Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
53 A 5/2026 - 31.pdf
PDF · 0 B
No categories available
53 A 5/2026 - 31
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlínou Lukašíkovou ve věci
žalobce: S. S.
zastoupený advokátem Mgr. Umarem Switatem
sídlem Dreyerova 627/5, 152 00 Praha 5
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2026, čj. OAM-1137/LE-LE05-LE05-Z-2026,
takto:
I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2026, čj. OAM-1137/LE-LE05-LE05-Z-2026, se ruší.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 210 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce advokáta Mgr. Umara Switata.
Odůvodnění:
1. Vymezení věci
1. Žalovaný zajistil žalobce rozhodnutím ze dne 10. 9. 2026 v příjímacím středisku za účelem přemístění žalobce do příslušného členského státu (Řecka) podle § 46a odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb. , o azylu, a to do 15. 10. 2026. Žalovaný shledal riziko útěku, zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu nelze uplatnit. Žalobce podal dne 11. 9. 2026 žalobu proti rozhodnutí o zajištění k městskému soudu prostřednictvím žalovaného. Žalovaný postoupil žalobu spolu se správním spisem soudu dne 16. 9. 2026.
2. Správní spis a napadené rozhodnutí
2. Žalobce je státním příslušníkem Indické republiky. Dne 5. 9. 2026 v 14:45 hodin přicestoval do České republiky letecky z Indie přes Dauhá. Při hraniční kontrole na letišti Ruzyně se cizinecké policii prokázal cestovním dokladem se schengenským vízem Řecka typu C s platností od 1. 9. 2026 do 30. 9. 2026 na 20 dní. Jelikož podle cizinecké policie žalobce neprokázal účel pobytu, odepřela mu dne 5. 9. 2026 v 19:15 hodin vstup na české území. Dne 6. 9. 2026 v 10:45 požádal žalobce o mezinárodní ochranu na českém území. Uvedl, že je v zemi původu ohrožen na životě kvůli sporu s příbuznými. Prvotní prověřování (screening) bylo skončeno dne 6. 9. 2026 ve 21:20 hodin. Žalobce jako důvod svého „neregulérního příjezdu nebo vstupu“ ve formuláři uvedl „turismus, o azyl jsem chtěl žádat v Řecku“, Řecko označil jako zamýšlenou cílovou destinaci. V kolonce, zda občan třetí země žádá o azyl nebo mezinárodní ochranu během současného prověřování, je zaznačena negativní odpověď. Při pohovoru dne 10. 9. 2026 žalobce uvedl, že přicestoval do Prahy, protože zjistil, že je pro něj Praha nejlepší destinací. Řecké vízum si zařídil proto, že je schengenské, takže mohl cestovat po schengenském prostoru. Neměl informace o tom, že by si mohl zařídit české vízum. Jako cíl své cesty označil Prahu. Uvedl, že chce, aby mu byl udělen azyl v Praze. Žalovaný při pohovoru žalobci sdělil, že na základě nařízení o řízení o azylu a migrace č. 2024/1351 ze dne 14. května 2024 bude pravděpodobně Řecko odpovědné za posouzení žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu a navázal otázkou, zda by žalobce souhlasil se svým případným přemístěním do Řecka. Žalobce odpověděl, že nikoli a že chce být v Praze.
3. Žalovaný napadeným rozhodnutím rozhodl o tom, že se žalobce zajišťuje v příjímacím středisku podle § 46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu a § 44 odst. 2 nařízení o řízení o azylu a migrace č. 2024/1351 ze dne 14. května 2024, a to do dne 15. 10. 2026 (podle § 46a odst. 5 zákona o azylu). Žalovaný vyhodnotil, že žalobce zjevně vyjádřil úmysl nerespektovat rozhodnutí o přemístění, lze se tedy domnívat, že by žalobce, nebyl-li by zajištěn, mohl utéct a nezůstal by žalovanému k dispozici pro účely přemístění do Řecka. Žalobce totiž při prvotním prověřování policistům sdělil, že do Česka přicestoval za turistikou a dále mířil do Řecka, kde chtěl požádal o azyl. Při pohovoru dne 10. 9. 2026 však žalobce prohlásil, že chtěl do Prahy, se svým přemístěním do Řecka nesouhlasí a zdůraznil, že chce zůstat v Praze a získat zde azyl. Žalovaný konstatoval, že na základě individuálního posouzení situace nezjistil, že by žalobcovo zajištění nebylo přiměřené.
