Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
51 A 11/2025 - 53.pdf
PDF · 0 B
No categories available
51 A 11/2025 - 53
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Straky a soudců Karla Ulíka a Johany Jandusové ve věci
žalobkyně: B. S. S.
bytem X
zastoupená advokátkou JUDr. Ivanou Syrůčkovou
sídlem Plzeňská 232/4, 150 00 Praha 5
proti
žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje,
sídlem Zborovská 81/11, 150 21 Praha 5
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2024, č. j. 039196/2024/KUSK-DOP/Svo,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Vymezení věci
1. V této věci se soud již podruhé zabývá sporem o odstranění pevných překážek na pozemní komunikaci, a to dvou uzamykatelných otočných závor na pozemcích parc. č. XA a XB v katastrálním území T. (stejně jako všechny pozemky dále uvedené v tomto rozsudku – pozn. soudu).
2. Předchozí rozhodnutí žalovaného soud zrušil pro nepřezkoumatelnost rozsudkem ze dne 14. 3. 2024, č. j. 55 A 54/2022-42 (dále „první rozsudek“). Žalovaný následně po doplnění dokazování setrval na závěru, že se obě závory nacházejí na veřejně přístupné účelové komunikaci, a jedná se tak o pevné překážky, které je nutné odstranit.
Průběh správního řízení
3. Městský úřad Dobříš (dále „silniční správní úřad“) rozhodnutím ze dne 15. 11. 2021, č. j. MDOB 54853/2021/Von („prvostupňové rozhodnutí“), nařídil žalobkyni a J. S. coby vlastníkům dotčených pozemků odstranit závory podle § 29 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále „zákon o pozemních komunikacích“). Podle silničního správního úřadu se totiž jedná o nepovolené pevné překážky na veřejně přístupné účelové komunikaci, která vede přes pozemky parc. č. XA, XC, XD, XE, XF, XG, XH, XI, XJ a XB. Z místního šetření konaného dne 12. 8. 2021 vyplynulo, že první závora se nachází na pozemku parc. č. XA cca 1,6 km před chatovou osadou T. ve směru od obce B. Druhá závora se nachází na pozemku parc. č. XB cca 100 m před chatovou osadou T. ve směru od obce K. Komunikace je přibližně 3 m široká a zpevněná živičným povrchem, jedná se tedy o dopravní cestu patrnou v terénu. Komunikace byla vybudována v souvislosti s výstavbou vodní nádrže O. a dlouhodobě slouží jako jediná příjezdová cesta do chatové osady T. a k obhospodařování lesních pozemků. V chatové osadě se nachází necelá stovka pozemků a rekreačních objektů. Komunikace je navíc také dlouhodobě užívána neurčitým okruhem osob v režimu obecného užívání, např. turisty pro pěší a cyklistické výlety do přírody. Konkludentní souhlas vlastníků s takovým užíváním dovodil silniční správní úřad zejména z dlouhodobé tolerance veřejného užívání cesty ze strany právních předchůdců nynějších vlastníků. Za rozhodné pro závěr o jejich konkludentním souhlasu považoval to, že po nabytí pozemků v restituci v roce 2003 nebyl nesouhlas s veřejným užíváním cesty projeven po celých 10 let až do umístění závory přibližně v roce 2013. Podle silničního správního úřadu je splněna i podmínka nezbytné komunikační potřeby, neboť cesta představuje jediné dopravní napojení chatové osady T. Žádná jiná dopravní alternativa neexistuje. Pokud by se nechala otevřená pouze jedna závora, cesta by se pro přijíždějící z uzavřeného směru prodloužila o cca 10 až 13 km. Jedná se navíc o tutéž komunikaci ve vlastnictví stejných osob. Námitku, že jde o lesní cestu, nepovažoval silniční správní úřad za překážku jejího posouzení jako veřejně přístupné účelové komunikace.
4. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 5. 2022, č. j. 021507/2022/KUSK-DOP/Svo, zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Toto rozhodnutí soud prvním rozsudkem na základě správní žaloby žalobkyně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
5. Soud v prvním rozsudku vycházel z toho, že pro rozhodnutí o odstranění pevné překážky představuje posouzení charakteru komunikace předběžnou otázku. Aby šlo o veřejně přístupnou účelovou komunikaci je třeba kumulativní naplnění čtyř definičních znaků, a to 1) patrnost cesty v terénu, 2) naplnění zákonného účelu ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, 3) souhlas vlastníka s veřejným užíváním a 4) nutná komunikační potřeba. Naplnění prvního a druhého znaku pokládal soud za nesporné mezi účastníky. K námitce žalobkyně, že jde o lesní cestu, kde je podle § 20 odst. 1 písm. g) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), zakázáno jezdit a stát s motorovými vozidly, soud uvedl, že i cesta evidovaná jako lesní pozemek může zároveň být veřejně přístupnou účelovou komunikací.
6. Ve vztahu k třetímu znaku soud v prvním rozsudku nejprve konstatoval, že správní orgány řádně zohlednily, že dříve udělený souhlas s veřejným užíváním cesty nebyl závazný pro právní předchůdce žalobkyně, protože ti pozemek nabyli v restituci až v roce 2003. Protože bylo současně zjištěno, že závory – jakožto první doložené vyjádření nesouhlasu s veřejným užíváním cesty – byly na místě umístěny nesporně v roce 2013, bylo podle soudu rozhodné časové období od roku 2003 do roku 2013. V odst. 27 soud konstatoval, že:
„[k] tomu však správní orgány uvedly pouze to, že žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdci s užíváním komunikace nesouhlasili. Resp. souhlas s veřejným užíváním cesty měl být dán i po navrácení pozemků v restituci předchůdcům žalobkyně v roce 2003, neboť první doložený kvalifikovaný nesouhlas dali vlastníci najevo až umístěním závory v roce 2013. Tedy celých 10 let od nabytí pozemků (viz str. 3 odstavec šestý prvostupňového rozhodnutí). Dle žalovaného pak sice z řízení nevyplynulo, kdy byla překážka na komunikaci parc. č. XA umístěna, avšak nic to neměnilo na závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala, že by její předchůdci nějakým způsobem brojili proti užívání cesty na svém pozemku a vyjádřili svůj nesouhlas s užíváním od restitučního řízení po rok 2013 (viz str. 6 napadeného rozhodnutí [ze dne 27. 5. 2022]). Žalovaný tak vycházel pouze z domněnky, že si lze stěží představit, že chataři, kteří v době od 2003 do roku 2013 s žalobkyní neuzavřeli kupní smlouvy, nevyužívali spornou komunikaci k příjezdu k chatám, stejně tak nevyloučily, že cestu užívali i návštěvníci vodní nádrže O. (viz str. 8 napadeného rozhodnutí [ze dne 27. 5. 2022]). Zde ovšem úvaha o obecném užívání sporné cesty v období od 2003 do 2013 končí. Soud považuje takové odůvodnění rozhodnutí za nedostatečné. Žalovaný sám zdůraznil, že z řízení nevyplynulo, kdy přesně byla překážka na komunikaci parc. č. XA umístěna. Přitom umístění závory jako vyjádření kvalifikovaného nesouhlasu vlastníků sporné cesty je klíčovým momentem v posuzovaném případě. Navíc v řízení, které není zahajováno na žádost, ale z moci úřední, jak tomu je v projednávaném případě, neleží důkazní břemeno zásadně na účastníkovi řízení, jak žalovaný mylně předpokládá. Je na správním orgánu, aby zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalobkyně přitom již ve správním řízení poukazovala na to, že její právní předchůdci od začátku s vlastníky chat v osadě jednali ohledně pozemků a přístupu, a poukazovala na kupní smlouvy uzavřené s některými vlastníky chat v oblasti chatové osady, dle kterých směli užívat příjezdovou cestu formou věcného břemene. Tvrdila také, že na základě tohoto dovolení začali i ostatní chataři užívat cestu k vjezdu do osady, proti čemuž právní předchůdci žalobkyně ničeho neučinili a konkludentně u tohoto konkrétního okruhu osob s jejich užíváním cesty souhlasili. Soud sice takové tvrzení považuje za poněkud obecné, přesto měly správní orgány povinnost se s ním vypořádat. Pokud se v řízení objevily indicie o tom, že žalobkyně s užíváním komunikace projevila nesouhlas již dříve než v roce 2013 umístěním závory, měly se tím správní orgány náležitě zabývat. Tedy tak, aby odstranily vzniklé pochybnosti. To se však v projednávaném případě nestalo.“ (zvýraznění doplněno soudem v nyní posuzované věci).
