Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
34 A 27/2026 - 24.pdf
PDF · 0 B
No categories available
34 A 27/2026 - 24
9
[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Ing. Silvií Svobodovou v právní věci
žalobkyně: S. O.
státní příslušnost X
bytem X
zastoupena advokátkou JUDr. Veronikou Pupalovou
sídlem Májová 606/35, 350 02 Cheb
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7
o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, spočívajícím ve vrácení žádosti žalobkyně o poskytnutí dočasné ochrany jako nepřijatelné,
takto:
I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 20. 7. 2026 jako nepřijatelnou její žádost o poskytnutí dočasné ochrany, zaevidovanou pod č. j. OAM-040840/DO-2026, byl nezákonný.
II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením její žádosti o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 20. 7. 2026, zaevidované pod č. j. OAM-040840/DO-2026.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 12 269,40 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně JUDr. Veroniky Pupalové, advokátky.
Odůvodnění:
I. Základ sporu
1. Žalobkyně je občankou Ukrajiny. V České republice požádala o dočasnou ochranu ve smyslu zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 65/2022 Sb.“). Žádost žalobkyně ze dne 20. 7. 2026 žalovaný zaevidoval pod č. j. OAM-040840/DO-2026.
2. Žalobkyně se žalobou podanou dne 21. 7. 2026 k Městskému soudu v Praze domáhala ochrany před nezákonným zásahem, který spatřovala v tom, že jí žalovaný její žádost o poskytnutí dočasné ochrany č. j. OAM-040840/DO-2026 vrátil jako nepřijatelnou ve smyslu § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb. Nepřijatelnost žalovaný vyznačil přímo v tiskopisu žádosti. Důvodem nepřijatelnosti žádosti byla podle žalovaného skutečnost, že žalobkyně se k rozhodnému datu invaze ruských vojsk na Ukrajinu, tedy k 24. 2. 2022, nenacházela na Ukrajině, a tudíž ji v žádosti označil za osobu, u které nebylo prokázáno, že je osobou ve smyslu § 3 zákona č. 65/2022 Sb. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozsudku, kterým by soud konstatoval, že zásah žalovaného byl nezákonný. Zároveň požadovala, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jejích práv a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením její žádosti o poskytnutí dočasné ochrany.
II. Obsah žaloby
3. Žalobkyně podanou žalobou namítala, že žalovaný nesprávně posoudil její žádost o udělení dočasné ochrany jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb. Podle žalobkyně žalovaný vyšel pouze ze skutečnosti, že se žalobkyně dne 24. 2. 2022 fyzicky nacházela mimo území Ukrajiny (konkrétně v Polsku), aniž by zkoumal další individuální okolnosti jejího případu. Zdůraznila, že se na Ukrajinu, kde má trvalý pobyt, následně vrátila a když ji znovu opouštěla, probíhal na území jejího domovského státu již ozbrojený konflikt. Návrat na Ukrajinu nyní není možný, jelikož ozbrojený konflikt trvá a žalobkyně se obává o svůj život. Do žádosti o poskytnutí dočasné ochrany pouze po pravdě uvedla, že disponovala polským pracovním vízem, které si však následně zrušila. Žalobkyně odkázala na rozsudek městského soudu ze dne 3. 12. 2025, č. j. 8 A 140/2025-25, který se zabýval skutkově obdobným případem. Rovněž poukázala na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2026, č. j. 5 Azs 54/2026-14 a v něm shrnutou aktuální judikaturu k řešené otázce.
