Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

10 Ad 2/2026 - 59

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Klepše a soudkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudce JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci

žalobce: Mgr. Bc. L. Š., narozen X

bytem X

zastoupen JUDr. Janem Salmonem, advokátem,

sídlem Revoluční 763/15, 110 00 Praha 1

proti

žalovanému: ministr obrany

sídlem Tychonova 221/1, 160 01 Praha 6

o žalobě proti rozhodnutí ministra obrany ze dne 2. 2. 2026, č. j. MO 86981/2026-8694,

takto:

I. Rozhodnutí ministra obrany ze dne 2. 2. 2026, č. j. MO 86981/2026-8694, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 21 405 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce, advokáta JUDr. Jana Salmona.

Odůvodnění:

I. Předmět sporu

1. Žalobce žádostí ze dne 25. 3. 2018 žádal o doplacení náhrady zvýšených životních nákladů včetně zákonného úroku z prodlení. Rozhodnutím náčelníka Generálního štábu Armády České republiky (dále jen „prvostupňový orgán“) ze dne 8. 3. 2024, č. j. MO 191490/2024-1304, bylo žalobci částečně vyhověno. Uvedené rozhodnutí potvrdila ministryně obrany svým rozhodnutím ze dne 30. 4. 2024, č. j. MO 333733/2024-8694. Obě rozhodnutí zrušil Městský soud v Praze (dále též „městský soud“ či jen „soud“) rozsudkem ze dne 29. 5. 2025, č. j. – 57.

2. Prvostupňový orgán proto rozhodnul znovu a rozhodnutím ze dne 10. 7. 2025, č. j. MO 633468/2025-1304 žalobci opět částečně vyhověl: byla mu přiznána náhrada zvýšených životních nákladů ve výši 484 855,12 Kč s úroky z prodlení (ve zbytku byla jeho žádost zamítnuta) a současně mu byla přiznána náhrada nákladů řízení. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal, ministryně obrany o odvolání rozhodla rozhodnutím ze dne 22. 10. 2025, č. j. MO 936475/2025-8694, tak, že zrušila výrok II. o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu věc vrátila prvostupňovému orgánu k dalšímu řízení.

3. Prvostupňový orgán rozhodnutím ze dne 7. 11. 2025, č. j. MO 980373/2025-1304 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), znovu rozhodnul o nákladech řízení, jejichž náhradu žalobci podle , (dále jen „ “), výrokem II. nepřiznal, současně však výroky I. a III. znovu rozhodnul o náhradě zvýšených životních nákladů a žádosti žalobce částečně vyhověl (ve stejném rozsahu jako v rozhodnutí z 10. 7. 2025), nad rámec částek ve výroku I. nárok žalobce výrokem III. opět zamítnul. Žalobce se proti výrokům II. a III. napadeného rozhodnutí bránil odvoláním. Ministr obrany (dále také „žalovaný“) rozhodnutím ze dne 2. 2. 2026, č. j. MO 86981/2026-8694 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalobcovo odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí zamítl a prvostupňové rozhodnutí ve výrocích II. a III. potvrdil.

II. Žaloba a ostatní podání stran sporu

4. Žalobce v žalobě požadoval, aby soud napadené i prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. V žalobě uplatnil sedm žalobních bodů:

5. I. Porušení zákazu reformationis in peius. Žalobce namítal, že v důsledku soudního přezkumu, kde bylo zrušeno předchozí správní rozhodnutí, došlo ke zhoršení jeho postavení, neb mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Odebrání této náhrady vnímá jako procesní sankci za uplatnění práva na soudní ochranu. K porušení zásady reformationis in peius došlo i v odvolacím řízení. Prvostupňový orgán rozhodnutím ze dne 10. 7. 2025 žalobci výrokem II. náhradu nákladů řízení přiznal. Proti tomuto rozhodnutí se odvolal toliko žalobce. Ministryně obrany rozhodnutím ze dne 22. 10. 2025 výrok o náhradě nákladů řízení však zrušila a věc v tomto rozsahu vrátila prvostupňovému orgánu k dalšímu řízení, prvostupňový orgán posléze rozhodnutím z 7. 11. 2025 žalobci náhradu nákladů řízení již nepřiznal. K žalobcovu odvolání, kterým se domáhal rozšíření svých procesních práv, tak došlo ke zhoršení žalobcova postavení. Podle žalobce jde o porušení zásady reformationis in peius. Žalovaný se poté v napadeném rozhodnutí s touto námitkou nevypořádal – opomněl, že nejde o prvotní rozhodování o nákladech řízení, nýbrž o situaci, kdy žalobci již tato náhrada byla v minulosti přiznána. V tom žalobce spatřuje taktéž porušení jeho legitimního očekávání a práva na spravedlivý proces. Podle žalobce je žalovaný s uvedenou námitkou nevypořádal odpovídajícím způsobem a jeho argumenty se s námitkou míjejí. Argumentace zánikem právní moci dřívějších rozhodnutí je podle žalobce irrelevantní, ustanovení bylo aplikováno mechanicky a nereflektuje dosavadní řízení a odkaz na absenci překážky věci rozhodnuté je argumentačně mimoběžný. Jelikož žalovaný neprovedl test přípustnosti zhoršení postavení žalobce, nevysvětlil, proč se zásada reformationis in peius zde neuplatní, a nevypořádal ústavní dimenzi námitky, je podle žalobce napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Rozhodnutí taktéž odporuje právu z y, neb uplatnění opravného prostředku vedlo ke zhoršení postavení účastníka řízení.

6. II. Nezákonnost opakovaného rozhodnutí v téže věci. Žalobce dále namítal, že rozhodnutím ministryně obrany z 22. 10. 2025 byl zrušen výlučně výrok II. rozhodnutí prvostupňového orgánu z 10. 7. 2025 a pouze v tomto rozsahu byla věc vrácena prvostupňovému orgánu k dalšímu řízení. Prvostupňový orgán však v prvostupňovém rozhodnutí znovu rozhodl o žalobcově žádosti o náhradu zvýšených životních nákladů. Tím porušil zásadu vázanosti správního orgánu právním názorem nadřízeného orgánu a představuje nepřípustné znovuotevření pravomocně skončené části věci. Žalovaný v napadeném rozhodnutí tento postup aproboval, jeho argumentace však není přiléhavá – žalobce nenamítal překážku rei iudicatae, ale že v pokračujícím řízení nelze znovu rozhodovat o otázkách nedotčených kasačním zásahem. Napadené rozhodnutí je proto nezákonné a nepřezkoumatelné. Opakované rozhodování o téže věci představuje zásah do právní jistoty žalobce, jde o porušení zásady předvídatelnosti rozhodování veřejné moci a principů spravedlivého procesu.

7. III. Správní orgány rozhodovaly bez správního spisu. Žalobce uvedl, že v doplnění odvolání z 25. 8. 2025 žádal odvolací orgán o nahlížení do spisu. Žalobci bylo posléze dne 2. 10. 2025 doručeno sdělení č. j. MO 872771/2025-7542, podle kterého byl správní spis poskytnut Obvodnímu soudu pro Prahu 6, přičemž k nahlédnutí byly k dispozici jen elektronicky vedené dokumenty. Žalobce poté zjistil, že obvodnímu soudu byl spis zapůjčen 1. 7. 2025. Prvostupňový orgán rozhodl 10. 7. 2025, odvolací orgán poté 22. 10. 2025. Správní orgány tedy ve věci rozhodovaly, aniž by měly k dispozici správní spis – tím porušily procesní práva účastníka řízení a zatížily svá rozhodnutí vadou, která mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci.

