Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
4 Az 5/2026 - 24.pdf
PDF · 0 B
No categories available
4 Az 5/2026 - 24
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou v právní věci
žalobce: U. K., narozený dne X
bytem X
zastoupený advokátem JUDr. Matějem Šedivým
sídlem Václavské náměstí 831/21, 110 00 Praha 1
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky
sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 3. 2026, č. j. OAM-129/ZA-ZA11-ZA05-2026,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 3. 2026, č. j. OAM-129/ZA-ZA11-ZA05-2026, kterým bylo o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany podané dne 2. 2. 2026 rozhodnuto tak, že se mezinárodní ochrana podle § 12 , § 13 , § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb. , o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu “) neuděluje.
II. Obsah žaloby
2. Žalobce rekapituloval důvody své žádosti o mezinárodní ochranu prezentované ve správním řízení, kdy uvedl, že byl v domovském státě pronásledován pro homosexualitu, byl zbit sousedy, kteří se mu posmívali pro jeho sexuální orientaci, policie pak jeho podněty neprošetřila.
3. Žalovaný považoval jeho výpověď za nevěrohodnou, což však konkrétně nevysvětlil. Žalobce v žalobě uvedl, že policie jeho oznámení neprošetřila patrně s ohledem na kriminalizaci homosexuality, žalobce však nemá záznam své výpovědi na policii a není tak jisté, do jaké míry svou orientaci pouze naznačil či do jaké míry ji specifikoval. Skutečnost, že policie jej nepotrestala, nedokládá nic o nevěrohodnosti jeho příběhu. Dále uvedl, že policie jej patrně nechtěla postihovat, neboť by musela postihnout i jednání útočníků, kteří v podstatě chránili (tamním) zákonem chráněný zájem a z tohoto důvodu byla policie laxní. Jeho věrohodnost potvrzuje i skutečnost, že je formálně ženatý, ale s manželkou nikdy poměr neměl, logicky tak s ní nemá společné potomky, uzavřením sňatku pouze vyhověl společenskému tlaku, avšak ve skutečnosti navazoval vztahy s muži v domovské zemi i v Evropě. O nevěrohodnosti nesvědčí to, že aktuálně nemá partnera, neboť by si jej rád našel.
4. Namítal, že žalovaný měl zjistit, jaké je postavení homosexuálů v U., a zda-li je žalobce skutečně homosexuálem. Sám žalovaný přitom uvedl, že homosexualita je v U. trestná, již z toho vyplývá důvodná obava žalobce z pronásledování. Pokud jde o prokazování homosexuality, nelze používat invazivní testy, ale je třeba vycházet z konzistence azylového příběhu, přičemž u žalobce v tomto ohledu není žádný deficit, v jeho výpovědi nic tvrzenou sexuální orientaci nezpochybňuje. Byl tak porušen § 3 správního řádu a chybně interpretovány zajištěné důkazy, odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS “) č.j. 4 Ads 17/2007 -66, odůvodnění v dané věci nezohledňuje veškeré individuální okolnosti jeho případu. Upozornil na metodickou Příručku k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků vydanou Úřadem vysokého komisaře pro uprchlíky OSN, která se věnuje problematice prokazování faktů a dle které je často nutné uznat žadatelovu věc i v případě pochybností. Žalovaný nepodložil svůj závěr o nevěrohodnosti azylového příběhu žalobce, jde o pouhé subjektivní hodnocení na úrovni spekulací. Žalovaný aktivně skutkový stav nezjišťoval a neověřil jej a opomenul pravidlo „v pochybnostech ve prospěch žadatele“. Žalovaný nezjistil řádně skutkový stav a tvrzení žalobce bagatelizoval. Žalovaný pochybil, pokud žalobci neposkytl azyl nebo doplňkovou ochranu.
