Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
33 Az 28/2026 - 24.pdf
PDF · 0 B
No categories available
33 Az 28/2026 - 24
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D. v právní věci
žalobce: K. D. N.
státní příslušnost X
naposledy pobytem X
zastoupen: Mgr. Marek Eichler, advokát
sídlem Nekázanka 888/20, Praha
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky,
sídlem poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7,
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2026, č.j. OAM-730/ZA-ZA11-D05-2026
takto:
I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2026, č.j. OAM-730/ZA-ZA11-D05-2026 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 10 140 Kč, a to ve lhůtě do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce Mgr. Marka Eichlera.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Včas podanou žalobou napadl žalobce rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2026, č.j. OAM-1341/ZA-ZA11-D07-2025 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný určil, že státem příslušným k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany je podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (dále jen „nařízení Dublin III“) Maďarsko a rozhodl o jeho přemístění do Maďarska a podle § 43 odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), přičemž mu ode dne právní moci rozhodnutí odňal služby podle § 42 téhož zákona s výjimkou zdravotních služeb.
II. Napadené rozhodnutí
2. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobce vycestoval z Vietnamu dne 21. 8. 2024 do Číny a pak do Maďarska, odkud odjel kvůli práci do ČR. Měl uděleno maďarské vízum, typu D s platností ode dne 13. 8. 2024 do 17. 10. 2024. Při pohovoru dále uvedl, že nikdy neměl povolení k pobytu a v Maďarsku neměl ani práci. Jelikož ji nesehnal, tak odjel do ČR. Žádné nebezpečí mu tam nehrozilo. Chtěl by v ČR zůstat a vydělávat tu peníze, splácet dluh a pomáhat rodině v zemi původu. Žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR dne 8. 6. 2026.
3. Žalovaný zjistil, že dle vstupního razítka v cestovním dokladu žalobce přicestoval na území Maďarska dne 22. 8. 2024. Žalovaný dne 9. 7. 2026 požádal Maďarsko o převzetí příslušnosti k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Dne 29. 7. 2026 obdržel sdělení, že Maďarsko přijalo svou příslušnost. Za rozhodné kritérium žalovaný označil čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III, neboť platnost jediného maďarského pobytového oprávnění skončila méně než dva roky před podáním žádosti a žalobce podle zjištění žalovaného území členských států neopustil.
4. Překážku přemístění žalovaný neshledal. Vycházel zejména z dokumentu Informace OAMP – Maďarsko, Azylový systém: řízení o mezinárodní ochraně, pobytová střediska a dublinský systém ze dne 7. 7. 2026 (dále jen „Informace OAMP“). Uzavřel, že dublinští navrátilci mohou po příjezdu prohlásit, že chtějí pokračovat v řízení zahájeném v předávajícím státě, následně mají být okamžitě registrováni a mají mít nárok na rovnocenné přijímací podmínky. Osoby předávané podle AMMR mají možnost požádat o mezinárodní ochranu na mezinárodním letišti v Budapešti a nedochází k jejich vyhoštění mimo území Maďarska. Maďarský systém proto považoval za souladný s právem Evropské unie. Poukázal na to, že žalobce se o žádných problémech v Maďarsku nezmínil, přičemž je ochoten se tam vrátit.
5. Protože byla žádost žalobce registrována před 12. 6. 2026, žalovaný určil příslušný stát podle kritérií nařízení Dublin III. Po nabytí použitelnosti nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1351 o řízení azylu a migrace (dále jen „nařízení 2024/1351“) však o samotném přemístění rozhodl podle čl. 42 tohoto nařízení.
III. Žaloba
6. V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobce obecně uvedl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Po věcné stránce žalobce namítl chybné posouzení aplikace čl. 12 odst. 1 nařízení Dublin III, kdy podle názoru žalobce nebyla splněna podmínka pro postoupení žádosti žalobce Maďarsku. Povolení k pobytu v Maďarsku bylo zrušeno ke dni 16. 1. 2025, takže je již téměř dva roky neplatné. Žalobce poukázal na čl. 12 odst. 1 a 2 nařízení Dublin III. Žalobce považuje postup žalovaného za nezákonný.
7. Dále žalobce podrobně odůvodnil svůj návrh na přiznání odkladného účinku s tím, že v případě přemístění do Maďarska, kde žalobce nikoho nemá, by se dostal do nelegálního pobytu či by musel vycestovat do Vietnamu, kde mu hrozí pronásledování z důvodu dluhů.