7. Soud současně shledal nesprávným postup žalovaného, který odmítl přihlédnout k žalobkyní označeným kupním smlouvám s odkazem na zásadu koncentrace řízení podle § 82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Jelikož řízení o odstranění pevné překážky bylo zahájeno z moci úřední, správní orgány musely i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch žalobkyně a nemohly relevantní důkazní návrhy odmítnout pouze proto, že nebyly uplatněny již v řízení před silničním správním úřadem. Kupní smlouvy, z nichž mělo vyplývat, že právní předchůdci žalobkyně výslovně umožňovali užívání cesty jen určitým osobám, považoval soud za potenciálně významné pro posouzení, zda byl skutečně udělen souhlas s obecným užíváním cesty veřejností. Soud proto v odst. 31 uzavřel, že:
„správní orgány dostatečně neodůvodnily a ničím nepodložily svá tvrzení o tom, že žalobkyně, resp. její právní předchůdci, konkludentně souhlasili s veřejným užíváním komunikace. Tento závěr postavily výlučně na skutečnosti, že žalobkyně nebyla v řízení o odstranění překážky z účelové komunikace aktivní a neprokázala, že by s užíváním cesty nesouhlasila. Jak ale soud nastínil výše, bylo na správních orgánech, aby zjistily, zda se na pozemcích veřejně přístupná účelová komunikace nachází či nikoli, a to např. pomocí výslechů vlastníků chat, kteří komunikaci v letech 2003 až 2013 užívali, provedením navrhovaných kupních smluv apod. Jinak řečeno, je třeba nejdříve zjistit, zda byla sporná cesta v letech 2003 až 2013 užívána širokou veřejností, a pokud ano, zda žalobkyně, resp. její právní předchůdci, projevili svůj nesouhlas či souhlas, byť i konkludentní, s užíváním cesty. Stav předmětné komunikace je třeba v daném případě zkoumat ke stavu po přechodu vlastnického práva na předchůdce žalobkyně. Žalovaný se tak má za úkol mj. vypořádat s námitkami žalobkyně, že předmětná cesta byla používána pouze vlastníky chat v osadě T., případně pouze osobami oprávněnými z kupních smluv. Jelikož se správní orgány touto skutečností a jejím prokázáním dostatečně nezabývaly, je posouzení znaku konkludentního souhlasu s užíváním komunikace nedostatečné, čímž správní orgány zatížily svá rozhodnutí nepřezkoumatelností spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.“ (zvýraznění doplněno soudem).
8. V otázce nutné komunikační potřeby se soud ztotožnil se závěry správních orgánů, že k chatové osadě se nenabízí žádná jiná alternativní cesta. Výslovně souhlasil též s jejich závěrem, že alternativu přístupu k chatové osadě nepředstavuje ani cesta z jižní strany od obce K., kde je umístěna druhá závora. I pokud tato druhá závora zůstala otevřená, byla by cesta minimálně o 10 km delší. Ani podle soudu tak nemohla představovat rozumnou alternativu přístupu. Soud se tak ztotožnil se správními orgány, že se v okolí nenachází racionální alternativa k předmětné komunikaci. Soud pouze žalovaného vyzval, aby v dalším řízení s ohledem na časový odstup prověřil aktuální stav dané lokality, protože stav jednotlivých komunikací je nutné posuzovat vždy k datu vydání rozhodnutí (odst. 32–33 prvního rozsudku).
9. Proti prvnímu rozsudku nebyla podána kasační stížnost.
10. Po vrácení věci k dalšímu řízení žalovaný doplnil dokazování, zejména ohledáním na místě dne 3. 7. 2024, výslechy šesti svědků, historickými leteckými snímky a mapovými podklady, kupními smlouvami předloženými žalobkyní a čestným prohlášením P. B. ze dne 5. 9. 2024.
11. Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 18. 12. 2024, č. j. 039196/2024/KUSK-DOP/Svo (dále „napadené rozhodnutí“), znovu zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. Po doplnění dokazování žalovaný shledal, že cesta splňuje veškeré znaky veřejně přístupné účelové komunikace. Skutečnost, že jde současně o lesní cestu nebo že se nachází na lesních pozemcích, její povahu jako veřejně přístupné účelové komunikace nevylučuje.
12. K otázce souhlasu vlastníka s veřejným užíváním žalovaný zjistil, že po restituci dotčených pozemků Ji. a Jo. S. v roce 2003 byla cesta až do umístění závor v roce 2013 užívána bez omezení nejen vlastníky chat a jejich rodinnými příslušníky či návštěvami, ale rovněž rybáři, houbaři, cyklisty, pěšími, koupajícími se osobami a dalšími rekreanty. Vlastníci pozemků tomuto užívání po dobu přibližně 10 let nebránili, nepožadovali po uživatelích uzavření smluv a neprojevili veřejně nesouhlas s obecným užíváním. Svědecké výpovědi podle žalovaného potvrdily, že ani restituce pozemků neměla na způsob užívání cesty vliv a že k prvnímu faktickému omezení došlo až v roce 2013. Žalovaný z dlouhodobé pasivity právních předchůdců žalobkyně dovodil jejich konkludentní souhlas s obecným užíváním cesty. Takto jednou udělený souhlas podle žalovaného nelze jednostranně odvolat a zavazuje i další vlastníky. K námitce žalobkyně, že jejím právním předchůdcům bylo v restituci navráceno větší množství pozemků, a proto nemohli hned omezit užívání přístupové komunikace, žalovaný s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“) ze dne 9. 6. 2011, č. j. 5 As 36/2010-204, č. 2390/2011 Sb. NSS., uvedl, že vlastníci cesty dali prokazatelně najevo svůj nesouhlas s obecným užíváním cesty až v roce 2013, tedy 10 let po restituci pozemků.
13. Podle žalovaného tento závěr nevyvrátily ani kupní smlouvy z let 2008 a 2009 předložené žalobkyní. Jednalo se o smlouvy uzavřené pouze s některými vlastníky chat při dokupování okolních nezastavěných pozemků, přičemž jejich obecně formulovaná ustanovení o možnosti příchodu a příjezdu přes pozemky prodávajících se nevztahovala výslovně k posuzované cestě a neprokazovala, že by užívání cesty bylo založeno výhradně soukromoprávními dohodami. Ze smluv nevyplývá nesouhlas vlastníků s obecným užíváním cesty. Vlastníci cesty nevstoupili do jednání se všemi vlastníky nemovitostí v chatové osadě a k uzavření smluv navíc došlo až 5 let od nabytí dotčených pozemků v restituci. Vzhledem k vysokému počtu obsluhovaných nemovitostí je patrné, že vlastníci cesty si neudržovali přehled o osobách užívajících jejich pozemek (např. hlášením návštěv od vlastníků nemovitostí). Není zřejmé, z čeho žalobkyně dovozuje, že by ostatní vlastníci nemovitostí měli cestu užívat na základě výprosy. Pozdější smlouvy z let 2019, 2023 a 2024 a povolení k vjezdu z roku 2023 nebyly pro posouzení způsobu užívání v rozhodném období let 2003 až 2013 podstatné.
14. Zásadní význam žalovaný nepřikládal ani čestnému prohlášení P. B., který v rozhodném období v dané lokalitě nepracoval. K tvrzení pana B. ohledně zákazové dopravní značky žalovaný uvedl, že dopravní značení se podle panoramatických snímků z let 2014, 2018 a 2022 dostupných na www.mapy.cz zjevně měnilo. Jelikož byla lokalita prokazatelně hojně navštěvována, je zřejmé, že případná zákazová značka nebyla ze strany uživatelů dlouhodobě respektována. Není ani jisté, kdo měl dopravní značení u cesty osadit a zda tak učinil v souladu se zákonem. K tvrzení pana B. ohledně udělování povolení k vjezdu za doby správy Lesů ČR žalovaný uvedl, že je třeba rozlišovat mezi povolením k vjezdu do lesa a právem obecného užívání veřejně přístupné účelové komunikace, ohledně kterého byl rozhodující především přístup restituentů po roce 2003.
