Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
30 A 44/2026 - 49.pdf
PDF · 0 B
No categories available
30 A 44/2026 - 49
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Rutschem ve věci
žalobce: Ing. T. J.
zastoupen JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou
AK Veska & Vesková, sídlem Brněnská 300/31, Hradec Králové
proti
žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje
sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. dubna 2026, č. j. KUKHK-MSZ-2026-2729-5,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a rozhodnutí správního orgánu
1. Žalobce podal žalobu proti v záhlaví rozsudku označenému rozhodnutí žalovaného, a to v rozsahu výroku I., kterým bylo v části týkající se výroku o správním trestu změněno a ve zbylé části potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové, odbor přestupků, ze dne 7.1.2026, č.j. MMHK/023770/2026/OP/Jež.
2. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle S 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2016 Sb. , o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o některých přestupcích“), kterého se měl dopustit tím, že dne 10. 9. 2024 v přesně nezjištěné době po 18.00 hod. ve Vysoké nad Labem, ul. Na Vinici čp. 451, v domě, řekl o zde přítomném O. M., xx, že je „vypatlaný hovado z armády”, čímž měl úmyslně jinému ublížit na cti tím, že jej hrubě urazil. Výrokem II.A. byl žalobci uložen správní trest ve formě pokuty ve výši 2 500 Kč a výrokem II.B. byla žalobci uložena povinnost k náhradě nákladů přestupkového řízení ve výši 2 500 Kč. Pro úplnost nutno dodat, že výrokem III. bylo zastaveno řízení o přestupku proti občanskému soužití, kterého se měl žalobce dopustit vůči Ing. L. J., jelikož správní orgán dospěl k závěru, že skutek, o němž se řízení vedlo, není přestupkem.
3. Žalovaný napadeným rozhodnutím změnil výrok II.A prvoinstančního rozhodnutí (o správním trestu) tak, že namísto pokuty uložil správní trest napomenutí. Ve zbytku, tj. ve výroku I. (o vině) a ve výroku II.B (o nákladech řízení), prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.
II. Shrnutí argumentace obsažené v žalobě
4. Žalobce považuje výrok I. napadeného rozhodnutí, jakož i výroky I. a II. prvoinstančního rozhodnutí za nezákonné. Věc byla dle jeho přesvědčení posouzena izolovaně, příliš formálně a bez zohlednění celého kontextu skutkového stavu. Zejména nebylo žalovaným dostatečně přihlédnuto ke skutečnosti, že k předmětné události došlo v obydlí žalobce, v konfliktní a stresové situaci vyvolané jednáním O. M.. Dále nebyl zohledněn širší kontext situace, tj. předchozí interakce mezi žalobcem a O. M., a způsob, jakým se v takových situacích O. M. vyjadřoval (užívání hrubých a vulgárních výrazů, fyzické napadání, odcizení věcí žalobce apod.), když k tomuto byly žalobcem mj. navrhovány důkazy výslechem svědků, které však nebyly správními orgány provedeny. Uvedená okolnost je přitom významná pro posouzení intenzity zásahu do cti O. M. a společenské škodlivosti jednání, které je žalobci kladeno za vinu.
5. Žalovaný se sice formálně dovolává nutnosti hodnotit kontext situace, avšak ve skutečnosti z něj dovodil pouze mírnější trest. Kontext incidentu však nebyl významný jen pro úvahu o sankci, nýbrž především pro posouzení, zda bylo vůbec dosaženo hranice společenské škodlivosti a intenzity zásahu do cti O. M.. Jednalo se o jediný izolovaný výrok pronesený v mimořádně vypjaté situaci v obydlí žalobce v okamžiku, kdy O. M. narušoval žalobcovu domovní svobodu a žalobci se ze strany policejní hlídky nedostávalo dostatečné ochrany. Skutečnost, že O. M. prokazatelně narušoval domovní svobodu žalobce, je zásadní okolností ovlivňující hodnocení intenzity a protiprávnosti žalobcovy reakce. V situaci, kdy O. M. vstoupil do obydlí žalobce přes jeho nesouhlas, odmítl prostor opustit i přes intervenci policejní hlídky, byla verbální eskalace vůči osobě vnímané žalobcem jako narušitel pochopitelnou, byť expresivní reakcí. Žalobce namítl, že správní orgány nedostatečně posoudily jednání O. M. jako příčinu a eskalační faktor celého incidentu.