5. Dále poukázal na rozhodnutí NSS č.j. 2 Azs 423/2004 -81, dle kterého mají být chráněni ti, kteří jsou ve své zemi ohrožováni za uplatnění svých politických práv. Žalovaný měl též ověřit, zda žalobci v případě návratu do domovského státu nehrozí skutečné nebezpečí vážné újmy dle § 14 odst. 2 písm. b) zákona o azylu , tedy nebezpečí mučení či nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání, dle rozhodnutí NSS č.j. 2 Azs 71/2006 -82 přitom platí test reálného nebezpečí. Je tedy třeba zkoumat, zda žalobci hrozí reálné nebezpečí vážné újmy, v daném případě s ohledem na podklady ve spise nelze vyloučit, že žalobci vážná újma hrozí. Žalovaný sice odkazoval na nevěrohodnost, avšak není žádný relevantní podklad, který by takové nebezpečí vyvracel, a tedy by mělo být postupováno ve prospěch žalobce. K tomu poukázal na rozhodnutí NSS č.j. 3 As 60/2006 -46, kde je vyloženo, jak by mělo být konstruováno rozhodnutí správního soudu. Správní orgán porušil své povinnosti, když obavy žalobce nebyly řádně vypořádány. Dále poukázal na závěry Ústavního soudu zmíněné v rozsudku NSS č.j. 8 Afs 75/2005 -130, které se týkají požadavků na odůvodnění a přezkoumatelnost a které jsou aplikovatelné i na jeho případ. V jeho věci evidentně bylo porušeno právo na spravedlivý proces, nebyly dodrženy požadavky na přezkoumatelnost rozhodnutí. Žalovaný nedostál požadavkům na řádné odůvodnění, neboť některé obavy žalobce bez povšimnutí přechází, když není dostatečně zjištěn stav věci.
6. Navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena žalovanému k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření žalovaného
7. Žalovaný popřel oprávněnost žaloby a nesouhlasil s ní, neboť nedokládá nezákonnost napadeného rozhodnutí. Odkázal na napadené rozhodnutí a obsah správního spisu. Bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti jsou problémy žalobce kvůli homosexuální orientaci, za níž jej v U. napadli sousedé a která je též důvodem jeho obavy z trestu odnětí svobody dle tamních zákonů. Žalovaný shledal tvrzení žalobce jako nevěrohodná, a to z důvodu výpovědi žalobce zaznamenané v protokolu ze dne 12. 2. 2026. Žalovaný tak konstatoval celkovou nevěrohodnost žadatele, nelze pominout zjevnou účelovost podání žádosti o mezinárodní ochranu. Žalobce měl svou pobytovou situaci řešit jinou cestou, zejména pomocí zákona o pobytu cizinců. Popsal pobytovou historii žalobce ve státech EU, kdy žalobce měl italské vízum za účelem podnikání od 20. 6. 2025 do 24. 7. 2025. Institut azylu nelze zneužívat pro účely legalizace pobytu, takový důvod mezi důvody pro udělení azylu ani doplňkové ochrany nespadá.
8. Žalovaný se v rozhodnutí obšírně zabýval hodnocením bezpečnostní situace v U., a to na podkladě aktuálních informačních zdrojů, při posouzení žádosti vycházel především z výpovědi žalobce, z jím doložených informací a dále z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v U., tyto jsou součástí spisu, přičemž se jedná o informace aktuální a vyčerpávající. Vypořádal se též se všemi námitkami žalobce. Žalobce nebyl zkrácen na jeho právech, žádné nebezpečí mu ve vlasti nehrozí, zvlášť, když se chce sám vrátit. Napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem.
9. Navrhl žalobu zamítnout jako nedůvodnou.
IV. Obsah správního spisu
10. Ze správního spisu soud zjistil, že dne 2. 2. 2026 podal žalobce žádost o mezinárodní ochranu. Při poskytnutí údajů dne 12. 2. 2026 uvedl, že je státním příslušníkem U., politické přesvědčení nemá, nikdy nebyl politicky aktivní. Je rozvedený cca od jara 2024, děti nemá, ve vlasti bydlel v bytě s rodiči. Do ČR přicestoval 8. 7. 2025 legálně letecky, před tím krátce pobyl v Itálii a na Maltě, měl vízum v Itálii za účelem podnikání platné od 20. 6. 2025 do 24. 7. 2025. Jde o jeho první žádost, o mezinárodní ochranu žádá, jelikož měl v U. problémy v sousedství, sousedi si na něj ukazovali prstem a zbili jej kvůli tomu, že je homosexuál, jiné důvody žádosti nemá.