15. Žalovaný dále dovodil i naplnění znaku nutné komunikační potřeby. Chatová osada T. je dostupná po téže cestě buď od B., nebo z opačné strany od P., přičemž na obou vjezdech jsou umístěny závory, o jejichž odstranění se vede řízení. Příjezd z opačné strany proto nepředstavuje skutečnou alternativní komunikaci, ale pouze jiný směr užití téže cesty, jejíž stavební a dopravně technický stav je ve všech úsecích stejný. Další žalobkyní navrhované trasy byly při ohledání vyhodnoceny jako neexistující nebo kvalitativně nesrovnatelné. Cesta přes kemp L. končí za poslední chatkou a dále podél břehu nepokračuje. Cesta směrem k N. je tvořena pouze vyjetými kolejemi s výraznými nerovnostmi a po přibližně 900 metrech se stává nesjízdnou. Podle žalovaného tak neexistuje jiná reálně použitelná, celoročně sjízdná a technicky srovnatelná přístupová cesta umožňující obsluhu všech nemovitostí v chatové osadě.
Obsah podání účastníků
16. Žalobkyně se žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“), domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Uvádí, že se v roce 2021 stala na základě Dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví výlučnou vlastnicí dotčených lesních pozemků. Ty byly jejím právním předchůdcům navráceny v restituci v roce 2003. V lokalitě se již nacházela chatová osada T. a přes pozemky vedly lesní cesty k jednotlivým chatám. Právní předchůdci podle žalobkyně jednali s vlastníky chat o podmínkách přístupu a některým konkrétním vlastníkům udělili souhlas s užíváním cest, mj. v souvislosti s uzavíráním kupních smluv. Poté co zjistili, že cesty užívá širší okruh osob, umístili na pozemky závory. První závora na pozemku parc. č. XA byla uzavřena během dvou letních prázdnin, vjezd umožňoval vrátný pouze chatařům a oprávněným osobám. V důsledku následně vedených správních řízení však byla tato závora ponechávána otevřená. Druhá závora na pozemku parc. č. XB nebyla nikdy uzavřena.
17. Žalobkyně předně namítá, že žalovaný nesprávně posoudil otázku souhlasu vlastníka s veřejným užíváním cesty. Podle žalobkyně nebylo prokázáno, že by její právní předchůdci konkludentně souhlasili s obecným veřejným užíváním lesních cest, a tím založili jejich veřejné věnování. Právní předchůdci žalobkyně neposkytli souhlas neurčitému okruhu veřejnosti, nýbrž pouze konkrétním vlastníkům chat, případně přesně vymezenému okruhu osob. Tento souhlas měl být udělován výslovně nebo v souvislosti s konkrétními kupními smlouvami, jejichž obsah žalovaný hodnotil nesprávně. Pokud by právní předchůdci žalobkyně měli v úmyslu udělit souhlas s užíváním pozemku pro širokou veřejnost, neudělovali by souhlasy konkrétním osobám ve smlouvách. Představitel chatové osady T. JUDr. L. P. potvrdil, že právní předchůdci žalobkyně uzavírali již od roku 2006 s vlastníky chat kupní smlouvy, v nichž udělovali souhlas s užíváním předmětné cesty, což žalovaný nezohlednil. První kroky k úpravě užívání cesty tak právní předchůdci žalobkyně učinili již 3 roky po navrácení pozemků v restituci. Pakliže se nepodařilo dochovat či dohledat smlouvy z roku 2006, je třeba zohlednit, že od jejich uzavření uplynulo již 20 let a v mezidobí došlo v přímé linii žalobkyně ke dvěma dědickým řízením. Právní předchůdci byli současně srozuměni s tím, že cestu užívají i ostatní chataři, s nimiž neuzavřeli kupní smlouvy, ale této skupině chatařů udělili souhlas s užíváním konkludentně, resp. zprostředkovaně přes tehdejší předsedkyni chatové osady I. C. Právní předchůdci žalobkyně jednali o způsobu užívání cesty i s další předsedkyní chatové osady RNDr. K. V. Jestliže právní předchůdci žalobkyně následně zjistili, že lesní cesty užívá širší okruh osob, než kterému bylo užívání dovoleno, vyjádřili s tím podle žalobkyně nesouhlas umístěním závor. V této souvislosti žalobkyně odkazuje na judikaturu NSS, podle níž umožnění užívání cesty jasně vymezenému okruhu osob může představovat pouze výprosu a nezakládá souhlas s obecným veřejným užíváním. Za nepřípadný považuje také závěr dovozující konkludentní souhlas z dlouhodobé pasivity právních předchůdců žalobkyně po restituci, a to s ohledem na mimořádný rozsah restituovaného majetku a na okolnosti následných dědických řízení.
18. Žalobkyně dále namítá, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav ohledně způsobu užívání lesních cest před restitucí i po navrácení pozemků jejím právním předchůdcům. Nesouhlasí se závěrem žalovaného, podle něhož byla cesta již před restitucí obecně užívána a po roce 2003 se způsob jejího užívání nezměnil. Podle žalobkyně nelze tento závěr spolehlivě dovozovat ze starých mapových podkladů, mimo jiné proto, že výstavbou vodního díla O. došlo k zásadní změně krajiny a původní cesta měla fakticky zaniknout. Současně tvrdí, že případné předchozí obecné užívání nemůže samo o sobě zakládat omezení restituovaného majetku po jeho navrácení soukromým vlastníkům.
19. Žalobkyně dále vytýká žalovanému neprovedení důkazů, které mohly objasnit režim užívání cest před restitucí. Poukazuje zejména na prohlášení P. B., bývalého zaměstnance Lesů ČR, podle něhož byla cesta užívána v povolovacím režimu a byla opatřena dopravním značením zakazujícím vjezd motorových vozidel. Navrhovala proto jeho svědecký výslech a vyžádání stanoviska Lesů ČR coby předchozího vlastníka pozemků. Žalovaný však tyto důkazy v rozporu s § 50 odst. 3 správního řádu neprovedl. Za rozporný považuje rovněž postup žalovaného, který na jedné straně označuje způsob užívání cest před rokem 2003 za nerozhodný, na druhé straně z něj při odůvodnění svého závěru vychází a klade žalobkyni k tíži skutečnosti nastalé před restitucí pozemků.
20. Výhrady žalobkyně směřují také k hodnocení provedených svědeckých výpovědí. Tvrdí, že některé výpovědi, z nichž žalovaný dovodil nepřerušené užívání cesty širokou veřejností, nekorespondují s ostatními důkazy, zejména kupními smlouvami uzavíranými již od roku 2006. Podle žalobkyně bylo naopak prokázáno, že její právní předchůdci vyjednávali s vlastníky chat či s představiteli chatové osady o režimu užívání cest. V tomto ohledu poukazuje na rozpory ve výpovědi RNDr. V., která sice vypověděla, že nebyla za strany právních předchůdců žalobkyně kontaktována, současně však uvedla, že se jako předsedkyně chatové osady účastnila jednání ohledně způsobu užívání cesty. Za nevýznamné pro otázku souhlasu vlastníka považuje rovněž výpovědi některých osob (M. L., R. H., JUDr. R. L.), které nebyly vlastníky chat, nýbrž cestu užívaly například jako rybáři a s vlastníky pozemků vůbec nejednaly.
21. Žalovaný též přehlédl význam dopravního značení „zákaz vjezdu motorových vozidel“, který dostatečně evidentně prokazoval nesouhlas žalobkyně i jejích právních předchůdců s neomezeným užíváním cesty. Až když právní předchůdci žalobkyně zjistili, že tento zákaz není respektován, osadili cestu závorami. Žalobkyně podotýká, že závory nebyly z důvodu sporů ohledně cesty nikdy uzavřeny (vyjma první závory krátce v roce 2016).
22. Nesprávně mělo být vyloženo také vyjádření právního předchůdce žalobkyně, podle něhož byl přístup vlastníků chat zajištěn, zatímco nekontrolované vjezdy jiných motorových vozidel představovaly problém.