6. Dle žalobcova přesvědčení správní orgány dostatečně nezohlednily ani širší kontext dlouhodobě vyhroceného osobního konfliktu mezi ním a O. M.. V prostředí dlouhodobého osobního konfliktu a vzájemně ostré komunikace nelze automaticky dovozovat stejnou intenzitu zásahu do cti jako u nevyprovokovaného urážlivého útoku odehrávajícího se na neutrálním pozadí. O. M. navázal v roce 2018 s Ing. J. milenecký vztah, který následně vedl k rozbití manželství žalobce a Ing. J.. Jmenovaný v minulosti žalobce již nejméně třikrát fyzicky napadl a vyhrožoval mu tím, že ovládá bojové umění. Žalobce má navíc informace od bývalé partnerky O. M., že ji měl v minulosti brutálně napadnout za použití zmíněného bojového umění.
7. Správní orgány nevysvětlily, v čem konkrétně měl spočívat následek ublížení na cti O. M. ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) zákona o některých přestupcích. Odůvodnění se omezuje na obecné konstatování, že slovní spojení „vypatlaný hovado z armády” je vulgární a že bylo proneseno před více osobami. Nebyl však dostatečně zohledněn kontext celé situace, zejména jaký byl vztah žalobce a O. M., jakým způsobem se O. M. vůči žalobci choval v jiných případech a zda objektivně způsobil zásah do jeho cti přesahující pouhou subjektivní nelibost. Správní orgány tuto úvahu nahradily tím, že vyhodnotily jazykový význam jednotlivých slov. Hrubost zásahu do cti však musí být prokázána v konkrétním sociálním, osobním i situačním kontextu. Právní závěr, že i za těchto okolností jde o přestupek, je nepřiměřeným rozšířením skutkové podstaty přestupku na expresivní reakci osoby, která je ve svém obydlí vystavena zásahu do své domovní svobody. Napadené rozhodnutí proto žalobce považoval v této části za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a za nezákonné pro nesprávné právní posouzení.
8. Dále vytkl správním orgánům, že vycházely zejména ze svědeckých výpovědí Ing. J., současné partnerky O. M. a bývalé manželky žalobce, a Mgr. M. D., právní zástupkyně Ing. J.. Tedy osob, které vzhledem k jejich vztahu k O. M. nejsou dle jeho názoru objektivní. Nebyl proveden žalobcem navržený výslech znalkyně Ing. S., jakožto jediné nestranné osoby přítomné celé prohlídce nemovitých věcí. Správní orgán I. stupně důvody neprovedení tohoto důkazu neuvedl, žalovaný tuto vadu bagatelizoval a dodatečně nahradil vlastními úvahami o jeho nadbytečnosti. Dále nebyly provedeny žalobcem navržené důkazy k osobě O. M., tedy zejména výslech jeho bývalé partnerky paní K., výslech jeho nevlastní matky Ing. Z. M. ani výslech manželů Š., rodičů Ing. J.. Výslechy těchto osob nebyly navrženy k bezúčelnému zpochybňování morálního profilu O. M., ale k prokázání důvodnosti strachu žalobce, povahy konfliktu a intenzity zásahu do jeho domovní svobody.