8. IV. Nezákonné zapojení úředních osob do rozhodování. Žalobce v řízení vznesl námitku podjatosti úřední osoby Mgr. M. S. Nenaznačoval, že by jednal v rozporu se zákonem nebo v souladu se svými zájmy, jeho poměr k věci se však mohl, byť nevědomě, projevit v rozhodnutí. O námitce podjatosti však nerozhodl oprávněný služební orgán (ministryně obrany), ale státní tajemník v Ministerstvu obrany, který žalobci sdělením č. j. MO 9066894/2025-7524 uvedl, že neshledal důvod Mgr. S. z provádění úkonů v řízení vylučovat. Tím však státní tajemník překročil svou pravomoc. Na žádost žalobce o sdělení jmen pověřených osob mu státní tajemník sdělil, že určil další oprávněnou úřední osobu k převzetí spisu a přípravě odvolacího rozhodnutí, Mgr. L. V. Ze správního spisu ani jiných právních předpisů však neplyne příslušnost státního tajemníka k pověřování úředních osob, která vede jiný služební orgán. I zde tedy státní tajemník překročil svou pravomoc. Z písemných pokynů ministryně obrany z 5. 8. 2025 a z 27. 8. 2025 neplyne, že by státní tajemník v ministerstvu obrany byl pověřen jako oprávněná úřední osoba nebo že by mohl vybírat jiné oprávněné úřední osoby. To neplyne ani z Organizačního řádu Ministerstva obrany – příprava podkladů v řízení ve věcech služebního poměru ve smyslu čl. 86 odst. 1 z něj služební orgán nečiní, nemůže jménem ministryně činit úkony. Absenci zmocnění státního tajemníka k určení oprávněných úředních osob podle žalobce dokládá také to, že písemné pokyny nebyly podepsány ministryní obrany – platné pověření státního tajemníka k úkonům v odvolacím řízení tedy neexistuje. Žalobce dále namítal, že státní tajemník – aniž by měl postavení oprávněné úřední osoby – se řízení účastní, má přístup ke všem dokumentům a může vydávat interní pokyny k tomu, jak má být rozhodnuto. Oprávněné úřední osoby mají podle žalobce jen omezenou možnost postupovat v rozporu s pokyny. Jestliže ministryně obrany návrh rozhodnutí opatřila elektronickým podpisem do minuty po otevření dokumentu a neměla k dispozici správní spis, podle žalobce došlo k pokřivení procesu správního rozhodování. Řízení prakticky neprobíhalo před zákonem určeným služebním orgánem, zasahovaly do něj neoprávněné osoby.

9. V. K náhradě nákladů řízení. V dalším žalobním bodě žalobce rozvinul své úvahy směřující proti mechanické a formalistické aplikaci . Žalobce upozornil na specifika služebních poměrů vojáků z povolání a příslušníků bezpečnostních sborů – zvýšenou míru subordinance, omezení základních práv, jednostranné rozhodování služebního orgánu a absenci smluvní autonomie. Podle judikatury je třeba práva příslušníků vykládat v duchu zvýšené ochrany slabší strany. Zatímco u příslušníků bezpečnostních sborů zákon výslovně umožňuje přiznání náhrady nákladů řízení – jejím smyslem je zabránit odrazování od uplatňování práv nezákonným postupem služebního orgánu. Není racionální důvod, pro který by vojáci z povolání, kteří jsou v obdobné procesní situaci, měli být v horším postavení. Podle žalobce sice není možné mechanicky aplikovat zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů na vojáky z povolání, analogický výklad je však podle žalobce na místě – jednak pro blízkost právních úprav, jednak pro obecné zásady spravedlivého procesu a rovnosti. Namítal, že nepřiznání náhrady nákladů řízení má odrazující účinek na uplatňování práv vojáků z povolání, odporuje principu na účinnou právní ochranu. Zdůraznil také okolnosti zde přezkoumávaného správního řízení – jeho délku, procesní úspěšnost žalobce (i v řízení před správními soudy) a skutečnost, že dříve mu náhrada nákladů řízení přiznána byla. Žalobci není zřejmé, proč služební orgány rozhodly o nákladech řízení v rozporu s dosavadními rozhodnutími v této věci. Prvostupňové rozhodnutí je podle žalobce nesrozumitelné, když hovoří o mezeře v zákoně. Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. – 27 byl vydán již 22. 12. 2023, prvostupňový orgán jej měl při svém rozhodování dlouhodobě k dispozici, přesto žalobci náhradu nákladů řízení přiznával. Z uvedeného rozsudku podle žalobce neplyne, že by analogie se zákonem o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů byla vyloučená nebo nepřípustná. Z rozsudku plyne, že analogie není na místě tehdy, když bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu a kde se tak náhrady nákladů řízení lze domoci uplatněním nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Tato situace však nenastala, protože rozhodnutí prvostupňového orgánu nesplňují definici nezákonného rozhodnutí ve smyslu Analogie s je tak podle žalobce na místě i v řízeních ve věcech služebního poměru vojáka z povolání.

10. VI. Vady řízení – neumožnění nahlížení do správního spisu. Žalobce v doplnění odvolání z 25. 8. 2025 žádal o nahlížení do správního spisu, státní tajemník v ministerstvu obrany mu však přípisem sdělil, že do spisu nelze nahlédnout, neb spis se nachází u Obvodního soudu pro Prahu 6. Žalobce namítal, že nahlížení do spisu je základním procesním právem účastníka správního řízení, součástí práva na spravedlivý proces, vedení a zpřístupnění spisu je odpovědností správních orgánů. Odvolací správní orgán si spis mohl dočasně vyžádat zpátky. Odkaz na soud není v souladu se zákonem, soud poskytuje jen možnost nahlížení do soudního spisu. Odvolací orgán tak žalobci neumožnil využít základního procesního práva nahlížet do spisu a s tím spojeným právem vyjádřit se k podkladům. Zásah je umocněn tím, že právo vyjádřit se k podkladům bylo žalobci upřeno již v řízení před prvostupňovým orgánem – patrně proto, že ani prvostupňový orgán neměl spisový materiál k dispozici. Žalobce na to v odvolání upozornil, odvolací orgán však vadu nevyhodnotil jako porušení procesních práv účastníka řízení a tím podle žalobce zatížil své rozhodnutí vadou způsobující nezákonnost tohoto rozhodnutí.