23. Žalobkyně rovněž zpochybňuje závěr žalovaného, že přístup do chatové osady lze zajistit pouze jedinou lesní cestou a že neexistuje jiná alternativa schopná uspokojit nezbytnou komunikační potřebu vlastníků chat. Podle žalobkyně se ve skutečnosti jedná o dvě samostatné lesní cesty vedoucí do chatové osady z různých směrů. Jedna, označovaná jako lesní cesta B., vede přes několik pozemků žalobkyně (parc. č. XA, XD, XE, XF, XG, XH a XI), zatímco druhá, lesní cesta P., vede přes pozemek parc. č. XB. Žalovaný podle ní tuto skutečnost nesprávně skutkově i právně posoudil, a proto chybně uzavřel, že nezbytnou komunikační potřebu lze zajistit pouze současným veřejným užíváním obou cest. Žalobkyně uvádí, že nezpochybňuje potřebu vlastníků chat mít zajištěn přístup ke svým nemovitostem. V průběhu řízení proto navrhovala odstranit druhou závoru na pozemku parc. č. XB a umožnit vlastníkům chat neomezený příjezd po lesní cestě P. Tuto cestu považuje za dostatečnou alternativu, která by nezbytnou komunikační potřebu vlastníků chat zajistila ve stejné kvalitě, současně by však zasáhla do jejího vlastnického práva podstatně méně. Žalobkyně v této souvislosti poukazuje na požadavek proporcionality při omezování vlastnického práva a na judikaturu Ústavního soudu, podle níž má být v případě existence více způsobů zajištění komunikačního spojení upřednostněna varianta představující menší zásah do soukromého vlastnictví.
24. Žalovaný se žalobou nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí. Setrvává na závěru, že závory představují pevnou překážku, kterou je třeba z komunikace odstranit. S odkazem na rozsudek NSS ze dne 10. 3. 2025, č. j. 3 As 87/2024-29, upozorňuje, že není stěžejní určit, že „komunikace existuje a kudy vede“, nýbrž zda bylo umístění překážky povoleno příslušným silničním správním úřadem. K vzneseným žalobním bodům odkázal na obsah napadeného rozhodnutí.
25. Na vyjádření žalovaného reagovala žalobkyně replikou, ve které uvedla, že v daném případě je nejprve potřeba vyřešit otázku existence veřejně přístupné účelové komunikace. Odkaz žalovaného na rozsudek NSS ze dne 10. 3. 2025, č. j. 3 As 87/2024-29, nepokládá za přiléhavý, neboť v daném případě bylo o právní povaze komunikace již v minulosti závazně rozhodnuto.
Posouzení věci soudem
26. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a obsahuje všechny vyžadované formální náležitosti. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Při přezkumu napadeného rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu v době rozhodování žalovaného, přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.).
27. Žaloba není důvodná.
28. Podstata sporu v této věci spočívá v posouzení toho, zda se závory na pozemcích parc. č. XA a XB nacházejí na veřejně přístupné účelové komunikaci, a představují tak nepovolenou pevnou překážku, kterou je třeba odstranit na náklady jejího vlastníka (§ 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích).
29. Jako předběžnou otázku je proto třeba nejprve posoudit charakter sporné cesty, na které se závory nacházejí (odst. 15 prvního rozsudku). To potvrzuje i žalovaným odkazovaný rozsudek NSS ze dne 10. 3. 2025, č. j. 3 As 87/2024-29 (viz jeho odst. 28).
30. Veřejně přístupná účelová komunikace je kategorií pozemní komunikace, k jejímuž vzniku je třeba kumulativní naplnění čtyř definičních znaků. První dva znaky vyplývají přímo ze zákona (patrnost cesty v terénu – § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích; a naplnění zákonného účelu dle § 7 téhož zákona). Naplnění těchto znaků žalobkyně nerozporovala. Další dva znaky (souhlas vlastníka s veřejným užíváním a nutná komunikační potřeba) dovodila judikatura (srov. např. rozsudky NSS ze dne 28. 6. 2022, č. j. 10 As 99/2022-56, č. 4377/2022 Sb. NSS, odst. 9, ze dne 30. 3. 2023, č. j. 8 As 65/2021-50, odst. 22, ze dne 31. 10. 2023, č. j. 6 As 180/2022-69,
odst. 16–17, nebo ze dne 13. 3. 2024, č. j. 6 As 53/2023-42, odst. 16–19).
31. Soud připomíná, že správní orgány byly v řízení po zrušení předchozího rozhodnutí vázány právním názorem soudu vysloveným v prvním rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Tímto právním názorem je nyní vázán i soud, rozhoduje-li za jinak nezměněných poměrů v téže věci o žalobě proti novému rozhodnutí žalovaného (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007-56, č. 1723/2008 Sb. NSS, a ze dne 23. 2. 2022, č. j. 1 Azs 16/2021-50, č. 4321/2022 Sb. NSS, odst. 38, a rozsudek NSS ze dne 20. 5. 2024, č. j. 9 As 66/2023-72, č. 4615/2024 Sb. NSS, odst. 28). U otázek, které již byly krajským soudem posouzeny v prvním rozsudku, se tak nyní soud soustředí zejména na ověření toho, zda správní orgány postupovaly v souladu se závazným právním názorem vysloveným v prvním rozsudku.
32. Soud v prvním rozsudku zavázal správní orgány k tomu, aby náležitě prověřily:
(i.) zda byla sporná cesta v letech 2003 až 2013 užívána širokou veřejností;
(ii.) pokud ano, zda žalobkyně, resp. její právní předchůdci, projevili svůj nesouhlas či souhlas, byť i konkludentně, s užíváním cesty (a v této souvislosti měly správní orgány vypořádat námitky žalobkyně, že s užíváním komunikace projevili její právní předchůdci nesouhlas již dříve než v roce 2013 a že předmětná cesta byla používána pouze vlastníky chat v osadě T., případně pouze osobami oprávněnými z kupních smluv); a
(iii.) zhodnotily aktuální stav v dané lokalitě z hlediska naplnění znaku nutné komunikační potřeby.
Soud se proto při přezkumu napadeného rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů dále zaměří na otázku, zda správní orgány tomuto úkolu dostály.
Souhlas vlastníka cesty s jejím veřejným užíváním
Obecná východiska
33. Pro veřejně přístupné účelové komunikace platí stejně jako pro ostatní pozemní komunikace režim tzv. obecného užívání (§ 19 zákona o pozemních komunikacích). Obecné užívání pozemní komunikace spočívá v možnosti každého tuto komunikaci – v mezích předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených zákonem o pozemních komunikacích – bezplatně užívat, a to způsobem obvyklým a k účelům, ke kterým je tato komunikace určena. Tím, že vlastník musí strpět obecné užívání pozemku jako účelové komunikace a umožnit na něj veřejný přístup, dochází k omezení jeho vlastnického práva. Protože takové omezení vlastnického práva zákon o pozemních komunikacích nespojuje s poskytnutím finanční náhrady (čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), shoduje se dosavadní ustálená judikatura v tom, že podmínkou vzniku účelové komunikace je výslovný nebo alespoň konkludentní souhlas vlastníka s užíváním cesty veřejností. Pokud jsou splněny podmínky pro vznik účelové komunikace, je její právní status závazný i pro budoucí vlastníky pozemku – účelové komunikace, kteří nejsou oprávněni komunikaci ze své vůle uzavřít. Výjimku z tohoto pravidla tvoří případy, kdy byl pozemek vydán v restitucích a souhlas s veřejným užíváním pozemní komunikace byl udělen dříve v době, kdy socialistické poměry narušily ochranu soukromého vlastnictví (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, odst. 33 a 38, a rozsudky NSS ze dne 9. 6. 2011, č. j. 5 As 36/2010-204, č. 2390/2011 Sb. NSS, ze dne 19. 2. 2026, č. j. 10 As 229/2025-67, odst. 24).
34. Souhlas vlastníka je znakem veřejně přístupné účelové komunikace, který je třeba vztahovat k blíže neurčenému okruhu osob, tj. veřejnosti. Pokud se prokáže, že blíže neurčený okruh osob užívá cestu buď od nepaměti, nebo od určité doby, avšak bez aktivního odporu ze strany vlastníka (tedy s jeho konkludentním souhlasem), pak je daný znak naplněn (srov. rozsudek NSS ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012-42, č. 2826/2013 Sb. NSS, odst. 28). Jestliže naopak vlastník sporné cesty umožňuje její užívání pouze určitým osobám, jejichž okruh je jasně ohraničený, mohlo by se jednat nanejvýš o výprosu ve smyslu § 2189 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Při odlišení veřejného užívání od soukromého režimu je rozhodné, zda byl okruh oprávněných z pohledu vlastníka otevřený, nebo zda si vlastník zachovával skutečnou možnost určovat a kontrolovat, kdo cestu užívá. U většího množství obsluhovaných nemovitostí přitom samotná skutečnost, že uživateli byli především jejich vlastníci, nevylučuje veřejný charakter užívání, jestliže je jejich počet a faktický režim natolik rozsáhlý, že individuální kontrolu vlastníka prakticky vylučuje (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 11. 2015, č. j. 6 As 213/2015-14, č. 3371/2016 Sb. NSS, odst. 8 a 11).