11. Při pohovoru konaném dne 12. 2. 2026 žalobce popsal, že žádné problémy s policií či se státními orgány ve vlasti neměl, vycestoval oficiálně s platným cestovním pasem, nepožádal o mezinárodní ochranu v Itálii, protože k této zemi nemá důvěru, od mezinárodní ochrany očekává možnost legálního pobytu v ČR, bude mít doklady, chce v ČR žít a pracovat. Uvedl obavu, že za homosexualitu lze v U. dostat 5 let vězení. Ve vlasti svou homosexualitu veřejně neprojevoval, avšak sousedé jej natočili s partnerem v bytě při homosexuálním styku, sousedé jej pak na ulici zbili a ukazovali si na něj prstem. Žalobce přišel kvůli tomu dvakrát na policii v roce 2024, pokaždé jim povídal o tom, že jej sousedé natočili na video při homosexuálním styku a pak jej zbili, žalobce jim ukazoval i fotografie dokládající jeho zbití, policie to vůbec neřešila, pokaždé jej prostě poslali pryč, nic nesepsali. Partner žalobce pak byl na tom stejném policejním oddělení a uvedl, že jejich homosexuální styk byl dobrovolný, tím si žalobce vysvětluje, že jej policie trestně nestíhala (myslí si, že pokud je to se vzájemným souhlasem, tak homosexuální styk trestný není). Potvrdil, že policisté vůči němu ani vůči jeho partnerovi nijak nezakročili a nijak je nepostihli. O manželce uvedl, že se oženil v roce 2019, žili spolu však pouze jeden měsíc, nikdy spolu neměli pohlavní styk, manželka pak odjela do své vlasti (Jižní Korea) a oficiálně se rozvedli v roce 2024, manželka jej nepřitahovala, tak zjistil, že je gay. Za život měl tři až čtyři partnery, poté upřesnil, že tři, dva ve vlasti a jednoho ve Španělsku, nyní partnera nemá a nechce, v ČR svou homosexualitu navenek nijak neprojevuje, ve vlasti to ví pouze rodina a sousedé. Žalobce o tom sám nemluví, žádné komunity nesleduje.
12. Žalovaný shromáždil tyto informace o zemi původu: Informace OAMP – U. – Bezpečnostní a politická situace v zemi, Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv, ze dne 14. 3. 20245, Informace OAMP – U. – Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, Návrat do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí, ze dne 10. 4. 2025 a dále obdobnou informaci ze dne 17. 1. 2024, a Informace OAMP (MZV ČR) – Situace LGBTI osob, ze dne 17. 12. 2024.
13. Dne 20. 3. 2026 se žalobce mohl seznámit s podklady pro rozhodnutí, k tomuto úkonu se dostavil, seznámit se však nechtěl, nechtěl se vyjádřit ani podklady nijak doplnit, na dotaz správního orgánu uvedl, že v současné době žádného partnera nemá, chodí však normálně do společnosti mezi lidi a do centra Prahy.
14. Napadeným rozhodnutím ze dne 26. 3. 2026 žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana dle § 12 , § 13 , § 14a a § 14b zákona o azylu . Blíže se soud bude obsahem napadeného rozhodnutí zabývat v souvislosti s vypořádáním žalobních námitek.
V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze
15. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s. s.ř.s. “)), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k článku 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), který se použije i na řízení o žádostech o mezinárodní ochranu podaných přede dnem 12. 6. 2026 na základě článku 79 odst. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. 5. 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU (procedurální nařízení). Po provedeném řízení soud shledal, že žaloba není důvodná.
16. Soud o věci samé rozhodl bez jednání dle ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. s.ř.s. , neboť účastníci řízení souhlasili s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání.
17. Podle § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec dle písm. a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo dle písm. b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
18. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.
19. Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) trest smrti nebo poprava, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, nebo c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.
20. Soud předně konstatuje, že napadené rozhodnutí považuje za plně přezkoumatelné, žalovaný v něm přehledně a nezkresleně shrnul tvrzení žalobce uvedená při poskytnutí údajů a při pohovoru, označil shromážděné informace o zemi původu, které jsou součástí správního spisu, popsal skutkový stav, ze kterého vycházel, uvedl, jak věc hodnotil po právní stránce a jakými úvahami se přitom řídil, vyjádřil se ke všem podstatným tvrzením žalobce a zcela přehledně a konzistentně odůvodnil, proč žalobce zákonné důvody pro udělení mezinárodní ochrany nenaplňuje. Žalobce pak v žalobě pouze zmínil, že některé jeho obavy zůstaly nevypořádané, neuvedl však již, které obavy. Námitku nepřezkoumatelnosti tak soud za důvodnou nepovažuje.
21. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že tvrzeným důvodem žádosti žalobce jsou jeho problémy kvůli homosexuální orientaci, za níž jej v U. fyzicky napadli sousedé a která je též důvodem jeho obavy z trestu odnětí svobody dle uzbeckých zákonů. Žalovaný se v první řadě zabýval posouzením věrohodnosti žadatelových tvrzení, kdy vyšel zejména z kritérií hodnověrnosti uvedených v čl. 4 odst. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU (dále jen „kvalifikační směrnice“) a judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 10. 12. 2021, č.j. 5 Azs 19/2020 -45). Dospěl k závěru, že výpověď žalobce je nevěrohodná ohledně jím tvrzeného důvodu žádosti, tj. homosexuální orientace, kdy odkázal především na pohovor dne 12. 2. 2026. Považoval za absurdní argumentaci žalobce, dle které je homosexualita v U. trestná a žalobce se dle vlastních tvrzení obával, že za ni může být odsouzen na 5 let do vězení, ale současně vypověděl, že dvakrát navštívil místní oddělení policie, kde se opakovaně doznal k tomu, že měl homosexuální styk, což svědeckou výpovědí potvrdil též jeho partner na tomtéž policejním oddělení; i přesto zůstala uzbecká policie nečinná, nekonala a nechala žalobce pokaždé pokojně odejít. Žalovaný k tomu poukázal na Informaci OAMP (MZV ČR) o situaci LGBTI osob ze dne 16. 12. 2024, dle které se v U. s ohledem na čl. 120 trestního zákoníku trestá sexuální vztah mezi dvěma muži trestem odnětí svobody až na 3 roky vězení. Dle žalovaného je tak nemyslitelné, že by uzbecká policie zůstala nečinná v případě, kdy se uzbecký občan dozná přímo jejím pracovníkům k homosexuálnímu vztahu a styku s mužem, který toto navíc potvrdil prohlášením, přičemž o jejich konání existuje i důkaz v podobě videozáznamu. Za nepřijatelné vysvětlení žalovaný považoval i to, že žalobce sice uvedl, že mu hrozilo odsouzení na 5 let vězení, avšak nečinilo mu žádný problém uzbecké policii opakovaně sdělit, že měl sexuální styk s mužem. Z toho žalovaný dovodil nevěrohodnost tvrzení žalobce ohledně jeho homosexuálního vztahu, problémů se sousedy a jeho výpovědi na uzbecké policii. Nad rámec uvedeného dle žalovaného nepůsobil přesvědčivě ani popis partnerského života žalobce, který popsal, že svou sexuální orientaci zjistil pouze tak, že jej sexuálně nepřitahovala jeho vlastní manželka, nebyl schopen přesně odpovědět na to, kolik měl ve svém životě partnerů (upřesnil až na dotaz), a nepřesvědčivě působilo i to, že v současnosti partnera nemá, nehledá a prožívá pouze běžnou socializaci.
22. Žalovaný dále zdůraznil, že žalobce nebyl schopen určit dataci incidentu a svých dvou návštěv na policii, uvedl, že si nepamatuje vůbec žádné datum, dle žalovaného je vysoce nepravděpodobné, že by nebyl schopen uvést aspoň přibližnou dataci incidentu, pokud tyto události na něj měly natolik velký vliv. Žalovaný tak dovodil, že tvrzení žalobce o jeho ohrožení ve vlasti jsou naprosto vnitřně nekonzistentní, je proto nemyslitelné, aby na základě jeho homosexuální orientace vůbec došlo k tomu, co popisuje. Jeho výpověď tak hodnotil jako zcela smyšlenou a jednoznačně účelovou, tedy v tomto světle jako nevěrohodnou. K dokreslení popsal tři cesty žalobce do EU, kdy nejprve údajně cestoval za turismem, přičemž mu nic nebránilo podat žádost o mezinárodní ochranu v některé z jiných zemí EU a skutečnost, že tak neučinil a několikrát se do vlasti vrátil, svědčí dle žalovaného o tom, že ve skutečnosti potřebu mezinárodní ochrany nepociťoval nijak palčivě. Jinými slovy, pokud by měl žalobce skutečnou obavu o svůj život a zdraví, vycestoval by hned po incidentu a již by se do země nevracel. Zároveň žalobce vypověděl, že svou situaci mohl řešit i žádostí o povolení k pobytu, ale to by podle něj trvalo příliš dlouho. Žalovaný tak konstatoval celkovou nevěrohodnost žalobce.