III. Vyjádření žalovaného
4. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že žádost žalobkyně správně posoudil jako nepřijatelnou, neboť žalobkyně ke dni 24. 2. 2022 na území Ukrajiny nepobývala a není tak osobou uvedenou v § 3 zákona č. 65/2022 Sb. Žalobkyně předložila cestovní doklad, z něhož je patrné, že vstoupila na území schengenského prostoru již dne 23. 2. 2022 a území opustila poprvé až dne 5. 12. 2022. Žalobkyně zároveň disponovala vízem platným od 22. 2. 2022 do 20. 10. 2022 vydaným v Polsku. Obdobné vízum, rovněž polské, bylo žalobkyni uděleno již dříve od 25. 3. 2021 do 29. 11. 2021, což dle žalovaného svědčí o úmyslu žalobkyně pobývat dlouhodobě na území schengenského prostoru. Žalovaný zastává názor, že dočasná ochrana náleží pouze osobám vysídleným z Ukrajiny v důsledku ozbrojeného konfliktu. Osoby, které se již před 24. 2. 2022 nacházely mimo území Ukrajiny, podle něj zpravidla pod osobní rozsah prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „Prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382“) nespadají. Na podporu svého výkladu žalovaný odkázal na Prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, směrnici Rady (ES) 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) a operační pokyny Evropské komise (soft law dle judikatury; srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 174/2024-42), podle nichž osoby nacházející se mimo Ukrajinu již před 24. 2. 2022 zpravidla nespadají do osobního rozsahu dočasné ochrany. V případě žalobkyně příčinná souvislost dána není, neboť žalobkyně opustila Ukrajinu nikoliv v důsledku ozbrojeného konfliktu, ale již dříve a z jiných důvodů.
5. Žalovaný proto navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
IV. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze
6. Městský soud v souladu s § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) přezkoumal tvrzený zásah, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 s. ř. s.).
7. Žaloba je přípustná. Závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, bod [26], a rozsudku Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ze dne 27. 2. 2025, C-753/23, ve věci Krasiliva, k otázce přípustnosti je třeba bez dalšího vztáhnout i na věci týkající se nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb. Článek 47 Listiny základních práv EU vyžaduje, aby osoba žádající o dočasnou ochranu ve smyslu směrnice o dočasné ochraně měla přístup k účinné soudní ochraně. V kontextu řečeného je tudíž § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. rozporný s článkem 47 Listiny základních práv EU, soud proto neaplikoval soudní výluku dle uvedeného ustanovení.
8. Žaloba byla podána včas ve smyslu § 84 odst. 1 s. ř. s.
9. O podané žalobě rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť účastníci s takovým postupem souhlasili (souhlas žalobkyně byl v souladu s § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s. presumován). Soud neshledal potřebu nařídit jednání ani za účelem provádění dokazování. Podkladem pro rozhodnutí soudu je primárně tiskopis žádosti o dočasnou ochranu, kterou žalobkyně u žalovaného podala a kterou jí žalovaný vrátil jako nepřijatelnou. Obsah tohoto dokumentu je účastníkům řízení z povahy věci dobře znám a není mezi nimi sporný. Posouzení důvodnosti žaloby tak záleží na zodpovězení právní otázky.
10. Po posouzení věci samé soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
11. Ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byly zaměřeny přímo proti němu nebo v jejich důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005 65, č. 603/2005 Sb. NSS).
12. V posuzované věci jsou splněny první, druhá a pátá podmínka, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobkyni pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jejích práv. Jde-li o hodnocení tohoto úkonu, lze vyjít z existující judikatury, podle které bránění v podání žádosti či její nepřijetí mohou představovat nezákonný zásah (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016-52, č. 3601/2017 Sb. NSS). Čtvrtá podmínka testu je taktéž splněna. Zbývá tedy posoudit, zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, pokud žádost o dočasnou ochranu vrátil žalobkyni jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb., aniž by ji věcně projednal.
13. Soud se zabýval námitkou žalovaného, že žalobkyně nespadá pod žádnou kategorii osob, na které se vztahuje Prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382. Podle žalovaného je rozhodující, zda žadatelka pobývala na Ukrajině ke dni 24. 2. 2022 a byla následně vysídlena. Žalobkyně však Ukrajinu opustila již dne 23. 2. 2022, tj. před invazí ruských vojsk na Ukrajinu, a k rozhodnému dni pobývala v Polsku, nikoliv na Ukrajině.
14. Podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb. žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který není uveden v § 3.
15. Podle § 3 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky dále, je-li účinné rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a), uděluje dočasnou ochranu cizinci, který doloží, že
a) byl ke dni uvedenému v rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a) držitelem platného povolení k trvalému pobytu na území Ukrajiny a
b) jeho vycestování do státu, jehož je státním občanem, nebo části jeho území, anebo v případě osoby bez státního občanství do státu nebo části jeho území jeho posledního trvalého bydliště před vstupem na území Ukrajiny, není možné z důvodu hrozby skutečného nebezpečí podle § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců na území České republiky.
16. Prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, které aktivovalo stav hromadného přílivu osob, jak jej předpokládá směrnice o dočasné ochraně, upravuje okruh osob, na něž se toto rozhodnutí vztahuje, ve svém článku 2 odstavci 1. Osobami, které byly vysídleny z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, jež v uvedený den začala, je třeba dle tohoto článku rozumět:
a) ukrajinské státní příslušníky pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022,
b) osoby bez státní příslušnosti a státní příslušníky třetích zemí jiných než Ukrajiny, kterým byla před 24. únorem 2022 poskytnuta mezinárodní ochrana nebo odpovídající vnitrostátní ochrana na Ukrajině, a
c) rodinné příslušníky osob uvedených v písmenech a) a b).
17. Podle čl. 2 písm. c) bodu 1 směrnice o dočasné ochraně se „vysídlenými osobami“ rozumějí státní příslušníci třetí země nebo osoby bez státní příslušnosti, které musely opustit zemi či oblast původu nebo byly evakuovány, zejména na výzvu mezinárodních organizací, a nemohou se s ohledem na stávající situaci v zemi vrátit za bezpečných a trvalých podmínek, a na které by se případně mohl vztahovat článek 1 oddíl A Ženevské úmluvy nebo jiné mezinárodní či vnitrostátní akty poskytujících mezinárodní ochranu, zejména osoby, které uprchly z oblastí ozbrojených konfliktů nebo endemického násilí.
18. Pro aplikaci § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb. je podstatné, že správní orgán musí mít dostatečný podklad pro závěr, že žadatel zjevně nespadá do okruhu osob podle § 3 téhož zákona. Není-li takový závěr zřejmý a vyžaduje-li individuální skutkové hodnocení, dokazování nebo doplnění tvrzení žadatele, nelze institut nepřijatelnosti používat jako náhražku meritorního posouzení. Jinak řečeno, podle uvedeného ustanovení správní orgán žádost posoudí jako nepřijatelnou, pokud žadatel jednoznačně nespadá do okruhu osob vymezených v § 3 zákona č. 65/2022 Sb. Takový postup však představuje výjimečný procesní nástroj, jehož použití přichází v úvahu pouze tehdy, jsou-li skutečnosti vylučující aplikaci § 3 zákona č. 65/2022 Sb. zjevné a nevyžadují další skutkové zjištění.
19. Nejvyšší správní soud (NSS) v rozsudku ze dne 22. 5. 2026, č. j. 7 Azs 5/2026-18, vyložil, že nepřijatelnost podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb. je dána pouze tehdy, pokud žadatel nespadá do osobního okruhu podle § 3 téhož zákona. Pro přiznání postavení osoby oprávněné podle § 3 zákona č. 65/2022 Sb. ukrajinskému státnímu příslušníkovi je tak zapotřebí kumulativního splnění podmínek plynoucích z unijní úpravy, a to podmínky (i) pobytu na Ukrajině před 24. 2. 2022 a (ii) vysídlení z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil. Citované rozhodnutí NSS je pro výklad předmětného ustanovení zásadní, protože odmítá čistě formalistický přístup k posuzování osobní působnosti dočasné ochrany.