11. VII. Nezákonnost napadeného rozhodnutí pro absenci podpisu služebního orgánu. Posledním žalobním bodem žalobce namítal nepřezkoumatelnost a nezákonnost napadeného rozhodnutí, neb pod ním nebyl podepsán žalovaný, nýbrž Mgr. Bc. R. H. – ten však není služebním orgánem a nebyla mu svěřena pravomoc ve věci rozhodnout. Vada podle žalobce při zohlednění okolností případu může dosahovat intenzity nicotnosti. Namítal, že podpis není jen administrativním úkonem, nýbrž projevem rozhodovací vůle správního orgánu – z rozhodnutí musí být patrné, že se jedná o projev vůle zákonem určeného služebního orgánu. Žalobce nemá za prokázané, že napadené rozhodnutí je aktem vůle ministra obrany, nikoliv aktem administrativy ministerstva. Namítal, že rozhodovací pravomoc ministra nelze delegovat interním aktem, podepisující osoba nemůže převzít odpovědnost za obsah rozhodnutí. Upozornil na vazbu nedostatku spočívajícího v absenci podpisu ministra na ostatní výše předestřené vady s tím, že vada jen posiluje pochybnosti o tom, zda ministr rozhodnutí skutečně přezkoumal a jde o jeho autentický projev vůle.

12. Podáním z 10. 2. 2026 žalobce upozornil soud na skutečnost, že po podání žaloby v řízení vedeném pod sp. zn. mu bylo doručeno další s napadeným rozhodnutím obsahově totožné rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 2. 2026, č. j. MO 116423/2026-8694. Uvedené rozhodnutí podle žalobce nemá vliv na předmět probíhajícího soudního řízení, zapadá však do dlouhodobého procesního „ping-pongu“ a chaosu v rozhodování v této věci, kdy jsou opakovaně vydávána, rušena a nahrazována rozhodnutí, aniž by bylo zřejmé, který správní akt má být stabilním a přezkoumatelným výsledkem řízení.

13. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhoval, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

14. K VII. žalobnímu bodu vysvětlil, že 3. 2. 2026 bylo žalobci zasláno napadené rozhodnutí, které bylo nedopatřením opatřeno podpisem ředitele kanceláře ministra obrany Mgr. Bc. R. H. Žalobci bylo téhož dne zasláno rozhodnutí ze dne 3. 2. 2026, č. j. 116423/2026-8694, které je obsahově totožné s napadeným rozhodnutím, a které se od napadeného rozhodnutí liší toliko podpisem, číslem jednacím a datem vydání. O administrativním pochybení byl žalobce telefonicky informován a byl o tom učiněn záznam do spisu. I proti novému rozhodnutí z 3. 2. 2026 podal žalobce žalobu, u zdejšího soudu je vedena pod sp. zn. .

15. K I. žalobnímu bodu se žalovaný neztotožnil s výkladem žalobce o tom, že zrušená rozhodnutí zavazovala správní orgán k tomu, že se nemohl odchýlit od dříve zastávaného názoru v neprospěch účastníka řízení. Nejde o procesní sankci za uplatnění práva na soudní ochranu. Po zrušení správních rozhodnutí městským soudem se věc vrátila před prvostupňový orgán, který v této otázce nebyl vázán právním názorem správního soudu. S odkazem na vysvětlil, že v odvolacím řízení neplatí absolutní nemožnost změny rozhodnutí odvolacím orgánem, akcentován je soulad s právními předpisy nebo jiným veřejným zájmem. Ke změně názoru dospěl prvostupňový orgán, ne odvolací orgán – ten jej zrušujícím rozhodnutím přiměl věc znovu posoudit a svůj postup přezkoumatelně odůvodnit. V prvostupňovém rozhodnutí poté prvostupňový orgán žalobci náhradu nákladů řízení podle zákona o vojácích z povolání a nepřiznal, žalovaný v napadeném rozhodnutí tento závěr jako správný potvrdil. Není pravdou, že by se námitkou porušení zákazu reformace in peius nezabýval.

16. K II. žalobnímu bodu žalovaný namítal, že žalobce neuvedl z jakého důvodu výrok III. prvostupňového rozhodnutí napadá. Žalovaný se zabýval tím, zda tento výrok s ohledem na jeho dřívější potvrzení znovu posuzovat. Podle ustálené judikatury zamítnutí žádosti nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté. Ačkoliv zde žalobce nepodal novou žádost a prvostupňový orgán neměl ani jiný důvod pro opětovné rozhodnutí v téže věci, musel se žalovaný se situací vypořádat. Pro absenci překážky věci pravomocně rozhodnuté nebylo možné výrok jako nadbytečný rušit, věc byla podle žalovaného vyřešena v souladu s judikaturou a platnou právní úpravou v zájmu zachování právní jistoty žalobce a takto byla v odůvodnění žalobci vysvětlena. Výše uvedené proto nemělo za následek nezákonnost rozhodnutí z důvodu prolamování právní moci či nepřípustného znovuotevření pravomocně skončené věci. Napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné.

17. K III. žalobnímu bodu žalovaný namítal, že žalobce odkazuje na rozhodnutí, která však nejsou předmětem současného soudního přezkumu – rozhodnutí ze dne 22. 10. 2025 je přezkoumáváno zdejším soudem v řízení sp. zn. . Žalovaný k námitce vysvětlil, že rozhodnutí z 10. 7. 2025 bylo připravováno ještě v době, kdy byl správní spis k dispozici – samotný akt rozhodnutí po zapůjčení spisu nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí či vadu řízení. Rozhodnutí prvostupňového orgánu z 10. 7. 2025 se od dříve zrušeného rozhodnutí z 8. 3. 2024 lišilo v zásadě jen ve výroku I. a v odůvodnění rozhodnutí. V prvostupňovém rozhodnutí poté prvostupňový orgán nově posuzoval jen otázku nákladů řízení, ve zbytku vyšel ze dřívějších rozhodnutí. Nárok na náhradu nákladů řízení žalobce uplatnil elektronicky, údaje o úkonech v řízení lze tak z elektronického spisu zjistit, pro rozhodnutí nebylo třeba, aby prvostupňový orgán měl celý správní spis k dispozici, žalobci tím nevznikla újma. Řízení probíhá již od roku 2018, žalobce měl vždy příležitost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a tuto příležitost využíval. To platí i pro napadené rozhodnutí. Pro posouzení výroku o nepřiznání náhrady nákladů řízení nebylo nutné mít k dispozici celý správní spis. K výroku III. prvostupňového a výroku II. napadeného rozhodnutí měly správní orgány dostatek podkladů a jejich závěry neodporují obsahu spisu. V rozhodnutí z 10. 7. 2025 služební orgán přepočítal náhradu zvýšených životních nákladů, sporným zůstala diferenciace základu podle vojenských hodností. Nešlo tedy o spor věcného charakteru, ale o posouzení podle právní úpravy – k tomu není správní spis nezbytný. Věcné argumenty a námitky žalobce byl žalovaný schopen vypořádat na základě podkladů v elektronické verzi spisu, analogových podkladů v kopiích a informací v rámci služební činnosti. Analogové dokumenty byl do spisu vkládány na počátku správního řízení, zde již nebyly potřeba, a proto žalovaný od obvodního soudu nepožadoval vrácení spisu. Z pohledu zákona není relevantní, jak dlouhá byla doba mezi otevřením dokumentu a jeho podpisem. Informace z elektronického systému nevypovídá o okolnostech schvalovacího procesu.