23. Žalovaný se dále zabýval jednotlivými důvody pro udělení mezinárodní ochrany, kdy důvody dle § 12 písm. a) ani písm. b) zákona o azylu v souvislosti s výše uvedeným neshledal.
24. Z hlediska doplňkové ochrany neshledal, že by žalobci mohl hrozit trest smrti, neboť uzbecký právní řád takový druh trestu neumožňuje. Neshledal důvody ani dle § 14 odst. 2 písm. b) zákona o azylu , neboť výpověď žalobce byla shledána za nevěrohodnou. Ozbrojený konflikt pak v zemi neprobíhá. Konstatoval, že žalobce je dospělý, svéprávný, nebylo pro něj problém cestovat po EU a opakovaně se do U. navracet a dle žalovaného by pro něj návrat do vlasti neměl být ničím nepředstavitelným. Dospěl tak k závěru, že žalobce nesplňuje důvody ani pro udělení doplňkové ochrany.
25. Soud konstatuje, že otázka hodnověrnosti výpovědi žadatele je z hlediska rozhodování o udělení mezinárodní ochrany ve většině případů zcela zásadní, neboť jak dovodil NSS ve svém rozsudku ze dne 30. 6. 2010, č.j. 9 Azs 17/2010 -193: „…otázka věrohodnosti tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu je svým způsobem neuralgickým bodem celého procesu rozhodování o udělení mezinárodní ochrany, neboť zcela zásadním způsobem ovlivňuje další postup ve věci, jakož i její konečný výsledek.“
26. Podle rozsudku NSS ze dne 10. 12. 2021, č.j. 5 Azs 19/2020 -45, „závěr správního orgánu o tom, že azylový příběh žadatele o mezinárodní ochranu či jeho část jsou nevěrohodné, je podmíněn důsledným přezkoumáním hodnověrnosti této výpovědi, na což by se měl zaměřit pohovor s žadatelem, a jeho výpověď by následně měla být řádně vyhodnocena dle obecně uznávaných indikátorů hodnověrnosti (věrohodnosti), jak jsou v podstatě shrnuty v čl. 4 odst. 5 směrnice 2011/95/EU. Mezi tyto indikátory hodnověrnosti patří zejména vnitřní a vnější konzistentnost žadatelovy výpovědi, otázka, zda je tato výpověď dostatečně konkrétní a její plausibilita ve světle relevantních informací o zemi původu.“
27. Ze shora uvedeného je patrné, že žalovaný se důkladně a na podkladě relevantní právní úpravy (čl. 4 odst. 5 kvalifikační směrnice) a judikatury NSS zabýval posouzením věrohodnosti výpovědi žalobce, kdy posoudil její podrobnost, vnitřní a vnější konzistentnost a její plausibilitu. Nelze tak souhlasit s námitkou, že by žalovaný své závěry konkrétně nevysvětlil. Z hlediska podrobnosti (tj. včetně míry konkretizace) poukázal na to, že žalobce nebyl schopen ani přibližně časově zařadit, kdy se v roce 2024 stal zmíněný incident a kdy se dvakrát dostavil na policii, přestože to bylo zásadním pilířem jeho azylového příběhu. Nejpodstatnějším rozporem z hlediska vnitřní a vnější konzistentnosti žalobcovy výpovědi pak byla dle žalovaného diskrepance mezi tvrzením, že žalobce se sice obával trestního stíhání a trestu 5 let vězení za homosexualitu, avšak přesto se dvakrát dostavil na policejní oddělení a doznal se k homosexuálnímu vztahu a styku, což svědeckou výpovědí na policii potvrdil i jeho partner. Soud souhlasí se žalovaným, že takový průběh událostí není z hlediska běžné logiky myslitelný, přičemž dostatečné vysvětlení nepředstavuje ani to, že se žalobce spoléhal na nepostižitelnost dobrovolného homosexuálního styku. Žalovaný pak z Informace OAMP (MZV ČR) zjistil, že sexuální vztah mezi dvěma muži se v U. bez dalšího trestá trestem odnětí svobody až na tři roky a je tedy dle žalovatelného nemyslitelné, že by policie v případě dvou návštěv žalobce zůstala nečinná a nepodnikla vůči němu, ani vůči jeho partnerovi žádné kroky (když navíc jejich jednání zachycoval i videozáznam).