IV. Vyjádření žalovaného
8. Žalovaný považuje žalobu za nedůvodnou. S ohledem na dále uvedené žalovaný pouze stručně konstatuje, že považuje napadené rozhodnutí za právně i věcně správné a plně se ztotožňuje s jeho obsahem. Žalovaný řádně a vyčerpávajícím způsobem v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil, proč je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušné Maďarsko.
9. Žalovaný je přesvědčen, že přijaté řešení odpovídá konkrétním okolnostem daného případu a je patřičným způsobem odůvodněno. Žalovaný poukázal na čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III. Pokud je žadatel držitelem jednoho nebo více povolení k pobytu, jejichž platnost skončila před více než dvěma roky, nebo jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před více než šesti měsíci a na základě nichž mohl vstoupit na území členského státu, a pokud žadatel neopustil území členských států, je příslušný členský stát, ve kterém byla podána žádost o mezinárodní ochranu.
10. Žalobce uvedl, že z Vietnamu odcestoval dne 21. 8. 2024. Cestoval s platným cestovním dokladem č. X a maďarským vízem kategorie D. Dle vstupního razítka ve výše zmíněném cestovním dokladu žalobce přicestoval na území Maďarska dne 22. 8. 2024. Dne 29. 7. 2026 obdržel správní orgán z Maďarska odpověď, ve které je uvedeno, že žalobce byl držitelem maďarského pobytového oprávnění platného do dne 15. 1. 2025. Kritérium v čl. 12 nařízení Dublin III., tudíž lze aplikovat v případě jmenovaného žadatele o mezinárodní ochranu. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
V. Posouzení věci krajským soudem
11. Žaloba byla podána osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), ve lhůtě stanovené v ust. § 32 odst. 1 zákona o azylu. Krajský soud o odkladném účinku v této věci samostatně nerozhodoval a posoudil věc přednostně ve lhůtě stanovené pro rozhodnutí o návrhu na odkladný účinek.
12. Krajský soud nekonal ve věci jednání (§ 51 ve spojení s § 76 odst. 1 s.ř.s.). Žalobce ve stanovené lhůtě o nařízení jednání nepožádal a žalovaný s rozhodnutím bez jednání výslovně souhlasil. Podmínky pro rozhodnutí bez jednání tedy byly splněny.
A) Procesní rámec a rozsah přezkumu
13. Nařízení 2024/1351 o řízení azylu a migrace (dále též jen „nařízení AMMR“) se po opravě vyhlášené dne 25. 11. 2025 použije od 12. 6. 2026; k témuž dni bylo zrušeno nařízení Dublin III (čl. 83 a 85 nařízení AMMR). Přechodné ustanovení čl. 84 odst. 2 však stanoví, že členský stát příslušný k posouzení žádosti registrované před 12. 6. 2026 se určí podle kritérií nařízení Dublin III. Žádost žalobce byla registrována dne 8. 6. 2026. Kritéria příslušnosti se proto posuzují podle nařízení Dublin III, zatímco rozhodnutí o přemístění a jeho soudní přezkum se po 12. 6. 2026 řídí nařízením 2024/1351 a novelizovaným zákonem o azylu (srov. čl. II bod 5 zákona č. 314/2025 Sb.).
14. Podle čl. 43 odst. 1 nařízení AMMR má žalobce právo na účinný opravný prostředek proti rozhodnutí o přemístění po skutkové i právní stránce. Rozsah přezkumu je omezen mimo jiné na otázku, zda by přemístění pro dotčenou osobu znamenalo skutečné riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. Právě tato otázka je v projednávané věci rozhodná. Soud ji musí posoudit i bez výslovné a podrobné žalobní námitky, neboť ji vyvolávají obecně známé a soudu dostupné informace o maďarském azylovém systému.
15. Žaloba míří výslovně pouze a toliko k otázce, zda bylo správně určeno kritérium příslušného členského státu, což bylo žalovaným posouzeno dle příslušných ustanovení nařízení Dublin III. Krajský soud se tedy zabýval otázkou, zda se po nabytí účinnosti nařízení AMMR, které tuto otázku soudům nepřipouští zkoumat, jedná o přípustný žalobní bod, jímž se soud může meritorně zabývat.