18. K IV. žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že žalobce i zde odkazuje na dřívější určení oprávněných úředních osob v řízení o předchozím odvolání žalobce – námitka je předmětem řízení před městským soudem ve věci sp. zn. . V odvolacím řízení byly oprávněné úřední osoby určeny záznamem č. j. MO 1057224/2025-7542. K určení oprávněných osob upozornil na a odkázal na OŘ ze dne 17. 12. 2019, č. 61/2019 Věstníku Ministerstva obrany, Organizační řád Ministerstva obrany (dále také „organizační řád“) – podle něj za přípravu podkladů v řízení, kde je služebním orgánem prezident republiky a ministr obrany, odpovídá sekce státního tajemníka Ministerstva obrany, přičemž státní tajemník v Ministerstvu obrany určuje konkrétní úřední osoby k provedení úkonů ve správním řízení. Není pravdou, že z organizačního řádu neplyne, že státní tajemník není oprávněn určit konkrétní oprávněné osoby. V předchozím řízení vydal žalovaný pokyny ze dne 5. 8. 2025 a ze dne 27. 8. 2025 – jimi ministr postoupil státnímu tajemníkovi odvolání žalobce a doplnění odvolání a pověřil jej přípravou stanoviska a rozhodnutí o odvolání. V případě napadeného rozhodnutí šlo o pokyn ze dne 25. 11. 2025, č. j. MO 1042220/2025-8694, kterým bylo taktéž státnímu tajemníkovi postoupeno odvolání žalobce s pověřením přípravy stanoviska a návrhu napadeného rozhodnutí. Pokyny byly podepsány ředitelem kanceláře ministra obrany – jeho oprávnění vyžadovat součinnost plyne z organizačního řádu. Žalovaný žalobcovo zpochybňování oprávnění ředitele a existence platného pověření označil za účelovou argumentaci. Pokud byly vydány pokyny, nelze zpochybňovat oprávnění státního tajemníka seznamovat se s dokumenty zpracovanými jeho podřízenými oprávněnými úředními osobami. Uvedený postup není podle žalovaného v rozporu se zákonem o vojácích z povolání ani . Ohledně námitky podjatosti Mgr. S. žalovaný odkázal na vypořádání této námitky v přípisu ze dne 13. 10., 2025, č. j. MO 906894/2025-7542. Žalobce v žalobě neuplatnil žádné konkrétní důvody, ve kterých by podjatost spatřoval, naopak vyzdvihoval odbornost Mgr. S. a zmiňoval jeho poměr k věci. Námitku podjatosti zmiňoval výhradně v souvislosti s otázkou pravomoci k jejímu posouzení. Žalovaný k tomu poukázal na zákona o vojácích z povolání, podle kterého se na řízení ve věcech služebního poměru mj. nevztahuje . O námitce podjatosti tak orgán není povinen rozhodovat. Upozornil na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2018, č. j. – 45, a usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. podle těchto rozhodnutí otázku podjatosti řeší správní soudy. Jelikož posouzení podjatosti nebylo provedeno formalizovaným aktem, nelze dovozovat, že jej nesmí učinit státní tajemník v ministerstvu obrany – i podle o námitce podjatosti rozhoduje služebně nadřízený úřední osoby nebo ten, kdo má obdobné postavení. O překročení pravomoci tedy podle žalovaného nešlo. Odkázal také na bod 81 rozsudku zdejšího soudu ze dne 29. 5. 2025, č. j. – 57, podle kterého pochybnosti o nepodjatosti musí dosahovat určité kvality – takové pochybnosti vůči Mgr. S. žalobce nezmiňuje.

19. K V. žalobnímu bodu žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2023, č. j. – 27. Podle Nejvyššího správního soudu je otázka náhrady nákladů řízení pro vojáky z povolání upravena ve , analogická aplikace nepřipadá v úvahu, neb absence úpravy nepředstavuje mezeru v zákoně.

20. K VI. žalobnímu bodu žalovaný poté odkázal na své vyjádření ke III. a IV. žalobnímu bodu s tím, že argumentace směřuje proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 10. 2025.

21. Žalobce v replice trval na důvodnosti podané žaloby. Vyjádření žalovaného považuje za nepřesvědčivé, argumentačně vadné a nereagující na žalobní námitky, zásadní žalobní námitky zůstaly nevypořádány.

22. Upozornil na to, že žalovaný sám uznal, že napadené rozhodnutí bylo podepsáno osobou, která není služebním orgánem. Tvrzení žalovaného, že jde o administrativní chybu, která nebyla na újmu žalobci, podle žalobce neobstojí – žalovaný neprokázal oprávnění Mgr. Bc. H. napadené rozhodnutí podepsat. Vyhotovení druhého rozhodnutí po napadeném rozhodnutí dokládá, že napadené rozhodnutí bylo nezákonné, nejen formálně vadné, jde o faktické přiznání toho, že napadené rozhodnutí nebylo vydáno oprávněným orgánem. Jde o nicotné rozhodnutí, případně rozhodnutí stižené hrubou nezákonností.

23. K porušení zákazu reformace in peius uvedl, že odůvodnění jde mimo podstatu námitky, Tvrdil, že odejmutí náhrady nákladů řízení po odvolání představuje učebnicový příklad porušení této zásady. Vyjádření žalovaného k této námitce nepovažuje za relevantní. Zákaz nesouvisí s právní mocí předcházejících rozhodnutí, právním názorem nadřízeného orgánu, právní úpravou nákladů ani názorem na legitimitu nároku. Jde pouze o ochranu postavení odvolatele, které v odvolacím řízení nesmí být zhoršeno, pokud se neodvolal nikdo jiný. Žalovaný nevyvrátil, že žalobce byl sankcionován za uplatnění procesního práva.

24. Stran opakovaného rozhodování o pravomocně rozhodnuté věci uvedl, že námitka zůstala nevypořádána, žaloba netvrdí překážku věci rozhodnuté. Žalovaný na tuto námitku nereagoval. Jde o porušení .

25. Ohledně skutečnosti, že rozhodováno bylo bez správního spisu, žalobce namítal, že vyjádření žalovaného neodpovídá sdělení Ministerstva obrany. Žalovaný nevyvrátil konkrétní vady, pouze uvedl obecná tvrzení o tom, že zákon neukládá mít originál spisu fyzicky. To podle žalobce neodpovídá . Žalovaný přiznal, že rozhodoval bez spisového materiálu.

26. Ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí poté uvedl, že k této vadě jsou v žalobě uvedeny detailní a přesné námitky, žalovaný však na uvedené výhrady neodpověděl a setrval na tvrzení o dostatečnosti odůvodnění. To však žalobcovy námitky nevyvrací.

27. Na repliku žalobce žalovaný dále písemně nereagoval.

III. Posouzení věci Městským soudem v Praze

28. Městský soud ověřil, že žaloba byla podána včas [ zákona o vojácích z povolání], osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadená rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán ( věta první , , dále jen „ “), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ( ).