4. Žalovaný posoudil, že v žalobcově případě nelze uplatnit zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu. Žalovaný shledal v riziko útěku a za takové situace není žádná záruka, že by zvláštní opatření bylo účinné. Lze předpokládat, že žadatel, který nemá právo setrvat na území a odmítá své přemístění do jiného členského státu, by se vysoce pravděpodobně pokusil zabránit svému přemístění např. přerušením kontaktu se správním orgánem nebo vstupem na území jiného členského státu. K tomu vedou žalovaného mimo jiné vyjádření žalobce, „což vede k určité nevěrohodnosti jeho tvrzení a silným pochybám o jeho ochotě respektovat právní řád a omezující opatření“. Ačkoli žalobce při pohovoru dne 10. 9. 2026 tvrdil, že důvodem jeho příjezdu byla snaha požádat o mezinárodní ochranu, nepožádal o ni ani bezprostředně po příletu, ani při následném jednání s cizineckou policií, která mu odepřela vstup na území, ale až následujícího dne. To dále snižuje důvěru žalovaného v to, že by žalobce uložení zvláštní opatření respektoval.
5. Žalovaný stanovil délku zajištění na dobu pěti týdnů do 15. 10. 2026. Žalovaný odeslal žádost o převzetí Řecku dne 7. 9. 2026, to má k potvrzení jeden týden. Následně začne běžet pětitýdenní lhůta, v níž má být přemístění provedeno [podle článku 45 odst. 3 písm. b) nařízení o řízení o azylu a migrace č. 2024/1351].
6. Dne 16. 9. 2026 žalovaný dále doplnil spis o rozhodnutí o přemístění ze dne 14. 9. 2026. Žalovaný v něm rozhodl o tom, že státem příslušným k posouzení žalobcovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany je Řecko a rozhodl o přemístění žalobce do Řecka.
3. Shrnutí žaloby a dalších podání účastníků
7. Žalobce v žalobě ze dne 11. 9. 2026 namítá, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, nemá oporu ve zjištěných skutečnostech a v podstatných částech je též nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalovaný neprokázal riziko útěku. Ustanovení § 46b odst. 2 písm. d) zákona o azylu neoznačuje za riziko útěku samotnou preferenci určitého státu ani nesouhlas s transferem. Vyžaduje vyjádřený úmysl rozhodnutí nerespektovat, případě takový úmysl zjevný z jednání. Nesouhlas s přemístěním může být legitimně spojen s úmyslem využít zákonem připuštěné opravné prostředky, jejichž využití se nesmí bez dalšího překládat do predikce protiprávního útěku. Žalovaný neprokázal zákonný předpoklad zajištění, ale dovodil jej spekulativně z projevené preference České republiky (na rozdíl od situace, kterou se zabýval Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 4. 6. 2026, čj. 34 A 18/2026 -24). Takový postup neodpovídá restriktivnímu výkladu důvodů zbavení osobní svobody ani požadavku čl. 44 odst. 2 nařízení o řízení o azylu a migrace č. 2024/1351 na individuální posouzení skutečných okolností případu.
8. V odůvodnění chybí skutkový podklad pro predikci, že žalobce vysoce pravděpodobně přeruší kontakt se správním orgánem nebo vstoupí na území jiného členského státu. Většina objektivních indicií ve smyslu § 46b odst. 2 písm. a) až j) zákona o azylu v žalobcově případě chybí. Žalobce cestoval na vlastní platný cestovní pas a předložil platné řecké schengenské vízum. Po odepření vstupu zůstal pod kontrolou státních orgánů, následujícího rána požádal o mezinárodní ochranu, dostavil se k registraci a absolvoval pohovor. Žalovaný neoznačuje jediný úkon, jímž by se žalobce pokusil státním orgánům ztratit z dosahu. Uvedené skutečnosti mají přímý význam pro individuální odhad budoucího chování, žalovaný je však v rozhodné úvaze prakticky nehodnotí.
9. Žalobce požádal o mezinárodní ochranu přibližně 15 hodin a 30 minut poté, co mu byl odepřen vstup. Podstatná část této doby připadla na noc, po celou dobu se žalobce nacházel v tranzitním prostoru letiště. Registrace byla provedena dne 7. 9. 2026, tedy první pracovní den po podání žádosti. Z časového odstupu v řádu několika hodin nelze bez dalšího dovozovat neúctu k právnímu řádu, nespolupráci ani budoucí útěk. Naopak. Popsané okolnosti svědčí spíše proti závěru o faktickém úmyslu zmizet. Žalovaný nevysvětluje, jaký racionální vztah má tato krátká prodleva k předpokládanému porušení budoucího opatření. Pochybnosti žalovaného o konzistenci jednotlivých žalobcových vyjádření mohou mít význam pro řádné objasnění skutkového stavu v řízení o mezinárodní ochraně, nelze je však mechanicky přeměnit na objektivní kritérium rizika útěku. V řízení o omezení osobní svobody musí být vazba mezi konkrétní skutečností a předpokládaným útěkem zvlášť přesvědčivá.