9. Žalobce má rovněž za to, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s námitkou nutné obrany ve smyslu § 25 zákona č. 250/2016 Sb. , o odpovědnosti za přestupky, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Žalovaný v napadeném rozhodnutí připustil, že O. M. vstoupil do domu přes nesouhlas žalobce, odmítl prostor opustit i přes intervenci policejní hlídky a útok O. M. na zákonem chráněný zájem trval i v době, kdy měl žalobce pronést předmětný výrok. Za této situace nelze přijmout závěr, že přítomnost příslušníků Policie ČR sama o sobě vylučovala ohrožení žalobce nebo vylučovala trvání útoku na domovní svobodu. Pokud policejní hlídka na tento protiprávní stav nereagovala účinně, nemůže být její pouhá přítomnost použita proti žalobci jako argument, že se již neměl čemu bránit. Žalovaný přesto nutnou obranu vyloučil s odůvodněním, že vyřčená slova nebyla způsobilá útok odvrátit. Takové hodnocení je nepřiměřeně formalistické. Žalobce se nacházel ve vlastním domově, přivolal policii a snažil se jí vysvětlit, proč O. M. považuje za osobu, jejíž přítomnost v domě nestrpí, a proč žádá ochranu své domovní svobody. Verbální projev adresovaný v této situaci policistům nebyl samoúčelným útokem na čest O. M., nýbrž součástí snahy domoci se ochrany před trvajícím zásahem do domovní svobody. Žalobce již vyčerpal mírnější prostředky ochrany obydlí, zejména sdělil, že s přítomností O. M. nesouhlasí, zavřel branku a následně přivolal policejní hlídku. Pokud O. M. přesto v obydlí setrval a policejní hlídka nekonala způsobem, který by zásah do domovní svobody ukončil, byla verbální eskalace vůči osobě vnímané žalobcem jako narušitel pochopitelnou reakcí. I kdyby soud dospěl k závěru, že formální podmínky nutné obrany nebyly naplněny v plném rozsahu, měly správní orgány přinejmenším vyhodnotit uvedené okolnosti jako okolnosti vylučující protiprávnost v širším smyslu, resp. jako okolnosti vylučující materiální znak přestupku.
10. S ohledem na výše uvedené má žalobce za to, že jeho jednání nenaplňuje znaky přestupku, neboť se vzhledem ke všem okolnostem případu nejedná o společensky škodlivý protiprávní čin ve smyslu § 5 zákona o odpovědnosti za přestupky. Správní orgány izolovaly jeden emotivní výrok od skutkového kontextu trvajícího zásahu do domovní svobody, nedostatečně posoudily provokativní a eskalační jednání O. M., nevypořádaly všechny relevantní žalobcem navržené důkazy a nedostatečně posoudily intenzitu zásahu do cti.
11. Při hodnocení společenské škodlivosti a proporcionality zásahu veřejné moci nelze dle žalobce přehlédnout ani širší výsledek událostí ze dne 10. 9. 2024. Žalobce byl za izolovaný expresivní výrok uznán vinným a sankcionován, zatímco jednání O. M. spočívající v porušení domovní svobody žalobce, které bylo příčinou konfliktu, zůstalo v jiné věci bez potrestání. Takovou disproporci správního postihu považuje žalobce za nespravedlivou.
12. Navrhl proto závěrem žaloby, aby soud zrušil jak napadené rozhodnutí, tak i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
III. Shrnutí vyjádření žalovaného
13. Žalovaný v úvodu svého vyjádření k žalobním námitkám uvedl, že odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
14. Stíhané jednání bylo žalobci prokázáno nade vší rozumnou pochybnost. Dle žalovaného bagatelizace skutku není na místě a setrval na názoru, že žalobce naplnil všechny znaky skutkové podstaty přestupku a jeho jednání bylo společensky škodlivé.
15. Žalovaný odmítl, že by jeho rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
16. Navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.
IV. Posouzení věci krajským soudem
17. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb. , soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s. “). Věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání postupem a za podmínek stanovených v ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, přičemž rozsah jeho přezkumu byl vymezen žalobními body (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. s. ř. s. ). Po prostudování předloženého správního spisu dospěl soud k následujícím právním závěrům, přičemž žalobu důvodnou neshledal.
