Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 A 27/2026 - 29

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Ludmilou Sandnerovou ve věci

žalobce: S. M., nar. X

stát. přísl. Uzbekistán

bez nahlášené adresy pobytu v České republice

zast. JUDr. Zdeňkou Kotěrovou, advokátkou

sídlem U železné lávky 568/10,118 00 Praha 10

proti

žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy

sídlem Kaplanova 2055/4, 148 00 Praha 4

v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2026, č. j. CPR-11414-5/ČJ-2026-930310-V235,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I.

Základ sporu

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného blíže označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále též „cizinecká policie“ nebo „prvostupňový orgán“) ze dne 10. 2. 2026, č. j. KRPA-50936-15/ČJ-2026-000022-SV, jímž bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle bodu 4 , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) na dobu 18 měsíců a současně mu byla stanovena doba k vycestování a to do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.

II.

Shrnutí žalobní argumentace

2. Žalobce namítal, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci, a to bez důvodných pochybností, jak je vyžadováno ust. , který představuje základní vodítko pro postup správních orgánů při nalézání spravedlivého řešení v každém konkrétním případě.

3. Dále namítá, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s jeho námitkami. Konkrétně s dopady napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, které považuje za nepřiměřené. Prvostupňový orgán ve svém rozhodnutí sice obecně a nepřímo uvádí hlediska nastíněná ust. § 174a zákona, avšak tímto celé hodnocení záležitosti končí a správní orgán se prakticky nijak nevypořádává s možnými důsledky rozhodnutí o správním vyhoštění pro budoucí život žalobce.

4. Žalobce rovněž upozorňuje na nepřiměřenou délku správního vyhoštění, což odporuje zásadě proporcionality a vlastní praxi. Má zato, že správní orgán mohl žalobci nejprve vydat rozhodnutí o povinnosti opustit území, které by nebylo takovým zásahem do života žalobce. Žalovaný měl také zohlednit další okolnosti, a sice, že žalobce zde nepáchal trestnou činnost a s policií spolupracoval.

III.

Vyjádření žalovaného k žalobě

5. Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na napadené rozhodnutí, kde se k věci podrobně vyjádřil. Dospěl přitom k závěru, že napadené rozhodnutí o vyhoštění je zákonné a přiměřené.

6. Správní orgány přihlédly ke všem relevantním skutečnostem, postupovaly v souladu se zákony a ostatními právními předpisy.

7. S ohledem na uvedené žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

IV.

Obsah správního spisu

8. Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti:

9. Dne 10. 2. 2026 byla prvostupňovým orgánem na adrese X provedena pobytová kontrola, při níž byl kontrolován i cizinec (nyní žalobce pozn. soudu), který ke kontrole předložil cestovní doklad UZB č. X, v němž měl jako poslední datum vstupu do schengenského prostoru vyznačen otisk razítka ze dne 12. 12. 2025 přes letiště Sofia Bulharsko. Dále zde měl vyznačeno BGR vízum č. X vydané s platností od 19. 11. 2025 do 18. 5. 2026, délka pobytu 45 dnů. Žádné výstupní razítko v cestovním dokladu po tomto datu vyznačeno nebylo.

10. Prvostupňový orgán provedl šetření v dostupných informačních systémech Policie ČR, přičemž zjistil, že cizinec jiným oprávněním k pobytu na území nedisponuje. Cizinec na území ČR dvakrát požádal o udělení mezinárodní ochrany, jeho žádostem nebylo vyhověno (řízení vedené pod č.j. CPR-36987/ČJ-2024-931200-AZ bylo dne 8. 10. 2024 pravomocně zamítnuto z důvodu nepřípustné žádosti a řízení vedené pod č.j. CPR-1314/ČJ-2025-931200-AZ bylo zastaveno usnesením, které dne 16. 1. 2025 nabylo právní moci).

11. S ohledem na skutečnost, že cizinec měl v cestovním dokladu vyznačené vízum Bulharska, požádal prvostupňový orgán o prověření, zda má platné pobytové oprávnění v Bulharsku.