29. Soud o věci rozhodnul v souladu s bez jednání ve věci. Soud vycházel z obsahu správního spisu; judikatura správních soudů přitom konstantně judikuje, že správním spisem se dokazování neprovádí (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. – 117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Při posouzení věci soud sice vycházel taktéž z organizačního řádu Ministerstva obrany, jeho obsah byl nicméně oběma stranám sporu znám (jednak je veřejně publikován na webu Ministerstva obrany https://statnisluzba.mo.gov.cz/uredni-deska/2025/organizacni-rad-mo, žalobce pak z jeho obsahu vycházel již v žalobě a žalovaný jej soudu sám doložil). Nebylo proto třeba provádět jím dokazování, jeho obsah měl a mohl být oběma stranám znám.

III./VII. Absence podpisu ministra na napadeném rozhodnutí nezpůsobuje jeho nicotnost;

ze spisu však není zřejmé, zda je napadené rozhodnutí skutečně projevem vůle žalovaného

30. Sedmým žalobním bodem žalobce namítal, že napadené rozhodnutí nebylo podepsáno ministrem, nýbrž jinou, k tomu neoprávněnou osobou.

31. Jakkoliv žalobce uvedený žalobní bod uvedl až jako poslední, soud se jím zabývá přednostně, protože žalobce s uvedeným žalobním bodem spojuje nicotnost napadeného rozhodnutí. Je-li podmínka nicotnosti důvodná, má taková vada zásadní dopad na zbytek soudního přezkumu – zákonnost lze totiž zkoumat jen u aktu, který existuje (viz např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2025, č. j. – 23, bod 23, dále např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 1995, č. j. – 33). Nadto je nicotnost rozhodnutí okolností, kterou je soud povinen vyhodnotit z úřední povinnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. – 48, č. NSS)

32. Podle , věty první platí, že „nicotné je rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu“.

33. Podle věty první „zjistí-li soud, že rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost, vysloví rozsudkem tuto nicotnost i bez návrhu“.

34. Podle „[ú]kony správního orgánu v řízení provádějí úřední osoby oprávněné k tomu podle vnitřních předpisů správního orgánu nebo pověřené vedoucím správního orgánu (dále jen „ “)“.

35. Podle „[o] tom, kdo je v dané věci oprávněnou úřední osobou, se provede záznam do spisu a správní orgán o tom účastníka řízení na požádání informuje. Oprávněná úřední osoba na požádání účastníka řízení sdělí své jméno, příjmení, služební nebo obdobné označení a ve kterém organizačním útvaru správního orgánu je zařazena“.

36. Podle § 2 odst. 2 zákona o vojácích z povolání „[p]rávní úkony ve věcech služebního poměru jménem České republiky činí služební orgány, kterými jsou prezident republiky (dále jen „prezident“), ministr obrany (dále jen „ministr“) a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci“.

37. Podle „[v] písemném vyhotovení rozhodnutí se uvede označení „rozhodnutí“ nebo jiné označení stanovené zákonem. Písemné vyhotovení rozhodnutí dále musí obsahovat označení správního orgánu, který rozhodnutí vydal, číslo jednací, datum vyhotovení, otisk úředního razítka, jméno, příjmení, funkci nebo služební číslo a podpis . Podpis je na stejnopisu možno nahradit doložkou „vlastní rukou“ nebo zkratkou „v. r.“ u příjmení a doložkou „Za správnost vyhotovení:“ s uvedením jména, příjmení a podpisu úřední osoby, která odpovídá za písemné vyhotovení rozhodnutí“.

38. Podle „[p]okud se má rozhodnutí doručit elektronicky, vyhotoví úřední osoba, která za písemné vyhotovení rozhodnutí odpovídá, jeho elektronickou verzi“.

39. Podstatou nicotnosti se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 13. 5. 2008, č. j. – 74, č. 1629/2008 Sb. NSS. Podle rozšířeného senátu nicotnost představuje specifickou kategorii vad správních rozhodnutí. Tyto vady jsou však vzhledem ke své povaze vadami nejzávažnějšími, nejtěžšími a rovněž i nezhojitelnými. Nicotné rozhodnutí není „běžným“ rozhodnutím nezákonným, nýbrž „rozhodnutím“, které pro jeho vady vůbec nelze za veřejněmocenské rozhodnutí správního orgánu považovat, a které není s to vyvolat veřejnoprávní účinky. Zatímco v případě „běžných“ vad správních rozhodnutí se na tato, s ohledem na uplatnění zásady presumpce platnosti a správnosti správních aktů, hledí jako na rozhodnutí existující a způsobilá vyvolávat příslušné právní důsledky a působit tak na sféru práv a povinností jejich adresátů, v případě nicotných správních rozhodnutí se ani tato zásada neuplatní. Z povahy vad způsobujících nicotnost pak plynou i příslušné právní následky. S nejtěžšími vadami jsou tak nutně spojeny i ty nejtěžší následky. Proto není nikdo povinen nicotné správní rozhodnutí respektovat a řídit se jím. Hledí se na něj, jako by vůbec neexistovalo.

40. Nicotnost rozhodnutí tedy představuje závažné vady, jejichž přítomnost v posuzované věci musí plynout přímo ze zákona nebo být zřetelně patrná z obsahu správního či soudního spisu, případně (není-li takto patrná) musí být stěžovatelem k prokázání, že rozhodnutí správního orgánu je nicotné, navrženy důkazy (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. – 70).

41. Podle ustálené judikatury platí, že za nicotný se, mimo jiné, považuje akt, který trpí absolutním nedostatkem pravomoci, příslušnosti či kompetence rozhodujícího správního orgánu. Absolutní nedostatek věcné příslušnosti nastává tehdy, jestliže o věci nerozhoduje orgán k tomu určený, nýbrž orgán jiný – takový, jemuž jsou k rozhodování svěřeny věci obsahově odlišné (viz. např. již odkazovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 1995, č. j. – 33, dále rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2014, č. j. – 131, body 20 a 22).

42. Podpis je nezbytnou obsahovou náležitostí písemného vyhotovení správního rozhodnutí, jak se podává z . Jedná se o potvrzení projevu vůle , že daná skutečně obsahuje jeho rozhodnutí, což svým podpisem v rámci výkonu své funkce stvrzuje (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2025, č. j. – 41, č. 4673/2025 Sb. NSS, bod 30). Je nezbytné mít postaveno najisto, kdo rozhodnutí správního orgánu skutečně podepsal a zda se jednalo o osobu oprávněnou. Bez takového zjištění není možné považovat rozhodnutí bez jakýchkoli pochybností za rozhodnutí správního orgánu, ve kterém jsou vyjádřeny skutečně a vážně míněné názory na zkoumanou otázku. Pokud by totiž mohla podepsat rozhodnutí jakákoliv osoba, aniž by bylo zjištěno která, zcela by ztrácela význam úprava prolínající se celým (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2014, č. j. – 76, bod 15).

43. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 21. 4. 2004, č. j. – 48, k vadě spočívající v podpisu označené uvedl, že „tuto vadu ovšem samu o sobě nelze považovat za natolik intenzivní, aby založila přímo nicotnost správního rozhodnutí. Za nicotné by toto rozhodnutí mohlo být považováno pouze tehdy, kdyby se posléze ukázalo, že absence podpisu oprávněné osoby odráží fakt, že rozhodnutí bylo vydáno zcela bez vědomí této oprávněné osoby“. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že „[j]estliže se v daném případě vyskytly pochybnosti, zda napadené správní rozhodnutí je podepsáno oprávněnou osobou a zda ve svém důsledku je projevem vůle správního orgánu směřujícím k úpravě právního postavení stěžovatele, byl krajský soud povinen učinit v tomto směru příslušná skutková zjištění“.