10. Žalovaný nedostatečně a formalisticky posoudil neúčinnost zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu. Spokojil se s kruhovou úvahou v rozporu s principem subsidiarity detence: protože existuje riziko útěku, nelze zvláštní opatření považovat za dostatečně, a protože zvláštní opatření není dostatečné, je nutné zajištění. Tím ale nezodpověděl na otázku, zda konkrétní režim pobytu v určeném středisku spolu s pravidelným hlášením nemůže zajistit účel transferového řízení. Žalovaný dále vůbec neposoudil omezení svobody pohybu podle § 47a zákona o azylu. Žalobcova situace je přitom typovým případem, pro který bylo toto ustanovení konstruováno.
11. Článek čl. 44 odst. 2 nařízení č. 2024/1351 vyžaduje kumulativně jak existenci rizika, tak proporcionalitu zajištění. Žalovaný redukuje podstatnou část testu přiměřenosti na konstatování, že žalobce není nezletilý bez doprovodu ani osobu se zvláštními procesními potřebami. To není dostačující.
12. Žalovaný zvolil dobu zajištění na pět týdnů v podstatně paušálně a nevysvětlil, proč nepostačuje kratší doba případně průběžné použití mírnějšího režimu.
13. Žalobce v žalobě prohlásil, že bude plnit veškeré zákonné povinnosti uložené žalovaným, bude se zdržovat v určeném azylovém zařízení, v určených termínech se osobně hlásit, poskytne a bude průběžně aktualizovat své osobní údaje, dostaví se ke všem úkonům a nebude se skrývat ani svévolně opouštět území. Případný nesouhlas s rozhodnutím o přemístění hodlá žalobce uplatňovat jen zákonnými procesními prostředky a nikoli mařením výkonu rozhodnutí.
14. Žalobce upozornil, že soudní přezkum musí být zvlášť intenzivní a soud musí z úřední povinnosti vzít v úvahu nesplnění podmínky zákonnosti, i když ji zajištěný výslovně nenamítl. Žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí o zajištění zrušil. Pokud soud neshledá důvody pro úplné zrušení, navrhl žalobce subsidiárně, aby soud zkrátil dobu zajištění na nejkratší nezbytnou dobu, nejpozději tak, aby zajištění skončilo dnem vyhlášení rozsudku, neboť další sledování transferového řízení lze zajistit mírnějšími opatřeními.
15. Žalovaný se k žalobě vyjádřil písemně dne 16. 9. 2026. Setrval na závěrech vyslovených v napadeném rozhodnutí a odkázal na ně. Žalobce zlehčuje své vyjádření na úroveň pouhého „projevení preference“, ze spisu však jednoznačně vyplývá rozpor a vývoj v jeho postojích. Skutečnost, že žalobce netajil identitu a předložil platné doklady sama o sobě nevylučuje riziko útěku. Argument časového odstupu při podání žádosti je podpůrný, dokresluje celkovou nevěrohodnost žalobcových tvrzení. U osoby, u níž existuje riziko útěku kvůli nesouhlasu s transferem, neposkytují mírnější opatření žádnou záruku účinnosti. Volný či nikoli plně izolovaný pohyb by žalobci umožnil přerušit kontakt a zmařit účel nařízení. Argumentace žalobce ustanovením § 47a zákonem o azylu je irelevantní. Existuje-li reálné riziko útěku a maření transferu, uplatnění jakéhokoli mírnějšího pobytového režimu je neúčinné. Doba zajištění byla stanovena v přísném souladu s nařízením. Žalobcovo účelové prohlášení v žalobě (, že bude dodržovat mírnější režim), je pouhou procesní deklarací učiněnou v reakci na vydané rozhodnutí, která nemůže vyvrátit poznatky o předchozím žalobcově jednání. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.
16. Žalobce v replice ze dne 18. 9. 2026 také setrval na svých žalobních námitkách a zopakoval svou argumentaci. Doplnil, že cestovní pas dokládá žalobcovu stabilní identitu a cestovní historii. Právní názor žalovaného, podle něhož samotné riziko útěku činí § 47a zákona o azylu bez dalšího neúčinným, by fakticky vyprázdnil toto ustanovení v situacích, pro které je konstruováno. Pět týdnů je podle žalobce maximální procesní lhůta, nikoli presumovaná minimální nezbytná doba. Žalovaný individualizovaně neposoudil dobu zajištění ani účinnost zvláštních opatření podle § 47 a § 47a zákona o azylu. Žalobcova procesní deklarace je jen jedním z argumentů pro mírnější procesní režim.