28. Soud k tomu poukazuje na uvedenou Informaci OAMP (MZV ČR) o situaci LGBTI osob, dle které je čl. 120 trestního zákoníku , který trestá sexuální styk mezi dvěma muži trestem odnětí svobody až na 3 roky, v U. skutečně aplikován, gayové jsou v neustálém nebezpečí věznění a porušování jejich lidských práv, ročně bývá stíháno a odsouzeno k nepodmíněnému trestu až několik desítek osob, policejní složky zneužívají tento článek trestního zákona i k zastrašování a vyhrožování LGBTI komunitě, policie používá proti těmto osobám praktiky mučení a špatného zacházení, aby je potrestala, ponížila a přesvědčila k zaplacení úplatku, apod. Policie podezření z homosexuálních svazků vyšetřuje a aktivně takové osoby sama vyhledává (např. přes HIV centra). Ochrana takových osob u státních orgánů je prakticky vyloučena. V Informaci není uvedeno nic o tom, že by dobrovolnost styku trestnost činu vylučovala. Soud tak zcela aprobuje závěry žalovaného, dle kterých není myslitelné, aby policie zůstala v případě opakovaného oznámení žalobce a jeho partnera zcela nečinná a nijak proti žalobci nezasáhla. S ohledem na uvedené informace o zemi původu se skutečně jeví jako zcela nepravděpodobné tvrzení žalobce, že by se dvakrát dostavil na policii a zcela otevřeně sděloval skutečnosti týkající se své homosexuality ve snaze domoci se ochrany před jednáním sousedů.
29. Žalobce v žalobě namítal, že není jisté, nakolik svou sexuální orientaci policistům skutečně sdělil. To však neodpovídá jeho výpovědi při pohovoru dne 12. 2. 2026, kdy zcela jednoznačně uvedl, že poprvé i podruhé povídal na policii o tom, že sousedé jej natočili na video při homosexuálním styku, dále uvedl, že jeho partner potvrdil na tom stejném policejním oddělení, že jejich homosexuální styk byl dobrovolný. I z dalších otázek a odpovědí pak plyne, že obě strany pohovoru si rozuměly v tom, že žalobce okolnosti ohledně jeho homosexuality policii sdělil. Nevznikají tak pochybnosti o tom, co žalobce ve správním řízení vypověděl, soud žalobní námitku nepovažuje za přiléhavou.
30. Nepřesvědčivě pak působí i žalobní vysvětlení, dle kterého policie žalobce nechtěla stíhat patrně proto, že by musela postihnout i jednání útočníků. Žalobce jednak takovou argumentaci vůbec ve správním řízení nevznesl, a tedy se s ní žalovaný vůbec nemohl vypořádat. Žalobce nijak nevysvětluje, proč tuto argumentaci uvádí až v žalobě. Soud pak k tomu uvádí, že takové vysvětlení neobstojí ani v kontextu Informace OAMP (MZV ČR) o situaci LGBTI osob, neboť dle této zprávy gayové jsou v U. trestně stíháni, přičemž násilí a zastrašování LGBTI komunity je zpravidla tolerováno či dokonce má podporu představitelů státní moci, pachatelé násilných skutků proti této komunitě nejsou až na výjimky trestáni. Ani tímto dodatečným vysvětlením tedy žalobce závěry žalovaného nevyvrátil.
