované vozidlo není zastavováno a jeho řidič zjištěn“. Krajský soud neshledal první žalobní bod důvodným.
14. Podle druhého žalobního tvrzení nelze měřící zařízení Ramer 10C považovat za automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy, jelikož se jedná o zařízení, jež vyžaduje přítomnost obsluhy, která jej nastavuje a v průběhu činnosti svým vozidlem pohybuje a zařízení orientuje
na jiné úseky pozemní komunikace. Výběr měřeného vozidla tak podle žalobce není autonomní činností prostředku, nýbrž volním jednáním obsluhy. K tomu navíc uvádí, že správní orgány tuto otázku nijak blíže nezkoumaly.
15. Ani s touto námitkou se krajský soud neztotožňuje. Skutečnost, že zařízení vyžaduje přítomnost obsluhy, sama o sobě neznamená, že zařízení nepracuje autonomně, tedy bez zásahu obsluhy do samotného průběhu měření. Je třeba důsledně rozlišovat, za jakých podmínek lze určité zařízení považovat za automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy ve smyslu § 125f zákona o silničním provozu. K tomu NSS v rozsudku č. j. 9 As 220/2018-70 uvedl následující: „V případě jakéhokoli stacionárního rychloměru je nezbytné přístroj před uvedením do provozu správně nastavit a umístit v souladu s pokyny výrobce tak, aby byla zajištěna jeho správná funkčnost. To, že obsluha rychloměr nastaví, ustaví do správné polohy, vybírá měřící stanoviště apod. je pro způsob měření (automaticky nebo manuální režim) zcela irelevantní. Takovou argumentaci by bylo možné následně vztáhnout k jakémukoliv rychloměru, protože každý (i stacionární) rychloměr musí někdo nastavit, upravit do správné polohy, a dokonce i vybrat měřící stanoviště. Jinak by za automat bylo možno ad absurdum považovat pouze takový rychloměr, který se sám nastaví, ustaví do správné polohy, a dokonce si vybere samostatně měřící stanoviště, což ani při současném technologickém pokroku není reálně představitelné. Podstatné je pouze to, zda je rychloměr schopen fungovat samostatně, tedy automaticky zaznamenávat a vyhodnocovat rychlost všech projíždějících vozidel, nebo zda je k výběru a měření rychlosti konkrétního vozidla nutná součinnost lidské obsluhy“. Požadavek, aby zařízení fungovalo zcela bez jakéhokoli úkonu lidské obsluhy, je proto příliš formalistický. Pro posouzení věci je rozhodující, zda obsluha zasahuje do výběru konkrétního měřeného vozidla a do samotného průběhu měření, nikoli to, zda zařízení před zahájením měření nastaví, umístí do příslušné polohy nebo zvolí měřící stanoviště. Závěr, že se jedná o automatizovaný technický prostředek bez zásahu obsluhy do výběru měřených vozidel, vyplývá podle krajského soudu rovněž z ověřovacího listu zařízení Ramer 10C a z oznámení o podezření ze spáchání přestupku ze dne 2. 9. 2025. Krajský soud se neztotožňuje ani s námitkou, že napadené rozhodnutí je zatíženo vnitřní rozporností. Je třeba rozlišovat mezi pojmy „stálý automatický technický systém“ a „automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy“. Za stálý automatický technický systém nelze považovat zařízení, které je nainstalováno ve služebním vozidle. Tímto systémem se naopak rozumí zařízení, které je trvale umístěno na určitém místě a nepřetržitě nebo opakovaně zde vykonává svou činnost, například kamerový systém zaznamenávající rychlost projíždějících vozidel, s jehož provozem je spojena informační povinnost vůči veřejnosti. Žalovaný oba uvedené pojmy správně rozlišil na str. 4-5 napadeného rozhodnutí a jeho závěry si proto vzájemně neodporují. Napadené rozhodnutí tedy není z tohoto důvodu zatíženo vnitřní rozporností.
16. Závěrem žalobce namítl, že správní orgány v průběhu řízení neprovedly jím navržené důkazy, které měly objasnit, jak zařízení přesně funguje a za jakých okolností měření rychlosti v daný okamžik probíhalo. Správní orgány podle žalobce neprovedení navržených důkazů ani nikterak neodůvodnily, což představuje zásadní vadu řízení.