35. Kvalifikovaný nesouhlas vlastníka s užíváním cesty musí být dán najevo aktivně, nestačí pouze vnitřní nesouhlas či nesouhlas sdělený pouze svým příbuzným či známým. Vlastník pozemku tak musí právně či fakticky konat a klást překážky, např. oplocením pozemku nebo právě umístěním závory.
36. Z uvedeného vyplývá, že správní orgány by v principu měly při posuzování souhlasu vlastníka s veřejným užíváním cesty postupovat ve dvou krocích. Nejprve je třeba zjistit, zda vůbec a kdy cesta začala být veřejně (tj. neurčitým okruhem osob) užívána a kdo byl tehdy jejím vlastníkem. Poté je nutné ověřit, zda vlastník cesty výslovně souhlasil s jejím veřejným užíváním, příp. zda byl takový souhlas udělen konkludentně, tedy zda vlastník veřejné užívání po dostatečnou dobu strpěl a neprojevil kvalifikovaný nesouhlas. Pořadí uvedených úvah není možné obrátit. Konkludentní souhlas nelze dovodit pouze ze samotného zjištění, že vlastník cestu neoplotil, neuzavřel nebo neprokázal jinou formu nesouhlasu. Nejprve musí být bezpečně zjištěno, že cestu skutečně užíval neurčitý okruh osob. Teprve tehdy lze z vlastníkovy tolerance tohoto stavu dovozovat souhlas s veřejným užíváním cesty (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2025, č. j. 2 As 29/2024-75, odst. 51 a 60).
Rozhodné období
37. V daném případě nabyli právní předchůdci žalobkyně vlastnické právo k dotčeným pozemkům až v roce 2003 v rámci restituce od veřejnoprávní korporace (Lesy ČR, s.p.). Právě od tohoto roku je proto třeba posuzovat otázku souhlasu vlastníka cesty s jejím veřejným užíváním. Po restituentovi totiž nelze spravedlivě požadovat, aby bez vlastního souhlasu a bez náhrady snášel omezení vlastnického práva založené v době protiprávního odnětí pozemku (viz odst. 26 prvního rozsudku).
38. Žalovaný se sice v napadeném rozhodnutí zabýval způsobem užívání cesty i před rokem 2003, zejména v kontextu historické existence cesty, jejího dopravního významu a faktického užívání širším okruhem osob. Pro posouzení, zda právní předchůdci žalobkyně souhlasili s obecným užíváním cesty, však považoval za rozhodující období až od navrácení pozemků v restituci v roce 2003. Souhlas konkrétních restituentů tak lze dovozovat až z jejich vlastního jednání, resp. jejich pasivity po nabytí pozemků. Konkrétně k tomu žalovaný na str. 26 napadeného rozhodnutí uvedl, že „pro určení, zda se cesta stala [veřejně přístupnou účelovou komunikací], je směrodatné pouze období po navrácení pozemků v restituci a zde zcela jednoznačně vyplynulo, že původní vlastníci užívání cesty žádným způsobem nebrojili, ani jejímu užívání nikomu nebránili.“ Obdobně na str. 31 napadeného rozhodnutí konstatoval, že „není důležité, jak k cestě přistupovala společnost Lesy ČR, s.p., ale jak k ní přistupovali restituenti.“ Nelze proto přisvědčit žalobkyni, že by jí žalovaný kladl k tíži skutečnosti nastalé před rokem 2003. Odůvodnění napadeného rozhodnutí v tomto ohledu nevykazuje vnitřní rozpory. Pochybení žalovaného pak nelze spatřovat ani v tom, že si nevyžádal k věci stanovisko Lesů ČR coby předchozího vlastníka pozemků k otázce, v jakém režimu byla cesta před restitucí užívána, jak navrhovala žalobkyně.
39. Pokud jde o projev kvalifikovaného nesouhlasu zřízením závor, žalovaný vycházel z toho, že obě závory byly umístěny na cestě v roce 2013. Sama žalobkyně netvrdila, že by předmětné závory umístila na cestu dříve než v tomto roce. Podle soudu tak lze mít za prokázané, že žalobkyně projevila v roce 2013 s užíváním komunikace kvalifikovaný nesouhlas (srov. odst. 27 prvního rozsudku).
40. I žalovaný v napadeném rozhodnutí považoval umístění závor v roce 2013 za projev nesouhlasu vlastníka s obecným užíváním, avšak za projev opožděný, neboť konkludentní souhlas podle něj vznikl již pasivitou právních předchůdců žalobkyně v období od restituce pozemků v roce 2003 do roku 2013 a nemohl být následně jednostranně odvolán.
41. Soud souhlasí s žalovaným v tom, že pokud prvním prokazatelným projevem kvalifikovaného nesouhlasu s veřejným užíváním cesty bylo až umístění závor po 10 letech od navrácení pozemků v restituci, nejednalo by se o kvalifikovaný nesouhlas vlastníka projevený v přiměřené době po nabytí pozemku [srov. rozsudky NSS ze dne 3. 6. 2014, č. j. 4 As 163/2013-27, odst. 27, kde NSS označil dobu 3 let za dostatečnou k tomu, aby vlastník po navrácení pozemku v restituci vyjádřil své stanovisko ohledně veřejného užívání pozemku; ze dne 19. 4. 2017, č. j. 2 As 282/2016-54, odst. 18, kde NSS taktéž označil dobu 3 let za dostatečně dlouhou na to, aby vlastník relevantním způsobem vyjádřil své stanovisko ohledně obecného užívání pozemku; ze dne 22. 2. 2018, č. j. 4 As 151/201766, odst. 64, kde NSS konstatoval, že stěžovatel měl vyjádřit kvalifikovaný nesouhlas v přiměřené lhůtě poté, co nabyl komunikaci do vlastnictví, přičemž svoji pasivitu nemohl dohánět s více než desetiletým zpožděním; ze dne 29. 1. 2026, č. j. 22 As 40/2025-49, odst. 48 a 53, kde NSS aproboval závěr, že v daném případě byla tolerance veřejného užívání po dobu cca 10 let dostatečná k tomu, aby tím došlo k veřejnému věnování komunikace; a ze dne 17. 8. 2026, č. j. 7 As 215/202546, odst. 26, kde NSS konstatoval, že pro účely souhlasu je podstatné, že stěžovatel (taktéž restituent) minimálně po dobu zhruba 7 let umožnil blíže neurčenému okruhu osob (veřejnosti) využívat cestu tak, že jejich průjezdu nijak aktivně nebránil a strpěl jej]. Ve světle této judikatury má soud za to, že v takovém případě by ani obecný poukaz na mimořádný rozsah restituovaného majetku či dědická řízení neospravedlnil desetiletou pasivitu žalobkyně, resp. jejích předchůdců.
42. Pro posouzení souhlasu vlastníka cesty s jejím veřejným užíváním žalovaný v souladu s prvním rozsudkem pokládal za rozhodné období od restituce pozemků v roce 2003 do okamžiku osazení závor v roce 2013. Pro posuzovanou věc proto není rozhodující, v jaké režimu byla cesta užívána od roku 2013 do současnosti, resp. jakým způsobem se žalobkyně snažila zabránit užívání cesty širší veřejností v době od roku 2013 (např. uzavřením závory v létě 2016). Z toho důvodu nejsou relevantní ani pozdější kupní smlouvy z let 2019, 2023 a 2024 a povolení k vjezdu z roku 2023, neboť se nevztahují k rozhodnému období. Žalovaný proto nepochybil, pokud z těchto podkladů při posouzení věci nevycházel.
Užívání cesty neurčitým okruhem osob
43. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda cestu v rozhodném období let 2003 až 2013 užívala široká veřejnost. Pokud by tomu tak nebylo, logicky by právní předchůdci žalobkyně neměli důvod jakkoliv dávat najevo nesouhlas s tímto užíváním (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2021, č. j. 43 A 95/2019-101, odst. 55).