4. Posouzení věci
17. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí v plném rozsahu a vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování soudu. Tento požadavek přímo nevyplývá z § 46e odst. 3 věty čtvrté zákona o azylu, podle níž namísto zrušení rozhodnutí o zajištění, o prodloužení doby trvání zajištění nebo o nepropuštění ze zajištění může soud i bez návrhu zkrátit dobu trvání zajištění a není při tom vázán žalobními body. Z textu citovaného ustanovení se totiž jeví, že ne-vázanost soudu žalobními body se týká situací, v nichž soud shledal důvod zkrátit dobu trvání zajištění. Požadavek na soudní přezkum v takovém rozsahu však vyplývá z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 8. 11. 2022 ve spojených věcech C704/20 a C39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, mj. bodu 88, podle kterého:
(…) s ohledem na význam práva na svobodu, na závažnost zásahu do tohoto práva, který představuje zajištění osob z jiných důvodů než stíhání nebo trestání trestných činů, a na požadavek – zdůrazněný společnými normami stanovenými unijním normotvůrcem – na vysokou úroveň soudní ochrany, která umožňuje vyhovět naléhavé potřebě propustit takovou osobu na svobodu, pokud podmínky zákonnosti zajištění nejsou nebo již nejsou splněny, musí příslušný soudní orgán přihlédnout ke všem okolnostem, zejména skutkovým, které mu byly předloženy, jak jsou doplněny nebo objasněny v rámci procesních opatření, která považuje za nezbytné přijmout na základě svého vnitrostátního práva, a na základě těchto okolností případně uplatnit nesplnění podmínky zákonnosti plynoucí z unijního práva, i když toto nesplnění nebylo uplatněno dotyčnou osobou (…).
Přestože k těmto závěrům Soudní dvůr dospěl za účinnosti předchozí unijní úpravy, uplatní se i na tu aktuální, která se neliší v obecných principech, na nichž je postaveno odůvodnění rozsudku. Procesní záruky zajištění za účelem přemístění nyní upravují zejména nařízení Evropské parlamentu a Rady 2024/1351 ze dne 14. května 2024 o řízení azylu a migrace a články 11, 12 a 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1346 ze dne 14. května 2024, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu na základě odkazu v čl. 44 odst. 4 nařízení č. 2024/1351.
18. Soud dospěl závěru, že žaloba je důvodná.
19. Žalovaný zajistil žalobce podle § 46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu, podle něhož ministerstvo v případě nutnosti rozhodne o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, s výjimkou nezletilého bez doprovodu, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže bude přemístěn do příslušného členského státu a jsou splněny podmínky podle čl. 44 odst. 2 nařízení o řízení azylu a migrace.
20. Podle čl. 44 odst. 2 nařízení Evropské parlamentu a Rady o řízení č. 2024/1351 ze dne 14. května 2024 o řízení azylu a migrace, o změně nařízení (EU) 2021/1147 a (EU) 2021/1060 a o zrušení nařízení (EU) č. 604/2013 (dále také „AMMR“) platí, že členské státy mohou zajistit dotčenou osobu za účelem jejího přemístění podle tohoto nařízení, existuje-li riziko útěku nebo vyžaduje-li to ochrana národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku, a to na základě individuálního posouzení situace dané osoby a pouze pokud je zajištění přiměřené a nelze účinně použít jiná mírnější donucovací opatření.
21. Zajištění musí být co nejkratší a nesmí trvat déle než po dobu, která je nezbytná k náležitému provedení požadovaných správních řízení do doby provedení přemístění podle tohoto nařízení (čl. 44 odst. 3 AMMR). Pokud jde o podmínky zajištění a záruky vztahující se na žadatele zajištěné podle tohoto článku, použijí se články 11, 12 a 13 směrnice (EU) 2024/1346 (čl. 44 odst. 4 AMMR).
22. Pro účely tohoto nařízení se rozumí
„rizikem útěku“ existence konkrétních důvodů a okolností, které se zakládají na objektivních kritériích vymezených vnitrostátním právem, pro které je možné se v individuálním případě domnívat, že dotčená osoba, na kterou se vztahují postupy stanovené v tomto nařízení, by mohla utéct (čl. 2 bod 18 AMMR).
„útěk“ jednání, kterým dotyčná osoba nezůstává k dispozici příslušným správním nebo soudním orgánům, například tím, že:
a) opustí území členského státu bez povolení příslušných orgánů z důvodů, které tato osoba může ovlivnit;
b) neoznámí nepřítomnost v určitém pobytovém středisku nebo v určeném místě bydliště, pokud to vyžaduje členský stát, nebo
c) se nedostaví k příslušným orgánům, pokud to tyto orgány vyžadují (čl. 2 bod 17 AMMR).
23. Podle § 46b odst. 1 zákona o azylu se pro účely tohoto zákona útěkem rozumí jednání žadatele o udělení mezinárodní ochrany, kdy nezůstává k dispozici ministerstvu nebo policii zejména pro účely vedení řízení podle tohoto zákona nebo zákona o pobytu cizinců na území České republiky.