12. Dne 10. 2. 2026 byl doručen přípis Informačního odboru Ředitelství služby cizinecké policie, z něhož vyplývá, že cizinec požádal o povolení k dlouhodobému pobytu dne 31.7. 2025.

13. Téhož dne, tj. 10. 2. 2026 byl cizinec vyslechnut za přítomnosti tlumočníka, kdy mj. uvedl, že dne 12. 12. 2025 přiletěl do Bulharska na bulharské vízum. Do České republiky přicestoval dne 25. 12. 2025 mikrobusem z Bulharska za prací. Držitelem oprávnění k zaměstnání na území ČR není. K soukromým a rodinným vazbám vypověděl, že je ženatý. Manželka a čtyři děti žijí v Uzbekistánu, je s nimi v kontaktu přes sociální sítě. V Uzbekistánu bydlí s rodinou v domě rodičů, má zde celou rodinu a má se kam vrátit. V České republice z rodiny nikoho nemá. Domácnost s občanem ČR ani EU nesdílí. Nemá zde žádné vazby kulturní, ekonomické ani společenské. Bydlí s krajany v pronájmu na X, ale přesnou adresu si nepamatuje a smlouvu nemá. Adresu pobytu po svém příjezdu do ČR nehlásil. V České republice nevlastní žádný majetek a doma také nic nevlastní. Prostředky k dalšímu pobytu a vycestování nedisponuje, ale je schopen si je obstarat. K lékaři nechodí, zdravotní pojištění sjednané nemá. Není mu známa žádná překážka vycestování. Pojede dobrovolně, ale asi do X. V Uzbekistánu mu nic nehrozí. V případě správního vyhoštění vycestuje dobrovolně.

14. Na základě shromážděných podkladů dospěl prvostupňový orgán k závěru, že došlo k naplnění skutkové podstaty ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců a nesplnění zákonných podmínek ve smyslu ustanovení § 50a zákona o pobytu cizinců, a proto dne 10. 2. 2026 vydal rozhodnutí č. j. KRPA-50936-15/ČJ-2026-000022-SV, jímž bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců na dobu 18 měsíců a současně mu byla stanovena doba k vycestování a to do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.

15. Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal odvolání, které bylo napadeným rozhodnutím zamítnuto. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný dospěl k závěru, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno na základě správných skutkových zjištění, která byla podložena dostatečnými podklady, a že se žalobce dopustil popsaného protiprávního jednání, kterým naplnil skutkovou podstatu správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že v rámci správního řízení nezjistil žádná pochybení. Protiprávní jednání žalobce bylo jednoznačně prokázáno. Cizinecká policie přitom postupovala v souladu s právními předpisy, neboť prokázala neoprávněný pobyt žalobce, shromáždila potřebné podklady a zjistila všechny rozhodné skutečnosti.

V.

Jednání soudu a právní posouzení věci soudem

16. Městský soud v Praze na základě žaloby, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán [ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “)], přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumávání rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (ustanovení ), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

17. V rámci soudního řízení byl žalobce zastoupen advokátem panem Mgr. Tomášem Císařem, který přípisem ze dne 24. 8. 2026 sdělil soudu, že ukončil zastupování žalobce, neboť plnou moc mu vypověděl. Dále sdělil soudu, že mu není známo, zda se žalobce nyní v ČR nachází či zda již vycestoval z území ČR. Soud lustrací v evidenci ISZR dne 26. 8. 2026 ověřil, že cizinec nemá v ČR hlášenu žádnou adresu pobytu, proto mu ustanovil usnesením ze dne 31. srpna 2026 opatrovníkem advokátku JUDr. Zdeňku Kotěrovou.

18. V prvé řadě se soud zabýval otázkou nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Soud dospěl k závěru, že správní spis obsahuje dostatečné množství podkladových materiálů, které umožnily správním orgánům vydat napadená rozhodnutí, přičemž tyto adekvátně odráží skutečnosti, z nichž správní orgány v rámci posouzení případu žalobce vyšly. Přitom správní orgány na základě těchto podkladů (viz výše popsaný obsah správního spisu) srozumitelně a dostatečně podrobně popsaly, které skutečnosti vzaly za podklad svého rozhodnutí.

19. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

20. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.

21. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

22. Soud v návaznosti na již uvedené, tedy že správní orgány v rámci správního řízení shromáždily spisový materiál v dostatečné míře, konstatuje, že bylo prokázáno, že žalobce pobýval na území schengenského prostoru a na území ČR bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn.

23. Na základě zjištěného skutkového stavu vycházejícího z listin obsažených ve správním spise (viz výše) je zřejmé, že žalobce od 26. 1. 2026 nedisponoval žádným oprávněním k pobytu a není s ním ani vedeno žádné řízení, které by jej k pobytu na území ČR opravňovalo. Protože svým pobytem na území bez platného oprávnění k pobytu porušil žalobce povinnosti cizince uvedené v ustanovení § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců, naplnil skutkovou podstatu ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 téhož zákona. Z důvodu naplnění skutkové podstaty ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců a nesplnění zákonných podmínek ve smyslu ustanovení § 50a zákona o pobytu cizinců správní orgány tedy přistoupily k uložení správního vyhoštění.

24. Podle konstantní judikatury správních soudů aplikace § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nezávisí na správním uvážení správního orgánu; jsou-li podmínky tohoto ustanovení naplněny, správní orgán je povinen správní vyhoštění uložit. V posuzovaném případě není pochyb o tom, že žalobce se vytýkaného jednání dopustil, správní orgány postupovaly v souladu se zákonem, pokud rozhodly o správním vyhoštění žalobce. Zároveň nebyl dán důvod pro postup dle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, a tedy ani pro postup dle § 50a téhož zákona, když žalobce netvrdil žádné okolnosti, které by mohly indikovat nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného života, ani takové okolnosti nebyly správními orgány zjištěny (k tomu viz níže). Správní orgány tudíž nepochybily, pokud přistoupily k uložení správního vyhoštění.

25. Na tomto místě lze také poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j. -34, v němž Nejvyšší správní soud judikoval, že není třeba, aby se správní orgán rozhodující o vyhoštění výslovně vyjadřoval ke všem 11 kritériím uvedeným v § 174a zákona o pobytu cizinců, samozdřejmě však nelze upustit od požadavku, aby z rozhodnutí bylo zřejmé, že ve vztahu ke kritériím v daném případě relevantním činil správní orgán skutková zjištění a posuzoval je.

26. Soud neshledal v postupu správních orgánů pochybení, která by výše zmíněnému odporovala. Zásah do soukromého a rodinného života žalobce byl dostatečným a přezkoumatelným způsobem posuzován a hodnocen, přičemž závěry byly řádně odůvodněny. Jak již soud vyslovil výše, v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce svým shora popsaným jednáním naplnil skutkovou podstatu uvedenou v § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. Ve světle skutkových okolností případu žalobce nelze dle názoru soudu hovořit o takových vazbách žalobce na území ČR, aby převážily nad zájmem státu na ochraně veřejného pořádku. Žalobce ostatně ve správním řízení, a to jak před cizineckou policií, tak před žalovaným, ani v rámci podané žaloby žádné konkrétní relevantní vazby netvrdil a tím spíše neprokázal vazbu, jež by ji ke zdejšímu území vázala natolik pevně, aby její narušení na dobu 18 měsíců, bylo možno považovat za nepřiměřené. Správní orgány kritérium přiměřenosti podrobně zkoumaly. Žalobce je zdravý muž, celá jeho rodina, včetně 4 dětí a manželky žije v Uzbekistánu, je s nimi v kontaktu. Přijel do ČR za prací. Jak sám uvedl v protokolu o výslechu, nemá zde žádné vazby, pojede domů, k rodině dobrovolně.

27. Soud podotýká, že rozhodnutí o správním vyhoštění představuje vždy určitý zásah do soukromého a rodinného života cizince, a proto se v každém individuálním případě posuzuje proporcionalita mezi veřejným zájmem na vyhoštění cizince a zájmem nad ochranou jeho soukromého a rodinného života. Je v zájmu cizinců, aby dodržovali zákony a právní předpisy platné na území ČR, chtějí-li zde požívat plné ochrany. Pokud tak nečiní, musí nést případné nepříjemné následky spojené se správním vyhoštěním. Zároveň je třeba podotknout, že právo pobývat na území ČR nepatří do kategorie základních lidských práv a zásah do soukromého a rodinného života cizince je připuštěn, děje-li se tak v souladu se zákonem a v oblasti zájmů chráněných státem.