20. Nejvyšší správní soud se touto otázkou zabýval rovněž ve svém rozsudku ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 Azs 72/202421, ve kterém k argumentaci stěžovatele stran důvodu nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb. ve vztahu k tehdy platnému dlouhodobému pobytovému oprávnění stěžovatele zformuloval právní větu:
„Z pouhé existence víza uděleného v jiném členském státě nelze dovozovat, že žadatel není osobou podle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, respektive že mu není možno udělit dočasnou ochranu dle § 3 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace. Správní orgán musí zkoumat individuální skutkové okolnosti žadatele a prokázat, že žadatel skutečně vízum jiného státu aktivně využíval.“
21. Obdobně judikoval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 14. 8. 2025, č. j. 22 Azs 57/2025-32, jehož právní věta zní:
„Z čl. 2 písm. c) směrnice Rady 2001/55/ES ani z žádných jiných unijních ustanovení neplyne, že vysídlenou osobou je pouze taková osoba, která na území členských států Evropské unie vstoupila bezprostředně ze země zasažené válkou, respektive že by o status vysídlené osoby mohla později přijít tím, že vycestuje do třetího státu na základě platného právního titulu, který ji opravňuje k dlouhodobému pobytu v tomto třetím státě, a následně se na území členských států vrátí.“
22. Otázka, zda byla osoba „vysídlena“ v důsledku ozbrojeného konfliktu, tedy nemůže být posouzena mechanicky pouze podle data opuštění země původu, aniž by bylo zohledněno, zda se tato osoba mohla po vypuknutí konfliktu do země navrátit, či zda jí v tom objektivně bránily okolnosti nezávislé na její vůli. Vysídlenou osobou může být i osoba, která opustila Ukrajinu před datem 24. 2. 2022. Městský soud odkazuje na argumentaci recentního rozsudku NSS ze dne 06. 03. 2026, č. j. 5 Azs 258/2025-14, který v bodě 24 uvádí: „Poukazujeli stěžovatel na popření smyslu prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 kvůli extenzivnímu výkladu jeho čl. 2 odst. 1 písm. a), nutno upozornit, že se o žádný extenzivní výklad nejedná; jde o výklad plně respektující textaci tohoto článku, který pobývání na Ukrajině upíná k období „před 24. únorem 2022“. V tomto období velmi blízkém uvedenému datu žalobkyně na Ukrajině pobývala a danou podmínku splnila. Jejím smyslem je odfiltrovat ukrajinské státní příslušníky pobývající dlouhodobě v cizině, a to nikoli v souvislosti s válkou na Ukrajině, což ovšem není případ žalobkyně. Ta se ze svého studijního pobytu vrátila na Ukrajinu, kterou následně opustila evidentně v souvislosti s probíhající válkou, což je podstatný aspekt celé věci, který stěžovatel setrvale přehlíží. Podobně ani operační pokyny Komise v části 1., na kterou stěžovatel odkazuje, nereflektují situaci, kdy se dotyčná osoba navrátila na Ukrajinu – kategorii osob, které nemají nárok na dočasnou ochranu, vymezují jako: „1) ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině, kteří byli vysídleni z Ukrajiny před 24. únorem 2022 nebo se před tímto datem nacházeli mimo Ukrajinu, například z důvodu práce, studia, dovolené, rodinných důvodů, kvůli zdravotním prohlídkám nebo z jiných důvodů“.
23. Výkladem pojmu „pobývání na Ukrajině“ se správní soudy rovněž již zabývaly.
24. V rozsudku ze dne 2. 11. 2023, č. j. 11 A 111/2023-62, Městský soud v Praze konstatoval, že „Z užití pojmu „pobývat“ (nikoli zdržovat se či nacházet se) lze dovodit, že by mělo jít o dlouhodobější a stálejší pobyt, tj. žadatel by skutečně měl na Ukrajině pobývat dlouhodobě, mít tam bydliště, těžiště svých zájmů, žít tam a podobně.“ (shodně též rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2023, č. j. 18 A 54/2023-32, ze dne 2. 11. 2023, č. j. 11 A 111/2023-62 či ze dne 26. 3. 2024, č. j. 15 A 137/2023-46 a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 Azs 72/2024-21 či ze dne 20. 5. 2025, č. j. 4 Azs 225/2024-20).
25. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že pojem „pobývající na Ukrajině před 24. 2. 2022“ nelze redukovat na okamžitou fyzickou přítomnost v konkrétním kalendářním dni. Rozhodující je naopak komplexní posouzení individuálních okolností případu, zejména existence skutečného a dlouhodobého pobytu a centra životních zájmů na území Ukrajiny před vypuknutím ozbrojeného konfliktu. Z toho plyne, že samotná skutečnost, že se žadatel dne 24. 2. 2022 nenacházel fyzicky na území Ukrajiny, bez dalšího neprokazuje, že nespadal do osobního okruhu podle § 3 zákona č. 65/2022 Sb. Takový výklad by byl nepřiměřeně restriktivní a neodpovídal by ani účelu unijní úpravy.
26. V posuzované věci není mezi stranami sporu o tom, že žalobkyně vstoupila na území schengenského prostoru již dne 23. 2. 2022 (tedy den před zahájením invaze vojsk Ruské federace na území Ukrajiny), a že disponovala polským vízem platným od 22. 2. 2022 do 20. 10. 2022. Sporná není ani skutečnost, že se žalobkyně následně dne 5. 12. 2022 na Ukrajinu vrátila (viz též záznam v cestovním dokladu žalobkyně).
27. Za této situace nelze uzavřít, že by nesplnění podmínek podle § 3 zákona č. 65/2022 Sb. bylo ve vztahu k žalobkyni zjevné a nevyžadovalo další skutkové posouzení. Naopak z tvrzení žalobkyně vyplývá, že posouzení jejího postavení závisí na komplexním hodnocení jejích osobních poměrů, zejména charakteru jejího pobytu mimo území Ukrajiny a existence centra jejích životních zájmů.
28. V projednávané věci není podle obsahu spisového materiálu postaveno najisto, že by žalobkyně území Ukrajiny dne 23. 2. 2022 opustila, tedy že měla v úmyslu trvale žít v jiném státě, ať již v rámci schengenského prostoru či kdekoliv jinde. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalobkyně disponovala oprávněním k pobytu v jiném státě (konkrétně polským vízem platným od 22. 2. 2022 do 20. 10. 2022), jak argumentuje žalovaný. Žalobkyně se ostatně na území Ukrajiny po skončení platnosti polského víza vrátila; z uvedeného přechodného pobytového oprávnění v Polsku tak nelze dovozovat záměr žalobkyně přesunout těžiště svých životních zájmů z území Ukrajiny. V této souvislosti je proto na posuzovanou věc použitelná judikatura Nejvyššího správního soudu k aplikaci § 3 zákona č. 65/2022 Sb. (např. rozsudek ze dne 7. 3. 2024, č. j. 5 Azs 72/2024-21), která vyvrací závěr, že pouhá existence víza či povolení k dlouhodobému pobytu v jiné zemi automaticky znamená nesplnění podmínky dle § 3 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb., resp. čl. 2 odst. 1 Prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382. Žalobkyni v tomto konkrétním případě tak jistě nebylo možno klást k tíži, vrátila-li se v průběhu trvajícího konfliktu zpět na Ukrajinu, jelikož mohla být názoru, že se situace alespoň částečně stabilizovala, a poté z důvodu trvajícího (a zintenzivňujícího se útoku) z Ukrajiny opět odešla. Bezpečnostní situace na Ukrajině je stále nestabilní, o čemž svědčí i prodlužování dočasné ochrany poskytované na základě Prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, a proto je třeba tuto formu ochrany poskytnout i osobám, které z Ukrajiny prchají opakovaně. Přitom v souladu s účelem Prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 je třeba při posuzování okamžiku vysídlení vycházet z opuštění Ukrajiny časově bezprostředně předcházejícího podání žádosti.