44. Za nicotné by proto rozhodnutí mohlo být považováno například tehdy, kdyby se posléze ukázalo, že absence podpisu oprávněné osoby odráží fakt, že toto rozhodnutí bylo vydáno zcela bez jejího vědomí (viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. – 70). Tedy že vůbec nejde o projev vůle správního orgánu. Takový případ však nenastává tehdy, bylo-li rozhodnutí podepsáno úřední osobou, která však neměla oprávnění k podpisu daného rozhodnutí. Za určitých okolností však takový nedostatek může představovat vadu mající za následek nezákonnost rozhodnutí jako takového (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2016, č. j. – 60, bod 44, a ze dne 13. 1. 2011, č. j. – 56).

45. Žalobce žalobou napadá rozhodnutí ministra obrany ze dne 2. 2. 2026, č. j. MO 86981/2026-8694, které soudu přiložil k žalobě. Jakkoliv se z uvedeného rozhodnutí podává, že bylo učiněno jménem ministra obrany, opatřeno je elektronickým podpisem Mgr. Bc. R. H.; jeho podpis je datován 2. 2. 2026, vytvořen byl v 8:16. Mezi stranami není sporu o tom, že uvedený dokument datovaný 2. 2. 2026 má představovat správní rozhodnutí o žalobcově odvolání, tedy meritorní rozhodnutí ve věci. Dokument má všechny náležitosti rozhodnutí – jeho jedinou formální vadou je skutečnost, že není podepsán ministrem obrany, nýbrž Mgr. Bc. H., ředitelem kanceláře ministra obrany.

46. Soud ve smyslu žalovaného přípisem ze dne 6. 2. 2026, č. j. – 31, vyzval k předložení úplného spisového materiálu v originále. V reakci na tuto výzvu žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 3. 3. 2026, č. j. 310-00118-26-4-25-1321, uvedl, že správní spis sp. zn. SpMO 19954/2018-1304 zaslal Obvodnímu soudu pro Prahu 6 pro účely řízení sp. zn. . Městský soud si proto od výše uvedeného obvodního soudu správní spis vyžádal.

47. Soud nemá pochybnosti o tom, že soudu předložený správní spis sp. zn. SpMO 19954/2018-1304 byl z hlediska zde přezkoumávaného odvolacího řízení předložen ve své kompletní podobě. Ve spise je totiž založen soupis vložených dokumentů sp. zn. SpMO 19954/2018-1304 obsahující 94 položek, který byl vygenerován 16. 2. 2026 – tedy s časovým odstupem po vydání napadeného rozhodnutí. Měl by tedy obsahovat všechny relevantní dokumenty; sám žalovaný ostatně netvrdí, že by ve správním spise něco chybělo, a sám iniciativně nic soudu v tomto směru nepředkládal.

48. Zásadní jsou především 3 poslední položky vedené ve spise:

- rozhodnutí ministra obrany datované (až) 3. 2. 2026, č. j. MO 86981/2026-8694, které bylo podle soupisu do spisu vloženo (již) 26. 1. 2026 (položka 92). Ve spise založená verze rozhodnutí je obsahově téměř totožná s napadeným rozhodnutím, obsahuje však jiné datum vydání a namísto podpisu Mgr. Bc. H. elektronický podpis ministra obrany z 3. 2. 2026; z tohoto podpisu plyne, že byl učiněn v 9:49 hodin. Podle přiložené doručenky bylo rozhodnutí odesláno právnímu zástupci žalobce dne 3. 2. 2026 v 8:44 hodin, doručeno bylo v 10:45 téhož dne.

- rozhodnutí ministra obrany taktéž datované 3. 2. 2026, č. j. MO 116423/2026-8694, které bylo podle soupisu do spisu vloženo 3. 2. 2026 (položka 93). Uvedené rozhodnutí se od výše rozhodnutí z 3. 2. 2026, č. j. MO 86981/2026-8694, liší jen číslem jednacím. Elektronický podpis ministra obrany byl taktéž vytvořen 3. 2. 2026 v 9:49 hodin. Podle doručenky bylo uvedené rozhodnutí odesláno právnímu zástupci žalobce dne 3. 2. 2026 v 18:00 hodin, doručeno bylo 4. 2. 2026 v 12:26.

- záznam Mgr. H. B. z Kanceláře ministra obrany č. j. MO 122674/2026-8694, který byl do spisu vložen 5. 2. 2026 (položka 94), z něhož vyplývá, že:

„Dne 2. února 2026 ministr obrany podepsal listinné vyhotovení rozhodnutí o odvolání čj. MO 86981/2026-8694. Na základě tohoto podpisu na ě měl být v elektronické spisové službě dokument čj. MO 86981/2026-8694 opatřen podpisem ministra obrany, avšak digitální dokument byl omylem opatřen digitálním podpisem Mgr. R. H., ředitele Kanceláře ministra obrany.

Rozhodnutí o odvolání čj. MO 86981/2026-8694 bylo následujícího dne odesláno do datové schránky právního zástupce advokáta JUDr. Salmona. Doručeno bylo dne 3. 2. 2025 v 10:45 h.

Při další práci s dokumentem byl nedostatek v podpisu zjištěn a po ujištění od CPVKM, že odeslání téhož čj. vícekrát je možné, bylo v ESSS čj. MO 86981/2026-8694 opatřeno digitálním podpisem ministra obrany. Čj MO 86981/2026-8694 však opakovaně odeslat nešlo. Proto byl vytvořen nový digitální dokument (stejného obsahu jako čj. 86981/2026-8694). Byl datován dne 3. 2. 2026 bylo mu přiděleno čj. MO 116423/2026-8694, byl opatřen digitálním podpisem ministra obrany. Čj. MO 116423/2026-8694 bylo do datové schránky právního zástupce odesláno dne 3. 2. 2026 v 18:00, přičemž v názvu věci bylo také uvedeno, něco v tom smyslu, že čj. MO 86981/2026-8694 není řádně podepsáno a je tak nahrazováno“.

49. Platí, že originál rozhodnutí musí být založen ve spisu a stranám se zasílají stejnopisy rozhodnutí ať v písemné nebo elektronické podobě ( ). Za písemný stejnopis je podle považováno i takové jeho vyhotovení, které bude splňovat náležitosti originálu založeného ve spisu (podpis ), což vyplývá z věty třetí . Judikatura již dovodila, že nedostatek uvedení jména na elektronickém stejnopisu rozhodnutí je sice vadou stejnopisu, pokud však lze oprávněnou úřední osobu určit dle originálu rozhodnutí, nebude se jednat o vadu způsobující nicotnost a zpravidla ani nezákonnost rozhodnutí, pro kterou by bylo nezbytné ho zrušit (viz druhou právní větu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2014, č. j. – 76).