28. V případě žalobce správní orgány řádně posoudily jeho individuální situaci a zcela správně dospěly k závěru, že rozhodnutím o správním vyhoštění žalobce nedojde k nepřiměřenému zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Napadené rozhodnutí bylo v tomto směru vydáno na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, který má oporu ve spise.

29. S ohledem na závěr správních orgánů, dle kterého správní vyhoštění nebude nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života žalobkyně, nebyl prostor pro možnost upuštění od správního vyhoštění a namísto toho pro uložení povinnosti opustit území podle ustanovení § 50a zákona o pobytu cizinců. Jestliže byla naplněna některá ze skutkových podstat podle ustanovení § 119 zákona o pobytu cizinců, může správní orgán od uložení správního vyhoštění upustit a uložit místo něj povinnost opustit území podle ustanovení § 50a zákona o pobytu cizinců pouze v případě, kdy shledá, že by rozhodnutí nebylo přiměřené.

30. Žalobce namítá, že správní orgány stanovily nepřiměřenou délku správního vyhoštění a měly zohlednit, že žalobce zde nepáchal trestnou činnost a že poskytl potřebnou součinnost.

31. K takto formulovaným námitkám soud konstatuje, že z jeho úřední činnosti je mu známo, že doba zákazu vstupu na území členských států v délce stanovené prvostupňovým rozhodnutím a potvrzené v napadeném rozhodnutí nevybočuje z pravidelné správní praxe žalovaného. Soud k této námitce uvádí, že je na uvážení správního orgánu, jak dlouhou dobu s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, pro správní vyhoštění uloží. Posouzení této otázky podléhá jen omezenému soudnímu přezkumu, soud pouze zkoumá, zda posouzení správních orgánů nebylo excesivní či svévolné a zda bylo dostatečně odůvodněno (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, č. j. -31). Shodný závěr plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. -46, tedy že úkolem soudu není nahradit správní orgán v jeho odborné kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem. Zbývá tedy posoudit otázku, zda při stanovení délky zákazu vstupu na území EU nepřekročily správní orgány meze správního uvážení, tj. zda rozhodnutí „nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. -38). Správní orgány odůvodnily dobu, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území, tak, že při jejím stanovení bylo přihlédnuto ke všem okolnostem případu. Jako polehčující okolnost hodnotila cizinecká policie skutečnost, že žalobce se dobrovolně dostavila ke správnímu orgánu I. stupně, po celou dobu správního řízení s ním spolupracoval a uvedl, že chce dobrovolně vycestovat. Na druhé straně vzal v potaz povahu protiprávního jednání a skutečnost, že cizinec porušil více svých povinností (např. neměl sjednáno zdravotní pojištění).

32. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců je možné cizinci uložit dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace až na 5 let. Soud neshledal, že by v napadeném rozhodnutí stanovená doba byla nepřiměřená, či přímo excesivní, nebo že by neodpovídala okolnostem daného případu. Zdejší soud pak odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018 č. j. -29, kde Nejvyšší správní soud neshledal nepřiměřeným správní vyhoštění cizince v délce jednoho roku za neoprávněný pobyt na území ČR i v řádu několika hodin. Námitka není důvodná.

33. Soud neshledal ani rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou citovanou v žalobě.

34. V daném případě soud uzavírá, že se ztotožnil se závěrem správních orgánů o tom, že zjevně došlo k naplnění zákonných podmínek pro uložení správního vyhoštění, které představuje s ohledem na výše uvedené přiměřené řešení situace.

VI.

Závěr a náklady řízení

35. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a žalobu podle ustanovení jako nedůvodnou zamítl.

36. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením , když žalobce ve věci úspěch neměl a žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 24. září 2026

JUDr. Ludmila Sandnerová v. r.

samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje M. H., DiS.