29. Městský soud proto uzavírá, že žalovaný nezjistil skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a aplikoval § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb. nepřípustně extenzivním způsobem, čímž žalobkyni odepřel právo na věcné posouzení její žádosti o dočasnou ochranu. Žalovaný byl povinen žádost žalobkyně věcně projednat a v rámci tohoto řízení objasnit rozhodné skutečnosti; nebylo na místě její žádost bez dalšího odmítnout jako nepřijatelnou.
30. Nad rámec uvedeného považuje městský soud za vhodné vyjádřit se i k samotnému výkladu § 3 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb. ve spojení s čl. 2 odst. 1 písm. a) Prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, neboť právě o tento výklad žalovaný svůj postup opřel.
31. Jak již bylo uvedeno, citované ustanovení dopadá na ukrajinské státní příslušníky, kteří pobývali na Ukrajině před 24. 2. 2022 a byli z Ukrajiny vysídleni v důsledku ozbrojeného konfliktu. Městský soud se ztotožňuje s výkladem, podle něhož pojem „pobývali na Ukrajině“ nelze vykládat čistě formálně jako fyzickou přítomnost na jejím území k určitému dni, nýbrž jako existenci skutečného, dlouhodobějšího a stabilního pobytu spojeného s centrem životních zájmů.
32. Tomu odpovídá jak jazykový výklad (zejména s ohledem na anglický výraz „residing“), tak výklad teleologický. Účelem právní úpravy dočasné ochrany je totiž poskytnout ochranu osobám, které byly v důsledku ozbrojeného konfliktu nuceny opustit zemi, v níž měly své životní zázemí, a nemohou se do ní bezpečně navrátit. Tento účel by nebyl naplněn, pokud by ochrana byla odepřena osobám, které měly na Ukrajině centrum svých životních zájmů, avšak v okamžiku vypuknutí konfliktu se nacházely mimo její území z dočasných důvodů.
33. Stejně tak pojem „vysídlení“ nelze podle názoru městského soudu chápat pouze jako akt opuštění území státu bezprostředně v reakci na ozbrojený konflikt. Podstatou vysídlení je především nucená povaha odloučení od země původu a nemožnost návratu z důvodu ozbrojeného konfliktu či jeho důsledků. Není proto vyloučeno, aby za vysídlenou byla považována i osoba, která území Ukrajiny opustila krátce před zahájením invaze, pokud se na něj následně nemohla vrátit právě v důsledku vzniklé situace. Bezpečný a trvalý návrat je pak třeba vykládat tak, že bezpečnostní situace země bude ustálena natolik, že navracejícím se osobám zajistí možnost požívat ve své zemi původu aktivních práv, která jí poskytnou šanci, že v její zemi původu budou naplněny její základní potřeby, a možnost znovu se začlenit do společnosti.
34. Tento výklad je ostatně v souladu i se shora uvedenou judikaturou správních soudů, na niž i sama žalobkyně poukazovala, jakož i s požadavkem individuálního posuzování každého případu.
35. V posuzované věci žalovaný vyšel z opačného, restriktivního výkladu, který ztotožnil pojem „pobyt na Ukrajině“ s fyzickou přítomností ke dni 24. 2. 2022 a pojem „vysídlení“ s odchodem ze země přímo v důsledku ozbrojeného konfliktu. Na základě tohoto mechanického přístupu dospěl k závěru, že žalobkyně nespadá pod § 3 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb. Městský soud přitom již v rozsudku ze dne 22. 9. 2025, č. j. 10 A 109/2025-35, vyslovil, že mechanický přístup žalovaného k naplnění podmínek § 3 zákona č. 65/2022 Sb. není souladný s právem, pro žalovaného proto nejsou závěry tohoto rozsudku nikterak nové. Postup žalovaného je proto nejen v rozporu se zásadou materiální pravdy (§ 3 správního řádu), ale také v rozporu s principem loajální spolupráce a ohledu na ostatní státní orgány.