17. Krajský soud se s námitkou žalobce neztotožňuje a má za prokázané, že správní orgány se s navrženými důkazy náležitě vypořádaly a dostatečně odůvodnily jejich neopodstatněnost. Správní orgán I. stupně se na str. 2-3 svého rozhodnutí dostatečně a srozumitelně vyjádřil k důkazům, které žalobce navrhl ve vyjádření ze dne 16. 9. 2025. Správní orgán uvedl, z jakých důvodů považuje zařízení Ramer 10C za automatizovaný technický prostředek, a to odkazem na zákonnou úpravu obsaženou v zákoně č. 505/1990 Sb., o metrologii, v platném znění a na výsledky dokazování ze dne 17. 9. 2025, z kterých vyplynulo, že měření rychlosti probíhalo v automatizovaném režimu bez zásahu obsluhy a že systém automaticky zaznamenal a vyhodnotil naměřené údaje. Podle ust. § 52 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), v platném znění není správní orgán vázán návrhy účastníků, vždy však provede důkazy potřebné ke zjištění stavu věci. Správní orgán I. stupně nemá zákonnou povinnost provést všechny navržené důkazy, považuje-li skutkový stav za dostatečně zjištěný na základě důkazů, které již byly provedeny. K námitce žalobce, že správní orgány neodůvodnily neprovedení navržených důkazů, krajský soud uvádí, že správní orgány nemusí vždy výslovně uvést důvody, které je vedly k neprovedení každého jednotlivého důkazu, pokud tyto důvody dostatečně vyplývají z odůvodnění jejich rozhodnutí, což je posuzovaný případ. V projednávané věci se správní orgány s důkazními návrhy žalobce vypořádaly dostatečně a přezkoumatelně. Žalobce v podaném odvolání nenavrhl provedení dalších důkazů ani netrval na provedení důkazů, které navrhl již v řízení před správním orgánem I. stupně. Žalovaný v napadeném rozhodnutí taktéž přezkoumatelně uvedl, z jakých důvodů považuje předmětné zařízení za automatizovaný technický prostředek a zabýval se všemi žalobcem uplatněnými odvolacími námitkami. Krajský soud v procesním postupu správního orgánu I. stupně ani žalovaného neshledal žádné pochybení či opomenutí žalobcových námitek nebo důkazních návrhů.
18. K navrženým důkazům krajský soud dodává, že provedení důkazu návodem k obsluze zařízení Ramer 10C a výslechem osoby, která přestupek oznámila, by bylo pro posouzení způsobu použití tohoto zařízení nadbytečné, neboť obsahem správního spisu má za prokázané nejen to, že předmětné zařízení bylo funkční, ale také to, že měření probíhalo bez zásahu obsluhy do výběru měřených vozidel. Krajský soud odkazuje na rozsudek NSS č. j. 1 As 306/2017-32, v němž se NSS rovněž zabýval dokazováním souvisejícím s použitím zařízení Ramer 10C a uvedl „Za situace, kdy je z fotografie zřejmé, o jaké vozidlo se jedná, a je jednoznačně čitelná jeho registrační značka, přičemž současně při jeho zachycení snímku na obrazový záznam nebyla mezi rychloměrem a vozidlem žádná překážka, neměly správní orgány důvod mít jakékoliv pochybnosti o kvalitě a objektivitě měření - a to ani tehdy, pokud neprovedly kontrolní výslech policistů a nezařadily mezi podklady pro rozhodnutí návod k obsluze měřicího zařízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2015, č. j. 2 As 202/2014 - 50).“
19. Závěrem soud na základě obsahu správního spisu shrnuje, že správní orgány obou stupňů
ve svých rozhodnutích vyšly z náležitě zjištěného skutkového stavu věci a provedené důkazy jsou dostatečným a věrohodným podkladem pro prokázání odpovědnosti žalobce za uvedený přestupek. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů shledal soud srozumitelnými, přezkoumatelnými a věcně správnými.
20. S ohledem na shora uvedené krajský soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji v souladu s ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Ve věci bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s ust. § 51 odst. 1 s. ř. s.
21. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., když procesně úspěšnému žalovanému nevznikly v tomto soudním řízení žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení:
Proti tomuto usnesení lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu.
Ostrava 22. září 2026
JUDr. Miroslava Honusová
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje P.S.