16. Podle přesvědčení krajského soudu případě užití nové právní úpravy soudního přezkumu jdou námitky žalobce vznesené v žalobě mimo rozsah kognice správního soudu, v případě užití staré právní úpravy (která rozsah soudního přezkumu neomezovala) má soud za to, že s přihlédnutím k principu účinného opravného prostředku a principu rovnosti lze přezkoumat aplikaci kritérií pro určení příslušného členského státu provedené na základě přechodného ustanovení čl. 84 odst. 2 dle nařízení Dublin III, které tento postup nijak nelimitovalo. Citované ustanovení čl. 43 odst. 1 AMMR tomu podle názoru krajského soudu nijak nebrání, neboť neobsahuje výslovné přechodné ustanovení pro soudní řízení ve věcech, kdy bylo aplikováno pro určení kritérií nařízení Dublin III. Za této situace krajský soud ve prospěch zachování práva na účinný opravný prostředek a principu rovnosti dovodil, že se žalobou může meritorně zabývat.
17. Dále krajský soud vycházel z toho, že čl. 16 odst. 3 nařízení AMMR zakazuje přemístění, existují-li závažné důvody domnívat se, že by žadateli v důsledku přemístění hrozilo skutečné riziko porušení základních práv dosahující intenzity nelidského či ponižujícího zacházení podle čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. V takovém případě určující členský stát pokračuje v posuzování dalších kritérií nebo diskrečních ustanovení, aby zjistil, zda lze určit jiný příslušný členský stát.
18. Zásada vzájemné důvěry mezi členskými státy zakládá vyvratitelnou domněnku, že každý členský stát respektuje unijní právo a základní práva. Přemístění však nelze provést, jsou-li dány závažné důvody domnívat se, že žadatel bude vystaven zacházení odporujícímu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie (rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 21. 12. 2011, N. S. a další, spojené věci C-411/10 a C-493/10).
19. Soudní dvůr dále zdůraznil, že posouzení musí vycházet z objektivních, spolehlivých, konkrétních a náležitě aktualizovaných informací a z individuální situace žadatele (rozsudek ze dne 29. 2. 2024, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, C-392/22). V rozsudku ze dne 19. 12. 2024, Tudmur, spojené věci C-185/24 a C-189/24, SDEU potvrdil, že soud musí z vlastního podnětu zohlednit relevantní informace, které jsou mu známy. Ačkoli tyto rozsudky vykládaly čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, jejich východiska o vzájemné důvěře, kvalitě informací a ochraně podle čl. 4 Listiny jsou použitelná i při výkladu čl. 16 odst. 3 a čl. 43 odst. 1 písm. a) nařízení AMMR.
20. I když tedy žalobce nevznesl výslovnou žalobní námitku ve vztahu k možným systémovým nedostatkům v maďarském azylovém systému, musel se krajský soud z úřední povinnosti zabývat i touto otázkou dle poznatků, které jsou mu známy, neboť tato otázka přímo ovlivňuje výrok napadeného rozhodnutí o přemístění žalobce.
b) Skutkový stav věci
21. Ve správním spisu se nachází poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu, kterou žalobce podal dne 8. 6. 2026, a dále kopie cestovního pasu, jakož i maďarského víza uděleného na období od 13. 8. 2024 do 17. 10. 2024. Dále je tam založen protokol o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 7. 8. 2026, z něhož mj. plyne, že žalobce tvrdil, že maďarský průkaz (doklad) o pobytovém oprávnění nikdy neměl. Byl za celou dobu po svém příjezdu do Maďarska pouze tam a v ČR. V Maďarsku nikoho nemá a chce dostat azyl proto, aby zaplatil dluhy.
22. Maďarsko akceptovalo podle čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III přemístění žalobce. Podle Informace OAMP Maďarsko – azylový systém ze dne 7. 7. 2026 se k postupu maďarských orgánů po příjezdu tzv. navrátilců uvádí, že navrátilci, kteří doposud nepodali žádost o mezinárodní ochranu, a ti, o jejichž žádosti nebylo rozhodnuto, jsou považováni za prvožadatele. Ač podle AIDA nepatří navrátilci mezi výjimky a podle maďarské legislativy nemohou podat novou žádost o mezinárodní ochranu na maďarském území (viz výjimky pro podání žádosti), je jim umožněno pokračovat, resp. zahájit řízení o mezinárodní ochraně, které započali v navracející zemi. Po příjezdu do Maďarska musí prohlásit, zda si přejí pokračovat v řízení o mezinárodní ochraně, které započali v navracejícím členském státu. Pokud navrátilec prohlášení neučiní, žádost o mezinárodní ochranu není možné na území podat. AIDA zmiňuje i konkrétní případ, kdy nebylo umožněno v náhradním termínu navrátilci žádost podat.