18. Na úvod předesílá, že není smyslem soudního přezkumu podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění, stejně jako na odůvodnění závazného stanoviska, které bylo pro vydání rozhodnutí podkladem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005 -130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006 -86, a ze dne 29. 5. 2013, čj. 2 Afs 37/2012 -47; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
19. Dodává ještě, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že správní orgán (jakož i správní soud) je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, neboť jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 -19). Anebo jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 7 Afs 85/2013 , který lze aplikovat nejen na odůvodnění rozsudku soudu, ale analogicky a logicky i na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů: „…přestože je třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí, nemůže být tato povinnost chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek.“ K tomu také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5.6.2017, č.j. 7 Ads 74/2017 – 31, dle něhož „není povinností správního soudu reagovat na každý dílčí argument uplatněný v podání a ten obsáhle vyvrátit; úkolem soudu je uchopit obsah a smysl argumentace a vypořádat se s ní (podpůrně srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04 , I. ÚS 729/2000 , I. ÚS 116/05 , IV. ÚS 787/06 , III. ÚS 989/08 , III. ÚS 961/09 , IV. ÚS 919/14 , či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43).“
20. Krajský soud považuje za vhodné alespoň ve stručnosti popsat, k čemu nesporně dne 10. 9. 2024 v rodinném domě ve spoluvlastnictví žalobce a jeho bývalé manžely Ing. J. došlo. Vychází při tom z obsahu správního spisu, správních rozhodnutí ve věci i obsahu žaloby.
21. Po 18.00 hod se zde konala prohlídka tohoto rodinného domu a přilehlých částí za účelem vypracování znaleckého posudku v rámci řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví. Nemovitosti obývá zhruba od poloviny roku 2022 pouze žalobce, jeho bývalá manželka se odstěhovala. Prohlídky se účastnili žalobce, jeho otec, bývalá manželka žalobce, její právní zástupkyně a její současný partner O. M. a soudní znalkyně. Žalobce nesouhlasil se vstupem pana O. M. do svých nemovitostí, k tomu ale nakonec došlo, protože na tom trvala bývalá manželka žalobce. Žalobce proto přivolal policejní hlídku. Ta dle mínění žalobce neposkytla účinnou ochranu, protože O. M. výslovně nevykázala z domu. Za této situace prones žalobce výrok, který mu je kladen za vinu.
22. Dále krajský soud předesílá, že se správní orgán prvního stupně (správně) řídil pokyny žalovaného obsaženými v jeho předchozím zrušujícím rozhodnutí ze dne 10. 6. 2025, které plynuly z názoru žalovaného, že by stíhané jednání mohlo naplňovat znaky přestupku dle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o některých přestupcích (přestupek o tzv. nactiutrhání).
23. Dle soudu není pochyb o tom, že žalobce inkriminovaný výrok pronesl. K této otázce se žalovaný dostatečně podrobně vyjádřil v prvním odstavci na str. 7 napadeného rozhodnutí, krajský soud se s vyhodnocením k této otázce provedených důkazů plně ztotožňuje.
24. Žalovaný se dále podrobně věnoval vyhodnocení toho, zda ze strany žalobce došlo k naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o některých přestupcích. V souvislosti s tím nejprve v obecné rovině osvětli pojem občanské soužití a způsoby, jak lze skutkovou podstatu daného přestupku naplnit (str. 8 nahoře).
25. Následně objasnil, proč použitím daného výrazu žalobce vůči O. M. byla skutková podstata tohoto přestupku v dané věci naplněna. Akcentoval zejména, že žalobce pronesl výrok před policisty a skupinou osob, které se v domě nacházely (o které osoby se jednalo viz shora). Takový způsob považoval za intenzivnější, než kdyby tato slova řekl O. M. pouze mezi čtyřma očima.
26. Krajský soud nemůže přisvědčit názoru žalobce, že žalovaný nepřihlédl k širšímu kontextu, v rámci něhož k pronesení těchto slov došlo. Naopak, žalovaný opakovaně zdůrazňoval, že okolnosti události ze dne 10. 9. 2024 je možno označit za specifické. Zmínil zejména skutečnost, že O. M. proti vůli žalobce setrvával v jeho domě, že žalobce byl z přítomnosti jmenovaného bezpochyby ve stresu a že přivolaná policejní hlídka nejednala dle žalobcových představ a očekávání či že se jednalo pouze o izolovaný výrok.