31. Shora uvedené pak bylo hlavním důvodem, pro který žalovaný vyhodnotil výpověď žalobce jako nevěrohodnou, k čemuž přistoupily i další vedlejší okolnosti, a sice to, že se do domovského státu opakovaně vracel a o mezinárodní ochranu nepožádal hned, jak k tomu měl příležitost, a dále to, že žalobce nebyl příliš přesvědčivý ani ohledně popisu jeho partnerského života, kdy mimo jiné uvedl, že partnera nemá, ani jej nehledá (neuváděl tedy, že by si jej rád našel, jak nyní zcela odlišně od své výpovědi nastiňuje v žalobě). V řízení pak žalobce neuváděl, že by se oženil pod tlakem rodiny. K námitkám žalobce ohledně toho, že manželství žalobce bylo pouze formální a žalobce navazoval styky s muži, soud uvádí, že nelze vytrhávat jednotlivé prvky z celkového kontextu výpovědi a tyto pouze izolovaně hodnotit, když žalovaný poukázal na takové zásadní nesrovnalosti ve výpovědi žalobce, které ve spojení s dalšími žalovaným popsanými aspekty vedou k jednoznačnému závěru o celkové nevěrohodnosti výpovědi žalobce, a tedy i samotné podstaty jeho azylového příběhu. Žalovaný přitom vycházel z autentické a detailní výpovědi samotného žalobce, kterou porovnal s relevantními zjištěními o zemi původu, z čehož žalovaný vyvodil zcela logické a podložené závěry, nejedná se o hypotézy ani spekulace.
32. Námitku ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu týkajícího se postavení homosexuálů v U. nepovažuje soud za důvodnou. Žalovaný se sice této otázce v rozhodnutí komplexně nevěnoval, učinil tak však zejména kvůli tomu, že považoval žalobcovu výpověď za nevěrohodnou. Vzhledem k tomu, že žalovaný považoval azylový příběh žalobce za celkově nevěrohodný, a tedy jej vyvrátil, bylo by nadbytečné, aby se dále zabýval jeho meritorním posouzením, tedy tím, zda může zakládat odůvodněnou obavu žalobce z pronásledování či vážné újmy. Nebylo tudíž důvodné, aby se žalovaný nad rámec uvedeného zabýval postavením homosexuálů v U. K tomu viz usnesení NSS ze dne 21. 3. 2023, č.j. 5 Azs 35/2022–29: „za situace, kdy byla hodnověrnost vylíčeného azylového příběhu stěžovatele zpochybněna jako celek, nemá smysl se zabývat hypotetickou otázkou, zda by v případě, pokud by se o hodnověrnou výpověď jednalo, byly splněny podmínky pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu či pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu .“ Již samotný závěr žalovaného o celkové nevěrohodnosti výpovědi žalobce tedy postačoval k tomu, aby žalovaný mohl konstatovat, že žalobce důvody pro poskytnutí azylu, ani doplňkové ochrany dle § 14 odst. 2 písm. b) zákona o azylu , nesplňuje.
33. V daném případě pak nebyla dána situace, kdy by ohledně azylového příběhu žalobce vznikly pochybnosti, ve kterých by bylo možné aplikovat zásadu „v pochybnostech ve prospěch žadatele“. Naopak, žalovaný zcela přezkoumatelně, přesvědčivě a jednoznačně vysvětlil, z jakých důvodů je výpověď žalobce celkově nevěrohodná.
34. Žalobce v žalobě zmínil judikaturu týkající se politických práv, k čemuž soud uvádí, že žalobce dle svých tvrzení neměl politické přesvědčení a nebyl nikdy politicky aktivní, neměl problémy se státními orgány. Žalovaný tudíž nepochybil, pokud dovodil, že žalobce nebyl ve vlasti pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod a neudělil mu azyl dle § 12 písm. a) zákona o azylu .
35. Pro úplnost soud konstatuje, že ani v případě posouzení žádosti žalobce podle nové právní úpravy zákona o azylu účinné od 12. 6. 2026 by žalobce nesplňoval podmínky pro udělení mezinárodní ochrany.
36. S ohledem na shora uvedené soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji dle § 78 odst. 7 s.ř.s. s.ř.s. zamítl.
37. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. s.ř.s. Žalobce ve věci neměl úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Praha 25. září 2026
Mgr. Kateřina Peroutková v. r.
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje S. T.