50. Pokud ministr obrany podepsal listinné vyhotovení rozhodnutí z 2. 2. 2026, jak se podává ze záznamu č. j. MO 122674/2026-8694 muselo být alespoň ze soupisu obsahu spisu vyhotoveného pracovníkem žalovaného (poskytnutého Obvodnímu soudu pro Prahu 6 a poté přímo zdejšímu soudu) zřejmé, že tato ministrem podepsaná verze rozhodnutí do spisu patří. Samotný záznam č. j. MO 122674/2026-8694 k prokázání existence této podepsané verze rozhodnutí však sám o sobě nestačí.

51. Originální žalobou napadené rozhodnutí z 2. 2. 2026 totiž ve správním spise obsaženo není vůbec (a to ani v listinné podobě s podpisem ministra, o kterém v prvním odstavci citovaného záznamu hovoří podřízená ministra obrany, ani ve verzi s nesprávným digitálním podpisem, jehož kopii soudu s žalobou předložil žalobce). Ve spise je založena toliko později upravená verze napadeného rozhodnutí (nově) datovaná 3. 2. 2026 – ta sice obsahuje elektronický podpis ministra obrany a lze ji proto považovat za originál rozhodnutí (viz první právní větu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2014, č. j. – 76), nicméně tato dodatečně vytvořená verze nemůže sanovat nedostatky dříve vydaného a zástupci žalobce vypraveného a oznámeného rozhodnutí z 2. 2. 2026.

52. Ze záznamu č. j. MO 122674/2026-8694 plyne, že doručenka přiložená k této upravené verzi napadeného rozhodnutí je doručenkou původního napadeného rozhodnutí (neb upravenou kopii se nepodařilo odeslat). Tomu odpovídá i skutečnost, že digitální podpis ministra na rozhodnutí ze dne 3. 2. 2026, č. j. MO 86981/2026-8694, byl vytvořen až poté, co bylo původní napadené rozhodnutí datované 2. 2. 2026 zástupci žalobce odesláno.

53. Mezi stranami není sporu o tom, že příslušným k vydání napadeného rozhodnutí byl ministr obrany. Podle § 2 odst. 2 zákona o vojácích z povolání je ministr obrany služebním orgánem oprávněným činit právní úkony ve věcech služebního poměru. Zákon o vojácích z povolání určení odvolací orgánu výslovně neupravuje; odvolací orgán je určen podle , neboť „[o]dvolacím služebním orgánem se dle písm. b) a c) vnitřního normativu RMO č. 34/2012 Věstníku MO, Rozhodování služebních orgánů ve věcech služebního poměru vojáků z povolání podle , rozumí nejbližší nařízený příslušného služebního orgánu“ (viz GALVAS, Miroslav, SEMERÁD, Vojtěch, BURGET, Jakub. [Odvolací orgán]. In: GALVAS, Miroslav, SEMERÁD, Vojtěch, BURGET, Jakub. Zákon o vojácích z povolání. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2026, s. 630, marg. č. 4.). Podle organizačního řádu je přitom náčelník Generálního štábu Armády České republiky (který zde rozhodoval z pozice orgánu I. stupně) přímo podřízen ministrovi obrany. Soud proto ve shodě s účastníky řízení konstatuje, že rozhodovat o žalobcově odvolání měl ministr obrany.

54. Jak vysvětlil žalovaný, Mgr. Bc. H. podepsaný na napadeném rozhodnutí byl v době vydání uvedeného rozhodnutí ředitelem kanceláře ministra obrany. Jak se podává z čl. 35 odst. 1 organizačního řádu, úkolem kanceláře ministra obrany je mimo jiné zabezpečení odborné činnosti pro vyjádření a doporučení v rozhodovacím a řídícím procesu ministra obrany. Podle čl. 35 odst. 2 písm. a) bod 2 organizačního řádu je ředitel kanceláře ministra obrany oprávněn vyžadovat součinnost od představených a vedoucích zaměstnanců přímo podřízených ministrovi obrany při zpracování jemu předkládaných materiálů. Podle čl. 86 odst. 1 organizačního řádu sekce státního tajemníka Ministerstva obrany odpovídá za přípravu podkladů v řízení ve věcech služebního poměru vojáků z povolání, v nichž je služebním orgánem prezident republiky a ministr obrany.

55. Státní tajemník v Ministerstvu obrany byl pokynem ředitele kanceláře ministryně obrany ze dne 25. 11. 2025, č. j. MO 1042220/2025-8694, pověřen vypracováním stanoviska a návrhu rozhodnutí o odvolání žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí. Následným pokynem ředitele kanceláře ministryně obrany ze dne 19. 12. 2025, č. j. MO 1124403/2025-8694, byl státní tajemník pověřen k vypracování stanoviska a návrhu rozhodnutí také stran žalobcova doplnění podaného odvolání. Ve spise jsou dále výše uvedená rozhodnutí z 3. 2. 2026 a záznam č. j. MO 122674/2026-8694. Jiné úkony úředních osob kanceláře ministryně/ministra obrany nebo samotného ministra/ministryně stran zde projednávaného odvolacího řízení ve spise založeny nejsou.

56. Jakkoliv byl k pověření státního tajemníka v Ministerstvu obrany ředitel kanceláře ministra obrany interními předpisy zmocněn, rozhodnutí z pozice odvolacího orgánu ve zde přezkoumávané věci mezi uvedené kompetence ředitele kanceláře nepatří. Z organizačního řádu neplyne, že by při rozhodování ve věci žalobcova odvolání mohl ministra obrany v nepřítomnosti zastoupit a ani z napadeného rozhodnutí neplyne, že by podpis byl učiněn v zastoupení. Žalovaný netvrdí a neprokazuje, že by ředitel kanceláře příslušnou pravomocí disponoval či byl k podpisu ve smyslu ministrem zvlášť pověřen, to se nepodává ani ze správního spisu.

57. Pokud tedy napadené rozhodnutí z 2. 2. 2026 nepodepsal ministr obrany, nýbrž ředitel jeho Kanceláře, a nešlo přitom o podpis v zastoupení na základě pověření [ve smyslu ], jedná se o vadu napadeného rozhodnutí. Existence této vady je mezi stranami sporu ostatně nesporná. Žalovaný totiž v rámci správního spisu (viz výše citovaný záznam) i v rámci vyjádření k žalobě uznal, že napadené rozhodnutí nebylo podepsáno k tomu oprávněnou osobou. Jestliže žalovaný pochybení stran podpisu uznal, potvrdil tím současně pravost žalobcem předložené kopie napadeného rozhodnutí z 2. 2. 2026.

58. Napadené rozhodnutí je tedy zatíženo vadou spočívající v absenci podpisu . Originál napadeného rozhodnutí přitom ve správním spise není. Soud se proto dále zabýval tím, zda je na místě absenci podpisu ministra na napadeném rozhodnutí hodnotit jako důvod pro vyslovení nezákonnosti napadeného rozhodnutí, nebo zda je důsledkem této vady dokonce nicotnost napadeného rozhodnutí.