27. Soud se shoduje se žalovaným, že tyto skutečnosti nemohly žalobce zbavit přestupkové odpovědnosti, ale místo pro jejich zohlednění náleželo úvahám o druhu a výši uloženého správního trestu. K tomu také došlo, jak zcela zřetelně plyne ze str. 8., ale také z bodu V. napadeného rozhodnutí (str. 10).
28. Žalovaný také ozřejmil, proč jednání žalobce dosáhlo potřebného stupně společenské škodlivosti a naplňuje tak materiální znak přestupku dle § 5 zákona o odpovědnosti za přestupky (viz závěr str. 8 a počátek str. 9 napadeného rozhodnutí). Zohlednil přitom a vyhodnotil i žalobcem namítané okolnosti, např. přítomnost O. M. v jeho domě způsobující u žalobce stres, postup policejní hlídky, povahu výroku, resp. slova „hovado“, vyhrocenost vztahů s O. M. již v minulosti, povahu předchozího povolání O. M., či údajnou nelegálnost pobytu osob, které inkriminovaný výrok slyšely, v žalobcově domu. S těmito závěry krajský soud souhlasí a nemá k nim co dodat, protože by pouze jinými slovy říkal totéž.
29. Krajský soud tak nemůže souhlasit s tvrzením žalobce, že žalovaný nezohlednil kontext situace i ve vztahu k posouzení hranice společenské škodlivosti a intenzity zásahu do cti O. M.. Výrok žalobce ani za této situace nelze považovat dle mínění soudu za nutnou či pochopitelnou reakci na skutečnost, že jmenovaný přes jeho nesouhlas zůstával v jeho domě (přála si to žalobcova bývalá manželka, nenařídila mu to policejní hlídka). Z provedeného dokazování vyplynulo, že jinak O. M. situaci neeskaloval, nebyl agresivní, žalobci nenadával, držel se stranou v chodbě, reagoval pouze na pokyny Ing. J., resp. její žádost o pomoc.
30. Správní orgány nehodnotily toliko jazykový význam jednotlivých slov inkriminovaného žalobcova výroku. Tato slova zasadily jak do kontextu nedobrých vztahů mezi žalobcem a O. M., tak do kontextu situace na místě. Pokud usoudily, že použitý výraz přesto měl schopnost zasáhnout s ohledem na všechny popsané okolnosti do cti O. M. intenzitou naplňující skutkovou podstatu předmětného přestupku, pak s tímto závěrem se soud plně shoduje. A to i při vědomí, že předmětná skutková podstata nechrání „slušnou mluvu“, ale čest člověka, tedy že postihnutelná je jen skutečně hrubá urážka. Dle soudu se ale právě o takovou urážku jednalo. Výrok byl pronesen před řadou osob a snažil se napadenou osobu významně dehonestovat a ponížit, snižoval pejorativně její morální a intelektuální kvality a schopnosti, a to i v souvislosti s jejím bývalým zaměstnáním. Nešlo tedy o pouhou expresivní a omluvitelnou reakci osoby, která je ve svém obydlí vystavena zásahu do své domovní svobody, jak tvrdí žalobce.
31. Napadené rozhodnutí v pasážích věnujících se problematice existence materiálního znaku žalobcova jednání (ale ani v žádných jiných) proto rozhodně není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jak namítá žalobce. Úvahy žalovaného, z nichž při hodnocení skutkového a právního stavu věci vycházel, jsou z odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela zřejmé a seznatelné. Rozhodnutí v tomto směru plně dostálo požadavkům vymezeným v § 68 odst. 3 správního řádu , o jeho nepřezkoumatelnosti tak nemůže být řeč.