24. Rizikem útěku se pro účely zákona o azylu podle § 46b odst. 2 zákona o azylu rozumí existence skutečností, na základě kterých je možné se domnívat, že žadatel o udělení mezinárodní ochrany může utéct, zejména pokud
a) neoprávněně vstoupil na území jiného členského státu nebo se o to pokusil, a to i překročením hranic se třetími státy,
b) se vyhnul již dříve přemístění nebo návratu,
c) se pokusil o útěk,
d) vyjádřil úmysl nerespektovat rozhodnutí o přemístění nebo rozhodnutí o návratu, anebo je takový úmysl zjevný z jeho jednání,
e) bylo mu jiným státem vydáno rozhodnutí o návratu,
f) nerespektuje nebo v minulosti nerespektoval rozhodnutí o návratu se stanovenou dobou k vycestování, nebo zákaz vstupu,
g) nespolupracuje nebo nespolupracoval během řízení souvisejících s jeho neoprávněným pobytem na území nebo během řízení ve věci mezinárodní ochrany, včetně řízení o žalobě,
h) používá nebo v minulosti použil padělané nebo pozměněné cestovní doklady, povolení k pobytu, víza nebo jiné doklady osvědčující podmínky vstupu, nebo cestovní doklady, povolení k pobytu, víza nebo jiné doklady osvědčující podmínky vstupu zničil,
i) používá nebo v minulosti používal jiná jména a příjmení s úmyslem uvést orgány veřejné moci v omyl nebo poskytl další nepravdivé informace, nebo
j) odmítl poskytnout biometrické údaje.
25. Dále podle bodu 65 preambule AMMR by k zajištění žadatelů mělo docházet v souladu se zásadou, že osoba by neměla být zajištěna pouze proto, že usiluje o mezinárodní ochranu. Zajištění by mělo být co nejkratší a mělo by se řídit zásadami nezbytnosti a proporcionality, a proto by mělo být povoleno pouze jako krajní opatření. Zajištění žadatelů musí být v souladu zejména s článkem 31 Ženevské úmluvy. Řízení podle tohoto nařízení týkající se zajištěné osoby by měla probíhat přednostně a v co nejkratších lhůtách. Pokud jde o obecné záruky ve vztahu k zajištění, jakož i případně podmínky zajištění, měly by členské státy uplatňovat ustanovení směrnice (EU) 2024/1346 rovněž na osoby zadržované na základě tohoto nařízení. (…)
26. Podle bodu 33 preambule směrnice 2024/1346 s cílem lépe zajistit fyzickou a psychickou integritu žadatele by zajištění mělo být krajním opatřením a žadatele by mělo být možné zajistit pouze poté, co byla řádně posouzena veškerá alternativní opatření, při nichž nedochází k fyzickému zajištění. Povinnost přezkoumat uvedená alternativní opatření by neměla předjímat zajištění v případě, že tato alternativní opatření, včetně povinností týkajících se bydliště a ohlašování, nelze účinně uplatnit. Ve veškerých rozhodnutích o zajištění dané osoby by mělo být uvedeno, proč nemohla být účinně uplatněna jiná, mírnější donucovací opatření. Jakékoli alternativní opatření nahrazující zajištění by mělo respektovat základní lidská práva žadatele.
27. Z citované úpravy vyplývá, že aby mohl být žadatel o mezinárodní ochranu zajištěn za účelem přemístění podle § 44 odst. 2 AMMR, musí být současně splněny tyto podmínky: existuje riziko útěku (nebo to vyžaduje ochrana národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku), zajištění je přiměřené a nelze účinně použít jiná mírnější donucovací opatření. Žadatel může být zajištěn jen na základě individuálního posouzení, na co nejkratší dobu a jen po dobu trvání důvodů zajištění, zajištění je krajní prostředek.
4.1. Riziko útěku
28. Žalobce předně namítá, že žalovaný neprokázal důvod zajištění spočívající v „riziku útěku“, a že závěry žalovaného nemají oporu ve správním spise. Tím se soud zabýval nejdříve.
29. Žalovaný založil své rozhodnutí na tom, že žalobce zjevně vyjádřil úmysl nerespektovat rozhodnutí o přemístění ve smyslu § 46b odst. 2 zákona o azylu. O tom podle žalovaného svědčí skutečnost, že žalobce při prvotním prověřování policistům sdělil, že do Česka přicestoval za turistikou a dále mířil do Řecka, kde chtěl požádal o azyl. Při pohovoru dne 10. 9. 2026 však žalobce prohlásil, že chtěl do Prahy, se svým přemístěním do Řecka nesouhlasí a zdůraznil, že chce zůstat v Praze a získat zde azyl.