36. Je přitom zřejmé, že Prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 [a navazující prováděcí rozhodnutí Rady (EU) o prodloužení dočasné ochrany] počítá nejen s osobami, které již vysídleny byly, ale též s těmi, které v souladu s čl. 2 odst. 1 Prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ještě vysídleny budou. Soud opakuje, že ani jazykovým ani účelovým způsobem výkladu směrnice o dočasné ochraně či prováděcích rozhodnutí Rady nelze dojít k závěru, že pojem vysídlení je třeba chápat jako akci jednorázovou. Účelem prováděcího rozhodnutí Rady je totiž poskytnout ochranu všem ukrajinským státním příslušníkům bez rozdílu, zda tyto osoby území Ukrajiny opustily v počátečním stadiu válečného konfliktu nebo kdykoli později v jeho průběhu, a zda tak učinili jednorázově či opakovaně.
V. Závěr a náklady řízení
37. Městský soud shrnuje, že žalovaný postupoval nezákonně, pokud žádost žalobkyně o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 20. 7. 2026, č. j. OAM-040840/DO-2026, posoudil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb. a bez dalšího ji odmítl. Takový postup byl v rozporu se zákonem, neboť podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení nebyly splněny, a žalobkyni tak bylo upřeno právo na věcné posouzení její žádosti. Tímto postupem žalovaný zasáhl do veřejných subjektivních práv žalobkyně nezákonným zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s. Městský soud proto vyslovil, že tento zásah byl nezákonný, žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobkyně a uložil mu povinnost obnovit stav před zásahem, tj. znovu se žádostí žalobkyně zabývat a věcně ji posoudit.
38. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro žalovaného závazný. Závaznost výroku rozsudku plyne přímo ze zákona (§ 54 odst. 6 s. ř. s.). Platí přitom, že rozsudek je individuální právní akt, jímž soud vrchnostenským způsobem vyslovuje svůj právní názor; tato forma rozhodnutí je tudíž závazná jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2008, č. j. 2 Afs 67/2008112). Nejvyšší správní soud též vysvětlil, že výrok rozsudku ve věci žaloby proti nezákonnému zásahu „je třeba vykládat v návaznosti na odůvodnění rozsudku“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2022, č. j. 6 As 237/2021-56). V bodě 33 právě citovaného rozsudku je vysvětleno, že zavázalli správní soud žalovaného k určitému postupu za určitých podmínek, je žalovaný povinen se tohoto postupu držet. Opačný závěr by popíral smysl a význam zásahové žaloby.
39. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. V řízení měla plný úspěch žalobkyně a má proto právo na náhradu nákladů, které v řízení před soudem účelně vynaložila. Žalobkyni přísluší náhrada nákladů právního zastoupení sestávající z odměny advokátky za dva úkony právní služby po 4 620 Kč [převzetí věci, podání žaloby] podle § 11 odst. 1 písm. a), d) ve spojení s § 7 bod 5 ve vazbě na § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), ve znění účinném od 1. 1. 2025, včetně 2 paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč (§ 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu). Jelikož zástupkyně žalobkyně je plátcem DPH, zvyšují se náklady řízení v rozsahu odměny za právní zastoupení ve smyslu § 57 odst. 2 s. ř. s. o částku 2 129,40 Kč odpovídající této dani. Celkem tedy činí náhrada nákladů řízení částku 12 269,40 Kč, kterou je žalovaný povinen uhradit žalobkyni k rukám její právní zástupkyně do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Pro úplnost soud doplňuje, že od soudního poplatku byla žalobkyně osvobozena ex lege dle § 11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí je kasační stížnost přípustná (§ 102 s. ř. s.). Nepřípustná je však taková kasační stížnost, na niž dopadají výluky z přípustnosti stanovené v § 104 s. ř. s. Kasační stížnost se podává ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 23. září 2026
Mgr. Ing. Silvie Svobodová v. r.
samosoudkyně