c) Kritérium příslušnosti
23. Co se týká namítaného problému určení příslušnosti členského státu, vycházel krajský soud z podkladů založených ve správním spisu. Z těch plyne, že platnost maďarského pobytového oprávnění (o němž žalobce zřejmě buď vůbec nevěděl, anebo je záměrně ve správním řízení zatajil) skončila v 15. 1. 2025 a žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany v České republice dne 8. 6. 2026. Nebylo zjištěno, že by v mezidobí opustil území členských států, přičemž on sám tvrdil, že pobýval po celou dobu výhradně na území Maďarska a ČR.
24. Krajský soud dospěl k závěru, že podmínky čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III byly proto podle podkladů ve spise naplněny. Přijetí žádosti o převzetí Maďarskem dne 29. 7. 2026 – byť získané žalovaným až na základě tzv. remonstrace - tento závěr potvrzuje.
25. V tomto ohledu tedy žalobní argumentace není důvodná. To však samo o sobě však nic nevypovídá o tom, zda žalobkyně po přemístění skutečně získá přístup k azylovému řízení a přijímacím podmínkám.
d) Přístup dublinských navrátilců k řízení v Maďarsku
26. Maďarský azylový systém nelze při posuzování přemístění pokládat bez dalšího za bezproblémový. Soudní dvůr v rozsudku ze dne 17. 12. 2020, Komise v. Maďarsko, C-808/18, konstatoval porušení povinností Maďarska v oblasti přístupu k řízení, zajišťování v tranzitních prostorech a navracení. V rozsudku ze dne 22. 6. 2023, Komise v. Maďarsko, C-823/21, shledal v rozporu s unijním právem systém předchozího prohlášení o úmyslu podat žádost na velvyslanectví. Rozsudkem ze dne 13. 6. 2024, Komise v. Maďarsko, C-123/22, pak Maďarsku uložil peněžité sankce za nesplnění rozsudku C-808/18.
27. Přímo k možnosti vzniku újmy v podobě špatného zacházení se žadateli v dublinském systému jde zejména rozsudky velkého senátu Soudního dvora ze dne 21. 12. 2011, N. S. a M. E., C-411/10 a C 493/10; ze dne 14. 11. 2013, Puid, C-4/11, a ze dne 10. 12. 2013, Abdullahi, C-394/12; a dále rozsudky velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 2011 ve věci M.S.S. proti Belgii a Řecku, stížnost č. 30696/09, a ze dne 4. 11. 2014 ve věci Tarakhel proti Švýcarsku, stížnost č. 29217/12. Z této judikatury plyne, že riziko špatného zacházení, které brání předání žadatele do země jinak určené za příslušnou v souladu s nařízením Dublin III, může existovat buď v této příslušné zemi (například z důvodu nevyhovujících přijímacích podmínek) anebo ve třetí zemi (včetně země jeho původu) pokud hrozí navrácení žadatele, aniž by příslušný stát jeho žádost řádně posoudil.
28. Krajský soud v prvé řadě uvádí, že otázku systémových nedostatků musí žalovaný zkoumat vždy bez ohledu na to, zda žadatel o azyl upozorní na okolnosti, které by mohly zavdávat dojem, že v příslušném členském státě existují systémové nedostatky. Jak ustálená judikatura opětovně uvádí, je možno vycházet z tzv. domněnky vzájemné důvěry mezi členskými státy, ledaže je tato platnost této domněnky narušena existencí indicií, které svědčí o opakovaných problémech při plnění povinností plynoucích ze systému SEAS a lidskoprávních závazků. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2018, č. j. 9 Azs 17/2018 - 28 v případě většiny členských zemí Evropské unie nelze říci, že by trpěly systémovými nedostatky. Z uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu lze dovodit, že v případě tohoto státu platí zásada vzájemné důvěry nad dodržováním lidských práv v jednotlivých členských státech Evropské unie i s ohledem na individuální charakteristiky posuzovaného případu.