30. Tento závěr žalovaného nemá oporu ve spise. Z formuláře prvotního prověřování vyplývá, že žalobce v příslušné kolonce jako důvod svého „neregulérního příjezdu nebo vstupu“ uvedl „turismus, o azyl jsem chtěl žádat v Řecku“ a Řecko označil jako zamýšlenou cílovou destinaci. V kolonce, zda občan třetí země žádá o azyl nebo mezinárodní ochranu během současného prověřování, je zaznačena negativní odpověď. Prvotní prověřování bylo skončeno dne 6. 9. 2026 ve 21:20 hodin. Dříve téhož dne 6. 9. 2026 v 10:45 přitom žalobce požádal o mezinárodní ochranu na českém území. Při pohovoru dne 10. 9. 2026 však žalobce uvedl, že přicestoval do Prahy, protože zjistil, že je pro něj Praha nejlepší destinací. Řecké vízum si zařídil proto, že je schengenské, takže mohl cestovat po schengenském prostoru, a neměl informace o tom, že by si mohl zařídit české vízum. Jako cíl své cesty označil žalobce Prahu a uvedl, že chce, aby mu byl udělen azyl v Praze. Žalovaný při pohovoru dále žalobci sdělil, že na základě nařízení o řízení o azylu a migrace č. 2024/1351 ze dne 14. května 2024 bude pravděpodobně Řecko odpovědné za posouzení žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu a navázal otázkou, zda by žalobce souhlasil se svým případným přemístěním do Řecka. Žalobce odpověděl: „Ne, já chci být zde v Praze.“
31. Z těchto skutečností nevyplývá, že žalobce vyjádřil úmysl nerespektovat rozhodnutí o přemístění, anebo je takový úmysl zjevný z jeho jednání ve smyslu § 46b odst. 2 písm. d) zákona o azylu, a nevyplývá to ani z jiných podkladů, které jsou součástí soudního a správního spisu. Vyjádření žalobce shrnutá v předchozím bodě odůvodnění nelze vykládat jako úmysl nerespektovat rozhodnutí o přemístění. Vyplývá z nich, že žalobce nejprve tvrdil, že chtěl žádat o azyl v Řecku. Tento svůj záměr však zjevně přehodnotil, a to ještě předtím, než žalovanému, resp. policistovi při prvotním screeningu, řekl o svém původním záměru žádat o azyl v Řecku, protože o azyl požádal před screeningem. O čtyři dny později pak žalobce v rozporu se svým původním tvrzení označil Česko jako místo, kde chtěl žádat o azyl a deklaroval vůli zůstat v Praze a nikoli být přemístěn do Řecka. Z uvedeného je možné dovodit jen to, že žalobce v některý moment nemluvil pravdivě o své cílové destinaci, eventuálně že ji přehodnotil (a současně o ní nemluvil v jednom z okamžiků pravdivě), a že se ustálil ve svém záměru zůstat v Česku. Současně je z něj zjevná preference získat azyl v Česku a nikoli v Řecku. Jen z kombinace uvedeného nelze dovodit zjevný úmysl nerespektovat rozhodnutí o přemístění. Žalobce navíc při pohovoru reagoval na výslovný dotaz žalovaného, který nejprve uvedl, že za posouzení jeho azylové žádosti bude pravděpodobně odpovědné Řecko a ptal se žalobce, zda by se svým případným přemístěním souhlasil. Žalobce uvedl, že nikoli, čímž ale vyjádřil jen prostý nesouhlas s „případným přemístěním“ do Řecka, navíc v tom okamžiku dle slov žalovaného „pravděpodobným“. Z jediné odpovědi „ne, já chci být zde v Praze“ nijak nevyplývá žalobcův úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí, bylo-li by vydáno, při vědomí právních důsledků, které by to pro něj mělo, ale skutečně jen preference, jak uvádí žalobce v žalobě.
32. Jedinou okolností, kterou ve vztahu k riziku útěku žalovaný uvedl v napadeném rozhodnutí a která ze spisu skutečně vyplývá, jsou nekonzistentní žalobcova tvrzení o cílové destinaci. Tuto okolnost však nelze přímo podřadit pod žádný z důvodů podle § 46b odst. 2 písm. a) až e) zákona o azylu. I pokud by soud připustil, že výčet v citovaném ustanovení může být demonstrativní, o čemž má pochybnosti s ohledem na znění čl. 2 bod 18 AMMR a závěry rozsudku Soudního dvora EU ze dne 15. 3. 2017 ve věci C528/15, Al Chodor, vyjmenované okolnosti v písm. a) až e) jsou zjevně typově závažnější a konkrétněji zaměřené, obecná pochybnost o důvěryhodnosti s nimi srovnatelná není. Zjištěný rozpor ve výpovědích žalobce ani v kombinaci s vyslovenou vůlí žalobce zůstat v Praze nesvědčí o jeho úmyslu nerespektovat rozhodnutí o přemístění a nevypovídá o riziku útěku z důvodu podle § 46b odst. 2 písm. d) zákona o azylu ani z jiného důvodu.