44. Ohledně způsobu užívání cesty v rozhodném období žalovaný po vydání prvního rozsudku v podstatném rozsahu doplnil dokazování a dovodil, že cestu široká veřejnost užívala (nejen vlastníci chat a jejich rodinní příslušníci či návštěvy, ale rovněž rybáři, houbaři, cyklisty, pěší a dalšími rekreanti). Stěžejní jsou v tomto ohledu zejména vzájemně se podporující svědecké výpovědi.
45. Konkrétně z výpovědi A. K. vyplynulo, že kromě chatařů cestu užívali v rozhodném období také lidé, kteří jezdili k přehradě za koupáním, a že vlastníci pozemků nikomu v užívání cesty nebránili. P. P. na cestě potkávala chataře, rybáře, houbaře a jachtaře; jí či její rodině ani jiným osobám podle jejích poznatků nebylo v rozhodném období v užívání cesty bráněno. RNDr. K. V. vypověděla, že cestu užívali chodci, cyklisté, lidé z B. a návštěvníci přijíždějící za koupáním. V létě podle ní do lokality přijíždělo velké množství osob. V rozhodném období vlastníci cesty nebránili v jejím užívání. M. L., který do lokality přibližně dvacet let jezdil jako rybář, uvedl, že mu původní vlastníci cesty v rozhodném období v jejím užívání nebránili a že na cestě potkával i jiné rybáře. R. H., rovněž rybář, popsal užívání cesty rybáři, potápěči a osobami přijíždějícími za koupáním; sám cestu užíval od roku 1997 bez smlouvy či povolení. JUDr. R. L. uvedl, že cestu od roku 1993 užíval za účelem koupání a později také při nájmu chaty. Potkával na ní chataře, potápěče, rybáře a celé rodiny, které tudy chodily na pláže; do zahrazení cesty po něm nikdo nepožadoval smluvní úpravu užívání. Z provedených výpovědí tedy plyne, že cesta po restituci nesloužila pouze několika konkrétním vlastníkům chat. Svědci ve vztahu k rozhodnému období popsali dlouhodobé užívání cest vlastníky a návštěvníky chatové osady a současně pohyb dalších osob mířících k vodní nádrži, pěších, cyklistů a dalších rekreantů.
46. Soud nesdílí výhrady žalobkyně ohledně hodnocení uvedených svědeckých výpovědí. Skutečnost, že někteří z vyslechnutých svědků nevlastní (či nevlastnili) v dané lokalitě nemovitost, nečiní jejich výpověď bezpředmětnou. Spíše naopak. Žalovaný se neomezil na tvrzení účastníků řízení, jimiž byli aktuální vlastníci nemovitostí v chatové osadě T., nýbrž aktivně z moci úřední zjišťoval faktický rozsah užívání cesty od širšího okruhu „nezúčastněných“ návštěvníků dané lokality bez právní vazby k obsluhovaným pozemkům (srov. rozsudky NSS ze dne 31. 1. 2025, č. j. 2 As 29/2024-75, odst. 66, a ze dne 19. 2. 2026, č. j. 10 As 229/2025-67, odst. 25). Ohledně rozsahu užívání cesty širokou veřejnosti pak tyto svědecké výpovědi nebyly zpochybněny dalšími provedenými důkazy, zejména žalobkyní zmiňovanými kupními smlouvami, z nichž nelze dovodit, zda cestu v rozhodném období fakticky užíval blíže neurčený okruh osob. Na základě provedených svědeckých výpovědí lze mít naopak za spolehlivě prokázané, že v rozhodném období cestu užívali nejen vlastníci chat, ale též další blíže neurčené osoby, mj. pěší a cyklisté, které je třeba pokládat za „vnější“ veřejnost.
47. Ve vztahu k uživatelům cesty z okruhu vlastníků nemovitostí pak žalovaný rovněž správně zohlednil skutečnost, že se v osadě T. nachází celkem 41 chat. Z této skutečnosti dovodil, že v případě takto vysokého počtu rekreačních nemovitostí nelze okruh uživatelů snadno individualizovat, protože zahrnuje nejen vlastníky, ale také jejich rodinné příslušníky, návštěvy, nájemce a osoby zajišťující technickou obsluhu (str. 20–21 napadeného rozhodnutí). Soud s uvedenou úvahou souhlasí, neboť právě vysoké množství obsluhovaných nemovitostí významně indikuje užívání cesty širokou veřejností. V takových případech totiž pozbývá okruh uživatelů cesty jasných kontur (srov. Černín, K.: § 7 Účelová komunikace. In: Černínová, M., Černín, K., Tichý, M. Zákon o pozemních komunikacích: Komentář. Wolters Kluwer, dostupné v systému ASPI, odst. 24). V řízení přitom nebylo prokázáno, že by si vlastníci cesty v rozhodném období jakkoliv udržovali přehled o konkrétních uživatelích cesty a její využití umožňovali jen některým.
48. Žalovaný tedy v souladu s požadavkem prvního rozsudku (odst. 31) zjišťoval, zda spornou cestu užívala v rozhodném období 2003 až 2013 široká veřejnost, přičemž dospěl ke kladnému závěru. S tímto závěrem soud z výše uvedených důvodů souhlasí.
Projev (ne)souhlasu s veřejným užíváním cesty
49. Dalším krokem žalovaného mělo být dle závěrů prvního rozsudku posouzení, zda žalobkyně, resp. její právní předchůdci projevili v rozhodném období nesouhlas či souhlas, byť i konkludentní, s tímto užíváním cesty. V tomto ohledu se měl žalovaný v dalším řízení vypořádat s námitkami, že cestu užívali pouze vlastníci chat v osadě T., případně pouze osoby oprávněné z kupních smluv zmiňovaných žalobkyní (viz odst. 31 prvního rozsudku).
50. Podle žalobkyně totiž projevili její právní předchůdci nesouhlas s veřejným užíváním cesty tím, že od roku 2006 uzavírali s konkrétními chataři kupní smlouvy, v nichž jim udělovali individuální souhlas s užíváním cesty. Pokud by právní předchůdci žalobkyně měli v úmyslu udělit souhlas s užíváním pozemku pro širokou veřejnost, neudělovali by souhlasy konkrétním osobám ve smlouvách. Chatařům, s nimiž neuzavřeli kupní smlouvu, pak udělili souhlas s užíváním cesty konkludentně, resp. zprostředkovaně přes tehdejší předsedkyni chatové osady I. C.
51. Obecně platí, že pokud vlastník pozemku upravil právo cesty a jízdy instituty soukromého práva, ať už závazky, či věcnými břemeny, svědčí to (bez dalšího však neprokazuje) spíše tomu, že neměl v úmyslu povolit neomezené užívání komunikace na svém pozemku neurčitému okruhu třetích osob (srov. rozsudky NSS ze dne 22. 12. 2009, č. j. 1 As 76/2009-60, č. 2028/2010 Sb. NSS, odst. 33, a ze dne 19. 4. 2017, č. j. 2 As 282/2016-54, odst. 21). Vždy je však třeba vycházet z jednotlivých okolností toho kterého případu (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2025, č. j. 2 As 29/2024-75, odst. 59). První rozsudek v odst. 31 vyžadoval, aby se správní orgány významem kupních smluv zabývaly; neznamenal však, že samotná existence jednotlivých smluv vylučovala závěr o veřejně přístupné účelové komunikaci.
52. V průběhu správního řízení žalobkyně předložila ve vztahu k rozhodnému období kupní smlouvy uzavřené k pozemkům souvisejícím s pěti chatami. Konkrétně se jednalo o kupní smlouvu ze dne 19. 3. 2008 uzavřenou s J. S.; ze dne 19. 3. 2008 uzavřenou s JUDr. Ing. D. O., J. S. a Y. S.; ze dne 26. 5. 2009 uzavřenou s K. K.; ze dne 26. 5. 2009 uzavřenou s J. a V. H.; a ze dne 6. 8. 2009 uzavřenou s I. C. a H. K. Kupní smlouvy obsahovaly v článku V. obdobně formulovaný závazek prodávajících umožnit kupujícím příchod a příjezd přes pozemky, které zůstávaly ve vlastnictví prodávajících, tj. právních předchůdců žalobkyně.