32. Žalobcem opakovaně namítanou a akcentovanou problematikou nutné obrany se žalovaný zabýval na str. 9 až 10 napadeného rozhodnutí. Krajský soud se shoduje se závěrem žalovaného, že o nutnou obranu ve smyslu § 25 zákona o odpovědnosti za přestupky rozhodně nešlo. Na místě byla policejní hlídka, O. M. se nechoval agresivně, s právní zástupkyní Ing. J. stál v chodbě, do ničeho významným způsobem nezasahoval, žalobci nijak nevyhrožoval. Pouze se odmítal z domu vzdálit, a to na přání Ing. J., která jej o to žádala. Soudu tak není zřejmé, před čím se měl žalobce vyslovením inkriminovaného výroku bránit, či jaký účinek podle něj měl v O. M. vyvolat. Těžko si lze také představit, že jakýkoliv žalobcem požadovaný účinek mohl tento výrok vzbudit směrem k chování policejní hlídky. Nebyla tedy prokázána existence přímo hrozícího nebo trvajícího útoku na zákonem chráněný zájem, výrok tedy ani nemohl směřovat k jeho odvrácení. Žalobcem tvrzené okolnosti nejenomže bezpochyby nenaplňovaly znak nutné obrany, ale soud opakuje, že se nejednalo ani o okolnosti vylučující protiprávnost žalobcova chování v širším smyslu, resp. o okolnost vylučující materiální znak přestupku.
33. Soud neshledal důvodnými tvrzení žalobce, že správní orgány izolovaly jeden emotivní výrok od skutkového kontextu trvajícího zásahu do domovní svobody, že nedostatečně posoudily provokativní a eskalační jednání O. M., že nevypořádaly všechny relevantní žalobcem navržené důkazy a že nedostatečně posoudily intenzitu zásahu inkriminovaného výroku do cti O. M.. Ke všem těmto aspektům se žalovaný srozumitelně a logicky vyjádřil a jak už krajský soud uvedl, s jeho závěry se ztotožňuje. Napadené rozhodnutí proto nezákonným z těchto důvodů neshledal.
34. Pokud jde o žalobcovy návrhy na doplnění dokazování výslechem dalších svědků, pak soud se plně přiklání k závěrům žalovaného. Ten napravil nedostatek prvoinstančního rozhodnutí, pokud jde o neodůvodnění závěru, proč nebyla jako svědek vyslechnuta soudní znalkyně. Ta dle žalobce inkriminovaný výrok slyšet nemohla. Existence tohoto výroku však byla dle soudu spolehlivě prokázána jinými důkazními prostředky (znovu viz prvý odstavec na str. 7 napadeného rozhodnutí). Krajský soud proto souhlasí se závěrem žalovaného, že svědecký výslech osoby soudní znalkyně by byl nadbytečný, a to i k objasnění širších souvislostí incidentu. V podrobnostech soud odkazuje na obsah čtvrtého odstavce na str. 5 napadeného rozhodnutí.
35. Stejně tak žalovaný odůvodnil, proč nebyly vyslechnuty další osoby navržené žalobcem v odvolání (bývalá manželka O. M., nevlastní matka žalobce, rodiče Ing. J.). Tyto osoby se na místě incidentu nenacházely a skutečnosti, k jejichž prokázání jejich výslech žalobce navrhoval, byly pro posouzení věci zcela irelevantní (viz druhá polovina str. 5 a prvá polovina str. 6 napadeného rozhodnutí).
36. Bez relevance pro projednávanou věc jsou také skutečnosti vztahující se k tomu, jak skončilo trestní, resp. přestupkové řízení s O. M..
V. Závěr a náklady řízení
37. Krajský soud proto z výše uvedených důvodů shledal, že všechny námitky uplatněné žalobcem jsou nedůvodné. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí přihlížet z úřední povinnosti, zamítl žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s.
38. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly a žalovaný je nenárokoval.
Poučení:
Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s. s. ř. s. ).
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení.
Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Hradec Králové 25. září 2026
JUDr. Jan Rutsch v. r.
samosoudce