33. Důvod zajištění spočívající v riziku útěku tedy nemá oporu ve zjištěných skutečnostech a neobstojí [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. s. ř. s. ].
4.2. Alternativy k zajištění
34. Žalobce dále namítal nedostatečné posouzení alternativ k zajištění: slovy AMMR mírnějších donucovací opatření, slovy zákona o azylu zvláštních opatření. Soud se zabýval i tímto okruhem námitek.
35. Podle § 47 odst. 1 a 2 zákona o azylu se zvláštním opatřením rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany
a) zdržovat se v přijímacím nebo pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo
b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené.
Ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k dosažení cíle namísto zajištění.
36. Podle § 47a zákona o azylu může ministerstvo v případě nutnosti rozhodnout, že je žadatel o udělení mezinárodní ochrany povinen zdržovat se až po dobu, po kterou je v postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany, v určeném azylovém zařízení, a to z důvodu veřejného pořádku nebo existuje-li riziko útěku, jde-li o
a) žadatele o udělení mezinárodní ochrany, který je povinen být přítomen v jiném členském státě,
b) žadatele o udělení mezinárodní ochrany, který byl přemístěn na území poté, co porušil povinnost být přítomen na území, nebo
c) rodiče nebo osobu, která odpovídá za nezletilého žadatele o udělení mezinárodní ochrany, kteří žádost o udělení mezinárodní ochrany podali v zařízení pro zajištění cizinců, a není-li vydáno rozhodnutí o zajištění nebo bylo-li zajištění ukončeno (odst. 1).
Je-li vydáno rozhodnutí podle odstavce 1 nebo 2, anebo existuje-li riziko útěku, ministerstvo v případě nutnosti může dále rozhodnout, že je žadatel o udělení mezinárodní ochrany povinen osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené; tuto povinnost může ministerstvo uvést i ve výrokové části rozhodnutí podle odstavce 1 nebo 2 (odst. 3). Žadatel o udělení mezinárodní ochrany je oprávněn opouštět azylové zařízení pouze mimo dobu nočního klidu stanovenou ubytovacím řádem, pouze se zavazadly, jejichž velikost nevede k podezření o riziku útěku, a je povinen se do azylového zařízení vrátit ten samý den mimo dobu nočního klidu (odst. 4).
37. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí vyjádřil ke zvláštním opatřením podle § 47 zákona o azylu. Uvedl, že shledal v riziko útěku a za takové situace není žádná záruka, že by zvláštní opatření bylo účinné. Podle žalovaného by se žalobce vysoce pravděpodobně pokusil zabránit svému přemístění např. přerušením kontaktu se správním orgánem nebo vstupem na území jiného členského státu. Žalobcova nevěrohodná vyjádření žalovaného dovedla k silným pochybám o žalobcově ochotě respektovat právní řád a omezující opatření. Důvěru žalovaného snižuje i fakt, že žalobce nepožádal o mezinárodní ochranu bezprostředně po příletu, ani při následném jednání s cizineckou policií, která mu odepřela vstup na území, ale až následujícího dne.
38. Ani tyto závěry žalovaného neobstojí.
39. Posouzení alternativ k zajištění by mělo být (stejně jako posouzení ostatních podmínek zajištění) konkrétní, individualizované a přezkoumatelné (srov. výše citovaná ustanovení AMMR a bod 33 preambule směrnice 2024/1346, rozsudky NSS ze dne 22. 12. 2016, čj. 7 Azs 269/2016 -21, bod 23 a ze dne 7. 2. 2019, čj. 1 Azs 119/2018 -28, bod 16).
40. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí nevyjádřil ke konkrétním alternativám podle § 47 zákona o azylu, obecně odmítl jejich účinnost s ohledem na důvod zajištění (riziko útěku). Žalobcova nekonzistentní vyjádření ve vztahu k cílové destinaci nemohou vést k paušálnímu závěru o tom, že jakékoli alternativy jako celek budou neúčinné. Nemohou ani vyvolat silné pochyby o žalobcově ochotě respektovat právní řád jako celek, veškerých povinností z něj plynoucích včetně omezujících opatření souvisejících s azylovým řízením. Opačné hodnocení neodpovídá přísnému pojetí zajištění jako nesankčního krajního opatření. Žalovaný se žalobce při pohovoru dotázal na to, zda by žalobce souhlasil se svým případným přemístěním do Řecka. Z negativní odpovědi žalovaný dovodil žalobcovu neochotu respektovat rozhodnutí o přemístění a současně na ní převážně založil i závěr, že alternativní opatření nebudou účinná. Neobstojí ani doplňující argument o časovém odstupu při podání žádosti. Ani několikahodinový odstup mezi odepřením vstupu a žádostí o ochranu bez dalšího neprokazuje zlou víru cizince (rozsudek NSS ze dne 20. 12. 2017, čj. 10 Azs 213/2017 -47, bod 28). Žalobce přiletěl do Česka ve 14:45 hodin, v 19:15 hodin mu byl odepřen vstup a o mezinárodní ochranu požádal další den v 10:45 ráno. Žalovaný nevysvětlil, proč a jak podle něj tato prodleva, z níž velká část připadla na noc, svědčí o žalobcově zlé víře. Další skutečnosti ve vztahu k alternativám žalovaný nezjišťoval při pohovoru ani jindy. Toto posouzení nevyhovuje požadavkům na individuální posouzení rizik a účinnosti konkrétních opatření, která připadají v úvahu v žalobcově případě. Žalovaný neměl dostatečný podklad k tomu, aby mohl uzavřít, že hrozí žalobcův útěk (viz předchozí část odůvodnění), ani že mírnější opatření nebudou účinná.
41. V žalobcově případě navíc zjevně připadá v úvahu speciální opatření podle § 47a zákona o azylu spočívající v omezení svobody pohybu, které může být výslovně uplatněno v situacích, v nichž existuje riziko útěku a v nichž je žadatel povinen být přítomen v jiném členském státě. Žalovaný toto opatření v odůvodnění napadeného rozhodnutí úplně pominul. Nemůže obstát argument žalovaného ve vyjádření k žalobě, podle něhož toto opatření uplatnit nelze, protože u osoby, u níž existuje riziko útěku pro nesouhlas s transferem, neposkytují mírnější opatření žádnou záruku účinnosti. Naopak, zákon výslovně počítá s tím, že se toto opatření uplatní v souvislosti s přemístěním [dovnitř i ven podle § 47a odst. 1 písm. a) a b) zákona o azylu] a při existenci rizika útěku (kterou navíc v této věci žalovaný neprokázal, jak soud vysvětlil výše).
42. Soud shrnuje, že z rozhodnutí žalovaného není zřejmé, jaké individuální okolnosti v žalobcově případě odůvodňují omezení jeho osobní svobody a jaké okolnosti vedou k závěru, že v jeho případě nepostačí uložení některého ze zvláštních opatření podle § 47 a § 47a zákona o azylu. Ve vztahu k alternativám k zařízení je tedy rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. s. ř. s. ].
4.3. Další námitky
43. Žalobce v žalobě zpochybňuje i další podmínky zajištění, a to jeho přiměřenost a stanovenou dobu trvání zajištění. Těmito námitkami se soud již pro nadbytečnost nezabýval, protože shledal nezákonnost zajištění kvůli tomu, že důvod zajištění spočívající v riziku útěku nemá oporu ve zjištěných skutečnostech. Soud navíc dospěl i k tomu, že žalovaný nedostatečně posoudil možné alternativy k zajištění. Vypořádání dalších žalobcových námitek by již výsledný výrok nijak neovlivnilo.
5. Závěr a náklady řízení
44. Skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí (co do existence rizika útěku), nemá oporu ve spise a současně je rozhodnutí ve vztahu k alternativám k zajištění nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Soud proto napadené rozhodnutí zrušil rozsudkem bez jednání [§ 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. s. ř. s. ].
45. Soud současně se zrušením napadeného rozhodnutí nevyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, protože po zrušení rozhodnutí o zajištění je nutno na toto rozhodnutí nahlížet, jako kdyby vůbec nebylo vydáno. Neexistuje řízení, v němž by měl žalovaný pokračovat, protože podle § 46a odst. 6 zákona o azylu je vydání rozhodnutí o zajištění cizince prvním úkonem v řízení. Věc se proto nevrací žalovanému k dalšímu řízení, jak je ve správním soudnictví obvyklé (§ 78 odst. 4 s. ř. s. s. ř. s. ).
46. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. Žalobce byl úspěšný, a proto mu vzniklo právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení vůči žalovanému, který ve věci úspěch neměl. Náklady jsou tvořeny odměnou advokátovi za zastupování v řízení o žalobě za dva úkony právní služby (převzetí věcí, žalobu a repliku). Odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu činí 3 x 4 620 Kč [§ 7 bod 5 ; § 9 odst. 5 ; § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu]. Ke každému ze tří úkonů právní služby je třeba připočíst 450 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. To dohromady činí 15 210 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a s. ř. s. s. ř. s. ).
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Praha 23. září 2026
Mgr. Pavlína Lukašíková
samosoudkyně