53. Soud se ztotožňuje s poznatkem žalovaného, že hlavním účelem smluv byl prodej dodatečných částí pozemků, nikoli soukromoprávní uspořádání užívání příjezdové cesty do chatové osady. Pakliže byly předmětem kupních smluv pouze nezastavěné pozemky, které zpravidla rozšiřovaly pozemky v okolí existujících rekreačních objektů, je patrné, že se sjednaný přístup týkal pouze převáděných nemovitostí (tj. nově kupovaných pozemků), nikoli obecně přístupu k již dříve vlastněným chatám. Smlouvy se navíc týkaly pouze pozemků souvisejících s pěti chatami, ačkoliv v celé osadě se nachází 41 chat. Pokud by právní předchůdci žalobkyně skutečně zamýšleli tímto způsobem projevit nesouhlas s veřejným užíváním cesty, museli by jednat se všemi vlastníky nemovitostí v osadě, nikoli jen s několika málo osobami, které od nich dokupovaly další pozemky. O takovém postupu svých právních předchůdců však žalobkyně nepředložila dostatečný důkaz.
54. Z obsahu kupních smluv nevyplývá, že by právní předchůdci žalobkyně vytvořili všeobecný a výlučný povolovací režim pro užívání sporné cesty. Smlouvy neobsahují výslovné pravidlo, že by cestu mohli užívat pouze smluvně oprávněné osoby, že by ostatní vlastníci chat či jiní uživatelé cesty museli pokaždé získat svolení od vlastníka cesty, ani že by jim bylo užívání cesty obecně zakázáno. Skutečnost, že prodávající smluvně garantovali kupujícím přístup, spolehlivě dokládá toliko právo těchto kupujících. Sama o sobě však neprokazuje, že veškeré ostatní užívání komunikace probíhalo jen na základě individuální výprosy, jak tvrdila žalobkyně. K takovému závěru by bylo třeba doložit širší systém kontroly přístupu – například pravidelné udělování individuálních povolení, požadování souhlasu při změně uživatele, vedení seznamu oprávněných osob či jiný faktický mechanismus, kterým by vlastník odlišoval oprávněné osoby od veřejnosti. Takový režim však v rozhodném období prokázán nebyl. Naopak z výpovědi A. K. vyplynulo, že v době po restituci byla s právním předchůdcem žalobkyně otázka smluvního zajištění přístupu otevřena, „on to však odmítl s tím, že nechá cestu volně přístupnou“. Další svědecké výpovědi pak ve vztahu k rozhodnému období popisovaly dlouhodobý faktický stav bez individuální kontroly přístupu. Shodně pak režim užívání cesty popisovali i ostatní chataři ve svých účastnických vyjádřeních (M. V. v podání ze dne 16. 7. 2024 a P. B. v podání ze dne 29. 7. 2024, viz č. l. 23 a 24 správního spisu).
55. Argumentovala-li žalobkyně s odkazem na vyjádření JUDr. L. P. tím, že právní předchůdci žalobkyně uzavírali s chataři smlouvy již od roku 2006, jedná se o dle soudu o dezinterpretaci předmětného podání. JUDr. L. P. za „Osadní výbor Chatové osady T.“ ve svém vyjádření ze dne 26. 6. 2019 toliko uvedl, že rodina S. začala od roku 2006 prodávat pozemky chatařům s tím, že „v kupních smlouvách nevznesli nesouhlas s používáním příjezdové komunikace od B..“ Rozhodně se tedy nejedná o doklad toho, že by právní předchůdci žalobkyně již od roku 2006 projevili kvalifikovaný nesouhlas s veřejným užíváním cesty, resp. že by přístup celé chatové osady a všech dalších uživatelů byl v rozhodném období založen výlučně na soukromoprávních titulech. Ostatně, jak bylo uvedeno výše, cestu využívali nejen konkrétní chataři, ale také široká anonymní masa dalších osob.
56. Soud má proto shodně se žalovaným za to, že předložené kupní smlouvy z let 2008 a 2009 neprokazují tvrzení žalobkyně, že užívání cesty bylo umožněno pouze konkrétním, smluvně vymezeným vlastníkům chat.
57. K tvrzení žalobkyně, že její právní předchůdci udělili chatařům, s nimiž neuzavřeli kupní smlouvu, souhlas s užíváním cesty konkludentně, resp. zprostředkovaně přes tehdejší předsedkyni chatové osady I. C., soud dává za pravdu žalovanému, že se jedná o ničím nepodloženou domněnku žalobkyně (viz str. 17 napadeného rozhodnutí). Z pouhé skutečnosti, že sama I. C. uzavřela s právními předchůdci žalobkyně kupní smlouvy, rozhodně nelze usuzovat, že by měla ostatní členy osady informovat o podrobnostech smlouvy, která se navíc týkala zajištění přístupu jen k převáděným nemovitostem, nikoli obecně k již existujícím chatám ani k užívání cesty celou chatovou osadou. Z vyjádření I. C. ze dne 10. 7. 2024 (č. l. 18 správního spisu) naopak vyplývá, že cestu bezplatně využívali nejen chataři, ale i zemědělské stroje, rekreanti, cyklisté a konaly se na ní rallye závody. Žalovaný v této souvislosti výstižně podotknul, že pokud by I. C. měla spolehlivě zajištěný přístup ke své chatě na základě kupní smlouvy, neměla by důvod aktivně vystupovat v řízení o odstranění závor. Tím spíše nelze důvodně předpokládat, že by měla I. C. z titulu své předsednické funkce v chatové osadě informovat ostatní chataře o omezeném režimu užívání cesty.
58. Důvodné nejsou ani výhrady žalobkyně k výpovědi RNDr. K. V. Tato svědkyně k dotazu právní zástupkyně žalobkyně potvrdila, že se jako jednatelka sdružení chatové osady zúčastnila jednání ohledně způsobu užívání cesty. Z její výpovědi nicméně nevyplynulo, kdy mělo být předmětné jednání vedeno a jaký měl být jeho výsledek, resp. že by v rozhodném období bylo užívání cesty chataři založeno individuálním nebo zprostředkovaným souhlasem tehdejších vlastníků cesty. Svědkyně naopak potvrdila, že jí právní předchůdci žalobkyně v užívání cesty nijak nebránili a ohledně přístupu k její nemovitosti se na ni nikdy neobrátili. Této části výpovědi dle soudu nijak neodporuje skutečnost, že se svědkyně účastnila jednání ohledně způsobu užívání cesty jako představitelka chatové osady.
59. Soud tak uzavírá, že i když právní předchůdci žalobkyně uzavřeli v rozhodném období pět výše popsaných kupních smluv, současně nijak v rozhodném období aktivně nebránili třetím osobám, které smlouvu s nimi neuzavřeli, v užívání cesty. Nešlo přitom pouze o další vlastníky chat, ale též o širokou veřejnost (viz blíže odst. 43–48 výše). Judikatura přitom potvrzuje, že ze smluv uzavřených pouze s několika vlastníky nemovitostí, nelze usuzovat na to, že nedošlo k veřejnému věnování cesty, jestliže žádné smlouvy nebyly uzavřeny také s dalšími osobami, které cestu prokazatelně užívaly (rozsudek NSS č. j. 22 As 40/2025-49, odst. 28). Tyto třetí osoby přitom užívaly spornou cestu po celé rozhodné období, aniž by tomu její vlastníci jakkoliv konkrétně bránili. Soud tak souhlasí se závěrem žalovaného o uděleném konkludentním souhlasu s ohledem na desetiletou pasivitu žalobkyně, resp. jejích právních předchůdců.
60. Tento závěr nemůže změnit ani žalobní námitka, že cesta byla vždy osazena svislým dopravním značením „zákaz vjezdu motorových vozidel“, jak vyplývá z čestného prohlášení P. B., který v místě pracoval již v roce 1985. To podle žalobkyně dostatečně vyjadřovalo nesouhlas vlastníků s neomezeným užíváním cesty. Z judikatury nicméně vyplývá, že je třeba rozlišovat vznik veřejně přístupné účelové komunikace a režim provozu na této komunikaci. Případné omezení provozu na komunikaci (vyplývající například z lesního zákona) nemá žádný vliv na samotnou existenci pozemní komunikace (viz rozsudky NSS ze dne 17. 8. 2026, č. j. 7 As 215/2025-46, odst. 28, a ze dne 25. 9. 2014, č. j. 7 As 68/2014-87; srov. též rozsudek NSS ze dne 9. 6. 2011, č. j. 5 As 27/2010187).