29. Problém je v tom, že dle předcházející judikatury není Maďarsko bezproblémovým státem, kde by uvedená domněnka bez dalšího platila. Již v letech tzv. migrační krize (v období let 2015 až 2016) soudy konstatovaly existenci systémových nedostatků ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, které bránily tomu, aby Maďarsko bylo příslušné k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu (viz odkazy v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2016, č. j. 5 Azs 195/2016-22). Ani z navazující judikatury z pozdějších let však není patrné, že by se přístup soudů k otázce systémových nedostatků změnil.
30. Jak přesvědčivě ukázal zdejší soud ve svém rozsudku ze dne 12. 7. 2024, č.j. 41 Az 13/2024-30, systémové nedostatky v Maďarsku vyplývají nejen z faktických poměrů (zacházení se žadateli o azyl), ale též z vnitrostátní právní úpravy azylového systému. O tom svědčí především judikatura ESLP (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 6. 2024 ve věci H. L. proti Maďarsku, č. 37641/19, dále rozsudek ze dne 5. 10. 2023 ve věci Shahzad proti Maďarsku (č. 2), č. 37967/18), ve kterém ESLP shledal porušení zákazu špatného zacházení při nuceném návratu stěžovatele do Srbska. V rozsudku ze dne 12. 10. 2023 ve věci S. S. a ostatní proti Maďarsku, č. 56417/19 a 44245/20, Evropský soud pro lidská práva opět shledal porušení čl. 4 Protokolu č. 4 k Evropské úmluvě o lidských právech, který zakazuje kolektivní vyhoštění cizinců. K hlavním nedostatkům maďarského azylového systému patří nucená odmítnutí cizinců na hranicích (push-back), řetězová navrácení do zemí, kde hrozí riziko porušení principu non-refoulment, a konečně restriktivní legislativa ztěžující podání žádosti o mezinárodní ochranu, zejm. v režimu tzv. opakovaných žádostí. Zejm. posledně zmíněný nedostatek vytýkal zdejší soud v citovaném rozsudku, neboť se přímo dotýká postavení tzv. dublinského navrátilce. Krajský soud ve výše citovaném rozsudku dovodil, že by Maďarsko muselo ve vztahu ke konkrétnímu žadateli poskytnout ČR tzv. individuální diplomatické záruky.
31. Krajský soud nepřehlédl, že žalobce sám žádné potíže v návratu do Maďarska nespatřoval, což se odrazilo i v obsahu žaloby. Tyto skutečnosti by byly relevantní pro posouzení individuálních rizik přemístění žalobce do Maďarska, pokud by obecně byla v nenarušené podobě dána domněnka vzájemné důvěry. Tak tomu ovšem není, jak bylo výše zdůvodněno. Obecná podoba systémových nedostatků (v tomto případě institucionální deficit v podobě chybějících garancí pro podání žádosti, resp. pokračování v zahájeném azylovém řízení) tu brání tomu, aby byla náležitě zhodnocena individuální rizika, resp. zranitelnost žalobce. Žalovaný by musel dostatečně na základě aktuálních a věrohodných informací o maďarském azylovém systému přesvědčivě zdůvodnit, že došlo k podstatné změně poměrů, takže určení příslušnosti k vedení řízení o udělení mezinárodní ochrany nebrání již žádné systémové nedostatky.
32. Krajský soud se proto zabýval aktuálností zprávy o Maďarsku obsažené ve správním spisu, tedy Informace OAMP, Maďarsko – azylový systém ze dne 7. 7. 2026, tato zpráva je přiměřeně aktuální, ovšem svým obsahem velmi stručná. Je založena na pluralitě několika zdrojů. Podrobnější informace o průběhu tzv. přemístění a dalších procedurách však chybějí. Statistické údaje o přemisťování do Maďarska v rámci EU hovoří o tom, že je dokumentováno 33 případů realizace přemístění, což není nijak mnoho. Jak Nejvyšší správní soud dovodil v rozsudku ze dne 6. 5. 2016, č. j. 10 Azs 256/2015 - 55 pro účely zajištění za účelem předání, nejde o rozhodující faktor z hlediska zkoumání potenciality přemístění, ovšem jde o indicii, která svou váhu rozhodně má.