59. Soud již s odkazem na judikaturu výše vysvětlil, že vyslovení nicotnosti rozhodnutí je reakcí na natolik závažné vady, že pro jejich přítomnost na takový akt nelze nahlížet jako na rozhodnutí. Při hodnocení nicotnosti je více než dostatečné zjištění, že rozhodnutí vydala osoba působící v rámci správního orgánu, které obecně lze svěřit činění úkonů ve správním řízení, mezi něž se řadí i vydání rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2016, č. j. – 60, bod 47). Napadené rozhodnutí bylo vydáno jménem k tomu příslušného ministra, zástupci žalobce bylo odesláno z datové schránky ministerstva obrany a podepsáno je elektronickým podpisem ředitelem kanceláře ministra obrany; ten je ve smyslu čl. 10 odst. 1 písm. d) organizačního řádu přímým podřízeným ministra obrany (přičemž kancelář má postavení odboru). Správní rozhodnutí podepsané ředitelem odboru je přitom zcela jednoznačně přičitatelné ministerstvu, na kterém takový ředitel působí (srov. již odkazovaný rozsudek č. j. – 60, bod 46).

60. Absence podpisu tedy sama o sobě není natolik závažná, aby bylo možné uvažovat o nicotnosti rozhodnutí. Není sporu o tom, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rámci k tomu příslušného ministerstva, tj. nejde o vadu absolutní nepříslušnosti rozhodujícího orgánu. Podpis náleží osobě, která byla ze své funkce odpovědná za odborné zabezpečení rozhodovacího procesu ministra. Soud proto došel k závěru, že o nicotnost napadeného rozhodnutí se nejedná.

61. To však samo o sobě neznamená, že napadené rozhodnutí je proto také zákonné.

62. Podle „[s]oud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé“.

63. V odvolacím řízení podle správního spisu činil úkony ředitel kanceláře ministra obrany – ministr sám první úkon v řízení učinil až po odeslání napadeného rozhodnutí zástupci žalobce. Ve správním spise přitom nic nenasvědčuje tomu, že by vydání napadeného rozhodnutí dne 2. 2. 2026 bylo projevem rozhodovací vůle ministra obrany. Ve spise totiž vyjma výše citovaného záznamu č. j. MO 122674/2026-8694 – který však sám o sobě není dostatečným důkazem existence projevu vůle ministra a ostatně jej nesepsal ani sám ministr – není jediný důkaz toho, že připravený koncept napadeného rozhodnutí datovaného dne 2. 2. 2026 byl před jeho odesláním zástupci žalobce (alespoň) předložen ministrovi obrany ke schválení a že by s ním ministr souhlasil (přestože byl tento koncept do spisu patrně vložen již 26. 1. 2026). Prvním prokazatelným úkonem samotného ministra obrany ve věci plynoucí ze správního spisu je podpis upravené verze napadeného rozhodnutí, který byl však učiněn až s odstupem přibližně jedné hodiny po odeslání napadeného rozhodnutí zástupci žalobce (soud připomíná, že rozhodnutí č. j. MO 86981/2026-8694 založené ve spise bylo digitálně podepsáno 3. 2. 2026 v 9:49 hodin, napadené rozhodnutí však bylo podle doručenky odesláno právnímu zástupci žalobce téhož dne již v 8:44 hodin).

64. Obrana žalovaného spočívala v argumentaci, že žalobce (resp. jeho zástupce) byl na pochybení žalovaného upozorněn a že téhož dne, kdy bylo žalobci doručeno napadené rozhodnutí (tj. 3. 2. 2026) mu bylo zasláno také další rozhodnutí č. j. MO 116423/2026-8694 s totožným obsahem jaké má napadené rozhodnutí. Dodatečný podpis nové verze napadeného rozhodnutí však vadu nemůže zhojit, protože rozhodující úřední osoba musí z logiky věci projevit vůli vydat rozhodnutí s určitým obsahem dříve, než jej účastníkům řízení vypraví. Rozhodnutí žalovaného z 3. 2. 2026, č. j. MO 116423/2026-8694, poté napadeným rozhodnutím není, nemůže jej tedy nahrazovat, doplňovat a jeho obsahem nemohou být odstraňovány nedostatky napadeného rozhodnutí. Jeho přezkum není předmětem tohoto soudního řízení (žalobce proti rozhodnutí č. j. MO 116423/2026-8694 ostatně podal samostatnou žalobu, která je u městského soudu vedena pod sp. zn. ).

65. Ze správního spisu tedy vyjma záznamu č. j. MO 122674/2026-8694 z ničeho neplyne, že napadené rozhodnutí odeslané zástupci žalobce dne 3. 2. 2026 v 8:44 hodin bylo vydáno ministrem obrany a ani to, že by ministr toto rozhodnutí podepsal 2. 2. 2026, jak vyplývá z úředního záznamu.

66. Není-li pak ze správního spisu ověřitelné, že rozhodnutí je projevem vůle k rozhodnutí příslušného služebního orgánu, přičemž originál rozhodnutí není součástí spisu a stejnopis rozhodnutí doručený účastníkovi řízení je podepsán k tomu neoprávněnou osobou, soud v této vadě spatřuje porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí [ ].

67. Soud tedy konstatuje, že VII. žalobní bod je důvodný. S ohledem na zrušující důvod by bylo předběžné zabývat se ostatními žalobcem předestřenými žalobními body (I. až VI.), neboť vlastně není zřejmé, zda rozhodnutí představuje projev vůle , ministra obrany.

IV. Závěr a náklady řízení

68. Soud tedy napadené rozhodnutí podle zrušil a věc žalovanému podle vrátil k dalšímu řízení. Právním názorem soudu je ve smyslu odst. 5 výše odkazovaného ustanovení správní orgán vázán.

69. Jelikož se pro povahu vady soud nezabýval zbývajícími žalobními body uplatněnými v žalobě a vada se týká jen napadeného rozhodnutí, nezrušil ve smyslu prvostupňové rozhodnutí, ačkoliv se toho žalobce domáhal.

70. O nákladech řízení soud rozhodl podle Žalobce byl v řízení plně úspěšný, proto má proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, jež v posuzovaném případě tvoří náklady zastoupení advokátem a zaplacený soudní poplatek. Jejich výši soud určil v souladu s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „ “) takto:

a) zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč,

b) odměna za tři úkony právní služby po 4 620 Kč: převzetí a přípravu zastoupení, sepis žaloby, sepis repliky [§ 7, § 9 odst. 5, § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu],

c) paušální náhrada hotových výdajů 450 Kč za každý z těchto tří úkonů (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), a

d) částka 3 195 Kč odpovídající DPH v sazbě 21 % z položek b) a c), zaokrouhlená na celé koruny nahoru, jelikož žalobcův zástupce doložil, že je plátcem DPH ( , , ve spojení s ).

Žalobci tudíž na náhradě nákladů řízení náleží částka v celkové výši 21 405 Kč. K úhradě soud žalovanému stanovil lhůtu přiměřenou okolnostem případu. Žalovaný nebyl v řízení úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Za podání ze dne 10. 2. 2026 soud žalobci náhradu nákladů řízení nepřiznal, neb v tomto podání žalobce soud toliko informoval o vydání dalšího rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 2. 2026.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Soud přiznané osvobození od soudních poplatků kdykoliv za řízení odejme, a to i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.

Praha, 24. září 2026

JUDr. Jaromír Klepš v. r.

předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.