61. Soud spíše pro úplnost (neboť tímto směrem žalobní argumentace přímo nemíří) dodává, že i pokud by nebylo možné do veřejnosti, která v rozhodné době cestu užívala, počítat právě ty osoby, které snad porušovaly zákaz vjezdu motorových vozidel (k tomu viz rozsudek NSS ze dne 14. 5. 2026, č. j. 6 As 190/2025-62, odst. 32–36; ale srov. též nedávný rozsudek NSS č. j. 7 As 215/202546, odst. 30), stále zde byl přinejmenším neurčitý okruh pěších a cyklistů, kteří cestu v rozhodném období využívali (např. za účelem cesty k přehradě či do okolních lesů, jak vyplynulo ze svědeckých výpovědí), zákaz vjezdu tím pádem neporušovali a žalobkyně ani její právní předchůdci jim v užívání cesty v rozhodné době nijak nebránili. Nehledě na to, že z čestného prohlášení P. B. také vyplývá, že ze zákazu vjezdu byly udělovány výjimky, a to „i pro majitele chat v daném území“. Tudíž i řada osob přijíždějících v motorových vozidlech tento zákaz neporušovala, a lze je proto zahrnout mezi onen okruh osob, který má být zohledněn při zkoumání znaku souhlasu vlastníka s veřejným užíváním cesty.
62. Soud zde znovu připomíná, že žalobkyně ani její právní předchůdci si v rozhodném období nijak neudržovali přehled o osobách užívajících tuto cestu a nikomu v jejím užívání až do roku 2013 nebránili. Značku zákaz vjezdu motorových vozidel tam neumístili oni v rozhodném období, ale byla tam již mnohem dříve. Z právě popsaných důvodů existence této značky nepředstavuje vyjádření kvalifikovaného nesouhlasu s veřejným užíváním cesty. Žalobkyně pak ani netvrdila, že by na ni vlastníci cesty v rozhodném období umístili další značku či ceduli, která by takový nesouhlas zřetelně představovala (např. s nápisem soukromý pozemek, zákaz vstupu apod. – srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2025, č. j. 51 A 48/2024-86, odst. 45).
Nutná komunikační potřeba
63. Soud již v prvním rozsudku aproboval závěr správních orgánů, že se žádná jiná alternativní cesta k chatové osadě nenabízí. Výslovně též souhlasil s jejich závěrem, že alternativu přístupu k chatové osadě nepředstavuje ani cesta z jižní strany od obce K., kde je umístěna druhá závora. I pokud tato druhá závora zůstala otevřená, byla by cesta minimálně o 10 km delší. Ani podle soudu tak nemohla představovat rozumnou alternativu přístupu (odst. 32 prvního rozsudku). Ohledně naplnění znaku nutné komunikační potřeby soud žalovanému pouze uložil, aby ověřil aktuální stav v dané lokalitě, zda v mezidobí nedošlo k nějaké relevantní změny okolností.
64. Na tomto místě soud znovu připomíná, že rozhoduje-li za jinak nezměněných poměrů, je sám závěry prvního rozsudku vázán a soustředí se pouze na posouzení toho, zda správní orgány postupovaly v souladu s právě popsaným závazným právním názorem vysloveným v prvním rozsudku (viz odst. 31 výše).
65. Tomuto požadavku žalovaný dostál, neboť při ohledání na místě konaném dne 3. 7. 2024 důkladně prověřil situaci v dané lokalitě a popsal stav jednotlivých přístupových cest, který i náležitě zdokumentoval (viz str. 18–19 napadeného rozhodnutí a fotodokumentaci na č. l. 13 správního spisu). Pokud jde o relevantní skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení znaku nutné komunikační potřeby, ty se jinak od vydání prvního rozsudku nezměnily. To ostatně žalobkyně ani netvrdí.
66. Pokud tedy žalobkyně v nynější žalobě polemizuje se závěrem správních orgánů o absenci rozumné alternativy přístupu k chatové osadě T., zejména s poukazem na to, že by bylo možné jako alternativu využívávat pouze tu část sporné cesty vedoucí z P. (části K.), jde fakticky o polemiku se závěry prvního rozsudku, kterými je nyní soud vázán. Soudu nyní proto nepřísluší, aby tyto své závěry z prvního rozsudku revidoval a přehodnocoval. Soud tak pouze ověřil, že žalovaný postupoval v souladu se závazným právním názorem vysloveným v prvním rozsudku.
67. Přesto nad rámec nosných důvodů svého rozhodnutí soud ještě dodává, že tato žalobní argumentace vychází z předpokladu, že jde o dvě samostatné cesty, z nichž jedna může nahrazovat druhou. Takový předpoklad však nemá oporu ve skutkových zjištěních žalovaného. Žalovaný po ohledání na místě vycházel z toho, že cesta ve směru od B. i ve směru od P. tvoří jeden souvislý komunikační tah umožňující přístup do chatové osady, přičemž stavební a dopravně technický stav cesty je v jednotlivých úsecích srovnatelný. Soud neshledal důvod se od tohoto skutkového závěru odchýlit. Žalovaný v napadeném rozhodnutí rovněž vyšel z toho, že obě závory jsou umístěny na téže cestě a že o alternativě přístupu nelze hovořit tam, kde by došlo pouze k uzavření jedné ze závor na jednom funkčním celku. Konstantní judikatura přitom vychází z toho, že veřejně přístupnou účelovou komunikaci nelze zpravidla „kouskovat“ na izolované části, ale má být posouzena jako funkční celek, včetně znaku nutné komunikační potřeby (srov. rozsudky NSS ze dne 24. 8. 2017, č. j. 1 As 213/2017-38, odst. 19, ze dne 28. 6. 2023, č. j. 10 As 341/2022-36, odst. 9, a ze dne 13. 11. 2024, č. j. 4 As 14/2024-25, odst. 21-24). V posuzované věci proto není rozhodné pouze to, zda se lze do chatové osady fyzicky dostat i od P. Podstatné je, zda tento příjezd představuje plnohodnotnou alternativní komunikaci, která by vylučovala nutnou komunikační potřebu užívání sporné cesty jako celku. Tak tomu není. Příjezd od P. není jinou komunikací nahrazující spornou cestu. Ponechání průjezdnosti pouze z jedné strany by tak nepředstavovalo alternativní zajištění nutné komunikační potřeby, ale faktické omezení veřejného užívání části již existujícího komunikačního tahu. Soud současně přihlédl k tomu, že silniční správní úřad již v prvostupňovém rozhodnutí uvedl, že ponechání otevřeného příjezdu pouze z jedné strany by pro osoby přijíždějící z uzavřeného směru znamenalo prodloužení trasy přibližně o 10 až 13 km. Takové prodloužení nelze v poměrech věci považovat za zanedbatelné, resp. za rozumnou alternativu přístupu, jak již konstatoval soud v prvním rozsudku. Samotný rozdíl ve vzdálenosti sice není jediným kritériem pro posouzení nutné komunikační potřeby, správní orgány však mají hodnotit také stav komunikací, jejich bezpečnost a konkrétní využívání v dané lokalitě. V daném případě přitom žalovaný zohlednil, že stavební a dopravně technické parametry posuzované cesty jsou v obou směrech srovnatelné a že jiné kvalitativně odpovídající a reálně sjízdné spojení do chatové osady zjištěno nebylo.
68. Soud tedy konstatuje, že žalovaný posoudil znak nutné komunikační potřeby v napadeném rozhodnutí přezkoumatelně a v souladu se závazným právním názorem vysloveným v prvním rozsudku.
Závěr a náklady řízení
69. Soud uzavírá, že závěr správních orgánů, že sporná cesta je veřejně přístupnou účelovou komunikací, v soudním přezkumu obstál. Logicky tak obstojí jejich navazující závěr, že umístěné závory na sporné cestě představují pevné překážky, na jejichž umístění nebylo vydáno povolení, a proto je třeba je odstranit (§ 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích). Žalobkyně ostatně netvrdila, že by o pevné překážky nešlo nebo že by k jejich umístění povolení měla.
70. Tento závěr žalobkyni nebrání v tom, aby případně v budoucnu zažádala o povolení k umístění nových závor či jiné pevné překážky (§ 29 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích) nebo o úpravu či omezení veřejného přístupu na spornou cestu (§ 7 odst. 1 věta druhá zákona o pozemních komunikacích).
71. Nyní napadené rozhodnutí při soudním přezkumu uplatněných žalobních námitek obstálo. Protože soud současně nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i nad rámec žalobních bodů, zamítl žalobu jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).
72. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch. Žalovanému, který byl ve věci úspěšný, žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 24. září 2026
Josef Straka v. r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R.