33. Krajský soud ve svém nedávném rozsudku ze dne 7. 9. 2026, č. j. 34 Az 27/2026-32, v němž řešil skutkově i právně zcela obdobný případ přemístění vietnamského státního příslušníka do Maďarska, dospěl při výkladu této Informace OAMP k závěru, že tato zpráva „výslovně připouští, že navrátilci nepatří mezi zákonné výjimky a podle maďarského práva nemohou podat novou žádost na maďarském území. Možnost zahájit řízení odvozuje pouze z výkladu a praxe NDGAP: navrátilec má při úvodním kontaktu prohlásit, že si přeje pokračovat v řízení zahájeném v předávajícím státě, a poté má být bezodkladně registrován. Informace OAMP rovněž zaznamenává případ, kdy nemocnému navrátilci, jenž se nemohl dostavit na určený termín, nebyl poskytnut nový termín a byl odkázán na řízení přes velvyslanectví.“ Proto krajský soud v odkazované věci doplnil důkazní materiál o zprávu AIDA Country Report: Hungary, Update on 2025, vydanou v květnu 2026, zpracovanou Hungarian Helsinki Committee a editovanou European Council on Refugees and Exiles (dále jen „zpráva AIDA“).
34. V citovaném rozsudku krajský soud dospěl k závěru, že citovaná zpráva AIDA spíše potvrzuje pochybnosti o maďarském azylovém systému. Informace OAMP s ní pracovala spíše selektivně a řadu dílčích problematických aspektů nezmiňuje. Především nijak neověřuje, na jakém právním základě praxe NDGAP stojí, zda je vynutitelná před nezávislým soudem a zda je dostatečně jednotná.
35. Krajský soud v této věci ze uvedených závěrů obsažených v citovaném rozsudku ze dne 7. 9. 2026, č.j. 34 Az 27/2026-32 vychází z důvodu zásady předvídatelnosti i v předmětné věci a nemá důvod se od nich vzhledem k obdobnosti řešené věci a blízké časové souvislosti obou případů odchýlit, pročež na něj v podrobnostech odkazuje.
36. Souhrnně vzato žalovaný neunesl tíhu břemene prokázat, že v Maďarsku nejsou dány v obecné rovině systémové nedostatky, aby bylo možno určit tento členský stát jako příslušný dle nařízení Dublin III. Konkrétně vzato, chybí záruky, že žalobce bude převzat maďarskými orgány, kdy a kde s ní bude proveden úvodní kontakt, že její prohlášení bude zaznamenáno a žádost bezodkladně registrována, že nebude pro případ nedorozumění nebo prodlení zajištěna či vyhoštěn a že od registrace získá přijímací podmínky. Tyto okolnosti měl žalovaný dále ve správním řízení zjišťovat, anebo si nechat od maďarské strany potvrdit individuální záruky, že žalobce bude uvedenými oprávněními disponovat.
37. Proto se soud nezabýval tím, zda by individuální rysy případu žalobce přemístění do Maďarska nevylučovaly, neboť to bylo nadbytečné. Napadené rozhodnutí krajský soud shledal jako nepřezkoumatelné ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a), b) s.ř.s.
VI. Závěr a náhrada nákladů řízení
38. Ze všech shora uvedených důvodů krajský soud rozhodl o žalobě tak, že jí v plném rozsahu vyhověl a zrušil napadené rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud žalovaného upozorňuje, že v novém rozhodnutí je vázán závazným právním názorem obsaženým v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).
39. V dalším řízení žalovaný podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vyjde z právního názoru soudu. Opatří si podrobné, objektivní, ověřené a aktuální informace o skutečném postupu vůči prvožadatelům vráceným do Maďarska, zejména o právním základu a vynutitelnosti jejich registrace, praktickém převzetí po příletu, poučení, přístupu k přijímacím podmínkám a ochraně před zajištěním, vyhoštěním či řetězovým navrácením. Nebude-li na jejich základě možné skutečné riziko vyloučit, vyžádá si ve vztahu k žalobci dostatečně konkrétní a prakticky ověřitelné individuální záruky. Teprve poté znovu posoudí podmínky čl. 16 odst. 3 nařízení AMMR a navazující postup podle tohoto nařízení.
40. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Plně úspěšnému žalobci náleží náhrada nákladů právního zastoupení za dva úkony právní služby – převzetí a přípravu zastoupení a podání žaloby – po 4 620 Kč podle § 7 bodu 5, § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a dvě paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky. Celkem jde o 10 140 Kč. Jelikož krajský soud ani z veřejné databáze nezjistil, že by zástupce žalobce byl plátcem DPH, nezvýšil náhradu odměny o částku připadající na tuto daň. Žalovaný je povinen částku zaplatit ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok II).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvojím vyhotovení u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Brno dne 24. září 2026
JUDr. Lukáš Hlouch, Ph.D. v. r.
samosoudce